Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Mají se křesťané obracet v modlitbě ke svým zemřelým, třeba příbuzným a o něco je žádat? Není to v rozporu s Božím příkazem neobracet se k duchům zemřelým? Jedná se vlastně přece o totéž. O zemřelém člověku přece vůbec nemůžeme vědět, kde se nachází. Nemá se člověk obracet ve svých prosbách výhradně k Bohu v Ježíšově jménu, tak jak to známe z Bible a svědectví Písma a prvotní církve?
Odpověď:
Domnívám se, že modlit se za mrtvé a modlit se se zemřelými, popřípadě žádat zemřelé o přímluvu, možné je. Jednak to plyne ze samé podstaty nesmrtelnosti člověka, jednak pro to máme důkazy, že v prvotní církvi tato praxe byla. Nejznámějším důkazem jsou římské katakomby. Nápisy na hrobech jsou často přímluvné modlitby typu: "N., přimluv se za nás u Otce..." Také tam prakticky nenajdeme ani slovo o smrti. Pro tu totiž používali výraz "Dies natalis" - Den narození (myslí se pro nebe, pro Boha). Jestliže tedy žijí s Bohem, mohou se i za nás přimlouvat. Vzhledem k tomu, že o nikom ze zemřelých nelze s jistotou tvrdit, že byl zavržen, je možné prosit o přímluvu prakticky každého, včetně "duší v očistci". Samozřejmě, že budeme upřednostňovat ty, o nichž máme objektivní (světci) či alespoň subjektivní jistotu spásy a společenství s Bohem.
Osobně na modlitebním společenství se zemřelými nevidím nic proti principům Zjevení obsažených v Písmu. Výslovně je tam zakázán spiritizmus, "dotazování se duchů zemřelých" (Lv 19,31; Lv 20,6; Dt 18,11). A to je, podle mého názoru, něco principielně odlišného. Obdobně totiž existuje rozdíl mezi náboženstvím a magií. Zatímco náboženství je uznáním závislosti člověka na osobní existenci Boha, magie se je rituálním chováním, kde člověk určitými praktikami chce "zmanipulovat" či znásilnit nadlidskou božskou sílu k vykonání toho, co je člověkem zamýšleno. Prosebná modlitba jako náboženský úkon zcela určitě nemá za cíl "nutit" Boha, spíše je uznáním závislosti na něm a potřeby Jeho pomoci.
Podobně prosba k zemřelým si neklade stejný cíl jako spiritizmus. Spiritistické praktiky - seance - mají donutit, "vyvolat" ducha zemřelého, aby se projevil v tomto světě. Ten pak má člověka informovat o situaci na "onom světě", pomoci vhlédnout do tajemných a zastřených oblastí. Z křesťanského hlediska je to vlastně vyjádření nedůvěry Bohu a snaha zabezpečit se jinou cestou. V modlitebním společenství se zemřelými o nic takového nejde. Cílem je vždy Bůh jako takový, křesťanská modlitba není seancí, kdy by se člověk speciálními praktikami dožadoval projevu ducha zemřelého.
Mají se křesťané obracet v modlitbě ke svým zemřelým, třeba příbuzným a o něco je žádat? Není to v rozporu s Božím příkazem neobracet se k duchům zemřelým? Jedná se vlastně přece o totéž. O zemřelém člověku přece vůbec nemůžeme vědět, kde se nachází. Nemá se člověk obracet ve svých prosbách výhradně k Bohu v Ježíšově jménu, tak jak to známe z Bible a svědectví Písma a prvotní církve?
Odpověď:
Domnívám se, že modlit se za mrtvé a modlit se se zemřelými, popřípadě žádat zemřelé o přímluvu, možné je. Jednak to plyne ze samé podstaty nesmrtelnosti člověka, jednak pro to máme důkazy, že v prvotní církvi tato praxe byla. Nejznámějším důkazem jsou římské katakomby. Nápisy na hrobech jsou často přímluvné modlitby typu: "N., přimluv se za nás u Otce..." Také tam prakticky nenajdeme ani slovo o smrti. Pro tu totiž používali výraz "Dies natalis" - Den narození (myslí se pro nebe, pro Boha). Jestliže tedy žijí s Bohem, mohou se i za nás přimlouvat. Vzhledem k tomu, že o nikom ze zemřelých nelze s jistotou tvrdit, že byl zavržen, je možné prosit o přímluvu prakticky každého, včetně "duší v očistci". Samozřejmě, že budeme upřednostňovat ty, o nichž máme objektivní (světci) či alespoň subjektivní jistotu spásy a společenství s Bohem.
Osobně na modlitebním společenství se zemřelými nevidím nic proti principům Zjevení obsažených v Písmu. Výslovně je tam zakázán spiritizmus, "dotazování se duchů zemřelých" (Lv 19,31; Lv 20,6; Dt 18,11). A to je, podle mého názoru, něco principielně odlišného. Obdobně totiž existuje rozdíl mezi náboženstvím a magií. Zatímco náboženství je uznáním závislosti člověka na osobní existenci Boha, magie se je rituálním chováním, kde člověk určitými praktikami chce "zmanipulovat" či znásilnit nadlidskou božskou sílu k vykonání toho, co je člověkem zamýšleno. Prosebná modlitba jako náboženský úkon zcela určitě nemá za cíl "nutit" Boha, spíše je uznáním závislosti na něm a potřeby Jeho pomoci.
Podobně prosba k zemřelým si neklade stejný cíl jako spiritizmus. Spiritistické praktiky - seance - mají donutit, "vyvolat" ducha zemřelého, aby se projevil v tomto světě. Ten pak má člověka informovat o situaci na "onom světě", pomoci vhlédnout do tajemných a zastřených oblastí. Z křesťanského hlediska je to vlastně vyjádření nedůvěry Bohu a snaha zabezpečit se jinou cestou. V modlitebním společenství se zemřelými o nic takového nejde. Cílem je vždy Bůh jako takový, křesťanská modlitba není seancí, kdy by se člověk speciálními praktikami dožadoval projevu ducha zemřelého.
