Otázka:
V poslední době se na této stránce hodně diskutovalo o předmanželském sexu. Jsem věřící, je mi 24 let a se svou dívkou se chceme brát (přibližně za rok). Od jisté doby spolu sexuálně žijeme. Svědomí mi nic nevyčítá. Zajímal by mě pohled církve. Ke příjmání jsem od té doby nešel (do kostela chodíme pravidelně). U zpovědi jsem však také nebyl, svého činu nelituji a k rozhřešení je třeba lítosti. Zároveň bych moc rád šel ke příjmání, můžete mi poradit?

Odpověď:
Pohled církve jsem se snažil formulovat v předcházejících otázkách. V každém případě bych Vám doporučoval minimálně rozhovor s knězem. Tato "veřejná" cesta pro to není moc vhodná. Každopádně se pokuste od intimního vztahu ustoupit. Určitě o nic nepřijdete, neznamená to totiž, že by se tím zmenšila láska. Naopak: tato "oběť" se dá dobře chápat jako projev lásky vůči Vaší partnerce. O to intenzivnější a opravdovější pak bude vaše vzájemné sebedarování v manželství.
Ještě několik slov k tomu, že nepociťujete lítost. Prožívání lítosti je přímo úměrné k vědomí hříšnosti. Vědomí zase závisí na intenzitě vztahu k Bohu. Setkání s Ježíšem a zážitek jeho božské moci donutilo Petra, aby vykřikl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." (Lk 5,8) On byl hříšný i před tím, ale právě Ježíšova blízkost mu poodhalila tuto pravdu. Jde o to, abychom si i my sami pravdivě uvědomili svůj duchovní stav. Pokud bereme hřích jen jako přestupek proti jakémusi zákonu, je to málo. Až se nám podaří uvědomit si, že hřích spočívá v našem sobectví, uzavřenosti a odmítání vůči Bohu, v tom, že sebe a své zájmy považujeme za důležitější a "rozumější"... - pak teprve bude otevřená cesta k lítosti a k nápravě. V duchovních cvičeních sv. Ignáce z Loyoly je zdůrazňována prosba o poznání vlastních hříchů. Toto je velice důležité: musíme si uvědomit velikost Boží lásky vůči nám, a pak nám dojde i ubohost naší hříšnosti. Každopádně máme prosit o to, abychom své hříchy poznali a zakusili jejich hořkou chuť. Je to důležitá etapa duchovního vývoje.
Když se podíváme do autobiografie Augustina Aurelia (Vyznání), najdeme tam krásné svědectví. Augustin, který do svých cca třiceti let žil životem bohémského římana, ve světle Boží milosti poznává hlubinu hříšnosti tohoto období. Později dokonce svůj život před konverzí označuje za jeden velký hřích. A to i přesto, že si byl vědom hlubokého vztahu s matkou svého syna, kterou mimochodem velmi miloval, ale nikdy se s ní neoženil. I lásku označuje jako hřích. A nemyslím, že by byl "mimo".
Může se stát, že si momentálně neuvědomujeme důsledky a povahu svého jednání, ale přijdeme na to snad později. Kéž bychom měli možnost toho litovat! Asi každý zpovědník má tu zkušenost, že zpovídá starého člověka, který se slzami v očích vypráví o svém mládí, jak se mu teprve dnes otevírají oči a vidí to špatné, co si dřív ani neuvědomoval. My nejsme ani schopni posoudit důsledky hříchu. Ale musel to být dost velký důvod, protože kvůli našemu hříchu Ježíš na kříži zemřel. Proto by nebylo dobré hřích a jeho důsledky zlehčovat.
Sv. farář arský Jan Maria Vianney prý v modlitbě prosil Boha, aby mu dal zakusit ošklivost hříchu. Dostal tento dar... a hned zase prosil, aby mu ho Bůh odebral. Tak to byla děsivá zkušenost.