katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Po kapkách - výpis dle autorů (setříděné dle příjmení a jména)

Výpis dle data        Výpis dle autorů



Autor: Charles de Foucauld - Info o autorovi - Web

Ztratit svůj život, neuspět – to by byla strašná představa, pokud bychom těmto slovům nedodali jejich evangelní význam. Slávou křesťana je jeho Pán.

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo pamatuje, že vše, co učiníme jednomu z těchto maličkých, činíme Tobě, a bude pomáhat všem ubohým kolem sebe!

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo Tě miluje z celého srdce, neboť nesnese, aby byl bohatší, než jeho Milovaný!

Být ti druhem, jaký je to program! Kolik místa máš v mém životě? Jsi první z těch, které miluji? Kolik času s Tebou každý den prožiji? Způsobů jsou stovky. Prvním je tichá modlitba, při níž nedělám nic jiného, než že jsem s Tebou nezištně, ztrácím svůj čas, jen abych Tě uctil.

Kdo miluje, chce se připodobňovat. Chtěl bych být dost dobrý, aby mohli říct: Jestli je služebník takový, jaký musí být jeho Pán?

Svoje ego jsem vložil v Tebe, Pane.




Autor: Carlo Carretto - Info o autorovi

Věřit ve vzkříšení znamená věřit, že Bůh je tvůj Otec, Ježíš tvůj bratr a já, Maria, tvoje sestra, a jestli chceš - tvá Matka.

Věřit ve vzkříšení znamená prosytit svůj život důvěrou, znamená to očekávat od svého bratra jen dobré, znamená to nemít z nikoho strach.

Když ráno vstáváš vyrovnaný a veselý, když si zpíváš při pohledu na vycházející slunce, když jdeš do práce s radostí, věříš ve vzkříšení.

Když odpouštíš svému nepříteli, když sytíš hladového, když bráníš slabého, věříš ve vzkříšení. Když máš odvahu se oženit, když přijmeš dítě, které přichází na svět, když stavíš svůj dům, věříš ve vzkříšení.

Každý misionář, který se vydává do světa, je vyznáním víry ve vzkříšení. Každá smlouva o míru je úkonem víry ve vzkříšení. Každý přijatý závazek je vyznáním víry ve vzkříšení.




Autor: Gaston Courtois - Info o autorovi

Poznáš, jak je utrpení plodné a jak se mnohem snadněji nese, jestliže k tobě přicházím, abych trpěl s tebou.

Pojď ke mně se svými starostmi a trápeními. Vím z vlastní zkušenosti, co to znamená trpět.

Veškeré lidstvo není schopno zhřešit tak mnoho, jak mnoho je mé srdce schopno odpouštět.

Jestliže svých hříchů lituješ upřímně, jestliže jsi ochoten pokorně žádat o prominutí, jestliže jsi rozhodnut znovu usilovat o polepšení, tvé hříchy se přede mnou rozplynou, jako by se nikdy nebyly staly.

Pojď ke mně, ať jsi jakýkoliv. Ano, i se svými hříchy, slabostmi a se svými nesčetnými poklesky. Všechny mi je ukaž, abych ti je odpustil. Měj důvěru!

Dobro, které opomeneš učinit, za tebe nikdo jiný neučiní.

Určité milosti může svět obdržet pouze s tvým přičiněním.

Žízním dávat ještě více, než ty žízníš přijímat.

Žádej ode mne všechno, co potřebuješ. Neobávej se být neskromný. Mou radostí je dávat.

Pojď ke mně se všemi svými drahými. Se všemi členy své rodiny i s těmi, o které se nějakým způsobem staráš. Já je miluji nekonečně víc, než si vůbec umíš představit.




Autor: Louis Evely - Info o autorovi

to, co na nás církev žádá, je, abyste se přičinili, aby vaše děti ve svých osmnácti letech chápaly smysl Boha a měly chuť chodit na mši. Máte tedy čas! Je to závod, v němž jde o hloubku, ne o čas. Chtějí se k vám vaše děti připojit? Netouží-li po tom, musíte se změnit vy, ne ony.

Nemají-li děti touhu, aby se vám podobaly, není třeba pokoušet se o to a vnucovat jim jako vzor někoho, komu se podobat nechtějí. Budete-li se modlit vy, budou i ony toužit, aby se modlily. Stal jste se tím, komu by se i vaše děti chtěly podobat?

Máte-li děti vychovávat v náboženství, je vaší první povinností docílit, aby na vás děti naléhaly. Jinak nestojíte z hlediska náboženské výchovy za nic.

A jednoho dne, když ho viděli, jak se vrací, plný světla, proměněný, zářící, vznešený, plný míru a štěstí, tu si řekli: " Odkud přichází, co se to s ním děje? Co se mu přihodilo? Odešel se modlit a umí se modlit." A nakonec řekli: "Pane, nenaučíš nás také modlit se?"

Pohleďte na Kristovu metodu v evangeliu: Nikdy nenutil apoštoly, aby se modlili – zdá se, že je k tomu ani nenabádal. Ale sám se modlil. Modlil se celé noci na hoře.

Bůh se vůči nám nijak nepojistil. Řekl: "Nechám jim úplnou svobodu, budu je však tolik milovat, budu jim tak často odpouštět, budu je tak trpělivě snášet, že se nakonec probudí a budou mne milovat tak, jak miluji já je."

Pohleďte na svého ukřižovaného Boha a uvažte, kdo víc na kom závisí, kdo víc visí, kdo je víc připoután, víc závislý, bezmocnější, zranitelnější?

Ano, jsme závislí na Bohu v řádu milosti, života, existence, odpuštění. Bůh je však na nás závislý v řádu lásky, protože nás miluje o tolik víc než my jeho.

Budoucnost dětí záleží v tom, že se osvobodí od rodičů. Budoucnost rodičů je v tom, že zůstanou dětem k dispozici.

Otec je v podstatě ten, kdo není vůči druhému pojištěn. Snad je jádro křesťanství v tom, když pochopíme, že Bůh je na nás víc závislý než my na něm. Že jsou rodiče víc závislí na dětech než děti na rodičích.




Autor: Pierre Marie od Kříže - Info o autorovi

Má modlitba! Jakou cenu přikládám slůvku „má“? Jistě větší, než samotné modlitbě. Chtěl bych se v tomto oboru stát mistrem, s Pánem stále na dosah, k mým službám. Můj rozhovor s ním by spočíval v jeho stálém ujišťování, že je se mnou spokojen… ostatně jako já sám se sebou.

Má modlitba. Jak rád bych ve své modlitbě uspěl. Jak rád bych se při ní těšil z oblažující Boží přítomnosti, pociťoval Boží lásku a vyšel z modlitby osvícený, zapálený. Chtěl bych mít Boha ku pomoci, až mi začne chybět svět. Často jako by se jednalo téměř o ultimatum: Pane, právě jsem za tebou přišel v modlitbě, a ty tu nejsi, abys mě uvítal…?

Ono tiché vlastnění uskutečněných projektů, lidský úspěch, který bychom si rádi zachovali… i na ústupu z výsluní. Pojďte se na mě podívat, jak tu visím na svém kříži…

Kouzlo slávy! Satan dobře věděl, co bude pokušením i pro samotného Ježíše, když mu ukázal „všechna království světa a jejich slávu.“ Kdo by ve větší či menší míře nepodlehl jejich svodům?

Čím více milujeme Boha, tím více nás trápí, jak málo ho milujeme.

Modlitba nás takto ožebračí, aby nás obohatila. Svlékne z nás člověka, za kterého se pokládáme, a navrátí nás k tomu, jací skutečně jsme. Probudí v nás silnou nechuť ke všemu, co není pravda.

Modlitba nás staví pod Boží pohled a dává nám i podíl na Božím světle. Najednou vidíme i svoji bídu. Stojíme-li před Bohem tváří v tvář, všechny masky spadnou.

Modlitba se neobejde bez určité trvalé životní askeze. „Pohodlí a modlitba nejdou dohromady“ píše sv. Terezie. V tomto smyslu si roztržitost při modlitbě způsobujeme naprosto vědomě.

Jací bychom chtěli být v modlitbě, takoví musíme být i před modlitbou.

Cílem modlitby je v první řadě příchod Božího království do nás a do světa.

Podlehnout pokušení beznaděje a zanechat modlitby znamená ztratit tu nejlepší příležitost, jak se přiblížit k Bohu.

Vytrvat v modlitbě znamená zůstat v Boží ruce.

Vytrvalost v bezútěšné modlitbě je výborná. Pomáhá nám postupovat dál, protože tak nečiníme pro naše vlastní potěšení, ale pro našeho božského přítele.

Podstatou lásky je milovat nezištně, zdarma.




Autor: Faustina Kowalska - Info o autorovi

Čím větší je tvoje bída, tím větší máš právo na moje milosrdenství.

Nechci tě nechat samotnou. A tak když jsem odcházel z této země, zanechal jsem sám sebe ve Svátosti oltářní, protože jsem chtěl být stále s tebou. Tady je příbytek mého milosrdenství, tady je lék na tvé nemoci.

Věz, moje dítě, že když ve svatém přijímání přicházím do tvého srdce, mám ruce plné milostí a toužím ti je dát. A jak mě bolí, když si jich nevšímáš, necháváš mě samotného a zabýváš se něčím jiným.

Všechny tvé hříchy nezranily moje srdce tak bolestně, jako tvoje nedůvěra. Když tě nepřesvědčí o mé lásce moje smrt, co tě přesvědčí? Jak velmi toužím se s tebou sjednotit.

Když lituješ (svých hříchů), moje štědrost vůči tobě je bez hranic. Moje milosrdenství tě zahrnuje a ospravedlňuje. Zapomínám na hořkost, kterou jsi plnila mé srdce, a raduji se z tvého návratu. Ale nejvíc mě zraňuje nedůvěra v mou dobrotu.

Moje milosrdenství je větší než tvoje bída i bída celého světa. Kdo může změřit moji dobrotu? Kvůli tobě jsem sestoupil z nebe na zem, kvůli tobě jsem dovolil, aby mé přibili na kříž, kvůli tobě jsem dovolil kopím probodnout své srdce a otevřel jsem ti pramen milosrdenství, kde se ztrácejí všechny hříchy a bolesti.

Kdybys věděla, jak velkou cenu má jeden skutek čisté lásky ke mně, zemřela bys radostí. Říkám to proto, abys se mnou byla neustále spojena skrze lásku, neboť to je cíl tvého života.

Přicházej ke mně pro odpuštění, neboť já jsem vždy připravený ti odpustit. Kolikrát mě o to prosíš, tolikrát oslavuješ mé milosrdenství.

Tak mi odkryj všechny rány svého srdce. Já je vyléčím a tvé utrpení se stane pramenem tvého posvěcení. Takže měj důvěru! Nesmíš se zneklidňovat.

Příčinou tvých pádů je, že se příliš spoléháš sama na sebe a málo se opíráš o mne. Ale ať tě to příliš nermoutí. Vždyť máš co činit se mnou — s Bohem milosrdenství. Tvoje bída ho nevyčerpá.

Má dcero, nevěnuj tolik pozornosti nádobě milosti, ale více milosti, kterou ti dávám, vždyť nádoba se ti ne vždy líbí a pak i milosti váznou.

Řekni duším, že z tohoto zdroje milosrdenství duše čerpají milosti pouze nádobou důvěry. Bude-li jejich důvěra veliká, má štědrost je bez hranic.

Zahaluji svou přítomnost osobou kněze, ale sám působím v duši. Zde se setkává ubohost duše s Bohem milosrdenství.

Když se přicházíš vyzpovídat, buď si vědoma, že to já sám na tebe čekám ve zpovědnici.

Vždy, když přicházíš ke svaté zpovědi, celá se ponoř do mého milosrdenství s velikou důvěrou, abych na tvou duši mohl vylít hojnost své milosti.




Autor: Thomas Merton - Info o autorovi

Světec ví, že svět a vše, co Bůh stvořil, je dobré, kdežto ti, kdo nejsou svatí, si buď myslí, že stvořené věci jsou nesvaté, nebo se o tuto otázku nezajímají, protože se starají jen sami o sebe. Světec se nikdy nad ničím neuráží a nesoudí ničí hřích, protože nezná hřích. Zná Boží milosrdenství. Ví, že jeho posláním na zemi je přinášet toto milosrdenství všem lidem.

Někteří mají za to, že svatý nemůže ani vypít sklenici chladné vody, aniž by neudělal úkon chladné kajícnosti za to, že utišil žízeň, jako by šlo o smrtelný hřích. Jako kdyby pro světce byla každá reakce na krásu, na dobrotu, na něco příjemného, pokleskem a hříchem.

Zaměňovat takovou modlu s Bohem je tím nejhorším druhem sebeklamu. Dělá z člověka fanatika, který už není schopen trvalého styku s pravdou, není už schopen opravdové lásky.

Ti, kdo se snaží … jednat s dobrými věcmi od Boha, jako by to bylo něco zlého, se pouze utvrzují v hrozném klamu. Jsou jako Adam vinící Evu a jako Eva vinící hada v ráji. „Žena mě sváděla. Víno mě svádělo. Žena je zhouba. Víno je jed. Tím, že je budu nenávidět, se budu líbit Bohu. To jsou myšlenky a postoje dítěte, divocha a modláře, který se snaží magickým zaříkávání, a kouzelnými slovy chránit své sobecké já a usmířit malého nenasytného boha ve svém srdci.

Neodpoutáváme se od věcí, abychom se připoutali k Bohu. Ale spíše se odpoutáváme od sebe sama, abychom všechny věci viděli a užívali v Bohu a pro Boha. To je zcela nová perspektiva, kterou mnohá upřímně mravná asketická mysl vůbec nevidí.

Bůh je svatost. Všechna stvoření jsou svatá do té míry, do jaké se podílejí na jeho bytí. Lidé jsou povoláni být svatí daleko vznešenějším způsobem – tím, že se budou podílet na Boží vznešenosti.

Světec není ani tak člověkem, který si uvědomuje, že je ctnostný a svatý, jako tím, kdo je zaplavený Boží svatostí.

Bůh se dává těm, kdo se dávají jemu.

Nemyslím nutně rozjímat o kříži, ale alespoň s láskou a pokorou hledět na Krista na kříži. Protože jeho kříž je pramenem celého našeho života a bez něj modlitba vysychá a všechno umírá.

Kontemplativní život se stává strašně jalovým a šedivým, jestliže několik dní výslovně nemyslíte na Kristovo umučení.

Ve všech aspektech života je tím nejvyšším dobrem, jež zahrnuje všechno ostatní, Boží vůle. Bez ní nejsou kontemplace a ctnost ničím. Tou první pohnutkou v každé modlitbě, společně s vírou v jeho přítomnost, by měla být touha poznat jeho vůli a vzdát se sám sebe, zcela oddán všem jeho plánům a záměrům, které s námi má.

Naše touha po Bohu musí vycházet od Boha a být řízena jeho vůlí, má-li něco znamenat v nadpřirozeném řádu. A tak nestačí přiřítit se do kostela s touhou po kontemplaci nebo dělat spoustu dobrých skutků a ctnostných úkonů s touhou po svatosti.

Pramenem všeho trápení je naše vlastní iluze, že jsme něco jiného než prach.

Očekáváme příliš mnoho od sebe, zatímco bychom měli očekávat všechno od Boha, na kterém jsme naprosto závislí.

Jedním z důvodů, proč jsme méně horliví, než bychom měli být, je to, že mrzačíme svého vlastního ducha tím, že se bereme příliš vážně.




Autor: papež František - Info o autorovi - Web

Jsme společenské bytosti a odpuštění má společenský aspekt, protože i lidstvo, moji bratři a sestry budou zraněni mým hříchem.

Jestli nejsi schopný mluvit o svých chybách s bratrem, buď si jist, že nebudeš schopen o nich hovořit ani s Bohem, a skončíš tak, že se budeš zpovídat před zrcadlem, před sebou samým.

Láska Boží existuje i pro ty, kdo nejsou ve stavu přijmout svátost: i ten muž či žena, ten mladý chlapec nebo dívka jsou Bohem milováni, jsou jím vyhledáváni, potřebují požehnání. Buďte k těmto osobám jemní.

Když jsem zpovídal, vždy jsem myslel na sebe samého, na své hříchy, na svoji potřebu milosrdenství a tudíž jsem se snažil odpouštět mnoho. … Někdy jsem se přistihl, že myslím na to, že by některým velice přísným osobám prospělo nějaké uklouznutí, protože by se tak poznáním, že jsou hříšní, setkali s Ježíšem.…

Být zpovědníkem je velká odpovědnost. Zpovědníci mají před sebou ztracené ovečky, které Bůh velmi miluje, jestli se jim neumožní, aby pochopili lásku a milosrdenství Boží, vzdálí se a možná už nepřijdou. Tudíž obejměte je a buďte milosrdní. A i když nemůžete dát rozhřešení, dejte aspoň požehnání.

Myslím na zpovědníka, kterého jsem potkal u nás ve farnosti, bylo mi 17 let. Cítil jsem se zaplaven milosrdenstvím Božím, když jsem se u něj zpovídal. Když následujícího roku zemřel, hodně jsem plakal. Proč? Protože jsem ztratil člověka, který mi dal pocítit milosrdenství Boží.

Mohu říci, že zárodek milosrdenství, které pro mě představuje nejdůležitější poselství od Boha, se pomalu rodil v mém kněžském životě jako důsledek mé zkušenosti zpovědníka.

Vzpomínám na jednoho velkého zpovědníka, kapucína, říkal mi: odpouštím mnoho a občas mě přepadnou výčitky, že jsem odpustil příliš. Pak jdu do naší kapličky před svatostánek a řeknu Ježíšovi: Pane, odpusť mi, že jsem odpouštěl příliš. Ale to ty jsi mi dal špatný příklad!

Budou Vánoce, pokud jako Josef dáme prostor tichu; pokud jako Maria přitakáme Bohu; pokud jako Ježíš budeme nablízku tomu, kdo je sám; pokud jako pastýři vyjdeme ze svých ohrad, abychom přebývali s Ježíšem.

Pokud Vánoce zůstanou jenom hezkými tradičními svátky, jejichž středem jsme my a nikoli On, bude to ztracená příležitost.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Josef: vstát, abychom vykonali, co chce Bůh, byť to není podle našich plánů.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Maria: v poddajnosti důvěřovat Bohu, aniž bychom rozuměli, co činí.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Ježíš, který přišel pro nás nuzné, a sestoupit k těm, kteří nás potřebují.

Vánočním dárkem jsi ty, když jsi opravdovým přítelem a bratrem všech lidských bytostí.

Vánoční hvězdou jsi ty, když někoho přivedeš k setkání s Pánem.

Vánočním zvonem jsi ty, když svoláváš a spojuješ lidi kolem sebe. Vánočním andělem jsi ty, když zvěstuješ celému světu poselství míru, spravedlnosti a lásky.

Jsi také světlem Vánoc, když svým životem, svou dobrotou, trpělivostí, radostí a štědrostí ozařuješ cestu ostatních.

Ty jsi vánoční nocí, když pokorně a pozorně přijímáš ticho Spasitele světa bez hluku a velkolepých oslav; ty jsi úsměvem důvěry a něhy, vnitřním pokojem nikdy nekončících Vánoc, které v tobě nastolují Boží království.

Milosrdenství je Boží jednání, které objímá, je to obdarování Boha, který přijímá, který pokleká k modlitbě. Milosrdenství je osobním průkazem Boha.

Myslím na církev jako na polní nemocnici, kde se léčí především závažná zranění. Církev, která zahřeje srdce lidí blízkostí a sounáležitostí.

Milosrdenství je první vlastností Boha. Je to jeho jméno. Neexistuje situace, ze které bychom se nemohli dostat.

Aby se to mohlo stát, je nutné vyjít z kostelů a farností, vyjít ven a hledat lidi tam, kde žijí, kde prožívají svá utrpení i naděje.

Církev není na světě, aby trestala, ale aby umožnila shledání s tou vášnivou láskou, kterou je Boží milosrdenství.

Pán nás pomazal v Kristu olejem radosti a toto pomazání nás vybízí, abychom přijali a nesli tento obrovský dar: kněžskou radost a veselí. Radost kněze je drahocenným darem nejenom pro něho, ale i pro celý věřící lid Boží.

Kněz je nejchudší z lidí, pokud jej Ježíš neobohacuje Svojí chudobou; je nejneužitečnější služebník, pokud jej Ježíš nenazývá přítelem, nejhloupějším z lidí, pokud jej Ježíš trpělivě nepoučuje jako Petra; nejbezbrannější z křesťanů, pokud jej Dobrý Pastýř neposiluje uprostřed stádce.

Spatřuji tři příznačné charakteristiky naší kněžské radosti: je radostí, která nás pomazává (avšak nečiní nás mazanými, rozmazlenými a namyšlenými), je radostí nezkazitelnou a je radostí misionářskou, která ozařuje všechny a přitahuje všechny, počínaje těmi nejvzdálenějšími.

Sestrou kněžské radosti je chudoba. Kněz je chudý na pouhou lidskou radost: zřekl se mnohého! A poněvadž je chudý a dává mnohé druhým, musí svoji radost žádat od Pána a od věřícího Božího lidu.

Sestrou kněžské radosti je poslušnost. Poslušnost církvi a také sjednocení s Bohem Otcem, od něhož pochází každé otcovství. A také poslušnost církvi ve službě: disponibilitu a pohotovost ke službě druhým vždy a co nejlépe podle vzoru „Naší Paní spěchající“.




Autor: Jacques Philippe - Info o autorovi

Když budeme upřímně toužit po duchovním rádci, a přesto ho nenajdeme, Bůh se postará jinak. Také častá zpověď, i když nepřejde v duchovní vedení, je důležitým prostředkem očišťování srdce a zdrojem světla pro pochopení, co se děje v naší duši.

Rozlišování toho, co v nás působí Duch svatý, se velice usnadní, když budeme mít možnost otevírat své srdce někomu, kdo nás může duchovně vést. Bůh žehná tomuto otevření srdce. Je to výraz pokory (nevystačíme si sami) a důvěry v druhého. Postoj otevřenosti je Bohu velice milý a neopomene na něj odpovědět svými milostmi.

Boží vnuknutí se objevují z hloubky našeho srdce. Musíme sledovat, co se v našem srdci děje, všímat si různých „hnutí“, umět rozlišit, zda jsou z nás, z působení ďábla, anebo od Ducha svatého. Výše uvedené rady nám pomohou, abychom získali schopnost být pozorní k tomu, co se v nás děje na té nejhlubší a nejdůležitější rovině.

Pro stále větší odhodlání nic Bohu neodpírat, pro odpoutání se, pro synovskou důvěřivost, pro lásku k tichu – pro to vše je modlitba nezbytná.

Duch svatý je duchem pokoje. Jeho pohnutky mívají podobu jemných a tichých doteků. Je potřeba snažit se uchovávat svoje srdce v pokoji. A snažit se o ticho, naplněné pozorností k Boží přítomnosti, k druhému, důvěřivým očekáváním a nadějí v Boha.

Je třeba udržet si odpoutané srdce, uchovat si jistou svobodu, odstup, vnitřní zdrženlivost. V duchovním růstu nám nejvíc brání připoutanost k vlastním představám, vlastní moudrosti,…

Abychom se mohli nechat vést Božím Duchem, potřebujeme velkou vnímavost a pružnost. Snažíme s na ničem nelpět ani hmotně, ani citově, ani duchovně.

Poslušnost událostem – události života jsou nejjistějším výrazem Boží vůle. Když Bůh vidí, že jsme schopni pokojně, s láskou a synovskou důvěrou přijmout, co nám události „vnucují“, není pochyb, že nám přidá osobnější vyjádření své vůle. Když naopak se neustále bouříme a zatvrzujeme se, těžko tato naše nedůvěra vůči Bohu dovolí Duchu svatému, aby řídil náš život.

Z lásky k Bohu přijímejme každou příležitost, kdy můžeme projevit poslušnost. Je samozřejmě třeba poslouchat více lidi, než Boha, ale je iluzí myslet si, že jsme schopni poslouchat Boha, když nedokážeme poslechnout člověka. V obou případech je potřeba překonat stejnou překážku, totiž lpění na sobě, na své vlastní vůli.

Je mnoho výrazů Boží vůle, které známe, aniž bychom potřebovali zvláštní vnuknutí: patří sem přikázání, povinnosti našeho stavu, požadavky našeho povolání atd.

Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Abychom obdrželi více vnuknutí, musíme být poslušni už těch, která dostáváme.

Ještě důležitější, než výslovná modlitba o tento dar, je naše pevné a stálé rozhodnutí poslechnout Boha v každé věci, velké i malé, bez výjimky. Čím větší odhodlání k úplné poslušnosti v nás Bůh vidí, tím víc vnuknutí nám dává. Toto nemá vést k přehnané úzkostlivosti: máme víc milovat poslušnost, než se bát neposlušnosti.

Je třeba po vnuknutích toužit a o ně prosit. Bylo by překvapivé, kdyby nám Bůh neodpověděl vnuknutím.

Není pochyb, že když Bohu řekneme z celého srdce děkuji za každou obdrženou milost a zvlášť za vnuknutí Ducha, dá nám další. Chvála očišťuje naše srdce a uzpůsobuje ho k přijímání Boží milosti a vnuknutí Ducha Svatého.

Milost být věrní v důležitých věcech se nám dostane, když budeme věrní v malých věcech. Věrnost jedné milosti přitahuje milosti další. Cesta poslušnosti vnuknutím Ducha je náročná, ale je to cesta svobody a štěstí.

Bůh nás volá k dokonalosti, ale není perfekcionista. A dokonalost se nepojí s vnější totožností s ideálem, ale s vnitřní věrností vnuknutím.

Naše svatost bývá často něco úplně jiného, než si sami představujeme. Tak jiného, že největší překážkou na naší cestě ke svatosti je možná naše přílišné lpění na naší vlastní představě o dokonalosti. Svatost, kterou po nás chce Bůh, je vždycky jiná, vždycky překvapující, ale nakonec krásnější.

Nemáme se snažit stát se svatými vlastními silami, ale najít způsob, jak jednat, aby nás svatými činil Bůh. Naše síly jsou omezené, Boží síla a láska jsou naopak bez hranic. Stačí svou slabost pokojně přijmout a složit všechnu důvěru a naději v Boha.

Dnešní svět potřebuje ze všeho nejvíce modlitbu. Z ní se mohou zrodit všechny ostatní obnovy, uzdravení, hluboké a plodné proměny naší společnosti, které si tolik přejeme.




Autor: Richard Rohr - Info o autorovi

Velké utrpení vás otevírá jiným způsobem. Věci se zde dějí proti vaší vůli – právě to činí utrpení utrpením. Můžete hodně zahořknout a uzavřít se, nebo zmoudříte, stanete se soucitným a naprosto otevřeným, protože vaše srdce změklo …. Existuje přímé spojení mezi láskou a utrpením. Když milujete hodně, budete prakticky určitě brzy trpět, protože jste druhému člověku předali moc nad sebou.



Po kapkách...
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest