Otázka:
Dobrý den, mohl by jste, prosím, uvést , jaká jsou oficielní "pravidla hry" pro člověka (katolíka), který se necítí povolán do řádu, ani se nechce stát knězem, ale rád by vstoupil do partnerského vztahu, potažmo uzavřel manželství? Kolik "stupňů volnosti" má kněz ve svátosti smíření, pokud si člověk přizná, že ve svém vztahu zašel příliš daleko nebo že mu něco nevyšlo? Mohou ke svátostem chodit skutečně pouze ti, kdo s nikým intimně nežijí? Pokud se ti, kteří to spolu myslí vážně a zodpovědně, ve svědomí to oba skutečně tak cítí a z důvodu např. studia, "rodičů" apod. sňatek není možný (což je částečně i věc "společenská"), rozhodnout ve svém vztahu třeba až „k tomu poslednímu" nesmějí pak přestupovat ke svátostem? A lze to pak "odčinit" pouze až sňatkem? Jeden starší kněz (už je řadu let po smrti a nemyslím, že šlo o nějaké "navádění") mi kdysi řekl, že ani není nikde definováno, zda jde v tomto případě o hřích těžký či lehký. Jde myslím především o jakousi vnitřní pravdivost a záměr, s jakým se k věcem přistupuje. (To se má takový věřící lékař, či lékařka zpovídat pokaždé, když "osahává" svoje pacienty? A smí potom přistupovat k přijímání?) Copak není oblast lidské intimity věc natolik individuální, jedinečná a osobní, že i SKUTEČNÝ odborník na otázky lidského svědomí má stěží šanci do toho proniknout??? Může být svátost smíření skutečně místem, které přivádí lidi blíže k Bohu i k nim samotným, které povzbudí jejich vztahy a pomůže odkrýt, co je pro ně skutečně zdravé a prospěšné? Výraz vzájemné lásky a úcty k partnerovi je přece asi vždy něco úplně jiného, než se jen "spustit" se svojí kolegyní z práce, která mi je třebas i strašně sympatická, či mít pouze jen nějakou "bokovku" v případě drhnoucího manželství nebo i kněžské kariéry. Kolik "katolických" vztahů nemuselo po dvou, třech, či čtyřech letech ztroskotat, kdyby ti lidé spolu začali "normálním" způsobem žít??? Není tohle přinejmenším krátkozraké od těch, kteří i v samotné církvi hájí, případně vymýšlejí ona "pravidla"? Pokud snad bude vaše odpověď poněkud rozpačitá, bylo by, prosím, možné použít této otázky, jako podnět, aby se tím i v církvi začal někdo na skutečně odborné, otevřené a pravdivé rovině zabývat? Nebude-li církev pravdivá, věrohodná a funkční ve věcech podstatných, těžko pak může mít důvěru lidí a být jim světlem ve věcech zcela obyčejných.

Děkuji Vám předem za vaši odpověď.

Odpověď:
Nevidím důvod k "rozpačité odpovědi". Připadá mi naopak, že se na to dá odpovědět docela snadno. Obdržení rozhřešení ve svátosti smíření nezávisí na "stupních volnosti" kněze, ale pouze na disponovanosti (připravenosti) a postoji kajícníka. Jestliže upřímě vyzná své hříchy, vyjádří lítost a odhodlání k polepšení, pak je mu odpuštěno. Jestliže lítost či ochota k nápravě zjevně chybí, pak to zřejmě se smířením s Bohem upřímě nemyslí. Nebo Vy byste považoval za poctivé jednání člověka, který by se Vám omlouval, že na Vás spáchal křivdu a zároveň by dal zřetelně najevo, že toho vůbec nelituje a že v tom hodlá pokračovat?
Aplikováno na náš případ předmanželské sexuality: sexuální poměr před manželstvím a mimo manželství je v Písmu i církevní tradici jasně označen jako těžké provinění proti Božímu zákonu (odkazy a biblické citace najdete např. v KKC 2380-2400 nebo v K.-H. Peschke, Křesťanská etika, Vyšehrad 1999, str. 386-397). Pokud se člověk dopustí smilstva (sexuální poměr mezi dvěma svobodnými) nebo cizoložství (sexuální poměr mezi dvěma osobami, z nichž alespoň jedna je vázána manželstvím vůči někomu třetímu), jedná se o těžký hřích. Přijetí svátosti smíření je samozřejmě možné, a to pokud jsou splněny výše jmenované podmínky. Samozřejmě chápu, že doba známosti je obdobím, kdy je člověk mohem více vystaven pokušení v oblasti čistoty, chápu také, že je někdy velmi těžké situaci zvládnout. Takže na prohřešivší se snoubence není uvalena ani exkomunikace ani jiný trest a svátost smíření přijmout mohou.
Ovšem jiné je to v situaci, kdy rezignují na požadavek čistoty a začnou spolu žít jako manželé, aniž by byli vázáni manželským slibem. Tento stav je označován jako konkubinát. V tomto případě se svým způsobem života sami vylučují z možnosti přijmout svátost smíření: pokud by byla potřebná lítost a ochota k nápravě opravdová, tak by spolu přece nemohli dále žít. Jesliže to změnit nechtějí, pak opravdu chybí podstatná podmínka odpuštění.
Dotyční se často hájí tím, že to myslí upřímně a že je to z lásky. O tom vůbec nechci polemizovat a chci věřit, že že tomu tak je, jenže pokud to myslí skutečně upřímně, proč manželství neuzavřou, když prakticky jako manželé stejně žijí? Vždyť je to otázka několika málo měsíců. Jestliže manželství zatím brání nějaké objektivní důvody (jak píšete např. studium, rodiče...), proč tedy žijí "jako manželé"? Nebo vezme-li se to z druhé strany: jak to, že ony "objektivní důvody" bránící sňatku nejsou zároveň překážkou k tomu, aby žili "jako manželé"? Tady něco "nehraje"... Pokud tedy na sebe nejsou ochotni vzít stejné závazky jako ti, kdo manželství uzavřeli, jak se dá potom mluvit o "upřímnosti"? Jestliže se ještě nepoznali natolik, že by byli pevně rozhodnuti, že spolu zůstanou celý život, proč používají znamení, které je u manželů výrazem úplného odevzdání jeden druhému? Navíc: hřích neospravedlní a nepřehodnotí ani ty nejlepší a nejsvatější pohnutky.
Jako argument "nehříšnosti" takového vztahu je často uváděna věta: "Já to ve svědomí jako hřích necítím." Vždycky se ptám, zda-li dotyčný náhodou neprospal hodiny náboženství, když se probíraly otázky kolem svědomí. Ale může být, že se třeba pan katecheta trochu neobratně vyjátřil. Protože svědomí není pouhý pocit. Samotný pocit hříšnosti nebo nehříšnosti není pro morální kvalifikaci skutku rozhodující, ačkoli může být do jisté míry vodítkem. Dosti podstatnou složkou svědomí je totiž úkon rozumu: konfrontace s objektivními normami, Zjevením, učitelským úřadem církve, společností atd. A to z toho důvodu, že pocity jsou jako výraz subjektivity poměrně snadno náchylné k omylu a sebepřeceňování. Vždyť pokud by byl pocit hříšnosti dostatečným kriteriem posouzení mravnosti, byla by každá objektivní mravní norma (např. Desatero) zcela zbytečná. Berme v úvahu poškození lidské přirozenosti dědičným hříchem a obrovskou lidskou schopnost racionalizace chyb. V tom jsme skuteční přeborníci. Nakonec nepřipomíná Vám to nic? Třeba onen nadčasový příběh z Gen 3, kdy člověk staví svůj názor nad objektivní Boží normu? Myslím, že pokušení "zakázaného ovoce" není dávnou minulostí, ale pálivou současností. Stále máme totiž tendenci řídit se pouze vlastním rozumem či citem, což je zvláště v oblasti zjeveného náboženství dosti ošemetné. Obsah víry je člověku předložen, není lidskkým produktem.
Domnívám se, že ani argument "že se musí dobře poznat, zda spolu dokážou žít, aby se předešlo rozvodu" neobstojí. "Volné soužití" a "sexuální vztahy před manželstvím" nabývají velkých rozměrů právě v posledních 20 letech. Ovšem sociologové žádný pokles rozvodovosti nezaznamenali, spíše naopak. Pokud by vyzkoušení společného života před manželstvím mělo omezit riziko rozvodovosti, jak to, že nejsou vidět výsledky? Oni ve skutečnosti vidět jsou, ale v negativním smyslu: klesá smysl pro zodpovědnost, opravdovost, definitiví závazek, atd. Domnívám se, že tudy cesta skutečně nevede. Jestliže bychom dnes diskutovali o dovolenosti či nedovolenosti předmanželského soužití, budeme za 10 let - ach, já optimista - za 2 roky diskutovat nad nutností či zbytečností manželství vůbec. Vždycky se najde dost těch, kteří budou tvrdit: znám manžele, kteří se za pár let rozvedli, zatímco jiní, kteří manželství neuzavřeli, spolu už xx let spokojeně žijí.
Píšete: Kolik "katolických" vztahů nemuselo po dvou, třech, či čtyřech letech ztroskotat, kdyby ti lidé spolu začali "normálním" způsobem žít. Myslíte, že kolize manželství je způsobena z tohoto důvodu? Není to spíš tím, že nežili jako skuteční "katoličtí manželé" (společná modlitba, časté přijímání svátostí, odpuštění, smíření, vzájemná odpovědnost, úcta...)? Já se alespoň se žádným rozvodem u skutečného křesťanského manželství nesetkal. A předtím spolu nežili...

Nemyslím, že by bylo v této oblasti potřeba zvláštních diskuzí. Abych řekl pravdu, trochu mě překvapila ochota mnoha čtenářů polemizovat právě na toto téma. Bohužel je to asi pravdivý obraz o naší společnosti. Naše křesťanství ve skutečnosti často vypadá jako "pohanství se zlatým křížkem na krku" - žijeme si podle svého, zvnějšku se na to "naplácne" křesťanská nálepka, napasuje se či poupraví Zjevení a o tom, co se nám nehodí, se bude polemizovat, zda má vůbec Bůh či církev na něco takového nárok. To je dost smutné. Jako kdybychom zapomněli, že křesťanský život nespočívá v sebešlechtění, ale v následování Krista. Jako kdybychom zapomněli, že následování znamená i osobní oběti, podřízení se, odříkání atd. Ježíš mluví o úzké bráně ke spáse a my, místo toho abychom odložili vše, co nám brání projít, popadneme sbíječku a zkoušíme ji rozšířit. Připomeňme si, že první přikázání je: "Miluj Boha!" Jak? 1Jan 5,3: V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání.... Druhé je: "Miluj bližního!" Můžeme nazvat láskou to, že tu nejmilejší osobu uvádíme do stavu těžkého hříchu? Dost bych o tom pochyboval...

Pro Boží milosrdenství vás, bratří, vybízím: abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Řím 12,1-2