Začala
nová
křesťanská revoluce?
Velké věci rády začínají nenápadně. Ježíš Kristus přirovnával nebeské království k semínku černé hořčice, které je malinké, ale vyroste z něj poměrně velká rostlina. A zkušenost křesťanských dějin tuto vizi opakovaně potvrzovala – třeba když z nepatrné židovské sekty vzniklo jedno z největších světových náboženství, nebo když zpočátku zcela nenápadné mnišské hnutí sv. Benedikta zachránilo pro budoucnost to nejcennější z dědictví Římské říše.
Při pohledu na sdružení Opus Dei, dítě nového římskokatolického
světce, Josefamarii Escrivy, můžeme snadno nabýt pocitu, že jde o podobný
případ. Sv. Josefmaria založil Opus Dei v Madridu, na svátek svatých
andělů strážných 2. října 1928, na základě podnětu, který nikdy blíže
nepopsal a který Jan Pavel II. nazval „nadpřirozenou intuicí“. Původně
šlo o organizaci svobodných mužů, většinou studentů, kteří pomáhali v nemocnicích.
Později se – opět na popud shůry – přidala ženská větev a nakonec lidé
žijící v manželství, kteří dnes tvoří většinu z 84 tisíc členů.
Organizace, která se zprvu na první pohled ničím nelišila od stovek
charitativně zaměřených řeholních institucí, rychle získala v církvi
pověst extrémní novoty. Proč?
Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme se podívat
na historii katolické spirituality. Přestože katolíci rádi a oprávněně
hovoří o velkém množství rozdílných a vzájemně se doplňujících
spiritualit, duchovních proudů s různými důrazy, lze přece jenom hovořit
také o spiritualitě v jednotném čísle. Při pozorném zkoumání totiž
objevíme společnou základní myšlenku formující životní styl všech řeholí,
diecézních kněží i sekulárních institutů určených laikům. Myšlenku,
která sahá až do třetího století ke géniu sv. Antonína a jeho druhů,
poustevníků Egyptské pouště. Je jí očekávání Kristova příchodu na
konci času v oproštěnosti od věcí tohoto světa, v žití tzv.
„stavu dokonalosti“. Mniši vydávali svědectví o bezvýznamnosti časných
starostí a o exkluzívní lásce k Bohu. Nesčetná hnutí posvěceného života
nabízela laikům jistý podíl na dokonalosti skrze zjednodušená vydání klášterního
života. Vznikala spiritualita „pro laiky“, nikdy však spiritualita skutečně
„laická“. Dokonce i reformace ještě více zdůraznila pojetí práce jako
pokání.
Najednou zde máme církev, která jako by patřila kněžím.
Kněží dělají apoštolát a laici jim – občas – smějí pomáhat. Pro
své posvěcení mohou udělat řadu věcí – nu třeba nástěnku v kostele.
Laici se cítí méněcenně a chtějí podíl – už ne na svatosti, ale na
moci. Protože ta je viditelnější.
Když Bůh svěřil rajskou zahradu do správy Adama a Evy
a odpočinul si, dal lidem vznešené poslání – spolupracovat na jeho díle,
dokončit Boží stvoření. Po jejich pádu se práce stala namáhavou, ale nepřestala
být dobrou. Tuto starou pravdu nově hlásal právě Escrivá. Opus Dei – Dílo
Boží – znamená v první řadě stvoření a velkolepou účast, kterou
na něm lidé mohou a mají mít. Křesťané se posvěcují a posvěcují svět
zevnitř zodpovědným vykonáváním své práce, svých rodinných a společenských
povinností, studiem. Místo aby dělali nedokonale velké věci, snaží se dělat
dokonale věci malé. Vždy s maximální kompetencí a bez velkých řečí.
Lékařka nebo prodavač především léčí a prodávají, v tom je
jejich velikost a v tom naleznou svoji svatost. Dělají to lépe než by
to dělal biskup a dosáhnou stejně kvalitní a stejně prvotřídní svatosti
jako trapista. Ve všem, co není součástí pokladu víry, mají naprostou a
žárlivě střeženou svobodu. Nemusí se přibližovat světu, protože z něj
nikdy neodešli. A abych nezapomněl – kněží v Opus Dei slouží laikům,
nikoliv naopak.
Tato jednoduchá myšlenka – že Bůh chce vesmír dokončit s námi – má překvapivě velký potenciál. Najednou zde máte lidi, kteří si váží práce více než marxisté, vzdělání a vědy více než encyklopedisté, přírody více než zelení a svobody člověka více než humanisté. A přitom jsou křesťany. Budoucnost světa nevypadá vůbec špatně.
Autor není členem Opus Dei.