katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Po kapkách - výpis dle autorů (setříděné dle příjmení a jména)

Výpis dle data        Výpis dle autorů



Autor: Charles de Foucauld - Info o autorovi - Web

Ztratit svůj život, neuspět – to by byla strašná představa, pokud bychom těmto slovům nedodali jejich evangelní význam. Slávou křesťana je jeho Pán.

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo pamatuje, že vše, co učiníme jednomu z těchto maličkých, činíme Tobě, a bude pomáhat všem ubohým kolem sebe!

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo Tě miluje z celého srdce, neboť nesnese, aby byl bohatší, než jeho Milovaný!

Být ti druhem, jaký je to program! Kolik místa máš v mém životě? Jsi první z těch, které miluji? Kolik času s Tebou každý den prožiji? Způsobů jsou stovky. Prvním je tichá modlitba, při níž nedělám nic jiného, než že jsem s Tebou nezištně, ztrácím svůj čas, jen abych Tě uctil.

Kdo miluje, chce se připodobňovat. Chtěl bych být dost dobrý, aby mohli říct: Jestli je služebník takový, jaký musí být jeho Pán?

Svoje ego jsem vložil v Tebe, Pane.




Autor: Carlo Carretto - Info o autorovi

Věřit ve vzkříšení znamená věřit, že Bůh je tvůj Otec, Ježíš tvůj bratr a já, Maria, tvoje sestra, a jestli chceš - tvá Matka.

Věřit ve vzkříšení znamená prosytit svůj život důvěrou, znamená to očekávat od svého bratra jen dobré, znamená to nemít z nikoho strach.

Když ráno vstáváš vyrovnaný a veselý, když si zpíváš při pohledu na vycházející slunce, když jdeš do práce s radostí, věříš ve vzkříšení.

Když odpouštíš svému nepříteli, když sytíš hladového, když bráníš slabého, věříš ve vzkříšení. Když máš odvahu se oženit, když přijmeš dítě, které přichází na svět, když stavíš svůj dům, věříš ve vzkříšení.

Každý misionář, který se vydává do světa, je vyznáním víry ve vzkříšení. Každá smlouva o míru je úkonem víry ve vzkříšení. Každý přijatý závazek je vyznáním víry ve vzkříšení.




Autor: Gaston Courtois - Info o autorovi

Poznáš, jak je utrpení plodné a jak se mnohem snadněji nese, jestliže k tobě přicházím, abych trpěl s tebou.

Pojď ke mně se svými starostmi a trápeními. Vím z vlastní zkušenosti, co to znamená trpět.

Veškeré lidstvo není schopno zhřešit tak mnoho, jak mnoho je mé srdce schopno odpouštět.

Jestliže svých hříchů lituješ upřímně, jestliže jsi ochoten pokorně žádat o prominutí, jestliže jsi rozhodnut znovu usilovat o polepšení, tvé hříchy se přede mnou rozplynou, jako by se nikdy nebyly staly.

Pojď ke mně, ať jsi jakýkoliv. Ano, i se svými hříchy, slabostmi a se svými nesčetnými poklesky. Všechny mi je ukaž, abych ti je odpustil. Měj důvěru!

Dobro, které opomeneš učinit, za tebe nikdo jiný neučiní.

Určité milosti může svět obdržet pouze s tvým přičiněním.

Žízním dávat ještě více, než ty žízníš přijímat.

Žádej ode mne všechno, co potřebuješ. Neobávej se být neskromný. Mou radostí je dávat.

Pojď ke mně se všemi svými drahými. Se všemi členy své rodiny i s těmi, o které se nějakým způsobem staráš. Já je miluji nekonečně víc, než si vůbec umíš představit.




Autor: Louis Evely - Info o autorovi

Bůh se vůči nám nijak nepojistil. Řekl: "Nechám jim úplnou svobodu, budu je však tolik milovat, budu jim tak často odpouštět, budu je tak trpělivě snášet, že se nakonec probudí a budou mne milovat tak, jak miluji já je."

Pohleďte na svého ukřižovaného Boha a uvažte, kdo víc na kom závisí, kdo víc visí, kdo je víc připoután, víc závislý, bezmocnější, zranitelnější?

Ano, jsme závislí na Bohu v řádu milosti, života, existence, odpuštění. Bůh je však na nás závislý v řádu lásky, protože nás miluje o tolik víc než my jeho.

Budoucnost dětí záleží v tom, že se osvobodí od rodičů. Budoucnost rodičů je v tom, že zůstanou dětem k dispozici.

Otec je v podstatě ten, kdo není vůči druhému pojištěn. Snad je jádro křesťanství v tom, když pochopíme, že Bůh je na nás víc závislý než my na něm. Že jsou rodiče víc závislí na dětech než děti na rodičích.




Autor: Pierre Marie od Kříže - Info o autorovi

Má modlitba! Jakou cenu přikládám slůvku „má“? Jistě větší, než samotné modlitbě. Chtěl bych se v tomto oboru stát mistrem, s Pánem stále na dosah, k mým službám. Můj rozhovor s ním by spočíval v jeho stálém ujišťování, že je se mnou spokojen… ostatně jako já sám se sebou.

Má modlitba. Jak rád bych ve své modlitbě uspěl. Jak rád bych se při ní těšil z oblažující Boží přítomnosti, pociťoval Boží lásku a vyšel z modlitby osvícený, zapálený. Chtěl bych mít Boha ku pomoci, až mi začne chybět svět. Často jako by se jednalo téměř o ultimatum: Pane, právě jsem za tebou přišel v modlitbě, a ty tu nejsi, abys mě uvítal…?

Ono tiché vlastnění uskutečněných projektů, lidský úspěch, který bychom si rádi zachovali… i na ústupu z výsluní. Pojďte se na mě podívat, jak tu visím na svém kříži…

Kouzlo slávy! Satan dobře věděl, co bude pokušením i pro samotného Ježíše, když mu ukázal „všechna království světa a jejich slávu.“ Kdo by ve větší či menší míře nepodlehl jejich svodům?

Čím více milujeme Boha, tím více nás trápí, jak málo ho milujeme.

Modlitba nás takto ožebračí, aby nás obohatila. Svlékne z nás člověka, za kterého se pokládáme, a navrátí nás k tomu, jací skutečně jsme. Probudí v nás silnou nechuť ke všemu, co není pravda.

Modlitba nás staví pod Boží pohled a dává nám i podíl na Božím světle. Najednou vidíme i svoji bídu. Stojíme-li před Bohem tváří v tvář, všechny masky spadnou.

Modlitba se neobejde bez určité trvalé životní askeze. „Pohodlí a modlitba nejdou dohromady“ píše sv. Terezie. V tomto smyslu si roztržitost při modlitbě způsobujeme naprosto vědomě.

Jací bychom chtěli být v modlitbě, takoví musíme být i před modlitbou.

Cílem modlitby je v první řadě příchod Božího království do nás a do světa.

Podlehnout pokušení beznaděje a zanechat modlitby znamená ztratit tu nejlepší příležitost, jak se přiblížit k Bohu.

Vytrvat v modlitbě znamená zůstat v Boží ruce.

Vytrvalost v bezútěšné modlitbě je výborná. Pomáhá nám postupovat dál, protože tak nečiníme pro naše vlastní potěšení, ale pro našeho božského přítele.

Podstatou lásky je milovat nezištně, zdarma.




Autor: Faustina Kowalska - Info o autorovi

Čím větší je tvoje bída, tím větší máš právo na moje milosrdenství.

Nechci tě nechat samotnou. A tak když jsem odcházel z této země, zanechal jsem sám sebe ve Svátosti oltářní, protože jsem chtěl být stále s tebou. Tady je příbytek mého milosrdenství, tady je lék na tvé nemoci.

Věz, moje dítě, že když ve svatém přijímání přicházím do tvého srdce, mám ruce plné milostí a toužím ti je dát. A jak mě bolí, když si jich nevšímáš, necháváš mě samotného a zabýváš se něčím jiným.

Všechny tvé hříchy nezranily moje srdce tak bolestně, jako tvoje nedůvěra. Když tě nepřesvědčí o mé lásce moje smrt, co tě přesvědčí? Jak velmi toužím se s tebou sjednotit.

Když lituješ (svých hříchů), moje štědrost vůči tobě je bez hranic. Moje milosrdenství tě zahrnuje a ospravedlňuje. Zapomínám na hořkost, kterou jsi plnila mé srdce, a raduji se z tvého návratu. Ale nejvíc mě zraňuje nedůvěra v mou dobrotu.

Moje milosrdenství je větší než tvoje bída i bída celého světa. Kdo může změřit moji dobrotu? Kvůli tobě jsem sestoupil z nebe na zem, kvůli tobě jsem dovolil, aby mé přibili na kříž, kvůli tobě jsem dovolil kopím probodnout své srdce a otevřel jsem ti pramen milosrdenství, kde se ztrácejí všechny hříchy a bolesti.

Kdybys věděla, jak velkou cenu má jeden skutek čisté lásky ke mně, zemřela bys radostí. Říkám to proto, abys se mnou byla neustále spojena skrze lásku, neboť to je cíl tvého života.

Přicházej ke mně pro odpuštění, neboť já jsem vždy připravený ti odpustit. Kolikrát mě o to prosíš, tolikrát oslavuješ mé milosrdenství.

Tak mi odkryj všechny rány svého srdce. Já je vyléčím a tvé utrpení se stane pramenem tvého posvěcení. Takže měj důvěru! Nesmíš se zneklidňovat.

Příčinou tvých pádů je, že se příliš spoléháš sama na sebe a málo se opíráš o mne. Ale ať tě to příliš nermoutí. Vždyť máš co činit se mnou — s Bohem milosrdenství. Tvoje bída ho nevyčerpá.

Má dcero, nevěnuj tolik pozornosti nádobě milosti, ale více milosti, kterou ti dávám, vždyť nádoba se ti ne vždy líbí a pak i milosti váznou.

Řekni duším, že z tohoto zdroje milosrdenství duše čerpají milosti pouze nádobou důvěry. Bude-li jejich důvěra veliká, má štědrost je bez hranic.

Zahaluji svou přítomnost osobou kněze, ale sám působím v duši. Zde se setkává ubohost duše s Bohem milosrdenství.

Když se přicházíš vyzpovídat, buď si vědoma, že to já sám na tebe čekám ve zpovědnici.

Vždy, když přicházíš ke svaté zpovědi, celá se ponoř do mého milosrdenství s velikou důvěrou, abych na tvou duši mohl vylít hojnost své milosti.




Autor: Thomas Merton - Info o autorovi

Bůh je svatost. Všechna stvoření jsou svatá do té míry, do jaké se podílejí na jeho bytí. Lidé jsou povoláni být svatí daleko vznešenějším způsobem – tím, že se budou podílet na Boží vznešenosti.

Světec není ani tak člověkem, který si uvědomuje, že je ctnostný a svatý, jako tím, kdo je zaplavený Boží svatostí.

Bůh se dává těm, kdo se dávají jemu.

Nemyslím nutně rozjímat o kříži, ale alespoň s láskou a pokorou hledět na Krista na kříži. Protože jeho kříž je pramenem celého našeho života a bez něj modlitba vysychá a všechno umírá.

Kontemplativní život se stává strašně jalovým a šedivým, jestliže několik dní výslovně nemyslíte na Kristovo umučení.

Ve všech aspektech života je tím nejvyšším dobrem, jež zahrnuje všechno ostatní, Boží vůle. Bez ní nejsou kontemplace a ctnost ničím. Tou první pohnutkou v každé modlitbě, společně s vírou v jeho přítomnost, by měla být touha poznat jeho vůli a vzdát se sám sebe, zcela oddán všem jeho plánům a záměrům, které s námi má.

Naše touha po Bohu musí vycházet od Boha a být řízena jeho vůlí, má-li něco znamenat v nadpřirozeném řádu. A tak nestačí přiřítit se do kostela s touhou po kontemplaci nebo dělat spoustu dobrých skutků a ctnostných úkonů s touhou po svatosti.

Pramenem všeho trápení je naše vlastní iluze, že jsme něco jiného než prach.

Očekáváme příliš mnoho od sebe, zatímco bychom měli očekávat všechno od Boha, na kterém jsme naprosto závislí.

Jedním z důvodů, proč jsme méně horliví, než bychom měli být, je to, že mrzačíme svého vlastního ducha tím, že se bereme příliš vážně.




Autor: papež František - Info o autorovi - Web

Když jsem zpovídal, vždy jsem myslel na sebe samého, na své hříchy, na svoji potřebu milosrdenství a tudíž jsem se snažil odpouštět mnoho. … Někdy jsem se přistihl, že myslím na to, že by některým velice přísným osobám prospělo nějaké uklouznutí, protože by se tak poznáním, že jsou hříšní, setkali s Ježíšem.…

Být zpovědníkem je velká odpovědnost. Zpovědníci mají před sebou ztracené ovečky, které Bůh velmi miluje, jestli se jim neumožní, aby pochopili lásku a milosrdenství Boží, vzdálí se a možná už nepřijdou. Tudíž obejměte je a buďte milosrdní. A i když nemůžete dát rozhřešení, dejte aspoň požehnání.

Myslím na zpovědníka, kterého jsem potkal u nás ve farnosti, bylo mi 17 let. Cítil jsem se zaplaven milosrdenstvím Božím, když jsem se u něj zpovídal. Když následujícího roku zemřel, hodně jsem plakal. Proč? Protože jsem ztratil člověka, který mi dal pocítit milosrdenství Boží.

Mohu říci, že zárodek milosrdenství, které pro mě představuje nejdůležitější poselství od Boha, se pomalu rodil v mém kněžském životě jako důsledek mé zkušenosti zpovědníka.

Vzpomínám na jednoho velkého zpovědníka, kapucína, říkal mi: odpouštím mnoho a občas mě přepadnou výčitky, že jsem odpustil příliš. Pak jdu do naší kapličky před svatostánek a řeknu Ježíšovi: Pane, odpusť mi, že jsem odpouštěl příliš. Ale to ty jsi mi dal špatný příklad!

Budou Vánoce, pokud jako Josef dáme prostor tichu; pokud jako Maria přitakáme Bohu; pokud jako Ježíš budeme nablízku tomu, kdo je sám; pokud jako pastýři vyjdeme ze svých ohrad, abychom přebývali s Ježíšem.

Pokud Vánoce zůstanou jenom hezkými tradičními svátky, jejichž středem jsme my a nikoli On, bude to ztracená příležitost.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Josef: vstát, abychom vykonali, co chce Bůh, byť to není podle našich plánů.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Maria: v poddajnosti důvěřovat Bohu, aniž bychom rozuměli, co činí.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Ježíš, který přišel pro nás nuzné, a sestoupit k těm, kteří nás potřebují.

Vánočním dárkem jsi ty, když jsi opravdovým přítelem a bratrem všech lidských bytostí.

Vánoční hvězdou jsi ty, když někoho přivedeš k setkání s Pánem.

Vánočním zvonem jsi ty, když svoláváš a spojuješ lidi kolem sebe. Vánočním andělem jsi ty, když zvěstuješ celému světu poselství míru, spravedlnosti a lásky.

Jsi také světlem Vánoc, když svým životem, svou dobrotou, trpělivostí, radostí a štědrostí ozařuješ cestu ostatních.

Ty jsi vánoční nocí, když pokorně a pozorně přijímáš ticho Spasitele světa bez hluku a velkolepých oslav; ty jsi úsměvem důvěry a něhy, vnitřním pokojem nikdy nekončících Vánoc, které v tobě nastolují Boží království.

Milosrdenství je Boží jednání, které objímá, je to obdarování Boha, který přijímá, který pokleká k modlitbě. Milosrdenství je osobním průkazem Boha.

Myslím na církev jako na polní nemocnici, kde se léčí především závažná zranění. Církev, která zahřeje srdce lidí blízkostí a sounáležitostí.

Milosrdenství je první vlastností Boha. Je to jeho jméno. Neexistuje situace, ze které bychom se nemohli dostat.

Aby se to mohlo stát, je nutné vyjít z kostelů a farností, vyjít ven a hledat lidi tam, kde žijí, kde prožívají svá utrpení i naděje.

Církev není na světě, aby trestala, ale aby umožnila shledání s tou vášnivou láskou, kterou je Boží milosrdenství.

Pán nás pomazal v Kristu olejem radosti a toto pomazání nás vybízí, abychom přijali a nesli tento obrovský dar: kněžskou radost a veselí. Radost kněze je drahocenným darem nejenom pro něho, ale i pro celý věřící lid Boží.

Kněz je nejchudší z lidí, pokud jej Ježíš neobohacuje Svojí chudobou; je nejneužitečnější služebník, pokud jej Ježíš nenazývá přítelem, nejhloupějším z lidí, pokud jej Ježíš trpělivě nepoučuje jako Petra; nejbezbrannější z křesťanů, pokud jej Dobrý Pastýř neposiluje uprostřed stádce.

Spatřuji tři příznačné charakteristiky naší kněžské radosti: je radostí, která nás pomazává (avšak nečiní nás mazanými, rozmazlenými a namyšlenými), je radostí nezkazitelnou a je radostí misionářskou, která ozařuje všechny a přitahuje všechny, počínaje těmi nejvzdálenějšími.

Sestrou kněžské radosti je chudoba. Kněz je chudý na pouhou lidskou radost: zřekl se mnohého! A poněvadž je chudý a dává mnohé druhým, musí svoji radost žádat od Pána a od věřícího Božího lidu.

Sestrou kněžské radosti je poslušnost. Poslušnost církvi a také sjednocení s Bohem Otcem, od něhož pochází každé otcovství. A také poslušnost církvi ve službě: disponibilitu a pohotovost ke službě druhým vždy a co nejlépe podle vzoru „Naší Paní spěchající“.




Autor: Richard Rohr - Info o autorovi

Velké utrpení vás otevírá jiným způsobem. Věci se zde dějí proti vaší vůli – právě to činí utrpení utrpením. Můžete hodně zahořknout a uzavřít se, nebo zmoudříte, stanete se soucitným a naprosto otevřeným, protože vaše srdce změklo …. Existuje přímé spojení mezi láskou a utrpením. Když milujete hodně, budete prakticky určitě brzy trpět, protože jste druhému člověku předali moc nad sebou.

Pokud nepoznáte lásku a utrpení, nikdy nepoznáte to podstatné. Budete se snažit to zvládnout rozumově, samotný rozum vás ale do cíle nedovede. Musíte milovat „z celého svého srdce, z celé své duše a ze všech svých sil“, jinak to není vůbec láska. Takto láska funguje, a proto vede ke ztrátě kontroly nad děním. Z velké lásky jste ochotni cokoliv riskovat a nemít přitom žádná zadní vrátka.

Láska a utrpení jsou hlavními branami, které otevírají mysl a srdce, pronikají do nás a přinášejí nám dary velkorysosti, hloubky a sjednocení.

Láska je to, po čem toužíme a pro co jsme byli stvořeni - avšak právě utrpení často způsobí, že se naše duše otevře a začne tuto potřebu lásky, touhu a identitu pociťovat.

Dvě základní a univerzální cesty, na nichž lze dosáhnout univerzální proměny, … jsou k dispozici každé lidské bytosti, kterou Bůh stvořil: je to velká láska a velké utrpení. Nabízí se všem bez výjimky.

Pouze "bláznovství kříže" se dokáže vyrovnat s naším "svatým zápalem pro pořádek". Pouze tajemství kříže může rozluštit spletitá tajemství života. Bez jeho působení se z lidí středního věku stávají zahořklí, depresivní a negativní cynikové, protože pomíjivost a nedokonalost jim nedává smysl.

Láska a utrpení jsou součástí většiny lidských životů. Jsou našimi hlavními duchovními učiteli, a to více než Bible, církev, kněží, svátosti a teologové.

Láska a utrpení vyvolávají tajemné nenapodobitelné chemické procesy, které dokážou změnit život, založený na strachu na život založený na lásce. Není divu, že křesťanským symbolem spásy je ukřižovaný muž, který nám nabízí svou lásku.

Pouze láska a utrpení jsou dost silné, aby zničily obranné mechanizmy našeho ega a otevřely nás tajemství.

Kdo jsou lidé, kteří uprostřed temnoty odhalili hlubší význam víry? Téměř bez výjimky jsou to ti, kdo hodně trpěli nebo hluboce milovali. Tyto dvě zkušenosti jsou obvyklými body přesahu, ohnivými kruhy, a protože láska a utrpení jsou vždy na dosah, poznání pravé víry je dostupné všem.

Nemůžeme ve skutečnosti říkat „přijď království tvé“, když ve skutečnosti věříme, že nás spasí náš národ, politická strana, vojsko, banky a různé instituce. Věřím, že systémy tohoto světa lze používat i moudře, ale nikdy v ně nevěřme!

Ježíš říká: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ Loajální můžeme být vlastně jen k jednomu království: k Božímu, nebo ke svému. Z toho se nevykroutíme.

Boží království nahrazuje a dalece překonává všechna království ega a předčí i všechny společnosti i všechny formy odměny za osobní zásluhy.

Když na jednu stranu lidé zbožně volají“přijď království tvé“, je třeba, aby také dodali: „Ať odejde království mé“.

Jestliže se budeme snažit proměnit tento svět v Boží království, vždy to skončí tím, že budeme naštvaní a zklamaní. My nečekáme na příchod ideální církve ani dokonalého světa tady a teď a dokonce ani po smrti. Boží království je víc, než tohle všechno.

Utrpení a solidarita s utrpením druhých mají ohromnou schopnost „v nás udělat místo“. Jsou pravděpodobně našimi nejdůležitějšími duchovními učiteli.

Radost, ovšem „ne jako dává svět“, vždycky přichází jako dar těm, kteří na ni čekají, počítají s ní a udělali si pro ni v sobě místo. Motýla nechytnete tak, že za ním budete běhat.

„Přijď, Pane Ježíši“ znamená skok do svobody a odevzdání se, které se po právu nazývá ctností naděje.

Toto očekávání budoucí plnosti udržuje náš život otevřený, zvláště vůči milosti a budoucnosti vytvořené Bohem a nikoliv námi.

Adventní zvolání „Přijď, Pane Ježíši“ znamená, že celé křesťanské dějiny je třeba prožívat v uvážené prázdnotě, v záměrné nenaplněnosti. Dokonalá plnost teprve přijde a my ji nemáme vyžadovat už teď.




Autor: Robert Sarah - Info o autorovi

Peníze jsou potřeba, ale existuje něha, která může pocházet pouze od Boha.



Po kapkách...
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest