katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Katolická církev

"Sestaveno podle Katechizmu katolické církve, Zvon, Praha 1995, 748-945"
Katolická církev – tolika lidmi oslavovaná a tolika zatracovaná! Kruté a krvavé pronásledování křesťanů během prvních třech staletích, vzmach a rychlé rozšíření křesťanství po Ediktu milánském v roce 313, nádhera a lesk středověké církve spolu s chudobou sv. Dominika a sv. Františka z Assisi, učenost Tovaryšstva Ježíšova spolu s prostotou Terezie od Dítěte Ježíše, hluboká zbožnost a mystika sv. Terezie z Avily a sv. Jana z Kříže – to jsou kontury, které lemují toto pro někoho tajemné a těžko pochopitelné společenství. Na začátku třetího tisíciletí se zdá, že slavné ódy na svatost a velkolepost církve byly v minulých desítkách let a stoletích zcela přehlušeny házením špíny. A kde je vlastně pravda?
Kdo to jsou katolíci, proč se sdružují, co je církev, jakou úlohu hrají papež, biskupové a kněží – to jsou otázky, na které chce tato krátká úvaha odpovědět.

Počátky církve

Kořen církve nelze hledat jinde než ve společenství apoštolů a učedníků kolem Ježíše. Už samotné řecké označení – ekklesia (z toho pocházející lat. ecclesia, it. chiesa, fr. église) – znamená svolání, shromáždění. Ve Starém zákoně označuje shromáždění Izraele, které se sešlo před Bohem. V této tradici pokračovali první křesťané, když se scházeli k četbě z Božího slova a k „lámání chleba“ (což je starokřesťanský výraz pro eucharistii) podle Ježíšova přání při poslední večeři: „To konejte na mou památku!“ (Lk 22, 19). Aby tato společenství odlišili od židovských shromáždění, přidávali ekklesia kýriaké (shromáždění Páně), a tak specifikovali, že centrem jejich setkání je Pán – Ježíš Kristus. Z přízviska kýriaké pocházejí něm. Kirche, angl. Church a také i české církev.
Církev jako společenství křesťanů nevznikla jako lidské přání vytvořit nějako instituci, ale svůj původ staví výhradně na Kristu. Pochopení jeho osoby a jeho poslání je klíčem k pochopení podstaty a poslání církve. Ježíš zcela záměrně vytváří společenství dvanácti apoštolů, které je jádrem mnohem širší skupiny učedníků a těch, kteří Ježíše provázeli. Těchto „Dvanáct“ se mělo stát základními kameny společenství, které shromáždí lidi ze všech národů (srv. Mt 28, 19-20). Ale původ církve má ještě druhý zdroj – je jí Ježíšova oběť na kříži za spásu světa. Ježíšova poslušnost Otci a láska k člověku až k sebeobětování vyvrcholily událostí kříže. „Až budu ze země povýšen, potáhnu všechny lidi k sobě“ (Jan 12, 32) – těmito slovy Ježíš předpovídá nejen okolnosti své smrti, ale i důsledek ukřižování: Kristovo ukřižování není zánik, ale vylití milosti, která člověku přináší vysvobození od hříchů a posilu pro uskutečnění požadavku lásky k Bohu a k člověku. Společenství apoštolů si je dobře vědomo, že právě jemu Ježíš svěřil pokračování svého úkolu a péči o všechny, kdo uvěří v něj uvěří.
Z Ježíšova poslání apoštolů „Jděte ke všem národům…Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28, 19-20) vysvítá univerzálnost misií: poslání se tedy netýká pouze Dvanácti, ale i jejich pokračovatelů. Tak také bylo v prvotní církvi pochopeno. Apoštolové si po Mistrově příkladu vybírají své nástupce a „vkládají na ně ruce“ (srv. 2Tim 1,6). Písemná svědectví z prvních křesťanských staletí dále popisují předávání „apoštolské moci“ vkládáním rukou na své nástupce. Tento obřad bychom dnes označili jako biskupské svěcení. „Episkopoi“ – biskupové, čili „ti kdo dohlížejí a jsou představenými“ jsou pokračováním apoštolského sboru a vykonávají úkol kázání evangelia po celém světě. Biskup spolu s křesťany na určitém území tvoří místní církev. O tom svědčí i list sv. Ignáce, biskupa z Antiochie, který píše kolem roku 107 křesťanům do Efezu: „Sluší se, abyste byli jednoho smýšlení s biskupe, jak to i děláte. Vždyť vaše slovutné kněžstvo, hodné Boha, žije s biskupem v takové harmonii jako struny na kytaře. Vaše jednomyslnost láskyplný soulad opěvuje Krista. Jestliže já jsem se v krátké době spřátelil s vaším biskupem, tím spíše blahořečím vám, kteří jste s nim spojeni jako církev s Ježíšem Kristem a jako Ježíš Kristus s Otcem, aby vše bylo v harmonické jednotě. Nikdo se nedej na bludnou cestu! Kdo se nedrží oltáře, připravuje se o Boží chléb. Má-li totiž takovou moc modlitba jednoho či dvou lidí, čím spíše modlitba biskupa s celou křesťanskou obcí!

Co je církev

Počátek Ježíšova veřejného působení provází hlásání o příchodu Božího království. „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. ´Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu´." (Mk 1,14-15). Když se ho později Židé ptali, kdy Boží království přijde, odpovídá: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat, ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!" (srv. Lk 17,20-21). Můžeme tedy v duchu evangelijní zprávy mluvit o Božím království jako o společenství lidí, kteří přijali za své principy Božího zjevení, vyjádřené přikázáním lásky k Bohu a k člověku.
Církev jako Boží království je samozřejmě na jedné straně společenstvím povolaných samotným Bohem, na druhé straně ovšem zůstává společenstvím hříšných a chybujících lidí.  Tento paradox je samozřejmě pro člověka stojícího vně církve dosti obtížně pochopitelný.

Církev jako „Putující lid Boží“

Označení církve jako „putující Boží lid“ má svůj předobraz v izraelském národě Starého zákona. Bůh povolal člověka ke spáse ne jako jedince, ale jako národ a to tím, že s ním uzavřel smlouvu. Smlouva s Abrahámem, Izákem a Jakubem, a nakonec i smlouva s Mojžíšem na Sinaji byla dovršena a uzavřena v Kristu, když zemřel za naše hříchy.
Tento Boží lid má výrazné rysy, které ho oddělují od všech náboženských, národnostních, politických nebo kulturních se skupení. Jako Boží lid nepatří žádnému národu, členem se člověk nestává tělesným zplozením, ale křtem, hlavou a vůdcem lidu je Ježíš Kristus a zákonem je přikázání lásky. Posláním Božího lidu je být pro celé lidstvo zárodkem jednoty, naděje a spásy, cílem je uskutečnění Božího království.

Církev jako „Tělo Kristovo“

V listech sv. apoštola Pavla najdeme pojetí církve jako „Kristova mystického těla“ (1Kor 12,12-13 a Řím 12,4-5). Přirovnání církve ke Kristovu tělu osvětluje úzký vztah mezi církví a Kristem. I Ježíš mluví o těsném spojení mezi ním a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás… Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ (Jan 15,4-5). Ještě hlouběji je tato jednota zvýrazněna při eucharistii: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,36).
Jednota Kristova těla neznamená ovšem uniformitu, ale předpokládá rozmanitost, vždyť i tělo není tvořené z identických orgánů, ale jejich různost vytváří harmonickou jednotu. Tak jsou i v církvi různé specifické dary, různé služby a úkoly, které se projevují v různých povoláních, spiritualitách a posláních. Kritériem jejich pravosti je jednotící princip – Kristus jako hlava církve.

Církev – chrám Ducha svatého

Třetí charakteristické označení církve je „chrám Ducha svatého“. Dar Božího ducha, který apoštolové obdrželi o Letnicích po Ježíšově zmrtvýchvstání je jednotící prvek věřících, kteří na apoštolském základě a s Kristem jako nárožním kamenem vytvářejí „duchovní příbytek Boží (srv. Ef 2,18-22). Boží Duch, který je počátkem každé spásonosné činnosti, sjednocuje prostřednictvím křtu, uzdravuje a posvěcuje svátostmi, posiluje v ctnostech a dává rozmanité dary (charizmata), které uschopňují k přijetí různých úkolů užitečných pro rozvoj Kristova těla.

Charakteristické známky církve

Už v nejstarších „Vyznáních víry“ (krátké shrnutí víry) jako je Apoštolské nebo Niceo-cařihradské najdeme formulaci „věřím v jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou církev“. Tyto čtyři „známky“ označují podstatné rysy církve, tak jak jí je Ježíš svěřil.

Věřím v jednu…

Jednota církve má svůj původ v jednotě Trojice osob Boha Otce a syna v Duchu svatém, je dílem jednoho zakladatele Ježíše Krista a prostoupena jedním Duchem. Ačkoli je jedna, přece se ukazuje veliká rozmanitost Božích darů, a to už tím že shromažďuje různé národy a kultury. Od prvních dob existovala společenství místních církví a vlastní liturgií a vlastní tradicí. Tato rozmanitost není na škodu jednotě, pokud věřící zůstávají mezi sebou spojeni „pouty pokoje“ (srv. Ef 4,3). Základním a nejdůležitějším poutem zůstává láska, vedle ní existují viditelná pouta jednoty: vyznání jedné víry přejaté od apoštolů, společné slavení bohoslužby a svátostí, apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství.
Protože se lidská slabost a hřích nevyhýbají ani společenství křesťanů, už od začátku vznikaly určité roztržky. V pozdějších staletí však dochází k větším sporům, které vedou, ne bez chyb na obou stranách, nakonec k odloučení jiných církví od katolické církve a k rozdělení mezi křesťany. I když je toto rozdělení bolestivě neseno, katolická církev vidí i v ostatních křesťanských společenstvích místo působení Božího ducha a přistupuje k nim s bratrskou úctou a láskou.
Proto se dnes klade velký důraz na ekumenické úsilí, které touží po naplnění Kristovy velekněžské modlitby: „Ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Snaha o sjednocení se musí opírat o několik podstatných bodů: stálé obnovování církve ve věrnosti svému poslání, obrácení srdce k životu podle evangelia, společná modlitba, vzájemné bratrské poznávání, ekumenická výchova věřících a kněží, dialog mezi teology různých církví, spolupráce křesťanů ve službě jiným lidem.

…svatou…

Tato známka církve je jednou z obtížněji pochopitelných. Pokud je církev opravdu „svatá“, jak se mohla v dějinách dopustit tolika omylů a chyb? Svatost má však dvojí význam: prvním je morální bezúhonnost (bezhříšnost), druhý význam je ve smyslu „vydělená pro Boha“. Svatost církve neznamená ani tak bezhříšnost, jako spíše „zvláštní prostor Božího působení“. Církev ustanovil Kristus a svěřil jí úkol posvěcování členů tím, že jí poskytl moc svátostí. Protože členové církve jsou jen hříšní lidé, je dokonalá morální svatost teprve předmětem snažení. 

…všeobecnou…

Výraz „všeobecná“ nebo „univerzální“ je překladem řeckého slova „katholikos“. Smysl celistvosti  vychází z pojetí církve jako „Těla Kristova“, a to ve spojení se svou hlavou – Kristem. Církev hlásá plnou víru a nese plnost prostředků ke spáse. Druhý smysl katolicity je poslání církve ke všem lidem všech dob na celém světě bez ohledu na rasu, postavení, národní příslušnost. Všichni lidé jsou volání k tomu, aby tvořili nový Boží lid.
Katolická církev je přítomna v místních celcích (diecézích), čili ve společenství křesťanů shromážděných kolem svého biskupa. Co církevního společenství jsou plně začleněni ti, kdo jsou pokřtěni, přijímají dále svátosti a jsou spojeni s viditelnými nástupci apoštolů – papežem a biskupy. Původní jednotné a katolické společenství křesťanů se však v dějinách rozdělilo a dnes existuje velké množství křesťanských církví, které nevyznávají celou víru nebo nejsou spojeni s Petrovým nástupcem – papežem. Křesťané z nekatolických církví ovšem zůstávají v určitém společenství s katolickou církví, i když nedokonalém.

…apoštolskou církev

Označení „apoštolská“ má trojí původ: církev je vybudována na společenství apoštolů kolem Ježíše, předává se v ní učení apoštolů, pod vedením jejich nástupců (biskupů) pokračuje v úkolu být apoštolem (poslem) radostné zvěsti evangelia všem národům. Biskupové jako nástupci apoštolů pod vedením římského biskupa dál vedou církev a vystupují v Kristovu jménu.

Církev, jak ji vidíme

Všeobecné kněžství pokřtěných

Křtem byl každý křesťan připojen ke Kristu a tak se stal svým způsobem nositelem Kristova kněžského, prorockého a královského úřadu a tak jsou povoláni k poslání, které Bůh svěřil církvi. Křtem se každý věřící stává nositelem tzv. všeobecného kněžství. Povoláním laiků v církvi je apoštolát v profánním světě – nést poselství spásy lidem po celé zemi těm, se kterými se setkají v rodinách, na pracovišti, při odpočinku. Nemusí to být přímo formou hlásání, ale spíše osobního příkladu, protože ten patří mezi neúčinnější výchovné prostředky.
Zvláštní účast laiků na Kristově kněžském úřadu je povolání manželů a rodičů, kteří svým životem svědčí o velikosti lásky, jako Bůh otec chová ke svým dětem. Dále se laikům svěřují služby lektorátu (pověření ke čtení Božího slova) a akolytátu (pomoc při rozdávání eucharistie a přinášení eucharistie nemocným) při liturgii nebo mohou být pověřeni řízením liturgických modliteb a udílením křtu.
Nezastupitelný úkol laiků je poslání katechety-učitele, který předává dětem nebo i dospělým pravdy víry. Podílejí se i na řízení místních církví v diecézních sněmech, pastoračních radách, spoluprací při řízení farnosti. Laici jsou často i těmi, kdo vnáší křesťanského ducha do světských institucí, pracují v charitních organizacích, vstupují do veřejného života a politiky.

Služebné kněžství hierarchie

Někteří věřící přijímají kromě obecného kněžství i svátost služebného kněžství. „Služebné“ kněžství proto, že je ve službě Kristu a všem věřícím laikům. Pravomocemi, které Pán udělil apoštolům, dál vedou Boží lid, vyučují ho a posvěcují svátostmi.

Sbor biskupů

I když bylo kolen Ježíše velké společenství učedníků, přece si vybral dvanáct nejbližších, aby byli s ním a učili se od něj, a pak aby je poslal jako hlasatele do celého světa. Tito apoštolové vkládáním rukou světili své nástupce. Tak vznik sbor biskupů jako nepřerušená řada nástupců apoštolů od prvních dob. Apoštolové i jejich nástupci vystupovali před ostatním křesťanským společenstvím ne ze své moci, ale z pověření Kristova. Proto si tento úkol nikdo nemůže vzít sám.
Biskupský sbor jako celek, zvláště na všeobecném církevním sněmu je nositelem nejvyšší a platné pravomoci nad celou církví. K tomuto úřadu mu dal Ježíš svého svatého Ducha, aby chránil církev před omyly v otázce víry a mravů. Jednotliví biskupové pak na svém území vykonávají pastýřskou službu nad Božím lidem. Jejich zástupci na menších celcích – farnostech – jsou kněží. Biskupu i kněžím jsou k pomoci jáhnové.

Římský biskup

Jako ve společenství Dvanácti měl apoštol Petr výsadní postavení a Ježíš mu věnoval zvláštní péči, tak ve sboru biskupů zaujímá výsadní postavení biskup Říma. Ten je podle tradice nástupcem apoštola, který „dostal moc klíčů“ (srv. Mt 16,18-19) a poslání pást Kristovy ovečky (srv. Jan 21,15-19). Římský biskup, nazývaný též papež, je viditelný symbol jednoty církve a vykonává službu Kristova náměstka na zemi a pastýře celé církve. I on dostává při svém zvolení dar neomylnosti ve věcech víry a mravů.


  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest