Zvédnout ten zádek
Letos jsem se na konferenci moc těšila, kromě jiného i proto, že se mnou mohla jet kamarádka se dvěma holčičkami, která překonala nemalé překážky, aby mohla vůbec odjet. A která po deseti letech mateřské konečně vyjela do světa. Velmi mě nadchlo heslo: "Máme proč se veselit a radovat." V době krize, blbé nálady a věčného českého remcání věru krásná nabídka:-)
Nejvíc mě oslovilo, že když už jsem u těch prasat (jako mladší syn z podobenství o Marnotratném synu), tak Bůh se mnou nic nezmůže, pokud já sama nezvédnu ten zádek (přízvuk převzat od P.Bogdana, Poláka). Jo, jo, Bůh se může rozkrájet, zahrnovat mě milostí a požehnáním, ale pokud já nechci, není to nic platné. Myslím, že heslo "zvédnout zádek" mě bude provázet nejméně do konce tohoto roku, nebo než ho přebije něco silnějšího. Heslo si opakuji už ráno, když se mi nechce vstávat, pak po odpolední siestě atd., apod.
Jsem moc ráda, že jak P. Vojtěch Kodet, tak Katka Lachmanová nejsou nějakými kazateli z jiného levelu, ale když mluví, vztahují poznané i na sebe. "Kdyby náhodou si Vojtík takhle vyšel do přírody, tak aby ho něco hezkého překvapilo." Je dobré, když se každý z účastníků mohl identifikovat se všemi postavami z podobenství o Marnotratném synu. Díky otci Vojtěchovi vím, že je možné i "porovnávat se s otcem" z příběhu. Dorůst do velikého milosrdenství.
Pro nás, tradiční katolíky, opravdu často bývá bratr starší takovým téměř "prototypem". Však to mnozí z nás zažíváme ve svých farnostech a mě na totéž upozorňovala nedávno moje kolegyně. "Když vy se na nás, nevěřící psy, díváte, Lído, spatra. Vy jste ti vědoucí a my ti chudáčkové, kteří vám nesahají ani po paty." Málokdo "z ulice" se v kostele cítí dobře. Ono stačí jen přijet do cizí farnosti na mši a nechtíc někomu zasednout místo. To jsou pohledy! Zapšklý starší bratr, nepřející neruda.
Já mám vnitřně blíž k bratrovi mladšímu. Hýřit, to by mi šlo. Při přednášce P.Vojtěcha jsem zatoužila stát se "milosrdným otcem", tedy matkou. Být tou, která je schopná odpouštět, schopná vřelosti, tou, která nad nikým neláme hůl.
Hloubky mého srdce se dotkly i další myšlenky. Zakusila jsem povolání k přímluvné modlitbě. A chuť dělat něco ve farnosti. Chci si ale dát čas, abych se neukvapila. Konference je báječná událost. Co mi ale vadí, je moje roztěkanost. Je toho zkrátka všeho moc. To, že je tu moc lidí, to se dá zvládnout. Ale bývá tu i spousta přátel, se kterými se jindy nevidím. A tak s tímhle jdu na kafe, s tamtím na pivo a pak už jsem nějaká "přežraná". I těch skvělých myšlenek, co jsem slyšela!
Pochopila jsem, že nemůžu slyšet všechno. Že je pro mě dobré zůstat chvíli v kapli, nějakou přednášku vypustit, jít se projít nebo si zajít na pokoj a v klidu rozjímat. Nechtít po sobě další výkony. Ty podávám v práci. A konference probíhá o mé dovolené.
A teď už zvédnu ten zádek a půjdu spát.
Ludmila Křivancová
Vice informaci na
Texty, články, promluvy