katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Svědectví

Vyrůstala jsem v tradiční katolické rodině. Rodiče, hlavně maminka a babička, mne vedli k víře v Boha. Jako malé dítě jsem ráda chodila do kostela. Ale s přibývajícím věkem, zejména v pubertě, kdy mně přibývalo i vlastního rozumu, jsem začala o existenci Boha pochybovat. Když už jsem tuto skutečnost připustila, rozhodně mi Bůh nesměl nijak zasahovat do mého života. V 60. létech, kdy otec “musel” vstoupit do KSČ, jsme přestali chodit do kostela úplně. Stalo se tak k mé nemalé radosti, protože nedělní ranní vstávání na mši svatou bylo dost nepohodlné a já záviděla svým vrstevníkům, že si mohou poležet. A když jsem dospěla ještě víc a začala se téměř osamostatňovat, to už jsem Pána Boha nepotřebovala vůbec. To tak, aby mi mluvil do života, něc o přikazoval, zakazoval a vůbec mě nějak umravňoval! Já vím přece nejlíp, co je dobré a co ne.

Boží přikázání jsou nemoderní a člověka jen omezují. A tak jsem si zařizovala život po svém. Později jsem se provdala, tenkrát musela být svatba na úřadě, ale my jsme ji měli i v kostele - tajně, protože můj muž byl taky v KSČ a jak by to vypadalo?… Náš církevní sňatek byl více revoltou proti tehdejšímu režimu, než čímkoliv jiným. V kostele to bylo hezčí, bylo to podle mého gusta, totiž bez rodičů, jen se svědky.

A život šel dál. V té době jsme nějakou dobu nemohli mít děti a já si vzpomněla na Pána Boha, že by mi mohl pomoci. S velkou upřímností /ale to ještě nebyla víra/ jsem prosila, aby nám pomohl k dítěti, po kterém jsem velmi toužila. A Bůh moje prosby vyslyš e l, brzy po sobě se nám narodily dvě děti.

Opět jsem Pána Boha odložila, už jsem ho nepotřebovala. Děti jsme sice nechali pokřtít /jsme přece křesťané, tak proč o tom přemýšlet/, ale to bylo všechno. Přece je nebudeme posílat do náboženství, když tatínek j e v KSČ, nakonec by se nedostaly na školu… Žili jsme docela spokojeně a šťastně i bez Boha. Ovšem, občas jsme zašli do kostela, tak 1x - 2x za rok, manžel na půlnoční, já s dětmi na Boží narození nebo velikonoce. Jediné, co jsme pro naše děti udělali bylo t o, že je babička naučila modlit se Andělíčku, můj strážníčku. Přestože náš život plynul bez velkých problémů a v klidu, tu a tam se ozývalo moje svědomí, občas mne napadlo, že moje křesťanství i moje víra nejsou úplně v pořádku, ale vždycky jsem se uklidn i la tím, že stačí žít ve svornosti, ve věrnosti manželovi, nekrást, nelhat, vychovávat děti podle nejlepšího svědomí ve slušné lidi. A to jsem si dovolila považovat se za věřící. Časem jsem se i trochu modlívala, časem vůbec ne, asi podle nálady.

Čas plynul a já jsem měla menší problémy v manželství, plynulo to z mé povahy a z toho, že jsem nedokázala přijmout některé změny, které jsem pozorovala u manžela. A tak jsem se za to začala znovu modlit, ovšem, nevím proč, ale trochu jinak než dosud. Dřív byl pro m ne Bůh kouzelný dědeček, který by měl splnit má přání a zmizet. Teď jsem viděla chybu u sebe a začala prosit Boha, aby mne změnil, abych byla ženou a manželkou podle jeho vůle, tak, jak chce on /zřejmě mi došly síly a já nevěděla, jak dál/.

V té době dospívala moje dcera, bylo jí 15 let a díky její povaze, kdy brala život vážně a doopravdy, kdy hledala jeho smysl a toužila po opravdové přítelkyni, našla cestu do křesťanského společenství v místní farnosti. Ze společných schůzek chodila plná nadšení a radosti. Vyprávěla mi všechny zážitky, zpívala křesťanské písničky, kudy chodila, prostě rozkvetla do jakési duchovní krásy. Tuto radost přenášela domů a já byla vždycky její vděčná posluchačka. Tím víc jsem se zamýšlela sama nad sebou, že můj dosavadní život křesťanky nestál za moc. Přesto jsem stále navenek bojovala za své názory, omlouvala si svoje postoje i špatné skutky. Všecko jsem si dokázala omluvit, protože jsem viděla kolem sebe spoustu horších lidí /alespoň podle mého pohledu/.

     Duch Svatý se m nou svedl urputný boj, až jsem jednoho dne neodolala. Boží láska mne zasáhla uprostřed všedního dne, uprostřed té nejvšednější činnosti, nečekaně a neodolatelně. Její působení bylo nenápadné, tiché, trpělivé, výsledek byl velkolepý, úžasný. Prožívala jse m svoje první obrácení hodně citově, bylo doprovázeno velikou lítostí a hořkými slzami. Doslova dílem okamžiku bylo moje rozhodnutí přijmout asi po 23 letech svátost smíření a Tělo Páně. Od té doby žiji docela nový život s Pánem a jsem mu nesmírně vděčná. P ochopila jsem ve svých 42 letech, že Pán Ježíš přišel na tento svět, aby spasil i mne, nevděčnou a marnotratnou dceru, která si to vůbec nezaslouží. Pochopila jsem i spoustu ostatních věcí a mohu říct, že očima víry je svět docela jiný. Dnes a denně zažívám pravdu evangelia ve svém životě.

Bylo by to na dlouhé psaní. Moje obrácení mělo sice velice negativní odezvu u mého manžela, který mne zprvu považoval za blázna, potom možná za pošetilce a dnes, po více než 6 letech si snad už zvykl. O Bohu s ním mluvit nemůžu, je stále nepřístupný, ale doufám, že Pán vyslyší moje prosby a nenechá ho zemřít nesmířeného s Ním. Tolik ve stručnosti moje svědectví, které snad někoho osloví.
Marie


  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest