Přijetím kněžského svěcení v brněnské katedrále letos v červnu se Josef Sedlák (*1970) stane prvním českým knězem ekumenické komunity v Taize (Francie). Využili jsme jeho návštěvy v České republice a domluvili si s ním malý rozhovor o tom, jak se z Josefa Sedláka z Jihlavy stane bratr Josef v Taize.
Kdo, kdy a s jakým cílem založil komunitu v Taize? Kolik má dnes členů, z kolika zemí, z jaké např a jakého vyznání?
Komunita Taizé má svůj název od vesničky, ve které se před 63 lety usadil bratr Roger, aby založil řeholní společenství bratří, kteří by hledali cesty smíření mezi rozděleným křesťany a mezi lidmi vůbec. Bylo to za druhé světové války, kdy byla potřeba smíření v lidské rodinně velmi naléhavá. Bratr Roger byl přesvědčen o tom, že i malá skupina lidí může s velmi jednoduchými prostředky, především skrze společnou modlitbu, přispět k udržení naděje a míru ve světě. Dnes má komunita na sto bratrů, katolíků a evangelíků, z více než dvaceti pěti zemí všech světadílů.
Co je úkolem bratří? A co konkrétně Vaším?
Velmi brzy se bratři rozhodli přijímat v Taizé mladé lidi, aby jim nabídli prostor k setkání mezi sebou navzájem a k modlitbě s komunitou. Všichni bratři se nějakým způsobem na poskytování této pohostinnosti podílí. Někteří vedou biblické hodiny a katecheze, jiní připravují semináře s duchovním, sociálním či uměleckých zaměřením: Jak rozeznat k čemu mě Bůh volá, jak číst Bibli, jak se připravovat na převzetí odpovědnosti za mír ve světě, jak být nablízku chudým a trpícím, jak svědčit o evangeliu v prostředí, ve kterém žijeme atd. Kromě toho se bratři věnují studiu a v neposlední řadě práci, kterou si na sebe komunita vydělává. Děláme např. keramiku, vydáváme duchovní literaturu, pořizujeme nahrávky zpěvů, které se zpívají při společných modlitbách atd. Naším hlavním úkolem však zůstává starost o to, abychom (jak říká bratr Roger) v církvi byli znamením bratrské lásky, abychom naplňovali podobenství společenství v jednotě. Základem tohoto každodenního snažení je naše společná modlitba ráno v poledne a večer v Kostele smíření. Několik desítek bratrů žije v malých bratrstvech mezi chudými lidmi např. v Brazílii, v Senegalu, nebo v Bangladéši. Jako většina mých spolubratrů, kteří žijí v Taizé, se také já na společném díle podílím mnoha různými maličkostmi. Od starosti o domácnost, tzn. kuchyň a zásobování až po duchovní doprovázení mladých lidí (čas na osobní rozhovory) a přijímání hlavně českých a moravských poutníků.
Jak se Vaše úkoly změní po přijetí kněžského svěcení?
Mám - řečeno slovy jednoho spolubratra - v komunitě nadále sloužit, jako strážce Božích darů. Je to velký, krásný a jistě také náročný úkol, na který se teprve připravuji. Ostatní čas ukáže. Měl bych být mimo jiné co nejvíc k dispozici mladým lidem, kteří si přejí, aby jim někdo naslouchal.
Co stálo na začátku Vašeho rozhodnutí stát se bratrem a teď knězem tak daleko od domova? Co na to říkali doma?
Úplně na začátku mě oslovila především jednoduchá modlitba zpěvem a prostota života v Taizé celkově. Prostota evangelia, která umožňuje, aby se lidé jinak velmi různí (výchovou, tradicí, jazykem, stupněm vzdělání, kulturou atd.) setkali a objevili, že mají mnoho společného, co je sjednocuje a pomáhá jim překonávat nejrůznější bariéry. Blížeji jsem začal poznávat život komunity při svém delším pobytu v Taizé v roce 1991. V té době jsem také hledal odpovědi na mnohé otázky týkající se mojí budoucnosti. Ptal jsem se, k čemu mě volá Bůh. Bylo to právě při pobytu v Taizé, kdy jsem v sobě objevil touhu po zasvěceném životě. Pak už mi zbývalo udělat jen malý krůček. Za to, že jsem se jej odvážil, vděčím hlavně důvěře, kterou vůči mně a mému povolání projevili bratři v Taizé, kteří mě již trochu znali. Se stejnou důvěrou a podporou jsem se v té rozhodující chvíli setkal i u svých rodičů. Když jsem vstupoval do komunity a ještě když jsem skládal věčné řeholní sliby, vůbec jsem netušil, že jednoho dne bych se mohl stát knězem. Za kněžské povolání děkuji a vděčím Bohu, lásce svých rodičů a blízkých a opět… důvěře bratří.
Co dělají sourozenci?
Moji tři starší bratři žijí v České republice, mladší sestra je nyní na nějaký čas se svým manželem v Anglii. Všichni mají krásné rodiny a jsou v životě, myslím si, šťastní. Celkem mám již 4 neteře a 6 synovců, ale ten počet ještě není definitivní… další dvě miminka jsou na cestě.
Kolik mladých k vám týden - ročně přijede, co hledají?
Na jeden týden je možné přijet do Taizé kdykoliv během roku. V období Velikonoc a během letních prázdnin se na našem kopci může týdně setkat až pět tisíc mladých lidí někdy až z devadesáti různých zemí od Portugalska až po Rusko, od Švédska až po Albánii, od Brazílie až po Filipíny… Očekávání mají různá. Někoho může oslovit především možnost setkání s mnoha zajímavými lidmi, nová přátelství… jiní dávají přednost času stráveném v tichu a při modlitbě. U většiny z nich se obě tyto stránky života v Taizé navzájem prolínají a doplňují.
Co je smyslem novoročních setkávání, kde bude to letošní a podle čeho se vybírá místo konání?
Evropská setkání mladých, která komunita připravuje již 25 let ve velkých městech vždy na přelomu roku, jsou součástí "pouti důvěry", na kterou mladé lidi zveme. Mohou při této pouti nacházet to, co je spojuje, totiž touha po Bohu, naděje, společné nasazení pro mír a důvěru mezi lidmi a národy… Srdcem těchto pětidenních setkání jsou podobně jako v Taizé společné modlitby a mimoto účast na programu, o který se starají místní farnosti. Místa konání proto z velké míry závisí na tom, zda se křesťané, zvláště mladí lidé navrženého města mohou ujmout několikaměsíční přípravy, která spočívá mimo mnoha organizačních věcí také v hledání hostitelských rodin pro účastníky, kterých obvykle bývá 60 až 80 tisíc. Po Barceloně, Praze, Vídni, Budapešti, Vratislavi, Paříži a mnoha dalších městech na tuto výzvu letos odpověděli obyvatelé Hamburku.
Na co nejraději vzpomínáte?
Takových zážitků je mnoho a je těžké vybírat. Tak třeba z těch nejčerstvějších mi v srdci zůstalo setkání s Van Hoau, mladým Vietnamcem, který se po třech měsících strávených v Taizé nedávno vracel domů. Vyprávěl mi svůj životní příběh. Když mu byli čtyři roky (v roce 1974), v jeho zemi se ujala vlády komunistická diktatura. Jeho rodiče jakožto křesťané a učitelé byli vykázáni ze školství a celá rodina (dnes mají 8 dětí) byla vyhnána z domova a nějakou dobu přežívala kdesi v pralese. O Van Hoa se pak starala jeho babička, než se po letech opět všichni shledali. Jako dospívající odešel do města studovat. Udělal maturitu a pak asi zázrakem (mimo jiné i díky skromné finanční podpoře jednoho budhistického mnicha) a díky jeho neuvěřitelné vytrvalosti a nezlomné víře se mu podařilo vystudoval na univerzitě vietnamskou literaturu. Během tohoto období (od 14 let) přespával na tržnici, kde si zároveň pomocnými pracemi vydělával na jídlo a na studia. Dnes je autorem několika knih, avšak cenzurovaných, takže stále nemá ani své vlastní bydlení. Většinou přespává ve škole, kde učí. Již od svých dvaceti let zasvětil svůj život Bohu a chce se stát knězem. V současné době má za sebou čtyři roky přípravného "čekacího" kurzu před vstupem do semináře. Příští rok se dozví, jestli bude muset počkat ještě dalších pět let anebo "jenom" čtyři. Poté, po dalších pěti letech v semináři - dá-li Bůh - nakonec nějaký úředník pověřený dozorem nad církví rozhodne, zda bude moci být vysvěcen či nikoliv! Van Hoa to vše přijímá a vůbec nepomýšlí na to, že by třeba odešel studovat do zahraničí. Je přesvědčen o tom, že své povolání má žít mezi svými, mezi těmi nejchudšími… Nejenom jednoho dne jako kněz, ale již dnes, naplno…
Od kolika let k vám hosté jezdí? Vracejí se opakovaně?
Ve větším počtu přijíždí poutníci od 70 let. I ty, kteří se vracejí stále znovu, vybízíme, aby nezakládali kolem naší komunity organizované hnutí, ale aby se snažili předávat a rozvíjet své objevy a zkušenosti tam, kde žijí: doma, ve škole, ve farnostech a farních společenstvích apod.
Kolik je Vás tam od nás, není Vám smutno, jak často se dostanete domů?
V komunitě jsem jediný Čech. Mezi mladými lidmi, kteří zůstávají v Taizé několik měsíců až jeden rok nebo i déle, aby se podíleli na našem životě a pomáhali s přijímáním poutníků, jsou však od roku 1990 téměř nepřetržitě i nějací Češi anebo Slováci; v současné době Peter z Košic a Linda z Ružomberka. Na týdenních setkáních se pak každoročně vystřídá několik stovek krajanů ze všech koutů České republiky. Když je mi po vlasti smutno, mohu se alespoň jednou za rok vydat na návštěvu rodiny, farnosti a přátel. Kromě toho se čas od času snažím odpovědět na pozvání českých a moravských farností či farních sborů. Často je to příležitost oplatit návštěvu těm, kteří předtím navštívili Taizé, modlit se společně s lidmi všech generací, které se ve farnostech scházejí a poznávat, jak mnoho je v našich církvích mužů, žen i dětí, kteří jsou živým znamením naděje. Křesťané se mají navštěvovat, aby se navzájem povzbuzovali.
Co byste si nejvíc přál?
Aby byl na zemi mír.
Z čeho máte největší radost?
Z toho, že nejsem sám.
Jak na Vás působí bratr Roger?
Bratr Roger je zakladatelem a představeným naší komunity. Mám k němu proto velkou úctu. Jedním z jeho velkých darů je schopnost dávat nás bratry dohromady, podněcovat v komunitě rodinnou atmosféru. Nepotrpí si na vnější okázalosti. Rád v nejrůznějších situacích improvizuje a tak mezi bratry nenápadně nabourává každý náznak rutiny a pohodlné zaběhanosti. Potřebuje se sdílet. O věcech, které mu leží na srdci, mluví stejnými jednoduchými slovy třeba u stolu, kde večeří společně s pěti spolubratry, stejně jako při obědě s celou komunitou a hosty, mezi kterými jsou leckdy i různé významné osobnosti. Povahou je nesmělý a když má mluvit před velkým shromážděním, nikdy po jeho boku nechybí malé děti, které mu svou bezprostředností dodávají odvahy. Ještě ve svých 88 letech říká, že by šel až na konec světa, abych dal najevo svoji důvěru v mladé generace.