katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Kniha: Papež odpovídá




Předmluva
    Od té doby, co se stal papežem, procestoval Svatý Otec více než sto misijních zemí a viděl tak na vlastní oči potřebu evangelizace v těchto zemích. Řekl: “Jestliže vezmeme v úvahu tuto nesmírnou část lidstva, kterou Otec miluje a pro niž poslal svého Syna, stává se nutnost církevních misií nezbytnou.”
    K uskutečnění této potřeby přinést zprávu evangelia těm, kteří je dosud nikdy neslyšeli nebo je právě přijali, rozhodl se Svatý Otec napsat encykliku “Redemptoris missio” – Poslání Krista Vykupitele.
    Základní poslání Redemptoris missio je zaměřeno na obnovu víry v církvi. “Misionářská činnost obnovuje církev, oživuje víru a křesťanskou identitu a nabízí nové nadšení a podněty.”
    Nezdá se, že by encyklika pronikla ke každému obyčejnému člověku. Jazyk výkladu neumožňuje vždy snadnou četbu. Proto jsme se v Národní kanceláři Papežského misijního díla rozhodli tento okružní list upravit a prezentovat jej formou otázek a odpovědí, kterým se snadno porozumí. Tato kniha je určena především p r o studijní skupiny, učitele základních a vyšších škol a starší žáky středních škol.
    Ve své podstatě bude nápomocna každému křesťanu, který chce vážně přijmout Ježíšovo pozvání přinést radostné poselství evangelia co největšímu počtu lidí.
    Doufáme, že se této knize dostane široké pozornosti a že se splní přání a naděje Sv. Otce, aby “každý křesťan měl podíl na zodpovědnosti za misionářskou činnost.”
    Chci poděkovat sestře Julietě Baker, FDNSC za její práci při úpravě textu a za její rozsáhlý výzkum v mnoha oblastech misiologie.
                                                Seamus Galvin, C. S. Sp
                                            národní ředitel Papežského misijního díla
                                                64 Lower Rathmines Road, Dublin 6, Ireland
Zpět na začátek


1. Svatý Otče, proč jste napsal svůj okružní list o poslání Ježíše Spasitele ?


Napsal jsem tento list, protože chci, aby každý katolík pochopil, jak je v našem dnešním světě důležité být misionářem Boží spravedlivé lásky. Chci také odpovědět na otázky o misijní činnosti, které dostávám, a chci vysvětlit, jak se může každý křesťan podílet na této nejvýznamnější a nejsvatější práci církve.
    Od té doby, co jsem se stal papežem, cestuji po celém světě, abych vypravoval lidem o Ježíši, našem Spasiteli. Mluvil jsem k mnoha lidem, kteří ho neznají, a cítím velkou naléhavost připomenout všem katolíkům jejich vlastní misionářskou práci, která spočívá v  p řinášení radostné zvěsti evangelia každému, zvláště těm lidem, kteří ji ještě nikdy neslyšeli. Druhý vatikánský koncil vnesl do církve nový život tím, že pomohl porozumět tomu, že každý pokřtěný člověk se musí podílet na spasitelném poslání Ježíše.
    Neus tále vzrůstá počet těch, kteří Ježíše neznají a nepatří k jeho církvi. Od ukončení posledního koncilu se jejich počet téměř zdvojnásobil. Bůh miluje každého z tohoto obrovského počtu mužů, žen a dětí. Poslal svého Syna pro každého z nich. A proto právě teď musí církev pracovat pro tuto věc. To je i důvod, proč vyzývám všechny katolíky, aby se zapojili do misionářské práce s novou horlivostí, tak, jak o to i v minulosti papežové žádali.
Co je ENCYKLIKA?


Encyklika je papežův pastýřský list pro římskokatolickou církev na celém světě. Pojednává o záležitostech, týkajících se nauky, mravů a předpisů. Tradice v psaní takových listů sahá až k prvotní církvi, ale první známou encyklikou se stal list papeže Benedikta XIV. pod názvem UBI PRIMUM o povinnostech biskupů z roku 1740. Avšak encykliky se staly oficiálním vyjádřením papežské učitelské autority až v době papeže Pia IX. (1846-1878). Ačkoliv jsou encykliky většinou určeny biskupům, několik je jich adresováno všem mužům a ženám, jako encyklika PACEM IN TERRIS papeže Jana XXIII. Oficiální text encykliky je obvykle latinský a titul se skládá z prvních dvou nebo tří slov, která také vyjadřují téma, o kterém encyklika pojednává.


“Od té doby, co jsem se stal papežem, cestuji po celém světě, abych k lidem promlouval o Kristu, našem Spasiteli.”


Zahraniční cesty Svatého Otce


1979 – Mexiko, Polsko, Irsko, Spojené státy americké, Turecko
1980
– Zaire, Brazzaville, Kongo, Keňa, Ghana, Burkina Faso, Pobřeží slonoviny, Francie, Brazílie, Západní Německo
1981 – Filipíny, Japonsko
1982 - Nigérie, Benin, Gabun, Rovníková Guinea, Portugalsko, Španělsko, Velká Británie, Švýcarsko, San Marino, Argentina, Guam
1983 – Kostarika, Nikaragua, Panama, San Salvador, Guatemala, Belize, Honduras, Haiti, Polsko, Francie, Rakousko
1984 – Švýcarsko, Španělsko, Kanada, Jižní Korea, Papua-Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, Thajsko, Dominikánská republika, Portoriko
1985 – Togo, Pobřeží slonoviny, Kamerun, Středoafrická republika, Zaire, Keňa, Maroko, Trinidad a Tobago, Belgie, Nizozemí, Lucemb ursko, Lichtenštejnsko, Venezuela, Ekvádor, Peru
1986 – Seychely, Indie, Bangladéš, Singapur, Francie, Kolumbie, Fidži, Austrálie, Nový Zéland
1987 – Západní Německo, Polsko, Uruguay, Chile, Argentina, Spojené státy americké, Kanada
1988 – Zimbabwe, Botswana, Lesotho, Svazijsko, Mozambik, Rakousko, Francie, Uruguay, Bolívie, Peru, Paraguay
1989 – Madagaskar, Réunion, Zambie, Malawi, Mauricius, Jižní Korea, Indonésie, Východní Timor, Norsko, Island, Finsko, Dánsko, Švédsko, Španělsko
1990 – Zelený mys, Guine a-Bissau, Mali, Burkina a Faso, Čad, Tanzanie, Burundi, Rwanda, Pobřeží slonoviny, Mexiko, Curacao, Československo, Malta
1991 – Senegal, Zambie, Guinea, Angola, Dominikánská republika
1992 – Albánie, Španělsko, Benin, Uganda, Súdán
1993 – Jamajka, Mexiko, Denver USA, Estonsko, Litva, Lotyšsko
1994 – Sarajevo, (návštěva zrušena)
1995 – Filipíny, Papua-Nová Guinea, Austrálie, Srí Lanka, Česká republika




2. Vzhledem k tomu, že v minulosti papežové mnoho psali a hovořili o misiích, proč to musíte opakovat?


M isionářská práce musí probíhat v každé době a musí stále pokračovat. Hlásání evangelia je tou nejdůležitější věcí, kterou církev může dělat pro každého člověka na zemi. V našich dobách mnozí lidé vytvářejí nádherné věci, ale zdá se, že mnoho z nich ztrati l o správné představy o tom, co se stane, když jejich život na zemi skončí. Někteří ani nevědí, proč vůbec zde na zemi jsou. Každý jednotlivý katolík musí pomáhat šířit zprávu evangelia mezi tyto lidi.
    Druhý vatikánský koncil nám připomíná, že celá církev je církví misionářskou a šíření evangelia je základní povinností Božího lidu.
    Spousta katolíků vykonává dobrou misionářskou práci ve vlastních farnostech, ale mnozí ztratili zájem pracovat pro poslání církve ve světě - pro lidi, kteří se ještě nikdy nesetkali s Ježíšem. A my na ně nesmíme zapomínat. Všichni potřebujeme roznítit naši víru a náš křesťanský život, znovu začít sdílet naši víru se všemi lidmi na celém světě. Naše víra poroste vždy, když ji odevzdáváme někomu jinému. Neustálé šíření evangelia v každé době nás nesmí nikdy unavit.
    V kulturním klimatu naší doby musí místní církve stále pracovat pro obnovu církve a misionářského úsilí. Moderní svět se vyznačuje intenzivní, i když často nejasnou touhou po Bohu.


Zvlášť mladí volají po osvobozující pravdě Kristova poselství a po životním programu, který toto poselství vyjadřuje v evangeliu.
Papež Jan Pavel II.

Buď s námi, Pane, když si prostřednictvím vědy a technologie přivlastňujeme divy tvého světa. Jsou to dary tvé lásky k nám. Ať je užíváme vždy podle tvého přání – ke zmírnění chudoby a bolesti, k tomu, aby se život stal pro každého humánnějším a svobodnějším a ab y se všude podporoval ideální soulad a lásku.
                                                                                    Apoštolát modlitby




3. Skutečně si myslíte, že má význam posílat misionáře k lidem, kteří neznají Ježíše Krista? Zdá se, že jsou dost šťastni tak, jak žijí. Nemáme je raději nechat tak, jak jsou?


Povinností církve je nabídnout evangelium každému člověku. Všichni mají právo toto poselství znát. Již ve Starém zákoně můžeme číst, že Bůh slíbil, že lidstvu pošle Spasitele. Tímto Spasitelem je Ježíš, který byl ústy proroků přislíben světu.
    Mimo to dává Ježíšovo evangelium odpověď na všechny potřeby a naděje každého člověka. Vždyť je tou Dobrou zprávou. Ale jak ji mohou lidé znát, když se jim nehlásá? Proto Ježíš založil svou církev a poslal apoštoly ke všem národům.
    Církev nemůže nikdy přestat hlásat každému na světě, že Ježíš nám přišel zjevit, jaký Bůh je. Svou smrtí na kříži a svým vzkříšením z mrtvých nás přišel osvobodit od hříchu. Každá lidská bytost potřebuje Ježíše Krista. Po všechny doby – i v dnešních dnech - pokládají křesťanští mučedníci život, aby ukázali, že tomu věří.
    Každá lidská bytost potřebuje být svobodná. Abychom tedy byli skutečně svobodni, musíme milovat Boha v Ježíši Kristu, protože je to On, kdo nás vysvobodil od hříchu a smrti a učinil nás Božími dětmi. Dává našemu životu smysl a radost a ukázal nám, jak úžasné je být Božím dítětem. Dává nám sílu uvěřit tomu a tuto víru předávat jiným, těm, kteří jej dosud neznají.


Stoupenci některých světových náboženství

  Svět Podíl
Veškerá populace  5 292 178 000 100.00
Křesťané 1 758 778 000 33.3
  římskokatolíci  995 780 000 18.8
  protestanti  363 290 000 6.9
  ortodoxní  166 942 000 3.2
  anglikáni  72 983 000 1.4
  jiní křesťané  159 785 700 3.0
Mohamedáni  935 000 000 17.7
Hinduisté  705 000 000 13.3
Buddhisté 303 000 000 5.7
Židé 17 400 000 0.3
Bez vyznání 866 000 000 16.4
Ateisté  233 000 000 4.4
Kristus
je největším zdrojem duchovní síly,
jakou lidstvo poznalo.
Je nejzářnějším příkladem toho,
kdo chce dát všechno
a nechce o nic žádat.
Kristus
nenáleží jen křesťanství,
patří celému světu.


Mahátmá Gándhí




4. Proč máme jít k lidem, kteří jsou od nás daleko, když v naší zemi jsou zástupy těch, kteří nevěří v Krista?


Vaše otázka se týká dvou okruhů lidí. Ti první vůbec nikdy neslyšeli evangelium. Nejsou křesťany. Ti druzí žijí v zemi, která je křesťanská možná už stovky let. Mnozí z nich byli pokřtěni. Slyšeli o Ježíši Kristu, ale odvrátili se od něj. Přesto žijí ve společnosti, která celkem vzato má tytéž hodnoty a zvyky jako evangelium.Když jde o víru v J e žíše, jsou tyto dva druhy lidí zcela rozdílné. Všichni katolíci se musí starat o to, aby se Spasitel přinášel i nekřesťanům. Vždy musejí být misionáři, kteří se posílají především k nim. Ježíš řekl prvním učedníkům své církve: “ Jděte a učte všechny národy ”(Mt 28, 19).
    Církev zároveň nikdy nepřestala znovu a znovu nabízet evangelium těm, kteří žijí v zemích, jež jsou sice křesťanské, ale mnozí v nich žijí tak, jako by je Kristus nebyl přišel spasit. Těmto lidem církev opět nabízí evangelium.



I dnes žijí v mnoha zemích lidé, kteří musí poprvé uslyšet poselství evangelia  o životě a spáse v Ježíši Kristu. Jiní mají velmi omezené a chabé vědomosti o náboženství, o kterém tvrdí, že k němu patří.


Je to obzvláště zřejmé, vidíme-li, jak málo se vliv morálních hodnot evangelia uplatňuje v životě lidí – ať už individuálním, rodinném nebo veřejném.


Zde vystává skutečná potřeba nové evangelizace a ta vyžaduje aktivní a zodpovědnou spolupráci všech členů církve. Zvláště laici musí poselství evangelia uvádět v život při všech světských aktivitách.


Papež Jan Pavel II. 1986



5. Přinášet evangelium do celého světa je obrovská práce. Církev pro to nemá dost misionářů. Jak můžeme doufat, že budeme úspěšní?


Zapomínáte, že naše poslání se nespoléhá na lidskou dovednost. Opírá se o sílu vzkříšeného Pána, který řekl: “Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věku.”(Mt 28,20)


Je pravdou, že misie u nekřesťanských národů přinášejí mnohé potíže, až se někdy zdá, že jsou nesplnitelným úkolem. Do některých zemí není misionářům dovoleno vstoupit. V některých jsou křesťanské bohoslužby zakázány, v jiných zemích evangelium nechápou a myslí si, že je proti jejich zvykloste m a způsobu života. Zavádějící jsou také rozpory mezi křesťanskými církvemi. Smutné je, že existují také rozkoly mezi samotnými katolíky. Já sám cítím tyto problémy nejbolestivěji ze všech, protože vycházejí z vnitřku, z členů naší vlastní církve. Některé z  těchto překážek jsou způsobeny nedostatkem víry, radosti a naděje, selháním v následování Ježíšova příkladu v každodenním životě, nezájmem o povolání nebo náboženství, šířením myšlenek, které jsou proti učení církve. Ale ani tyto, ani nespočetné množství obtíží by nám nemělo vzít odvahu nebo způsobit, abychom zanechali naší misijní práce.
    Velmi důležitá je důvěra, která vychází z naší víry. Víme, že nejsme hlavními misionáři, kteří pracují pro církev. Nejdůležitějšími misionáři jsou Ježíš a jeho Duch a my jsme jejich spolupracovníky.

“Rozkoly mezi samotnými katolíky…”

"Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství, v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil."

List sv. Pavla Koloským 2, 8-9



6. Svatý Otče, jak začíná misionář hlásat evangelium nevěřícím?


Nejdůležitějším úkolem misionáře je uvést poselství evangelia v život. To se nazývá vydáváním svědectví. První způsob svědectví spočívá v tom, že křesťan musí žít takovým životem, jako žil Ježíš. Když se člověk snaží svým každodenním životem zalíbit se Ježíši, vidí v něm lidé opravdového křesťana, který žije pro Boha. Vidí, že tento člověk Boha vřele miluje a zároveň opravdu miluje jiné, obzvlášť chudé a ty, kteří trpí, a pomáhá jim.
        Toto je svědectví, které musí vydávat každý katolík. V mnoha případech je to jediný způsob, jak být misionářem.
       Za druhé, misionář mluví jasně a hlásá radostnou zvěst evangelia o tom, že nás Bůh miluje a dává nám spásu. Jeho poselství je toto: Všem lidem nabízí spásu Ježíš Kristus,


Syn Boží, který se stal člověkem, zemřel a vstal z mrtvých. Je to dar Boží milosti a milosrdenství.


Toto je radostná zvěst, která má sílu změnit každého člověka a celou historii lidstva. Všichni lidé mají právo tuto zprávu slyšet.
       Misionáři vědí, že v hloubi srdce každého muže i ženy je touha znát pravdu o Bohu, touha osvobodit se od hříchu a strachu ze smrti. Proto odvážně hlásají evangelium, i když se zdá, že to lidi nezajímá nebo se chovají nepřátelsky. Vědí, že hovoří o Božím slovu, které má svou vlastní sílu.
      Největší zkouška pro misionáře nastává, když má položit za své pravdivé svědectví život. Každá doba s sebou nese zástupy svědků, kteří se stali mučedníky. Mnozí žili v dnešní době – biskupové, kněží, laici všech společenských vrstev, řádové sestry a bratři, děti. Jsou to často neznámí hrdinové a hrdinky, kteří zemřeli, aby vydali svědectví víře.
Křesťanští mučedníci – “mnozí v dnešní době”


V prvních devíti měsících roku 1990 položilo 11 misionářů svůj život jako svědectví své víry v Krista. Slovy papeže Jana Pavla II. to jsou “hlasatelé a svědkové víry par excellence”.


Jméno Místo umučení Datum
Sr. Teresa Rosales Nikaragua leden
Sr. Maureen Courtney Nikaragua leden
Fr. Egidio Biscaro Uganda 29. leden
Sr. Castillo Nicholfon Angola 7. únor
Fr. Raynal Saenz Peru 7. únor
Fr. Tiberio Fernandez Kolumbie 24. duben
Fr. Matthew Manianchira Indie 29. duben
Sr. F. Lopes Filha Brazílie 7. červen
Fr. S. Selvarajah Srí Lanka červenec
Fr. Eugene Hebert Srí Lanka 15. srpen
Sr. Augustiana Rivas Peru 27. září
Fides – mezinárodní misijní zpravodajství, 10. 10. 1990




7. Lidé protestují proti tomu, že jsou vyzýváni ke změně náboženství. Možná je správné říci jim, aby byli věrnější svému náboženství, aby vedli lepší život, pracovali pro právo, mír, svobodu.


Zde se projevuje velké nedorozumění. Církev nikomu neříká, aby změnil své vyznání. Zve je, aby poslouchali evangelium. Ježíšova spasitelná láska se nabízí jako dar, s láskou a úctou k posluchačům. Každý ji může svobodně přijmout nebo odmítnout.
         Musíme mít také na paměti, že nekatolíkům nabízíme mnohem víc, než mají oni. Evangelium, které nabízíme, obsahuje splnění jejich nejhlubších potřeb a mají právo o něm slyšet. Ježíš tento dar nazval “vodou živou” a s láskou ji nabídl samařské ženě. Říká jí: “Kdybys znala dar Boží...” A ona odpovídá: “Pane, dej mi té vody, abych už nikdy nežíznila.”(Jan 4, 10-15)
       Království Boží je velké dědictví, které Ježíš dává každému, kdo se chce k němu obrátit. Bůh se ukazuje a dává každému tím, že světu dává svého Syna Ježíše. Činí to proto, aby každý z nás mohl žít plným životem.




8. Misionáři hodně mluví o obrácení a křtu. Jaká je zde souvislost? Zdá se, že tyto dva pojmy spolu souvisejí.


Opravdu spolu souvisejí. Apoštolové naplněni Duchem svatým v době Letnic vyzvali všechny své posluchače k obrácení – to znamená ke změně života – a ke křtu. Podívejme se na tuto “změnu života”. Každý člověk se musí rozhodnout, jestli řekne evangeliu “ano” či “ne”. Jestliže odpoví “ano”, znamená to, že lituje všeho, co udělal zlého, a svým rozhodnutím věřit v Krista změní svůj způsob života tak, aby žil podle Ježíše. Tato změna v srdci je Boží dar, působení Svaté Trojice a nazývá se konverzí – obrácením. Napomáhá každému vytrvat ve v íře v Boha a den co den ho poslouchat. Je to vždy osobní rozhodnutí zanechat každý hřích a stát se učedníkem Ježíše Krista.
        Křest následuje po obrácení. Je s ním spojen, protože tak si to Ježíš přál. Poslal apoštoly ke všem národům, aby mu získávali učedníky a křtili je (srov. Mt 28, 19). Jiným důvodem pro spojení obrácení a křtu je potřeba získat plnost života v Kristu. Ježíš řekl Nikodémovi: “Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího” (Jan 3, 5). Ve křtu se rodíme k novému životu, stáváme se Božími dětmi. Křest není pouze znamením obrácení, je to svátost – skutečná síla, která do nás vnáší Boží život. Křtem patříme navždy Boží Trojici a každý z nás se stává součástí Ježíšova těla, kterým je církev.
         A proto je nyní na nás, abychom skrze nový život, který jsme dostali při křtu, žili jako praví svědkové Krista. Lidé, kteří se obrátili ke křesťanství, očekávají, že uvidí církev žijící evangelium. Nezklamejme je.
Nemůžeme hlásat poselství evangelia, jestliže se my sami každý den neobracíme k Bohu.




9. A co ty miliony lidí, kteří nejsou pokřtěni a nepatří k církvi? Mohou být spaseni?


Ježíš nabízí svou spasitelnou lásku všem lidem, nejenom těm, kteří v něj věří a patří k jeho církvi. Mnoho lidí nemá nikdy příležitost slyšet o evangeliu nebo o církvi. Tito lidé dostávají od Ježíše zvláštní dar, protože On vstal z mrtvých pro ně tak, jako i pro nás. Tento dar dostávají prostřednictvím Ducha svatého a umožňuje jim, aby byli spaseni, když budou podle něh o jednat.
     Duch svatý dává každému možnost účastnit se na Ježíšově oběti a slávě způsobem, který zná pouze Bůh.
    Církev se těší z toho, že spousta pravdivých a svatých věcí je i v jiných náboženstvích, jako například v hinduismu, buddhismu a islámu. Stoupenci těchto a jiných náboženství mohou být spaseni Boží milostí. V žádném případě to však neznamená, že není třeba odpovědět na Boží volání tím, že uvěříme a dáme se pokřtít.
    Kristus založil církev, aby byla právoplatným prostředkem spásy. Jedině církev má všechny prostředky ke spáse.
    Misionáři promlouvají k lidem jiných náboženství a vysvětlují jim katolickou víru. Misionáři také s úctou naslouchají, aby mohli jiným porozumět. Tato výměna názorů pomáhá oběma stranám, aby se oprostili od pochybností a nedorozumění.
    Naléhavě žádám všechny katolíky, aby se s vírou a láskou zapojili do této práce, kdykoliv je to možné. Kdo ví, kdy se Duch svatý dotkne právě srdcí těch, ke kterým promlouváme!




10. Může být někdo křesťanem jen zcela sám, aniž by se o někoho staral?


To není možné. Božím plánem je povolat všechny lidi, aby se s ním podíleli na jeho životě, ne samotně, nýbrž všichni dohromady s ním, jako děti s milujícím otcem. Všichni jsme spojeni vírou v Ježíše Krista, i když žijeme v různých zemích po celém světě.
    Ježíš dal své církvi poslání uskutečňovat tento Otcův plán. Přišel mezi nás, aby ho začal realizovat. Pro naplnění tohoto cíle shromažďují misionáři nově pokřtěné lidi do skupin nazývaných místní církev. Pracují na formování těchto členů podle vzoru Kristova života a učení a pomáhají jim žít jejich křesťanskou víru ve shodě s jejich přirozeným prostředím.
    Místní církve to mohou konat, když zůstanou věrny a sjednoceny s katolickou církví na celém světě. Když začíná místní církev vysílat do světa vlastní misionáře, je to znamením toho, že dorostla do plnosti.
    Ještě stále je třeba vykonat velký kus misionářské práce při vytváření křesťanských seskupení a pomáhat jim, aby se staly znamením Boží přítomnosti ve světě. Pro mnoho lidí to má teprve začít. Každý katolík a každá skupina v církvi se musí podílet na odpovědnosti, protože celá církev je misionářská.


Víra je Boží dar, který žije dál v rodinách, farnostech, církevních skupinách. Má se šířit tak, jak ji šířil sám Ježíš – slovy a skutky.


Jak jsme již slyšeli, často se užívá výrazu “ekumenický”. Znamená to práci na dohodě mezi křesťany různých náboženství. A to je naléhavé. Neshody mezi křesťany totiž škodí práci při hlásání evangelia a způsobují rozpaky nekřesťanů. Katolická církev rozví j í ekumenickou aktivitu s ostatními křesťanskými církvemi. Katolíci se spojují s jinými křesťany ke společnému vyznání víry v Boha a Ježíše Krista všude tam, kde je to možné.




11. Co jsou to “základní křesťanské komunity”? Zdá se, že se objevují v různých částech světa, zvláště v Jižní Americe. Co si o nich, Svatý Otče, myslíte?


Jsou to malé skupinky lidí v malých církvích, které se spolu modlí, čtou Písmo, vyučují se ve víře a hovoří o denních problémech a církevních záležitostech. Pracují tedy v těchto oblastech společně. Tyto skupiny jsou znamením toho, že církev je velmi živá. Jsou také dobrým výchozím bodem pro nové skupiny v těchto zemích, které chtějí žít ve vzájemné lásce.
    Základní komunity vyrůstají v chudých oblastech a hrají důležitou úlohu v péči o nemocné a opuštěné. Každý člen je šťastný, že se může spolu s ostatními podílet na konání dobra pro potřebné kolem. A tak uvádějí v život studium Bible, modlitbu a Eucharistii.
    Pro jiné představují znamení Kristovy přítomnosti a lásky. Tyto skupiny, které žijí v jednotě se svými kněžími a biskupy a drží se učení církve, představují velkou naději pro život katolické církve ve svých zemích i na celém světě.


Inkulturace
    Jak se postupně křesťanské komunity rozvíjejí, mohou velmi pomáhat misionářům v jejich obtížném úkolu vnášet plný význam poselství evangelia do denního života lidí.
    Poselství evangelia nemůže být změněno. Může se však podávat jazykem i způsoby, kterým lidé rozumí. Misionář musí studovat místní lid a zvláštní způsob jeho života. Mnohé z toho, co je v místních zvycích dobré, může napomáhat šíření evangelia. Obohatí se tím život modlitby a liturgie a církev se tím stává pro tamější lidi blízká. Ale zároveň nesmí dojít k tomu, aby byla podstata evangelia oslabena nebo znehodnocena. Musí zůstat přesně taková, jakou ji apoštolové přijali od Krista a musí se jiným předávat nezměněna. Věřící v každé místní církvi jsou šťastni, že mohou sdílet své dary a kulturu s jinými církvemi a podílet se s nimi na vytváření celé katolické církve




12. Někteří lidé zastávají názor, že musíme vynaložit veškeré úsilí pro lidský rozvoj – zbavit se hladu, nemocí, chudoby ve světě. To je dobrý úmysl, že ano?


Činnost, směřující k lidskému rozvoji je dobrá a je naléhavě potřebná zvláště v chudých jižních částech světa. Vždyť je velmi důležitá v poslání církve. Misionáři ji vykonávají prostřednictvím svých škol, nemocnic, univerzit, tiskáren, zaškolovacích firem a dílen. Vlády a odborníci oceňují hodnotu jejich práce. Ale ze všeho nejvíce se církev stále snaží rozvíjet celého jedince a celé lidstvo. Evangelium to tak činí. Prostřednictvím evangelia se formuje svědomí člověka a způsob jeho myšlení. A je to evangelium, které lidem ukazuje jejich pravou důstojnost, spočívající v tom, že jsou stvořeni k Božímu ob r azu a že je Bůh miluje.
    Chudí ve světě nehladoví jen po chlebu a svobodě, ale i po Bohu. Muži, ženy a děti jsou mnohem důležitější než peníze nebo stroje. A evangelium jim nabízí možnost “víc znamenat” nežli “víc mít”. Biskupové Jižní Ameriky řekli svému lidu: “Nejlepší službou, kterou můžeme nabídnout našim bratrům a sestrám, je šíření poselství evangelia, které jim umožňuje žít jako Boží synové a dcery, osvobozuje je od bezpráví a napomáhá jejich všestrannému rozvoji.




13. Jak pomáhá církev chudým?


Pomáhat chudým je povinností všech členů církve. Ve své první promluvě vyzývá Ježíš své učedníky, aby stáli při těch, kdož jsou chudí nebo nějakým způsobem utiskovaní. A tak, věrna blahoslavenstvím, církev na celém světě chce být církví chudých. To je jej í prvotní poslání. Každý katolík se musí zapojit do plnění tohoto úkolu. Volám všechny následovníky Krista a všechny křesťanské komunity: rodiny, farnosti, diecéze, kněze, bratry, sestry, laiky, mladé a staré. Žádám všechny, aby se vážně zamysleli nad tím, jak pomoci chudým. Boj proti chudobě se týká nejen chudých v rozvojových zemích, ale také bohatých, kteří často strádají duševní chudobou, protože žijí v “příliš rozvinutých zemích”. Z evangelia se musí učit, jak se stát opravdovými bratry a sestrami chud ý ch. Motto, které se nedávno objevilo v církevních kruzích, zní: “Bojujte proti hladu změnou vašeho životního stylu.”


Celá církev je vděčná misionářům. Svým láskyplným přístupem a pokornou službou pracují na celkovém rozvoji svěřených lidí. Misionáři pomáhají jednotlivým osobám i společnostem ve svých školách, střediscích zdravotnické péče, stanicích pro malomocné, domovech pro přestárlé a hendikepované, projektech za práva žen a v mnoha jiných činnostech. Děkuji a zároveň chci povzbudit laiky – muže i ž e ny a dobrovolníky, kteří se věnují charitativní práci. Energií dodávající sílu veškeré misionářské činnosti musí být láska. Při každé charitativní práci musíme být schopni říci se sv. Pavlem: “Láska Kristova nás pobízí.”
BLAHOSLAVENSTVÍ
“Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blaze těm, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blaze těm, kteří mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
Blaze těm, kteří působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.
Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.
Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích: stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.”
Matouš 5, 2 –12




14. Ná š biskup je přetížený prací ve své diecézi, a přesto se ještě očekává, že bude šířit evangelium do celého světa. Jak to může dělat?


Mí bratři biskupové spolu se mnou jsou přímo odpovědni za šíření evangelia do celého světa. Zmrtvýchvstalý Pán dal toto poslání svým apoštolům v čele s Petrem. A proto nyní přináleží tato odpovědnost v prvé řadě jejich následovníkům biskupům v čele s papežem. Každý biskup je vysvěcen nejen pro svou vlastní diecézi, ale také pro spásu celého světa. Proto musí věnovat zvláštn í péči misionářské činnosti. A to je i důvod, proč cestuji po celém světě – abych se setkal s lidmi a kázal evangelium a církevní učení, jakož i povzbudil mé bratry biskupy. Každý biskup je duchovním správcem určité církve. To znamená, že má být pastýřem, k terý se stará a pečuje o své ovce jako Ježíš, který se nazýval “Dobrým pastýřem”. Je otcem a přítelem všech v diecézi. Řídí zde všechny církevní činnosti a pracuje ze všech sil pro celosvětové poslání katolické církve.




15. V naší diecézi máme velký nedost atek kněží. A přesto náš biskup právě poslal jednoho mladého kněze do Afriky. Myslíte si Sv. Otče, že je to správné?


Ano, je. Kněží spolupracují se svými biskupy a také oni jsou voláni k účasti na poslání církve k národům. Musí pomáhat nekřesťanským skupinám v jejich vlastních farnostech a starat se rovněž o potřeby církve ve světě, o lidi, kteří jsou daleko.
    Kněží by měli mít srdce, které se zvláště při mši modlí za celou církev a za všechny lidi. Vybízím biskupy, aby posílali některé kněze na určitý čas pracovat do mladých církví v misiích. Tito kněží jsou příkladem toho, jak jsou všechny místní církve navzájem spojeny. Poskytují hodnotnou pomoc chudým misionářským komunitám. Současně však čistá a živá víra lidí, kterým slouží, pomáhá jim. Doufám, že se mnoho kněží vedených Duchem svatým nabídne svým biskupům, aby je poslali kázat evangelium za hranice své země. Doufám, že tento druh služby poroste zrovna tak mezi kněžími starších církví jako i církví mladých. Mnoho mladých církví je požehnáno množstvím povolání. Jsou schopny posílat kněze, bratry a sestry ke starším církvím, které je potřebují. Mají to učinit velkoryse a zároveň mají ochotně přijímat misionáře i podporu od jiných církví. Všechny církve potřebují být v kontaktu se svými bratry a sestrami ve víře.




16. Někteří misionáři zasvěcují misijní práci celý život. Je to v nynější době stále ještě nutné?


Zvláštní poslání stát se misionářem na celý život je dnes tak nesmírně potřebné, jako tomu bylo dříve. Církev vždy potřebuje úplně se obětující řeholníky a řeholnice. Dostávají od Ježíše zvláštní povolání, jako ho dostali apoštolové. A tak jako apoštolové, i oni odpovídají zasvěcením celého svého života, aby nesli evangelium do všech končin země. Kristus rozněcuje v srdcích těch, které si vyvoli l , touhu po misionářském povolání. Zároveň dává vzniknout skupinám, které pracují v této oblasti: řádům, které vysílají do misií řeholní kněze, sestry a bratry. Dnes mají tyto skupiny mnoho povolání z těch mladých církví, které pomáhali založit. Jejich nad š ení a zkušenosti jsou velmi cenné. Nesmí se jim brát odvaha pochybováním, neporozuměním nebo špatným jednáním. Kristovo volání jim umožnilo, aby mohli nadále odvážně pracovat ve víře a poslušnosti se svými pastýři. Zasvěcený život řeholníků a řeholnic je mocným a nádherným zvěstováním evangelia. To je důvodem, proč do misií zvu kontemplativní řády. Jejich život modlitby, mlčení a pokání je znamením úplného odevzdání se Bohu, církvi a lidem. V nekřesťanském světě konají velmi mnoho dobra. Spousta aktivních řádů vysílá své členy na misie. Věřím, že budou společně s jinými pokračovat v této službě šíření evangelia. Nikdo to nemůže konat lépe než ti, kteří se podle vzoru Ježíše Krista zaslíbili životu v čistotě, chudobě a poslušnosti. V mimořádné úctě mám řádov é sestry. Jejich panenství zachovávané kvůli Božímu království je naplňuje radostí a dává jim volnost stát se milujícími duchovními matkami nečestných lidí. Je to nádherným znakem evangelia zvláště v těch kulturách, kde není uznávaná důstojnost ženy. Čerpa j í sílu a radost z Krista, když přinášejí jeho lásku těm, kteří ho ještě neznají.




17. Proč mají být laici misionáři – není to práce jen pro kněze a řeholníky?


Všichni laici jsou od okamžiku svého křtu misionáři, protože celá církev je ve své podstatě misionářská. Všichni mají právo i povinnost podílet se na celosvětových misiích církve. Je jisté, že každá místní církev musí mít eucharistii, a proto i kněze. Jenže ten potřebuje spolupracovníky – těmi jsou laici.
     Od samotného začátku křesťanství se laici podíleli na šíření víry. V dějinách existují případy, kdy laici – muži i ženy – utvářeli a křtili křesťanské skupiny ještě předtím, než do jejich oblasti přišel kněz. Laici mohou šířit evangelium sami v rodinách, ve skupinách nebo sdruženích. Ženy hrají důležitou úlohu svou prací v rodině, ve školách, v politickém, sociálním a kulturním životě a zvlášť při vyučování křesťanské nauky. Existuje mnoho způsobů, jak sloužit poslání církve. V mnoha farnostech v různých zemích pracují dynamické misijní skupiny, které přinášejí svěží energii do křesťanského života, zvláště mezi mladými. Některé z těchto hnutí se soustřeďují na misijní činnost laiků, na dobrovolníky pro misie a na různorodou pomoc. Všechny církevní skupiny mají za úkol pomáhat světové misii. Vyjadřuje to vyspělost a odpovědnost.
    Čestné místo mají katecheti. V každé misii pracují dnem i nocí, hlásají křesťanskou nauku slovem i skutkem. Pro šíření víry jsou naprosto nezbytní, bez nich by nebylo možné vybudovat mnohé z křesťanských společenství.
    Ve starších a dobře pracujících církvích se zvětšuje počet laiků – mužů i žen, kteří se přicházejí školit, aby se zúčastnili na novém hlásaní blahozvěsti. Každé společenství potřebuje vedoucí pro modlitby, písně, liturgii, studium bible a dobročinnou činnost, jakož i kancelářskou a údržbářskou práci, a to jsme uvedli jen některé. Na některých misiích musí toto všechno vykonávat katecheta.


K uskutečnění pravého života z víry by měl každý laik – muž i žena – věnovat nějaký čas pro církev.




20. Svatý Otče, jaký je ze všech nejlepší způsob být misionářem?


Je to odevzdání celého svého života Ježíši. Lidé, kteří se stanou kněžími, bratry nebo sestrami v církevních misijních kongregacích, dávají se na celý život do služeb misií. Jsou na celý život zasvěceni Bohu, aby šířili evangelium mezi národy. Jsou připraveni jít do celého světa a každému přinášet poselství spásy. Toto je misionářské povolání. Ne každý má povolání stát se misionářem, ale každý má povzbudit ty, kteří toto povolání mají.
    Žádám rodiny, aby ve svých domovech modlitbou připravovali své mladé členy k naslouchání Božímu volání a aby je učili pomáhat bližním a účastnit se církevních slavností. Jestliže jsou rodiče ochotni dovolit jednomu ze svých dětí, aby se stalo misionářem, splatí jim to Bůh velkou radostí v den, když jejich syn nebo dcera uposlechnou jeho volání. A žádám mladé lidi, aby naslouchali Božímu volání. Příběh evangelia vypráví, jak si Ježíš povolal dva rybáře – Šimona Petra a Ondřeje, jeho bratra: “Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí”(Mt 4, 19). A totéž říká i v dnešních dnech mladým lidem. Je zapotřebí mít odvahu a lásku k zodpovědnosti: “Zde jsem Pane. Jsem připraven. Pošli mne.” Ti, kteří tak odpoví, mají před sebou podivuhodný život. Prožijí opravdovou radost z hlásání radostné zvěsti nesčetným bratrům a sestrám, které povedou ke Kristu Spasiteli.
    Misionáři se musí vzdát mnoha věcí, dokonce i sami sebe, aby se pro evangelium stali všem vším. Ale protože vědí, že je posílá Kristus, vědí, že On je vždy s nimi – “Neboj se….já jsem s tebou”(Sk 18, 9-10). A vědí také, že Ježíš na ně čeká v srdci každého člověka.




21. Svatý Otče, jak vidíte budoucnost církve?


Vidím obrovské možnosti pro přinášení evangelia všem lidem a všem národům. Vidím rozbřesk nového misionářského věku, jestliže všichni křesťané odpoví velkomyslně a se svatostí na výzvu dnešních dnů.
    Když máme před sebou dvoutisící rok našeho vykoupení, je velmi nutné sjednotit jeho zdroje. Musíme vynaložit odhodlání a velké úsilí, aby se poselství evangelia dostalo nezměrnému počtu lidí, čekajících na Krista.
    Jestliže se díváme jen na problémy dnešního světa, mohli bychom propadnout beznaději. To však není celá skutečnost. Věříme v Boha, našeho Otce a Pána, v jeho dobrotu a milosrdenství. Na celém světě můžeme vidět, jak lidé postupně přejímají hodnoty a ideály evangelia. Odvracejí se například od násilí, válek a rasizmu, obrací se nový zřetel na lidská práva. Existuje touha po svobodě, právu, bratrství, uznání pravé důstojnosti žen.
    Jsou to znamení, že Bůh připravuje pro křesťanství “nové jaro”. My všichni musíme být nápomocni, aby tato obroda nastala, to znamená být svatými. To je jediná cesta, jak být Božím znamením ve světě. Nově pokřtění členové mladých církví jsou nadějí této naší dva tisíce let staré církve. Poněvadž jsou mladí ve víře, tak, jako první křesťané, musí tak jako oni vyzařovat nadšení a odvahu láskou k Bohu a bližním a vydat se na cestu svatosti. Ježíš učil své apoštoly jít touto cestou, když je poslal na misie. Byla to cesta chudoby, pokory, přijetí utrpení, touha po spravedlnosti, míru a lásce – jedním slovem Blahoslavenství.




22. Děkujeme Vám, Svatý Otče, za odpovědi na naše otázky o poslání Krista Vykupitele. Jak si ale máme pamatovat všechno, co jste nám řekl?


Potřebujete Ducha svatého. Každý z nás potřebuje, aby ho Duch svatý změnil a vedl. To nás přivádí k Marii, Ježíšově matce. Společně s Marií se apoštolové modlili a očekávali příchod Ducha svatého, poté, co Ježíš vstoupil na nebesa (srov. Skutky 1, 14). A jestliže chceme moudrost a o dvahu k tomu, abychom v dnešních dnech pokračovali v Ježíšově poslání, je to především Maria, která se modlí s námi a za nás.
    Mocí Ducha svatého se stal Bůh v Marii člověkem, když na jeho plán spásy lidstva odpověděla ano. Tak jako Maria jsme i my pozváni k poslání církve – přinášet živého Krista do srdcí všech lidí. Ona je matkou církve, matkou všeho lidstva. Prosme ji, aby nás naučila říci Bohu “ano”. Do Mariiny mateřské péče svěřuji celou církev a zvláště ty, kdo se odevzdávají jejímu poslání.
    Ježíš poslal apoštoly do celého světa ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. S mým požehnáním ve jménu Svaté Trojice obnovuji toto poslání pro vás všechny.


  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest