Rozhovor s novoknězem Jaroslavem Jiráskem
(převzato z Lanškrounských listů)

 V Hradci Králové byl vysvěcen nový katolický kněz Mgr. Jaroslav Jirásek a v Lanškrouně sloužil svou první mši svatou. Protože je to lanškrounský rodák, jistě by leckoho ze čtenářů zajímalo, jak se k této dnes nepříliš obvyklé profesi dostal. Prozradím-li navíc, že vystudoval i fakultu přírodních věd, určitě nebude o zajímavé otázky nouze.       

Naše první setkání se datuje do roku 1989, kdy jsme se společně účastnili biologické expedice na východní Slovensko. Věnoval jsi se botanice a to konkrétně orchidejím. Věnuješ se ještě aktivně botanice?
Nejdříve bych snad měl uvést, že tebou zmíněné orchideje jsou pouze mou zálibou, profesionálně jsem se jim příliš nevěnoval. Od roku 1992, po skončení vysoké školy,  jsem pracoval jsem ve státní ochraně přírody a potom v Botanickém ústavu Akademie věd ČR. Tam jsem se zabýval hlavně výzkumem lesů, zvláště přirozených horských smrčin. I když jsem pak začal studovat teologii, botanice se stále ve svém volném čase věnuji. V minulých letech jsem třeba zpracoval několik průzkumů pro ochranu přírody. Mapoval jsem nedaleké Třebovské stěny a také oblast lanškrounských rybníků. Letos ještě dokončuji zprávu o vegetaci blízkého Rychnovského vrchu. Ten je mimochodem botanicky i geologicky velice zajímavý a pestrý  a zasloužil by si zvláštní ochranu. Jsou tam staré porosty bučin a suťových lesů, potoční luhy s hojnými bledulemi, na loukách roste několik druhů našich orchidejí, na mokřinách vzácný kapradiník bahenní a řada dalších ohrožených rostlin. Jinak, když jsi připomněl Slovensko, kde jsme spolu putovali, letos se mi tam také podařilo vypravit, konkrétně do přírody Vysokých Tater a Slovenského ráje.

Biologie stojí vůči teologii, vzhledem k tradici obou oborů, tak trochu na opačné straně řeky, kterou můžeme nazvat vzdělání. Zkus porovnat, je-li to vůbec možné, obě studia – Co ti přinesla a co jsi na nich naopak postrádal?
Ve tvé otázce, pokud jsem ji správně pochopil, naznačuješ, že víra, teologie a věda příliš nejdou dohromady. Pravdou je, že teologické a například biologické vědy používají jiné postupy pro získávání poznatků. To je dáno předmětem zkoumání. Biologické objekty lze přímo pozorovat, konat s nimi experimenty. Zatímco Boha, hlavní předmět a cíl teologie v laboratoři samozřejmě zkoumat nelze. Přesto i teologie používá vědecké, vysoce racionální postupy, využívá přitom zvláště filozofických věd. Přijetí křesťanské víry je totiž možné na základě rozumových důvodů na rozdíl od jiných přírodních náboženství založených pouze na   mýtech a bájích. Mnoho pravd o Bohu sice přesahuje naše rozumové chápání, ale na druhé straně můžeme racionálně prokázat, že tyto pravdy byly člověku Bohem sděleny na konkrétním místě a v konkrétním čase. Klíčový význam pro nás má to, co nám sdělil, a to jak jednal Ježíš z Nazareta. O něm lze prokázat, ač se to zdá být přímo šílené, že to byl a je Bůh, který se pro nás stal jedním z nás. Teologie, která čerpá zvláště z Bible, ale nejen z ní, se potom zabývá utříděním těchto přijatých pravd, snahou o jejich stále hlubší chápání, jejich aktualizací pro současného člověka.

Také by se asi mělo připomenout, že zmíněné teologické poznatky nejsou v žádném rozporu s přírodními vědami. Donedávna jsme slýchali, že jediný správný je vědecký světový názor, t.j. ateismus. Přírodní vědy ovšem nemohou překročit své pole působnosti, tento svět, nemohou říci, co je nad ním a odkud vše pochází. Nemohou prokázat existenci Boha, ale ani ji popřít. Já jsem se právě ve své diplomové práci zabýval otázkami evoluce a stvoření, jsou-li oba přístupy slučitelné. Využil jsem svého přírodovědeckého vzdělání a dopodrobna jsem rozebral z obou stran hlavní názory na tento problém. Stručně řečeno jsem došel k tomu, že obě výpovědi se nepopírají, ale doplňují. Stvoření je teologickým pojmem, který říká, že základem existence všeho, co je, je první příčina - Bůh. Přírodní vědy pak pomocí evoluční teorie vysvětlují další vývoj toho, co bylo na počátku stvořeno. Nemůžeme se přitom ovšem dívat na první kapitoly Bible jako na přírodovědecký popis stvoření. To je poselství od Boha lidem, které se událo před několika tisíci lety. V té době nemohl být použit jazyk dnešní vědy, ale symbolická a poetická vyjádření, která jsou proto ve svých hlavních výpovědích stále platná. 

Blízký vztah církve k vědě a ke vzdělanosti se ostatně projevoval v celé její historii, i když také došlo k několika nedorozuměním, jako ve známém případu Galilea. Ve starověku byly centry vzdělanosti, a to nejen teologické, kláštery, později pak to byla opět církev, která dala vznik univerzitám. I dnes je to katolická církev, která se staví proti současné vlně iracionality, která se projevuje odporem ke klasické vědě, šířením astrologie, honbou za různými záhadami, UFO, věštěním budoucnosti a dalšími nepodloženými pověrami.  

Pokud bych měl porovnat obě studia, jejich náročnost byla přibližně stejná, obě mě mnohému naučila, v obou případech však také platí, že studium člověka nepřipraví na všechno, že mnohé znalosti a dovednosti se musí každý v praxi nakonec naučit sám.

Zkus nám, není li to příliš osobní, popsat svou cestu k Bohu.
Dar víry jsem dostal až v roce 1990 ve svých 21 letech. To je právě věk, kdy se člověk nejčastěji ptá na základní otázky týkající se lidské existence – původ všeho, smysl života, smrt... Já jsem měl štěstí, že jsem se v této době setkal s přáteli, kteří byli věřící, bylo to také v době, kdy se již mohlo o víře více mluvit. Nejprve u mě převažoval postoj nedůvěry. Postupně jsem však poznal, že mé dřívější názory byly spíše nesprávnými předsudky, mimo jiné to byl i názor o neslučitelnosti vědy a víry, o kterém jsem již mluvil, různé zkreslené pohledy na církev a podobně. Snažil jsem se tedy stalé více poznávat a hledat. Až se mi jednoho dne všechny kamínky v jakési pomyslné mozaice náhle spojily a já jsem poznal, že Bůh je. Byl to každopádně nejšťastnější den mého života, kdy jsem nejen něco nového poznal, ale mohl jsem pocítit nesmírnou Boží lásku, kterou nelze s ničím srovnat, která se nabízí každému člověku. Byl to pocit, který bych mohl srovnat s tím, když se někdo dostane z malé místnosti náhle na vrchol vysoké hory, kde nevidí již jen ty čtyři stěny, ale má rozhled k horizontům, o nichž dříve neměl tušení. Tento zážitek mě pak postupně přivedl do společenství církve, kde jsem asi po roce přijal křest.
Víra není, jak jsem již řekl, poznání jako každé jiné, není to totéž jako pochopit teorii relativity. Víra má totiž dosah na celý život člověka. Kdo by chtěl získat tento dar, musí být pro něj otevřen a být připraven také přehodnotit některé své životní hodnoty ve shodě s touto vírou, je to věc osobního rozhodnutí. I když pro existenci Boha mluví mnoho přesvědčivých faktů, kdo uvěřit nechce, tomu nelze víru nijak zprostředkovat, protože vždy si najde nějaké důvody, kterými zdůvodní svou víru, že Bůh není. 

 
Je asi rozdíl v tom, stát se věřícím a stát se knězem. Kdy jsi došel k tomu, že tohle povolání je tvým osudem?
Samozřejmě to rozdíl je, zdaleka ne každý věřící musí být knězem. Většina je povolána k rodinnému životu. Někteří jsou ale povoláni k tomu, aby byli bližšími spolupracovníky Ježíšovými, aby „na plný úvazek“ předávali druhým jeho poselství o spáse, aby vedli lidi k Bohu. Pro toto poslání jsem se nerozhodl naráz, rozhodování trvalo asi dva roky, k přesvědčení o této cestě jsem dospěl asi v roce 1994. Hlavním takovým impulsem asi byla touha pomoci zprostředkovat dar víry, kterého si velice cením, také dalším lidem. To nakonec převážilo nad mým dosavadním oborem činnosti, ochranou přírody a botanikou, ve službě kněze jsem uviděl vyšší smysl pro svůj život. Teologii jsem tedy potom studoval tři roky v Českých Budějovicích a tři roky na UK v Praze. Zajímavé je, že velký počet kolegů v semináři již také prošel různými zaměstnáními, mnozí byli podobně jako já pokřtěni v dospělosti. Byla tam zastoupena povolání od kuchaře, zahradníka, stavaře, přes různé inženýry, veterináře, hudebníka, historika, až po chemika nebo počítačového experta.

Každý, kdo vstupuje do zaměstnání, jehož úkolem je služba lidem má asi svou vlastní představu o tom, jak se úkolu zhostí. Máš nějakou svou vizi?
Nějaké velké plány zatím nemám. Jako začínající kaplan se především budu snažit dobře plnit své každodenní povinnosti při výuce náboženství, bohoslužbách, při udělování svátostí. Hlavní v tomto poslání je prohlubování svého vlastního vztahu k Bohu, potom  otevřenost vůči lidem, kteří k nám přicházejí. Snažíme se pochopit a přijmout každého, kdo za námi přichází, a stojí-li o to, pomáhat mu na jeho vlastní cestě k Bohu.

Katolická církev se v posledních letech snaží omluvit za některé své historické skutky a zároveň hledá cestu ke  své vlastní nové identitě. Jak moc se tě tento proces dotýká?
S podobnými otázkami se setkávám velmi často. Některé lidi, i věřící, často od církve odrazuje její historie. V běžných sdělovacích prostředcích se totiž mluví v souvislosti s církví často pouze o jejích chybách. Pokud jde o zmíněné omluvy, jsou jistě v pořádku. Je to výraz odvahy a síly Svatého Otce, že s tímto přišel. Omyly a hříchy, kterých se křesťané v minulosti dopouštěli, plynou z toho, že vírou a křtem není žádný člověk automaticky zbaven svých nedostatků a zlých sklonů, kterým také někdy podléhá, jak to zná jistě každý. Církev však vedle této lidské stránky má i stránku Božskou. Není to pouze lidská organizace, ale společenství, které založil Kristus, a které je vedeno nástupci Kristových apoštolů – biskupy a papežem. To je její hlavní identita, kterou není třeba měnit, kterou nemohou zničit ani chyby členů církve. Církev je, jak říká o sobě svatý Pavel, takovou hliněnou nádobou, která může být křehká nebo i zvenčí ošklivá, ale uvnitř má vždy neporušený poklad, který může rozdávat. Poklad, který dokáže naplnit ty nejhlubší lidské touhy po štěstí. 

Kdo by ostatně hlouběji studoval historii církve, která byla mým oblíbeným předmětem, viděl by, že to dobré, čím církev prospěla lidstvu, daleko převažuje nad škodami, které také způsobila.

Jak se ti líbí Náchod po prvních několika týdnech, které jsi tam strávil?
Náchod je hezké město, má v okolí hezkou přírodu, hory. Je zde poměrně živá farnost, počet věřících zde přesahuje tisícovku, takže práce je tu víc než dost. Hlavní ale je, že je tu mnoho dobrých lidí, ostatně stejně jako v Lanškrouně.

Díky za rozhovor.      

František Teichmann