Autor: svatá Terezie z Los Andes - Info o autorovi

Snažím se o tyto ctnosti: být poslušná i v maličkostech, prokazovat lásku svým sestřičkám a především být ve všem pokorná. Abych toho dosáhla, snažím se nemluvit o sobě, ať už v dobrém, nebo ve zlém.

Pomysli, kdo je Bůh, bytost, která nepotřebuje nikoho ke své existenci, bytost, která v sobě obsahuje svou blaženost, štěstí atd. a přesto tě hledá; nechává stranou anděly, miliony lidí, aby vstoupil do tvé duše, aby v tobě živil život milosti.

Stále se ptám, proč mě Bůh tak miluje, mě, která jsem tak hříšná a tak nevděčná za jeho mnohá dobrodiní. Důvod mohu najít jen v jeho nekonečné dobrotě.

On je jediné Dobro, které nás může uspokojit, jediný ideál, který můžeme zcela milovat. Nacházím v něm všechno.

„Bůh je nekonečná radost." Křesťan žije z radosti, že je milován a že je ponořen do Boží lásky, protože kde je láska, tam je radost. Copak dítě necítí radost, když vnímá lásku svých rodičů?

„Co chceš, když mě Ježíš Kristus, ten Blázen lásky, přivedl k šílenství? Divím se, že se nezblázním láskou k Ježíši, […]jak málo Ho miluji ve srovnání s tím, jak moc On miluje mě. Jak se do Něho mohu nezbláznit?“

Bez pokory jsou milosti přijaté od Boha škodou a ztrátou. Pokora nám dává podobnost s Kristem, pokoj duše, svatost a důvěrné spojení s Bohem“

Nejlepší je milovat Boží vůli. Cítíte ve své duši tuto lásku k Boží vůli?

Důvěra je to, co se Ježíši líbí nejvíce. Jestliže důvěřujeme srdci přítele, který nás miluje, jak bychom mohli nedůvěřovat srdci Boha, v jehož nekonečné dobrotě je dobrota tvorů jen bledým odleskem?

Důvěra je to, co se Ježíši líbí nejvíce. Jestliže důvěřujeme srdci přítele, který nás miluje, jak bychom mohli nedůvěřovat srdci Boha, v jehož nekonečné dobrotě je dobrota tvorů jen bledým odleskem?

Když u druhých uvidím nějakou chybu, budu myslet na jejich dobré vlastnosti a také na to, že tyto chyby může Bůh dopustit, aby udržovaly v pokoře člověka, který je má a který může být Bohu vnitřně velmi milý, zatímco já mám mnohem víc a horších chyb“

Proč, můj Ježíši, dáváš tento led kolem mého ubohého srdce? Ach, to proto, že mě miluješ. Chceš mě obklopit jen svou láskou, abych se nepřipoutala k žádnému stvoření. To mi pomáhá vidět, že láska neexistuje na zemi, ale v Bohu; jestli tedy i duše zasvěcené, vyvolené a svaté, zapomínají a jsou lhostejné, jací budou ostatní lidé? Jen Ty, Ježíši, jsi jediný, kdo mě dokáže opravdu milovat“

Od dětství jsem milovala Pannu Marii, které jsem svěřovala všechny své záležitosti. Ona na tuto náklonnost odpovídala. Chránila mě a vždy vyslyšela, o co jsem ji žádala. Naučila mě milovat našeho Pána.

Ach, jak si vážím sama sebe od chvíle, kdy jsem viděla svůj počátek – celá pocházím z Boha! – a svůj cíl: nekonečný Bůh! Ale mezi počátkem a koncem je ještě něco, a to je život.

„Nechápu, jak se ke mně, ubohé hříšnici, může přiblížit Bůh, vždyť on je svatost. Toužím mu nabídnout něco, co by se vyrovnalo jeho nekonečné lásce.“

Když padneš, řekni prostě Ježíšovu srdci: „Pane, copak nevíš, že sama nic nezmůžu? A ty jsi mi nedal dost síly. Je to tvá vina, Pane, že jsem ubohá, protože jsi mi nepomohl.“ Tím ho zavazuješ a takovéto zacházení s důvěrou a nedůvěrou ho velice těší. Pamatuj, sestřičko, že Ježíšovo Srdce je tvou duchovní kolébkou. Tam je tvoje hnízdo, tam tě uspával písněmi pokoje a lásky.

Nedokonalosti mají sloužit jako příčky žebříku, po kterém lze s pokorou, důvěrou a láskou stoupat ke mně. Skláním se k duši, která se pokořuje, a snižuji se až k její nicotě,abych ji se sebou sjednotil.“

„Když na cestě povinnosti narazíš na nějakou obtíž, mysli na to, že (…) Bůh tě v tu chvíli nekonečně miluje, že se o tebe stará, jako by na světě nebylo jiného tvora, že ti dává sílu, abys žil.“

Láska nic nepotřebuje. Chce jen, aby se jí duše nebránila; a proto, abych učinil duši svatou, od ní obvykle žádám jen to, aby mě nechala pracovat. Nedokonalosti duše, pokud v nich nemá zalíbení, mi nevadí, ale přitahují můj soucit. Tolik miluji duše…

„Víš, jaké duše se víc radují z mé dobroty?“ „Ty, které mi víc důvěřují. Důvěřivé duše uchvacují mé milosti. Já jsem jen Láska a největší bolest působí mému srdci, když někdo pochybuje o mé dobrotě. Mé Srdce je nejen soucitné, ale čím více je co napravovat, tím více se raduje, není v něm žádná zloba. Kdybys jen věděla, jakou práci bych udělal v duši plné ubohostí, kdyby mě nechala pracovat…

Autor: Benediktin - Info o autorovi

Kdo často přichází ke mně v Nejsvětější svátosti oltářní, zjistí, že je se mnou spojen neprolomitelným poutem lásky. Sám na vlastní zkušenosti se přesvědčí, že sdílím všechny jeho bolesti, že mu přináším úlevu v souženích, že nesu jeho břemena spolu s ním a že nikdy, ani na okamžik, není opuštěný nebo ponechaný o samotě.

Adorace je výměnou lásky a tato výměna je zdrojem vší plodnosti. Je-li úroda skrovná, znamená to, že jsi byl příliš spořivý ve výměně lásky s mým eucharistickým Srdcem.

Povolal sem tě k životu ustavičné adorace. Ustavičná adorace je postojem milující pozornosti vůči mé přítomnosti.

Povolal jsem tě, aby ses mi klaněl. Všechno ostatní je druhořadé. Věnuj mi tolik času, kolik jen můžeš, a já ti dám čas i energii vykonat vše, co musíš. Uvidíš, že pokud budeš přicházet nejdřív ke mně, ukáže se ti všechno ostatní ve správných proporcích. Budeš konat jednu věc po druhé a všechno tvé konání se bude vyznačovat klidem a vnitřním postojem adorace mé přítomnosti přebývající ve svatostánku.

Adorace je strohou modlitbou, protože se opírá o víru samotnou. Z víry zde stoupá čistý plamen naděje a z tohoto plamene naděje zažehnu v duši veliký požár lásky. Čas strávený v mé přítomnosti není promarněný.

Co chci od těch, kdo se mi klanějí v duchu a v pravdě, je srdce zapálené láskou. Srdce ochotné přebývat v mé přítomnosti, v tichu a klidu, soustředěné pouze na to, aby mě milovalo a přijímalo mou lásku.

Adorace není složitá. Je to něžné přebývání v mé přítomnosti, spočinutí v jasu mé eucharistické tváře, v blízkosti mého eucharistického srdce. Slova, byť mohou někdy pomoci, nejsou nutná.

Podržím tě darem své neselhávající přítomnosti. Jsem přítel, jenž tě nikdy neopustí. To ať ti stačí.

Ukaž mi, že máš důvěru v mou milosrdnou dobrotu, zejména když zakoušíš slabost, hanbu nebo strach,, a já obnovím milost své lásky v tvém srdci.

Miluj mě a věř v mou bezpodmínečnou lásku k tobě. Důvěřuj mi.

Jsi posvěcován tím, že žiješ v mém přátelství. Vše ostatní je druhořadé.

Mé přátelství není zasloužené, není to něco, co lze získat, když člověk dosáhne nějaké normy dokonalosti, kterou si sám před sebe postavil. Mé přátelství je dar, dar mého nejsvětějšího Srdce, jejž štědře nabízím. Tak málo duší to chápe.

Dokonalost je plodem přátelství se mnou, nikoliv jeho předpokladem. Ty i mnoho duší jste v tomto zmateni.

Nepoddávej se pocitům viny, které tě přepadají, protože nedostáváš ideálu, jenž sis před sebe postavil. Já nežádám věrnost nějakému ideálu. Žádám pouze, abys byl mým přítelem a prožíval každý okamžik v milosti mého božského přátelství. Vše ostatní pak následuje.

Autor: Alžběta od Trojice - Info o autorovi

Velebím tě, můj Bože, Nejsvětější Trojice... Ó moji Tři, všechno moje štěstí, nekonečná samoto, nezměrnosti, ve které se ztrácím, odevzdávám se vám v oběť. Skryjte se ve mně, abych se mohla skrýt ve vás a očekávat ve vašem světle kontemplaci propasti vaší velikosti.

Vkládám neochvějnou důvěru v Boží prozřetelnost.

Mám ve svém nitru poustevnu, ve které přebývá Ježíš, a nikdo mě o ni nedokáže připravit.

Jediné dobré slovo zašeptané ve správnou chvíli bývá často mimořádně užitečné. Proto je nikdy neopomeňme říci, jakmile se k tomu naskytne příležitost.

Když si dítě prohlíží bílé vlasy starce a jeho ohnutá záda, říká si: Kdy budu tak starý jako on? Ta doba e mu zdá tak vzdálená. A zatím...

Stravující Ohni, Duchu lásky, „sestup na mne“, aby se v mé duši uskutečnilo jakoby vtělení Slova, ať jsem pro něj další lidskou bytostí, v níž znovu uskuteční celé své tajemství.

Skloň se, Otče, ke svému ubohému tvorečkovi, „ukryj jej do svého stínu“, spatřuj v něm jen svého „Milovaného, ve kterém jsi nalezl všechno své zalíbení“.

Upokoj mou duši, udělej si z ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého spočinutí. Ať tě tam nikdy neponechávám samotného, ale ať jsem celá stále tam, úplně bdělá ve své víře, celá v klanění, úplně oddaná tvému stvořitelskému působení.

Můj Bože, Trojice, které se klaním, pomoz mi úplně zapomenout na sebe, abych mohla spočinout v tobě, nehybná a pokojná, tak jako by má duše již byla na věčnosti! Ať nemůže nic porušit můj mír, a způsobit, abych vyšla z tebe, můj Nezměnitelný, ale ať mě každá minuta unáší dále do hlubin tvého Tajemství!

I když jsi neudělala nic, čím bys tuto milost přitáhla, kromě toho, co dělá stvoření: skutky hříchu a bídy… On v tobě udělá všechno. (…) I v hodinách, kdy se cítíš jen zdrcená a unavená, se mu budeš líbit, budeš‑li věrně věřit, že stále působí, že tě stále miluje, ba co víc: protože jeho láska je svobodná a právě tak chce v tobě růst.

Je velmi útěšné myslet na to, že Ten, který nás má soudit, žije v nás, aby nás stále zachraňoval z našich ubohostí a odpouštěl nám je.

My sami jsme jen nicota a hřích, ale On je jediný Svatý a přebývá v nás, aby nás zachránil, očistil a proměnil v sebe. Vzpomínáte si na krásnou apoštolovu výzvu: „Kdo mě odloučí od Kristovy lásky?“ Ach, to proto, že zkoumal Srdce svého Mistra, věděl, jaké poklady milosrdenství jsou v něm uzamčeny, a v návalu důvěry zvolal: „Chlubím se svými slabostmi, neboť když jsem slabý, přebývá ve mně síla Ježíše Krista.“

Chvála slávy je bytost, která je neustále v díkůčinění: její skutky, její pohyby, její myšlenky, její touhy ji zakořeňují hlouběji v lásce a zároveň jsou jakoby ozvěnou věčného Sanctus.

Chvála slávy je duše, která nazírá na Boha ve víře a prostotě..., je jakoby bezednou propastí, v níž on se může rozlévat.

Chvála slávy je duše, oddaná mlčení, jež se chová jako lyra, aby pod tajemnými údery Ducha svatého vydávala Božské akordy. Ví, že utrpení je strunou, která vyluzuje nejkrásnější zvuky, a proto ji ráda vidí na svém nástroji, aby se jemněji dotýkala srdce svého Boha.

Chvála slávy je duše, jež přebývá v Bohu, jež ho miluje čistou a nezištnou láskou, aniž hledá ve sladkosti lásky sebe, jež ho miluje víc, než všechny jeho dary.

Myslím, že to je ono. Žijte v hloubi své duše! Můj Mistr mi dává jasně pochopit, že tím (že budete žít v hloubi své duše) chce tvořit úžasné věci: jste povolána vzdávat čest Prostotě božského Bytí a oslavovat moc Jeho Lásky.

Ale ve chvílích, kdy budete cítit jen to, jak jste zničená, vyčerpaná, budete se Mu líbit, pokud zůstanete věrná víře, že On stále působí, že vás přesto miluje, a snad ještě víc, protože Jeho láska je svobodná a proto se na vás chce právě takto oslavit, a vy se necháte milovat „více než tito zde.“

Nikdy nebudete banální, pokud budete bdělá v lásce!

Matko, věrnost, kterou po vás Mistr žádá, je, abyste byla stále ve společenství s Láskou, abyste zmizela, abyste zakořenila v této Lásce, která chce označit vaši duši pečetí své moci, své velikosti.

Miluje vás „více než tyto,“ udělá ve vás všechno, půjde až do krajnosti, protože když je Jím nějaká duše takto milována, milována láskou neměnnou a tvůrčí, láskou svobodnou, která proměňuje, jak se Jemu líbí, jak daleko tato duše dojde!

Radujte se, že ve vás buduje svou lásku pro svou slávu, On sám to chce činit, i kdybyste vy pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, jen to co může tvor: dílo hříchu a bídy. Tolik vás miluje!

Matko, nechte se milovat více než ostatní! Vysvětluje to všechno a brání vaší duši, aby se divila. Matko, nechte se milovat více než tito zde: Mistr chce, abyste byla chválou Jeho slávy!

„Nech se milovat více než tito zde, to je tvé povolání, a když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Tato láska vždy dokáže napravit, co bys pokazila. Nech se milovat více než tito zde.“

Matko, poslouchejte, co On říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená bez obav z jakékoli překážky, protože já můžu rozlévat svou lásku, na koho se mi zlíbí.“

Má drahá matko, Jste mimořádně milována. Milována tou zvláštní láskou, kterou měl Mistr pro některé zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. Neříká vám jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“(Jan 21,15)

Autor: Gabriela Bossis - Info o autorovi

Uvažuj o té myšlence často ve svém srdci. Postupně si začneš být jistá. Budeš žít s Láskou. Už nikdy lásku neopustíš. A až mě pak budeš volat, nebudeš říkat: "Můj Bože", ale "Má lásko". A bude to pravda. A tvé srdce tím změkne jako půda zavlažená pramenem.

Ty si vždycky myslíš, že se něco přihodí samo od sebe. Nic se neděje samo od sebe. Ve všem jsem já. A já jsem láska. Nech se touto myšlenkou proniknout.

Vidíš, že i tvé nedostatky tě můžou přiblížit ke mně. Posluž si jimi, abys je proměnila v lásku, která odčiňuje, v lásku kajícnou. Všechno má vést k lásce. A tak se se mnou setkáš.

Postav se před mou tvář. Když si budeš připomínat své chyby - ty včerejší i dnešní -, rozviň přede mnou svou duši jako poskládanou tkaninu. Ukazuješ mi je a nic neříkáš, a přece je to modlitba: stojíš v pokoře před svou bídou, kterou jsi rozložila před mou tváří, což je ta nejvýmluvnější modlitba.

Uvědom si, že musíš rozdávat radost a všechno co je radost. Nevíš, že to je tvé poslání? Vytvářej tedy příležitosti k radosti - buď géniem radosti.

Rozjímalas někdy o tom, jak bohatá je má láska? Moje láska má tisíce podob. Myslíš, že ji znáš, ale neznáš nic - moje hojnost přesahuje veškerou tvou představivost.

Jsem lovec perel. Jak krásně se třpytí v mé dlani! Kolik námahy musím vynakládat, aby se neskutálely znovu do bláta! Jsou korunou mé slávy.

Víš, jak se lze zmocnit duše? Víš, že každou duši je třeba uchopit jiným způsobem? Podobně má každá duše svůj vlastní způsob, jak vzdorovat jednou, podruhé, poněkolikáté, což zarmucuje mé lačné srdce.

Ale nástroje, způsob, formu nech na jemné práci, kterou vykonávám na duši, již miluji. Nech to na mé geniální lásce.

Ukaž mi svou ubohost. Vystav mému pohledu své potřeby. Přijdu se svým bohatstvím, které, je-li rozdáváno, se ještě zvětšuje.

Mou spolupracovnicí? Ano, můžeš jí být skrze přijetí událostí, které jsou výrazem Boží vůle. Přijímej je s úsměvem. V našich vzájemných vztazích hledám vždy tvůj úsměv. Tvá duše jím zkrásní.

Neměj strach se obětovat. Víš, co obětuješ - sebe, velmi málo. A komu obětuješ - Bohu! Což tím nemůžeš jen získat? Je to prosté. S tvým Bohem je všechno prosté. Obětuj se - já tě přijmu.

Má dcero, nenech si uniknout žádnou příležitost, abys pronikla do mého srdce nebo abys mi dala proniknout do srdcí druhých. Je to pro mě veliká radost. Později uvidíš snopy obilí, které jsi mi darovala, a o kterých sis myslela, žes je ani nezasela. Raduj se se mnou.

Chápeš, já vidím vnitřní život tvé duše, můj pohled jí proniká skrz naskrz. Víš, jak dobře rodiče znají své děti? Což teprve já. Ať to tvůj vnitřní život povzbudí.

Jestliže mě tvé myšlenky opouští, vracej se, hned jak si toho všimneš, ke mně - něžně, bez zbytečné příkrosti vůči sobě. Jestliže tě snáším já, proč by ses neměla snášet ty sama? Ber to jako příležitost se pokořit. Jsou příležitosti, které je třeba nikdy neminout.

Jestliže nenacházíš slova, kterými bys mi vyjádřila svou lásku, zůstaň v tichu, budu k tobě mluvit já.

Rozjímalas někdy o tom, jak bohatá je má láska? Moje láska má tisíc podob. Myslíš, že ji znáš, ale neznáš nic - moje hojmnot přesahuje veškerou tvou představivost. Odevzdej se nekonečnému a věř v temnotě.

Ano, znám tvou velkou důvěru, když říkáš: "Pane, nemiluji tě tak, jak bych si přála tě milovat: Dej mi milost milovat tě víc! ...Tuto svou bolest nad tím, že mě dostatečně nemiluješ, mi obětuj jako čistý hold svého srdce! Neunavuj se. Já tuto bolest uzdravím.

Nejintimnější hlubiny srdce se předávají po kapkách a každá z nich má nevyčíslitelnou hodnotu, žádná z nich není zaměnitelná. A protože ti dávám svá tajemství, očekávám ta tvá.

Já nikdy nepřestávám mluvit. Doufám tedy, že ty nikdy nepřestáváš naslouchat.

Úmysl často přesahuje svým významem skutek - jako nemocný, který je příliš sláb na to, aby chodil, ačkoliv by si to tolik přál. Beru úmysly i vaše nejslabší touhy jako projev klanění - otcové někdy věnují pozornosti dýchání svých dětí, a co teprve já!

Dnešní milost: má přítomnost. Od nynějška žij s myšlenkou, že tvůj nejdražší Přítel je tady. Dopad všech tvých skutků se zmnohonásobí - jedna duše se zapaluje od druhé jako svíce od svíce.

Ber si všechno, co můžeš, k tomu, aby ses mi podobala. Budu šťastný, když se v tobě rozpoznám. Víš, jsou otcové rádi, když jim někdo řekne, že se jim jejich dítě podobá?

Raduj se z toho, že tě obklopuje tato veliká láska. Snaž se na ni odpovídat. Uč se milovat ode mě.

Oživuj svou víru, obnovuj svou naději. Šťastní ti, kteří uvěřili, aniž by uviděli! Mám pro tebe zvláštní milosti.

Eucharistie tě má potěšit za to, žes nemohla zažít mých 33 let na zemi. Kdybys mě viděla, byla bys tak šťastná jako Magdaléna. Buď tedy šťastná, protože jsem to stále já.

Kdybyste věřili v mou moc, měli byste více naděje. Věř v lásku a to stačí. Samozřejmě že ti pomohu, pros mě o to.

Přinášeli mi nemocné a slabé. Cožpak není tvoje láska ke mně často nemocná a slabá? A cožpak jsem neuměl křísit mrtvé?

Vystup až k srdci svého Boha. Vzpomeň na nesmírná utrpení, o kterých věděl předem a která jedno po druhém předem přijal a předem vytrpěl. Ponořuj se často, přivinutá na jeho srdce, do tohoto rozjímání. Nemyslíš, že to posílí tvou ubohou lásku? Svěř ji mně.

Snaž se mě vidět ve všech malých i velkých událostech. A jestliže z mé ruky všechno přijmeš, pochopíš, jak nesmírná je Boží péče. Jak se ti bude něžná a milující...

Věříš opravdu tomu, co mi říkáš? Ponoř se, ponoř se do víry. Žij vírou stále intenzivněji. Mluv se mnou, jako bys mě viděla, Vždyť víš, že tu jsem. Najdeš mě, ať se nacházíš kdekoliv. Cožpak nejsme spolu?

Jaké barvy mohou mít má slova, ne-li barvy lásky? Zdá se ti, že se opakuji, není snad ale láska vždy nová? A co teprve Boží láska... budete z ní žít celou věčnost. Umíš si představit, jak je silná, sladká, okouzlující a pronikavá? Viděla jsi v mém utrpení plody této lásky, které přesahují všechno, co by sis kdy dokázala představit. Odvážila by ses kdy myslet na to, že by Bůh mohl zemřít za své stvoření? A jakou smrtí!

Říkej mi: "kdy mě uzdravíš, můj velký Příteli, z toho a toho?" Stávej se malou, když na to myslíš. Ukryj všechny své ošklivosti v mém srdci. Víš, že je jako nemocnice - z nemocnice se lidé někdy vracejí uzdraveni. Měj ve mě důvěru, protože jsem tvůj velký Přítel. Moje pomoc se nikdy nevyčerpá.

Duše, která se ke mně snaží přiblížit skrze své námahy a oběti, získává jakoby novou podobnost se mnou. Někteří lidé tak usilovně napodobovali Kristovu milovanou tvář, že v nebi vypadají jako mé druhé já. Jaké slávy tím dosáhli! Každý váš skutek má totiž odezvu jak na nebi, tak v pekle. To jsou ony velké pravdy. Rozjímej o nich na mém srdci.

I přes všechna zdánlivá potěšení je štěstí jedině ve mně. Když jsem stvořil člověka, vložil jsem do něj smysl pro pravdu, neboť jsem ho stvořil ke svému obrazu. Když do jeho svědomí vstoupí hřích, přestane mi být podobný a začne být ošklivý. Duše, která se ke mně snaží přiblížit skrze své oběti a námahy, získává jakoby novou podobnost se mnou.

Ano, já jsem Pravda. Hřích, to je lež, omyl, temnota. Každá ctnost je pravda, touha po dobru, práce pro spravedlnost, pravdu. Později uvidíš, že to jediné, co má cenu, je Bůh. Nepřisuzuj tedy žádnou důležitost tomu, co není Bůh.

Víš, že důkaz tvé lásky k Bohu je něžná péče, kterou prokazuješ svému bližnímu. Věř, že mě v něm vidíš, těšíš mě, když těšíš jeho. Tak zůstaneš vůči svému bližnímu pokorná. Buď vždycky nejmenší - mysli na rozměry hostie.

Proč tě tolik znepokojuje mínění druhých? Nestačí ti to mé? Pokud jsi se mnou, nech ostatní, ať si říkají, co chtějí.

Víš, že jediným cílem je láska? Že všechno musí směřovat k ní? Maličkost se stane velkou věcí, vede-li k lásce, a významné dílo nemá naprosto žádnou hodnotu, nevede-li k lásce.

Až si budeš opravdu jistá, že v tobě žije láska, bude tvůj život nesmírně proměněn, má dcero.

Uvažuj o ní často ve svém srdci. Postupně si začneš být jistá. Budeš žít s Láskou. Už nikdy Lásku neopustíš. A až mě budeš volat, nebudeš říkat: "Můj Bože", ale "má lásko". A bude to pravda. A tvé srdce tím změkne jako půda zavlažená pramenem.

Ty si vždycky myslíš, že se něco přihodí samo od sebe. Nic se neděje samo od sebe. Ve všem jsem já. A já jsem láska. Nech se tou myšlenkou proniknout.

Jestliže tě snáším já, proč by ses neměla snášet ty sama? Ber to jako příležitost se pokořit. Jsou to příležitosti, které je třeba nikdy neminout. Má malá pokorná dcera... Chápeš, já vidím vnitřní život tvé duše, můj pohled jí proniká skrz naskrz. Víš, jak dobře rodiče znají své děti? Což teprve já!

Víš, že každou duši je třeba uchopit jiným způsobem? Podobně má každá duše svůj vlastní způsob, jak vzdorovat jednou, podruhé, poněkolikáté, což zarmucuje mé lačné srdce. Jsem lovec perel. Jak krásně se třpytí v mé dlani. Kolik námahy musím vynakládat, aby se neskutálely znovu do bláta! Jsou korunou mé slávy.

Svěř mi svou neschopnost a já doplním, čeho se ti nedostává, aby bylo zřejmé, že v tobě žiji já. Je pro mě krásné, mohu-li žít znovu skrze svá stvoření. Kdybys věděla, jak málo je těch, kdo mi to dovolí...

Ukaž mi svou ubohost. Vystav mému pohledu své potřeby. Přijdu se svým bohatstvím, které, je-li rozdáváno, se ještě zvětšuje. Ale nástroje, způsob, formu nech na jemné práci, kterou vykonávám na duši., již miluji. Nech to na mé geniální lásce.

Neměj strach se obětovat. Víš, co obětuješ - sebe, velmi málo... A komu obětuješ - Bohu! Což tím nemůžeš jen získat? Obětuj se - je to prosté - s tvým Bohem je všechno prosté. Obětuj se - já tě přijmu.

Má dcero, nenech si ujít žádnou příležitost, abys pronikla do mého srdce nebo abys mi dala příležitost proniknout do srdcí druhých. Je to pro mě veliká radost.

Já, který jsem v událostech tvého života, budu také v okamžiku tvé smrti. Proč by ses jí bála, když to budu zase já? Máš ze mě strach? A jak laskavá budeš k bližnímu, jestliže v něm budeš vidět mě...

Láska k bližnímu je láska ke mně. Pamatuj, že nemůžeš-li za mnou přijít do kostela, můžeš mě vždycky najít v druhých.

Rozjímalas někdy o tom, jak bohatá je má láska? Moje láska má tisíc podob. Myslíš, že ji znáš, ale neznáš nic – moje hojnost přesahuje tvou veškerou představivost. Odevzdej se Nekonečnému a věř v temnotě.

Láska k bližnímu je láska ke mně. Pamatuj, že nemůžeš-li za mnou přijít do kostela, můžeš mě vždycky najít v druhých. Zvykni si na to, moje nevěsto, která jsi tak snadno roztržitá. Já, který jsem v událostech tvého života, budu také v okamžiku tvé smrti. Proč by ses jí bála, když to budu zase já? Máš ze mě strach? A jak laskavá budeš k bližnímu, jestliže v něm budeš vidět mě...

Co záleží na malých starostech, malých změnách na tváři tohoto světa? Nemají hodnotu jediného povzdechu tvého srdce. Zakořeň ve mně, to je tvůj domov. Upni se k jediné myšlence, k jedinému cíli, jímž je mé království, má sláva a vítězství mé věci. Já sám jsem v těch, kteří mi patří.

Rozjímalas někdy o tom, jak bohatá je má láska? Moje láska má tisíce podob. Myslíš, že ji znáš, ale neznáš nic - moje hojnost přesahuje veškerou tvou představivost. Odevzdej se nekonečnému a věř v temnotě.

Já nikdy nepřestávám mluvit. Doufám, že ty nikdy nepřestáváš naslouchat. Nejintimnější hlubiny srdce se předávají po kapkách, a každá z nich má nevyčíslitelnou hodnotu, žádná z nich není zaměnitelná. A protože ti dávám svá tajemství, očekávám ta tvá.

On doplní a završí chválu, kterou bys mi chtěla vzdát a neumíš ji vyslovit, protože On dokáže neviditelně vyslovit všechny modlitby, touhy a hnutí duše. Rozmnožuj tíhnutí duše ke mně. Násob své touhy. Přijímám je jako Kristus, to znamená Spasitel.

A co bys mi teď, když tě prostoupil Duch Svatý, řekla jiného, než slova lásky, Žádej Toho, který je láska, aby mluvil skrze tebe. Nemyslíš, že to bude ten nejprostší a nejjemnější způsob mluvy? Vždyť Duch mluví i jazykem maličkých.

Vstup do mých nádvoří. ... Pronikni hlouběji. Vstup do těch nejtajnějších komnat, tam, kde je mlčení, porozumění, čistá oběť vůle, oheň, který plane čím dál víc. Pak pros o to, aby se nad tebou vznášel Duch Svatý, jako se kdysi vznášel nad vodami, když bylo dokončeno dílo stvoření.

Někteří naopak věří, že jsem vůči nim zlomyslný, a v srdci vůči mě dokonce strojí pomstu. Bylo by tak snadné a dobré rozjímat o mé nekonečné lásce. Už nevzpomínají na mé umučení. Tehdy jsem vám dal důkaz své lásky. Ať je pro tebe velmi prosté věřit, že tě miluji víc, než jsi kdy byla milována.

"Až pochopím, jak velmi mě miluješ, zemřu radostí?" Je třeba nejenom o této lásce vědět, ale především v ni věřit. Jaká by to byla pro lidský život útěcha! Jak by byli všichni lidé i uprostřed zkoušek šťastní, kdyby pevně věřili, že všechno se jim děje z mé touhy prokazovat jim dobro, na míru každému z nich.

...všechno, co máš, jsi dostala! Já půjčuji štědře a natolik diskrétně, že ten, komu se dostalo půjčky, si toho ani nevšimne - to také vysvětluje jeho arogantní chování vůči Věřiteli. Ty, která víš, poděkuj! Zhodnoť přijaté dary svou vděčností. Pamatuj: všechno dělat kvůli mně, pro mě, nikoli kvůli věci samé. Láska... vkládej ji do všeho!

Byli jste stvořeni, abyste mě milovali. Vaše síly jsou tak nastaveny. Nezaměřujte je proto jinam - vyvolali byste Boží žárlivost. Nevěříš, že se raduji, když mi říkáš, že jsem pro tebe jediný?

Podívej se na můj život a na mou smrt a pak hledej tutéž něžnost ve svém srdci. Cožpak na ni nemám právo? Prokazuj mi ji tedy po celý den. Nikdy mi to nebude připadat příliš.

Kdo může zvážit mou lásku? kdo ji může vyčíslit? Změřit? Kdo ví, jak veliká je moje něžnost? Má láska je něžná, a když říkám: "žízním", volám po tvé něžnosti.

I kdybys ty mě už nemilovala, já tě budu vždycky milovat. I kdybys už v tichosti nenaslouchala mému hlasu, já ti budu stále posílat své slovo. Právě tak čekám na každého hříšníka.

Mysli na to, abys dostala odvahu. A když trpíš, ať to není nikdy mimo mou lásku, ale ať se to stane novým způsobem, jak mi říct: Víš dobře, že Tě miluji, že jsem kadidlo, které hoří před tvou tváří v touze, že ti bude příjemnou obětí, můj příteli. Vyzvi všechna stvoření na zemi a na nebi, abyste znovu přivolali Milého, který odešel jen proto, aby byl znovu zavolán zpět...

Obětuj mi touhu vidět ve všem jenom mě. Přijmu ji od tebe jako dar. Ať pro tebe už nic nemá hodnotu kromě mé bolesti a mé radosti. Obětuj se přede mnou natolik, že už nebudeš vnímat svou oběť. Ať je pro tebe snadné trpět, protože je to pro mě a protože já jsem trpěl pro tebe. A co znamená život, má-li člověk věčnost?

Jestliže sjednocení mezi mnou a duší začalo na zemi, jak bych je mohl přerušit, poté, co duše opustí tento svět? Teprve v tu chvíli začnete chápat mou lásku a budete v tom pokračovat po celou věčnost.

Odpusť, že jsem dnes tolik mluvil...Pochop, musím otevřít své srdce, aby věděli, ale lépe poznali tohoto neznámého a tolik blízkého přítele, tolik blízkého! Kdybyste jen tušili! Mé ubohé malé děti...

Je zvláštní, že stvoření může tak těšit svého Stvořitele. A přece je tomu tak. Má láska obrací role, aby vám nabídla nový nástroj - můžete mi darovat svou něžnou péči. Tolik potřebuji všechny vaše projevy lásky, všechny vaše projevy něžnosti. Kdo může snést žár mého ohně?

Vidělas poušť? Těch čtyřicet dní a nocí, kdy jsem je opustil, abych se modlil před tváří Otce. A v davech? Veliká samota nepochopení, nepřátelství, nenávisti, odmítnutého přátelství, to vše pro vás, pro tebe. A později samota Getsemanské zahrady, samota kostelů, samota eucharistie - srdcí, která na mě zapomenou, sotva mě přijala.

Nezdá se ti to nesmírně krásné? Když se ráno probudíš, jsem tu. Když odpočíváš, jsem tu. Můžeš říct: Nikdy mě nenechá samotnou. Proto je samota Božská. ... Prožili jsme spolu tiché osamělé večerní chvíle, Snažila ses víc přiblížit Bohu a já Ti pomáhal, protožes mohla svou samotu spojit s mou.

Věřte v mou neviditelnou přítomnost plnou něžnosti a nezměrné lásky - kdybyste jen věděli... Přítomnost! To znamená tolik. Pracuješ, modlíš se, přemýšlíš, mluvíš, jako bych tu byl, a já tu opravdu jsem.

"Pane, smiluj se nad dušemi členů mé rodiny, kteří nejsou ve stavu milosti!" Vkládej je často do mé vlastní duše a do duše mé Matky. Jestliže mé tělo uzdravovalo, když se ho lidé dotýkali, proč bys nevěřila tomu, že také moje duše má tuto moc?

Neznáš nádheru duše... je to dech, Duch Boží. Žádná hmota. ani květina. Duše je duch. A její krása se zvětšuje péčí, kterou jí věnujete. Námaha, touha, skutek lásky, malý projev trpělivosti, oddanosti, lítosti, který se ti nezdá zvlášť důležitý, ji ihned zkrášlí, jako světlo, ke kterému se přidá další a další světlo, podle míry ctností a zásluh, jež stále narůstají.

Jeho milosrdenství nás objímá. Toto sjednocení je tvou silou. Všechno je snadné v lásce. Ponoř svou malou lásku do mé veliké lásky. Nikdy si ji neber zpět.

Jestliže máš strach, dívej se na mě. Uvědom si, kdo jsem já a kdo jsi ty. Skryj se ve mně. Dívej se na Otce, který se dívá na vás.

Důvěřuj, naléhej v mém jménu a ve jménu mé Matky, která tajemně sdílela mou bolest. Měj stejnou žízeň po hříšnících jako já. Znáš moc modlitby! Modli se, protože já jsem se modlil. Dávej se, protože já jsem se dával.

Využij tuto hodinu jako já, ve mně. V Getsemanské zahradě jsem se tolik modlil a miloval. Můžeš to udělat i ty skrze mě. Má láska nemá hranic. Zůstaň u mě, obětuj mě. Pros za spásu hříšníků. Spolu můžeme všechno.

Láska k bližnímu je láska ke mně. Pamatuj, že nemůžeš-li za mnou přijít do kostela, můžeš mě vždycky najít v druhých.

Přišel jsem z lásky a abych vás zachránil láskou. Všechno, co naplňovalo mé dny, bylo pro vás. Ani ty nedělej nic beze mě. I když se ti zdá, že to se mnou nemá nic společného - všechno má se mnou něco společného.

Kdyby tak věděli, co je má láska! A ty, ty to víš: Víš, co můžeš očekávat? Jsi v mém srdci. Zůstaň zde navždy. Kam bys šla, aby ses měla lépe? Kam? Jsem jako Otec, který drží své dítě za ruku, aby mu neuteklo za nějakou hloupostí.

Přál bych si, aby lidé už ze mě neměli strach, aby se dívali na mé srdce plné lásky a mluvili se mnou jako s milovaným bratrem. Pro jedny jsem neznámý. pro další jsem cizinec, přísný vládce, výběrčí daní a účtů. Málokdo ke mně přichází jako k milovanému členu rodiny.

Když mi pošleš jiskřičku lásky, má všemohoucnost ji použije pro duši, která je v nouzi. Nemusíš ani říkat, o koho jde. Znovu ti opakuji: Žij přítomný okamžik, a to s co největší láskou.

Modlitba? To je otáčející se maják, který svým světlem svítí do daleka.

Starej se o hříšníky! Pečuj o ně kvůli mně. ... Obětuj všechno tvé skrze mě pro jejich spásu. Zapomeň na malé pozemské starosti. Zajímej se o velké starosti Božího nebe. Kdybys věděla, co je to nebe, a co to znamená ztratit nebe, už by ses nestarala o nic jiného. Neměla bys jinou starost než spásu duší.

Povídej si se mnou. Neexistuje modlitba, která by mi byla milejší. Nezačne se snad snoubenka časem svému Snoubenci podobat díky tomu, že dlouho přebývá v jeho přítomnosti? A není snad Snoubenec rád, že je mu podobná? Ber si mou milost.

Konat dobro znamená rozšiřovat mou přítomnost ve světě. Já jsem Dobro. Starám se o každou duši, jako by byla jediná na světě.

Autor: Raniero Cantalamessa - Info o autorovi

Svátost“ chudoby! Jsou to slova silná, leč opodstatněná. Jestliže skrze skutečnost vtělení Slovo v jistém smyslu přijalo každého člověka (jak uvažovali někteří řečtí otcové), pak skrze způsob, jakým se uskutečnilo, přijalo zvláštním způsobem chudého, pokorného a trpícího. „Ustanovil“ toto znamení, tak jako ustanovil eucharistii. Ten, který totiž vyslovil nad chlebem slova: „Toto je moje tělo“, vyslovil stejná slova také o chudých. Učinil tak, když během řeči o tom, co jsme učinili – nebo neučinili – pro hladového, žíznivého, vězněného, nahého a přišedšího, slavnostně prohlašuje: „Pro mne jste udělali“ a „Pro mne jste neudělali“. Chceme-li vyvodit důsledky z konceptu „svátosti chudoby“, můžeme mluvit také spolu se sv. Janem XXIII. o „církvi chudých“, do níž zvláštním způsobem náležejí všichni potřební. Neznamená to, že stačí být hladovým či chudým, abychom vešli do Božího království, avšak „chudoba a utrpení, je-li nevinné, je v Božích očích jakýmsi křtem krve. Bůh má daleko víc způsobů jak zachraňovat než si dokážeme představit, jakkoli všechny tyto způsoby – bez výjimky a „způsobem, který zná Bůh“ procházejí skrze Krista.

On je tím, kdo ukazuje prstem na člověka a kategoricky vyslovuje “Hle, Pohleďme na něho! Hle, Beránek Boží!“. Jaké zachvění muselo proniknout tělem těch, kterým se dostalo tohoto zjevení. Mocné působení Ducha svatého doprovázelo Předchůdcova slova a vyjevovalo jejich pravdu ochotným srdcím. Minulost a budoucnost, očekávání a naplnění se dotýkaly. (…) Myslím, že Jan Křtitel nám zanechal týž prorocký úkol: pokračovat ve volání: „Mezi vámi je ten, koho vy neznáte!“. On zahájil nové proroctví, jež nespočívá v hlásání budoucí spásy, nýbrž ve vyjevování Kristovy přítomnosti v dějinách: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“. Kristus není přítomen v dějinách pouze proto, že se o něm neustále píše a mluví, ale protože je Zmrtvýchvastalý a žije podle Ducha. Nikoli pouze intencionálně, nýbrž reálně. V tomto má počátek evangelizace.

Bůh je láska, a proto je pokora! Láska vytváří závislost na milovaném člověku, závislost, jež neponižuje, nýbrž obšťastňuje. Tyto dvě věty „Bůh je láska“ a „Bůh je pokora“ jsou dvěma stranami téže mince. Co však znamená slovo pokora vztažené k Bohu a v jakém smyslu může Ježíš říci: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29)? Vysvětlení je, že podstatou pokory není být maličkými (můžeme být maličcí a ani trochu pokorní); nespočívá v tom, že se za maličké považujeme (což se může odvíjet od špatné představy o sobě); nespočívá v prohlašování se maličkými (to lze říkat a vůbec tomu nevěřit); spočívá v učinění se maličkými a učinění se maličkými z lásky, pro pozvednutí druhých. V tomto smyslu je skutečně pokorný jedině Bůh.

Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Slova 46 žalmu nás ujišťují o tom, co se s konečnou platností naplnilo ve Vtělení Slova. V příchodu Emmanuela, Boha-s-námi, se Boží blízkost člověku stala Božím jménem. Nesmírně útěšná ujištění však nejsou a nebyla pro lidský rozum snadno uchopitelná. Dokonalé spojení božství a lidství v Kristově osobě bylo největší ze všech možných novostí, „jediná nová věc pod sluncem“. První velká bitva, kterou musela svést víra v Krista nebyla bitva o jeho božství, nýbrž o jeho lidství a o pravdu vtělení. Svatý Augustin na základě vlastní zkušenosti objevil, kde je nejhlubší jádro problému uvěřit ve Vtělení, totiž v nedostatku pokory. „Jelikož jsem nebyl pokorný – píše ve Vyznání – nerozuměl jsem Boží pokoře“. Jeho zkušenost nám pomáhá v pochopení nejhlubšího jádro moderního ateismu a ukazuje jediný možný způsob, jak jej překonat.“

Autor: Carlo Carretto - Info o autorovi

Kdybych vám měl prozradit zlomek tohoto tajemství, řekl bych, že jsem stvořil všechny věci tak, aby ve vás vyvolávaly pocit soucitu. Stvořil jsem fyzickou bolest, abych vás vyburcoval z vaší uzavřenosti, a zasel jsem ve světě soucit, abych vás přiměl bránit nevinné a ubohé.

Mnozí z vás mluví o utrpení druhých, ale nepohnou prstem, když jde o to ulehčit utrpení ubožáků.

Myslím, že existuje určité ospravedlnění pro vaši bolest, kterou cítíte nad bídou světa, a pro soucit s utrpením nevinných. Instinktivně to cítíte a píšete o tom knihy. Mnoho jste napovídali o utrpení nevinných. Musím však říci, že vaše bolest nebyla vždycky příliš upřímná.

Prošli jste od viditelného k neviditelnému, abyste viděli, co se stane? Jistě, kdyby všechno končilo smrtí, ať už pro vážku, nebo polní trávu, nebo pro mého Syna Ježíše, měli byste pravdu. Ale... Není to tak. Život pokračuje. Nejen, že pokračuje, ale rozvíjí se, roste, naplňuje se. Život je věčný a vy jste z něho ještě neviděli to nejlepší. Království.

Co když se bolest mění v radost? Co když se smrt stává životem, živějším životem, plným životem? Toto je jediné tajemství, které jsem vám zanechal ve stvoření. Proč ho přijímáte tak špatně? Jistě bylo od lidí kruté, že ukřižovali Ježíše, a mohli byste snadno vyčítat bohu, že mlčel k tragédii Kalvárie, ale... zakusili jste vzkříšení?

Vy, kteří nejste nic, kteří jste nic neudělali z ničeho byste se alespoň mohli zastavit v tiché bázni před stvořením. Ale ne, okamžitě chcete vynést rozsudek, odsoudit. Samozřejmě jsou věci, kterým nemůžete rozumět, které vás ohromují a které vás pohoršují. Nemohli byste se přesto s trochou pokory zeptat sami sebe, jestli ten, kdo udělal svět, kdo umístil hory a rozlil oceány, kdo udělal místo pro galaxie a stvořil atom, nezaslouží trochu důvěry?

Spěcháte, lidé. Chcete všemu porozumět hned. Nemáte smysl pro rozjímání a poezii, a zejména nemáte ani trochu víry ve mě. Pohled na zemi i nebe, chápání velkoleposti stvoření, vnímání krásy věcí by vás mělo přinejmenším zanechat omráčené úžasem. Zasloužím si od vás trochu důvěry, nebo ne?

Pýcha je velký nepřítel člověka. Je to ďábelská nadutost touhy vystačit si sám a nepřijmout otcovství Boha. Nedostatek pokory vzdaluje lidi od pravdy a znemožňuje jim rozeznat, odkud přichází světlo. A to činí cestu tak dlouhou a noc tak temnou.

Někteří přijmou tajemství spásy téměř okamžitě, jiní potřebují více času a ještě jiní budou muset velmi trpět, než pochopí, jak se věci mají. A kdybych ti měl říct nejobyčejnější důvod tohoto odkladu, musel bych říci, že tím důvodem je pýchy.

Člověk je povolán stát se mým synem a jako takový se musí vymanit ze sféry zla, aby vešel do reality lásky, která je absolutně dobrá. Někdy lidem chvilku trvá, než to pochopí, než se zbaví své dětinskosti, než uniknou z temnoty, než překonají svou slabost, ale postupně s podporou mé milosti, touto silou, kterou jim den za dnem posílám, se stávají vítězi.

Zlo je nezralost, neznalost, slabost, temnota. Postupně se pod vedením mého Ducha stáváš mým synem, zlo opouští tvůj život, je vylučováno z tvých myšlenek a už neovládá tvé jednání. Zlo je rozpouštěno svatostí a svatost je Boží život, Boží radost, Boží dokonalost.

Zůstaň v pravdě a všechno se vyjasní: Nesmíš činit zlo. Neříkej: Nevím, co mám dělat. Naslouchej v tichu svému svědomí a dozvíš se to. Když ublížíš svému bližnímu, neodpouštěj si příliš snadno.

Já, tvůj Bůh, jsem Láska. Tvořil jsem skrze lásku a žiji láskou. Nedělám nic kromě toho, že miluji. A právě proto, že jsem láska, nemohu a neumím činit zlo. A proto chci, aby ho nedělal ani můj syn.

Řekl jsem ti, že jsem váš Otec a vy jste moje děti. Být otcem je něco jedinečného a vede to ke skutečně výjimečným věcem. Otcovství je velká nebeská zkušenost a je to také pozemská zkušenost, kterou na zemi nazýváte láska.

Všechno je shrnuto v tom, co jsem vám řekl: "Já jsem váš Otec a vy jste moje děti". ve světle tohoto výroku se víra stává zralou, naděje den ode dne roste a láska nabývá na konkrétnosti a síle.

Řekněme to naplno: Každý, kdo neobjevuje, co je to být dítětem Božím, mít Stvořitele nebe i země na své straně, být podpírán, veden, posilován a ospravedlňován Božím absolutnem, žije velmi smutný život, který je ozařován velmi mlhavým světlem a posilován opravdu ubohou nadějí.

Doufám, že vás neuráží, když vás nazývám svými dětmi, a že mi nenamítnete, že jsem vás napřed nepožádal o dovolení. Je pravda, že jsem vás o ně nepožádal, ale zato jsem vám dal všechny možnosti, abyste se svobodně vzepřeli být mými dětmi.

Synu, kdybys věděl, co je pro tebe připraveno!

To, co prožíváš na zemi, je jenom začátek, dětský pláč, otevření tvých očí, první zkušenost lásky, zkouška věrnosti, škola znamení, první božská abeceda, poselství světa, duchovní cesta, stále silnější touha po Otci, hledání pokladu ukrytého v pozemském poli, na kterém ses narodil k životu. Ale ta větší část teprve přijde.

Můj prvorozený se stal člověkem, aby ke mně přivedl mnohé. S ním a v něm bude mnoho jeho bratrů a sester vyvoleno, aby zakusili tento nejsladší, láskyplný, životodárný, pravdivý, zářící, plodný, mírumilovný a radostný vztah, který jsem ustanovil mezi sebou a člověkem. Člověče, jsi skutečně mým synem.

J8 však v žádném případě nejsem Bůh "v izolaci". Když se naplnil čas, rozhodl jsem se zjevit lidem, že jsem otec, že jsem láska, že jsem sdílení. A lidskému pokolení jsem poslal svého prvorozeného Syna, aby aby to vysvětlil, aby každému řekl o Boží milující laskavosti a o Božím vnitřním životě, z kterého pro člověka vyplývá velká skutečnost - totiž že je Božím synem.

Zplodit Ježíše v těle pro ni bylo snadné. Stačilo jí k tomu devět měsíců. Ale k tomu, aby ho zplodila ve víře, potřebovala celý život od Betléma až po Kalvárii. Slyším tě, Maria, jak čas od času opakuješ, jako v Betlémě: Můj Bůh, mé dítě.

A já se tiše zahledím do očí Marie z Nazareta, ponořím se do pohledu té, která měla takovou odvahu víry, a pokusím se od ní načerpat všechno, co budete potřebovat. Už se nebojím. Jedinou námahou, která mi teď zbývá, je věřit. A věřit je jako plodit. Ve víře dál plodím Ježíše jako své dítě. Tak to dělala Maria.

Toho večera v písečné poušti jsem se rozhodl, že si Marii zvolím za svoji učitelku víry. Nalezl jsem s ní živý kontakt. Už to nebyla postava, jíž bych byl povinován úctou, byla to sestra mého srdce, společnice na mé cestě, učitelka víry.

Taková noc. Co mám odpovědět? Že otcem toho maličkého je Bůh? Kdo mi uvěří? Neřeknu nic. Bůh to ví. Bůh se postará……. Ubohá Maria? Jak budeš čelit tolika nepřátelům? Kdo Ti uvěří? Blahoslavená, která jsi uvěřila. Maria, k tomu, aby člověk něčemu takovému uvěřil, je třeba odvahy! Pro nás je těžké uvěřit tvému svědectví. Ale především pro Tebe je to těžké.

Toho večera jsem si při kompletáři pod saharským nebem chtěl znovu přečíst o tom, jak Maria počala Ježíše. Zapálil jsem svíčku a četl jsem text Matoušova evangelia. „Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, ukázalo se, že počala z ducha Svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě, a proto se rozhodl propustit ji potají.“ (Mt 1,19) Cítil jsem, jako by Maria seděla vedle mne v písku, malá, slabá, bezbranná, s těhotným břichem, které jí brání v předklonu, tichounká. Sfoukl jsem svíčku. V tmavé noci jsem neviděl hvězdy. Viděl jsem kolem nás mnoho párů slídivých očí. Byly to oči všech obyvatel Nazareta, které slídily po této dívce s veškerou podezíravostí, jíž jsou lidé schopni.

Láska je syntézou kontemplace a činnosti, je styčným místem mezi nebem a zemí, mezi člověkem a Bohem. Bratře, nestarej se, co máš dělat. Starej se, abys miloval. Až budeš milovat, najdeš svou cestu. Láska je dokonalejší než zákon, je směrnicí každého života, řešením každého problému, pobídkou každé svatosti. Miluj, a dělej co chceš.

Jedině láska dává všemu hodnotu. Jedině láska může ospravedlnit něco tak zbytečného, jako jsou hodiny na kolenou, zatímco tolik lidí potřebuje mou pomoc, a něco tak bezvýznamného, jako je veškerá moje činnost tváří v tvář smrti, která stejně jednou pohltí všechny civilizace.

Uvědomte si, že na tomto světě je vše problematické, vyjma jediné hodnoty, lásky. Láska v nás, Bůh vám vnukne, jakou cestou se máte dát. V pravý čas vám řekne: „teď poklekni“ nebo „nyní se vydej na cestu“.

Modlitba, nebo činnost? Čekat, nebo se vydat na cestu? Vydat se na náměstí, nebo jít do kostela? Vidí-li člověk za vším jenom problémy a dožaduje-li se odpovědi na ně, znamená to, že nemá dost dobré vůle, aby jednal podle Božího slova. Nechci již nikdy diskutovat a řešit problémy. Přestal jsem věřit, že je možné obrátit člověka silou slova. Pouze láska není problémem, jestliže se z ní a pro ni žije.

Víra nás učí důležité pravdě, že Boha je třeba očekávat. Duši trvá nějaký čas, než si tento postoj osvojí. Očekávat, nemít žádné plány, zkoumat záměry Boží, vytvářet ticho. Pak přijde i hodina, volající nás do díla, kdy bude nutno mluvit a kdy ruka bude unavena od křtění, zkrátka hodina žní. Ale byli bychom neuvěřitelně slepí, kdybychom si myslili, že původci těchto divů jsme my. Jediné, co by nás mělo udivovat, je to, že si Bůh posloužil právě námi, kteří jsme tak nedostateční a neschopní.

I my věříme v Boha, ale zároveň se spoléháme na mocné ... a domníváme se, že záležitosti tohoto světa mají pevně v rukou právě oni. I my věříme v Boha a modlíme se k němu, ale pak více dáme na slavné kazatele a věříme, že duše obracejí oni. Modlitbu za rozšíření Božího království považujeme v hloubi duše za něco stejně bezvýznamného, jako je žádost podávaná na úřad, od něhož vůbec nic nečekáme.

Proč bych se měl znepokojovat, jako by všechny problémy závisely na mně, na mých přátelích, na lidech? Člověk se ze všech sil brání představě, že záležitosti světa řídí Bůh. Zdá se mi, že je to nejčastější a nejrozšířenější pokušení.

Mělo by nás těšit vědomí, že záležitosti světa i hvězd jsou v rukou Božích, to znamená v dobrých rukou. Znamená to, že je vše v pořádku. Toto vědomí by mělo být zdrojem pevné víry, jásavé naděje a velikého vnitřního klidu. Čeho bych se měl obávat, jestliže všechno řídí a podpírá sám Bůh?

Přišla noc, ale já nespal. Procházel jsem se uprostřed pouště pod hvězdami. "Můj Bože, miluji Tě, můj Bože, miluji Tě, můj Bože, miluji Tě," volal jsem k nebi do naprostého ticha.

První dojem, který ve mně zanechala tato příhoda, byl pocit svobody. Zjištění, že nejsem nic, že nejsem za nikoho odpovědný, že nejsem důležitý, probudilo ve mně radost ne nepodobnou radosti chlapce na prázdninách.

Jezdil jsem z místa na místo, řečnil, organizoval různé akce, tvrdě pracoval a přitom věřil, že něco podpírám. Ale ve skutečnosti jsem nepodpíral nic. Celá tíha spočívala na Kristu ukřižovaném. Já nebyl nic, vůbec nic. Nechtěl jsem uvěřit slovům Ježíšovým...: "Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte, jsme jenom služebníci." Jenom služebníci!

Vše zůstalo na svém místě, nic se nepohnulo, nikde ani nezaskřípalo, klenba nedošla nejmenší úhony. Po pětadvaceti letech jsem zjistil, že oním sloupem, o nějž se církev opírá, vůbec nejsem. Tento sloup nebyl nic jiného, než klamný výtvor mé fantazie, mé marnivosti.

Klečel jsem na písku v jeskyni a v tu chvíli se mnou celá církev. Má záda ostříleného bojovníka stále tížil ten nešťastný sloup. Nadešla chvíle, kdy jsem se měl dozvědět, jak se věci mají doopravdy. Udělal jsem prudký pohyb, jako bych se chtěl zbavit tíživého břemene. Co se stane?

Jako malých chlapcům nám vštěpovali heslo: "Ve všem první ke cti Krista Krále". Jako dospělí jsme slýchali kolem sebe: "Jsi zodpovědný za druhé, jsi vůdce, jsi apoštol..." Člověk byl někdo a duše se zařídila podle toho. Ježíšova slova " beze mě nemůžete dělat nic" a Kdo z vás chce výt prvním, ať se stane posledním" se nám jevila jako rady pro jiné lidi a jinou dobu. Padala na skálu naší duše, aniž by nás osvěžila nebo zavlažila.

Byl jsem tolik zaujat starostmi, že jsem nebyl schopen udělat si prázdniny. I v noci jsem se cítil jako voják na bojišti. Práce bylo mnoho, času málo. ... Má modlitba byla uspěchaná, hovory nervózní, srdce neklidně. Protože všechno záviselo na nás a nic se nedařilo, byl zde pádný důvod znepokojovat se. V čem byla chyba?

Po mnoho let jsem si myslel, že v církvi jsem "někdo". Dokonce jsem si tento živý a svatý chrám představoval jako katedrálu, jejíž klenbu podpírá mnoho menších i větších sloupů - jednotlivých křesťanů. Domníval jsem se, že i na mých zádech spočívá jeden takový sloup, i když ne ten největší. Pod tíhou katedrály jsme se celí prohýbali.

Klečel jsem na písku ... a myslel na všechno zlo ve světě: na nenávist, násilí, ohavnosti, nečistotu, lež, sobectví, zrady, modlářství, cizoložství. Moje jeskyně byla teď velká jako celý svět. Svůj vnitřní zrak jsem upínal na Ježíše, klesajícího pod tíhou zla, které na něj doráží ze všech stran. Co je hostie? Chléb, který byl před upečením rozemlet a slisován. A právě v tomto chlebu je skryt Muž bolesti, obětovaný Kristus, Beránek zabitý za naše hříchy. Jaký byl můj vztah k němu?

Musíš svou modlitbu oprostit, říkával mi novicmistr. Předstup před Ježíše jako chudák, bez zbožných myšlenek, pouze s živou vírou. Zůstaň bez pohnutí v úkonu lásky před svým otcem. Nečekej, že se k Bohu přiblížíš uvažováním, inteligencí. To se ti nikdy nepovede. Spoj se s ním v lásce, to je jednodušší. Není to snadné, protože přirozenost si žádá své a vymáhá svůj příděl prožitků. Ovšem spojení s ukřižovaným Ježíšem je něco docela jiného.

Dokud má modlitba spočívá na prožitcích, střídají se rychle za sebou vzestupy a pády. Po velkém nadšení následuje deprese. Stačí bolení zubů, a je konec s každým zbožným nadšením, které spočívalo pouze na citu a estetické přitažlivosti.

Adorovat před Nejsvětější svátostí, to dá člověku zabrat, říkával jeden novic. Ale právě toto umrtvování je základem opravdové, upřímné modlitby Je to setkání s Bohem mimo oblast naší citovosti a fantazie, mimo naši přirozenost. Tak začíná naše oprošťování.

Velkou předností saharského noviciátu je bezpochyby samota a její obšťastňující plod - ticho. Pravé ticho, prostupující úplně všechno a naplňující celou lidskou bytost, ticho, které hovoří k duši silně a naléhavě, že to člověk, dokud byl rozptylován mnoha různými záležitostmi, nikdy nepoznal.

Věřit ve vzkříšení znamená věřit, že Bůh je tvůj Otec, Ježíš tvůj bratr a já, Maria, tvoje sestra, a jestli chceš - tvá Matka.

Věřit ve vzkříšení znamená prosytit svůj život důvěrou, znamená to očekávat od svého bratra jen dobré, znamená to nemít z nikoho strach.

Když ráno vstáváš vyrovnaný a veselý, když si zpíváš při pohledu na vycházející slunce, když jdeš do práce s radostí, věříš ve vzkříšení.

Když odpouštíš svému nepříteli, když sytíš hladového, když bráníš slabého, věříš ve vzkříšení. Když máš odvahu se oženit, když přijmeš dítě, které přichází na svět, když stavíš svůj dům, věříš ve vzkříšení.

Každý misionář, který se vydává do světa, je vyznáním víry ve vzkříšení. Každá smlouva o míru je úkonem víry ve vzkříšení. Každý přijatý závazek je vyznáním víry ve vzkříšení.

Autor: Gaston Courtois - Info o autorovi

Poznáš, jak je utrpení plodné a jak se mnohem snadněji nese, jestliže k tobě přicházím, abych trpěl s tebou.

Pojď ke mně se svými starostmi a trápeními. Vím z vlastní zkušenosti, co to znamená trpět.

Veškeré lidstvo není schopno zhřešit tak mnoho, jak mnoho je mé srdce schopno odpouštět.

Jestliže svých hříchů lituješ upřímně, jestliže jsi ochoten pokorně žádat o prominutí, jestliže jsi rozhodnut znovu usilovat o polepšení, tvé hříchy se přede mnou rozplynou, jako by se nikdy nebyly staly.

Pojď ke mně, ať jsi jakýkoliv. Ano, i se svými hříchy, slabostmi a se svými nesčetnými poklesky. Všechny mi je ukaž, abych ti je odpustil. Měj důvěru!

Dobro, které opomeneš učinit, za tebe nikdo jiný neučiní.

Určité milosti může svět obdržet pouze s tvým přičiněním.

Žízním dávat ještě více, než ty žízníš přijímat.

Žádej ode mne všechno, co potřebuješ. Neobávej se být neskromný. Mou radostí je dávat.

Pojď ke mně se všemi svými drahými. Se všemi členy své rodiny i s těmi, o které se nějakým způsobem staráš. Já je miluji nekonečně víc, než si vůbec umíš představit.

Autor: André Daigneault - Info o autorovi

Opravdová svatost se neobejde bez pokory, bez sestoupení do hloubi naší chudoby. Jestliže nechceme sestoupit a přijmout ponížení společně s poníženým Kristem, Bůh se odvrátí, půjde kolem plotů hledat ubožáky a udělá z nich světce.

Bůh se narodil v chudobném chlévě a chce se s námi setkávat ve smetí a bídě naší ubohosti. „Kdo by zoufal,“říká svatý Ambrož, „jestliže hodný lotr doufá? Nikdo se nemůže domnívat, že byl z Božího milosrdenství vyloučen, byl-li jí tento zločinec přijat.“

Láska Boží zaplavuje srdce hned, jak se v něm otevře nepatrná skulinka, kudy může proniknout Boží milost dovnitř. Mezi smetím našel Bůh ztracenou minci, na níž byla jeho vlastní podobizna.

Jestliže se lidé, zranění životem, slabí, alkoholici, narkomani a závislí všeho druhu, chudí, kteří přijali své utrpení a přesto stále bojují, otevřou milosrdenství, vstoupí stejně jako hodný lotr do Božího království před čistými, jež vkládají důvěru jen sami v sebe a spoléhají na své přirozené ctnosti. „A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními.

Ve třetím tisíciletí je naléhavé, abychom otevřeli dveře svatosti chudým a zraněným, neboť podobenství o velké hostině je pro ně skutečnou nadějí. Všichni dokonalí a silní, kteří byli pozváni, odmítli přijít. A tak je služebníkům řečeno: „Jděte podél plotů a hledejte žebráky a všechny, které potkáte ve městě a na ulicích. Přiveďte je, aby se má hodovní síň naplnila. (srov. Lk 14,21-23) Svatost se musí nabízet podél plotů, protože Bůh přece chce naplnit svou hodovní síň chudými a nemocnými.

Autor: Madeleine Delbrêlová - Info o autorovi

Milovat Boha znamená být tím, kým chce Bůh, a dělat to, co chce Bůh. Bůh po nás nechce, abychom milovali naším způsobem, ale tím jeho.

Neboť my všichni jsme povoláni k "extázi", všichni jsme povoláni vyjít ze sebe, zanechat své ubohé plány, abychom se hodinu za hodinou nořili do tvého plánu. Nejsme chudáci, s nimiž nikdo nepočítá ale šťastní povolaní. Jsme těmi, kteří jsou pro tebe tak trochu nepostradatelní, jejichž gesta a skutky by ti chyběly, kdybychom je odmítli vykonat.

Oslnilo by nás, že v ohromné temnotě, která nás obklopuje, rozpoznáváme nesčíslná, konkrétní a osobní světélka tvé vůle. Pak bychom šli životem jako proroci, jako ti, kteří si všímají tvého prozřetelnostního vedení a spolupracují s ním. Nic by nebylo jen tak obyčejné, protože vše by bylo tebou chtěné. Nic by nebylo příliš těžké, protože vše by bylo zakotveno v tobě. Nic by nebylo smutné, protože vše by bylo tebou chtěné. Nic by nebylo nudné, protože vše by pramenilo v tvé lásce.

Když nás naši blízcí o něco požádají, poděkujme jim za to. Kdybys nás ty osobně, Pane, požádal o jedinou věc za celý život, zůstali bychom úžasem bez sebe. A to že jsme jedinkrát splnili tvou vůli, by se stalo událostí našeho života. Kdybychom pochopili, jak neproniknutelné je tvé tajemství, zůstali bychom v úžasu nad tím, že v našich malých povinnostech můžeme poznávat jiskřičky tvé vůle.

V soužití s ostatními musíme občas zapomenout, že jsme něco chtěli nějak jinak, a necháváme věci plynout podle toho, jak chtějí oni. Jestliže si zvykneme vzdávat se v tolika maličkostech své vůle, bude-li třeba, nebude už pro nás tak obtížné splnit vůli svého vedoucího, manžela či rodičů. A doufáme, že i smrt sama pro nás bude lehká. Nebude ničím strašným, přijde jen jako sled malých obyčejných trápení, jimž jednomu po druhém přitakáme.

Pokud se bez odporu podvolujeme okolnostem, zjišťujeme, že jsme až zázračně osvobozováni od sebe samých. Plujeme na vlnách prozřetelnosti jako korková zátka. Ale nemysleme si, že Bůh něco ponechává náhodě. Náš život je velmi pestrý, protože On to tak chtěl. Od časného rána na nás doléhají okolnosti. Může to být nečekaný telefonát, špatně fungující klíč, přeplněný autobus, spoj který nám ujel před nosem nebo vynechal. Může to být soukolí našeho dne úkol, na který se nabaluje spousta dalších, práce, kterou jsme si nevybrali, a přece ji museli udělat.

Víme dobře že pokud bude žít naše svévole, nebudeme moci Krista opravdu milovat. Víme, že jenom poslušnost nás dovede k této smrti, k odumírání svévole. Museli bychom závidět našim bratřím řeholníkům, kdybychom nemohli tuto smrt prožívat, a to minutu za minutou. Naším věrným "představeným" bývá souhra okolností našeho života. nenechá nám ani chvilku výdechu, naše "ano" těmto výzvám, které je třeba vyslovit, následuje jedno po druhém.

Možná nevnímáme věčnou hodnotu našich samot uprostřed světa, protože jsou od nás odděleny jen dveřmi nebo znamenají jen čtvrthodinové ztišení. nebereme je vážně, nepřistupujeme k nim jako k jedinečné krajině, která je uzpůsobena k zásadním zjevením. Je to proto, že naše srdce neočekává, že by nám studny samoty rozeseté v našem dni mohly dát živou vodu - ačkoliv jí ve skutečnosti přetékají. Pokud si naše láska žádá čas, ta Boží si s časem hraje a může se dotknout otevřené duše v jediném okamžiku.

Naše maličké samoty jsou stejně velké, povznášející a svaté, jako všechny pouště světa. Jsou obydleny stejným Bohem jenž činí každou samotu svatou. Samota ulice, která odděluje náš dům od stanice metra, samota dlouhých chodeb, samota v kuchyni nad mísou zeleniny. Samota, kdy na kolenou drhneme podlahu, samota na zahradě cestou pro salát. Maličké samoty cestou po schodišti, kterým procházíme stokrát denně Samota dlouhých hodin nad prádlem a žehlením.

Setkání s odmítnutým Kristem v tisících tváří, které jsou poznamenány hříchem. Jak bychom se mohli posmívat té spoustě hříšníků, které potkáváme, nebo je snad nenávidět?

Celý svět je pro nás jako setkání s jeho živou prozřetelností na křižovatkách tepoucích životem, setkání s jeho otiskem na zemi. Setkání s Kristem ve všech jeho maličkých, v těch, kteří prožívají tělesná trápení, v těch, kteří se nudí v těch, kteří se znepokojují, v těch, kterým něco schází.

Samota neznamená nepřítomnost světa ale přítomnost Boží. Naše samota způsobuje, že Boha potkáváme všude. Být opravdu sám pro nás znamená mít účast na Boží samotě. Celý svět je pro nás jakoby setkávání s tváří v tvář s Bohem, jemuž nemůžeme uniknout.

Věříme, že nám nechybí nic podstatného, protože kdyby chybělo, Bůh by nám to jistě býval dal.

Existují lidé, které si Bůh bere stranou. Existují jiní, které nechává v zástupu, a které "nebere ze světa". To jsou lidé, kteří mají obyčejná zaměstnání a obyčejné domácnosti. Lidé s běžnými nemocemi a smutky, běžným domovem i ošacením. Lidé běžného života, které potkáte na jakékoli ulici. (…) My, lidé ulice, vší silou věříme, že tato ulice a tento svět, do kterého nás Bůh postavil, je místem naší svatosti“

Nejzávažnější morální otázkou nakonec vždycky je , jak v hloubi svého srdce smýšlíme o Bohu. Nic tuto touhu nezjevuje jasněji než to, jak s ní naložíme.

Ti, kteří o pomoc nežádají, nemají v Boha dostatečnou důvěru - proto se neodvažují toužit. Nemají víru.

Lidé žijící z víry jsou lidé, kteří vědí o své touze a odmítají ji zabít, lidé, kteří se odmítají tvářit, že nepotřebují pomoc.

"Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?" V srdci dobře víme, co se Kristus snaží naznačit, i když si to nechceme přiznat. Žít a toužit znamená dát přednost zranitelnosti před sebeobranou. A ještě zranitelnějšími se staneme, když svou touhu přiznáme a hledáme pomoc u jiných. To je akt důvěry.

Život se nevyvíjel tak, jak jsme si představovali. Přitom víme, že Bůh mohl vše zařídit jinak. Na určité rovině v něj skutečně věříme, ale na jiné rovině jsme podobní třetímu služebníkovi. Naše poslušnost netryská z lásky, nýbrž z opatrnosti. "Tak mi Bože řekni co mám dělat, a já to udělám." Zabijeme-li touhu, může se to jevit jako posvěcení, ale ve skutečnosti jde o bezbožnost. Jde vlastně o způsob, jak se vyrovnat s životem bez Boha.

"Bože, copak ti záleží na tom, co chci já?" V mém nitru je určité místo hněvu, stará rána, z níž pramení velmi silné pochybnosti o tom, do jaké míry Bohu na mě opravdu záleží. Něco takového vězí v každém z nás.

Jde o to, jak smýšlíme o Bohu. Pokud svoje touhy zahrabeme, říkáme něco podobného, jako ten třetí služebník z podobenství o hřivnách: "Bože, neodvažuji se toužit, protože se tě bojím. Myslím, že máš tvrdé srdce.".

Problémem touhy je, že nás pokořuje. Svými vlastními silami ji nenaplníme - musíme žádat o pomoc jiné.

Opustit touhu znamená říkat: "Já tě vlastně nepotřebuji, ani o tebe nestojím. Ale budu s tebou žít, protože se to ode mě očekává."

Vaše srdce je plné touhy a vy se pouštíte do hledání. Oddanost hraje důležitou úlohu, ale jen jako výraz touhy. Povinnost redukuje tanec na rutinu. Povinnost má na vztahy smrtící smrtící účinek. Povinné růže jsou protimluv. Žena nechce být předmětem povinnosti. Žena chce být předmětem touhy. s Bohem je to stejné. Bůh čeká, až po něm budeme toužit.

Bude-li nám scházet podobně hluboká vášeň, nebudeme schopni žít jako on. Mnoho lidí dospěje k závěru, že žít s touhou je příliš náročné. proto touhu opouštějí, zříkají se jí. Platí to o většině dnešních křesťanů. Domníváme se, že se bez ní obejdeme. Mýlíme se.

Bůh je bytost hluboce vášnivá. Stravuje ho horlivost. "Radost, která byla před ním" mu dala sílu vydržet agónii kříže. Jinými slovy, jeho hluboká touha po něčem větším ho podpírala v hodině jeho největší zkoušky.

Pokud se máme s vražedným hněvem či klamným lákáním touhy vyrovnat tak, že touhu zabijeme, pokud je mrtvolnost sousedkou zbožnosti, pak by musel být Ježíš nejmrtvějším člověkem. Ovšem jmenuje se živý Bůh. Autor listu Židům píše: "Je hrozné upadnout do rukou živého Boha. Vždyť náš Bůh je oheň stravující." A co to je, ten "stravující oheň"? Je to jeho žárlivá láska.

Podívejte se na Ježíše. To nebyl žádný strašpytel. Jeho život byl přímo nabitý vášní. Když vyhnal překupníky z chrámu, vzpomněli si jeho učedníci na slova Písma: "Horlivost pro tvůj dům mě stravuje." Ježíš nebyl jen nejhodnější člověk na světě. On byl mnohem mocnější. Byl svatý.

Křesťanství dospělo do stavu, kdy se domníváme, že lidská duše by neměla toužit po něčem větším, než aby "byla hodná". Vychováváme tedy lidi, jejichž největší ctností je to, že nikomu nevadí. Pak se divíme, že vidíme tak málo zaujetí pro Krista. Jak bychom mohli hladovět a žíznit po spravedlnosti, když jsme přestali hladovět a žíznit po čemkoli? Největším nepřítelem svatosti není vášeň, nýbrž apatie.

Princi, který vůbec není zvyklý na to, jak to v království chodí, lze svěřit trůn až po náležité přípravě - stejně jako my potřebuje "vzdělání". Mysleli jsme si, že náplní tohoto života je hezky si to tady zařídit a prožít své dny až do smrti ve štěstí a spokojenosti. Nerad vám tuhle představu beru, ale vy i já brzy zdědíme království a o tom, jak vládnout, nevíme skoro nic. Bůh nás tedy musí ne vládnutí připravit. Jak to dělá? Úplně stejně, jak nás vede k růstu. Staví nás do situací, které vyžadují, abychom se modlili a učili se uplatňovat autoritu, kterou nám dal. Jak jinak by se to mohlo dít?

"Ve jménu Ježíše Krista" má k rozkazu ještě blíž - je mnohem, mnohem rozhodnější a definitivnější, asi jako úder soudcovským kladívkem. S použitím autority vládce všech galaxií a říší prosazujeme moc toho, co jsme právě vyslovili v modlitbě. Zkoumáme, jak funguje účinná modlitba. Při hlubším pohledu do duchovního života zjišťujeme, že se to celé točí kolem autority. V ní spočívá tajemství Božího království i jedno z hlavních tajemství modliteb, které fungují.

Amen neznamená "to je všechno, pro tuto chvíli končím", asi jako tečka na konci modlitby. Amen je staré hebrejské slovo, které představuje rozhodné a autoritativní prohlášení "Ano! Tak buď! Ať se tak stane!" Amen je vyhlášení. V tomto smyslu se podobá rozkazu.

K lidské přirozenosti patří dívat se na problém před námi, na krizi, která nás přiměla k modlitbě. Problém je ale přesně tím, na co bychom se dívat neměli. Budete potřebovat mít před sebou něco, co vám pomůže odvrátit svůj pohled od trosek k Bohu. Co vám pomůže upřít svůj zrak na Boží pravdu?

Synové a dcery, všechno, co má Bůh, je vaše. Modlíte se tak? Otec vás miluje stejně, jako miluje Ježíše. Máte to na mysli a v srdci, když se jdete modlit? nejste sirotci. Nejste jen Boží "služebníci". Jste synové a dcery. To s sebou přináší výsady: "když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny." (Gal 4,4-5)

Nyní se však na celou situaci podívejte z otcova pohledu: Jak by mohl svého syna vidět, pokud by ho už předtím nevyhlížel? Nemohl chlapce vidět zpoza zavřených dveří, jistě stál na zápraží a přejížděl očima obzor, zda tam nezahlédne vracejícího se syna. Přistupujete k modlitbě s vědomím, že Bůh už na vás čeká a toužebně vás vyhlíží? Otec k synovi běží, obejme ho a políbí. Takový je otcovský postoj k vám - objetí, polibek, to všechno. Chci k svému otci přicházet v modlitbě s očekáváním, že mě obejme. Vy ne?

Všimli jste si mentality marnotratného syna? Viděli jste v něm sirotka a otroka? Měl vymyšlený celý modlitební "proslov". Sirotci a otroci pronášejí modlitební proslovy - nečekají oboustranně důvěrný vztah. Všimněte si, že jeho řeč začíná slovy: "Nejsem už hoden".

Sirotek se modlit nezdráhá, cítí se zoufalý. Jeho modlitby však vyznívají spíše jako žebrání než jako cokoli jiného. Sirotci mají pocit, že mezi nimi a Tím, k němuž mluví, zeje velká propast. Hojnost je pro ně cizí pojem, jejich modlitební život prostupuje mentalita chudoby. Prosí o zbytky, očekávají to, co na ně zbyde. Synové si počínají jinak, protože vědí, kým jsou.

Otrok se zdráhá modlit: má pocit, že nemá právo o něco žádat, a tak se modlí skromně a uctivě. Tráví víc času prosbami o odpuštění než modlitbami za hojnost. Na svůj vztah k Bohu pohlíží s uctivostí, podobnou spíše bázni, ale ne s láskyplnou něhou - že je milován. V jeho vyjadřování a pocitech chybí důvěrnost. Jeho posvěcená nehodnost zabarvuje jeho pohled na modlitbu. Tito lidé jsou často "dobří služebníci Páně".

Ano, ano, všichni jsme už slyšeli, že jsme Boží děti, jsme synové a dcery. Prokletí skutečnosti, že jsou nám tato slova tak dobře známá, spočívá v tom, že nás to otupilo vůči ohromující pravdě, kterou obsahují. Neproniká pak do našich srdcí, nebo aspoň ne dost hluboko. Stále ještě se chováme a modlíme jako sirotci nebo otroci.

Když slyším lidi se modlit (a vaše skutečné názory nic neprozradí tak výmluvně jako to, jak se modlíte), dosti často to zní, jako když sirotek někde za vraty volá o slitování: "Bože, prosím..., prosíííím pomoz mi." Stejně, jako si musíme dávat pozor, abychom nezapomínali, ke komu přesně se modlíme a jaké máme představy o Bohu, je důležité jasně vidět, kdo jsme v tom všem my. Kým jste pro Boha? V jakém vztahu jste vůči Tomu, k němuž se modlíte? Čím je si v této záležitosti jisté vaše srdce?

Podívejte - kdyby se Bohu svět, který vytvořil, vymkl z rukou, příroda by všude kolem vás propadla naprostému chaosu. Planety by narážely jedna do druhé, civilizaci by ničila zemětřesení, samotná hmota by přestala držet při sobě, (vědci stále ještě nemají tušení, co drží všechnu hmotu pohromadě). Někdo to všechno drží pohromadě, nese to svým mocným slovem. Kdyby nepřítel doopravdy vítězil, všichni bychom již byli mrtví a země by lehla popelem.

Jedním z nenápadných ochromujících účinků internetového světa je to, že se o každé krutosti a hrůze kdekoli na světě dozvíme během několika okamžiků poté, co k nim dojde. Takové zprávy nejsou neškodné. působí na nás. Ten zlý se na nás sápe a kontaminuje naši jistotu, že dobrý a milující Bůh má situaci pod kontrolou.

Modlím se k tomu, který za mě dal svůj život. Nechte své srdce chvíli se tu zdržet, v duchu si tu událost představte. V rozhovoru s nám získáte jistotu, ujištění, že mu na tom, oč vám jde, záleží víc, než vám samotným. Kdybych měl při modlitbách ve své mysli i srdci tuto Osobu, vím, že by to znamenalo obrovský rozdíl. Byl bych plný důvěry, očekával bych dobré věci, od samého začátku bych se cítil vítězně. Proto jsme vyzýváni, abychom měli "pohled upřený na Ježíše", když se modlíme.

Když si uvědomujeme, že Ježíš je s námi, všechno je dobré a nic se nezdá těžké. Moc mi pomáhá, když sám sobě připomenu: Modlím se k tomu, kdo za mě dal svůj život.

Ke komu se modlíte? Stačí na to? Je laskavý? Má dobrou náladu? kde se nachází? Je blízko, nebo někde pryč? Někdy sám sebe přistihnu, že se modlím k "Bohu v oblacích" a myslím si, že je tam někde nad námi v neznámých končinách. Bůh se na nás dívá "zdáli". Možná to zní uctivě a pokorně, ale je to tak skličující, zdá se být tak daleko. Písmo ho však předkládá jako někoho hned vedle vás. ...není od nikoho z nás daleko. Neboť v Něm žijeme, pohybujeme se a jsme. (Sk 17,28)

Svůj pohled musíte směřovat k Bohu nebo k něčemu, co vám bude připomínat, jaký je. Právě tuto lekci se Ježíš snažil předat svým učedníkům - názorně jim ji vysvětlit - když z pěti chlebů a ryb nasytil pět tisíc lidí. Jeho zdroje jsou neomezené. I já si musím připomínat, že Bůh kraluje.

Máte také tak rádi sluníčko? To, jak zahání noc na útěk a pomáhá trávě růst, listí na stromech rašit a květinám kvést? Taky máte rádi, jak vás zahřeje, když se vynoříte z chladné vody? Snažím se připomínat si, kdo je ten, k němuž se modlím. Bůh nám dal slunce - to by mělo stačit jako odpověď na veškeré pochybnosti ohledně jeho moci a dobroty. J. B. Phillips přesně vystihl nesnáz až příliš mnoha křesťanů: "Váš Bůh je příliš malý." Řekněme si to jasně: S mocí u Boha není problém. Máte při modlitbách na mysli tuto osobu?

Než se můžeme naučit intervenční modlitbě, musíme si vyjasnit, kdo jsme a ke komu - nebo s kým - se modlíme. U Eliáše jsme viděli, že účinná modlitba představuje mnohem víc partnerství s Bohem než žebrání, aby něco udělal. Začněte hned tady - pomyslete na všechno, co na tomto světě máte rádi. A pak si připomeňte, že Bůh, ke kterému se modlíte, to všechno vytvořil. Tohle udělal Bůh: Je nezměrně mocný, tvořivý, štědrý a blízký. Když mluvíte k Bohu, mluvíte k nezměrně mocné, tvořivé, štědré a blízké Osobě.

V9me, že víra hraje v účinných modlitbách klíčovou roli - možná úplně hlavní úlohu - a tak máme pocit, že nějak musíme víru probudit. To nikdy nefunguje, stejně jako nepomáhá snažit se vyvolat pocit víry. Musíme se od sutin dívat k Bohu. Petr se dívá na Krista a může jít po vodě. Jakmile se podívá na vlny, potápí se.

Ježíš se při modlitbě nedívá vzhůru jako člověk, který se snaží vybavit si něco, co právě zapomněl. Dívá se k nebi, aby svou pozornost zaměřil na láskyplnou tvář svého Otce. Zaměřuje se na to, co je v tomto světě nejpravdivější. Upírá pohled na svého Otce-Boha a zdroje jeho království.

Jednou biblickou výzvou, kterou toužím držet mnohem víc, než to dělám, je toto úžasné pověření: "Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle." Když procházím bitvami tohoto světa, oči upřené na Ježíše normálně nemívám. Sice se jeho směrem dívám víc než dřív, ale i tak se mnohem častěji soustředím na krize před sebou. Výborně se jim daří upoutat mou pozornost.

Jen bych vás rád na něco upozornil: dávejte si pozor, aby se vaše výkřiky srdce nenápadně neproměnily v souhlas se zoufalstvím nebo opuštěností. Přiznat svou bolest přináší velkou úlevu, ale je příliš snadné "zakotvit" na místě trápení a říkat tomu autentičnost. Emoce jsou skutečné a záleží na nich, ale nejsou pro duši bezpečným přístavem. Dítě, které pláče ve tmě, se začne cítit výrazně jinak, když přijde maminka a rozsvítí. To, co vypadalo tak skutečně, mizí. Dávejme si pozor, abychom bolest nepřijali takovým způsobem, že Bohu zakážeme rozsvítit a přiblížit se.

Volání srdce není něco, co musíte připravovat, trénovat nebo se dokonce učit. Nevyžaduje náboženskou mluvu. Nemusíte klečet ani zavírat oči. (To mi vyhovuje, protože se většinou modlím v autě nebo na procházkách v lese.) Nemusí na tom být nic formálního: naopak dělejte všechno pro to, abyste se veškeré formálnosti zbavili. Prostě tomu dejte volný průchod.

Dovolte mi však rychle dodat, že Volání srdce nevyjadřuje pouze jeho bolest. Dokonce to ani nejsou především výkřiky zármutku a utrpení. Patří sem také všemožná hravá spontánnost a jásot. Dokonce i radost může být "hlasitá". Od té doby, co jsme spolu se Stasi upustili od opatrnických modliteb, se v posledních letech šíří střechou našeho domu množství decibelů: Uctíváme Boha z plna hrdla a nechybí u toho nejrůznější výkřiky ani výskot. (Sousedé si jistě myslí, že nám přeskočilo.)

Začal jsem vypínat autocenzuru a nechal své modlitby prostě plynout z mého srdce. Byl to opravdu dobrý posun. Nejen že jsem cítil mnohem silnější spojení s Bohem, větší blízkost mého a jeho srdce, ale moje modlitby tím také získaly úplně novou moc. Staří svatí to označovali jako "pomazání". Jinak řečeno, měly šťávu.

Vážně, myslím, že máme pocit, jako bychom, když v modlitbě přicházíme k Bohu, museli většinu sebe samých schovávat, podobně jako se dítě snaží před maminkou skrýt, jak se umazalo, přestože jeho špinavé kalhoty dobře vidí. Jako by o tom všem Bůh dávno nevěděl.

Zahanbuje mě, jak formálním a opatrnickým se můj modlitební život stal. Když si čtu žalmy a dívám se, jak se modlil Ježíš, uvědomuji si, že nedovoluji, aby se v mých modlitbách projevovalo celé spektrum emocí mého srdce, jako bych Boha musel nějakým způsobem chránit před plnou hlubinou moří v mém nitru.

Davida neuvádí do rozpaků, že jeho deníky bude číst celý svět, nic tam neskrývá. David ve svých modlitbách s vervou proplouvá sedmi moři lidských emocí. Ve většině církví by tohle neprošlo. Ale nezapomeňte - David je označován jako muž podle Božího srdce. Tyto žalmy jsou církvi dány jako naše modlitební kniha, jako náš slabikář a jsou krásné. Ujišťují nás, že Bůh si nejen poradí s plným rozsahem našich emocí, ale navíc nás zve, abychom mu je předkládali.

"Úpěnlivě volám k Bohu... Slyš Bože mé bědování...Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat?" Volání srdce prostě přichází, pokud tomu nebráníte. Prostě vypněte autocenzuru a nechte své srdce a duši mluvit. David své modlitby v žalmech nijak neupravoval, nedržel na uzdě svůj jazyk. V jednu chvíli říká: "Miluji Tě Hospodine!" a po chvíli: "Proč jsi mě opustil?"

Některé modlitby prostě přijdou jako "volání srdce". Pokud jde o modlitbu tohoto druhu, žádnou průpravu nepotřebujeme. Jako když zazvoní telefon, začnou se na vás hrnout špatné zprávy a jediné, čeho jste schopni, je vypravit ze sebe: "Bože,..Bože,..." jak vaše srdce volá k nebeskému Otci. To je krásný projev modlitby, tryskající z hloubi našeho nitra, často bezděčný a vždy vítaný pro jeho láskyplné uši. Žalmy jsou plné takových modliteb.

Drak vyhlásil válku všem, kdo se hlásí k Ježíši. Už ve chvíli, kdy jsme se narodili, jsme se ocitli uprostřed líté bitvy. Pokud tohle neutváří vaše pojetí role modlitby, budete opakovaně zakoušet zklamání a skleslost. Je totiž jasné, že modlitba neznamená jen prosit Boha, aby udělal to či ono. Když Aslan (z Letopisů Narnie) děti, které miluje, pověřuje úkolem, prokazuje jim velkou čest. Ví, co to bude vyžadovat. Stejně jako Ježíš, když svým milovaným řekl: "Posílám vás jako ovce mezi vlky".

Bible hovoří k lidstvu burcujícím hlasem. Jednou varovnou zprávou, kterou opakovaně vyhlašuje, je to, že jsme všichni vtaženi do střetu mezi dvěma královstvími, kdy Boží království postupuje silou proti království temnoty, jež zatím drží ve spárech většinu světa. Chápete takto svět, ve kterém se nacházíte? Utváří to způsob, jak se modlíte - a jak si vysvětlujete "nevyslyšené" modlitby?

A jak se Bůh stará o to, abychom rostli? Jaké používá prostředky? Situace, které nás protáhnou, dotlačí nás dál, než jsme mysleli, že bychom vydrželi - tytéž okolnosti, které nás vedou k modlitbám. Tento předpoklad je důležitý z jednoho prostého důvodu: mění vaše očekávání. Když se objevíte v tělocvičně, nepřekvapí vás ani nerozčílí, když vás trenér zapřáhne tak, až se z vás lije pot, vždyť kvůli tomu jste tam přišli.

Bůh nás všechny vede k růstu. Bůh rozumí tomu, kde jste. Který otec by neměl radost z prvních vratkých pokusů svého maličkého o chůzi? Zároveň je Bůh absolutně oddaný vašemu růstu. Který otec by se spokojil s něčím jiným, než s pevným krokem svého dospělého syna či dcery? Je tu ale problém: většina z nás tak úplně nesdílí Boží zanícení pro naši zralost. Je pro nás přirozené investovat do jiných věci - do oběda, zdřímnutí si, našeho celkového pohodlí a také do toho, abychom přiměli ostatní ke spolupráci na našich plánech. Celou Biblí se však zcela zjevně vine jedno téma: Bůh je odhodlán přivést nás k růstu.

Buďme tedy poctiví - některé modlitby fungují a některé ne. Připustit si to nás může uvádět do rozpaků. ale sami víte, že je to pravda. Pokud máte vůbec nějaký zájem o modlitbu, pak vás zajímá modlitba, která funguje.

Ano - Bůh je svrchovaný. A ve své svrchovanosti stvořil svět, v němž záleží na rozhodnutích lidí a andělů. Naše rozhodnutí mají obrovské důsledky. Modlitba není tak jednoduchá, jako: "Poprosil jsem. Bůh nepřišel. Myslím, že nechce." Vstoupili jsme do nejnapínavějšího příběhu, jaký je vůbec možný, plného nebezpečí, dobrodružství a vlivů. Nic není nadějnější než pomyšlení, že se situace může změnit, že můžeme pohnout horami a že se na té změně můžeme nějakým způsobem podílet.

Bůh je milující a mocný. Potřebujeme jeho pomoc. Poprosíme tedy o pomoc, jak nejlépe umíme. Zbytek už je na něm. Koneckonců je Bůh. Může udělat cokoliv. Potíž je v tom, že někdy nám pomůže, ale často nepomůže, a my nemáme ponětí proč. Klesáme na mysli a přestáváme se modlit. A cítíme se dotčeni a v tomto svém počínání ospravedlněni.

Něco nedospělého v naší povaze se prostě nechce podřídit stavu světa kolem nás (a v nás). Chceme jíst, co se nám zachce, a pak nás překvapuje a děsí, když máme podlomené zdravá. Chceme, aby nám cvičení nebo hubnutí šlo rychle a snadno, chceme, aby hezky zapadlo do našeho kalendáře. Chceme, aby na nás přátelé byli hodní, aniž bychom muselo uvažovat nad tím, jak na ně působí naše povahové rysy. Chceme, aby se nám děti vyvedly, aniž bychom jako rodiče museli přinášet oběti pro naplnění jejich potřeb. S modlitbou je to podobné. Prostě chceme, abychom to s ní měli přímočaré a snadné.

Tak se do toho pusťme a formulujme si prostou pravdu, před kterou ale často zavíráme oči: Některé modlitby fungují a jiné nikoli. Proč nás to překvapuje a rozčiluje? Některé diety fungují, ale většina jich nefunguje, to ve skutečnosti nepřekvapuje nikoho. Prostě hledáme takovou, která na nás fungovat bude. Některé investice vynášejí a jiné ne, hledáte takový program, který vám bude fungovat. Některé školy jsou úspěšné, jiné vůbec, doufáte, že se vám pro vaše dítě podaří najít tu pravou. Tak to prostě v životě chodí. Můžete uvést nějakou oblast, kde je tomu jinak? Modlitba nás staví před strašlivé dilema. Chceme se modlit, máme to v povaze. Zoufale chceme věřit, že nám Bůh přijde na pomoc. Když se ale zdá, že nepřichází, jak to na nás působí? Myslím, že Bůh je v tomto dilematu přítomen. Věřím, že nás chce přivést k pravdivým, spolehlivým odpovědím.

Krása utěšuje a hladí, ponouká, dojímá a inspiruje. Prožitek krásy je jedinečný: nejste v pokušení ho vlastnit.

Bůh je zřejmě do krásy zamilován. Je „slavně rozhazovačný“. Možná má pocit, že ve svém životě potřebujeme hodně krásy.

Krása a utrpení jsou jediné dvě věci, které mohou probodnout naše srdce. Potřebujeme mít ve svém životě tolik krásy, aby to odpovídalo našemu utrpení. Vlastně víc. Což to není Boží recept pro nás? Jen se rozhlédněte: pohledy a zvuky, vůně a pocity – svět přímo přetéká krásou.

Nepotřebujeme, aby nám Bůh dokazoval svoji lásku. Udělal to na kříži.

Na ničem jiném stát nemůžeme. Ježíš přišel, aby na (tuto) naši otázku odpověděl jednou provždy. Místo pod křížem je jediná pozice, kterou potřebujeme zaujmout, máme-li na cestě touhy obstát před útokem pochybností.

Bože, vím, že mne miluješ. Netušil jsem ale, že budu muset čekat tak dlouho. Bože, opravdu Ti na mě záleží? Ježíšova odpověď je i naší jedinou nadějí: Nemusím nikomu dokazovat, že Bohu na mně záleží. Záleží mu na mně právě teď.

Zkouška přijde, když se rozhodneme nevzít věci do svých rukou. Ježíšovo rozhodnutí neproměnit kamení v chleby bylo rozhodnutím důvěřovat Bohu.

Jan o Ježíšovi říká: "V něm byl život a ten život byl světlo lidí". Lidé jsou schopni rozebrat střechu, aby se k němu dostali. Doslova po sobě šlapou, aby pronikli do blízkosti tohoto muže. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by se tak choval, protože se touží stát členem nějaké církevní komise nebo slyšet kázání o tom, že tanec je od ďábla. Takto lidé jednají, když jim jde o život. Lidé po sobě šlapou, když utíkají z hořící budovy, tlačí se v zástupu, stojí-li ve frontě na jídlo.

Když mluví o věčném životě Ježíš, nenechává nás na pochybách, že takový věčný život je naprosto skvělý. Neříká: "přišel jsem vás napomenout, abyste se konečně srovnali", nebo "přišel jsem vás unavit dlouhým seznamem požadavků". Dokonce ani neříká "Především jsem vám přišel odpustit hříchy". Jeho zvěst je prostá. Mým záměrem je přinést vám život ve vší jeho plnosti. K unaveným Ježíš mluví o odpočinutí. Se ztracenými hovoří o právě nalezené cestě. "proste a bude vám dáno. Hledejte a naleznete. Tlučte a bude vám otevřeno". Co chceš? Pokud nechceš nic, pak tato slova doléhají k hluchým uším: Nic nehledáš, po ničem nehladovíš, nemáš, proč bys tloukl.

...Co pro tebe mohu udělat? ... Kdybys věděla, co ti nabízím...Chceš být uzdraven?... Ježíš probouzí naše touhy. V jeho době pěstovali Židé spiritualitu, která duši ubíjela. Bylo to neživotné náboženství povinností a nařízení. Klíčem k životu neměla být touha, ale poznání a výkon. Touha nepřipadala v úvahu, ne, lidé se musí vydat cestou povinnosti.

Možná vás to překvapí. Křesťanství není pozváním, abychom se stali morálními bytostmi. Není programem, jak se máme zařadit či jak zreformovat společnost. Křesťanství nás sice hluboce promění, ovšem pokud se tato proměna dostaví, je vždycky až důsledkem něčeho jiného - čehosi, co probíhá na úrovni srdce. Křesťanství je ve své podobě pozváním k touze - alespoň tam začíná.

Lhostejnost druhých nás zraňuje denně - ať už jde o přátele, příbuzné nebo lidi zcela cizí. Domníváme se, že jsme se s tím vyrovnali. Ve skutečnosti se v nás ale něco hromadí. Nebyli jsme stvořeni k tomu, aby si nás druzí nevšímali.

Život, který žijeme, je vzdálen od života, po kterém toužíme. Netrvá dlouho, a najdeme někoho, kdo za to může. Pokud mají naše touhy dojít naplnění, potřebujeme, aby s námi druzí spolupracovali. Potřebujeme druhé, tak jsme stvořeni. Všechny naše hluboké touhy vyžadují, aby pro nás někdo něco udělal.

Což nenavážeme přátelství jen proto, že bychom o své přátele mohli přijít? Odmítáme milovat, protože by nás někdo mohl zranit? Opustíme sny je proto, že čekání je dlouhé? Toužit znamená vystavit své srdce možnosti zranění. Zavřít své srdce znamená zemřít.

Touha je zdrojem našich nejušlechtilejších záměrů i našich nejhlubších zármutků. Slast i bolest kráčejí ruku v ruce.Vycházejí totiž ze stejné oblasti našeho srdce. Nebudeme se v životě o nic snažit, protože snažení může skončit tragicky? Naděje mě jen nachystá na další pád. Má to vůbec cenu?

Nejdůležitějším posláním našeho života je vzít na svou životní pouť vlastní srdce. Rozhodující je, jak naložíme s touhou. Rozhlédnete-li se kolem sebe, uvidíte, že většina lidí putovat přestala. Utábořili se v rezignaci či požitkářství nebo skončili v žaláři zoufalství. Život nám vždycky poskytne dostatek důvodů i příležitostí touhu opustit.

Tohle je skutečná tragedie: dát přednost otroctví před svobodou, smrti před životem. Nesmíme zůstat spát. Musíme se probudit, setřást ze sebe dřímotu. Probuď se, kdo spíš, a vstaň z mrtvých. (Ef 5,14)

Když se vzdáme touhy, vzdáváme se nejdůležitější pouti svého života. Své srdce necháme někde u cesty a vydáme se směrem tam,kde zapadneme, kde se nějak protlučeme, kde budeme výkonní... Ať už získáme cokoli - peníze, postavení, uznání ostatních - nebo pouze to, že nevnímáme nespokojenost - nestojí to za to. "Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale jeho duše utrpí škodu?" (Mt 16,26)

Měl by se král ve vyhnanství tvářit, že je šťastný? Což by neměl hledat svou vlast? Jeho bída je jeho spojencem. Vede ho k tomu, aby se nevzdával. Ať se bída třeba ještě prohloubí, je-li to nutné. Hlavně se nevzdávejte tajemství života, neodmítejte ony královské touhy.

Smysl našich životů se nám ukazuje skrze prožitky, které jsou na první pohled rozporné: Chvíle, u kterých si přejeme, aby nikdy neskončily, a chvíle, u nichž si přejeme, aby nikdy nezačaly. Ty bezčasé prožitky, u nichž bychom si přáli, aby zůstaly navždy, nám šeptají, že původně skutečně navždy zůstat měly. Byli jsme stvořeni pro divuplný svět plný krás, pro nekončící důvěrnost a dobrodružství. Nathanael Hawtborne si byl jist: "Náš Stvořitel by nám nedal tak nádherné dny a tak hluboká srdce, která se z nich těší tak, že to přesahuje veškerý rozum, kdyby pro nás nezamýšlel nesmrtelnost."

Autor: Louis Evely - Info o autorovi

to, co na nás církev žádá, je, abyste se přičinili, aby vaše děti ve svých osmnácti letech chápaly smysl Boha a měly chuť chodit na mši. Máte tedy čas! Je to závod, v němž jde o hloubku, ne o čas. Chtějí se k vám vaše děti připojit? Netouží-li po tom, musíte se změnit vy, ne ony.

Nemají-li děti touhu, aby se vám podobaly, není třeba pokoušet se o to a vnucovat jim jako vzor někoho, komu se podobat nechtějí. Budete-li se modlit vy, budou i ony toužit, aby se modlily. Stal jste se tím, komu by se i vaše děti chtěly podobat?

Máte-li děti vychovávat v náboženství, je vaší první povinností docílit, aby na vás děti naléhaly. Jinak nestojíte z hlediska náboženské výchovy za nic.

A jednoho dne, když ho viděli, jak se vrací, plný světla, proměněný, zářící, vznešený, plný míru a štěstí, tu si řekli: " Odkud přichází, co se to s ním děje? Co se mu přihodilo? Odešel se modlit a umí se modlit." A nakonec řekli: "Pane, nenaučíš nás také modlit se?"

Pohleďte na Kristovu metodu v evangeliu: Nikdy nenutil apoštoly, aby se modlili – zdá se, že je k tomu ani nenabádal. Ale sám se modlil. Modlil se celé noci na hoře.

Bůh se vůči nám nijak nepojistil. Řekl: "Nechám jim úplnou svobodu, budu je však tolik milovat, budu jim tak často odpouštět, budu je tak trpělivě snášet, že se nakonec probudí a budou mne milovat tak, jak miluji já je."

Pohleďte na svého ukřižovaného Boha a uvažte, kdo víc na kom závisí, kdo víc visí, kdo je víc připoután, víc závislý, bezmocnější, zranitelnější?

Ano, jsme závislí na Bohu v řádu milosti, života, existence, odpuštění. Bůh je však na nás závislý v řádu lásky, protože nás miluje o tolik víc než my jeho.

Budoucnost dětí záleží v tom, že se osvobodí od rodičů. Budoucnost rodičů je v tom, že zůstanou dětem k dispozici.

Otec je v podstatě ten, kdo není vůči druhému pojištěn. Snad je jádro křesťanství v tom, když pochopíme, že Bůh je na nás víc závislý než my na něm. Že jsou rodiče víc závislí na dětech než děti na rodičích.

Autor: Charles de Foucauld - Info o autorovi - Web

K tomu, aby se náš život stal životem modlitby, je zapotřebí dvou věcí. Především musí zahrnovat dlouhý čas věnovaný výlučně modlitbě. Ale i během hodin vyhrazených jiným činnostem pak musíme zůstávat spojení s Bohem, myslet na jeho přítomnost a častými modlitbami k němu obracet své srdce a svůj pohled.

Ztratit svůj život, neuspět – to by byla strašná představa, pokud bychom těmto slovům nedodali jejich evangelní význam. Slávou křesťana je jeho Pán.

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo pamatuje, že vše, co učiníme jednomu z těchto maličkých, činíme Tobě, a bude pomáhat všem ubohým kolem sebe!

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo Tě miluje z celého srdce, neboť nesnese, aby byl bohatší, než jeho Milovaný!

Být ti druhem, jaký je to program! Kolik místa máš v mém životě? Jsi první z těch, které miluji? Kolik času s Tebou každý den prožiji? Způsobů jsou stovky. Prvním je tichá modlitba, při níž nedělám nic jiného, než že jsem s Tebou nezištně, ztrácím svůj čas, jen abych Tě uctil.

Kdo miluje, chce se připodobňovat. Chtěl bych být dost dobrý, aby mohli říct: Jestli je služebník takový, jaký musí být jeho Pán?

Svoje ego jsem vložil v Tebe, Pane.

Bližní, i když s ním nejsme zajedno, je rozumná bytost schopná přinést do našeho života světlo.

Je možné žít jinak.

Svět, kde platí "nejdřív-já-a-bližní-jsou-mi-ukradeni" zatemňuje vesmír.

Odvraťme se od snů založených výhradně na zisku, snů o všemožných lákadlech, výdělku a výnosu.

Změňme se, zkusme žít jinak, naučme se na sebe zapomínat, dávat ostatním, osvojme si větší otevřenost vůči druhým. neomezenou velkorysost.

Raději se budeme na bídu druhých jen dívat. Vidíme se pěkně nadřazené nad všemi těmi ubohými hlupáky kolem nás. A odsuzujeme je, aniž bychom o nich cokoliv věděli.

Toužíme vlastnit stále víc. Stále pro to hledáme nějaké důvody. Jsme vězni své touhy po komfortu. Chtěli bychom si nechávat to, co je nám dáno, jen pro sebe.

Peníze mají sloužit lásce. Bez toho nebude mír, štěstí a harmonie.

Ovládají peníze svět? Bůh ví, že se peníze roztahují před našima očima stále víc, v televizi i v novinách a časopisech. Reklama má velikou moc.

Náš poklad je v našem srdci. Tuhle myšlenku dětem zdůrazňujte, aby si na ni vzpomněly, když bez ustání vyžadují nové věci pro zábavu.

Když jsem byl ještě kluk, otec a matka mi vštěpovali, že peníze mají sloužit druhým. Výchova hraje obrovskou roli. Štěstím mého života bylo, že jsem jako dítě vyrůstal v chudobě.

Musíme najít způsob, jak ukazovat školákům, že peníze nejsou jen tak něco. Právě doma se mají naučit poznávat hodnotu peněz.

Jak můžete vršit bohatství, nemyslet na druhé a nechávat si všechno pro sebe? V našich zemích je tolik chudých: bezdomovců, žebráků, propuštěných vězňů, lidí žijících v bídě.

Naučme se zachovávat určitý odstup ve vztahu k penězům, uchovejme si určitý svobodný prostor.

Osvoboď se od diktatury peněz. Bohatství je jako zdraví. Jeho nedostatek způsobuje trápení, ale jeho dostatek nezaručuje štěstí. Když si z něj člověk udělá boha, stanou se peníze tyranem, který vysušuje srdce, ohlušuje a oslepuje.

Všechno ostatní se přirozeně dostaví, jestliže budete mít lásku a budou-li vám důkladně naslouchat ti, s nimiž se stýkáte.

Jestli má Pán Bůh dobře zásobené bankovní konto, proste jeho. Dá vám, co budete žádat: soudnost, která by neměla oslabovat, neochabující energii, lásku - co možná nejvíce opětovanou, a nezdolnou naději.

Je čas chválit umění "společného života". Jeden ze zdrojů mnoha neslušností našeho století je třeba vidět ve virtuální komunikaci. Člověk mizí. Dříve se nedalo uniknout z místa, kde člověk žil, a od svého okolí. Dnes člověk utíká do virtuálních teritorií.

Naučme se zabránit mobilu, aby nás ovládl. Buďme struční. Používejme ho, abychom se informovali, abychom vyřídili problém, naučme se zastavit fádní řeči. Naproti tomu věnujme čas naslouchání druhému.

Takový mobil nám často přetrhává vztahy s ostatními. Od té doby, co se jeho používání rozšířilo, lidé začali vykládat na celé kolo věci, do kterých ostatním nic není. Je důležité vzájemně se vidět, mít se rádi, vynadat si přímo. Říkat si věci do očí je daleko lepší.

Touha vnořit se do digitálního světa končí tím, že nás izoluje od našich bližních, od sousedů, od našich nejbližších.

Rychlost a zmnožení informací přesahují naši schopnost reflexe a úsudku a nedovolují nám vyjadřovat se rozvážně a správně sami o sobě. Obklopení komunikačními prostředky nás dezorientuje, místo aby nám pomáhalo růst.

Možná máme strach z odpovědí, a to kvůli závazkům, které by z nich mohly vyplývat, a proto, že nám mohou naznačovat, že bychom měli změnit své jednání.

Dej prázdniny hluku. Ticho v sobě nese neuvěřitelnou sílu. Takovou, jaká nám umožňuje tázat se sami na sebe. Otázky: "Co udělám se svým životem?" "Co mě pudí k jednání?" můžeme potlačovat celý život, jestliže se budeme tvrdohlavě honit za nejrůznějšími zdánlivě důležitými věcmi, aniž bychom se zabývali sami sebou.

Kdybych ti měl dát úkol na prázdniny, vedl bych tě k opětovnému nalezení lidského rytmu tvého života a těla vyčerpávaného po 11 měsíců v roce. To, co si naplánuješ, tě má nabít na celý další rok, naplánuj to tedy tak, aby ti to přineslo osvěžení.

Je nezbytné udělat si čas na zpomalení. Odmítněte uspěchanost, vyhraďte si čas pro sebe, žárlivě si ho střezte!

Je třeba dostatečně využívat volného času a dostat se k tomu podstatnému. Vést dialog neznamená nutně jen mluvit. Gesta, pohledy, chvíle společného sportování i okamžiky společného oddychu úplně stačí.

Musíme najít způsob, jak ukazovat školákům, že peníze nejsou jen tak něco. Právě doma se mají naučit poznávat hodnotu peněz. Když jsem byl ještě kluk, otec i matka mi vštěpovali, že peníze mají sloužit druhým. výchova hraje obrovskou roli. štěstím mého života bylo, že jsem jako kluk vyrůstal v chudobě. Peníze musejí sloužit lásce. Bez toho nebude mír, štěstí, harmonie. Změňme se, zkusme žít jinak, naučme se na sebe zapomínat, dávat ostatním, osvojme si větší otevřenost vůči druhým, neomezenou velkorysost.

Bohatství je jako zdraví. Jeho nedostatek způsobuje trápení, ale jeho dostatek nezaručuje štěstí. Když si z něj člověk udělá boha, stanou se peníze tyranem, který vysušuje srdce, ohlušuje a oslepuje. Naučme se zachovávat určitý odstup ve vztahu k penězům, uchovejme si určitý svobodný prostor.

Je důležité vzájemně se vidět, mít se rádi, vynadat si přímo. Říkat si věci do očí je daleko lepší. Je čas chválit "umění společného života".

Rychlost a zmnožení informací přesahují naši schopnost reflexe a úsudku a nedovolují nám vyjadřovat se rozvážně a správně sami o sobě. Obklopení komunikačními prostředky nás dezorientuje, místo aby nám pomáhalo růst. Touha vnořit se do "digitálního světa" končí tím, že nás izoluje od našich bližních, od sousedů, od našich nejbližších. Nemluvě o těch, kteří z nejrůznějších důvodů nemají přístup k sociálním sítím a dalším prostředkům.

Možná máme strach z odpovědí, a to kvůli závazkům, které by z nich mohly vyplývat, a proto, že nám mohou naznačovat, že bychom měli změnit své jednání.

Dej prázdniny hluku. Ticho v sobě nese neuvěřitelnou sílu. Takovou, jaká nám umožňuje tázat se sami sebe. Otázky: "Co udělám se svým životem?" "Co mě pudí k jednání?" můžeme potlačovat celý život, jestliže se budeme tvrdohlavě honit za nejrůznějšími zdánlivě důležitými věcmi, aniž bychom se zabývali sami sebou. Odmítneme pak ale na tyto životně důležité otázky odpovídat.

Ztrať se v horách, ztrať se v lesích, ztrať se v očích své družky nebo druha, svých dětí, ztrať se na těch cestičkách mezi loukami. Ztrať se na dostatečně dlouhou dobu, abys našel sám sebe a také ostatní.

Kdybych ti měl dát úkol na prázdniny, vedl bych tě k opětovnému nalezení lidského rytmu tvého života a těla vyčerpávaného po 11 měsíců v roce. To, co si naplánuješ, tě má nabít na celý další rok, naplánuj to tedy tak, aby ti to přineslo osvěžení.

Je nezbytné udělat si čas na zpomalení. Odmítněte uspěchanost, vyhraďte si čas pro sebe a žárlivě si ho střežte!

Prázdniny jsou výsadní dobou pro povídání s dětmi. Je třeba dostatečně využívat času a dostat se k tomu podstatnému. Vést dialog neznamená nutně jen mluvit. Gesta, pohledy, chvíle společného sportování i okamžiky oddechu úplně stačí.

Naslouchejte opravdově. Vnitřně. Nejde o to, zaslechnout, ale naslouchat, dostávat se do nitra bytosti, objevovat v něm věci, které jsou jinak nesdělitelné.

Naslouchat z celého srdce znamená být služebníkem druhého, stát se velmi pokorným. Abychom byli služebníky, musíme sami sebe ochudit. Ten, kdo umí opravdu naslouchat, je velmi osvícenou bytostí, protože je pokorným služebníkem toho, s kým mluví.

Naslouchat! Neúnavně naslouchat. Náš svět hyne pro nedostatek naslouchání. Potřebujeme víc než kdy jindy lidi, kteří naslouchají. Naslouchat znamená přijímat druhého z celého srdce, snažit se zachytit veškeré signály, které vysílá.

Vyplňte si život samotou, meditací. Využití času pro sebe posiluje osobnost a umožňuje upevnit si své jistoty, Neschopnost být sám člověka destabilizuje, brání mu projevovat svou osobnost a připravit se na život v páru. Mladý dospělý, muž i žena, který ponese svou samotu, než najde partnera, bude prožívat lepší partnerský život než ten nebo ti, kdo nesnesou svou samotu, než se vezmou.

Na tyto životní otázky si odmítáme odpovídat. Možná máme z odpovědí strach právě kvůli závazkům, které mohou podněcovat, a obratům v jednání, jež mohou navodit.

Dnešní svět potřebuje ticho. Ticho v sobě nese neuvěřitelnou sílu. Takovou, která v prvé řadě dovoluje ptát se na sebe. Klást si otázky: "Kdo jsem? Kam směřuji? Co mě vede k jednání?!" Nemůžeme před nimi celý život unikat, když se honíme za vším možným, ale sebe vynecháváme.

Prvním receptem na radost je čerpat z jednoduchých a přirozených věcí života. A pak zvolna vařit na mírném ohni. Jsou malá každodenní štěstí, která mohou dohromady vytvořit velkou řeku štěstí.

Býváte často ponořeni, ztraceni v minulosti, anebo se zamýšlíte nad budoucností? Pak pociťujete jen výčitky nebo obavy a chybí vám radost ze současné chvíle. Nevidíte čas, který míjí. Mějte rádi hluboce, prožívejte plně přítomné hodiny, oddejte se tomu. Včerejšek není lepší, zítřek neznáme. Jako byste byli stvořeni jen pro jeden den, a to pro dnešek.

Nikdy dostatečně nepoděkuji svým učitelům, že mě urputně vedli cestou důsledného plnění povinností. Cestou náročnou, ale královskou. Splněná povinnost pomáhá člověku v sebeovládání a přináší mu nepředstavitelné uvolnění. Takže, rodiče, dejte se do toho a den co den veďte své potomky, aby poznávali krásu splněné povinnosti.

Přesouvat na zítřek, co se mělo udělat dnes, bývá zdrojem nelibosti a znechucení. Odkládá-li člověk do budoucnosti něco, co bylo plánováno udělat teď, vytváří si jen vratkou osobnost. Stále se tak pokouší dohnat, co měl stihnout.

Pokud po vás požadují, abyste pracovali rychle, pohybovali se rychle, rychle jedli, rychle mysleli..., buďte schopni říct ne! Všechno můžeme dělat s láskou.

Váš partner s vámi potřebuje mluvit? Buďte schopni si pro něj udělat čas a naslouchejte mu s veškerou pozorností, jakou si zasluhuje. Raději děláte nejdříve jednoduché věci? Dělejte je tedy až po těch složitějších.

Nic neodbývejte. Neradi zametáte? Dělejte to tedy svědomitě. Ani s velkou rychlostí, ani se sebezapřením, jinak byste všechno pokazili. Když jíte, vychutnávejte každé sousto. Zastaví se u vás přátelé? Nejednejte s nimi ve spěchu.

Nic není zbytečné. Začínejte i ty nejjednodušší úkoly provádět s láskou a vykonávejte je pak po celou dobu klidně. Prožijete tak zvláštní věci.

Pokud si budeme umět vzít ze svých čtyřiadvaceti hodin určitý čas pro sebe, budeme ho umět věnovat i ostatním.

Moudrost umožňuje přístup k nejvyšším formám spirituality. Ať už je nám vlastní kultura humanitní, nebo spirituální, moudrost směřuje k tomu, co stojí v našem nitru nejvýš, a tím je touha milovat a být milován. Moudrost je dnes víc než kdy jindy určitým druhem bláznovství. A bláznů se nám nedostává.

Moudrý ví, že možná bude mít málo přátel a hodně nepřátel. Jeho věrnost bude těšit ty první, ty druhé dobude jeho tolerance a schopnost soucitu.

Moudrý je si vědom své inteligence, ať je jakákoli, oživuje ji, přitesává, zdokonaluje. Až do posledního dechu. Moudrý cítí, že je obdařen duší. Hledá trpělivě a usilovně smysl svého života. Moudrost vychází ze zkušeností. Ovšem pod podmínkou, že se zkušenost stane odrazovým můstkem k postupu výš.

Moudrost znamená ovládat svou sexualitu. Moudrý je lékařem těla i srdce. Bude umět spojit nádheru srdce i sexu v lásce přijímané i dávané. Moudrý je ten, kdo má rád své tělo. Cítí jeho chvění. Pečlivě ho opatruje. Nařizuje mu. Je jeho vládcem.

Moudrost znamená ovládat svůj jazyk. Hloubku moudrosti lze posoudit podle schopnosti naslouchat druhému.

Moudrost znamená především řídit svůj život, vybírat si sami, co si máme vybrat, s plným vědomím, ve vnitřním tichu, daleko od každého vlivu, který by nás připravoval o naši svobodu.

Povolání se zrodí v prostoru rodičovské lásky a zásluhou této lásky. Bůh svého Syna poslal do toho nejkrásnějšího hnízda lásky, jaké kdy existovalo. Kristova lidská síla má svůj zdroj v něm, nikde jinde.

Zdrojem povolání se stane především silná milující rodina, která pravidelně chodí do kostela a je pro své děti "živou školou náboženství".

Většině mladých lidí mně svěřených bylo děsným způsobem ublíženo. Nevěří, že by je někdo mohl mít rád. Jejich oči jako by křičely: "Měj mě rád!" A přitom paradoxně odmítají jakýkoliv projev nezištné lásky. Musíme být zatraceně dobrými pedagogy, jestliže máme umět - bez jediného slova - skládat činu k činu tak, aby nám konečně jednoho dne uvěřili, že nám na nich skutečně záleží.

I když jsme nepoznali lidskou lásku, Bůh může na naši cestu přivést milující bytosti. Nebo někdo zasáhnout přímo a tajemně sám.

Už padesát pět let je to stále tatáž oslnivá záře, tentýž tajemný pocit: "Bůh tě miluje. Bůh nás miluje." Je něco důležitějšího, je něco naléhavějšího, než toto? Jen jednu výčitku Bohu činím, a sice tuto: "Proč jsi mi dal tak malé srdce, když do nás vkládáš tak velkou touhu po lásce?"

Mé kněžství je už čtyřicet let "prosvětlováno" lidskou láskou, která mě instinktivně vedla k tomu, že jsem vzal doslova tři nejkrásnější slova evangelia: "Bůh je láska" - ta slova pronikla mou duši, když mi bylo čtrnáct let.

Mým neocenitelným privilegiem je - pokorně to doznávám - že se mi dostalo i lásky lidské. Tak velké bohatství přijímané od kolébky je úžasným vkladem do života. Je to skutečný poklad. Zajištěná vnitřní rovnováha na celý život.

Lidé, kteří mě dnes poslouchají, žíznivě přijímají tuto lásku, jejíž sílu i zdroj má každý kněz odhalit. Každý kněz spalovaný Boží láskou pozná tajemnou radost, když o ní může kázat.

Taková je magie lásky, kterou byl člověk bohatě obdarován. Je nemožné nechat si ji sobecky pro sebe. Bůh, jenž je láska, dává lásku tvorům, a ti zase nemohou dělat nic jiného, než ji dávat dál. Takový je nádherný Boží plán. Od něj se odvíjí i má víra, která se neustále vrací k tomuto zdroji lidské lásky.

Nikdy mi z paměti nevymizí vzpomínka na to, s jakou silou a s jakou trpělivostí (moje matka) milovala svých patnáct kuřátek. Její láska mě nesla, pozvedávala výš a výš. A já se ji snažím dávat dál.

Láska přichází od Boha a on na naši životní cestu klade konkrétní důkazy této své lásky. Takovým nesmazatelným a hmatatelným důkazem Boží lásky pro mě byli mí rodiče. Zvláště má matka.

A bez ustání chci žít pro lásku. Jen tak, jedině tak mohu poznat lásku, Boha, který nás stvořil, abychom žili výlučně pro lásku. Nic jiného pro mě nemá význam. Nic.

Byl jsem velmi mladý, když jsem objevil, že Bůh nás miluje, že mě miluje... A miluje všechny stejnou nekonečnou láskou. Věřil jsem tomu okamžitě a věřím tomu stále. Navzdory mlhám a noci vím o jeho lásce ke mně.

Pán nás zve, abychom se při Otčenáši spojili ve společné modlitbě. Proto mám také ve zvyku vyzvat při mši věřící, aby se při této modlitbě, jak jsou vedle sebe, drželi za ruce. Je to jedinečné, ta masa spojených lidí, všech, žen, mužů i dětí, všech Božích dcer a synů spojených s Bohem.

Eucharistie zůstane vždy vrcholem našich modliteb, vrcholem lásky, nic jiného ji nenahradí. Do mých holých rukou sestupuje Kristus, Boží Syn, když ho volám, to je absolutně fantastické. I po pětačtyřiceti letech to pořád nechápu.

Starat se o víru není jednoduché. Vyžaduje to čas, úsilí a občas i dost boje. Zapamatuj si evangelium, které na tebe hodně zapůsobilo. Prožij s ním chvíli a každý den se nad ním zamysli. Svou víru neprožívej sám, ale s druhými.

Něco o tom říkají sami mladí: "Chodím jinam, abych byl na místě, kde je moje víra slyšet a kde ji můžu vyjádřit." A mají pravdu. Je dobré jít jinam, než se naše víra sbalí a zmizí. Ale přesto by ono jinam nemělo znamenat zůstat v osamocení, protože mladí se potřebují shromažďovat kolem určitých tváří kněží a laiků, kteří odpovídají na jejich žízeň po Bohu.

Chodit na mši jen z nějakého popudu, když se nám chce? Může se stát, že se popud nedostaví, že se nám už nebude chtít! Víra to může zabalit tak rychle, jak se vytratí naše eucharistická setkání.

Modlitba o samotě, to je základ. Modlit se s druhými lidmi je také základ. Farnost v první řadě shromažďuje celou lidskou rodinu. Je důležité nechat všeho a jít na hodinu týdně zpívat Bohu. Modlit se k němu, a pak, když je to možné, se setkávat.

Každý potřebuje svou víru posilovat. je nutné najít cestu, která k tomu vede. A každý si svou cestu může upravit na míru. ...jeho víra k rozběhu potřebuje, aby se připojil k běhu ostatních. K tomu je společná modlitba.

Ukládám si hodiny ticha, po nichž vzroste moje schopnost pracovat. Modlitba a ztišení jsou hlavními trumfy křesťana, když chce postoupit vpřed v poslání, které je mu svěřeno.

Jakmile pocítím, že zabírám naprázdno, že skoro nezvládám naslouchat, je útěk do ticha mou jedinou odpovědí nepříteli, který ve mě dřímá. Donutí mě to, abych svůj pohled obrátil k Bohu.

Nemysli si, že je to jen pro staré lidi a pro faráře, ne je to pro všechny. Čím víc budeš setrvávat v tichu, tím budeš bohatší. Přírodu si pak ponech v srdci. Staň se zastáncem ticha. "Bůh je přítelem ticha," říkala Matka Tereza.

K modlitbě se ztiš. Čím lépe se ztišíš, tím spíše k tobě Bůh přistoupí. Žádný speciální postup neexistuje, jen můžeš říct: "Pane, prožívám tuto chvíli s Tebou. Je jen pro Tebe, pro nikoho jiného." A potom už mlč.

Modlitba spojená s činností je úžasná síla. Zklidňuje a dodává energii. Ozařuje každý den, ať je jakýkoli.

Matka Tereza svým sestrám, utahaným prací, říkala: "Prodloužíme dobu modliteb, to vám poskytne víc klidu a nakonec zmůžete víc práce. Ukázalo se, že je to přesně tak.

Mám před sebou příklad Matky Terezy, abbého Pierra a mnoha dalších ponořených až po krk v zanícení, jejichž charitativní činnost byla možná, protože v obrovské míře vycházeli z kontemplace, živili se jí, bylo jim vlastní rozjímání uprostřed zápasu.

Když se do něčeho pustíš, neměl by ses upnout jen na dosah své činnosti, ale hlavně se věnovat hlubokému spojení s Bohem.

Daleko víc, než svému působení, i když i to je důležité, teď věřím síle modlitby. Modlitbou dostává činnost pokornější, ale sakramentsky účinnější dimenzi.

Jaké srdce je třeba mít k modlitbě? Chudé. Čím lépe si člověk vystačí sám, tím víc se mu modlitba protiví, je pro něj bezpředmětná, bezúčelná. Čím víc se člověk umenšuje, tím víc si uvědomuje svou ubohost a tím spíš modlitba sama vytryskne.

Modlit se není snadné. V některých dnech je to požitek, jindy je to prvořadá povinnost. Kdyby šla modlitba sama od sebe, modlili by se všichni! A země by byla pozemským rájem.

Daleko víc než svému působení, i když i to je důležité, teď věřím síle modlitby. Modlitbou dostává činnost pokornější, ale setsakramentsky účinnější dimenzi.

Modlit se, nebo jednat? Když jsem začínal se svým působením mezi delikventními mladými, myslel jsem si, že modlitba se nevyrovná neodkladnému kontaktu nebo záchranným krokům. A pak, v určitých chvílích, když jsem se ocitl v prázdnu, jsem poznal zásadní věc? čím víc jsem toho chtěl udělat... tím jsem toho udělal míň!

Často opakuji: sílu mi nedodává řepa nebo špenát, neposiluje mě ani to, že spím v noci osm hodin, jím "bio" a cvičím tělo, i když mi to všechno pomáhá. Moje síla, "mladost ve stáří", je ve vizi Boha - Lásky, kterou mi poskytuje modlitba.

Cítím, že ten ranní energetický kapitál po malých dávkách ozařuje mé dny. Jak potom nepotkávat každou chvíli v každé bytosti Toho, který je se mnou od začátku dne, po celou dobu mi udává směr, aktivizuje mě... a mé prožívání celého dne se mnou zakončuje?

A vždycky po deseti dnech prchnu na čtyřicet osm hodin do kláštera, sklapnu zobák a naslouchám Ježíši Kristu. Bez modlitby bych byl vyřízený!

Jak se modlím? Každý den - breviář, růženec, slavím eucharistii. Ráno - jedna hodina je hodinou absolutní intimity s tím, který mi neustále v životě pomáhá. Je mým kyslíkem, nezbytným, abych žil.

Modli se. Ptáci létají, ryby plavou a člověk se modlí. Modlitba je pro něj něco jako dýchání. Aby se mu dařilo milovat a bojovat, je potřeba, aby se modlil.

Miluj: Jedině láska člověka proměňuje a vede ho, aby postupoval dopředu.

Ano, "autorita znamená přivádět druhé k životu", jak říkal Saint-Exupéry. Přivádíme mladé k životu, lásce, respektu, a tak jim pomáháme vyrůst. A také jim předáváme svou sílu. Pak se zrodí dospělí, kteří budou stát na vlastních nohou a budou svobodní.

Jako vychovateli mi hodně pomohlo, když jsem pochopil, že pokora je základem autority. Evangelium nám říká: "Buď poslední, chceš-li být první, nikdy neusiluj o postavení: umývej ostatním nohy, neusiluj o to, abys byl obsluhován, ale služ druhým, buď jako dítě, které přijímá autoritu rodičů. Laskavé, milující autoritě se nedá odolat.

Ten, kdo je "buditelem", kdo druhé povzbuzuje a dokáže zpochybnit sám sebe, pustí se do akce a umí vzít na sebe riziko. Člověk skutečně nemůže růst, pokud necítí, že existuje pro druhého. Je to veliká radost, pokud cítíme, že jsme užiteční.

Někteří lidé mají schopnost pomáhat druhým růst. Služba těm mým lotrům mě přinutila překonat sám sebe. Je krásné potkat na své životní cestě lidi, kteří vás k něčemu povzbudí. Sloužit někomu znamená důvěřovat mu, odhalit mu své plány, sdílet s ním úspěch, dát mu najevo, že bez druhých neuděláme nic...

Setkal jsem se s výjimečnými lidmi, jejichž duše překypovala modlitbami, a přitom nedávali nic najevo. Dokonce ani jejich okolí si jich nevšimlo. Nikdo nezávidí tomu, kdo žije v pokoře. Závidí se pyšnému člověku, který lpí na prvním místě, a takový člověk bude poražen. Je třeba žít v pokoře. Snažit se být kdesi vzadu, nehrnout se dopředu.

Pokud chcete žít jako spravedliví, vyvarujte se chování, jehož účelem je, abyste se zviditelnili. Jinými slovy, vyhýbejte se snaze dostat se na první místo, dopředu. Držte se stranou. Nepředvádějte se. Pokud si chceme uchovat pokoru, musíme zůstat skrytí.

Skutečná pokora znamená nepovažovat se za pupek světa a naučit se, jak umět žasnout nad Bohem, a tedy i svými bližními. Zapomeneme pak na sebe a budeme obdivovat ostatní.

Neustále škatulkujeme lidi. Srovnáváme se s druhými. Křesťan by škatulkovat neměl. Existuje o tom výjimečné podobenství o farizeovi a celníkovi. Celník, místo aby farizeovi odsekl: "Ty nádivo, co si o sobě myslíš? Jsi snad Duch Svatý?", přijal jeho výlevy vstřícně. Vytěžil z nich ještě více pokory. Naopak, on sám řekl Pánu: "Slituj se nade mnou hříšným." Tuhle pasáž z evangelia bychom si měli často číst. My všichni.

Líbí se mi, co o pokoře napsala svatá Terezie: "Pokora, to znamená podporovat druhého." Podporujte druhého a přeneste se přes to, co u něj není tak docela v pořádku.

My všichni - a já ze všech nejvíc - neustále na druhých hledáme nedostatky a hnidy a poukazujeme a to negativní. Často druhé odsuzujeme a shazujeme. Místo abychom je vyvyšovali. Žasnout nad druhým, to znamená nemyslet už na sebe, na svou image. Jakým právem budu posuzovat svého bližního a hledat na něm hnidy, když já sám jich mám celé stádo!

Žasnout nad druhými: nenašel jsem lepší definici, abych vám mohl popsat ten nejkrásnější možný postoj, jaký můžeme k lidem zaujmout. Můžeme projevovat maximální bratrskou lásku, můžeme mít naději pevnou jako beton a přímo helvetskou víru, ovšem pokud nemáme dost pokory, abychom žasli nad druhými, nejsme ničím.

Když vás navštíví přátelé, nepřijímejte je jenom tak, mezi dveřmi. Když s vámi partner potřebuje mluvit, naučte se vyhradit si čas a naslouchat mu s veškerou pozorností, kterou si zaslouží. Pokud byste nejraději dělali snadné věci, nechte si je až na konec. Všichni po vás chtějí, abychom rychle pracovali, rychle se hýbali, rychle jedli, rychle se hýbali... naučte se tomu vzepřít.

Začněte i ty nejprostší úkony vykonávat s láskou a zažijete neuvěřitelné věci. Nic nešiďte. Pokud třeba neradi zametáte, začněte zametat s láskou. Ne v co nejrychlejším tempu, ne proti své vůli, to byste všechno pokazili.

Žádný velký úspěch jsem vlastně nezaznamenal. Ale ta čtyři Tereziina slova mi umožnila překonat sám sebe. Kdyby svatá Terezie neexistovala, musela by se vymyslet! Neustále se objevuje ve své vznešené a věčně platné větě "všechno dělat z lásky", kterou přijal za svou bezpočet duší. To jsou ty miliony okvětních plátků růže, které nám posílá z nebe.

Je tu obvyklá hromada pošty. Třídím. "Nejdřív ty nepříjemné dopisy", našeptává Terezie. A tak si přečtu dopis od toho, kdo popisuje své trápení nebo žádá mou pomoc, anebo mi zkrátka jen nadává. Tolik úkolů na mě ještě čeká. "Tohle je tvoje priorita", ozývá se Terezie. A tak se věnuji i těm nejprotivnějším dopisům s láskou. A takto osvícený radou "dělat všechno z lásky" se dostanu do postele ve čtyři ráno.

Když jsem nabitý Boží silou, přecházím do útoku. Dotírají na mě schůzky, vyřizování pošty a telefony.Uprostřed nabitého programu přijde rušit nějaký lotr, co mě chce pumpnout o pár euro svými obehranými triky. "Všechno s láskou", opakuje svatá Terezie! Dát mu s respektem sice méně, než po mě chce, ale dost na to, aby měl pocit, že mu někdo naslouchal.

Všechno může být záminkou k lásce: druzí lidé i spousty drobností, které nám vyplňují den. Jsou dny, kdy se bez problémů pustím do modlitby i eucharistie. Je to pro mě životně důležité. Mám to vyzkoušené a dává to velkou sílu. Ale jiné dny bych potřeboval buldozer, aby mě dotáhl k tomu, že se obrátím k Bohu. I když vím, že je to pro mě stejně důležité jako dýchání. Někdy mé rozjímání přeruší silná únava, telefon nebo jiné rozptýlení. Modlitbě pak zůstane nádech nedokončenosti.

Začněte plnit i ty nejprostší úkoly s láskou a zažijete neobyčejné věci. Nic nešiďte. Jestli neradi zametáte, začněte to dělat s láskou. Ne rychle a s odporem, to byste všechno zkazili. Když jíte, vychutnávejte si každé sousto. Přijdou za vámi přátelé: neodbývejte je. Váš partner si chce s vámi popovídat - najděte si čas a vyslechněte ho se vší pozorností, kterou si zaslouží. Dáváte přednost snadným věcem - dělejte je až nakonec. Pořád se po vás chce, abyste pracovali rychle, hýbali se rychle, jedli rychle, mysleli rychle... Naučte se říkat ne. Všechno se dá dělat s láskou.

"Je třeba nepominout žádnou, i sebemenší, oběť, žádný pohled, žádné slovo. Těžit ze všech drobných věcí. A dělat je z lásky,"říkala svým mírným způsobem svatá Terezie. Všechno dělat z lásky: Vylézt ráno z pelechu je pro mě utrpění už od dětství. Jak těžké je opustit vyhřátou postel a měkoučký polštář! A Terezička mi našeptává: "Dělej všechno z lásky." A já se tedy vyhrabu z postele. Mám sklon flákat ranní hygienu: to je další utrpení! A tak si znovu pomyslím na tu větu svaté Terezie... Vykonávat tyto rituály s láskou se může jevit jako hloupé a zbytečné. Přesto - věnovat lásku i tomu sebemenšímu gestu náleží ke svatosti.

Dodávám: "Věřím ve společenství svatých." Je to výjimečné, neviditelné shromáždění těch, kteří jsou mimo tento chrám: Staří lidé, kteří se už nemohou přemísťovat, nemocní, vězni. Jeden z nich mi řekl, že se každý den hodinu modlí, a to v cele, ve které přebývá s dalšími třemi zadrženými. Rozjímající řeholník a řeholnice, kteří mají odvahu žít v omezeném prostoru ale žijí svůj život v Bohu a do služby modlitbě dají vše. Žebrák na rohu tohoto kostela. Všichni ti, kteří nesou své utrpení a zoufalství tam, kde my žijeme a kteří na nás čekají venku. "Věříte?" "Věříme." "Věřím ve vzkříšení těla a život věčný. Začíná už tady, pokud se po skončení mše staneme bojovníky za spravedlnost a lásku. Věříte?" "Věříme!" Amen.

Pokračuji:"Věřím v Svatou církev obecnou." Víte, jak se útočí na církev! Říkám, že církev nese úžasné mysterium, mysterium lásky. Církev je zvěstována - s námi i nám navzdory, přes naše stinné i světlé stránky - a my ji musíme milovat. "Věříte?" "Věříme."

Dále: "Věřím v Ducha Svatého." Pokračuji: Bůh Bůh stvořil člověka. Z lásky poslal svého Syna. A Duch Svatý nám umožňuje pochopit tento zázrak. Pro ilustraci: Sloužil jsem mši svatou v jednom kostele. Při pozdravení pokoje jsem šel mezi lidi a podával jsem jim ruku. Došel jsem ke dveřím, které byly pootevřené. Stiskl jsem ruku jedné ženě a ona se rozplakala. Nechápal jsem to. Po měsíci jsem od ní dostal dopis. Ta paní mi psala: "Kvůli velkým problémům s jedním knězem jsem třicet let nevkročila do kostela. Ten den jsem procházela kolem kostela, zaslechla jsem zvony a vešla. A zrovna v tu chvíli jste přišel ke mně a stiskl mi ruku. Od té doby chodím do kostela každou neděli." A dodala: "Ale co mě přimělo, abych vstoupila do kostela?" Já odpovídám: "Duch Svatý." A ptám se:"Věříte v Ducha Svatého?" "Věříme."

Pokračuji: "Přijde soudit živé i mrtvé." Budeme souzeni podle lásky, podle ničeho jiného. O tom jsem absolutně přesvědčený. A budeme souzeni tak, jak soudíme druhé. Takže se každý máme čeho bát! Guy Gilbert

Pokračuji: "I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha Svatého,..." a komentuji: Ježíš Kristus prožil krásné dětství plné lásky. Dožil se třiatřiceti let. V dospělosti pracoval jako tesař. A pak začal hlásat to, co mu vnukl jeho Otec: Milujte jedni druhé, dělte se spolu. A kněží tehdejší doby, pokrytci, samozřejmě nemohli přijmout, aby jim někdo naplno říkal: Modlíte se, ale hlavně hromadíte peníze. Neděláte to, co říkáte, přitom nás nutíte to dělat. Kristus byl na straně poražených. A to přece nešlo. Tak ho zmasakrovali, strašně trpěl. Zabili ho, vstal z mrtvých. Taková je naše víra. A kdybych nevěřil, že vstanu z mrtvých, můj život na zemi by neměl velký smysl. Myslím na ten druhý život, kde nás uvítá Bůh. Je to pokračování lásky, kterou prožíváme na zemi. A to je nádherné. Vstaneme z mrtvých. Věříte tomu? Guy Gilbert

"Věřím v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země." Jsme lháři a pokrytci, že blahořečíme Bohu Stvořiteli, a přitom jedni jako druzí znečišťujeme naši zemi. Chcete snad, aby naše děti za padesát let musely nosit plynové masky? Takže pojďme, prosím, říct: "Bože, Stvořiteli nebe i země, dej nám sílu dál zemi neznečišťovat a neničit. Věříte v Boha, Stvořitele nebe i země? A Boží lid radostně odpovídá: "Věříme!"

Čas od času potřebuje Otčenáš nebo Vyznání víry trochu osvětlit. Jinak se hloubka a půvab těchto základních modliteb začnou vytrácet. Je naším úkolem pomoci věřícím nechat je proniknout až do hloubi duše. Občas Vyznání víry nahlas rozebírám. Budu odříkávat Vyznání víry a po každé větě zkusím dodat ještě malý komentář. Pokud budete souhlasit, když položím otázku "Věříte?", odpovíte "Věřím!

Nechat sestoupit Lásku znamená vykřičet utrpení lidí, ale také naději. Proto pokaždé mši s našimi mladými zalévá věřící vřelý pocit. Cítím, že jsou šťastní, když s nimi slavím eucharistii. Radují se z tajemství, které vnímají, aniž by mu příliš rozuměli, a které je prostupuje do hloubi duše. Někdy tiše pláčou. Právě v těchto chvílích jsem viděl ty nejkrásnější diamanty.

Právě v eucharistii, ke které můžeme přistoupit se všemi svými slabostmi, jsem vždycky našel sílu a odvahu pokračovat. Jedině ona má moc otevírat lidská srdce.

Kněz může jedině "vstoupit" a "nechat vstoupit" do svátosti oltářní. Způsob slavení eucharistie probudí k víře, nebo zůstane rituálním okamžikem bez síly, určeným jen pro marné uspokojení svědomí.

Často mě žádali, abych sloužil ve své černé bundě. Pokaždé jsem odmítl. Proč? Protože roucho spojuje nás, různé Boží služebníky, a lidi, k nimž jsme posláni. Eucharistie přináší sdílení různých typů služby a také všech našich zvláštností a rozdílů. Je to poklad univerzální církve. Neměli bychom vnímat jen ten zářivý jas. Zůstávají ještě ruce a obličej celebrujícího. Nemůžeme si jich nevšimnout, to ony nás volají k modlitbě. Každé gesto celebrujícího vypovídá o jeho vnitřním klidu, jistotě, že Bůh je zde, radosti z toho, že byl vyvolen, on, tak ubohý, právě pro tuto chvíli.

Jak mám rád ty tváře lidí, když dostávají svaté přijímání, ty oči, které se dívají na toho, kdo "dává Boha". Podávat svaté přijímání, to je jeden z největších okamžiků mého života. Každému jako jedinečné osobnosti pomalu rozdávat, je něco neopakovatelného.

Připadá mi nemožné, že by ve tvé čtvrti, ve tvém městě nebo regionu nebyla eucharistie, která by ti poskytla závan lásky a naděje, které hledáš. V mnoha francouzských městech jsou, pokud vím, místa, kde se odehrávají nedělní shromáždění, na nichž není nic folklórního nebo výjimečného, ale dobře se tam modlí. Najdi si takové místo a běž tam!

Mladým, kteří tvrdí, že už mají mší dost, a tvrdí, že jim nic nepřináší, odpovídám: "Co děláte pro to, aby byla mše živá?Když narazíte na nepružnost kněží, ptejte se jich, provokujte je, ale nevzdávejte to. Když nedokážete ukojit svou žízeň tam, kde jste, hledejte v jiné komunitě eucharistii jako zdroj života.

Člověku chudému duchem, který vkládá veškerou svou důvěru v Boha, dává Pán za pokrm sám sebe, přičemž toto nádherné tajemství dochází svého dovršení v eucharistii. Jen ten, kdo má srdce chudého, umí si eucharistie vskutku vážit a čerpat z jejího bohatství.

V prvé řadě je zapotřebí položit si otázku po adresátovi (ke komu mluvit o Bohu?). Dokonce bychom se měli ptát, jestli bychom to neměli být nejprve my sami. Když slyšíme: "jak dnes mluvit o Bohu", předpokládáme, že se myslí k těm ostatním, jako kdyby se nás ta otázka ani netýkala. Protože sami jsme křesťané, jaksi samozřejmě soudíme, že tento problém vyvstává vzhledem k nekřesťanům.

Klademe si otázku, "jak mluvit o Bohu". Člověk ale nemluví jen o někom nebo o něčem, ale vždycky také k někomu. Když nebudu brát ohled na druhého a na jeho vnímání, znevažuji nejen jeho jinakost, ale i svou vlastní řeč. Snažíme-li se mluvit o Bohu bez ohledu na to, ke komu, v pravém smyslu slova nemluvíme, jen bezostyšně a pyšně uklidňujeme svoje svědomí, které nám našeptává: "Běda tomu, kdo neevangelizuje." Taková evangelizace pak působí jako parní válec.

Mnozí si myslí, že rozhodující pro "novou evangelizaci" je nevyhýbat se novotám, zlepšovat metody komunikace, lépe si osvojovat nejnovější technologie. Evangelium samo o sobě dost dobře nefunguje, potřebujeme evangelium plus multimédia, Boží tvář plus Facebook, Ducha svatého plus Twitter... Máme k tomu stále více prostředků, ale protože neznáme cíl toho všeho, ty prostředky se samy stávají účelem. Ustavičně se zdokonalují a dávají nám větší "moc", ale ve skutečnosti slouží jen k rozptýlení mysli po ztrátě jakéhokoliv smyslu. Už se neví, co důležitého se má sdělit, a proto se komunikuje už jen o komunikaci.

Vaše Eminence, vyzval jste nás, abychom se na tomto kolokviu pokusili zažít něco z Mojžíšova ohromení při Božím zjevení. Hlas z keře nařizuje Mojžíšovi zout opánky. Mojžíš...pochopil, že požadavek vyzout se je od Boha, a proto si zakrývá tvář, aby jej nezahubila tak silná dávka života. To je tělesný důsledek jeho duševního ustrnutí. Ještě před chvílí tu byl obutý muž s nezakrytým obličejem, a teď si tvář schovává a nohy má bosé.

Velký Řehoř se ve srovnání s Boží velikostí cítí maličký, i když je to Svatý otec, před Bohem je jako nemluvně, jako malé dítě, které koktá. Takže na co se zmohu já? Leda na ubohé žvatlání, ani slabikování to nebude. Ano, největším ziskem z této přednášky by mohlo být naučit se koktat, stát se malým dítětem, nesnažit se vyrovnat velkým řečníkům, ale zůstat jako děcko ohromené tajemstvím.

Bohužel však, jak jste, Vaše Eminence i drazí bratři a sestry, jistě uhodli, kdyby se mi podařilo naučit vás v deseti lekcích, "jak dnes mluvit o Bohu", byla by to katastrofa. Jakmile bych začal pracovat "s Bohem" tak, že by na něj dohlížel tým odborníků a protlačovala by jej reklamní agentura, výsledkem by možná byla Jobsova hračička, ale ne Bůh Jobův. Musím se tedy ...ke své hanbě přiznat - ne, daný předmět naprosto neovládám, ani mu nerozumím... Spíš ovládá on mě a rozumí on mně.

Ale já jsem tu, abych napravil slabiny evangelia a jeho apoštolů. Řeknu vám, jak na to, aby "On" byl "zajímavý", "vstřícný", "občanský", "ekologicky trvale udržitelný", zkrátka, aby mu nikdo neodolal, mám-li mluvit jako kalvinisté a obchodníci s luxusním prádlem. Račte tedy blíže, dámy a pánové, jsem koordinátor projektu zjevení a kejklíř s absolutnem, který dokázal "Slyš Izraeli" prohnat auditem a ukážu vám, jak z věrouky Boží udělat žádané zboží!

Mohu říci, že náš klient je dost skromný (profesionálně říkám "klient"). Náš "klient" se skrývá, chápete, dokonce chce, abychom se na něj obraceli ve skrytosti, a že prý dokonce není dobře volávat Pane, pane na veřejných místech, což jeho propagátorům nesmírně znesnadňuje práci. Co horšího, my se snažíme udeřit hřebíček na hlavičku, a on se klidně nechá přibít hřeby na kříž.

Koneckonců s Bohem se znám velmi dobře (naposledy jsme spolu jedli minulou neděli) a beze všeho vám vysvětlím, jak o něm dnes mluvit. Konečně tu máme evangelizaci s prstem v nose. Misie jako po másle. Odejdete odtud s úžasným návodem, osvojíte si něco z křesťanské prodejní techniky a a apoštolského marketingu. Budou z vás reklamní agenti pro neviditelno a své posluchače přilákáte snadněji, než světový pohár nebo americký seriál.

Milost, abych to řekl jasně, je malý nebo velký dar nesmírné Boží štědrosti, který nám Bůh, protože je nesmírně dobrý, dává. On nám naděluje ze svého bohatství, a my, chudí, slepí a zmrzačení jsme jím obohaceni, a jeho bohatství přitom v něm zůstává stále stejné, neumenšuje se ani nevzrůstá. Jaká to nepředstavitelná velikost! On všechny obohacuje! Tisíce tisíců a miliardy miliard lidí byli takto obohaceni a stali se svatými. A bohatství v Bohu zůstává stejné.

Nikdy jsem neviděl, že by se hněvem dosáhlo nápravy, ale vždy láskou. Tak se káraný rád obětuje. Proto to tak dělejte. Vezmi si příklad ze sebe. Jak zkrotneš? Když ti budou nadávat, či projevovat lásku?

Říkám to sobě i všem. Nikoho nechtějte napravovat hněvem, neboť pokušení se neodstraňuje pokušením, ale pokorou a upřímnou láskou. Vidíš-li, že Tě ovládá hněv, na čas odlož snahu o nápravu. Až uvidíš, že tě hněv opustil, dostavil se klid a tvá schopnost jasně rozlišovat funguje bez vášně, pak můžeš říci, co je užitečné.

Protože člověk je tvorem rozumným a krotkým, nesrovnatelně lépe se napravuje láskou a mírností, než hněvem a hrubostí. Já to objevil až po mnoha velkých zkouškách. Dobrem a láskou můžeš udělat mnoho lidí krotkými. A je-li někdo dobře disponován, dosáhneš rychle toho, že se napraví a stane se andělem Božím.

Proto když tě popadne hněv, zavři pevně ústa, a s tím, kdo tě napadá, haní, odsuzuje a různými způsoby pokouší, vůbec nemluv. Had svíjející se ve tvém srdci se doplazí k hrdlu, a znemožníš-li mu vyjít, udusí se a zdechne. Když se to bude několikrát opakovat, hněv se zmenší a zmizí úplně.

Píšeš o hněvu v srdci člověka. Hněv sám o sobě je přirozený. Jako nervy v těle. On je nerv v duši. A každý ho musí používat proti démonům, heretikům a komukoli, kdo nás svádí z cesty, která vede k Bohu. Ale když se hněváš na bratry, s kterými společně žiješ, nebo ničíš dílo svých rukou, když jsi mimo sebe, věz, že jsi nemocný marnou slávou a že zle užíváš nerv své duše. Zbavit se toho můžeš láskou ke všem a autentickou pokorou.

Bylo by dobré, kdyby všichni měli dobrý charakter, byli pokorní a poslušní. Jestli je povaha někoho tvrdá jako železo, ať neztrácí naději. Musí bojovat a s Boží milostí může zvítězit. Bůh není v tom, co vyžaduje, nespravedlivý, ale za dary, které udělil, žádá protihodnotu.

Skoro vždy se tito lidé, kteří jsou určitým způsobem nadanější než ostatní, vedou k pokoře s obtížemi. Myslí si o sobě, že jsou něco a ostatní nic. Je tedy třeba mnoho námahy a trpělivosti, než bude odstraněn základ této staré pýchy a bude nahrazen druhým, pokorou a poslušností Kristu.

Neposlušný člověk je nesnesitelný a obtížný. K polepšení je možné jej přivést jen s krajní trpělivostí. Jen díky maximální trpělivosti jejich starců, toleranci a lásce jejich spolubratrů lze přivést tyto těžké povahy začátečníků k rozumu.

Píšeš mi a vyjadřuješ svůj údiv nad tím, že bratr, kterého jsi tam viděl, vkládá tolik těžkého úsilí do své mnišské práce, a že v jeho nitru ještě vládne egoismus. Ale myslíš, že je pro člověka snadné zvládnout vášeň? Dobré skutky, almužny a všechny vnější dobré činy nezmenšují aroganci srdce. Ale upřímnost myšlení, bolestné pokání, zkroušenost a pokora, to činí nepoddajného ducha pokorným.

Boží milost, mé dítě, je jako návnada, která se dostane do duše a nenásilně táhne člověka k vyšším a vyšším skutečnostem. Zná způsob, jak ulovit duchovní ryby, aby je vytáhla z oceánu světa. Ale co bude potom? Když Bůh vytáhne ze světa aspiranta ne mnišský život a přivede ho na poušť, neukáže mu hned, jaké jsou jeho vášně a pokušení, čeká, až se stane mnichem a až ho Kristus spoutá svou bázní. Pak teprve začnou zkoušky, zápas a boj.

Píšeš mi, že máš mnoho pokušení. Ale jimi se, mé dítě, uskutečňuje očištění naší duše. Kde je utrpení, kde jsou pokušení, tam je i milost. Tam nacházíš milovaného Ježíše. ... On mi často říká: "Když vytrváte, získáte své životy. Ne v netrpělivosti. Všechno slyším, všechno bude, ale ne hned."

Jsem si jist, že nakonec Modlitbu nalezneš. O tom nepochybuj! Jen klepej přímo na bráno Božího milosrdenství, Kristus Ti jistě otevře, opak je vyloučen. Miluj ho mnoho, abys mnoho dostal. Na tvé lásce k němu, velké či malé, závisí míra jeho daru, velká nebo malá.

Autor: Jakub od Ježíše - Info o autorovi

„Ne, nemyslím si, že se změníš jen tím, že se navenek budeš chovat dobře. Dokonce mi velmi vadí to, že jen něco navenek hraješ, protože mám instinktivní hrůzu ze všeho, co je falešné.“

Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu.

Pro křesťana je kříž vždy ozářen světlem Velikonoc, ale toto světlo lze plně objevit pouze, když sami projdeme křížem, který je jedinou cestou k Životu.

Kříž není konec, ale cesta, která vede ke světlu Zmrtvýchvstání. Smrt a Zmrtvýchvstání jsou dvě neoddělitelné tváře jedné a téže skutečnosti: velikonočního tajemství Ježíše Krista.

Kristus stále bojuje proti současnému sobectví tím, že dává světu nejobdivuhodnější příklad lásky a oddanosti. Existuje jen jedna oběť, nesmírná oběť kříže, která, započatá na Kalvárii, pokračuje až do konce časů a prostřednictvím mší svatých se rozšiřuje až do končin země.

To je život kněze. Na všechno zapomenout, vzdát se všeho, dokonce i života, všechno darovat druhým. Existovat jen pro druhé, dávat jim poznat Ježíše a vést je k tomu, aby ho milovali.

Jsme stvořeni pro Boha, toužíme po Bohu. Ale Bůh je neviditelný, Bůh je ze své podstaty neuchopitelný. Proto máme potíže ho najít, spočinout v něm, sjednotit se s ním. Aby tuto obtíž vyřešil, Bůh se vtělil. Slovo se stalo člověkem. A lidé viděli Boha, slyšeli Boha, svatý Jan se přitulil k Božímu srdci. Ano, ale co ostatní lidé? Všichni ti, kteří přijdou po těch, kdo zažili Ježíše na této zemi, a kteří budou sužováni stejnými potřebami, trpět stejným hladem? Kristus na tuto potřebu reagoval. Stal se člověkem. Stal se chlebem. A po dva tisíce let církev nabízela zástupu svých dětí malou hostii a říkala: Ecce Agnus Dei…Hle, Beránek Boží. Ano, zde je Bůh!“

A v Božích očích není více či méně důležitá povinnost, jen více či méně milující srdce. Do všeho vkládejte nezměrné množství lásky. Mějte jen jednu jedinou starost: milovat Boha, sloužit Bohu tím, že velmi pokojně konáme to, co Bůh žádá v našem konkrétním zaměstnání. V tom všem je úžasná možnost lásky a v Božích očích se duše od sebe liší pouze tím, nakolik se snaží vše dělat z lásky.“

Boží pohled vždy hledá naše srdce, naši vůli, naši pozornost; a na zemi je jen jedna věc: chtít to, co chce Bůh. Dělat všechno z poslušnosti Bohu je základní funkce, velmi jednoduchá funkce, což znamená, že nehledáme Boha tím, že děláme tu či onu věc, ale že vždy sloužíme Bohu, ať už děláme cokoli. Sloužíme Bohu tím, že zametáme, že spíme, když je čas spánku, že se modlíme, je‑li čas modlitby, že učíme ve škole, že recitujeme oficium, sloužíme Bohu v tom všem, co je povinnost našeho stavu.

A vidíte, když uznáme tyto pravdy: že mu patříme, že máme na zemi jedinou funkci, kterou je chválit Boha, žít zcela pro Boha, proměnit celý svůj život ve velkolepou a tichou píseň lásky k Bohu a adoraci Boha, život se stává velmi jednoduchým, protože nezáleží na tom, co dělají naše ruce, nezáleží na tom, do jaké situace nás Bůh staví, nezáleží na tom, jaká zaměstnání zabírají náš den, ať už ve skrytosti nebo před zraky světa.

Nejkrásnější chvála je dělat za všech okolností to, co po nás Bůh chce. Jde o to, aby naše bytost ustavičně opěvovala Boží slávu tím, že bude pozorně prožívat svou naprostou závislost na Něm. To je to, co znamená chválit Boha, respektovat Boha a sloužit Bohu. Dělat to, co On chce, dělat to tak, jak On chce, dělat to proto, že On chce.

„Každý život, který existuje, má zvláštní smysl, zvláštní povolání. V důsledku toho musím svůj život směřovat k určitému cíli, mám nějakou funkci, kterou mám plnit. A mou funkcí je žít pro Boha, abych pak po celou věčnost poznával, ‚vlastnil‘ a nazíral Boha v nebi. Žít pro Boha zde na zemi znamená přizpůsobit celou svou vůli, která řídí celou mou bytost, vůli Boží; vůli Boží, kterou mi ukazuje přirozený zákon, pozitivní zákon, Boží desatero, evangelium, zvláštní povinnosti mého stavu, mé řehole třetího řádu Karmelu.

„Neopomíjej se modlit s tíhou svých starostí. Utrpení je tak mocná modlitba! Nechť tě tvá zkouška odpoutá od země a osvobozen spočineš v Bohu bez problémů a starostí. Říkejte Bohu stále dokola: Fiat voluntas tua!“

Kéž pěstujeme svou poslušnost podle té jeho. Je normální, že poslušnost někdy něco stojí. Nezapomeňte tedy, že jsme přišli poslouchat, to je cena za smrt – a život.

Od počátku svého života až po svou smrt na kříži vydává Kristus slovy i skutky svědectví pravé a úplné poslušnosti. Až do samého konce plnil vůli Otce, která byla po jeho celý život jeho pokrmem. V posledním okamžiku si uvědomuje, že tato vůle byla zcela naplněna, že ‚vše je dokonáno‘. V tomto okamžiku také Kristus koná své velké vítězné dílo a vstupuje do plného vlastnictví nebe.

Šťastnému člověku v ráji Satan vdechuje stejný jed, ‚být jako Bůh‘, poznávat dobro a zlo. Důkaz lásky, o který Bůh žádal, byl zcela minimální. Adam a Eva odmítli… neposlechli… A byla to smrt, ztráta všech darů pro ně i jejich potomky… ta strašná žádostivost, jejíž smutné následky popisuje svatý Pavel Římanům

Abychom lépe pochopili, jaké obohacení přináší duši slib poslušnosti, podívejme se na důsledky neposlušnosti u andělů a prvního člověka, kteří byli oba stvořeni k ‚obrazu Božímu‘. Lucifer, nejkrásnější z andělů, se domnívá, že je schopen být ‚jako Bůh‘, být strůjcem svého štěstí, a odmítá sloužit. Pro něj a ostatní vzbouřence je to okamžitě peklo, tedy zbavení Boha.

Autor: Jan Pavel II. - Info o autorovi

Kéž by Bůh dal, a kněží si byli neustále vědomi, jakého daru se jim dostalo, a kéž by v mnoha mladých lidech vzbuzoval ochotnou a velkodušnou odpověď na své volání k tomu, aby se bezvýhradně nechali strávit pro věc evangelia. Budou z toho mít prospěch muži a ženy naší doby, kteří tak velmi potřebují naději, a naplní to radostí křesťanské společenství, jež bude moci hledět s důvěrou do neznáma, a na to, co je čeká ve třetím tisíciletí, které už je za dveřmi.

Na základě své vlastní dlouholeté zkušenosti jsem se v tolika různých situacích utvrdil v přesvědčení, že účinná pastorace, opravdová "péče o duše", může vyrůstat pouze z půdy kněžské svatosti. Opravdové tajemství ryzích pastoračních úspěchů nespočívá v hmotných prostředcích a ještě méně v "nákladných prostředcích. Trvalé plody pastoračního úsilí vycházejí ze svatosti kněze. To je základ!

Jednou jsem napsal: "Modlitba utváří kněze a kněz se utváří modlitbou." Ano, kněz musí být především mužem modlitby, musí být přesvědčen, že čas věnovaný důvěrnému setkání s Bohem, je nejlépe využitý čas, protože prospívá nejen jemu, ale i jeho apoštolské práci.

Protože je kněz ve stálém styku s Boží svatostí, musí se stát svatým. Sama jeho služba ho vede k volbě života, inspirovaného evangelijním radikalizmem, což vysvětluje, jak je pro jeho život nutný duch evangelijních rad: čistoty, chudoby a poslušnosti. ... Odtud zvláštní potřeba modlitby v jeho životě: modlitby, která pramení v Boží svatosti a která je zároveň odpovědí této svatosti.

Kněz je svědkem a nástrojem Božího milosrdenství! Jak je v jeho životě důležitá zpovědní služba! Jeho duchovní otcovství se uskutečňuje nejplnějším způsobem právě ve zpovědnici. Právě ve zpovědnici se kněz stává svědkem velkých divů, které Boží milosrdenství působí v duši, jež přijme milost obrácení. Je však nutné, aby každý kněz, který slouží ve zpovědnici svým bratřím, dokázal sám udělat tutéž zkušenost Božího milosrdenství při vlastní pravidelné zpovědi a duchovním vedení.

...hlásání směřuje k tomu, aby se člověk setkal s Ježíšem, zvláště v tajemství eucharistie, která je živým srdcem církve kněžského života. Moc, jakou má kněz nad eucharistickým tělem Krista, je tajemná a nepochopitelná. Touto mocí se stává správcem nejvyššího dobra vykoupení, protože dává lidem Vykupitele "in persona", osobně.

Jestliže analyzujeme, co očekává současný člověk od kněze, vidíme, že je v něm v podstatě jedno jediné velké očekávání: touží po Kristu. To ostatní - co slouží na hospodářské, společenské a politické úrovni - může žádat od jiných. Od kněze žádá Krista!

Kdo se chystá přijmout kněžské svěcení, položí se tváří k zemi na dlažbu chrámu a opírá se o ni čelem. Dává tak najevo svou naprostou ochotu přijmout službu, která je mu svěřována. Tento obřad hluboce zapůsobil na můj kněžský život... Skutečnost, že jáhen leží před vysvěcením na zemi ve tvaru kříže, vyjadřuje nejhlubší smysl kněžské spirituality: tak jako Petr přijmout Kristův kříž a stát se "dlažbou" pro bratry.

Mnohých věcí z velkého strašného divadla druhé světové války jsem byl ušetřen... Někdy jsem se sám sebe ptal: tolik mých vrstevníků ztrácí život, proč ne já? Dnes vím, že to nebyla náhoda. V kontextu velkého zla války směřovalo v mém osobním životě všechno k dobru, jímž bylo povolání. Nemohu zapomenout na dobro, jakého se mi dostalo od osob. které mi Pán poslal do cesta, ať už od osob z mé rodiny nebo od známých a kolegů.

V mém vědomí se zažíhalo stále jasnější světlo: Pán chce, abych se stal knězem. Jednoho dne jsem si to velmi jasně uvědomil: Bylo to jako vnitřní osvícení, které přinášelo radost a jistotu jiného povolání. A toto vědomí mě naplnilo velkým vnitřním pokojem.

Mluvím-li zde o počátcích svého kněžského povolání, nemohu samozřejmě zapomenout na mariánskou "nit". Úctu k Matce Boží v její tradiční podobě jsem získal v rodině a ve wadovické farnosti... A díky svatému Ludvíku (Maria Grignionovi z Monfortu) jsem začal objevovat všechny poklady mariánské úcty z hledisek v jistém smyslu nových.

Neměl jsem za sebou zkušenost kněze - dělníka, ale seminaristy - dělníka. Protože jsem těžce manuálně pracoval, věděl jsem, co je to tělesná námaha. Poznal jsem prostředí těchto lidí, prostředí jejich rodin, jejich zájmy a jejich lidskou hodnotu. Osobně jsem zakoušel z jejich strany hodně srdečnosti. Věděli, že jsem student, a věděli také, že se vrátím ke studiím, jak jen mi to poměry dovolí. Nikdy jsem se kvůli tomu nesetkal s nepřátelským postojem.

Povolání je tajemstvím Božího vyvolení. "Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek, a váš užitek aby byl trvalý." A "Dříve, než jsem Tě vytvořil v lůně matky, znal jsem tě, dříve, než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě a dal jsem Te národům za proroka". Tato inspirovaná slova musí hluboce otřást každou kněžskou duší.

Historie mého kněžského povolání? Tu zná především Bůh. Ve své nejhlubší podstatě je každé kněžské povolání velikým tajemstvím , je to dar, který člověka nekonečně přesahuje. Každý z nás kněží to zřetelně zakouší po celý život. Tváří v tvář velikosti tohoto daru cítíme, jak ho nejsme hodni.

Autor: otec Jeroným - Info o autorovi

Je to rozptýlená, a přitom tajemně sjednocená rodina. Všichni její členové mají - ba dokonce jako by si navzájem předávali - jednu nádhernou Boží milost. Její jméno je: důvěrné spojení s Bohem.

Je to poprvé, co mezi dvěma muži vládne dokonalá jednota, a oni to vědí, protože jejím základem je tatáž zkušenost Boha a modlitby. Bible musela uchovat vzpomínku na tak důležitou událost. Vidím v ní vzdálený původ oné duchovní rodiny, k níž, jak doufáme, patříme dnes vy i já.

Každého z nich bude posilovat jistota, že ten druhý zůstává věrný nejvyššímu Bohu. Budou každý ve své poušti, daleko jeden od druhého, a přece už nikdy nebudou osamocení.

Melchisedech "žehná", to jest vzdává radostné díky Bohu za Abraháma, za povolání a milosti, kterých se mu dostalo. Abraham zase dává Melchisedechovi desátek z kořisti, aby vyjádřil svou úctu a jejich duchovní spřízněnost. Pak se každý vydává svou vlastní cestou. Toto jedinečné setkání však pro oba zůstává zdrojem úžasu a povzbuzení.

Melchisedech se Abrahamovi svěří se svým způsobem modlitby. V jeho přítomnosti vykoná bohoslužbu, kterou vytvořil, aby mohl ctít pravého Boha. V té chvíli oba mužové modlitby vyjadřují duchovní radost nad společným setkáním.

To, co ve svém vlastním dobrodružství nevidí vždy zcela jasně, rozpozná neomylně ve zkušenosti druhého člověka. A stopa Boží ruky mu rozechvěje srdce. Setkání Abrahama a Melchisedecha je prvním setkáním dvou lidí, kteří poznají, že patří ke stejné duchovní rodině, protože se modlí stejným způsobem.

Boží přítel je radostný. Radost z Boha doprovází lidské srdce stejně jako zkoušky. "Pane, příliš jsi mi nepožehnal, ale já tě velebím". Tato radost se projevuje pokaždé, když se setkají dva Boží přátelé a začnou sdílet svoje zkušenosti. Každý z nich totiž okamžitě postřehne, že toho druhého vede Bůh.

V kterémkoliv okamžiku svého života ještě můžete přidat chvíli modlitby k těm předchozím, i kdyby jich bylo sebevíc. Stále tedy máte před sebou možnost vykonat velké dílo.

Když člověk jednou pozná chudobu své modlitby, cítí potřebu věnovat jí alespoň hodně času. A když jí věnuje hodně času, začíná skutečně získávat to, v co doufal.

Pane, proč jsi dal mému srdci podobu kleští? Chci říci, proč pouští s takovými obtížemi to, čeho se jednou zmocnilo? Život se mi tím neulehčil, nicméně mi to umožnilo vytrvat v modlitbě.

Vedu špatně svůj život modlitby? Co na tom, pokračuji, lépe je pokračovat, než utéci. Miluji Boha špatně? Co na tom! Pokračuji, lépe je pokračovat, jak se dá, než všeho nechat.

Když se modlitba stane častou, nemusíme se už ptát, zda je horlivá či nikoliv. Vytrvalost znamená horlivost a věrnost zachrání vše.

Kontemplativní modlitba má tu zvláštnost, že ať jí věnujeme, kolik chceme času, úhrnem se to vždy zdá málo. I kdybychom tomuto druhu modlitby obětovali celý svůj čas, materiálně vzato efekt by nebal nikdy velký. Je svrchovaným aktem ctnosti nábožnosti a teologiální lásky a jako takový nikdy duši nesvírá ani netíží. Je jako pramen, jehož voda zůstává přirozeně svěží ve dne i v noci.

Bratře, víra, víra, víra, ta jediná má hodnotu, z ní jedině se rodí vnitřní kvality, jen ona vás drží a podepírá. Nuže, o víře jste se už přece dozvěděl: že její sídlo je v inteligenci: ať tedy vaše inteligence pracuje hodně, hodně, hodně. Že se od Boha získává modlitbou, která je zde přidruženým prostředkem k cíli, o který nám jde. Tímto cílem je pokrok v důvěryplném přilnutí k Osobě našeho Boha, které je druhým aspektem víry. Co z toho všeho plyne, Modlitba, modlitba a ještě jednou modlitba.

Odmítněte tedy každou úlevu, zbytečné opuštění kláštera, zahálku. Má současná zásada? Nelze budovat současně babylonskou věž i Noemovu archu. Bratře, zvolte si stavbu archy - a neberte s sebou příliš mnoho zvěře, protože nová potopa může trvat déle, než čtyřicet dní.

Ihned po svém návratu ... musíte znovu nalézt svou "svrchovanou orientaci"! Bylo by žádoucí, abyste jednou provždy pochopil, že mezi naším životem a životem světským musí existovat předěl a že tento předěl nám zajistí jedině svatá Řehole.

Určitě jste už pochopil, kolik sil a času mohou člověka stát naprosto zbytečné oficiální úkoly. Budu rád, když se vám podobné výjezdy zprotiví jednou provždy - kolik je představených, kteří si hrají jako malé děti. Co se sardinkami, které se potloukají mimo krabičku? Co se sardinkami, které se zřekly svého oleje?

Jsou-li si lidé blízcí, proč odjíždět? A nejsme-li nablízku, k čemu je nám přátelství?

Kdyby neexistoval velký počet věřících, jejichž ideálem je žít v důvěrném společenství s Bohem, lásce, kterou Boží lid miluje svého Boha, by něco podstatného scházelo. V kontemplativním životě církev překračuje hranice pouhé nezištné lásky.

Chtít dobro nestačí. Tím bychom zůstali hluboko pod úrovní křesťanské lásky. Je potřeba mít takovou lásku k Bohu, která bude skutečným přilnutím, přitažlivostí, touhou po sjednocení. Proto církev potřebuje, aby se mnozí křesťané zasvětili modlitbě a aby v ní věrně vytrvali.

Mnohem lépe, než to dokážeme my, zakouší Bůh sám v sobě, jak vroucím hlasem mohou znít struny srdce. Pokládá nás za své přátele a je pro nás skutečným přítele.

V Boží lásce k nám stojí na prvním místě touha překlenout vzdálenost, navázat osobní vztah. Bůh se nemůže spokojit s tím, že chce naše dobro, On nás k sobě přitahuje.

Kdo chce pro druhého dobro, stává se ochráncem, nikoli přítelem. V takovém vztahu chybí přitažlivost, která volá k touze po sjednocení. Dobro lze prokazovat i z dálky. Ale nikdo si snad nemyslí, že Boží láska k nám by byla ochotná přijmout taková omezení!

Nezištná láska spočívá v tom, že člověk chce a prokazuje milované osobě dobro, aniž myslí sám na sebe. Křesťanská láska vyžaduje ještě něco navíc. Její součástí je totiž také citové přilnutí. Člověk musí cítit, že je přitahován ke sjednocení s milovanou osobou, struna v srdci se musí rozeznít. Jen pak je to křesťanská láska.

Chtějme po svém srdci, aby dalo Bohu vše, co může, a aby dávalo stále víc. Když Bohu říkáme, "miluji Tě", dodejme aspoň čas od času: "A děkuji Ti za to".

A přece z jiného hlediska je láska k Bohu i naším dílem. Láska k Bohu, to jsme my sami, to nejlepší, co je ukryto v našem nitru. I když se tedy jedná o nadpřirozený dar, zbývá dost prostoru pro uplatnění vlastních sil.

Ve své lásce k Bohu jsme tedy zcela závislí na Bohu, který nám ji dává - to On vkládá do našeho srdce strunu, která v něm dříve nebyla, a nechává ji rozeznít.

Bůh nás lidi stvořil jako "stroje" určené k tomu, abychom Ho milovali. Že by v nás nedokázal zažehnout lásku, pro kterou nás stvořil? Že by takový inženýr vytvářel "stroje"které nejsou schopny vyrábět to, co mají - byť by potřebovaly určitý čas na to, aby se daly do pohybu, byť by se z nich z počátku valila mračna kouře? A tak pokaždé, když zjistíme, že naše závislost na Bohu je ještě větší, než jsme si mysleli, zaslechneme současně výzvu k důvěře a naději.

Jestliže tedy láska překračuje možnosti naší přirozenosti, neznamená to, že bychom měli ztrácet odvahu, vždyť Bůh nám ji chce dát. Nedostáváme-li lásku přirozenou cestou, přijměme ji jako nadpřirozený dar. A o nic nepřijdeme.

Křesťanská láska ... ví, že Ten, kterého miluje, je věčný, že Jeho krása je nevyčerpatelná, a že ani běh času ji o Něj nepřipraví, naopak ji k němu přiblíží a zvýší jeho touhu po Něm. ... Láska k Bohu osvobozuje.

Věci ryze nadpřirozeného řádu mají tedy svůj původ výlučně v Bohu. A naše láska k Bohu patří k věcem ryze nadpřirozeným. A proto tato láska neexistuje mimo oblast nadpřirozené ctnosti křesťanské lásky - a ta je nutně vlitá, to jest, darovaná přímo Bohem.

Pokud někoho milujeme, nemáme k tomu žádný zvláštní důvod. Milujeme jej proto, že se nám líbí. Bůh se nám ale líbit nemůže, vždyť je neviditelný a v každém případě mimo dosah smyslového vnímání. Máme-li ho milovat, zbývá jediná možnost. On sám musí vložit do našeho srdce něco navíc, už hotovou, předem připravenou náklonnost k sobě.

Bůh nám nabízí účast na svém věčném blaženém životě. Taková nabídka může pochopitelně přijít jen shůry. Ale všechna naše láska k Bohu se opírá výlučně o tuto shůry seslanou nabídku. Proto i naše láska - stejně jako nabídka, která ji probouzí - může přijít jen shůry. Odtud plyne, že láska k Bohu , které se nám dostává, nepatří k naší přirozené výbavě a dalece přesahuje schopnosti jakékoli lidské přirozenosti.

Už vám nikdo nenamluví, že chování křesťanů je dnes a denně nabito Boží láskou, že prostý úmysl stačí k tomu, aby byly rázem všechny vaše činy proměněny ve skutky lásky. Možná vás napadne, že tak cenná ctnost, nemají-li vzniknout jen falešné napodobeniny, vyžaduje jistý řád. A hlavně pochopíte, že není lásky tam, kde člověk na prvním místě nemiluje Boha.

Pro začátek si dejte - podle toho kolik máte volného času, ale bez zbytečných průtahů a samozřejmě vždy na kolenou, takových pět tisíc hodin modlitby. Jde jen o pouhý záběh, nic jiného. Co vám budu povídat. v každé lidské činnosti je to stejné. Kdo jí dal kus svého života, rozumí věcem jinak, než ten, kdo se jí věnoval jen krátce. Naučí vás to obezřetnosti.

Vy, bratře, nehledejte uspokojení v tom, že se budete snažit postihnout podstatu křesťanské lásky Ptejte se raději, kde ji můžete nalézt, a načerpejte ji pro sebe. Řeknu to ještě lépe. Jelikož láska je vždy nezasloužený dar, pokuste se zjistit, kdo ji dává a co máte udělat, aby se vám toho daru dostalo.

Rozdíl, který existuje mezi přirozeným citem přátelství a nadpřirozenou láskou, nelze pochopit bez zkušenosti sjednocení s Bohem. A přece se kdekdo domnívá, že ví a dokáže vyjádřit, v čem spočívá křesťanská láska. Tím jí ale prokazuje medvědí službu.

Vždyť láska k Bohu není a nemůže být stejné povahy jako láska lidská. Nemyslete si, Boha nemůžete milovat stejně, jako milujete Alfreda nebo Kateřinu. K lásce k Bohu nedospějete tím, že se k této nejvyšší bytosti obrátíte se stejnými city jako k milovaným osobám. To je velký omyl, protože jde o dvě podstatně rozdílné roviny.

Křesťanská láska nám není dána samotnou přirozeností a je tedy zbytečné mluvit o tom, že bychom měli v sobě lásku k Bohu probouzet a pociťovat, že bychom se měli sami od sebe naučit Boha milovat. Není nám totiž dáno, abychom podle své vůle mysleli na Boha takovým způsobem, který by v nás bezprostředně vyvolal obdiv a lásku.

Autor: Pierre Marie od Kříže - Info o autorovi

Má modlitba! Jakou cenu přikládám slůvku „má“? Jistě větší, než samotné modlitbě. Chtěl bych se v tomto oboru stát mistrem, s Pánem stále na dosah, k mým službám. Můj rozhovor s ním by spočíval v jeho stálém ujišťování, že je se mnou spokojen… ostatně jako já sám se sebou.

Má modlitba. Jak rád bych ve své modlitbě uspěl. Jak rád bych se při ní těšil z oblažující Boží přítomnosti, pociťoval Boží lásku a vyšel z modlitby osvícený, zapálený. Chtěl bych mít Boha ku pomoci, až mi začne chybět svět. Často jako by se jednalo téměř o ultimatum: Pane, právě jsem za tebou přišel v modlitbě, a ty tu nejsi, abys mě uvítal…?

Ono tiché vlastnění uskutečněných projektů, lidský úspěch, který bychom si rádi zachovali… i na ústupu z výsluní. Pojďte se na mě podívat, jak tu visím na svém kříži…

Kouzlo slávy! Satan dobře věděl, co bude pokušením i pro samotného Ježíše, když mu ukázal „všechna království světa a jejich slávu.“ Kdo by ve větší či menší míře nepodlehl jejich svodům?

Čím více milujeme Boha, tím více nás trápí, jak málo ho milujeme.

Modlitba nás takto ožebračí, aby nás obohatila. Svlékne z nás člověka, za kterého se pokládáme, a navrátí nás k tomu, jací skutečně jsme. Probudí v nás silnou nechuť ke všemu, co není pravda.

Modlitba nás staví pod Boží pohled a dává nám i podíl na Božím světle. Najednou vidíme i svoji bídu. Stojíme-li před Bohem tváří v tvář, všechny masky spadnou.

Modlitba se neobejde bez určité trvalé životní askeze. „Pohodlí a modlitba nejdou dohromady“ píše sv. Terezie. V tomto smyslu si roztržitost při modlitbě způsobujeme naprosto vědomě.

Jací bychom chtěli být v modlitbě, takoví musíme být i před modlitbou.

Cílem modlitby je v první řadě příchod Božího království do nás a do světa.

Podlehnout pokušení beznaděje a zanechat modlitby znamená ztratit tu nejlepší příležitost, jak se přiblížit k Bohu.

Vytrvat v modlitbě znamená zůstat v Boží ruce.

Vytrvalost v bezútěšné modlitbě je výborná. Pomáhá nám postupovat dál, protože tak nečiníme pro naše vlastní potěšení, ale pro našeho božského přítele.

Podstatou lásky je milovat nezištně, zdarma.

Autor: Faustina Kowalska - Info o autorovi

Čím větší je tvoje bída, tím větší máš právo na moje milosrdenství.

Nechci tě nechat samotnou. A tak když jsem odcházel z této země, zanechal jsem sám sebe ve Svátosti oltářní, protože jsem chtěl být stále s tebou. Tady je příbytek mého milosrdenství, tady je lék na tvé nemoci.

Věz, moje dítě, že když ve svatém přijímání přicházím do tvého srdce, mám ruce plné milostí a toužím ti je dát. A jak mě bolí, když si jich nevšímáš, necháváš mě samotného a zabýváš se něčím jiným.

Všechny tvé hříchy nezranily moje srdce tak bolestně, jako tvoje nedůvěra. Když tě nepřesvědčí o mé lásce moje smrt, co tě přesvědčí? Jak velmi toužím se s tebou sjednotit.

Když lituješ (svých hříchů), moje štědrost vůči tobě je bez hranic. Moje milosrdenství tě zahrnuje a ospravedlňuje. Zapomínám na hořkost, kterou jsi plnila mé srdce, a raduji se z tvého návratu. Ale nejvíc mě zraňuje nedůvěra v mou dobrotu.

Moje milosrdenství je větší než tvoje bída i bída celého světa. Kdo může změřit moji dobrotu? Kvůli tobě jsem sestoupil z nebe na zem, kvůli tobě jsem dovolil, aby mé přibili na kříž, kvůli tobě jsem dovolil kopím probodnout své srdce a otevřel jsem ti pramen milosrdenství, kde se ztrácejí všechny hříchy a bolesti.

Kdybys věděla, jak velkou cenu má jeden skutek čisté lásky ke mně, zemřela bys radostí. Říkám to proto, abys se mnou byla neustále spojena skrze lásku, neboť to je cíl tvého života.

Přicházej ke mně pro odpuštění, neboť já jsem vždy připravený ti odpustit. Kolikrát mě o to prosíš, tolikrát oslavuješ mé milosrdenství.

Tak mi odkryj všechny rány svého srdce. Já je vyléčím a tvé utrpení se stane pramenem tvého posvěcení. Takže měj důvěru! Nesmíš se zneklidňovat.

Příčinou tvých pádů je, že se příliš spoléháš sama na sebe a málo se opíráš o mne. Ale ať tě to příliš nermoutí. Vždyť máš co činit se mnou — s Bohem milosrdenství. Tvoje bída ho nevyčerpá.

Má dcero, nevěnuj tolik pozornosti nádobě milosti, ale více milosti, kterou ti dávám, vždyť nádoba se ti ne vždy líbí a pak i milosti váznou.

Řekni duším, že z tohoto zdroje milosrdenství duše čerpají milosti pouze nádobou důvěry. Bude-li jejich důvěra veliká, má štědrost je bez hranic.

Zahaluji svou přítomnost osobou kněze, ale sám působím v duši. Zde se setkává ubohost duše s Bohem milosrdenství.

Když se přicházíš vyzpovídat, buď si vědoma, že to já sám na tebe čekám ve zpovědnici.

Vždy, když přicházíš ke svaté zpovědi, celá se ponoř do mého milosrdenství s velikou důvěrou, abych na tvou duši mohl vylít hojnost své milosti.

Autor: C. Baxter Kruger - Info o autorovi

Za tím účelem byl kosmos povolán k existenci, lidské pokolení vytvořeno a Adamovi a Evě bylo dáno místo v příchodu Ježíše Krista, Otcova Syna sama, v němž a skrze nějž byl uskutečněn sen o našem osvojení.

Neexistuje žádný jiný Bůh, jiná Boží vůle, žádný další plán, žádná skrytá agenda pro lidstvo. Ještě před stvořením světa nám Otec, Syn a Svatý duch věnovali svou lásku a rozhodli se pro nás, abychom sdíleli, poznávali a zakoušeli sám trojiční život.

Ta úžasná pravda, že tento trojjediný Bůh se s nádhernou a štědrou láskou rozhodl otevřít tento kruh a sdílet tento trojiční život s ostatními. To je jediný, věčný a přesvědčivý důvod pro stvoření světa a pro lidský život.

Autor: Matka Tereza - Info o autorovi

Radostnost je nakažlivá, proto musíme překypovat radostností, kdykoliv se blížíme k chudým.

Představte si, že by některá sestra přišla s umučenou tváří a váhavým krokem do slumu. Co by těm chudákům tam mohla přinést? Nic, snad ještě hlubší pocit beznaděje nebo zoufalství.

Ale chceme-li, aby si druzí uvědomili Ježíšovu přítomnost, musíme být o ní přesvědčeni především my sami.

Uvidí-li lidé radost ve vašich očích, uvědomí si, že jsou Božími dětmi. Duše svatých musí časem prodělávat těžké vnitřní zkoušky a dobře vědí, co je temnota.

Naše radostnost je nejúčinnějším prostředkem k hlásání Krista a jeho poselství o radosti.

Radostné srdce je zpravidla výsledek srdce hořícího láskou. Radostnost musí být základním rysem našeho života. Radostnost je znakem, že člověk je velkomyslný.

Nehledejte velké věci, prostě dělejte malé věci s velkou láskou. Čím menší věc, tím větší musí být naše láska.

Pro dobrého Boha není nic malé, protože On je velký a my tak malí – proto se k nám sklání a dává si práci s tím, že pro nás dělá tyto malé věci – aby nám dal příležitost dokázat naši lásku k němu. Protože je dělá On, jsou nesmírně velké.

Žiji pro Boha a vzdávám se svého já – a tak dosahuji toho, že Bůh žije pro mne. Proto pokud chceme Boha vlastnit, musíme mu dovolit, aby On vlastnil naši duši.

Plně se odevzdat Bohu je způsob, jak Boha samotného obdržet. Já pro Boha a Bůh pro mne.

Proč se musíme dát plně Bohu? Protože Bůh dal sama sebe nám. Jestliže Bůh, který nám nic nedluží, je připraven odevzdat nám Sebe Sama, nic menšího, odpovíme mu jen zlomkem nás samých?

Někdy pomůžeš lidem a oni to odmítají - to nevadí, pomáhej jim. Dáš světu to nejlepší ze sebe a odměnou je ti kopanec -to nevadí, dávej to nejlepší, co v tobě je.

Čestnost a upřímnost tě činí zranitelným - to nevadí, buď přímý a čestný.

Dobro, které dnes vykonáš, je zítra zapomenuto - to nevadí, konej dobro.

Když konáš dobro, přičítají to tvému egu - to nevadí, konej dobro.

Člověk je nerozumný, nelogický a sobecký - to nevadí, miluj ho.

Autor: Alexandr Meň - Info o autorovi

Pokud jsme mu tedy odevzdali své srdce, nepochybujme a nenechme se svést, nemysleme si, že nebe mlčí. Když se nám zdá, že mlčí, je Boží pohled upřen na každou duši, na každý osud. Čeká, prosí, žehná a zachraňuje nás všechny. Amen.

Mlčky trpí spolu s námi. Mlčky nese naše trápení, naše hříchy, naše těžkosti na svých ramenou. Takový je náš Pán.

Od Betlémských jeslí až po Golgotu vždy žil v ponížení... Mlčky na nás hledí a jako by říkal: Takový je váš Pán, uznejte poníženého Boha a tehdy pochopíte jeho tajemství. On se umenšil kvůli nám. Trpí spolu s námi.

Kdyby přišel jako král, jako mocný vojevůdce, jako veliký státník, jako člověk, jemuž by se kvůli světské slávě a síle klaněly miliony lidí, všichni by za ním šli, hrnuly by se za ním nespočetné zástupy. Lidé si totiž hledají pány. Ale Kristus přišel jinak.

Bůh by si nás koupil, přišli bychom k Bohu ne proto, že jsme se zamilovali do Krista a do jeho přikázání, ale proto, že se chceme uzdravit a být úspěšní. Přicházeli bychom ze zištných důvodů. Kdo by to potřeboval? K čemu by Bohu byla taková zištná víra? Vždyť proto přišel na zem v ponížení a zjevil se jako muž bolesti, aby za ním lidé nešli pro světskou slávu.

Někdo uvažuje takto: Jak to, Pane, že ti sloužím a pálím pro tebe svíčky, ale nemůžu se zbavit nemoci? Kdyby to fungovalo takto, že každý, kdo přijde a pomodlí se, se zbaví všech trápení a nemocí, čím bychom pak byli?

Zdá se nám, že není nablízku, ale on je vždycky s námi. Neviditelně nám pomáhá. Někdy, když si myslíme, že mlčí, to není Bůh, kdo se od nás odvrátil, ale my sami jsme se od něho odvrátili. Oddělili jsme se od něho svým reptáním, námitkami, pošetilými slovy a myšlenkami.

A tak co zasejeme, to taky sklízíme. Když přijdou pokušení, černé myšlenky, pochybnosti svědomí, tehdy opravdu stojíme na kraji srázu. Kdysi se jeden světec modlil: Pane, když na mě přišla velká pokušení, kde jsi byl? A Bůh mu odpověděl: Díval jsem se, dohlížel jsem, byl jsem přítomen neviditelně. Tobě se zdálo, že tu nejsem, ale já se díval na tvůj zápas, na tvé úsilí, na tvou horlivost a na tvůj smutek. Viděl jsem, že chceš zvítězit.

Opouštějí Boha nejen v myšlenkách a srdcem, ale i skutky. Známe spoustu lidí, dnes i v minulosti, kteří zdánlivě žijí s Bohem, považují se za věřící, ale v srdci nemají opravdovou víru. Potřebují víru jen k tomu, aby mohli klidně na Bohu požadovat zdraví a dary, ale nechtějí jednat podle Božích skutků. Nežijí tak, jak nám to Ježíš odkázal. Takže se nazývají křesťany zbytečně.

Čí je to vina? Marnotratného syna, nebo otce? Marnotratného syna, který šel, potloukal se a jedl s prasaty? Proč se dostal tak daleko? Mohl za to otec? Jistě ne otec, ale sám syn, který od něho odešel. Když lidé opouštějí Boha, když opouštějí Boží zákon, co dobrého mohou sklidit?

Lidé vidí války, násilí a bezpráví. Je to tak. Ale bylo nám dáno poznat cestu. Všem lidem, často právě těm, kdo na zemi konají zlo, bylo řečeno: Ukázal jsem ti dvě cesty, cestu života a cestu smrti. Vyber si sám. Jsi svobodný člověk. A člověk pyšně volí cestu smrti, cestu lži, odvrací se od Boží pravdy a jde cestou záhuby. Když na něho z nebe padají kameny a propadá se do propasti, říká: "Kde jsi, Pane?"

Často nevíme, co chceme, a neprosíme o to, co potřebujeme. Jindy nám zas Bůh dá sklidit ovoce vlastních hříchů.

Stává se to. Lidem se může velmi často zdát, že Bůh mlčí. Ale mlčení Krista, na něhož se obrátila kananejská žena, nás vede k úvaze, že mlčení má smysl. Velmi často, když se nám zdá, že Bůh neodpovídá, od nás něco očekává. Očekává, že uznáme svou ubohost, že se před ním pokoříme. Často od něho něco vyžadujeme v přesvědčení, že je nám povinen to dát, že je povinen odpovědět na každou naši prosbu, někdy úplně nesmyslnou.

Klepeme, voláme: "Z hlubin volám k tobě, Hospodine!" (Ž 130,1) Z hlubin bezedných, z propastí... a nebe mlčí. Proč mlčí? Proč neodpovídá, když přijde nemoc a smrt, když na zemi vládne lež a bezpráví, když nám lidé bez víry, nebo ti, kdo chtějí naší vírou otřást, říkají: podívejte se, kolik je na zemi zla, a váš Bůh neslyší, neodpovídá?

Ježíš chce v tomto světě působit. Říká: zůstávám a budu konat. Ano, bude jednat, ale naším prostřednictvím. Z toho plyne, že my všichni jsme obdrželi moc Božích služebníků, kněží, jak o tom píše apoštol Petr: Jste rod vyvolený, královské kněžstvo, lid patřící Bohu. To znamená, že my všichni jsme zasvěceni Bohu.

Ježíš postavil církev na víře prostých lidí, aby nikdo, ani ten nejposlednější vyvrhel, nemohl říci: no jo, to byli apoštolové. Ne, apoštolové byli chudí, bezmocní, neurození a bez nějaké zvláštní moudrosti. To neznamená, že aby byl člověk křesťanem, musí být hlupák. Pak přišli i chytří lidé, vzdělaný Pavel. Ale na počátku byli právě tito lidé, aby se nikdo nemohl vymlouvat na svou neschopnost, na nízký společenský původ a neřekl: to není nic pro mě.

Kristus to uskutečňuje i bez člověka, ale chce, aby to probíhalo také za spolupráce člověka. Takže budeme pracovat spolu s ním. Tím bude naplněno i vše ostatní, takže pro společnost to bude znamenat jen dobro.

A co když se vás zeptají: co tedy budete dělat pro současnou společnost? Na to se vás zeptá tradiční věřící, disident, člověk angažovaný ve společenském životě i uprchlík. Všem dáváme stejnou odpověď: pokud budeme svědčit o Ježíši a o evangeliu, pokud budeme žít v jeho duchu, budeme se v určité míře účastnit jeho záměrů a jeho záměrem bylo nikdy neopustit tuto zemi.

Všimněte si, že proroci dříve často mluvili o politických událostech své doby, ale Ježíš o nich nemluvil nikdy. Mluvil o tom, co se vztahuje ke každé době. Takže my musíme zároveň žít v současnosti a zároveň současnosti nepatřit.

Myslím, že v těchto třech bodech jsou plně obsaženy úkoly pro budoucnost. Někdo by se samozřejmě mohl zeptat, jak má církev reagovat na společenské jevy našeho života a pod. Můžu jen odpovědět: tohle se od nás nijak zvlášť nevyžaduje.

Přítomnost znamená, že se máme neustále učit, jak se modlit, a stále prohlubovat zkušenost svátostného života, aby naše svědectví nebylo svědectvím ideologie, ale svědectvím o živé Boží přítomnosti v nás.

Svědectví znamená, že musíme vyřešit životní úkol - najít své místo v životě, a to nikoli místo v obyčejném významu slova, ale svůj vztah ke všem životním problémům. To jsme ještě nevyřešili.

Znamená to, že všechny otázky, které nám klade evangelium, si musíme položit znovu, jako bychom je znovu objevili.

My, tedy církev, bychom se nyní měli zabývat především těmito třemi body. Kázání znamená, že musíme najít společný jazyk se současnými lidmi, abychom se s nimi na jedné straně zcela neztotožňovali a na druhé straně abychom se od nich neoddělovali zdí archaičnosti.

Jeden vynikající současný spisovatel se zeptal zasvěceného novináře: Jak je možné, že se pravoslavné Rusko stalo státem s masovým ateismem? Dostal následující odpověď: Církev neplnila úlohu, kterou jí dal Bůh, tj. hlásání Božího slova, svědectví a zpřítomňování (Boha v životě). Když tedy mluvíme o budoucnosti a ptáme se, co od nás Bůh očekává ve zbývajícím čase, jak odpovíme?

Schválně jsem teď mluvil jen o temných stránkách, protože jen ty nás mohou přimět k tomu, abychom se zamysleli a neoddávali se nostalgickému nadšení z minulosti. Dobrého toho o nás bylo řečeno velmi mnoho, ale my teď mluvíme o tom, že se musíme umět kát a dívat se do minulosti, činit pokání jeden za druhého.

Neříkal bych tak kategoricky, že církev je málo úspěšná, myslím si, že Boží království postupuje pořád stejně, ale zrada Božího království se vždy trestala, vždy za odpadnutí přišla odplata. a nepovažujme to jen za nějaké zastaralé myšlenky ze Starého Zákona. Vzpomeňme si na Ježíšova slova o Jeruzalémě, kdy řekl: "Kdybys poznalo čas svého navštívení... Kdyby se Sodoma a Gomora obrátily, stály by dodnes..." atd. Ježíš spojuje osudy národů, měst a civilizací s jejich duchovním a mravním stavem.

Pokud se zeptáme upřímně sami sebe, zda se přítomnost křesťanů podobá přítomnosti Ježíše ve světě, pak musíme samozřejmě upřímně odpovědět, že nikoli. Myslím, že se musíme na problém podívat důkladněji a přiznat si, že církev, tedy my křesťané, nereaguje v dostatečné míře na požadavky společnosti ve směrech, o nichž jsem již mluvil: v hlásání radostné zvěsti, svědectví a přítomnosti.

Všechno se to udála dávno, před dvěma tisíci lety, ale miliony lidí pokračují ve své cestě po "moři", miliony lidí v průběhu staletí a nyní po celém světě vidí Toho, kdo kráčí po vlnách života a říká nám, znejistělým, hříšným a slabým: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se. Jsem tady, vedle vás. Můžu vám podat ruku.

Kéž nám dá Bůh, abychom, až ucítíme blízko svou záhubu. vykřikli: Pane zachraň mě, topím se! Tonu duchovně, umírám duchovně, okorávám, přicházím o svou víru a o tvou přítomnost. Pak nám podá svou pevnou ruku a řekne: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"

Buď dáme Bohu všechno, nebo nic. Když začínáme pochybovat, naše myšlenky se rozdvojují, ujíždí nám půda pod nohama jako Petrovi a topíme se.

Stejně i my, když se nám dostane podpory a pomoci Boží, hned začneme pochybovat a myslíme si: Byla to snad náhoda? Mělo to tak snad být? Bylo to snad nevyhnutelné? Hned začínáme se svým lidským vysvětlováním a tehdy se všechno zase hroutí.

Málo věříme síle modlitby, a Ježíš přitom slyší, když k němu opravdově voláme. Musíme volat s cele mu odevzdat své srdce, ne jako Petr, který šel, ale odtrhl oči od Krista a díval se na vlny, jež mu bouřily pod nohama, a hned se začal topit. Přesto i uchoval myšlenku na Kristovu blízkost a vykřikl: "Zachraň mě, topím se!" Okamžitě ucítil pevnou ruku, kterou mu Ježíš podal, a uslyšel slova: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"

Každý z nás, kdo by se osvíceným pohledem podíval na svůj život, viděl by neustálý zázrak Boží přítomnosti. Je to neustálý, každodenní zázrak, když se naše zlomená a zdrcená duše pozvedá ze dna, je to větší zázrak, než člověk kráčející po vodě.

Autor: Thomas Merton - Info o autorovi

Jen člověk, který musí čelit zoufalství, je opravdu přesvědčen, že potřebuje milosrdenství. Ti, kdo milosrdenství nechtějí, nikdy je nehledají. Je lépe najít Boha na prahu beznaděje. než riskovat svůj život v sebeuspokojeném hovění si, které nikdy necítí potřebu odpuštění. Život bez problémů může být doslova beznadějnější než život neustále hraničící se zoufalstvím. Nedoufám-li v Jeho lásku ke mně, pak Krista nikdy opravdu nepoznám.

Proto On je nadevše Bohem těch, kteří dokáží doufat tam, kde není žádná naděje. Kající lotr, který umíral s Kristem, byl schopen vidět Boha tak, kde vykladači zákona právě dokázali, že Ježíšův nárok na božství je nemožný.

Ti, kdo opouštějí vše, aby hledali Boha, dobře vědí, že On je Bůh chudých. Říci že on je Bůh chudých a Bůh žárlivý, - a říci, že on je Bůh žárlivý a Bůh nekonečného milosrdenství, je totéž. Naše naděje nespočívá v tom, že stavíme tyto dva Bohy proti sobě, uplácejíce jednoho, aby se usmířil druhý. Pán vší spravedlnosti je žárlivý na svoje výhradní právo Otce milosrdenství a nejvyšším projevem jeho milosrdenství je, že odpouští těm, kterým by nikdo jiný neodpustil.

Zavržení se sami utvrzují ve víře, že že nemohou doufat v Boha. Jelikož všechen hřích pramení z pýchy, která odmítá milovat, zavržené si někdy představujeme jako lidi, kteří se domnívají, že jen oni jsou dobří. Ale pýcha těch, kdo žijí, jako by věřili, že jsou lepší než kdokoliv jiný, je zakořeněna ve skryté neschopnosti uvěřit ve svou vlastní dobrotu. Nemohu být pokorný, jestliže dříve nevím, že jsem dobrý, jestliže nevím, že to, co je ve mně dobré, není moje vlastní, a jestliže nevím, jak lehce mohu dobro, které mi Bůh daroval, nahradit zlem své vlastní volby.

Hřích klade hranice naší naději a uzamyká naši lásku do vězení. Klademe-li svůj poslední cíl do něčeho omezeného, vzdálili jsme své srdce zcela službě živému Bohu. Milujeme-li Jej nadále jako svůj cíl, ale svou naději upínáme mimo Něj ještě k něčemu jinému, pak naše láska a naděje nejsou tím, čím by měly být, protože žádný člověk nemůže sloužit dvěma pánům.

Omezovat jakkoliv svou naději v Boha by byl hřích. Musíme jej milovat bez míry. Všechen hřích má kořeny v neúspěchu lásky. Všechen hřích je ústupem lásky od Boha, aby milovala něco jiného

Máme právo milovat všechny věci a vyhledávat je, jakmile se staly prostředkem lásky k Bohu. Neexistuje nic, co bychom po Bohu nemohli chtít, toužíme-li po tom, aby On mohl být námi nebo druhými lidmi více milován.

Milujeme-li Boha pro něco menšího, než je On sám, pak živíme touhu, která nás může zklamat. Riskujeme, že jej budeme nenávidět, nedostaneme-li to v co doufáme.

Všechny touhy až na jednu mohou neuspět. Jedinou touhou, která se neomylně vyplňuje, je touha být milován Bohem. Svoboda je dokonalá, když žádná jiná láska nemůže brzdit naši touhu milovat Boha.

Raději než doufat v cokoliv od Pána kromě Jeho lásky, obraťme všechnu svou naději v samu Jeho lásku. Taková naděje je tak jistá jak Bůh sám. Nikdy nemůže být zmařena. Hledá Boha s vědomím, že Jím už byla nalezena. Putuje do nebe a nejasně si uvědomuje, že už tam dorazila.

Někteří, kdo myslí, že důvěřují Bohu, hřeší ve skutečnosti proti naději, protože neužívají vůle a úsudku, které jim On dal. K čemu je mi doufat v milost, neodvážím-li se učinit skutek vůle odpovídající milosti? Co získám tím, že se odevzdám trpně do Jeho vůle, postrádám-li sílu vůle podřídit se Jeho příkazům? Věřím-li v Boží milost, musím počítat i se svou vlastní svobodnou vůlí, bez níž by se Jeho milost vylévala na mou duši bezúčelně.

Jestliže je On milosrdný a jestliže moje svoboda je darem Jeho milosrdenství, pak musím ukázat svou důvěru v Jeho dobrotu tím, že že užívám svobodné volby. Musím nechat naději a blíženskou lásku očišťovat a posilovat mou lidskou svobodu a pozvedat mě k slavné autonomii Božího syna.

A přece, doufám-li v Boha, musím také s důvěrou užívat přirozených prostředků, které mi s milostí umožní přijít k Němu. Jestliže je Bůh dobrý a jestliže je moje inteligence Jeho darem, pak musím ukázat svou důvěru v Jeho dobrotu tím, že své inteligence užívám.

Pokud místo abych důvěřoval Bohu, důvěřuji jen své inteligenci, síle a rozvaze, pak prostředky, které mi Bůh dal, abych našel cestu k Němu, mě všechny zklamou. Bez naděje nedojde nic stvořeného svého nejvyššího užitku.

Bez naděje nám víra dává jen jakousi známost s Bohem. Bez lásky a naděje Jej víra zná jen jako cizince. Naděje nás však vrhá do náruče Jeho milosrdenství a Jeho prozřetelnosti. Jestliže v Něho doufáme, pak nejen dojdeme k poznání, že je milosrdný, ale zakusíme Jeho milosrdenství ve svém životě.

Naděje je úměrná odstupu. Uvádí naši duši do stavu nejdokonalejšího odstupu. Takto obnovuje všechny hodnoty, seřazujíc je v jejich pravém řádu. Naděje nám uvolňuje ruce, abychom jimi mohli pracovat. Ukazuje nám, že máme pro co pracovat, a učí nás, jak pro to pracovat.

Naděje nás oprošťuje od všeho, co není Bůh, aby všechny věci mohly sloužit svému pravému účelu jako prostředky vedoucí nás k Bohu.

A tak duše, která doufá v Boha, Mu již patří, a patřit Mu je totéž jako jej vlastnit, protože On se dává cele těm, kdo se dávají jemu. Jediné, co nám víra a naděje nedávají, je jasný pohled na toho, jehož vlastníme. Jsme s Ním spojeni v temnotě, protože musíme doufat.

Vírou známe Boha, aniž bychom jej viděli. Nadějí vlastníme Boha, aniž bychom cítili jeho přítomnost. Doufáme-li v Boha, nadějí Jej už vlastníme, protože naděje je důvěra, kterou On vytváří v naší duši na tajný důkaz, že nás vzal do svého držení.

Nadpřirozená naděje je ctnost, která nás zbavuje všech věcí, aby nám dala vlastnictví všech věcí. Nedoufáme v to, co máme. Proto žít v naději je žít v chudobě nic nemajíce. A přece, svěříme-li se hospodářství božské Prozřetelnosti, máme vše, v co doufáme.

Když netoužíme po věcech tohoto světa pro ně samé, jsme schopni vidět je takové, jaké jsou. Ihned vidíme jejich dobrotu a účel a můžeme je ocenit jako nikdy předtím. Jakmile jsme se od nich osvobodili, začnou nás těšit. Jakmile jsme se přestali spoléhat na ně samotné, mohou nám sloužit.

Nejsme dokonale svobodní, dokud nežijeme v ryzí naději. Když je totiž naše naděje ryzí, pak nedůvěřuje již výlučně lidským a viditelným prostředkům a neupíná se k nějakému viditelnému cíli. Kdo doufá v Boha, důvěřuje Tomu, jehož nikdy neuvidí, že mu dá v držení věci, které se vymykají lidské představivosti.

Bůh, který je nekonečně bohatý, se stal člověkem, aby zažil chudobu a ubohost padlého člověka, ne proto, že by tuto zkušenost potřeboval, ale protože my jsme potřebovali jeho příklad! Nyní, když vidíme jeho lásku, milujme se navzájem, tak, jako on miloval nás.

Takové slitování se nenajde v uspokojeném životě, v němž odpouštíme platonicky hříchy druhých bez smyslu pro to, že my sami jsme součástí světa hříchu. Chceme-li poznat Boha, musíme se naučit chápat slabosti, hříchy a nedokonalosti druhých lidí, jako by byly naše vlastní. Musíme ctít jejich chudobu, jako Kristus zakoušel naši vlastní.

Můžeme mít milosrdenství Boží, kdykoliv je chceme, tím, že jsme milosrdní k druhým, protože to je Boží milosrdenství, které na ně působí skrze nás, když On nás má k tomu, abychom s nimi zacházeli tak, jak On zachází s námi. Jeho milosrdenství světí naši vlastní chudobu slitováním, které máme pro jejich chudobu. Takové slitování se nenaučí bez utrpení.

Jestliže, ve chvíli naší smrti, smrt k nám přijde jako nevítaný cizinec, je to proto, že i Kristus byl pro nás vždy nevítaným cizincem. Protože až přijde smrt, přijde také Kristus, přinášeje nám věčný život, který nám vykoupil svou smrtí.

Světec není ten, kdo kdo přijímá utrpení, protože je má rád... Je to člověk, který docela dobře může utrpení nenávidět jako kdokoliv jiný, ale který tolik miluje Krista, že dovolí, aby jeho láska byla zkoušena jakýmkoliv utrpením.

Ježíš není pouze někdo, kdo jednou tolik lidi miloval, že za ně zemřel. Jeho láska k nám je nekonečná láska Boha, který je silnější, než všechno zlo, a nemůže být dotčen smrtí. Utrpení může být proto zasvěceno Bohu jen někým, kdo věří, že Ježíš není mrtev. A k samé podstatě křesťanství patří vystavit se utrpení a smrti ne proto, že jsou dobré, ne proto, že dávají smysl, ale protože vzkříšení Ježíše je o jejich smysl oloupilo.

Smrt Ježíše Krista na kříži má nekonečný smysl a hodnotu ne jako smrt, ale jako smrt Syna Božího. Kříž Krista neříká nic o moci utrpení či smrti. Mluví jen o moci Toho, kdo přemohl jak utrpení, tak smrt tím, že vstal z hrobu.

Ve všech životních situacích k nám přichází "Boží vůle" ne pouze jako vnější diktát neosobního zákona, ale především jako vnitřní pozvání osobní lásky. Běžné chápání "Boží vůle" jako tyranské síly, podobné sfinze, jež na nás doléhá tíživě a s neúprosným nepřátelstvím, vede až příliš často ke ztrátě víry v Boha, kterého člověk nemůže milovat.

Každý okamžik a každá událost života člověka na zemi zasazují něco do jeho duše. Neboť právě tak, jako vítr unáší tisíce okřídlených semen, tak s sebou každý okamžik přináší zárodky duchovní životnosti, jež nepostřehnutelně ulpívají v myslích a vůlích lidí. Většina z těchto nepočítaných semen hyne a je ztracena, protože lidé nejsou připraveni na to, aby je přijali - neboť tato semena nemohou vzklíčit jinde, než v dobré půdě svobody, spontánnosti a lásky.

Tou první pohnutkou v každé modlitbě, společně s vírou v jeho přítomnost, by měla být touha poznat jeho vůli a vzdát se sám sebe, zcela oddán všem jeho plánům a záměrům, které s námi má. Bez toho vás touha po kontemplaci povede jen k tomu, že se budete vrhat hlavou proti holé zdi. Ale s tím – pokoj.

Naše touha po Bohu musí vycházet od Boha a být řízena jeho vůlí, má-li něco znamenat v nadpřirozeném řádu. A tak nestačí přiřítit se do kostela s touhou po kontemplaci nebo dělat spoustu dobrých skutků a ctnostných úkonů s touhou po svatosti. Ve všech aspektech života je tím nejvyšším dobrem, jež zahrnuje všechno ostatní, Boží vůle. Bez ní nejsou kontemplace a ctnost ničím.

Někdo řekne: veškerá touha po jednotě s Bohem je inspirována požehnáním. Není to pravda. I ďáblové touží zmocnit se Boha. Je v nás přirozená touha po nebi, po blaženosti v Bohu. Je zde přirozená touha po kontemplaci. Všechno tohle je bez ceny nebo bez hodnoty.

Touha milovat Boha, touha po dokonalé jednotě s Bohem neznamená v Božích očích vůbec nic a je v Božích očích bez jakékoli zásluhy nebo ceny, není – li inspirována a provázena milostí a v souladu s Boží vůlí.

Být malým, být ničím, těšit se ze své nedokonalosti, být rád, že nejsem hoden žádné pozornosti, že nemám na světě žádný význam. To je jediné osvobození. Jediná cesta k opravdové samotě.

Při modlitbě jsem si uvědomil Boží čistotu obklopující mou vlastní nedokonalost čistotou a mírem. Ale i svou bezmocnost ustoupit jí z cesty, tak, aby nezbylo nic jiného, než jeho čistota. Žádné jiné východisko, jen čekat v lásce a v pokoře a milovat svou nedokonalost.

Nechci si přát být chudý takovým způsobem, který by znamenal, že si myslím, že jsem bohatý.

Chudoba může být prožívána také jako stránka samoty, nebo „nahota“ – odloučení, izolace ode všeho zbytečného ve vnitřním životě.

Ale, konec konců, Bohu nezáleží na tom, jestli jsou naše modlitby zištné. Chce, aby vůbec byly. Proste a dostanete.

Bylo by dost pyšné myslet si, že naše modlitby nesmějí být prosbami za vlastní potřeby: vždyť by to nebylo nic jiného, než nenápadný způsob, jak se dostat na stejnou rovinu jako Bůh – předstírat, že nemáme žádné potřeby, jako bychom nebyli tvorové závislí na Bohu a z jeho vůle také závislí na hmotných věcech.

Ale Lax řekl: „Ne. K tomu, aby byl někdo světec, stačí chtít. To nevěříš, že Bůh z tebe udělá to, proč Tě stvořil, jen když ho necháš, aby to udělal? Jenom stačí po tom toužit.“

„Ze mě nemůže být světec,“ odpověděl jsem mu. Falešná pokora v nás říká, že nemůžeme udělat to, co udělat musíme. Zbabělost říká: Stačí, když dosáhnu spásy a budu se vyhýbat smrtelnému hříchu. Ale ve skutečnosti to znamená: Nechci se vzdát svých hříchů a svých zálib.

Lax se mne jednoho dne zeptal: „A co to vlastně chceš být?“ Odpověděl jsem: „Nevím. Asi dobrý katolík.“ Lax to nevzdal: „Měl bys spíš říct, že chceš být světec.“ „Jak myslíš, že by ze mne mohl být světec?“ „Tím, že bys chtěl,“ řekl prostě Lax.

Světci jsou plní Krista v jeho královské a božské moci a vědí o tom a odevzdávají se mu, aby skrze jejich drobné a zdánlivě bezvýznamné skutky vykonával svou moc ke spáse světa.

Lidé netuší, co zmůže jediný světec: svatost je totiž silnější než celé peklo.

Nevěděl jsem ani, kdo je Kristus. Myslel jsem, že kostely jsou místa, kde se lidé scházejí, aby zazpívali pár písní. Ale teď vám říkám, vám, kteří jste tam, kde jsem byl tenkrát já, nevěřící, že právě tato Svátost, a pouze ona, Kristus živý uprostřed nás, námi obětovaný, právě a jedině On drží tento svět pohromadě a brání tomu, abychom se okamžitě nepřelili do propasti věčného sebezničení. A říkám vám, že z této svátosti vychází síla světla a pravdy a vlévá se i do srdcí těch, kdo o něm nic neslyšeli, a nezdá se, že by byli schopni víry.

Celá krajina, přivedená k jednotě kostelem a jeho k nebi směřující věží jako by říkala: toto je pravý význam stvořených věcí – nebyly jsme stvořeny pro nic jiného, než aby nás lidé použili ke svému vlastnímu pozvednutí k Bohu, aby hlásali jeho slávu.

Pokora je jediný klíč k víře, s nímž duchovní život začíná, protože víra a pokora jsou neoddělitelné. V dokonalé pokoře mizí veškerá sobeckost a vaše duše už nežije pro sebe nebo v sobě pro Boha, ale je ztracena a ponořena do Boha a proměněna do Boha.

Ale člověk, který je opravdu pokorný, si nemůže zoufat, protože v pokorném člověku už není něco takového, jako sebelítost. Je téměř nemožné přecenit hodnotu pravé pokory a její sílu v duchovním životě. Pokora v sobě obsahuje odpověď na všechny velké problémy duševního života.

Zoufalství je poslední vývojový stupeň pýchy tak veliké a tak zaryté, že si raději volí absolutní neštěstí zatracení, než aby přijala štěstí z Božích rukou a tak uznala, že On je s námi a že my nejsme schopni sami naplnit svůj ideál.

V každém člověku se ukrývá nějaký kořen zoufalství, protože v každém člověku je pýcha, která bují a vyhání listy a páchnoucí květy sebelítosti, jakmile nám dojdou naše vlastní zdroje. Ale vzhledem k tomu, že naše vlastní zdroje nevyhnutelně dojdou, víceméně všichni podléháme sklíčenosti a zoufalství.

Zoufalství je nejvyšším vyvrcholením sebelásky. Člověk ho dosáhne, když úmyslně odmítne veškerou pomoc od kohokoliv jiného, aby si vychutnal prohnilý luxus toho, že ví, že je ztracen.

A toto je vskutku její sláva: že tím, že neměla nic svého vlastního, že si neponechala nic ze „sebe“, co by se mohlo chlubit v čemkoli kvůli sobě, nepostavila žádnou překážku Boží milosti, a žádným způsobem neodporovala Jeho lásce a Jeho vůli. Proto od něj získala víc, než kterýkoliv jiný svatý. Maria … byla svobodná od jakékoliv poskvrny sobectví, jež by mohla zatemnit Boží světlo v jejím bytí.

Dílo, které v ní bylo vykonáno, bylo čistě Božím dílem. „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný.“ Mariina sláva je čistě a jednoduše slávou Boha v ní a ona může jako každý jiný říct, že nemá nic, co by od Něj nepřijala skrze Krista.

Zapomíná se, že Mariina hlavní sláva je v její nicotnosti, v tom, že je „děvečkou Páně“, je tou, jež se stala Matkou Boží jednoduše na základě milujícího podřízení Jeho pokynům, v čisté poslušnosti víry. Není požehnaná pro nějakou mytickou rádoby božskou výsadu, nýbrž jako někdo, kdo při svých lidských a ženských omezeních uvěřil. Je to víra a věrnost této pokorné děvečky, „plné milosti“co jí umožňuje být dokonalým Božím nástrojem a ničím víc, než nástrojem.

Na to sami katolíci často zapomínají, a proto nepřekvapuje, že ti, kdo nejsou katolíky, mají často chybnou představu o katolickém uctívání Matky Boží. Představují si, a někdy jejich důvody chápeme, že katolíci přistupují k Blahoslavené Panně téměř jako k nějaké božské bytosti, jako kdyby měla nějakou svou vlastní slávu, nějakou svou vlastní moc, nějakou svou vlastní velebnost, která by ji stavěla na roveň se samým Kristem.

Je velice příhodné mluvit o Marii jako o Královně a jednat tak, jako byte věděli, co to znamená, že má trůn nad anděly. To by ale nikoho nemělo vést k tomu, aby zapomněl, že její největší výsadou je její chudoba a její největší slávou je to, že je nejvíc skrytá, a zdrojem veškeré její moci je to, že je jako nic v přítomnosti Krista, Boha.

Pokorný člověk se totiž nebojí neúspěchu. Ve skutečnosti se nebojí ničeho – ani sebe, protože dokonalá pokora v sobě zahrnuje dokonalou důvěru v moc Boha, před Nímž žádná jiná moc nic neznamená a pro Něhož neexistují žádné překážky.

Pokorný člověk může dělat velké věci s neobvyklou dokonalostí, protože se už nezabývá nepodstatnými věcmi, jako jsou jeho vlastní zájmy a jeho pověst, a proto už nepotřebuje mrhat svými silami na jejich obranu.

Kdybyste byli opravdu pokorní, nestarali byste se o sebe vůbec. Proč byste měli? Zajímali byste se jen o Boha a o jeho vůli a o objektivní řád věcí a hodnot tak, jak jsou, a ne tak, jak je vaše sobeckost chce mít.

Pokorný člověk přijímá chválu tak, jako čisté okno přijímá paprsek slunce. Čím je světlo opravdovější a silnější, tím méně vidíte sklo.

Pokorný člověk se nerozrušuje chválou. Vzhledem k tomu, že se už nezabývá sám sebou a protože ví, odkud přichází dobro, které v něm je, neodmítá chválu, protož ta patří Bohu, kterého miluje.

Světec ví, že svět a vše, co Bůh stvořil, je dobré, kdežto ti, kdo nejsou svatí, si buď myslí, že stvořené věci jsou nesvaté, nebo se o tuto otázku nezajímají, protože se starají jen sami o sebe. Světec se nikdy nad ničím neuráží a nesoudí ničí hřích, protože nezná hřích. Zná Boží milosrdenství. Ví, že jeho posláním na zemi je přinášet toto milosrdenství všem lidem.

Někteří mají za to, že svatý nemůže ani vypít sklenici chladné vody, aniž by neudělal úkon chladné kajícnosti za to, že utišil žízeň, jako by šlo o smrtelný hřích. Jako kdyby pro světce byla každá reakce na krásu, na dobrotu, na něco příjemného, pokleskem a hříchem.

Zaměňovat takovou modlu s Bohem je tím nejhorším druhem sebeklamu. Dělá z člověka fanatika, který už není schopen trvalého styku s pravdou, není už schopen opravdové lásky.

Ti, kdo se snaží … jednat s dobrými věcmi od Boha, jako by to bylo něco zlého, se pouze utvrzují v hrozném klamu. Jsou jako Adam vinící Evu a jako Eva vinící hada v ráji. „Žena mě sváděla. Víno mě svádělo. Žena je zhouba. Víno je jed. Tím, že je budu nenávidět, se budu líbit Bohu. To jsou myšlenky a postoje dítěte, divocha a modláře, který se snaží magickým zaříkávání, a kouzelnými slovy chránit své sobecké já a usmířit malého nenasytného boha ve svém srdci.

Neodpoutáváme se od věcí, abychom se připoutali k Bohu. Ale spíše se odpoutáváme od sebe sama, abychom všechny věci viděli a užívali v Bohu a pro Boha. To je zcela nová perspektiva, kterou mnohá upřímně mravná asketická mysl vůbec nevidí.

Bůh je svatost. Všechna stvoření jsou svatá do té míry, do jaké se podílejí na jeho bytí. Lidé jsou povoláni být svatí daleko vznešenějším způsobem – tím, že se budou podílet na Boží vznešenosti.

Světec není ani tak člověkem, který si uvědomuje, že je ctnostný a svatý, jako tím, kdo je zaplavený Boží svatostí.

Bůh se dává těm, kdo se dávají jemu.

Nemyslím nutně rozjímat o kříži, ale alespoň s láskou a pokorou hledět na Krista na kříži. Protože jeho kříž je pramenem celého našeho života a bez něj modlitba vysychá a všechno umírá.

Kontemplativní život se stává strašně jalovým a šedivým, jestliže několik dní výslovně nemyslíte na Kristovo umučení.

Ve všech aspektech života je tím nejvyšším dobrem, jež zahrnuje všechno ostatní, Boží vůle. Bez ní nejsou kontemplace a ctnost ničím. Tou první pohnutkou v každé modlitbě, společně s vírou v jeho přítomnost, by měla být touha poznat jeho vůli a vzdát se sám sebe, zcela oddán všem jeho plánům a záměrům, které s námi má.

Naše touha po Bohu musí vycházet od Boha a být řízena jeho vůlí, má-li něco znamenat v nadpřirozeném řádu. A tak nestačí přiřítit se do kostela s touhou po kontemplaci nebo dělat spoustu dobrých skutků a ctnostných úkonů s touhou po svatosti.

Pramenem všeho trápení je naše vlastní iluze, že jsme něco jiného než prach.

Očekáváme příliš mnoho od sebe, zatímco bychom měli očekávat všechno od Boha, na kterém jsme naprosto závislí.

Jedním z důvodů, proč jsme méně horliví, než bychom měli být, je to, že mrzačíme svého vlastního ducha tím, že se bereme příliš vážně.

Matka, to je něco tak krásného, že i Bůh ji chtěl mít.

Autor: Henri J. M. Nouwen - Info o autorovi

Bůh jako Otec touží po tom, aby ti, kteří zůstanou doma, prožívali radost z jeho přítomnosti a zakoušeli jeho lásku. Ale i zde svou lásku pouze nabízí, nikomu ji nevnucuje. Je třeba ji svobodně přijmout. Jako Otec uplatňuje jedinou autoritu, a to je autorita milosrdného soucitu. Tato autorita pochází z toho, že dovolil, aby mu hříchy jeho dětí probodly srdce. Tohle je Bůh, v něhož věřím: Otec, který od počátku stvoření vztahuje ruce v milosrdném žehnání. Nikomu se nevnucuje, ale stále čeká, nikdy v zoufalství nezlomí hůl, nedovolí svým rukám klesnout, ale vždycky bude doufat, že se k němu jeho děti vrátí, aby k nim mohl promlouvat slovy lásky a nechal své bolavé paže spočinout na jejich ramenou.

Bůh jakožto Otec chce, aby jeho děti byly především svobodné, aby mohly svobodně milovat. A taková svoboda zahrnuje i možnost, že opustí domov, že odejdou do "daleké země" a přijdou o všechno. Otcovo srdce zná veškerou bolest, kterou jim taková volba přinese, ale láska mu brání, aby tomu předešel silou.

Bůh nemůže člověka nutit, omezovat, nařizovat mu, postrkávat jej nebo ho od něčeho odtahovat. Dává mu svobodu, aby lásku odmítl, anebo ji opětoval. Právě ta nesmírnost Boží lásky je zdrojem jeho utrpení. Bůh, stvořitel nebo i země, se rozhodl, že nám bude především otcem.

Srdce otce hoří nekonečnou touhou přivést děti domů. Jak rád by s nimi mluvil a varoval je před nástrahami, jimž musejí čelit. Jak rád by je přesvědčil, že doma najdou vše, co hledají všude jinde! Jak by si jen přál moci je přitáhnout domů otcovskou autoritou a přidržet je u sebe, aby se nemohly zranit! Ale jeho láska je příliš velká na to, aby udělal něco takového.

Byl už jsem připraven ztotožnit se s marnotratným synem anebo i s jeho starším bratrem. Ale vysloveně mi naháněla hrůzu myšlenka, že bych měl být jako ten stařec, který nemá co ztratit, protože už všechno ztratil: má jen rozdávat.

Sue mi ani neposkytla mnoho šancí k protestu: "Celý život hledáš přítele. Co tě znám, zoufale toužíš po něčí náklonnosti. Zajímáš se o tisíc věcí, všude žebráš o pozornost, ocenění a potvrzení sebe sama. Ale nadešel čas, abys uchopil svoje vlastní povolání a stal se otcem, který vítá děti domů, aniž by se jich na cokoli ptal, aniž by od nich chtěl cokoli nazpět. Pohleď na otce na tvém obrazu, a pochopíš, k čemu jsi povolán.

Sue mě navštívila ... a mluvila se mnou o Marnotratném synovi, přičemž řekla: "Ať už jsi starší nebo mladší syn. musíš si uvědomit, že jsi povolán k tomu, aby ses stal otcem. Její slova mě zasáhla jako blesk. Cel léta jsem strávil s obrazem a hleděl na starce, jak drží v náručí svého syna, nikdy mi však nepřišlo na mysl, že otec je ten, kdo nejplněji vystihuje mé životní povolání.

Ztracenost "spravedlivého" se záští v srdci je velmi těžké postřehnout, protože jde ruku v ruce s touhou být dobrý a ctnostný. Z vlastního života vím, jak důsledně jsem se snažil být dobrý, být přijímán, být oblíbený a stát se příkladem hodným následování pro ostatní. Vědomě jsem se snažil vyhýbat nástrahám hříchu a měl jsem strach, abych nepodlehl pokušení. Ale s tím nastoupila i má přílišná vážnost a moralistické sklony, které mi začaly bránit, abych se v domě svého Otce cítil doma. Nebyl jsem už tak svobodný, spontánní a hravý.

Když tak zkoumám vlastní srdce i životy jiných lidí, rád bych věděl, co nadělá víc škody: žádostivost, nebo tato skrytá zatrpklost? U "spravedlivých" a "ctnostných" najdeme tolik zatrpklosti! Tolik posuzování, odsuzování a předsudků je mezi lidmi "svatými"! A kolik potlačeného hněvu bychom našli v lidech, kteří se usilovně snaží, aby se vyhnuli hříchu!

Daleko těžší je ztotožnit se se ztraceností staršího syna. Koneckonců, vždycky dělal všechno správně. Byl poslušný, konal své povinnosti, dodržoval zákon a byl pracovitý. Navenek byl starší syn bezchybný. Ale když je konfrontován s tím, jak se otec raduje nad návratem mladšího bratra, vybuchne v něm jakási temná síla a probublává na povrch. Najednou máme před očima člověka záštiplného, pyšného, nelaskavého a sobeckého, který zůstával celou dobu ve skrytu, i když za ta léta postupně nabíral na síle.

Způsob ztracenosti mladšího syna je zcela zjevný. Promrhal peníze, čas, přátele i vlastní tělo. To, co dělal, bylo špatné, věděla to nejen jeho vlastní rodina, ale i přátelé a nakonec i on sám. Jde o případ klasického lidského selhání, které lze přímočaře vyřešit. Dobře mu rozumíme.

Po světě chodí mnoho starších sourozenců, kteří jsou ztraceni, zatímco jsou stále doma. Jde právě o tuhle ztracenost, projevující se odsuzováním a pohrdáním, hněvem a záští, hořkostí a žárlivostí,... věci tak zhoubné a ničivé pro lidské srdce.

Přítelova kritika mě dost naštvala. Řekl jsem si: "Jak si dovoluje mě poučovat o modlitbě! Po léta si žil bezstarostným a nevázaným životem, zatímco já od dětství téměř úzkostně dodržoval pravidla víry. Teď si konvertuje a začne mě poučovat, jak se mám chovat?" Hořkost a zášť, které se vynořily z mého nitra, mi zjevily mou vlastní "ztracenost". Setrval jsem doma u otce, nikam jsem neodešel, a přece jsem nežil svobodně. Můj hněv a závist vyjevily mou vlastní spoutanost.

Snadno se ztotožňuji se starším synem v podobenství, když si stěžuje: "Léta jsem pro tebe otročil, vždycky jsem tě poslouchal, a přece jsi mi nedopřál ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli!" V jeho stížnosti čteme, že se mu poslušnost a povinnost stal břemene, a služba otci otrockým jhem.

Je to zvláštní, ale v hloubi srdce jsem vzpurnému synovi záviděl. Tato emoce se ve mně probouzí, když vidím přátele, jak se dobře baví, přičemž dělají věci, které já odsuzuji. jejich chování je pro mě pohoršlivé, nebo dokonce nemorální, ale zároveň přemítám, proč nemám kuráž udělat aspoň něco z toho, případně i všechno.

Je pro mě obtížné si přiznat, že ten zahořklý, záštiplný, rozhněvaný mladý muž by mi mohl být v duchovním smyslu bližší, než rozmařilý mladší bratr! Ale čím víc přemýšlím o starším synovi, tím víc se v něm poznávám. ... Celý život jsem ve skrytu duše bádal nad tím, jaké by to bylo odvážit se být neposlušný a žít nevázaným životem, který jsem viděl u druhých. Já jsem se vždycky choval slušně a spořádaně, v souladu s požadavky rodičů a jiných rodičovských figur mého života. Zároveň jsem se občas divil, proč nemám odvahu "utéct", kterou měl mladší syn.

Rembrandtův obraz by se klidně mohl jmenovat podobenství o ztracených synech. Ztratil se mladší syn, který opustil domov, aby hledal svobodu a štěstí v cizí zemi. Ale i ten, který zůstal doma, se stal ztraceným člověkem. Navenek vykonával vše, co se očekává od dobrého syna, srdcem však odešel daleko od otce. Vykonával své povinnosti, denně těžce pracoval, ale byl stále více nešťastný a nesvobodný.

Přítomnost staršího syna na obraze už mi nedovoluje, abych si "návrat" sentimentalizoval. Hlavní pozorovatel si udržuje svůj odstup a zjevně si nepřeje účastnit se otcovského uvítání. Co se v tom muži odehrává? Co udělá? Přiblíží se a obejme bratra podobně jako otec, nebo odejde s hněvem a odporem?

Hlavní pozorovatel, který sleduje, jak otec objímá svého syna, vypadá velmi odtažitě. Dívá se na otce, ale bez radosti. Nevztáhne ruku, neusměje se ani nenaznačí uvítání. Prostě tam jen o straně stojí a zjevně nemá nejmenší zájem přijít blíž.

Když jsem trávil dlouhé hodiny v Ermitáži a pozoroval Rembrandtův obraz (Návrat marnotratného syna), postupně mě stále více fascinovala postava staršího syna. Vzpomínám, jak jsem na něj upřeně hleděl a kladl si otázku, co se asi odehrává v jeho mysli a srdci. On je bezpochyby hlavním svědkem návratu mladšího syna. V době, kdy jsem důvěrně znal jen detail celého obrazu, v němž otec objímá navrátivšího se syna, bylo poměrně snadné vnímat scénu jako příjemnou a uklidňující. Ala když jsem spatřil celý obraz, rychle mi došla složitost toho setkání.

Oba potřebovali uzdravení a odpuštění. Oba se potřebovali vrátit domů. Oba potřebovali objetí odpouštějícího otce. Ale z příběhu samotného i z Rembrandtova obrazu je jasné, že těžším obrácením bude muset projít ten, který zůstal doma.

Rembrandt je jak starší syn, tak i mladší syn z podobenství. Když v posledních letech života maloval oba syny v Návratu marnotratného syna, žil životem, jemuž nebyla cizí ztracenost obou synů.

Daleko těžší je ocenit člověka, který vězí hluboko v zášti a nenávisti, mrhá spoustou vzácného času na malicherné soudní spory a neustále odpuzuje lidi svým arogantním chováním. Ale dnes už nemohu popřít, že i tahle stránka patřila k Rembrandtovu životu a nelze ji pominout.

Není těžké sympatizovat s člověkem, který má smyslnou povahu, utápí se v hedonistických radovánkách života, ale pak všeho lituje, vrací se domů a stává se velmi duchovní osobou.

A v tomto kontextu nám vyvstává jiný Rembrandt, člověk ztracený v hořkosti a pomstychtivosti, který je schopen zrady. Tomuto Rembrandtovi je obtížné hledět do tváře.

(Rembrandt) zanechal stranou život plný věcí a lidí a zvolil si spíše ústraní a ticho. S věkem dospěl k jistému zvnitřnění a zklidnění, což byl jeho duchovní návrat domů. Ale i starší syn je součástí Rembrandtovy životní zkušenosti...Z nejnovějších studií jasně vyplývá, že Rembrandtovy vztahy s mecenáši a sponzory...vůbec nebyly snadné, podobně jako jeho vztahy s rodinou a přáteli. Zkrátka s Rembrandtem nebylo snadné vyjít.

Když jsem hleděl na mladšího syna a zamýšlel se nad Rembrandtovým životem, bylo mi naprosto jasné, že ho Rembrandt musel chápat zcela osobním způsobem. V době, kdy maloval Návrat marnotratného syna, se jeho život vyznačoval sebedůvěrou, úspěchem a slávou, záhy však následovaly bolestné ztráty, zklamání a prohry. Těmito prožitky se posunul od vnějšího světla do světla vnitřního, odvrátil se od malby světských, vnějškových událostí a přiklonil se k zobrazování vnitřního významu.

Visí tam, jeho tělo rozedrané od šlehů olověných důtek, srdce zlomené zapřením svých přátel a urážkami nepřátel, jeho duch zahalený temnotou opuštění - totální slabost, totální bezmoc. Takhle si Bůh dovolil zjevit nám Boží lásku, navrátit nás do soucitného objetí a přesvědčit nás, že hněv se rozplynul v nekonečném milosrdenství.

A jak ten příběh skončil? Na kříži, kde tentýž člověk visí nahý s rukama a nohama probodenýma hřeby. Bezmocnost jesliček se stala bezmocí kříže. Lidé jej urážejí, posmívají se mu, plivou mu do tváře a křičí: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže."

Jak se může člověk bát dítěte, které houpe v náručí, jak může vzhlížet k dítěti, které je tak malé a křehké, jak může závidět dítěti, které jen úsměvem odpovídá na jeho něžná slůvka? To je tajemství vtělení. Bůh se stal člověkem ve všem všudy stejným jako všichni lidé, aby prolomil bariéry moci totální bezmocí. To je příběh Ježíše.

Ano, opravdu, Bůh si zvolil stát se tak bezmocným, že uskutečnění jeho Božího vlastního poslání mezi námi se stalo plně závislým na nás.

Proto se Bůh stal maličkým dítětem. Kdo by se bál malého dítěte? Malé, křehké dítě je zcela závislé na svých rodičích... Ano, Bůh se chtěl stát tak bezmocným, že nemohl ani jíst ani pít, ani začít chodit, mluvit, hrát si nebo pracovat bez pomoci spousty lidí okolo. Ano, Bůh se stal závislým na lidských bytostech, aby vyrůstal a žil mezi námi a hlásal radostnou zvěst.

Mocní nemají v lásce důvěrnosti. Mocných se bojíme. Mohou nás ovládat a nutit dělat, co nechceme. K mocným vzhlížíme. Mají to, co my nemáme, a mohou sami rozhodovat, jestli chtějí něco dát nebo ne. Mocným závidíme. Ale Bůh nechce, abychom byli ustrašení, zasnění nebo závistiví. Bůh chce, abychom přišli blíž, velmi blízko, tak blízko, abychom mohli v důvěrném přátelství s Ním spočívat jako dítě na matčině klíně.

Chceme-li opravdu milovat Boha, musíme se dívat na muže z Nazareta, jehož život spočíval ve slabosti. A jeho slabost nám otvírá cestu k Božímu srdci.

Bůh si zvolil vstoupit do lidských dějin v úplné bezmoci. Tato Boží volba je středem křesťanské víry. V Ježíši z Nazareta se zjevil bezmocný Bůh mezi námi, aby odmaskoval iluzi moci a odzbrojil knížete temnoty. Bůh nám ukazuje božské milosrdenství právě na úplné a ničím nezmírněné bezmoci.

Ale Bůh se nedívá na náš svět jen smutnýma a hněvivýma očima. Boží milosrdenství je mnohem větší než Boží hněv a smutek. Ve všeobjímajícím milosrdenství se Bůh rozhoduje odzbrojit moc zla bezmocí, svou vlastní bezmocí.

Je snadné pochopit, proč se tolik lidí znechuceně odvrátilo od všeho, co je třeba jen trochu spojeno s náboženstvím. Je-li k hlásání dobré zvěsti použita moc, stane se brzy dobrá zvěst špatnou, velmi špatnou. A proto se Bůh hněvá.

Je zřejmé, jak ničivá je moc v rukou Božího lidu, když vzpomeneme na křižácké výpravy, pogromy, politiku apartheidu a na dlouhou historii náboženských válek, táhnoucích se až dodnes. Ale může být těžší si uvědomit, že četná náboženská hnutí v současnosti vytvářejí živnou půdu pro to, aby se tyto strašné lidské tragedie znovu opakovaly. V dnešní době, plné hospodářské a politické nejistoty je největším pokušením zneužít víru pro získání moci nad druhými, a tak nahradit Boží přikázání lidskými.

Tisíce... rozvedených mužů a žen, množství homosexuálů a lesbiček, bezdomovci, kteří cítí, že nejsou vítáni v domě modlitby rodiny bratří a sester, se odvrátili od Boha, protože se setkali s uplatněním moci tam, kde čekali výraz lásky.

Ta nejúskočnější, nejvíce rozdělující a zraňující moc je moc použitá ve službě Bohu. Jsem přímo zaplaven množstvím lidí kolem sebe, kteří "byli zraněni náboženstvím". Nevlídné slovo ministranta, kritická poznámka pronesená v kostele na vrub něčího životního stylu, odmítnutí někoho u stolu, nepřítomnost u člověka v nemoci nebo ve smrti a bezpočet dalších zranění zůstávají v lidských myslích déle, než jiná odmítnutí, která pocházejí více ze světa.

Bůh se na nás dívá a pláče, protože vždycky, když využíváme moci, abychom dodali sami sobě důležitosti, oddělujeme se od Boha a od sebe navzájem a náš život začíná být ďábelský v původním významu toho slova: rozdělující.

Dobře znám ty své hole a pušky! Někdy je to kamarád, který má větší autoritu, někdy peníze nebo titul, někdy špetka nadání, které jiní nemají, někdy určitá znalost, skrytá vzpomínka nebo i chladný pohled... a už se toho bez váhání chápu, abych zůstal v přesile. A než si to stačím uvědomit, odstrčím stranou své přátele.

Jakmile je naše bezpečí ohroženo, chápeme se první hole nebo pušky, která je po ruce, a říkáme, že jde hlavně o naši záchranu, i když tisíce jiných o ni přijdou.

Nejsme si snad tak nejistí tím, kdo vlastně jsme, že se chápeme jakékoli, ano jakékoli formy moci, která by nám dala aspoň trochu vlády nad sebou, svou činností a svými cestami? Jsme-li ochotni podívat se na věci Božíma očima, brzy zjistíme, že to, co se děje v Bosně, Jižní Africe, Irsku a Los Angeles není tak daleko od našich vlastních srdcí.

Když se Bůh dívá na náš svět, pláče. Bůh pláče, protože neovladatelná touha po moci chytila do pasti a zkazila ducha člověka. Místo vděčnosti je tu odmítání, místo chvály kritika, místo odpuštění pomsta, místo uzdravení zranění , místo soucitu soupeření, místo spolupráce násilí, místo lásky nesmírný strach.

Podívejme se do vlastních srdcí! Copak se neustále nezajímáme o to, jestli si nás lidé všímají, jestli nás chválí, jestli nám děkují? Copak se neptáme pořád sami sebe, jestli jsme lepší nebo horší, silnější nebo slabší, rychlejší nebo pomalejší než ten, který stojí vedle nás?

V tom je celá teologie. Dívat se na skutečnost očima Božíma. Chci se dívat Božíma očima na naši narušenost, ohraničenost, zraněnost a křehkost tak, jak nás Ježíš učil, v naději, že tento pohled nám poskytne bezpečnou cestu po zemi.

Ekumenismus je, jak jsem řekl, pomalý proces, je jako každé pokání pomalou a do vrchu stoupající cestou. Avšak je cestou, která po počátečních těžkostech a právě uprostřed nich vykazuje přítomnost širých prostorů radosti, osvěžujících odpočívadel a občas dovoluje nadechnout se z plných plic toho nejčistšího vzduchu plného společenství.

Ekumenismus je jistě pomalý a možná občas také trochu skličující proces, jestliže člověk podlehne pokušení "vnímat" ale "neslyšet", místo aby odvážně hlásal. Není snadné rozloučit se s pohodlnou hluchotou, jako by nezměněné evangelium nebylo sto znovu rozkvést, tím, že se znovu prosadí jako Prozřetelností určený kvas obrácení a duchovní obnovy pro každého z nás.

Potřebujeme muže a ženy, kteří se budou ve svém každodenním konání neúnavně ptát na znamení doby a neohroženě hlásat evangelium.

Od svatého Šebestiána si můžete vzít vzor pro své křesťanské svědectví. Toto svědectví je dnes zapotřebí víc než kdy jindy, protože stále více našich současníků žije tak, jako by Bůh neexistoval. Křesťanská víra se ovšem nešíří násilně, s použitím zbraní, ale svědectvím života.

Dialog lásky ze své podstaty podporuje a projasňuje dialog pravdy: definitivní sjednocení, k němuž vede Duch Kristův, se totiž uskuteční v plnosti pravdy. Relativismus nebo falešný irenismus rozhodně ekumenickou otázku nevyřeší. Naopak, překroutí ji a vezmou jí směr.

Především musí být podporován ekumenismus lásky, jenž pramení přímo z nového přikázání, které Ježíš zanechal svým učedníkům. Láska doprovázená odpovídajícími skutky vzbuzuje důvěru a otevírá oči i srdce.

Kdo věří, není nikdy sám. Přichází k nám Bůh. Vyjděme mu vstříc i my, a pak si půjdeme navzájem naproti! Nakolik je to v našich silách, nenechávejme žádné Boží dítě osamocené.

Vyznání víry není souhrnem nějakých teoretických vět. Je zakotveno ve skutečnosti křtu, v události setkání Boha a člověka. Křest také znamená, že Ježíš Kristus nás takříkajíc adoptuje za své sourozence a tím nás adoptuje jako děti do rodiny Boží. Tak z nás všech tvoří jednu velkou rodinu celosvětového společenství církve.

Je křesťanská víra i pro nás dnes nadějí, která proměňuje a nese náš život? Je pro nás "performativní" - tedy je poselstvím, které nově utváří náš život? Nebo jde o čistou informaci, kterou jsme mezitím odložili a která je překryta novějšími informacemi?

V Ježíšově škole se můžeme naučit, jak vytvořit z našeho života dar. Tím, že ho budeme napodobovat, v nás poroste ochota nerozdávat jen ze svého majetku, ale také rozdávat sami sebe. Když křesťan vydává sám sebe, aniž by počítal, dosvědčuje tím, že zákony existence nediktuje materiální bohatství, ale láska.

Víme, jak hluboko bohužel proniká vliv materiálního bohatství moderní společností. Jako Ježíšovi učedníci jsme povoláni k tomu, abychom nečinili z pozemských statků modlu, ale používali je k životu a k pomoci druhým lidem, kteří jsou v nouzi.

Kéž nový rok, který s důvěrou začínáme, je časem, kdy prohlubujeme pohled srdce. Když nepolevíme v hledání jeho tváře, když nepodlehneme pokušení sklíčenosti a pochybností, zůstaneme navzdory mnoha těžkostem, s nimiž se setkáváme, zakotveni v něm a zakusíme moc jeho lásky a jeho milosrdenství.

V malých každodenních rozhodnutích, v nichž stavíme dobro před pohodlnost, žijeme skutečně svůj život.

I když mě už nikdo neposlouchá, Bůh mi naslouchat nepřestal. Když už nemám nikoho, ke komu bych hovořil, k Bohu mohu mluvit stále.

V malých každodenních rozhodnutích, v nichž stavíme dobro před pohodlnost, žijeme skutečně svůj život.

Víra proměňuje naši netrpělivost a naše pochybnosti v bezpečnou naději, že Bůh drží svět ve svých rukou i navzdory všem temnotám.

K utváření lepšího světa přispívá člověk výhradně tím, že koná dobro teď, osobně a se zanícením všude tam, kde je to možné.

Kdo směřuje k Bohu, ten se nevzdaluje lidem, ale stává se jim opravdu blízkým.

Křesťanství nepřineslo žádné sociálně-revoluční poselství. Přináší setkání s živým Bohem, tedy s nadějí, která proměňuje život i svět zevnitř.

Autor: papež František - Info o autorovi - Web

Ježíš nepřišel odsoudit, ale zachránit svět. Pomysleme na nás, kteří tolikrát odsuzujeme druhé, tolikrát rádi pomlouváme, hledáme drby proti druhým. Prosme Hospodina, aby nám všem dal tento pohled milosrdenství, abychom se na druhé dívali tak, jako se on dívá na nás všechny.

Ježíš nemá zájem postavit nás před soud nebo nás podrobit odsouzení; chce, aby nikdo z nás nebyl ztracen. Boží pohled na každého z nás není oslepujícím reflektorem, který oslňuje a uvádí nás do nesnází, ale jemnou září přátelské lampy, která nám pomáhá vidět v nás to dobré a uvědomit si to špatné, abychom se s podporou jeho milosti mohli obrátit a uzdravit.

Nikdo totiž není dokonalý, všichni jsme hříšníci, všichni chybujeme, a kdyby Bůh použil poznání našich slabostí k tomu, aby nás odsoudil, nikdo by se nezachránil. Tak tomu však není. Nepoužívá je totiž k tomu, aby na nás ukazoval prstem, nýbrž k tomu, aby se chopil našeho života, osvobodil nás od hříchu a zachránil nás.

Hospodin nás volá: "Pojď, pojď, dovol mi osušit tvé slzy a dovol mým ústům, aby se přiblížila k tvému uchu a řekla ti: Miluji tě, miluji tě, miluji tě." (H. NOUWEN, Na cestě k úsvitu, Brescia 1997, 233). Věříme, že nás Bůh miluje, že mě Bůh miluje?

Dovol mé lásce, aby se dotkla nejhlubších a nejskrytějších zákoutí tvého srdce a odhalila ti tvou vlastní krásu, krásu, kterou jsi ztratil ze zřetele, ale která se ti ve světle mého milosrdenství stane opět viditelnou."

Nabídněme ucho svého srdce Tomu, který nám v tichu chce říci: "Já jsem tvůj Bůh: Bůh milosrdenství a soucitu, Bůh odpuštění a lásky, Bůh něhy a péče. Nesuď sám sebe. Neodsuzuj se. Neodmítej se.

Vraťme se k Bohu celým svým srdcem. V těchto postních týdnech si udělejme prostor pro modlitbu tiché adorace, v níž zůstáváme naslouchat v Hospodinově přítomnosti jako Mojžíš, jako Eliáš, jako Maria, jako Ježíš. Uvědomili jsme si, že jsme ztratili smysl pro adoraci? Vraťme se k adoraci.

Právě tam, kde sídlí také tolik strachu, viny a hříchů, tam Hospodin sestoupil, sestoupil, aby tě uzdravil a očistil. Vejděme do své vnitřní komnaty: tam přebývá Bůh, tam je přijata naše křehkost a tam jsme bezpodmínečně milováni.

I ty nejtragičtější a nejbolestivější zážitky riskují, že nebudou mít skryté místo, kde by se daly uchovat: vše musí být odhaleno, vystaveno na odiv, vydáno napospas tlachání okamžiku. A tu nám Hospodin říká: Vstup do tajemství, vrať se do středu sebe sama.

Aniž bychom si to uvědomovali, zjišťujeme, že už nemáme žádné tajemství, kde bychom se mohli zastavit a chránit, že jsme ponořeni do světa, v němž se vše, dokonce i naše nejintimnější emoce a pocity, musí stát "sociálními" - ale jak může být sociální to, co nevychází ze srdce?

Proto almužnu, modlitbu a půst nelze redukovat na vnější praktiky, ale jsou to cesty, které nás vedou zpět k srdci, k podstatě křesťanského života. Umožňují nám objevit, že jsme popel milovaný Bohem, a činí nás schopnými rozestřít stejnou lásku na "popel" tolika každodenních situací, aby se v nich znovu zrodila naděje, důvěra a radost.

Jsme popel, na který Bůh dechl svůj dech života, jsme země, kterou vytvaroval svýma rukama (srov. Gn 2,7; Ž 119,73), jsme prach, z něhož povstaneme k nekonečnému životu, který je pro nás připraven navěky (srov. Iz 26,19). A jestliže v popelu, kterým jsme, hoří oheň Boží lásky, pak zjišťujeme, že jsme touto láskou prodchnuti a že jsme povoláni k lásce: milovat své bratry a sestry, být pozorní k druhým, žít soucitem, projevovat milosrdenství, dělit se s potřebnými o to, co jsme a co máme.

Když naopak budete mít odvahu sklonit hlavu a nahlédnout do svého nitra, pak budete moci objevit přítomnost Boha, který vás miluje a vždycky miloval; konečně se brnění, které jste si postavili, rozbije a vy budete moci pocítit, že jste milováni věčnou láskou.

Popel nasypaný na naši hlavu nás vybízí, abychom znovu objevili tajemství života. Říká nám: dokud budete nosit brnění, které zakrývá vaše srdce, dokud se budete maskovat maskou zdání, vystavovat umělé světlo, abyste se ukázali nepřemožitelní, zůstanete prázdní a neplodní.

Život není divadlo a postní doba nás vyzývá, abychom sestoupili z jeviště přetvářky, abychom se vrátili k srdci, k pravdě o tom, kdo jsme. Návrat do srdce, návrat k pravdě.

Návrat k srdci znamená vrátit se ke svému pravému já a ukázat ho před Bohem takové, jaké je, nahé a odhalené. Znamená to podívat se do svého nitra a uvědomit si, kým skutečně jsme, sundat masky, které často nosíme, zpomalit tempo svého horečného života, přijmout život a pravdu o sobě samých.

Postní doba nás pak ponořuje do lázně očisty a vyprázdnění: chce nám pomoci odstranit veškerý "make-up", vše, čím se odíváme, abychom vypadali přiměřeně, lépe, než jsme.

Krása nás zve k jinému způsobu bytí ve světě.

Kultura krásy nás vždy znovu uvádí do pohybu a umožňuje nám znovu začít cestu k lidštějším společnostem, propojeným hlubším bratrstvím.

Umění je velmi mocným prostředkem, jak předat poselství o kráse přírody. Vskutku, starat se o svět, který nás obklopuje a podpírá, znamená starat se o sebe.

Ptejme se dnes sami sebe: Umím naslouchat lidem, jsem k dispozici jejich dobrým prosbám? Nebo se vymlouvám, otálím, schovávám se za abstraktní a zbytečná slova? Konkrétně: kdy jsem naposledy šel navštívit osamělého nebo nemocného člověka - každý ať si odpoví ve svém srdci - nebo kdy jsem naposledy změnil své plány, abych vyhověl potřebám těch, kteří mě žádají o pomoc?

Láska potřebuje konkrétnost, láska potřebuje přítomnost, láska potřebuje setkání, láska potřebuje darovaný čas a prostor: nelze ji redukovat na hezká slova, obrázky na displeji, selfie momentky nebo uspěchané zprávy. Jsou to užitečné nástroje, které mohou pomoci, ale k lásce nestačí, nemohou nahradit konkrétní přítomnost.

Naslouchejme tedy v tomto postním období hlasu Hospodina, který nám nikdy nepřestává opakovat: Vejdi do tajemství. Vstup do tajemství, vrať se do srdce. Je to spásná výzva pro nás, kteří často žijeme na povrchu, kteří se staráme o to, aby si nás někdo všiml, kteří stále potřebujeme být obdivováni a oceňováni.

Svatý Anselm z Canterbury nám zanechal tuto výzvu, kterou si dnes večer můžeme osvojit: "Uteč na krátký čas od svých zaměstnání, zanech na chvíli svých bouřlivých myšlenek. Odhoď v této době své těžké starosti a odlož své namáhavé činnosti. Věnuj se trochu Bohu a odpočívej v něm. Vstup do hlubin své duše, odstraň vše kromě Boha a toho, co ti pomáhá ho hledat, a zavři dveře a hledej ho. Ó mé srdce, řekni nyní celým svým bytím, řekni nyní Bohu: Hledám tvou tvář. Hledám tvou tvář, Hospodine" (Proslogion, 1).

Zanechali. Co nechali za sebou? Loď a sítě, tedy život, který vedli do té chvíle. Tak často máme problém opustit své jistoty, své zvyky, protože se v nich chytíme jako ryba v síti. Ale ti, kdo jsou ve styku se Slovem, se z nástrah minulosti uzdravují, protože živé Slovo reinterpretuje život, uzdravuje i zraněnou paměť tím, že nám vštěpuje připomínku Boha a jeho skutků.

Nezapomínejme na dva základní rozměry křesťanské modlitby: naslouchání Slovu a klanění Hospodinu. Udělejme prostor Ježíšovu slovu, promodlenému Ježíšovu slovu, a stane se nám to, co se stalo prvním učedníkům. Opustili sítě a šli za ním.

To je naše riziko: zahlceni tisíci slovy necháváme Boží slovo proklouznout: slyšíme ho, ale nenasloucháme mu; nasloucháme mu, ale nedržíme se ho; držíme se ho, ale nenecháme se vyprovokovat ke změně. Především ho čteme, ale nemodlíme se, zatímco "četbu Písma svatého musí doprovázet modlitba, aby se navázal dialog mezi Bohem a člověkem" (Dei Verbum, 25).

Ptám se však sám sebe: proč se totéž mnohým z nás neděje? Tolikrát slyšíme Boží slovo, jde jedním uchem dovnitř a druhým ven: proč? Možná proto, jak nám ukazují tito svědkové, že nesmíme být ke Slovu "hluší".

Nemůžeme se obejít bez Božího slova, bez jeho jemné síly, která se jako v dialogu dotýká srdce, vtiskuje se do duše, obnovuje ji Ježíšovým pokojem, který nás činí neklidnými pro druhé. Podíváme-li se na Boží přátele, na svědky evangelia v dějinách, na světce, vidíme, že pro všechny z nich bylo Slovo rozhodující.

Ano, Slovo probouzí misii, činí z nás posly a svědky Boží pro svět plný slov, ale žíznící po tom Slově, které často ignoruje. Církev žije tímto dynamismem: je povolána Kristem, přitahována jím a posílána do světa, aby o něm vydávala svědectví. Takový je dynamismus církve.

Bratři a sestry, Boží slovo to chce udělat v každém z nás. Stejně jako u prvních učedníků, kteří přijali Ježíšova slova, opustili své sítě a vydali se vstříc úžasnému dobrodružství, tak i na březích našich životů, vedle rodinných člunů a pracovních sítí, Slovo rozvíjí Ježíšovo volání. Volá nás, abychom s ním vypluli na moře pro druhé.

Slovo tedy přitahuje k Bohu a posílá k druhým. Přitahuje k Bohu a posílá k druhým: v tom je jeho dynamika. Nenechává nás uzavřené do sebe, ale rozšiřuje srdce, nutí nás obrátit směr, zpřevracet zvyky, otevírat nové možnosti, odkrývat netušené obzory.

Boží slovo odemyká moc Ducha svatého. Je to síla, která člověka přitahuje k Bohu, jako se to stalo oněm mladým rybářům, ohromeným Ježíšovými slovy; a je to síla, která posílá k druhým, kteří jsou daleko od Hospodina, jako se to stalo Jonášovi.

mystik je ten či ta, kdo neustává v pouti.

Naopak, když nás Bůh volá, vždy nás podněcuje k cestě, jako to udělal u Abraháma, Mojžíše, proroků a všech Božích učedníků. Vysílá nás na cestu, vymaňuje nás z naší bezpečnostní zóny, zpochybňuje naše výdobytky, a právě takto nás osvobozuje, proměňuje, osvěcuje oči našeho srdce, abychom pochopili, k jaké naději nás povolal.

Nezapomínejme, že křesťanská víra nechce potvrzovat naše bezpečí, neusazuje nás v pohodlí snadných náboženských jistot, neposkytuje rychlé odpovědi na složité životní problémy.

Radost z evangelia, když ji skutečně přijmeme, v nás vyvolá pohyb následování, způsobuje opravdové vyjití ze sebe sama a staví nás na cestu, ubírající se k setkání s Pánem a k plnosti života. Exodus ze sebe sama.

Nedostatečné úsilí o rozlišování toho, co je nejlepší, často činí pastorační život monotónním, opakujícím se: náboženské úkony se množí, tradiční gesta se opakují, aniž by se viděl jejich smysl. Rozlišování nám musí pomoci, abychom byli poddajní vůči Duchu svatému, abychom dokázali volit směrnice a rozhodovat se nikoli podle světských kritérií nebo prostě podle předpisů, ale podle evangelia.

Rozlišování se zcela liší od puntičkářství těch, kteří žijí v legalistickém zploštění nebo si nárokují perfekcionismus. Je to vzepětí lásky, které rozlišuje mezi dobrým a lepším, mezi tím, co je užitečným samo o sobě a užitečným v danou chvíli, mezi tím, co obecně může být dobré, a tím, co je třeba upřednostnit v onen moment.

Naslouchání nám pomáhá žít rozlišování jako metodu našeho jednání. Pro nás všechny je tudíž důležité rozlišování, toto umění duchovního života, které nás zbavuje domněnky, že už všechno víme, rizika myslet si, že stačí aplikovat pravidla, pokušení postupovat pouhým opakováním schémat, aniž bychom brali v úvahu, že Boží tajemství nás vždycky přesahuje a že život lidí a skutečnost, která nás obklopuje, jsou a vždycky zůstanou nadřazeny myšlenkám a teoriím.

Kontemplaci se učíme v modlitbě, když klečíme před Bohem, ale nejen na kolenou, ale i srdcem! Každý den potřebujeme prosit a žádat o jeho milost, aby on otevřel naše chladné srdce a otřásl naším vlažným a povrchním životem. Proto je důležité znovu si osvojit kontemplativního ducha, který nám umožní denně objevovat, že jsme nositeli dobra, jež zlidšťuje a pomáhá vést nový život. Není nic lepšího, co bychom mohli druhým předat

Nejprve nasloucháme, pak v tichu přijímáme, přemýšlíme, interpretujeme a teprve potom můžeme dát odpověď. Tomu všemu se učíme v modlitbě, protože ta rozšiřuje srdce, umenšuje náš egocentrismus, vychovává nás k naslouchání druhým a vytváří v nás ticho kontemplace.

A nezapomínejme, že je jen jedna příležitost, kdy je přípustné dívat se na člověka shůry, a to tehdy, abychom mu pomohli povstat.

Naslouchání „na kolenou“ je nejlepší způsob, jak skutečně naslouchat, protože to znamená, že nestojíme před druhým v pozici těch, kteří si myslí, že už všechno vědí, těch, kteří si už všechno vyložili dříve než začali naslouchat, těch, kteří se na věci dívají shora, ale naopak se otevíráme tajemství druhého, připraveni pokorně přijmout to, co nám chce předat.

Naslouchání srdcem je mnohem víc než jen vyslechnutí zprávy nebo výměna informací; je to vnitřní naslouchání schopné zachytit touhy a potřeby druhého, vztah, který nás vybízí k překonání vzorců a předsudků, do nichž někdy rámujeme životy lidí kolem nás. Naslouchání je vždy začátkem cesty. Hospodin žádá svůj lid o toto naslouchání srdcem, o vztah s ním, který je živým Bohem.

Nejdražší, potřebujeme naslouchat hlásání Boha, který přichází, rozeznávat znamení jeho přítomnosti a rozhodovat se pro jeho Slovo tím, že budeme kráčet za ním. Naslouchat, rozlišovat, kráčet: tři slovesa pro naši cestu víry a pro službu.

Je útěšné zjistit, že ... se Bůh zpřítomňuje v této kolébce, v jeslích, které si dnes vybral, aby se narodil a přinesl všem Otcovu lásku; a činí tak Božím stylem: blízkostí, soucitem, něhou. Toto je Boží styl: blízkost, soucit, něha.

Tajemství Vánoc znovu probouzí v našich srdcích úžas, což je klíčové slovo, úžas z nečekané zvěsti: Bůh přichází, Bůh je zde uprostřed nás a jeho světlo navždy prolomilo temnotu světa. Toto zvěstování potřebujeme stále slyšet a přijímat.

Vyzývám každého křesťana, ať je kdekoli, aby dnes obnovil své osobní setkání s Ježíšem Kristem" (tamtéž, 1.3). Každý z nás ať si dnes udělá chvilku času a zamyslí se: "Ježíši, ty jsi v mém nitru: chci se s tebou setkávat každý den. Jsi Osoba, ne idea; jsi společník na cestě, ne program. Jsi Láska, která řeší tolik problémů. Ty jsi počátek evangelizace. Ty, Ježíši, jsi zdrojem radosti". Amen.

A pokud někdo z nás tuto radost nevnímá, ptejme se sami sebe, zda jsme Ježíše našli. Vnitřní radost. Evangelium jde vždy cestou radosti, je to velké hlásání.

Ti, kdo se jím nechají zachránit, jsou osvobozeni od hříchu, od smutku, od vnitřní prázdnoty, od izolace. S Ježíšem Kristem se vždy rodí a znovuzrodí radost. Nezapomínejme na to.

To je příznivá chvíle pro hlásání Ježíše. Proto bych chtěl všem znovu říci: "Radost z evangelia naplňuje srdce a celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem.

člověk zjišťuje, že lidstvo oplývá bratry a sestrami, kteří čekají na slovo naděje. Na evangelium se čeká i dnes: dnešní člověk je jako člověk ve všech dobách: potřebuje ho i civilizace naprogramované nevíry a institucionalizované sekularity; ba zvláště společnost, která nechává prostory náboženského smyslu opuštěné, potřebuje Ježíše.

A tak se člověk, stejně jako ti dva z Emauz, vrací do každodenního života s elánem člověka, který našel poklad: byli radostní, ti dva, protože našli Ježíše a on změnil jejich život.

Ponořeni do dnešního rychlého a zmateného prostředí se i my můžeme ocitnout v situaci, kdy žijeme víru s nenápadným pocitem rezignace a jsme přesvědčeni, že evangelium už není slyšet a že už nestojí za námahu ho hlásat. Možná nás dokonce láká myšlenka nechat "ostatní" jít vlastní cestou. Místo toho je právě teď čas vrátit se k evangeliu a objevit, že Kristus "je stále mladý a je stále zdrojem novosti" (Evangelii gaudium, 11).

To, co Ježíš dělá s učedníky, nám říká, že první, kdo mají být evangelizováni, jsou učedníci, první, kdo mají být evangelizováni, jsme my, křesťané. A to je tak důležité.

Ježíšovo narození je v dějinách i v životě důvodem k radosti: vzpomeňte si, co se stalo učedníkům z Emauz, kteří z radosti nedokázali uvěřit, a ostatní, tedy všichni učedníci dohromady, když Ježíš jde do večeřadla, nemohli radostí uvěřit. Z radosti, že Ježíš vstal z mrtvých. Setkání s Ježíšem vám vždy přináší radost, a pokud se vám to nestane, není to pravé setkání s Ježíšem.

Evangelium není ideologie: evangelium je zvěstování, zvěstování radosti. Ideologie jsou chladné, všechny. Evangelium je hřejivé svou radostí. Ideologie se neumějí usmívat, evangelium je však úsměv, vyvolává úsměv, protože se dotýká vaší duše radostnou zvěstí.

Evangelizace působí bezděčně, protože vychází z plnosti, ne z nátlaku. A když děláte evangelizaci - chcete ji tak dělat, ale tohle nejde - na základě ideologií, tak to není evangelizace, to není evangelium.

Proto nespokojený křesťan, smutný křesťan, nešťastný křesťan, nebo ještě hůře, uražený a nevrlý křesťan není důvěryhodný. Bude mluvit o Ježíši, ale nikdo mu neuvěří!

Ježíš je radost. On je Bůh, který se stal člověkem a přišel k nám! Otázka tedy, drazí bratři a sestry, nezní, zda zvěstovat, ale jak zvěstovat, a toto "jak" znamená s radostí. Buď budeme Ježíše hlásat s radostí, nebo ho hlásat nebudeme, protože žádný jiný způsob hlásání není schopen přinést pravou Ježíšovu skutečnost.

Bratři, sestry, ptejme se sami sebe: umím já, křesťan, vyjít vstříc druhým? A jsem velkorysý, jsem velkorysý ke každému, umím dát ono "více" porozumění a odpuštění, jak to se mnou dělal a dělá každý den Ježíš?

A dokonce i v našich vztazích, které jsou základem společnosti, se spravedlnost, kterou praktikujeme, někdy nedokáže vymanit z klece vypočítavosti a my se omezujeme na dávání podle toho, co dostáváme, aniž bychom se odvážili udělat něco navíc, aniž bychom vsadili na účinnost dobra konaného zdarma a lásky nabízené s širokým srdcem.

Někdy se dokonce jako církev, místo abychom vycházeli ven v každou denní dobu a rozpřáhli náruč ke každému, můžeme cítit jako premianti ve třídě, odsuzovat ostatní na dálku, aniž bychom mysleli na to, že i je Bůh miluje stejnou láskou, jakou má k nám.

Bratři a sestry, někdy nám hrozí, že budeme mít s Bohem "kupecký" vztah a budeme spoléhat spíše na svou zdatnost než na jeho velkorysost a milost.

Lidská spravedlnost říká "dát každému, co si zaslouží", zatímco Boží spravedlnost neměří lásku na vahách našich výnosů, našich výkonů nebo našich selhání: Bůh nás prostě miluje, miluje nás proto, že jsme děti, a činí tak bezpodmínečnou láskou, láskou bezplatnou.

Právě proto, že má tak široké srdce, Bůh oplácí každému stejnou "mincí", kterou je jeho láska. Zde je hlavní smysl podobenství: dělníci poslední hodiny jsou placeni stejně jako ti první, protože ve skutečnosti je Boží spravedlnost vyšší. Jde dál.

Jeho srdce se totiž nikdy neopozdí, stále nás hledá a čeká na nás. Nezapomínejme na to: Hospodin nás vždy hledá a čeká na nás, vždy!

V podobenství jsou dělníky nejen lidé, ale především Bůh, který vychází celý den, aniž by se unavil. Takový je Bůh: nečeká na naše úsilí, aby k nám přišel, neprovádí zkoušku, aby zhodnotil naše zásluhy, než nás vyhledá, nevzdává se, když se opozdíme s odpovědí; naopak, sám převzal iniciativu a v Ježíši k nám "vyšel", aby nám ukázal svou lásku

Bůh je ten, kdo vychází v každou hodinu, aby nás volal. V podobenství se říká, že pán "vyšel za úsvitu, aby si vzal nádeníky na svou vinici", ale pak pokračuje ve vycházkách v různých denních dobách až do západu slunce, aby hledal ty, které ještě nikdo nevzal do práce.

Prosil jsem Pannu Marii, aby vás chránila a pečovala o vás, osušila vaše skryté slzy, oživila ve vás radost ze služby a denně z vás činila pastýře zamilované do Ježíše, připravené z lásky k němu dávat svůj život bez míry.

Vyhrňme si rukávy a pokrčme kolena (vy, kteří můžete!), modleme se k Duchu svatému jeden za druhého, prosme ho, aby nám pomohl neupadnout v osobním životě i v pastoračním působení do onoho náboženského zdání plného tolika věcí, ale prostého Boha, abychom nebyli činovníky posvátna, ale vášnivými hlasateli evangelia, nikoli státními kleriky, ale pastýři lidu. Potřebujeme osobní a pastorační obrácení“.

A symptomy takového klerikalismu jsou právě ztráta ducha chval a radostné nezištnosti. Ďábel se vkrádá, když se pěstují stížnosti, negativismus a chronická nespokojenost s tím, co se nedaří. Takto se ironie stává cynismem a necháváme se pohltit atmosférou kritiky a hněvu kolem nás, místo abychom byli těmi, kdo s evangelijní prostotou a mírností, s laskavostí a úctou pomáhají svým bratrům a sestrám vyjít z tekutých písků nevrlosti.

Klerikalismus však může postihnout každého, dokonce i laiky a pastorační pracovníky: člověk může při vykonávání svých služeb a charismat skutečně přijmout klerikálního ducha, žít své povolání elitářským způsobem, uzavírat se do své vlastní skupiny a stavět zdi vůči okolí, rozvíjet majetnické vazby vůči rolím ve společenství, pěstovat arogantní a povýšené postoje vůči druhým.

A já, jako starý člověk, mám chuť vám od srdce říct, že mi dělá starosti, když upadáme zpět do forem klerikalismu; když, možná aniž bychom si to uvědomovali, dáváme lidem najevo, že jsme nadřazení, privilegovaní, postaveni výše, a tedy odděleni od ostatního svatého Božího lidu.

Promiňte, že to opakuji, ale myslím, že mi jako kněží rozumíte, protože i vy sdílíte to, v co věříte, upřímně, podle té krásné a typicky římské (dialektálně římské!) vlastnosti, kdy upřímnost rtů vychází ze srdce a chutná po srdci!

Duchovní zesvětštění je „zdvořilé“ pokušení, protože se plíživě vkrádá a umí se dovedně skrývat za dobré zdání, a to i v rámci 'náboženských' motivací.

Jak v tom všem nerozpoznat aktualizovanou verzi onoho pokryteckého formalismu, který Ježíš viděl u některých tehdejších náboženských představitelů a který mu v průběhu jeho veřejného života způsobil snad více utrpení než cokoli jiného?.

K tomu dochází, když se dáme okouzlit svody pomíjivosti, průměrnosti a zvyku, pokušeními moci a společenského vlivu. A dále marnivostí a narcismem, doktrinální neústupností a liturgickým estetismem..., to znamená, že namísto Boží slávy vyhledáváme lidskou slávu a osobní blahobyt.

Způsob života, který redukuje duchovnost na zdání: vede nás k tomu, abychom byli 'nádeníky duchovna', lidmi oděnými do posvátných forem, kteří ve skutečnosti nadále myslí a jednají podle módy tohoto světa.

Co od nás Pán v této naší době žádá, kam nás vede Duch, který nás pomazal a poslal jako apoštoly evangelia? V modlitbě se mi stále vrací, že na nás Bůh naléhá, abychom šli do hloubky v boji proti duchovnímu zesvětštění“.

... i pro kněze mají být tyto letní dny časem, kdy načerpají sil po námaze kněžské služby, a zdůrazňuje, že tato služba se nepoměřuje pastoračními úspěchy. Ježíš od apoštolů nepožadoval pracovní plán diktovaný kritériem efektivity, ale nabízel péči a občerstvení.

Bratři a sestry, žijme v přítomnosti, berme přítomnost do rukou, ale nenechme se jí zahltit; vzhlížejme vzhůru, dívejme se k nebi, pamatujme na cíl, mysleme na to, že jsme povoláni k věčnosti, k setkání s Bohem. A z nebe do srdce dnes obnovme Ježíšovu volbu, volbu milovat ho a kráčet za ním.

Následujte Ježíše a napodobujte ho, zejména projevy blízkosti a milosrdenství vůči druhým. To je kompas k dosažení nebe: milovat Ježíše, cestu, a stávat se znamením jeho lásky na zemi.

Ježíš sám je cestou, kterou je třeba následovat, abychom žili v pravdě a měli život v hojnosti. On je cesta, a proto víra v něj není "balíčkem myšlenek", balíčkem idejí, kterým je třeba věřit, ale cestou, kterou je třeba projít, cestou, kterou je třeba vykonat, cestou s ním.

Jakmile objevíme cíl, začneme se i my, podobně jako apoštol Tomáš v dnešním evangeliu, ptát: jak k němu dojít, kudy vede cesta? Někdy, zvláště když je třeba čelit velkým problémům a máme pocit, že zlo je silnější, se ptáme sami sebe: co mám dělat, kudy mám jít?

Nesmíme ztratit cíl ze zřetele, i když dnes riskujeme, že na něj zapomeneme, že zapomeneme na konečné otázky, na ty důležité: Kam jdeme? Kam kráčíme? Pro co stojí za to žít? Bez těchto otázek jen vtěsnáváme život do přítomnosti, myslíme si, že si ho musíme co nejvíc užít, a nakonec skončíme u toho, že žijeme pro tento den, bez účelu, bez cíle. Nezapomínejme na velikost a krásu cíle!

Ježíš se od nás neoddělil, ale otevřel nám cestu a očekává náš konečný cíl: setkání s Bohem Otcem, v jehož srdci je místo pro každého z nás. Když tedy zažíváme únavu, zmatek, a dokonce i selhání, vzpomeňme si, kam náš život směřuje.

Ježíš vidí zmatek učedníků, vidí jejich strach, že budou opuštěni, stejně jako se to stává nám, když jsme nuceni se odloučit od někoho, koho milujeme. A tak říká: "Jdu vám připravit místo, abyste i vy byli tam, kde jsem já". Ježíš používá známý obraz domova, místa vztahů a intimity. V Otcově domě je pro vás místo, jste vítáni, budete navždy vítáni teplem objetí a já jsem v nebi a připravuji vám místo!

Jsi ochoten připustit, aby ti Ježíš změnil srdce, anebo jsi vlažný, nehybný křesťan? Zamysli se nad tím trochu: jsi nadšený Ježíšem, jdeš kupředu? Trochu nad tím popřemýšlej…

de o to nenechat si uniknout příležitost hlásat evangelium pokoje, toho pokoje, který Kristus umí dát víc a lépe než svět. A proto vás vyzývám, abyste byli evangelizátory, kteří se hýbou beze strachu, kteří jdou vpřed, aby přinášeli Ježíšovu krásu, aby přinášeli novost Ježíše, který všechno mění.

Zvěstovatel je připraven se vydat na cestu a ví, že Hospodin projde překvapivým způsobem; musí být proto svobodný od schémat a připravený na nečekanou a novou událost: připravený na překvapení. Ten, kdo hlásá evangelium, nemůže zkamenět v klecích přijatelnosti nebo v tom, že "tak se to dělalo vždycky", ale je připraven následovat moudrost, která není z tohoto světa,

ení hlásání bez pohybu, bez chůze. Evangelium se nehlásá na místě, zavření v kanceláři, u svého stolu nebo u počítače, kde se někdo argumentačně pře jako "lev s klávesnicí" a kde se kreativita hlásání nahrazuje kopírováním a vkládáním myšlenek převzatých z toho či onoho zdroje. Evangelium se hlásá pohybem, chůzí, cestou.

Ten, kdo jde hlásat, se musí pohybovat, musí chodit!Není hlásání bez pohybu, bez "vycházení vstříc", bez iniciativy. To znamená, že není křesťana, pokud není v pohybu, není křesťana, pokud nevychází sám ze sebe, aby se vydal na cestu a přinášel hlásání.

Nelze přehlížet starostlivost, s níž se někteří věnují nesprávným činnostem i v samotném křesťanském společenství; někdo se může chlubit falešnou evangelijní horlivostí, zatímco ve skutečnosti sleduje ješitnost nebo vlastní přesvědčení či tak trochu sebelásku.

Někdy máme co do činění s nesprávně zaměřenou horlivostí, urputně dodržující čistě lidské a pro křesťanské společenství už přežité normy. "Tito," píše apoštol, "se o vás starají, ale nemyslí to dobře" (Gal 4,17).

Bratři a sestry, vyprošujme si dnes tuto milost: umět milovat opuštěného Ježíše a umět milovat Ježíše v každém opuštěném člověku. Prosíme o milost umět vidět, umět rozpoznat Krista, který v nich stále naříká. Nedovolme, aby se jeho hlas ztratil v ohlušujícím tichu lhostejnosti. Bůh nás nenechal samotné; pečujme o ty, kdo jsou ponecháni sami. Teprve pak učiníme vlastními touhy a pocity Toho, který kvůli nám "vyprázdnil sám sebe" (Flp 2,7). Který se zcela vyprázdnil kvůli nám.

Opuštěný Ježíš nás žádá, abychom měli oči a srdce pro opuštěné. A pro nás, učedníky Opuštěného, nikdo nesmí být odstrčen na okraj, nikdo nesmí být ponechán sám; protože, nezapomínejme, odmítnutí a vyloučení jsou živými ikonami Krista, připomínají nám jeho šílenou lásku, jeho opuštěnost, která nás zachraňuje před veškerou samotou a opuštěností.

Ale je tu také tolik neviditelných, skrytých, opuštěných Kristů, kteří jsou odhozeni v bílých rukavičkách: nenarozené děti, staří lidé ponechaní sami sobě, staří lidé, kteří mohou být vaším otcem, možná vaší matkou, dědečkem, babičkou... opuštění v geriatrických nemocnicích, nemocní, které nikdo nenavštěvuje, postižení, kteří jsou ignorováni, mladí lidé, kteří v sobě cítí velkou prázdnotu, aniž by někdo skutečně vyslechl jejich výkřik bolesti. A nenacházejí jinou cestu než sebevraždu... Dnešní opuštění. Dnešní Kristové.

Tolik lidí potřebuje naši blízkost, tolik opuštěných. I já potřebuji, aby mě Ježíš pohladil a přiblížil se ke mně, a proto za ním chodím k těm opuštěným, osamělým. Chce, abychom se starali o bratry a sestry, kteří se mu nejvíce podobají, o něj v krajním údělu bolesti a osamělosti. Nejen lidé, ale i dnes, drazí bratři a sestry, je tolik "opuštěných Kristů". Jsou tu celé národy vykořisťované a ponechané samotě; jsou tu chudí lidé, kteří žijí na křižovatkách našich ulic a jejichž pohledu nemáme odvahu čelit; jsou tu migranti, kteří už nejsou tvářemi, ale čísly; jsou tu zavržení vězni, lidé zapsaní do seznamu problémů.

Bratři a sestry, taková láska, až do konce, takováto Ježíšova láska dokáže proměnit naše kamenná srdce v srdce z masa. Je to láska schopná slitování, něhy, soucitu. A to je Boží styl: blízkost, soucit a něha. Bůh je takový. Opuštěný Kristus nás vede k tomu, abychom ho hledali a milovali v opuštěných. Protože v nich nejsou jen potřební, ale je tam On, je s nimi, Ježíš opuštěný, ten, který nás zachránil tím, že sestoupil do hlubin našeho lidského stavu. On je s každým z nich, opuštěným až k smrti. A Ježíš je takový pro každého z nás.

A proč k tomu došlo? Pro nás neexistuje jiná odpověď. Je to pro nás. Bratři a sestry, dnes to není představení. Každý z nás, když naslouchá Ježíšovu opuštění, ať si řekne: Pro mě. Toto opuštění je cena, kterou za mě zaplatil. S každým z nás soucítil až do krajnosti, aby s námi byl až do konce. Zakusil opuštění, aby nás nenechal rukojmími opuštěnosti a byl navždy po našem boku. Každý z nás může říci: v mých pádech, v mé opuštěnosti, když se cítím zrazen nebo jsem zradil druhé, když se cítím opuštěný nebo jsem zavrhl druhé, pomysleme si, že i On byl opuštěn, zrazen, zavržen. A tam Ho nacházíme. Když se cítím ukřivděný a ztracený, když už si nevím rady, On je se mnou, v tisícerých vírech otázek a s tolika nezodpovězenými "proč", On je tam.

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? V Bibli je sloveso "opustit" silné; objevuje se ve chvílích krajní bolesti: ve ztroskotaných láskách, odmítnutých a zrazených; v zavržených a ztracených dětech; v situacích zavržení, ovdovění a osiření; ve vyčerpaných manželstvích, ve vyloučeních, která zbavují sociálních vazeb, v útlaku nespravedlnosti a v osamělosti nemoci: zkrátka v nejdrastičtějších zpřetrháních vazeb. Tam se říká toto slovo: "opuštění". Kristus to přinesl na kříž, vzal na sebe hřích světa. A na vrcholu On, jednorozený a milovaný Syn, zakusil situaci, která mu byla nejcizejší: opuštěnost, vzdálenost od Boha.

Zde je nejtrýznivější utrpení, je to utrpení ducha: v nejtragičtější hodině Ježíš zakouší opuštění Bohem. Nikdy předtím nenazval Otce obecným jménem Bůh. Nikdy. (Vždy říkal) Otče... Skutečnou událostí je krajní snížení, tedy opuštění svého Otce, opuštění Boha. Kristus jde tak daleko, že trpí z lásky k nám, až je to pro nás těžké vůbec pochopit. Vidí zavřené nebe, zakouší trpkou hranici žití, ztroskotání existence, zhroucení všech jistot: volá "proč, proč". Proč, Ty, Bože, proč?!

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Je to jediné zvolání, které Ježíš na kříži pronesl v evangeliu, které jsme dnes slyšeli. Jsou to tedy slova, která nás přivádějí k jádru Kristova utrpení, k vyvrcholení utrpení, které podstoupil, aby nás spasil. "Proč jsi mě opustil?" Ježíšova utrpení byla mnohá, mnohá, a pokaždé, když posloucháme vyprávění o pašijích, vstupujeme do nich. Ve vší této bolesti však Ježíšovi zůstala jedna jistota: Otcova blízkost. Nyní se však děje něco nemyslitelného; před smrtí volá: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?". Ježíš je opuštěn.

aždý z nás si vzpomene: Byl v mém životě nějaký silný okamžik, kdy jsem se setkal s Ježíšem? A stalo se v mém životě něco krásného a významného, kvůli tomu, že jsem za sebou nechal jiné, méně důležité věci? A dnes, je něco, čeho se mám podle Ježíše vzdát? Jaké materiální věci, způsoby myšlení, návyky musím opustit, abych mohl říci "ano" Ježíši? Nebojte se opouštět, pokud jde o následování Ježíše: vždy tak najdeme to lepší.

Myslím například na některé profese, například na lékaře nebo zdravotníky, kteří se vzdali tolika volného času, aby se připravili a studovali, a nyní konají dobro tím, že věnují mnoho hodin ve dne i v noci, mnoho fyzické i duševní energie nemocným; myslím na pracovníky, kteří opouštějí své pohodlí, kteří opouštějí pohodlnost, aby přinesli domů chléb. Zkrátka, aby člověk naplnil svůj život, musí přijmout výzvu k opuštění. Přijmout výzvu k odchodu. A k tomu Ježíš zve každého z nás.

A je třeba se také vzdát času, který je promrhán na spoustu zbytečných věcí. Jak krásné je nechat to všechno za sebou, například prožívat únavné, ale naplňující riziko služby nebo věnovat se modlitbě, abychom rostli v přátelství s Bohem. Myslím také na mladou rodinu, která opouští klidný život, aby se otevřela nepředvídatelnému a krásnému dobrodružství mateřství a otcovství; člověk něco opouští, aby prožil toto krásné dobrodružství. Je to oběť, ale stačí jeden pohled na děti, abychom pochopili, že bylo správné opustit určitý rytmus pohodlí, abychom měli tuto radost.

Být s Ježíšem tedy vyžaduje odvahu něco opustit, vydat se na cestu. Co musíme nechat za sebou? Určitě naše neřesti, naše hříchy, které jsou jako kotvy, jež nás drží u břehu a brání nám vyplout na moře. Abychom mohli začít opouštět, je správné začít prosbou o odpuštění: odpuštění za věci, které nebyly dobré, ale tyto věci pak opouštím a jdu dál. Musíme však také opustit to, co nám brání žít naplno, například opustit takové věci, jako je strach, opustit sobecké kalkulace, opustit záruky, abychom zůstali v bezpečí, ale žili špatně.

Dříve či později přijde chvíle, kdy je třeba odejít a následovat ho (srov. Lk 11,27-28). A tam je třeba se rozhodnout: opustím některé jistoty a vydám se vstříc novému dobrodružství, nebo zůstanu tam, kde jsem? Je to rozhodující okamžik pro každého křesťana, protože zde jde o smysl všeho ostatního. Setkání s Ježíšem: co mám dělat? Opustím například své sobectví a půjdu za ním, nebo zůstanu tam, kde jsem? Zde jde o všechno. Pokud člověk nenajde odvahu k tomu, aby se vydal na cestu, hrozí, že zůstane divákem své vlastní existence a bude žít svou víru polovičatě.

Opusťte, abyste mohli následovat. A s Ježíšem je to vždycky tak. Člověk tak nějak začíná cítit jeho úchvatnost, snad díky ostatním. Pak se poznání může stát osobnějším a zažehnout světlo v srdci. Stane se z toho něco krásného, o co se můžete podělit: "Víte, ten úryvek z evangelia mě zasáhl, ta zkušenost služby se mě dotkla": něco, co se takto dotkne vašeho srdce. A tak to museli udělat i první učedníci (srov. J 1,40-42).

Ježíši, hledíme na Tebe, ležícího v jeslích. Vidíme Tě tak blízko, navždy blízko nás: děkujeme Ti, Pane. Vidíme Tě chudého, učíš nás, že pravé bohatství nespočívá ve věcech, ale v lidech, zvláště v chudých: odpusť nám, jestli jsme Tě v nich nepoznali a nesloužili Ti. Vidíme tě konkrétně, protože konkrétní je tvá láska k nám: Ježíši, pomoz nám dát naší víře tělo a život. Amen.

Bratři a sestry, nenechme si tyto Vánoce ujít, aniž bychom udělali něco dobrého. Protože je to jeho svátek, jeho narozeniny, dejme mu dary, které se mu líbí! O Vánocích je Bůh konkrétní: v jeho jménu oživme trochu naděje v těch, kdo ji ztratili!

On, kterého Maria něžně zavinula do plenek, chce, abychom byli oděni do lásky. Bůh nechce zdání, ale konkrétnost.

A proto se nespokojí se zdánlivostí. On, který se stal tělem, nechce jen dobré úmysly. On, který se narodil v jeslích, hledá konkrétní víru, která se skládá z klanění a lásky, nikoli z tlachání a vnějšího zdání. On, který se obnažil v jeslích a obnaží se na kříži, nás žádá o pravdu, abychom šli k nahé realitě věcí, abychom výmluvy, ospravedlnění a pokrytectví položili k nohám jeslí.

Jesle k nám promlouvají konkrétně. Dítě v jeslích představuje skutečně nápadný, až surový výjev. Připomíná nám, že Bůh se skutečně stal tělem. A tak teorie, krásné myšlenky a zbožné pocity vůči němu už nestačí. Ježíš, který se narodil chudý, žil chudý a zemřel chudý, nemluvil o chudobě, ale žil ji naplno pro nás. Od jeslí až po kříž byla jeho láska k nám hmatatelná, konkrétní: od narození až po smrt přijal tesařův syn drsnost dřeva, drsnost naší existence. Nemiloval nás slovy, nemiloval nás naoko!

Samozřejmě není snadné opustit hřejivé teplo světského života a přijmout strohou krásu betlémské jeskyně, ale pamatujme, že bez chudých to nejsou pravé Vánoce. Bez nich slavíme Vánoce, ale ne ty Ježíšovy. Bratři, sestry, o Vánocích je Bůh chudý: ať se znovu zrodí láska!

A první osobou, prvním bohatstvím, je sám Ježíš. Chceme však stát po jeho boku? Přibližujeme se k Němu, milujeme Jeho chudobu? Nebo raději zůstáváme v pohodlí svých vlastních zájmů? Navštěvujeme ho především tam, kde je, tedy v chudých jeslích našeho světa? Tam je přítomen. A my jsme povoláni být církví, která uctívá chudého Ježíše a slouží Ježíši v chudých.

Betlémské jesle k nám promlouvají nejen o blízkosti, ale také o chudobě. Kolem jesliček toho vlastně moc není: chrastí a pár zvířat a nic víc. Lidé se ohřívali v hotelích, ne v chladných stájích hostinců. Ale Ježíš se narodil právě tam a jesle nám připomínají, že kolem sebe neměl nikoho jiného než ty, kteří ho milovali: Marii, Josefa a pastýře; všechny chudé lidi spojovala náklonnost a úcta, nikoli bohatství a velké možnosti. Chudé jesle tak ukazují skutečné bohatství života: ne peníze a moc, ale vztahy a lidi.

Bratře, sestro, dnes večer se ti Bůh přibližuje, protože mu na tobě záleží. Z jeslí ti jako pokrm pro tvůj život říká: „Pokud se cítíš sžírán událostmi, pokud tě sžírá vina a nedostatečnost, pokud hladovíš po spravedlnosti, já, Bůh, jsem s tebou. Vím, co prožíváš, zažil jsem to v těch jeslích. Znám tvé trápení a tvou historii. Narodil jsem se, abych ti řekl, že jsem s tebou a vždycky s tebou budu.“ Vánoční jesličky, první poselství o Bohu, který se narodil jako dítě, nám říkají, že je s námi, že nás miluje, že nás hledá.

Bůh není otec, který požírá své děti, ale Otec, který nás v Ježíši činí svými dětmi a sytí nás laskavostí. Přichází, aby se dotkl našich srdcí a řekl nám, že jediná síla, která mění běh dějin, je láska. Nezůstává vzdálený, nezůstává mocný, ale přibližuje se a pokořuje; On, který seděl v nebi, se nechává položit do jeslí.

V jeslích, které jsou symbolem nepřijetí a nepohodlí, se Bůh cítí pohodlně: přichází tam, protože v tom spočívá problém lidstva, totiž v lhostejnosti vyvolané nenasytnou touhou vlastnit a spotřebovávat. Tam se narodil Kristus a my ho v těch jeslích objevujeme jako blízkého. Přichází tam, kde se konzumuje potrava, aby se stal naším pokrmem.

Blízkost. Jesličky slouží k tomu, aby se jídlo přiblížilo k ústům a rychleji se zkonzumovalo. Může tak symbolizovat určitý aspekt lidskosti: nenasytnost v konzumaci. Neboť zatímco zvířata ve stáji spotřebovávají potravu, lidé ve světě, lačnící po moci a penězích, spotřebovávají i své bližní, své bratry. Kolik válek! A na kolika místech jsou i dnes důstojnost a svoboda pošlapávány! A obětí lidské nenasytnosti jsou vždy především křehcí a slabí lidé.

Proč jsou ale jesle tak důležité? Protože je to znamení, kterým Kristus ne náhodou vstupuje na světovou scénu. Je to manifest, kterým se představuje, způsob, jakým se Bůh rodí do dějin, aby je oživil. Co nám tedy chce prostřednictvím jesliček sdělit? Chce nám sdělit přinejmenším tři věci: blízkost, chudobu a konkrétnost.

Bůh chtěl zjevit velikost své lásky, která se projevuje úsměvem a rukama vztaženýma ke komukoli.

Začíná vlastně situací podobnou té naší: všichni jsou zaměstnáni a vytíženi důležitou událostí, kterou je třeba oslavit, velkým sčítáním lidu, jež si vyžádalo mnoho příprav. V tomto smyslu byla tehdejší atmosféra podobná té, která nás obklopuje o Vánocích dnes. Od tohoto světského scénáře se však evangelijní příběh vzdaluje: Zaměřuje se na malý, zdánlivě bezvýznamný předmět, který zmiňuje třikrát: Jesličky. abychom našli smysl Vánoc, musíme se podívat právě sem.

Ve slabosti a křehkosti skrývá Bůh svoji moc, která všechno tvoří a přetváří.

Co nám tato noc vlastně ještě říká? Po dvou tisíciletích od Ježíšova narození, po mnoha Vánocích, které jsme slavili mezi ozdobami a dárky, po tolika konzumních zvycích, které zahalily tajemství, jež slavíme, existuje riziko: o Vánocích toho tolik víme, ale zapomínáme na jejich smysl. Jak tedy najdeme smysl Vánoc? A především, kde jej hledat? Zdá se, že evangelium o Ježíšově narození je napsáno právě proto, aby nás vzalo za ruku a dovedlo nás zpět tam, kde nás Bůh chce mít. Následujme tedy evangelium.

V novém světě, který započal Ježíš, je prostor pro všechno, co je lidské, a pro každé stvoření.

Setkání Boha s jeho dětmi, k němuž dochází díky Ježíši, dává život našemu náboženství.

Setkání Boha s jeho dětmi, k němuž dochází díky Ježíši, dává život našemu náboženství.

V Ježíši nám Otec daroval bratra, který nás přichází hledat, když jsme dezorientovaní a ztrácíme směr.

Bůh s námi chtěl sdílet všechno, aby nás nenechal nikdy samotné.

Konkrétní skutky milosrdenství dosvědčují radost ze setkání s Ježíšem a jeho lásku.

Každý z nás se stává nositelem radostné zvěsti pro ty, s nimiž se setkává.

Bůh vždycky udivuje, je nepředvídatelný, neustále mimo naše schémata.

Ježíš je tím novým ve starém světě a přišel uzdravit a obnovit náš život a svět a vrátit jim původní nádheru.

Boží blízkost přináší světlo tam, kde je tma, a osvěcuje ty, kdo procházejí temnotou utrpením.

Tajemství Ježíšova života je nesmírně blízké našemu každodennímu životu.

On nás miluje do té míry, že se s námi sjednocuje, abychom se i my mohli sjednotit s ním.

Vstát, aby se sloužilo, jít ven, starat se o druhé a tvořit: to jsou typické hodnoty mladých lidí. Vyzývám všechny, aby je praktikovali...

Povzbuzuji vás všechny, abyste žili v každodenním zasvěcení Panně Marii, a ona vám pomůže růst jako tým a sdílet přijaté dary v duchu dialogu a vzájemného přijetí.

Když člověk přijme do svého života Marii, Matku, nikdy neztratí střed, kterým je Pán. Protože Maria nikdy neukazuje na sebe, ale na Ježíše a na své bratry a sestry.

V této virtuální době a následné osamělosti, do které se mnozí vaši vrstevníci dostávají, jste se rozhodli růst jako tým. Jděte vpřed, stavte mosty, hrajte jako tým!

Nikdo nemůže říci: "Zachraňuji se sám." Všichni jsme ve vztahu, abychom se naučili být týmem. Bůh chtěl vstoupit do této dynamiky vztahů a přitahuje nás k sobě ve společenství, dává našemu životu plný smysl identity a sounáležitosti.

Prožíváte zkušenost týmu, skupiny. To je dar, ne samozřejmost! Být součástí společenství, rodiny rodin, které předávají žitou víru, je velký dar!

Chtěli jste z mých úst slyšet, že svatá Matka církev miluje každého z vás a počítá s ním. A je to tak! Církev miluje to, co miloval Ježíš.

Na konci našeho života nás Bůh požádá, abychom vydali počet ze statků, které nám svěřil. Bdělost tedy obnáší také odpovědnost – tedy věrné zachování a správu oněch dober. Obdrželi jsme přemnohé: život, víru, rodinu, vztahy, práci, ale též místa, kde žijeme, naše města, stvoření. Tolik jsme toho dostali. Zkusme si položit otázku, zda pečujeme o toto dědictví, které nám Pán odkázal? Chráníme jeho krásu, anebo těchto věcí užíváme jen pro sebe či kvůli momentální osobní výhodnosti?

Vědomí toho, že Pán nad námi ve své lásce bdí, nás ovšem neopravňuje ke spánku a lenosti! Naopak, podněcuje nás k bdělosti a pozornosti. Milovat totiž znamená dbát na druhého člověka, všimnout si jeho nouze, projevit ochotu k vyslechnutí a přijetí, prokázat připravenost.

Ježíš nás naopak ujišťuje: „Nebojte se!“ Důvěřujte Otci, který vám chce dát vše, co doopravdy potřebujete. Daroval vám už svého Syna a Království, ustavičně vás provází a denně se vás ujímá. Nebojte se: to je ona jistota, k níž máme přilnout srdcem. Nebojte se.

Někdy vnímáme, že jsme uvízli v pocitech malomyslnosti a úzkostlivosti. Obáváme se, že neobstojíme, že se nám nedostane uznání a lásky, že se nám nepodaří uskutečnit naše plány a nikdy nebudeme šťastní. Trmácíme se tedy, abychom našli řešení a prostor k vyniknutí, hromadili statky a bohatství, získali své jistoty, ale jak to nakonec dopadá? V konečném důsledku pak žijeme v trvalém strachu a úzkostlivosti.

Vyjdeme-li ráno z domu s myšlenkou na Ježíšovo slovo, den jistě získá tón poznamenaný tímto slovem, které má moc řídit naše jednání podle toho, co chce Pán.

Někdy začínáme své dny automaticky, děláme věci... jako slepice. Ne. Svůj den musíme začít nejprve pohledem na Pána, krátce se zastavit u jeho slova, ale ať je to inspirace pro celý den.

Nechme se těmito stránkami zpytovat a ptejme se sami sebe, jak se daří našemu životu, mému životu, zda je v souladu s tím, co říká Ježíš, nebo ne. Ptejme se především sami sebe: když začínám svůj den, vrhám se bezhlavě do věcí, které mám udělat, nebo nejprve hledám inspiraci v Božím slově?

Bratři a sestry, využijme tento prázdninový čas k tomu, abychom se zastavili a naslouchali Ježíši. Dnes je stále obtížnější najít volné chvíle k meditaci. Pro mnoho lidí je pracovní rytmus frenetický a únavný. Letní období může být také cenné pro otevření evangelia a jeho pomalou četbu, beze spěchu, každý den jeden krok, jeden malý úryvek evangelia. To nás přivádí k Ježíšově dynamice.

To nic neubírá na hodnotě praktického nasazení, ale nemá předcházet naslouchání Ježíšovu slovu, nýbrž z něj musí vycházet, musí být oživováno jeho Duchem. V opačném případě se redukuje na povyk a rozčilování se nad mnoha věcmi, redukuje se na sterilní aktivismus.

Ježíšovo slovo není abstraktní, je to učení, které se dotýká života a utváří ho, mění ho, osvobozuje ho od otupělosti zla, uspokojuje a vlévá radost, která nepomíjí: Ježíšovo slovo je tou nejlepší částí, tou částí, kterou si vybrala Maria. Proto ji dává na první místo: zastaví se a naslouchá. Zbytek přijde později.

Evangelium říká: "Maria seděla u Pánových nohou a naslouchala jeho slovu" (v. 39). Všimněte si: neposlouchala ve stoje a nedělala u toho něco jiného, ale seděla u Ježíšových nohou. Pochopila, že není hostem jako ostatní. Na první pohled se zdá, že přišel přijímat, protože potřebuje jídlo a přístřeší, ale ve skutečnosti nám Mistr přišel dát sám sebe skrze své slovo.

Marie si uvědomila, že existuje "lepší stránka", která má být na prvním místě. Všechno ostatní přichází jako voda tekoucí z pramene. A tak se ptejme: co je to ten "lepší díl"? Je to naslouchání Ježíšovým slovům.

Ptejme se, proč Pán, ačkoli oceňuje velkorysou starostlivost Marty, říká, že Mariin postoj je lepší. Zdá se, že Martina "filozofie" zní: povinnost na prvním místě, potěšení na druhém. Pohostinnost se totiž neskládá z krásných slov, ale vyžaduje, aby člověk přiložil ruku k dílu, aby udělal vše pro to, aby se host cítil vítaný. To Ježíš velmi dobře ví. A skutečně uznává Martino odhodlání. Chce však, aby pochopila, že existuje nový řád priorit, odlišný od toho, kterým se do té doby řídila.

Ježíš mnohokrát převrací náš způsob myšlení. Ptejme se, proč Pán, ačkoli oceňuje velkorysou starostlivost Marty, říká, že Mariin postoj je lepší. "Marto, Marto, ty se trápíš a staráš o mnoho věcí, ale je třeba jen jedné. Maria si vyvolila to lepší, co jí nebude odňato" (Lk 10,41-42).

Když se nad tím zamyslíme v globálním měřítku, může nás to až ochromit: existuje tolik míst, kde konflikty zjevně dál trvají, vládne tam tolik utrpení a nouze. Zjistil jsem že pomáhá zaměřit se na konkrétní situace: vidět tváře, které v realitě každého člověka, každého národa hledají život a lásku. Vidět naději vepsanou do příběhu každého národa.

V roce 2020 poznamenaném změnou a krizí mi hlava i srdce přetékaly lidmi. Těmi, na které myslím a za které se modlím a také s nimi občas pláču: lidmi se jmény a tvářemi, lidmi, kteří zemřeli a nestačili se ani rozloučit se svými blízkými, rodinami v těžkostech a často i hladovějícími, protože nemají práci.

Vidím, jak se v našem středu rozlévá přemíra milosrdenství. Srdce byla podrobena zkoušce. Krize v někom vyvolala novou odvahu a soucit. Někteří byli protříbeni a zareagovali na to touhou přehodnotit náš svět, jiní nabídli potřebným lidem pomoc konkrétními způsoby, které mohou proměnit utrpení našich bližních. To mě naplňuje nadějí, že bychom z této krize mohli vyjít lepší.

Moderní doba, která s takovým odhodláním rozvíjí rovnost a volnost, se nyní musí se stejným zápalem a houževnatostí zaměřit i na bratrství, aby mohla čelit výzvám, které leží před námi. Právě bratrství totiž zajistí, že volnost a rovnost zaujmou v celé symfonii své právoplatné místo.

Potřebujeme, aby se hlásalo, že být laskavý, mít víru a usilovat o společné dobro jsou velké životní cíle, k nimž je potřeba odvahy a elánu, zatímco lehkovážná povrchnost a výsměch etice nám nic dobrého nepřinesly.

Nyní se více než kdy jindy ukazuje, jakým omylem bylo, když se organizačním principem společnosti stal individualizmus. Co bude naším novým principem? Potřebujeme hnutí lidí, kteří vědí, že se navzájem potřebujeme, kteří mají smysl pro odpovědnost vůči druhým a vůči světu.

Bůh nás žádá, abychom se odvážili vytvořit něco nového. Potřebujeme zpomalit, bilancovat a navrhnout lepší způsoby nového života na zemi. Je to úkol pro nás všechny a pozván je k němu každý z nás. Je to však zejména čas pro neklidné srdce, pro zdravý neklid, který nás podněcuje k jednání.

Bratři a sestry, nechme se přemoci Kristovým pokojem! Mír je možný, mír je nutný, mír je prvořadou odpovědností všech!

Drazí bratři a sestry, každá válka s sebou přináší následky, které se dotýkají celého lidstva: od smutku po drama uprchlíků a ekonomickou a potravinovou krizi, jejíž známky již můžeme pozorovat. Tváří v tvář trvalým znamením války i mnoha bolestným životním porážkám nás Kristus, vítěz nad hříchem, strachem a smrtí, nabádá, abychom nepodléhali zlu a násilí.

Kéž nás konflikt v Evropě přiměje věnovat větší pozornost i dalším situacím napětí, utrpení a bolesti, které postihují příliš mnoho oblastí světa a na které nemůžeme a nechceme zapomenout.

V srdci nosím všechny ty početné ukrajinské oběti, miliony uprchlíků a vnitřně vysídlených osob, rozvrácené rodiny, staré lidi, kteří zůstali sami, zlomené životy a města srovnaná se zemí. Mám v očích pohled dětí, které osiřely a utíkají před válkou. Když se na ně podíváme, nemůžeme neslyšet jejich bolestný křik, stejně jako křik mnoha dalších dětí, které trpí po celém světě: těch, které umírají hladem nebo nedostatkem péče, těch, které jsou oběťmi zneužívání a násilí, a těch, kterým bylo odepřeno právo narodit se.

Ať ti, kdo jsou v čele národů, naslouchají volání lidu po míru. Mír! Ať si vyslechnou znepokojivou otázku, kterou si vědci položili téměř před sedmdesáti lety: "Skoncujeme s lidstvem, nebo se lidstvo zřekne války?". (Russell-Einsteinův manifest, 9. července 1955).

Kéž nad touto strašlivou nocí utrpení a smrti brzy vzejde nový úsvit naděje! Zvolme si mír. Přestaňme ukazovat své svaly, zatímco lidé trpí. Prosím, prosím, nezvykejme si na válku, všichni se zavažme, že budeme z balkonů i z ulic požadovat mír!

Bratři a sestry, vpusťme Kristův pokoj do svých životů, do svých domovů, do svých zemí!

Rány na těle Zmrtvýchvstalého jsou znamením boje, který za nás vybojoval a vyhrál zbraněmi lásky, abychom měli pokoj, byli v pokoji, žili v pokoji. Při pohledu na tyto slavné rány se naše nevěřící oči otevřou, naše zatvrzelá srdce se otevřou a nechají do sebe proniknout velikonoční zvěst: "Pokoj vám!".

To může udělat jen on. Jedině on má dnes právo zvěstovat nám mír. Jedině Ježíš, protože On nese rány, naše rány. Ty jeho rány jsou dvakrát naše: naše, protože jsme mu je způsobili my, naše hříchy, tvrdost srdce, bratrovražedná nenávist; a naše, protože je nese za nás, nevymazal je ze svého oslaveného Těla, chtěl si je v sobě uchovat navždy. Jsou nesmazatelnou pečetí jeho lásky k nám, věčnou přímluvou, aby je náš nebeský Otec viděl a smiloval se nad námi i nad celým světem.

Máme za sebou dva roky pandemie, které zanechaly těžké stopy. Bylo načase vyjít z tunelu společně, ruku v ruce, spojit síly a zdroje... Místo toho však ukazujeme, že v nás ještě není duch Ježížův, že v nás stále přetrvává Kainův duch, který se na Ábela nedívá jako na bratra, ale jako na soupeře, a přemýšlí, jak ho odstranit. Potřebujeme vzkříšeného, abychom věřili ve vítězství lásky a doufali ve smíření. Dnes více než kdy jindy potřebujeme toho, který přichází mezi nás a znovu nám říká: "Pokoj vám!".

Ne, není to iluze! Dnes více než kdy jindy zaznívá velikonoční zvolání, které je křesťanskému východu tak drahé: "Kristus vstal z mrtvých! On skutečně vstal z mrtvých!" Dnes, na konci postní doby, která jako by nikdy neměla skončit, ho potřebujeme víc než kdy jindy.

Naše oči jsou v těchto válečných Velikonocích také nedůvěřivé. Viděli jsme příliš mnoho krveprolití, příliš mnoho násilí. I naše srdce byla naplněna strachem a úzkostí, zatímco tolik našich bratrů a sester se muselo schovávat před bombami. Je pro nás těžké uvěřit, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých, že skutečně zvítězil nad smrtí. Je to iluze? Je to výplod naší fantazie?

Líbí se mi, že dobré jméno pro Boha by bylo "Bůh další šance": vždycky nám dává další šanci, vždycky, vždycky. To je jeho milosrdenství. Tak to s námi Pán dělá: neodřízne nás od své lásky, neztrácí srdce, neunavuje se vracet nám důvěru s něhou. Bratři a sestry, Bůh v nás věří! Bůh nám důvěřuje a doprovází nás trpělivostí, Boží trpělivostí s námi. Není sklíčený, ale vždy v nás vkládá naději. Bůh je Otec a dívá se na vás jako otec: jako nejlepší otec nevidí výsledky, kterých jste ještě nedosáhli, ale plody, které ještě můžete přinést; nepočítá vaše chyby, ale povzbuzuje vaše možnosti; nezabývá se vaší minulostí, ale s důvěrou sází na vaši budoucnost.

Ježíš však ví, že není snadné se obrátit, a chce nám v tom pomoci; že mnohokrát upadáme do stejných chyb a hříchů; že jsme znechuceni a možná se nám zdá, že naše odhodlání k dobru je ve světě, kde vládne zlo, zbytečné. A tak nás po své výzvě povzbuzuje podobenstvím, které vypráví o Boží trpělivosti: musíme myslet na Boží trpělivost, na Boží trpělivost s námi.

Ježíš však říká, že místo abychom obviňovali Boha, musíme se podívat do svého nitra: je to hřích, který způsobuje smrt; je to naše sobectví, které rozbíjí vztahy; jsou to naše špatná a násilná rozhodnutí, která rozpoutávají zlo. Na tomto místě Hospodin nabízí skutečné řešení: co to je? Obrácení: "Jestliže se neobrátíte," říká Pán, "všichni stejně zahynete" (Lk 13,5). Je to naléhavá výzva, zvláště v této postní době. Přijměme ji s otevřeným srdcem.

Ježíš ve skutečnosti odmítá a důrazně zpochybňuje myšlenku přičítat Bohu naše zlo: lidé, které zabil Pilát, a ti, kteří zemřeli pod věží, nebyli o nic víc vinni než ostatní a nejsou obětí nemilosrdného a mstivého Boha, který neexistuje! Zlo nikdy nemůže pocházet od Boha, který "s námi nezachází podle našich hříchů" (Ž 103,10), ale podle svého milosrdenství. To je Boží styl. Nemůže s námi jednat jinak. Vždy se k nám chová milosrdně.

Kolikrát přičítáme svá neštěstí Jemu, přičítáme neštěstí světa Tomu, který nám naopak vždy ponechává svobodu, a proto nikdy nezasahuje vnucováním, nýbrž jen navrhováním; Tomu, který nikdy nepoužívá násilí a skutečně trpí za nás a s námi!

Musíme být pozorní: když nás trápí zlo, riskujeme, že ztratíme jasnost, a abychom našli snadnou odpověď na to, co nedokážeme vysvětlit, nakonec obviňujeme Boha.

To jsou otázky, které se vždy znovu vynořují. Když nás zahltí zprávy o zločinech a my se tváří v tvář zlu cítíme bezmocní, často si klademe otázku: Je to snad Boží trest? Posílá na nás válku nebo pandemii, aby nás potrestal za naše hříchy? A proč Bůh nezasáhne?

Ježíš nás vyzývá, abychom si vážili maličkostí v životě a znovu je objevili. Je-li v nich On s námi, co nám schází? Zanechme tedy lítosti nad velikostí, kterou nemáme. Zanechme lamentací a zkormoucených tváří, chtivosti, která z nás činí nespokojence! Nepatrnost, úžas nad tímto malým dítětem - v tom spočívá (vánoční) poselství.

Právě o to bychom měli prosit Ježíše o Vánocích: o milost nepatrnosti. "Pane, nauč nás milovat nepatrnost. Pomoz nám pochopit, že je to cesta k opravdové velikosti."

Bůh se snižuje a my chceme šplhat na piedestal. Nejvyšší ukazuje k pokoře a my aspirujeme na zviditelňování, chceme být vidět. Bůh hledá pastýře, neviditelné, my hledáme viditelnost. Ježíš se narodil, aby sloužil, a my se léta honíme za úspěchem. Bůh nehledá sílu a moc, žádá něhu a vnitřní nepatrnost.

A my - ptejme se sami sebe - dokážeme přijmout tuto Boží cestu? Právě v tom spočívá vánoční výzva: Bůh se zjevuje, avšak lidé mu nerozumějí. V očích světa se činí nepatrným, a my se nadále snažíme o velikost podle měřítek světa, možná dokonce v jeho jménu.

Nekonečná láska má droboučké srdce, které vydává slabý tlukot. Věčné Slovo je dětinské, a tedy neschopné řeči. Chléb života musí být živen. Stvořitel světa je bezdomovec. Dnes je všechno převrácené: Bůh přichází na svět jako malý. Jeho velikost se ukazuje v nepatrnosti.

Ten, který zahrnuje celý vesmír, potřebuje být držen v náručí. Ten, který stvořil slunce, potřebuje zahřát. Zosobněnou něžnost je třeba hýčkat.

Bratři a sestry, když stojíme před jesličkami, podívejme se do jejich středu, nehleďme na světla a výzdobu - jakkoli je krásná - ale rozjímejme nad Dítětem. V jeho nepatrnosti je celý Bůh. ... Dovolme, aby námi pronikl tento skandální úžas.

Evangelium klade důraz na tento kontrast. Vypráví o Ježíšově narození, počínaje sčítáním lidu, které nařídil císař Augustus. Ukazuje na tohoto císaře v jeho velikosti. Hned nato nás ovšem přivádí do Betléma, kde není nic velikého - jen chudé dítě zavinuté do plenek a kolem něj pastýři. Právě tam je Bůh, v nepatrnosti. A v tom je také poselství pro nás: Bůh si nezakládá na velikosti, nýbrž sestupuje do nepatrnosti. Nepatrnost je způsob, jaký si zvolil, aby nás oslovil, aby se dotkl našich srdcí, aby nás zachránil a přivedl zpět k tomu, na čem záleží.

„Boží slovo vše zařídí. Obávám se kazatelů, kteří by chtěli napravit životní krizi množstvím slov. Z krize se uzdravíme blízkostí, soucitem, něhou – tedy Božím stylem, obsaženým v evangeliu.“

„Když pohlédneš do tváře chudému člověku, změní se tvé srdce, protože se setkalo se svátostí, svátostinou, kterou zosobňuje tento potřebný člověk.“

Například: mohu zavolat osamělému člověku, navštívit starého nebo nemocného člověka, udělat něco pro službu chudým, potřebným. A znovu: možná musím požádat o odpuštění, odpustit, vyjasnit situaci, vyrovnat dluh. Možná jsem zanedbával modlitbu a po tak dlouhé době je čas obrátit se na Pána s prosbou o odpuštění. Bratři a sestry, najděme něco konkrétního a udělejme to! Kéž nám pomůže Panna Maria, v jejímž lůně se Bůh stal tělem.

A tak si na závěr položme otázku: Co mohu konkrétně udělat? V těchto předvánočních dnech. Jak se mohu podílet? Dejme si konkrétní závazek, třeba i malý, který odpovídá naší životní situaci, a splňme ho, abychom se připravili na letošní Vánoce.

Po otázce "co máme dělat?" následují v evangeliu odpovědi Jana Křtitele, které jsou pro každou skupinu jiné. Z toho plyne cenné poučení: víra se ztělesňuje v konkrétním životě. Není to abstraktní teorie. Víra není abstraktní teorie, zobecněná teorie - ne! - víra se dotýká těla a proměňuje život každého člověka. Zamysleme se nad konkrétností naší víry. Já, moje víra: je to něco abstraktního, nebo konkrétního? Nesu ji dál ve službě druhým, v pomoci?

Ptejme se také sami sebe: Co je dobré udělat pro mě a pro mé bratry a sestry? Jak mohu přispět? Jak mohu přispět k dobru církve, k dobru společnosti? Právě k tomu slouží adventní doba: abychom se zastavili a položili si otázku, jak se připravit na Vánoce. Jsme zaneprázdněni tolika přípravami, dárky a věcmi, které jdou kolem, ale ptejme se sami sebe, co dělat pro Ježíše a pro druhé! Co máme dělat?

Evangelium nám touto otázkou připomíná něco důležitého: život má pro nás úkol. Život není nesmyslný, není ponechán náhodě. Ne! Je to dar, který nám Pán dává a říká nám: objevte, kdo jste, a pracujte na uskutečnění snu, kterým je váš život! Každý z nás - nezapomínejme - je posláním, které je třeba naplnit. Nebojme se tedy ptát Pána: Co mám dělat? Opakujme mu často tuto otázku.

"Co máme dělat?" Vezměme si příklad: myslíme si, že nás přijde navštívit milovaná osoba. Těšíme se na ni s radostí a netrpělivostí. Abychom ji náležitě přivítali, uklidíme dům, připravíme co nejlepší jídlo, možná dárek... Zkrátka, dáme si práci. Tak je to s Pánem, radost z jeho příchodu nás nutí říkat si: Co budeme dělat? Bůh však tuto otázku posouvá na vyšší úroveň: Co mám dělat se svým životem? K čemu jsem povolán? Co mě naplňuje?

Svatý Josefe, ty, který jsi vždy důvěřoval Bohu, a rozhodoval jsi se veden jeho prozřetelností, uč nás, abychom se tolik nespoléhali na své vlastní plány, ale na jeho plán lásky. Ty, který pocházíš z periferie pomoz nám obrátit náš pohled a dávat přednost tomu, co svět zavrhuje a odsouvá na okraj. Utěšuj ty, kteří se cítí osamělí, a podporuj ty, kteří v tichosti pracují, aby bránili lidský život a důstojnost. Amen.

Dnes bych chtěl poslat vzkaz všem mužům a ženám, kteří žijí na nejzapomenutějších geografických periferiích světa nebo žijí v situacích existenční tísně. Kéž ve svatém Josefovi najdete svědka a ochránce, ke kterému můžete vzhlížet.

Zjistěte, co je cenné. Prosme svatého Josefa, aby se přimlouval za to, aby celá církev znovu získala tento vhled, schopnost rozlišovat a oceňovat to, co je podstatné. Začněme znovu od Betléma, začněme znovu od Nazareta.

Svatý Josef každému z nás připomíná, abychom přikládali důležitost tomu, co ostatní zavrhují. V tomto smyslu je skutečně mistrem podstatného: připomíná nám, že to, co je skutečně hodnotné, nepřitahuje naši pozornost, ale vyžaduje trpělivé rozlišování, aby to bylo objeveno a oceněno.

I dnes existuje centrum a periferie. A církev ví, že je povolána hlásat radostnou zvěst počínaje od periferií. Josef, tesař z Nazareta, který věří v Boží plán pro svou budoucí mladou nevěstu i pro sebe, připomíná církvi, aby upřela svůj pohled na to, co svět záměrně přehlíží. Dnes nás Josef učí toto: "Nedívej se tolik na věci, které svět chválí, dívej se do koutů, dívej se do stínů, dívej se na periferie, na to, co svět nechce".

Ježíš jde vždy směrem k periferiím. A to by nám mělo dodat velkou důvěru, protože Pán zná okrajové části našeho srdce, okrajové části naší duše, okrajové části naší společnosti, našeho města, naší rodiny, tedy tu poněkud skrytou část, kterou neukazujeme, možná ze studu.

Pán vždy působí skrytě na periferiích, dokonce i v našich duších, na okrajích duše, v pocitech, možná v pocitech, za které se stydíme, ale Pán je tam, aby nám pomohl jít kupředu. Pán se nadále projevuje na periferiích, a to jak geografických, tak existenciálních. Ježíš zejména vyhledává hříšníky, vstupuje do jejich domovů, promlouvá k nim a vyzývá je k obrácení.

Boží Syn si nevybral za místo svého vtělení Jeruzalém, ale Betlém a Nazaret, dvě odlehlé vesnice, daleko od hluku historie a moci doby. Přesto byl Jeruzalém městem milovaným Hospodinem, "svatým městem", vyvoleným Bohem, aby v něm přebýval. Proto nám volba Betléma a Nazareta říká, že Bůh dává přednost periferii a okraji. Ježíš se nenarodil v Jeruzalémě a u dvora... Ne: narodil se na periferii a na této periferii strávil svůj život až do svých 30 let, kdy pracoval jako tesař, podobně jako Josef. Ježíš dává přednost periferiím a okrajovým oblastem. Nebrat vážně tuto skutečnost se rovná nebrat vážně evangelium a Boží dílo, které se stále projevuje na geografických a existenciálních periferiích.

Ježíši, toužím po tom, abych se otevřel tvému slovu, abych ti naslouchal. Ježíši, uzdrav mé srdce z uzavřenosti, uzdrav mé srdce ze spěchu, uzdrav mé srdce z netrpělivosti.

Zde je ten lék: každý den trochu ticha a naslouchání, méně zbytečných slov a více Božího slova. Mějme neustále evangelium v kapse, to nám hodně pomůže. Jako v den křtu se k nám dnes obrací ono Ježíšovo slovo: „Effatha!“, „Otevři se!“

Ježíš je Slovo: když se nezastavíme, abychom mu naslouchali, půjde dál. Svatý Augustin se obával toho, že jej Ježíš mine. Měl strach, že přejde kolem, aniž by mu naslouchal. Pokud ale evangeliu věnujeme čas, najdeme tajemství svého duchovního zdraví.

Pamatujeme na to, že máme Pánu naslouchat? Jsme křesťané, ale mezi přívalem slov, která denně vyslechneme, možná ani nenajdeme pár vteřin na to, abychom dali zaznít několika slovům z evangelia.

Totéž platí ve vztahu k Pánu. Je dobré, že ho zahrnujeme prosbami, ale bylo by lepší, kdybychom mu především naslouchali. Ježíš to vyžaduje, jak čteme v evangeliu. Když se ho ptají, jaké je první ze všech přikázání, odpovídá: „Slyš, Izraeli. Ty slyš.“ a poté připojuje první přikázání: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem (...) a bližního jako sám sebe“ (Mk 12, 28-31).

Opětovné navázání dialogu se často nevyvine ze slov, nýbrž z ticha, nikoli z umíněnosti, nýbrž z trpělivého vyslechnutí druhého člověka se vším, co jej tíží a co si nese v nitru. Uzdravení srdce povstává z naslouchání. „Ale otče“, namítnete, „někteří nudní lidé opakují stále totéž“. „Naslouchejte jim a když skončí, řekněte k tomu své, ale nejprve vše vyslechněte“.

Pomysleme na rodinný život: kolikrát se mluví, aniž by se předtím naslouchalo, a stále se opakuje tatáž písnička! Jelikož nejsme schopni naslouchat, opakujeme stále totéž anebo nenecháme druhého domluvit, vyjádřit se...přerušujeme ho.

Ptejme se sami sebe: Jak je to s mým nasloucháním? Dotýká se mne život ostatních lidí, umím věnovat čas svým blízkým? Platí to pro nás všechny, ale zejména pro kněze. Kněz musí lidi vyslechnout, nemá spěchat. Vyslechnout a uvažovat, jak jim pomoci, poté, co je vyslechl. A pro nás všechny platí: nejprve vyslechnout, pak odpovídat.

Hrozí nám, že se utěsníme v neprostupnosti a nedopřejeme prostor k naslouchání těm, kteří si ho zasluhují: děti, mladí a staří lidí i všichni ti, kteří nepotřebují slova či kázání, nýbrž vyslechnutí.

Všichni máme uši, ale mnohdy neumíme naslouchat. Proč? Bratři a sestry, existuje totiž vnitřní hluchota, o jejíž uzdravení dnes Ježíše můžeme požádat. Tato vnitřní hluchota je horší než ta fyzická, protože je to hluchota srdce. Jsme uchváceni spěchem, tisícerými věcmi, které je třeba vyslovit a udělat, a nenacházíme čas k zastavení a naslouchání tomu, kdo k nám promlouvá.

První církevní otcové, mniši, na otázku: "Ale jaká je cesta ke svatosti? Jak mám začít?" odpovídali, že první krok je obvinit sám sebe: obviň sám sebe. Obvinění nás samotných. Kolik z nás je schopno se někdy během dne nebo týdne vnitřně obvinit? "Ano, tenhle mi udělal tohle, tamten zase tohle... tohle je zvěrstvo..." Ale já... dělám to samé, nebo to dělám takhle... To je moudrost: naučit se obviňovat sám sebe. Zkuste to: prospěje vám to.

Ježíš nás spíše vyzývá, abychom se na život a svět dívali počínaje svým srdcem. Když se podíváme dovnitř, najdeme téměř všechno to, co venku nenávidíme. A pokud upřímně požádáme Boha, aby očistil naše srdce, pak skutečně začneme činit svět čistším. Existuje totiž neomylný způsob, jak zvítězit nad zlem: začít tím, že ho porazíme sami v sobě.

Požádejme dnes Pána, aby nás osvobodil od obviňování druhých. Tak jak to dělají děti: "Ne, to jsem nebyl já! Byl to ten druhý, byl to ten druhý...". Prosme v modlitbě o milost, abychom neztráceli čas znečišťováním světa stížnostmi, protože to není křesťanské.

A my trávíme čas tím, že přidělujeme viny; ale trávit čas obviňováním druhých znamená ztrácet čas. Člověk se rozzlobí, zatrpkne a Boha si drží daleko od srdce. Jako ti lidé v evangeliu, kteří si stěžují, pohoršují se, vyvolávají spory a nepřijímají Ježíše. Nelze být skutečně zbožným při takovémto stěžování si: stěžování otravuje, vede k hněvu, zášti a smutku, smutku srdce, které zavírají dveře k Bohu.

Často si myslíme, že zlo přichází hlavně zvenčí: z chování druhých, od těch, kteří o nás smýšlejí špatně, od společnosti. Jak často obviňujeme druhé, společnost, svět ze všeho, co se nám děje! Vždycky za to mohou "jiní": je to vina lidí, těch, kteří vládnou, smůly atd. Zdá se, že problémy vždy přicházejí zvenčí.

Vnější formálnost, a ne srdce víry: to je nebezpečí. Je to nebezpečí religiozity zdání: navenek se tvářit dobře, ale zanedbávat očistu srdce. Vždy existuje pokušení "usměrňovat Boha" nějakou vnější pobožností, ale Ježíš se s takovým uctíváním nespokojuje. Ježíš nechce vnějškovost, chce víru, která zasahuje až do srdce.

Naučíme-li se skutečně odpočívat, staneme se schopnými opravdového soucitu; budeme-li pěstovat kontemplativní pohled, budeme vykonávat své činnosti bez dravého postoje těch, kteří chtějí všechno vlastnit a spotřebovávat; zůstaneme-li v kontaktu s Pánem a nebudeme-li znecitlivovat nejhlubší část svého nitra, věci, které je třeba vykonat, nebudou mít moc vyrazit nám dech a pohltit nás.

Ježíš se věnuje lidem a pokračuje ve vyučování (srov. v. 33-34). Zdá se to být v rozporu, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jen srdce, které se nenechá strhnout spěchem, je schopné se pohnout, to znamená nenechat se strhnout sebou samým a věcmi, které je třeba udělat, a uvědomit si druhé, jejich zranění a potřeby. Soucit se rodí z kontemplace.

Evangelium nám však říká, že Ježíš a učedníci nemohou odpočívat, jak by si přáli. Lidé je vyhledávají a hrnou se k nim ze všech stran. Pak se dostaví soucit. Zde je druhý aspekt: soucit, což je Boží styl. Boží styl je blízkost, soucit a vlídnost. Kolikrát v evangeliu, v Bibli najdeme tuto větu: "Slitoval se nad nimi".

Měla by nás provázet tato jeho vlídná výzva - odpočiňme si na chvíli. Dejme si pozor, bratři a sestry, na výkonnost, zastavme zběsilý spěch, který diktuje naše plány. Učme se zastavit, vypnout mobilní telefon, kontemplovat přírodu, obnovovat se v dialogu s Bohem.

Není to jen tělesný odpočinek, ale také odpočinek srdce. Protože nestačí jen "vytáhnout zástrčku", ale musíme si opravdu odpočinout. A jak se to dělá? K tomu se musíme vrátit k jádru věci: zastavit se, ztišit se, modlit se, abychom nepřecházeli z pracovního shonu do shonu prázdnin. Ježíš se nevyhýbal potřebám davu, ale každý den se před vším ostatním uchýlil do modlitby, do ticha, do důvěrného vztahu s Otcem.

Jak často se to v církvi stává: jsme zaneprázdnění, spěcháme, myslíme si, že všechno závisí na nás, a nakonec riskujeme, že Ježíše zanedbáme a vždy se budeme stavět do centra. Proto zve své učedníky, aby si na chvíli odpočinuli s ním.

Ježíš ... se raduje, když vidí své učedníky šťastné díky zázrakům a kázání, ... a zajímá se o jejich tělesnou a vnitřní únavu. A proč to dělá? Chce je totiž varovat před nebezpečím, které vždy číhá i na nás: před nebezpečím, že se necháme strhnout šílenstvím konání, že se chytíme do pasti aktivismu, v němž jsou nejdůležitější výsledky a pocit, že jsme absolutními protagonisty.

Sestro, bratře, jestliže této noci neseš v srdci temnou hodinu, den, v němž dosud nezačalo svítat, pohřbené světlo, zmařený sen, jdi, otevři s úžasem srdce velikonoční zvěsti: “Nelekej se, vstal z mrtvých! Čeká na tebe v Galileji”. Tvá očekávání budou naplněna, slzy osušeny, naděje přemůže tvůj strach, protože víš, že Pán jde neustále před tebou, vždy kráčí napřed. A život s Ním ustavičně začíná znovu.

vzkříšený Ježíš nás nezměrně miluje a vchází do každé situace našeho života. Je přítomen v srdci světa a vyzývá také nás, abychom překonali bariéry, zvítězili nad předsudky, přistupovali k lidem, kteří žijí vedle nás, a tak odkryli milost každodennosti. Rozpoznejme Ježíše v našich Galileách, v životě všedních dní.

V Galileji se naučíme, že Vzkříšeného můžeme nalézt v tváři bratrů, v nadšení snících a rezignaci sklíčených, v úsměvu radujících se a v slzách trpících, a to zejména chudých a marginalizovaných lidí. Užasneme nad tím, jak se Boží velikost vyjevuje v nepatrnosti, nakolik jeho krása září v prostých a chudých.

Zmrtvýchvstalý žádá po svých učednících, aby šli právě tam, a také dnes nás žádá, abychom se ubírali do Galileje, do této reálné „Galileje“, která je místem našeho všedního života. Jsou to cesty, jimiž denně kráčíme, nároží našich měst, na která nás Pán předchází a kde se zpřítomňuje právě v životech kolemjdoucích a sdílí s námi čas, domov, práci, námahu a naděje.

Jít do Galileje kromě toho znamená jít na hranice, protože Galilea je to nejodlehlejší místo. Onen nesourodý a pestrobarevný kraj obývají ti, kdo jsou nanejvýš vzdáleni jeruzalémské rituální čistotě. A přesto Ježíš začal své poslání právě odtud a hlásal těm, kdo jen s námahou pokračují v každodenním životě, lidem vyřazovaným, křehkým a chudým, aby se stal tváří a přítomností Boha, který vytrvale hledá malomyslné či ztracené, který se vydává na samou mez bytí, protože v jeho očích nikdo není poslední a vyřazený.

Ježíš není překonanou osobností. Žije, tady a teď. Kráčí s tebou každý den, v situaci, kterou prožíváš, ve zkoušce, jíž procházíš, ve snech, které nosíš v nitru. Otevírá nové cesty tam, kde zdánlivě nejsou, podněcuje tě, abys šel proti proudu – proti nářkům a přesvědčení, že „to už tady bylo“. I když se vše zdá ztraceno, prosím, otevři se s úžasem jeho novosti a uvidíš, že tě překvapí.

Jít do Galileje ovšem znamená naučit se, že víra, pokud má být živá, se musí znovu vypravit na cestu. Každodenně musí oživovat onen počáteční moment pouti, úžas z prvního setkání. A poté se má svěřovat Bohu, nikoli v nadutosti toho, kdo již všechno zná, nýbrž v pokoře toho, kdo se dává překvapovat Božími cestami. Jděme do Galileje, abychom objevili, že Boha nelze zařadit mezi dětské vzpomínky, protože žije a ustavičně překvapuje.

V těchto temných pandemických měsících vnímáme, že vzkříšený Pán nás zve, abychom začali znovu a nikdy neztráceli naději. Jít do Galileje dále znamená ubírat se novými cestami. Znamená to pohybovat se opačným směrem než k hrobu. Ženy hledají Ježíše v hrobu, aby se upamatovaly na to, co s Ním prožily a co je provždy ztraceno. Je to obraz víry, která se stane připomínkou pěkné, avšak ukončené události, na kterou je možné jen vzpomínat. Je to víra poskládaná z návyků, minulých dějů a pěkných vzpomínek na dětství, která se mne již nedotýká a nijak mne neprovokuje.

Neustále jde napřed – jak v kříži utrpení, zármutku a smrti, tak ve slávě života, který vstává z mrtvých, příběhu, který se mění, naděje, která se opětovně rodí. V těchto temných pandemických měsících vnímáme, že vzkříšený Pán nás zve, abychom začali znovu a nikdy neztráceli naději.

Toto je první velikonoční zpráva, kterou bych vám chtěl předat: vždy je možné znovu začít, protože v nás vždy existuje nový život, který se Bohu daří odstartovat nehledě na všechny naše neúspěchy. Také z trosek našeho srdce – a každý z nás je dobře zná – může Bůh vytvořit umělecké dílo, i ze ztrátových zlomků našeho lidství Bůh připravuje nový příběh.

Zmrtvýchvstalý jim říká: „Pokračujme tam, kde jsme začali. Začněme znovu. Chci, abyste znovu byli se mnou, navzdory a proti veškerému nezdaru“. V této Galileji se učíme žasnout nad nekonečnou láskou Pána, který vytyčuje nové stezky na cestách našich porážek. Takový je Pán: vyznačuje nové stezky na cestách našich porážek. Je takový a zve nás do Galileje, aby tak mohl učinit.

Od oné chvíle zanechali sítě a šli za Ježíšem, naslouchali jeho kázání a viděli zázraky, které konal. Přestože s ním stále pobývali, plně mu neporozuměli, často nechápali jeho slova a před křížem utekli, nechali ho samotného. Navzdory tomuto selhání jde vzkříšený Pán ještě jednou před nimi do Galileje, jde tedy napřed a opětovně, neúnavně je volá, aby ho následovali.

Ženy si myslely, že najdou mrtvé tělo k pomazání, ale našly prázdný hrob. Šly oplakávat mrtvého, ale vyslechly zvěst o životě. »Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte« Přijměme také my tuto výzvu – velikonoční výzvu – a pojďme do Galileje, kam nás předešel vzkříšený Pán. Co to ale znamená „jít do Galileje“? Jít do Galileje znamená především začít znovu. Pro učedníky to znamená návrat do místa, kde je poprvé Pán vyhledal a povolal k následování. Je to místo prvního setkání a první lásky. Od oné chvíle zanechali sítě a šli za Ježíšem, naslouchali jeho kázání a viděli zázraky, které konal.

Začněme znovu právě z tohoto údivu, hleďme na Ukřižovaného a povězme mu: „Pane, jak mne miluješ! Jak jsem pro tebe cenný!“. Dejme se Ježíšem udivovat, protože velikost života nespočívá ve vlastnictví nebo sebepotvrzení, nýbrž ve zjištění, že jsme milováni. Toto je velikost života. Totiž zjistit, že jsme milováni. Velikost života je v kráse lásky. V Ukřižovaném spatřujeme poníženého Boha, Všemohoucího zbídačeného na odpis.

Jestliže se z víry vytratí úžas, ohluchne a již nevnímá nádheru milosti, necítí chuť Chleba života a Slova, nezakouší krásu bratrů a daru stvoření. A nás ještě Boží láska dokáže přivést k pohnutí? Proč už před Ním neumíme žasnout? Proč? Možná kvůli tomu, že se naše víra opotřebovala zvykovostí. Možná kvůli tomu, že vězíme ve svých nářcích a ochromuje nás naše nespokojenost. Možná kvůli tomu, že už ničemu nedůvěřujeme a sami sebe dokonce považujeme za omyl. Avšak za všemi těmito „možná“ se skrývá skutečnost, že jsme se dosud neotevřeli daru Ducha, který uděluje milost úžasu.

Jeho láska přistupuje k naší slabosti, dospívá až tam, kde se nejvíce stydíme. A tak víme, že již nejsme sami, poněvadž Bůh je s námi v každé ráně i v každém strachu – žádné zlo a žádný hřích nemají poslední slovo. Bůh vítězí, avšak palma vítězství prochází dřevem kříže, a proto se kříž a palma k sobě druží. Prosme o milost údivu. Bez úžasu křesťanský život zešedne. Jak můžeme svědčit o radosti ze setkání s Ježíšem, pokud nás dennodenně neudivuje jeho překvapující láska, která odpouští a přeje novým začátkům?

Učinil to pro nás, aby se až do dna dotkl naší lidské reality, aby prošel veškerým naším bytím a zlem, aby se k nám přiblížil a neopustil nás v bolesti a smrti, aby nás zachránil a spasil. Ježíš vystupuje na kříž, aby sestoupil do našeho utrpení. Zakouší naše nejhorší duševní stavy: selhání, odmítání všemi, zradu lidí, kteří ho mají rádi, a dokonce opuštěnost od Boha. Na svém těle pociťuje naše nejdrásavější rozpory, a tak je vykupuje a přetváří.

Ježíš se však, jak nám řekl sv. Pavel, „zřekl sám sebe“ a „ponížil se“ (Flp 2, 7.8.). To udivuje: přihlížet tomu, jak se Všemohoucí zcela umenšuje. Vidět Slovo, které všechno zná, jak nás mlčky zaškoluje z katedry kříže. Vidět krále králů, jehož trůnem je šibenice. Vidět Boha veškerenstva všeho zbaveného a namísto slávy korunovaného trním. Vidět Jej, ztělesněné dobro, jak jej haní a urážejí. Proč toto všechno ponížení? Proč jsi ho, Pane, dovolil?

Také dnes mnozí lidé Ježíše obdivují, protože pěkně mluvil, miloval a odpouštěl, jeho příklad změnil dějiny...Obdivují se mu, ale jejich život se nemění, poněvadž obdiv nestačí. Je třeba Ježíše následovat po jeho cestě, dát se jím zpochybnit, přejít z obdivu do údivu. A co nejvíce na Pánu a jeho Velikonocích udivuje? Skutečnost, že dochází ke slávě skrze pokoření. Triumfuje tím, že na sebe bere bolest a smrt, kterým bychom se my, zajatci obdivu a úspěchu, raději vyhnuli.

Co se stalo oněm lidem, kteří několik dní po oslavném „Hosana“ křičí „Ukřižuj“? Co se to stalo? Tito lidé spíše než Mesiáše následovali jeho obraz. Obdivovali Ježíše, ale nechtěli se jím dát ohromit. Údiv se liší od obdivu. Obdiv může být světský, protože svá očekávání naplňuje podle vlastního vkusu, kdežto údiv se naopak otevírá druhému člověku a jeho novosti.

Ježíš nás od počátku udivuje. Jeho současníci jej slavnostně vítají, ale on vjíždí do Jeruzaléma na prostém oslátku. Jeho krajané o Velikonocích očekávají mocného osvoboditele, avšak Ježíš přichází, aby je dokonal svou obětí. Příslušníci jeho národa čekají, že budou slavit vítězství, vykonané mečem nad Římany, avšak Ježíš přijíždí, aby slavil vítězství Boha, dosažené křížem.

Postní doba je pokorné sestupování do vlastního nitra a k druhým. Znamená to pochopit, že spása není výstup za slávou, nýbrž pokoření z lásky do naprosté nepatrnosti. Abychom na této cestě neztratili směr, postavme se před Ježíšův kříž, který je Božím mlčenlivým stolcem. Hleďme denně na jeho rány. Jeho rány jsou pro nás otevřeny a jeho ranami jsme byli uzdraveni. Právě tam, kde jsme nejvíce zranitelní a nejvíce se stydíme, nám Bůh vyšel naproti.

Bratři a sestry, tato naše zpáteční cesta k Bohu je možná jedině díky tomu, že On se vydal na cestu k nám. Opačně by to nebylo možné. Ještě předtím, než jsme se za Ním vypravili, sestoupil k nám, předešel nás, vyšel nám vstříc.

Popel na hlavě nám připomíná, že jsme prach a v prach se obrátíme. Avšak do tohoto našeho prachu Bůh vdechl svého Ducha života. Nemůžeme tedy žít v honbě za prachem, pachtěním se po věcech, které dnes jsou a zítra pominou. Vraťme se k Duchu, Dárci života, vraťme se k Ohni, který vzkřísí náš popel. Onen oheň nás učí lásce – ačkoli jsme nadále prach, jak říká liturgický hymnus, je to „prach zamilovaný“.

Potřebujeme se připodobnit onomu malomocnému, který se vrátil k Ježíši a vrhl se mu k nohám. Prospěje nám Ježíšovo uzdravení, je zapotřebí ukázat mu své rány a vyslovit: „Ježíši, jsem zde před tebou, se svým hříchem a ubohostí. Ty jsi lékař, můžeš mne vysvobodit. Uzdrav mé srdce, uzdrav mne z malomocenství“.

Dále se potřebujeme vrátit k Ježíši, jako onen malomocný, který se k němu po uzdravení vrací, aby mu poděkoval. Bylo jich vyléčeno deset, avšak on jediný byl také zachráněn, neboť přišel zpět k Ježíši (srov. Lk 17, 12-19). Všichni, skutečně všichni máme duchovní nemoci, ze kterých se sami nemůžeme vyléčit, všichni máme zakořeněné zlozvyky, které sami neumíme vymýtit, všechny nás ochromuje strach, který sami neporazíme.

Upadli jsme: jsme děti, které neustále padají, jako batolata, která se pokoušejí chodit, ale pokaždé skončí na zemi a potřebují, aby je tatínek vždy zdvihl. Na nohy nás staví Otcovo odpuštění: prvním krokem na naší cestě zpět je Boží odpuštění, zpověď. Co se týče zpovědi, pěkně prosím, aby zpovědníci byli jako otec, který nešvihá bičem, ale objímá.

Položme si tedy otázku: jak na pouti k Bohu postupovat? Pomůže nám vyprávění Božího slova o takových cestách zpět. Pohleďme na marnotratného syna a pochopíme, že také pro nás nastal čas vrátit se zpět k Otci. Jako onen syn jsme zapomněli na vůni domova, cenné jmění jsme promrhali v nicotnostech a zůstaly nám prázdné ruce a nespokojené srdce.

Pro nás platí totéž: návratu k Bohu překáží naše nezdravá lnutí, zdržují jej svůdné smyčky neřestí, klamné jistoty vkládané do peněz a vnějšího zdání, ochromující bědování nad vlastním osudem. Pokud chceme kráčet dál, je třeba těmto přeludům strhnout masku.

Těchto čtyřicet dní nám připomíná čtyřicet let, za kterých Boží lid putoval pouští, aby se navrátil do země svého původu. Jak ale bylo těžké opustit Egypt! Bylo mnohem těžší opustit Egypt, který se Božímu lidu vryl do srdce, než ten, ze kterého prchali. Tento Egypt si stále nosili s sebou. Na cestě se ustavičně objevuje pokušení oplakávat tamní blahobyt, obracet se zpět, vázat se na minulé vzpomínky, na nějakou modlu

Mám vrtkavé srdce, které urazí krok vpřed a druhý zpátky, trochu miluje Pána a trochu svět, anebo mé srdce tkví pevně v Bohu? Libuji si ve svém pokrytectví, anebo zápasím, abych srdce vymanil ze svazující obojakosti a falše?

Zkusme se ptát sami sebe: kam mne vede má životní navigace, k Bohu, anebo k mému sobectví? Žiji k Pánově potěše, anebo aby si mne někdo všímal, chválil mne, upřednostňoval, stavěl na první místo a tak dál...?

Postní doba není sbírka zbožných úkonů, nýbrž rozlišení toho, kam se zaměřuje srdce. Toto je jádro postní doby: kam míří mé srdce?.

Postní doba je cesta, která se cele týká našeho života i nás samých. Je to čas k prověření stezek, jimiž se ubíráme, abychom našli tu, která nás dovede zpět domů, abychom opětovně odkryli onu zásadní vazbu k Bohu, na níž vše závisí.

„Obraťte se ke mně celým svým srdcem“ (Jl 2,12). Vraťte se ke mně. Postní doba je cesta zpět k Bohu. Kolikrát jsme Pánu v zaneprázdněnosti anebo lhostejnosti řekli: „Přijdu za Tebou později, počkej…Dnes nemohu, ale zítra se začnu modlit a dělat něco pro druhé“. A tak se to děje den za dnem. Nyní Bůh apeluje na naše srdce. V životě stále budou věci na dělání a stále budeme mít pohotové omluvy, avšak, bratři a sestry, dnes je čas vrátit se k Bohu.

Daleko ať je od nás, myslet si, že věřit znamená nacházet snadno utěšná řešení. Víra, kterou nás učí Kristus, je ta, kterou vidíme u svatého Josefa, který nehledal zkratky, nýbrž otevřeně čelil tomu, co jej potkává a přijímal za to odpovědnost.

Jako Bůh řekl našemu Světci: "Josefe, synu Davidův, neboj se", patrně opakuje také nám: „Nebojte se!“. Je třeba odložit vztek i zklamání a dát - nikoli světskou útrpností, nýbrž doufající statečností – prostor tomu, co jsme nevolili a přece existuje. Takovýto způsob akceptace života nás uvádí do hlubšího smyslu. Život každého z nás se může zázračně obrodit, najdeme-li odvahu jej žít podle toho, co nám ukazuje evangelium. A nezáleží na tom, zda se všechno zvrtlo špatně a zda už je něco nevratné. Bůh může dát rozkvést květům mezi kameny. A třebaže nám naše svědomí něco vyčítá, Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí.

Josef neupadá do trpné rezignace, nýbrž odvážně a statečně se nasazuje. Přijetí je způsob, kterým se v našem životě projevuje dar statečnosti, pocházející od Ducha svatého. Jedině Pán nás může obdarovat silou přijímat život takový, jaký je, a dávat prostor také rozporným, nečekaným a neútěšným aspektům existence.

Duchovní život, který nám představuje Josef, není cestou, která vysvětluje, nýbrž cestou, která akceptuje. Pouze na základě tohoto přijetí, tohoto smíření je možné vytušit také velkolepost dějin a jejich hlubší smysl. Je to jako ozvěna zanícených slov, jimiž Job odpověděl manželce, která jej ponoukala, aby se vzbouřil proti veškerému zlu, které jej potkalo: "Přijímáme-li štěstí jako dar od Boha, nemáme stejně přijmout i neštěstí?" (Job 2,10).

Častokrát dochází v našem životě k událostem, jejichž smysl nechápeme. Naše první reakce je často zklamání a vzpoura. Josef nechává svoje úsudky stranou, aby dal prostor tomu, co se děje, jakkoli to vypadá tajemně, akceptuje to, přebírá do své zodpovědnosti a smiřuje se svým životním údělem. Pokud nepřijmeme svůj životní úděl, nedokážeme kráčet dál, protože budeme vždycky v zajetí svých očekávání a následných zklamání.

Bůh povolal svatého Josefa, aby přímo sloužil osobě i poslání Ježíše vykonáváním svého otcovství: právě tímto způsobem Josef spolupracoval v plnosti času na velkém tajemství vykoupení a byl vpravdě služebníkem spásy. Josef přijímá Marii bez předběžných podmínek. Důvěřuje andělovým slovům: Ušlechtilost jeho srdce umožňuje, aby podrobil lásce všechno, co se naučil ze Zákona; a dnes, v tomto světě, kdy je psychologické, verbální i fyzické násilí páchané na ženě evidentní, se Josef prezentuje jako postava uctivého, delikátního muže, který, ač nemá všechny informace, rozhoduje se pro dobré jméno, důstojnost a život Marie. A ve své pochybnosti o tom, jak nejlépe si počínat, mu Bůh osvícením jeho úsudku pomáhá volit.

Analogicky k tomu, jak Bůh jednal s Marií, když jí zjevil Svůj plán spásy, zjevil také Josefovi Svoje plány; a učinil tak prostřednictvím snů, které jsou v Bibli, jakož i u všech starobylých národů považovány za prostředky, kterými vyjevuje Bůh svoji vůli. Josefa velice trápí nepochopitelné Mariino těhotenství: nechce ji vydat pohaně a rozhodne se tajně se s ní rozejít. V prvním snu mu anděl pomáhá vyřešit jeho obrovské dilema: Neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů. Jeho odpověď byla okamžitá: Když se probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal. Poslušností svoje drama překonal a zachránil Marii.

Rovněž Josefovým nepokojem prostupuje Boží vůle, dějiny a plán. Takto nás Josef učí, že mít víru v Boha znamená také věřit, že Bůh může působit i přes naše obavy, naše chyby a naše slabosti. Učí nás také, že uprostřed životních bouří nemusíme mít strach svěřovat kormidlo naší lodi Bohu. Někdy bychom chtěli mít všechno pod kontrolou, avšak Bůh má vždycky širší rozhled.

Proto je důležité setkání s Božím milosrdenstvím, zejména ve svátosti smíření, zkušeností pravdy a laskavosti. Paradoxně nám může povědět pravdu i Zlý, ale činí tak, aby nás zavrhnul. Víme však, že Pravda, která je od Boha, nás nezavrhuje, nýbrž akceptuje, objímá, podpírá a odpouští nám. Pravda se nám vždycky ukazuje jako milosrdný Otec z podobenství (Lk 15,11-32): vychází nám vstříc, vrací důstojnost, staví znovu na nohy a strojí nám hostinu s odůvodněním: »tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen«

Pokud je perspektiva ekonomie spásy taková, musíme se naučit akceptovat svoji slabost hlubokým jemnocitem. Zlý způsobuje, že svoji křehkost posuzujeme negativně, zatímco Duch ji slitovně vynáší na denní světlo. Toho, co je v nás křehké, je nejlépe se dotýkat něžně. Ukazování prstem a soud, který vynášíme nad druhými, jsou velmi často znamením naší neschopnosti akceptovat vlastní slabost a křehkost. Pouze něha nás ochrání před vlivem žalobníka.

Dějiny spásy se naplňují „v naději, bez naděje“ a navzdory našim slabostem. Příliš často si myslíme, že Bůh staví pouze na tom, co je v nás dobré a vítězné, zatímco značná většina Jeho plánů se uskutečňuje přes naše slabosti a mimo ně. Pavel říká: "Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ Pokud je perspektiva ekonomie spásy taková, musíme se naučit akceptovat svoji slabost hlubokým jemnocitem.

Vzhledem k této roli v dějinách spásy je sv. Josef otcem, jehož křesťanský lid vždycky miloval... Mnoho svatých bylo jeho horoucími ctiteli, mezi nimiž sv. Terezie z Avily, která si jej zvolila za svého přímluvce a prostředníka, často mu svěřovala sebe a dostávala všechny milosti, o něž prosila, a na základě svojí zkušenosti pak k této pobožnosti vybízela druhé.

Velikost svatého Josefa spočívá v tom, že byl Mariiným snoubencem a Ježíšovým otcem. Stal se tak „služebníkem všeobecného záměru spásy“, jak říká sv. Jan Zlatoústý. Svatý Pavel VI. podotýká, že jeho otcovství se konkrétně vyjadřovalo tím, že „učinil ze svého života službu, obětoval ho mysteriu vtělení a souvisejícímu vykupitelskému poslání, použil moc, která mu patřila podle Zákona ve Svaté Rodině, aby cele odevzdal sebe, svůj život a svoji práci, přetvořil svoje lidské povolání k rodinné lásce v nadlidskou oběť sebe, svého srdce a všech schopností, v lásku danou do služeb Mesiáše, vyrůstajícímu v jeho domě.

Všichni mohou ve svatém Josefovi, nepovšimnutém muži, všedním, diskrétním a skrytém člověku nalézt přímluvce, pomocníka a průvodce těžkými časy. Svatý Josef nám připomíná, že všichni ti, kdo se zdánlivě skrývají nebo jsou v „druhé linii“, mají výjimečně činný podíl na dějinách spásy. Jim všem patří uznání a vděčnost.

Kolik jen lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost. Kolik otců, matek, prarodičů a učitelů ukazuje našim dětem nepatrnými všedními gesty, jak čelit a překonat krizi novým uzpůsobením zvyklostí, pozvednutím zraku a podnětem k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech

...uprostřed krize, jež nás postihuje, můžeme zakoušet, že „naše životy jsou spřádány a neseny obyčejnými lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách novin a časopisů, ani na velkých přehlídkách nejnovějších show, ale nepochybně dnes píší rozhodující události našich dějin: lékaři, ošetřovatelé a ošetřovatelky, zaměstnanci supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravci, pořádkové síly, dobrovolníci, kněží, řeholnice a mnoho a mnoho dalších, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání sám.

Do úvodu této encykliky jsem napsal: „Velmi toužím, abychom v této době, kdy je nám dáno žít, byli uznáním důstojnosti každé lidské osoby znovu schopní mezi všemi oživit světovou touhu po bratrství. Mezi všemi: »Je krásným tajemství snít a činit náš život krásným příběhem. Nikdo nemůže životu čelit odosobněně [...] Potřebujeme společenství, které nás podpírá a pomáhá nám; takové společenství, ve kterém si navzájem pomáháme hledět k budoucnosti! Jak důležité je společně snít. [...] Jsme-li sami, hrozí nám, že budeme mít vidiny a vidět, co neexistuje; sny se budují společně.«[3] Spřádejme sny jako jediné lidstvo, jako poutníci učinění z téhož lidského těla, jako děti téže země, jež hostí nás všechny, každého s bohatstvím jeho víry či přesvědčení, každého s jeho vlastním hlasem, všechny bratry.“ (Fratelli tutti, 8).

Prozřetelnost tomu chtěla, abych právě v těchto těžkých dobách napsal Fratelli tutti, encykliku věnovanou bratrství a sociálnímu přátelství. Toto krásné ponaučení se váže k evangeliu o Ježíšově narození. Je to lekce o nové spoluúčasti a sjednocení, jež vzniká mezi těmi, kdo jej uskutečňují: Maria, Josef, pastýři, mudrcové a ti všichni, kteří takovým či onakým způsobem darovali svoje bratrství, svoje přátelství, aby v mračnech dějin mohlo být přijato Slovo, které se stalo tělem.

Máme žít dnes, avšak onen dnešek směřuje k zítřku, k onomu setkání, obtěžkanému nadějí. Pokud naopak bdíme, prokazujeme dobro opětováním Boží milosti, můžeme klidně očekávat ženichův příchod. Nezneklidní nás, že nás Pán může zastihnout i ve spánku, protože jsme každodenními dobrými skutky shromáždili zásobu oleje. Nastřádali jsme ji v onom očekávání na co možná nejdřívější příchod Pána, který přijde, aby mne odvedl s sebou.

Když naopak ztrácíme smysl pro očekávání, maří takový přístup jakoukoli perspektivu posmrtného života: vše se dělá tak, jako bychom nikdy neměli odejít na věčnost. Zajímá nás výlučně, jak stále více vlastnit, vyniknout, zařídit se...Jestliže se dáme vést tím, co se nám zdá přitažlivější, co se nám líbí, pokud hledáme vlastní zájmy, pozbyde náš život plodnosti. Neuložíme tak žádnou zásobu oleje do své lampy, která vyhasne ještě před setkáním s Pánem.

Víme, že se nám bohužel často stane, že zapomeneme na svůj životní cíl, tedy konečné setkání s Bohem, čímž se vytrácí smysl očekávání a za absolutní se považuje přítomnost. Když se absolutizuje přítomnost, hledí se pouze na ni, a vytrácí se smysl pro očekávání, který je velice krásný. Je tolik nezbytné očekávat Pána, protože nás to též vymaňuje z momentální rozporuplnosti.

„Ano, pak se možná někdy obrátím...“ – „Obrať se dnes! Změň život dnes!“ – „Ano, jistě, ale až zítra“. Je to tak? Takový zítřek nikdy nenastane, začněme dnes. Pokud chceme být připraveni na poslední setkání s Pánem, máme s ním již od nynějška spolupracovat a konat dobré skutky podněcované jeho láskou.

Víra, která nás skutečně spojuje s Ježíšem, „se projevuje láskou“, jak prohlašuje apoštol Pavel (Gal 5,6), a za takovou víru lze označit postoj moudrých dívek. Moudrost a obezřetnost spočívá v tom, že nečekáme na poslední chvíli, abychom opětovali Boží milost, nýbrž činíme tak okamžitě, začínáme hned.

Evangelium této neděle (Mt 25,1-13) nás zve, abychom pokračovali v úvaze o věčném životě, započaté o slavnosti Všech svatých a Vzpomínce na všechny věrné zemřelé. Ježíš v něm vypráví podobenství o deseti pannách, pozvaných na svatební hostinu, která symbolizuje nebeské království. ... Je jasné, že nám Ježíš tímto podobenstvím chce říci, že na setkání s ním máme být připraveni. Nejenom na konečné setkání, nýbrž také na malá – malá a velká – každodenní setkání, která mu předchází a pro něž nestačí pouze lampa víry, ale vyžaduje se také olej milosrdné lásky a dobrých skutků.

Dnes jsem chtěl podtrhnout, že pokoj, který dává Ježíš, je pokojem pro nynějšek i pro budoucnost. Je počátkem nebeského života a přináší nebeské plody, nikoli anestezii. Ten druhý ano. Umrtvuješ se věcmi tohoto světa, a když se dávka anestetik spotřebuje, vezmeš si další a tak dále. Pokoj je definitivní, plodný a nakažlivý, nikoli narcistní, protože stále hledí k Pánu. Ten druhý je trochu narcistní, hledí si sebe. Kéž nás Pán obdarovává pokojem plným naděje, dává plodnost, sdílnost a komunikativnost, tvoří společenství a vždycky vede k tomu definitivnímu pokoji v Ráji.“

Myslím, že nám pomůže trochu o tom přemýšlet: Jaký je můj pokoj a kde nacházím pokoj já? Ve věcech, v blahobytu, v cestování – nyní se ovšem cestovat nemůže – v majetku, ve vlastnictví mnoha věcí? Anebo nalézám pokoj jako Pánův dar? Musím za něj platit anebo jej dostávám zdarma, gratis od Pána? Jaký je můj pokoj? Rozčílím se, když mi něco chybí? To není pokoj Páně. To je jeden z důkazů. Mám klid svého pokoje? Uspává mne? Pak není od Pána. Jsem v pokoji a chci jej předávat druhým? Takový je pokoj Páně. Pánův pokoj je plodný, i pro mne, protože je plný naděje a hledí si Nebe.

Evangelním příkladem pokoje tohoto světa, jak se mi vybavuje, je onen člověk, který měl velkou úrodu obilí a pomyslel si, že musí vystavět další stodoly, aby ji měl kam uložit. Pak teprve si může říci: »Klidně si žij! [...] Bůh mu však řekl: „Blázne, ještě této noci zemřeš.“« (srov. Lk 12,16-21). Je to imanentní pokoj, který neotevírá dveře na onen svět. Pokoj Páně je však otevírá. On tam odešel a nechal dveře do Nebe otevřeny, dveře do Ráje jsou otevřeny. Je to úrodný pokoj, který se otevírá a spolu s tebou přivádí do Ráje také druhé.

Avšak pokoj, který dává Ježíš, je jiný. Uvádí tě do pohybu, neizoluje tě, podněcuje, přivádí k druhým, vytváří společenství a komunikaci. Pokoj světa je drahý, Ježíšův pokoj je zdarma, gratis. Je to Pánův dar. Pokoj Páně. Je plodný, nese tě vpřed.

A tento pokoj, toto štěstí tě uspává, trochu jako anestetikum. Umožňuje ti být se sebou v určitém poklidu. Je poněkud sobecký: [říká se] dej mi pokoj. Uzavírá do sebe. Takový pokoj dává svět. Je to drahý pokoj, protože musíš neustále střídat jeho „nástroje“. Něco tě nadchne a upokojí, potom to opadne, a musíš hledat jiný. Je drahý, protože je provizorní a sterilní.

Jaký pokoj dává svět a jaký Pán? Liší se? Ano. Svět ti dává „vnitřní klid“, mluvíme o životním poklidu, životě s klidným srdcem. Dává ti vnitřní pokoj jako tvůj majetek, jako něco, co je tvoje, izoluje tě od druhých, vydržuje tě a je tvým výdobytkem: mám pokoj. Do tohoto pokoje se bezděčně uzavřeš. Je trochu tvým pokojem a trochu těch druhých. Je to osamocený pokoj, který uklidňuje i obšťastňuje.

Drazí bratři a sestry, Ježíš změnil dějiny tím, že se stal naším bližním, a přestože jsou dosud poznamenány nepravostí, učinil z nich dějiny spásy. Obětováním svého života na kříži Ježíš přemohl také smrt. Z otevřeného srdce Ukřižovaného dosahuje Boží láska každého z nás. Můžeme změnit svoje životní osudy přiblížením se k Němu, přijetím spásy, kterou nám nabízí. Bratři a sestry, otevřme Mu v modlitbě celé srdce v tomto týdnu, během těchto dnů: s křížem a s evangeliem. Nezapomeňte: kříž a evangelium. To bude domácí liturgie. Otevřme v modlitbě svoje srdce, nechme na sobě spočinout Jeho pohled a pochopíme, že nejsme sami, nýbrž milováni, protože nás Pán neopouští a nikdy na nás nezapomíná. S těmito pocity vám přeji požehnaný Svatý týden a požehnané Velikonoce!

Pouze láska uchovává život, který máme, protože objímá a přetváří naše slabosti. Boží láska o Velikonocích uzdravila náš hřích odpuštěním, které ze smrti činí přechod do života a mění náš strach v důvěru, naši úzkost v naději. Pascha nám říká, že Bůh může všechno obrátit v dobro. Na Něho můžeme opravdu spoléhat, že všechno bude dobré. A není to iluze, protože smrt a zmrtvýchvstání Ježíše není iluze, byla to pravda. Proto je nám Velikonočního jitra řečeno: »Nebojte se«!

Ježíš nechce být pochopen špatně; nechce, aby lidé směšovali pravého Boha, jenž je pokornou láskou, s nepravým bohem, světským bohem, který je okázalý a vnucuje se silou. Není idolem, je Bohem, který se stal člověkem, jako každý z nás; vyjadřuje se lidsky, avšak mocí Svého božství. Mohl bys namítnout: „Co mám dělat s tak slabým Bohem, který umírá? Raději bych silného a mocného boha.“ Věz však, že moc tohoto světa pomíjí, zatímco láska trvá.

Prospěje nám, budeme-li mlčky hledět na Ukřižovaného a dívat se, kdo je náš Pán: Ten, který na nikoho neukazuje prstem, ani na ty, kdo Jej křižují, nýbrž otevírá náruč všem; nedrtí nás Svojí slávou, ale nechává se kvůli nám zdeptat; nemiluje nás slovně, ale tiše nám dává život; nenutí nás, nýbrž osvobozuje; nejedná s námi jako s cizími, ale bere na sebe naši nepravost, bere na sebe naše hříchy. A proto, aby nás zbavil předsudků o Bohu, hledíme na Ukřižovaného. A potom otevřme evangelium. V těchto dnech, všichni v karanténě a zavřeni doma, vezměme si do rukou obojí: kříž a evangelium. Hleďme na kříž a otevřme si evangelium. To bude naše velká domácí liturgie v těchto dnech, kdy nemůžeme jít do kostela.

Můžeme se dnes ptát: jaká je pravá tvář Boha? Obvykle do Něho promítáme v maximální míře to, co je naše: svůj úspěch, svůj smysl pro spravedlnost a také svoje pobouření. Evangelium nám však říká, že Bůh není takový. Je odlišný, a nemohli jsme Jej poznat svými silami. Proto se přiblížil, vyšel nám vstříc a právě o Velikonocích se zjevil úplně. A kde se zjevil úplně? Na kříži. Tam rozpoznáváme rysy Boží tváře. Nezapomeňme, bratři a sestry, že kříž je Boží katedra.

V těchto dnech obav z pandemie, jež působí světu tolik utrpení, mohou se mezi mnoha otázkami, jež si klademe, objevit také takové, které se týkají Boha: jak se Bůh staví k našemu utrpení? Kde je, když se všechno hatí? Proč rychle nevyřeší problémy? Takové otázky o Bohu si klademe. Lidé, kteří v Jeruzalémě triumfálně vítali Ježíše, se ptali, zda opravdu přišel osvobodit lid od jeho nepřátel. Očekávali mocného Mesiáše, který bude vítězit mečem. Přišel však někdo, kdo je tichého a pokorného srdce a povolává k obrácení a milosrdenství. Ti kdo jej následovali, jsou zmateni a zděšeni; opouštějí Ho. Mysleli si: je-li toto Ježíšův úděl, pak to není Mesiáš, protože Bůh je mocný a nepřemožitelný.

V křesťanském životě nestačí vědět. Není možné poznat Boha, aniž bychom vyšli ze sebe, setkali se a klaněli. Teologie a pastorační výkonnost jsou málo nebo nejsou vůbec platné, pokud se nepokleká a nejedná, jako to činili mudrcové, kteří nebyli jen rozvážnými organizátory cesty, nýbrž putovali a klaněli se. Klanění vyjevuje, že víra není pouhý souhrn krásných nauk, nýbrž vztah lásky k živé Osobě. Klaněním objevíme, že křesťanský život je milostný příběh, kde nestačí jen správné ideje, nýbrž je zapotřebí klást na první místo Boha, jako to činí zamilovaný s osobou, kterou miluje. Taková má být církev, totiž zamilovaná ctitelka svého Ženicha Ježíše.

Kolikrát jen jsme zájmy evangelia zaměnili za ty svoje, kolikrát jen jsme svoji pohodlnost zastírali svojí zbožností, kolikrát jen jsme Boží moc, spočívající ve službě druhým, směšovali se světskou mocí, která slouží sama sobě!

I křesťanský život, pokud se neklaní Pánu, může být zdvořilým způsobem, jak se utvrzovat ve svojí znamenitosti. Takoví křesťané nedovedou adorovat, neumějí se modlit klaněním. Existuje vážné nebezpečí sloužit si Bohem a nesloužit Bohu.

Ztratíme-li smysl pro klanění, ztratíme směr křesťanského života, který vede k Pánu, nikoli k nám. To je riziko, před nímž nás varuje evangelium, jež nám vedle mudrců ukazuje také osoby, které se nedovedou klanět. Pokud se člověk neklaní Bohu, klaní se svému já.

Ve škole svatého Františka otevřme srdce této jednoduché milosti a nechme, aby se z tohoto úžasu zrodilo naše „děkování“ Bohu.

Jesličky jsou součástí něžného a náročného procesu předávání víry. V každém životním období vychovávají k rozjímání o Ježíši, ke vnímání Boží lásky k nám, abychom cítili a věřili, že Bůh je s námi a my jsme s Ním, a vnímali, že v tom spočívá štěstí.

Všude a jakoukoli formou vyprávějí jesličky o Boží lásce, o Bohu, který se stal děťátkem, aby nám řekl, jak blízko je každé lidské bytosti v jakékoli situaci, ve které se nachází.

Mudrcové učí, že je možné vyjít zdaleka a dojít až ke Kristu. Tváří v tvář Dítěti Králi jsou prostoupeni velikou radostí. Nepohorší se chudým prostředím, neváhají pokleknout a klanět se mu.

Pohledem na tuto jesličkovou scénu jsme voláni k zamyšlení nad odpovědností, kterou má každý křesťan za šíření evangelia. Každý z nás se stává nositelem radostné zvěsti pro ty, s nimiž se setká, a dosvědčuje radost ze setkání s Ježíšem a Jeho lásku konkrétními skutky milosrdenství.

Mudrcové a bohatí vládci z Východu se na základě pozorování hvězdy vydali na cestu do Betléma, aby poznali Ježíše a přinesli svoje dary: zlato, kadidlo a myrhu. Také tyto dary mají alegorický význam: zlato ctí Ježíšovu královskou hodnost, kadidlo jeho božství a myrha jeho svaté lidství, které zakusí smrt a pohřeb.

Bůh jako vždycky vzrušuje, je nepředvídatelný, neustále mimo naše schémata. Proto nás jesličky, jež ukazují Boha tak, jak přišel na svět, vybízejí, abychom přemýšleli o svém životě napojeném na Boží život a stali se Jeho učedníky, chceme-li dosáhnout nejzazšího smyslu života.

Způsob Božího jednání je téměř omračující, protože se jeví jako nemožné, že by se zřekl Svojí slávy, aby se stal člověkem jako my. Jaké překvapení vidět Boha, který přijímá naše způsoby: spí, pije mateřské mléko, pláče a hraje si jako všechny děti!

V Ježíši byl Bůh dítětem a tímto stavem chtěl zjevit velikost Svojí lásky, která se projevuje úsměvem a natahováním rukou ke komukoli.Narození dítěte budí radost a úžas, protože představuje velké tajemství života.

Srdce betléma začne tlouci, když v den Narození Páně vložíme do jesliček figurku Dítěte Ježíše. Tak se prezentuje Bůh, totiž v dítěti, aby se nechal přijmout v naší náruči. Ve slabosti a křehkosti skrývá svoji moc, která všechno tvoří a přetváří.

Na andělovo zvěstování, žádající,aby se stala matkou Boží, odpovídá Maria plnou a totální poslušností. Její slova: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38) jsou pro nás všechny svědectvím, jak se vírou svěřit Boží vůli. Spatřujeme v ní Matku Boží, která si svého Syna nenechává jen pro sebe.

Maria je maminka, která svoje dítě pozoruje a ukazuje těm, kdo přicházejí na návštěvu. Její soška umožňuje přemýšlet o velkém tajemství, do něhož byla tato dívka vtažena, když Bůh zaklepal na dveře jejího neposkvrněného srdce.

Z betléma jasně vysvítá poselství, že se nesmíme nechat klamat bohatstvím a spoustou nabídek prchavého štěstí. Herodův palác je v pozadí, zavřený a hluchý k radostné zvěsti. Narozením v jesličkách Bůh zahajuje jedinou velikou revoluci, která dává naději a důstojnost vyděděným a odsunutým na okraj: revoluci lásky, revoluci něhy.

Chuďasové a prosťáčci v betlémě připomínají, že Bůh se stává člověkem pro ty, kteří více vnímají potřebu Jeho lásky a dožadují se Jeho blízkosti. Ježíš »tichý a pokorný srdcem« (Mt 11,29) se narodil chudý a vedl jednoduchý život, aby nás naučil chápat to podstatné a žít z toho.

Pastýři se stávají prvními svědky darované spásy. Ti nejpokornější a nejchudší umí přijmout událost Vtělení. Bohu, který nám jde vstříc v betlémském Dítěti, odpovídají pastýři tím, že se dají na cestu k Němu, na setkání lásky a s vděčným úžasem.

Mějme o Vánocích srdce otevřené pro překvapení

Mějme o Vánocích srdce otevřené pro překvapení

Proč vzbuzují jesličky takový úžas a dojímají nás? Především proto, že ukazují Boží něhu. Dar života, pro každého z nás tajemný, nás uchvacuje ještě víc, když vidíme, že Ten, který se narodil z Marie, je zdrojem a oporou každého života. V Ježíši nám Otec daroval bratra, který nás přichází hledat, když jsme dezorientovaní a ztrácíme směr; věrného přítele, který je nám stále nablízku.

Když Ježíš popisuje svůj návrat ve slávě a moci, ihned dodává, že »napřed musí mnoho vytrpět a od tohoto pokolení být zavržen« (Lk 17,25). To znamená, že také utrpení, kříž, každodenní životní kříž v práci, v rodině, každodenní - i nepatrný - kříž je součástí Božího království. Prosme tedy Pána, aby nám daroval milost opatrovat Boží království, které je v nás, modlitbou, adorací a službou lásky; potichu.

Boží království je pokorné, jako semínko. Je nepatrné, ale vzroste mocí Ducha svatého. Je na nás, abychom jej v sobě nechali růst, bez chlubení. Nechejme přijít Ducha svatého, aby nám proměnil duši a posunul dál v tichosti, pokoji, klidu, v blízkosti Bohu a druhým, v klanění se Bohu bez okázalosti.

Častokrát se slavení stává divadlem, například svatba, na níž lidé prezentují sami sebe, a místo aby přistupovali ke svátostem, přicházejí spíše dělat módní přehlídku, nechávají se vidět ze samolibosti, avšak Boží království je tiché, roste uvnitř. Roste působením Ducha svatého spolu s naší ochotou.

Přijdou dny... kdy vám budou říkat: "Hle, tady je!", "Hle, tam!". Neodcházejte a neběhejte za nimi«. „Boží království není divadlo. Divadlo bývá karikaturou Božího království.“

Mlčky, třeba v domě, kde na konci měsíce zbývá sotva euro, ale dále se modlí, pečují o děti i o prarodiče – tam je Boží království. Je vzdálené ruchu, nepřitahuje pozornost, podobně jako ji nepřitahuje semeno, které roste v zemi.

Boží království roste denně díky tomu, kdo jej dosvědčuje, aniž by vyvolával rozruch, modlí se a s vírou žije svoje závazky v rodině, v práci, ve svém prostředí.

Vždy si pamatujte: Kdo jsem já, abych druhého soudil? Stydět se a otevírat své srdce – kéž nám Pán daruje tuto milost.

Kdybychom my všichni – národy, jednotlivci, rodiny, městské čtvrti – měli tento postoj, kolik pokoje by bylo v našich srdcích! Milosrdenství nás naplňuje pokojem.

Milosrdní lidé mají obrovské srdce. Řekne-li jim někdo: „viděl jsi, co tamten udělal?“ s milosrdenstvím odpoví: „stačí mi to, co jsem udělal já.“ To je cesta milosrdenství, o kterou musíme prosit.

Je třeba prosit Pána, abychom byli milosrdní, neboť to je milost, být schopni těchto dvou postojů: s hanbou uznávat své vlastní hříchy a zapomínat na hříchy a urážky druhých.

Soudíme také Boha, protože si myslíme, že by měl hříšníky trestat, odsoudit je k smrti a ne jim odpouštět. Pak nám opravdu hrozí, že zůstaneme mimo Otcův dům!

Jaké je však nebezpečí? Nebezpečí je v tom, že se budeme považovat za spravedlivé a soudit druhé.

Ale není to sentiment a naivita. Naopak, milosrdenství je opravdová síla. Jedině láska to dokáže – v tom je Boží radost. Bůh má radost, když jeden z nás hříšníků přichází k němu a prosí jej o odpuštění.

Ano, Bůh je radostný. Je to zajímavé. A co je Boží radostí? Boží radost je odpouštět. Je to radost pastýře, který našel svoji ztracenou ovci, radost ženy, která našla ztracenou minci, radost otce, který přijímá domů ztraceného syna… Tady je celé evangelium, celé křesťanství.

Nezdá se vám, že všichni potřebujeme ještě víc činorodé lásky? Nikoli takové, která se spokojí s povrchní a nezúčastněnou pomocí, nýbrž lásky, která na sebe bere těžkosti a utrpení bližního.

Nezdá se vám, že naše doba potřebuje ještě víc bratrského sdílení a lásky? Život dostane chuť, nechá-li se prostoupit Boží láskou!

Je pravda, že já mohu mluvit s Pánem, žádat jej okamžitě o odpuštění, úpěnlivě prosit. A Pán odpouští, okamžitě. Ale je důležité, že jdu do zpovědnice,… nechává mě pokleknout proti Matce církvi, která je povolána rozdávat Boží milosrdenství.

Zpovídat se před knězem je způsob, jak vložit svůj život do rukou a do srdce někoho jiného, který v tu chvíli jedná jménem a na účet Ježíše.

Jsme společenské bytosti a odpuštění má společenský aspekt, protože i lidstvo, moji bratři a sestry budou zraněni mým hříchem.

Jestli nejsi schopný mluvit o svých chybách s bratrem, buď si jist, že nebudeš schopen o nich hovořit ani s Bohem, a skončíš tak, že se budeš zpovídat před zrcadlem, před sebou samým.

Láska Boží existuje i pro ty, kdo nejsou ve stavu přijmout svátost: i ten muž či žena, ten mladý chlapec nebo dívka jsou Bohem milováni, jsou jím vyhledáváni, potřebují požehnání. Buďte k těmto osobám jemní.

Když jsem zpovídal, vždy jsem myslel na sebe samého, na své hříchy, na svoji potřebu milosrdenství a tudíž jsem se snažil odpouštět mnoho. … Někdy jsem se přistihl, že myslím na to, že by některým velice přísným osobám prospělo nějaké uklouznutí, protože by se tak poznáním, že jsou hříšní, setkali s Ježíšem.…

Být zpovědníkem je velká odpovědnost. Zpovědníci mají před sebou ztracené ovečky, které Bůh velmi miluje, jestli se jim neumožní, aby pochopili lásku a milosrdenství Boží, vzdálí se a možná už nepřijdou. Tudíž obejměte je a buďte milosrdní. A i když nemůžete dát rozhřešení, dejte aspoň požehnání.

Myslím na zpovědníka, kterého jsem potkal u nás ve farnosti, bylo mi 17 let. Cítil jsem se zaplaven milosrdenstvím Božím, když jsem se u něj zpovídal. Když následujícího roku zemřel, hodně jsem plakal. Proč? Protože jsem ztratil člověka, který mi dal pocítit milosrdenství Boží.

Mohu říci, že zárodek milosrdenství, které pro mě představuje nejdůležitější poselství od Boha, se pomalu rodil v mém kněžském životě jako důsledek mé zkušenosti zpovědníka.

Vzpomínám na jednoho velkého zpovědníka, kapucína, říkal mi: odpouštím mnoho a občas mě přepadnou výčitky, že jsem odpustil příliš. Pak jdu do naší kapličky před svatostánek a řeknu Ježíšovi: Pane, odpusť mi, že jsem odpouštěl příliš. Ale to ty jsi mi dal špatný příklad!

Budou Vánoce, pokud jako Josef dáme prostor tichu; pokud jako Maria přitakáme Bohu; pokud jako Ježíš budeme nablízku tomu, kdo je sám; pokud jako pastýři vyjdeme ze svých ohrad, abychom přebývali s Ježíšem.

Pokud Vánoce zůstanou jenom hezkými tradičními svátky, jejichž středem jsme my a nikoli On, bude to ztracená příležitost.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Josef: vstát, abychom vykonali, co chce Bůh, byť to není podle našich plánů.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Maria: v poddajnosti důvěřovat Bohu, aniž bychom rozuměli, co činí.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Ježíš, který přišel pro nás nuzné, a sestoupit k těm, kteří nás potřebují.

Vánočním dárkem jsi ty, když jsi opravdovým přítelem a bratrem všech lidských bytostí.

Vánoční hvězdou jsi ty, když někoho přivedeš k setkání s Pánem.

Vánočním zvonem jsi ty, když svoláváš a spojuješ lidi kolem sebe. Vánočním andělem jsi ty, když zvěstuješ celému světu poselství míru, spravedlnosti a lásky.

Jsi také světlem Vánoc, když svým životem, svou dobrotou, trpělivostí, radostí a štědrostí ozařuješ cestu ostatních.

Ty jsi vánoční nocí, když pokorně a pozorně přijímáš ticho Spasitele světa bez hluku a velkolepých oslav; ty jsi úsměvem důvěry a něhy, vnitřním pokojem nikdy nekončících Vánoc, které v tobě nastolují Boží království.

Milosrdenství je Boží jednání, které objímá, je to obdarování Boha, který přijímá, který pokleká k modlitbě. Milosrdenství je osobním průkazem Boha.

Myslím na církev jako na polní nemocnici, kde se léčí především závažná zranění. Církev, která zahřeje srdce lidí blízkostí a sounáležitostí.

Milosrdenství je první vlastností Boha. Je to jeho jméno. Neexistuje situace, ze které bychom se nemohli dostat.

Aby se to mohlo stát, je nutné vyjít z kostelů a farností, vyjít ven a hledat lidi tam, kde žijí, kde prožívají svá utrpení i naděje.

Církev není na světě, aby trestala, ale aby umožnila shledání s tou vášnivou láskou, kterou je Boží milosrdenství.

Pán nás pomazal v Kristu olejem radosti a toto pomazání nás vybízí, abychom přijali a nesli tento obrovský dar: kněžskou radost a veselí. Radost kněze je drahocenným darem nejenom pro něho, ale i pro celý věřící lid Boží.

Kněz je nejchudší z lidí, pokud jej Ježíš neobohacuje Svojí chudobou; je nejneužitečnější služebník, pokud jej Ježíš nenazývá přítelem, nejhloupějším z lidí, pokud jej Ježíš trpělivě nepoučuje jako Petra; nejbezbrannější z křesťanů, pokud jej Dobrý Pastýř neposiluje uprostřed stádce.

Spatřuji tři příznačné charakteristiky naší kněžské radosti: je radostí, která nás pomazává (avšak nečiní nás mazanými, rozmazlenými a namyšlenými), je radostí nezkazitelnou a je radostí misionářskou, která ozařuje všechny a přitahuje všechny, počínaje těmi nejvzdálenějšími.

Sestrou kněžské radosti je chudoba. Kněz je chudý na pouhou lidskou radost: zřekl se mnohého! A poněvadž je chudý a dává mnohé druhým, musí svoji radost žádat od Pána a od věřícího Božího lidu.

Sestrou kněžské radosti je poslušnost. Poslušnost církvi a také sjednocení s Bohem Otcem, od něhož pochází každé otcovství. A také poslušnost církvi ve službě: disponibilitu a pohotovost ke službě druhým vždy a co nejlépe podle vzoru „Naší Paní spěchající“.

Nejlépe je zvládneme při dodržování životního stylu, v němž si pravidelně vyhrazujeme čas, v němž budeme sami, v klidu a vnitřně vyprázdnění, abychom slyšeli hlas, jímž do našich životů promlouvá Bůh.

Nejlépe je zvládneme při dodržování životního stylu, v němž si pravidelně vyhrazujeme čas, v němž budeme sami, v klidu a vnitřně vyprázdnění, abychom slyšeli hlas, jímž do našich životů promlouvá Bůh.

Bohu na nás záleží. A On nás vyzývá k aktivnímu rozhodování. Toto rozhodování vůbec nemusí být jasné, bezrizikové nebo bezbolestné. Vyžaduje od nás toleranci k nejednoznačnosti.

Jen o tom v tu chvíli nebudeme vědět, takový luxus nám dopřán nebude. Ale tu správnou věc uděláme právě proto, že jsme ochotni tohoto přepychu se vzdát.

Pokud naše vůle neochvějně tíhne k dobrému, a jsme ochotni snášet nejednoznačnost tohoto dobra, pak nás Duch Svatý povede, a zachováme se správně.

Jak poznáme, že to co děláme je správné? Nikdy to nebudeme vědět určitě. Ale už tím, že si tuto otázku klademe, se dostáváme na správnou stopu. Jen na to nejsou žádné návody. Každá situace je jiná. A proto se na totéž budeme muset ptát stále dokola.

Byl by to divný Bůh, který by nám předkládal jasné pokyny a tím nás zbavil povinnosti cvičit svou odvahu, iniciativu a schopnost samostatně přicházet věcem na kloub. Ale jak moc po takové jistotě toužíme.

Pak nemáme jinou možnost než vytrvat, jít dál zdánlivě sami a udělat to nejlepší, co v té temnotě udělat můžeme.

Často není ani trochu jasné, co je správně, a pravda, po které toužíme, nevypadá příliš přívětivě, a to všechno bez ohledu na to, jak často nebo jak nahlas křičíme svou otázku.

Každý z nás si ale někdy musí projít svou soukromou Getsemanskou zahradou, v níž Boží hlas neslyšíme a máme pocit, že Bůh s námi vůbec není.

Bůh nepracuje podle našeho diáře. Není to náš majetek, není to žádné „to".

Mnohokrát se stane, že vytoužené zjevení nepřijde, ať po něm toužíme sebevíc a modlíme se sebeusilovněji.

Bůh ale nepromlouvá vždy. Často se projevuje jako „mlčící Bůh". Meditace a další způsoby rozjímavé modlitby nám sice mohou pomoci k tomu, abychom ho slyšeli častěji, ale rozhodně nám to nezaručí.

Ztišit a vyprázdnit mysl je potřeba proto, abychom tu vytvořili prostor pro to, co se nám zjevuje nepřímo, co nám může přinést třeba nějaká drobnost či náhodně vyslechnutý příběh, nebo abychom vyslechli přímo hlas Boží, který se nám ozývá v mysli a srdci.

Cílem meditace není prostě se uvolnit, ale uvolnit se, zpomalit tak, abychom dokázali utišit to štěbetání a vyklidit tu změť, kterou den co den nosíme v mysli.

Milost nám pomáhá, abychom neupadli. A díky milosti víme, že budeme vítáni. Co víc můžeme chtít?

Přítomnost milosti ukazuje, že člověk je středem vesmíru. Lidstvo se nalézá uprostřed evolučního skoku. Zda doskočíme, nebo ne, záleží na nás osobně. Vesmír zde leží jako jeden z kamenů, po kterých můžeme přejít.

Žijeme svůj život před Jeho očima, a ne někde na okraji, ale ve středu Jeho zorného pole, Jeho zájmu.

Přítomnost této síly (pokud ji dokážeme vnímat), totiž s nezvratnou jistotou ukazuje, že něčemu, co je větší než my, na našem duchovním růstu nesmírně záleží. To něco nazýváme Bohem. To, co vypadalo jako pohádka, se stává skutečností.

Fenomén milosti je reálný. Jakmile si uvědomíme existenci milosti, otřese to přesvědčením, že náš život nemá smysl. Představa o naší vlastní bezvýznamnosti dostává najednou trhliny, jestliže zjistíme, že mimo nás samotné, mimo naše vědomí a vůli, existuje mocná síla, která podporuje náš růst a vývoj.

Žádná slova a žádné učení z nás na této duchovní cestě nesejme povinnost samostatně se rozhodovat, usilovně pracovat a trápit se nad svými nevyšlapanými cestami, jež vedou neopakovatelnou krajinou našeho vlastního života k identifikaci našeho vlastního „já“ s Bohem.

Cesta duchovního růstu vyžaduje odvahu, nezávislost a iniciativu v myšlení i v jednání. Slova proroků a pomocná ruka milosti jsou sice k mání, ale cestu musí projít každý sám. Žádný učitel nás nemůže donést k cíli na zádech.

Jestliže se naučíme rozeznávat a využívat dary milosti, které dostáváme odněkud zpoza hranic našeho vědomí a vůle, pak zjišťujeme, že nás na cestě duchovního růstu vede neviditelná ruka a nepředstavitelná moudrost Boží neskonale přesněji, než by nás kdy mohla vést naše vlastní vědomá vůle.

Jen když rozvíjíme sebe i ty druhé bez toho, abychom hned od počátku mysleli na odměnu, staneme se hodnými lásky, a odměna, o kterou jsme neusilovali, totiž láska, si nás najde. Tak je tomu s láskou lidskou i Boží.

Každý chce být milován. Nejprve je však třeba, stát se hodným lásky. Musíme se připravit na to, že budeme milováni. Toho dosáhneme tak, že se staneme milujícími a ukázněnými lidmi. Pokud se snažíme být milováni, nebo to dokonce očekáváme, pak toho nemůžeme dosáhnout. V takovém případě se nestaneme lidmi vskutku milujícími, ale závislými, snažícími se ovládnout ty druhé.

Autor: Jacques Philippe - Info o autorovi

A řečeno naopak - k pravé vnitřní chudobě nelze dospět bez věrnosti modlitbě, protože ta je prostorem pravdy, v němž člověk shledává, jak radikálně je chudý a nahý před Bohem.

Tuto zkušenost činí svatí během "duchovních nosí", jimiž v určitých obdobích procházejí. Ale nemusíme si pomáhat těmito výrazy (často špatně chápanými), stačí říci, že při dlouhodobějším setkávání s Bohem, zvláště při zkušenosti hlubší modlitby, se nutně objeví i bolestné fáze vnitřní chudoby.

Dalo by se říci, že existuje "chudoba zdola", a "chudoba shora". Ta první se rodí z lidské zkušenosti, ta druhá vzniká mnohem radikálnějším očišťováním, jež působí Duch Svatý.

Existuje však ještě jiný pramen pokory, mnohem hlubší a podstatnější: Zkušenost s živým Bohem. Jestliže byl Mojžíš tak pokorný, více než kdokoli jiný, pak jen proto, že jeho zkušenost s Bohem byla o tolik hlubší. Cožpak nestrávil celých čtyřicet dní a nocí rozhovorem s Bohem na hoře Sinaj?

Měli bychom být Pánu mimořádně vděční za všechny životní situace, jimiž nás vede k vnitřní chudobě a pokoře a díky nimž si víc uvědomujeme svou ubohost a slabost.

Pokora může mít dva různé zdroje. Existuje pokora, která se rodí z utrpení a zkoušek, v nichž člověk zakusí své limity, svou slabost, a postupně se stane pokorným. Tato zkušenost je absolutně nevyhnutelná. "Je třeba mnohého pokořování, aby se urodilo trochu pokory", říkávala Bernadetta z Lurd.

Nejde už o egyptské kotlíky plné masa a cibule, nýbrž o jemnou manu, jíž se nelze předzásobit, kterou Pán dává člověku na každý den, přesně tolik, kolik je třeba - ani víc, ani míň. Ale právě tento chléb z nebe Izraelcům umožnil, aby nakonec doputovali do zaslíbené země.

Každá zkouška je časem pokoření, ale také milosti. Přiměje totiž člověka, aby se otevřel novým zdrojům síly, na které nebyl zvyklý. Zvyká si na pokrm, který smysly nedokážou plně vnímat, na pokrm mnohem jemnější, který však posiluje srdce.

Teprve v chudobě, v ohni zkoušky si člověk uvědomí, že žádná potrava ani žádná lidská jistota či uspokojení mu nepostačí.

Cílem této zkušenosti chudoby je, aby si člověk uvědomil, co má ve svém srdci, aby poznal pravdu o sobě, aby opadly všechny jeho iluze a vše, co není autentické. Navíc zkušenost pouště probouzí v člověku nový hlad, hlad po Bohu.

Postupně se z této naděje rodí trpělivost, pokora a tichost a v srdci člověka se tím prohlubuje touha, která jednoho dne dojde naplnění nad všechna očekávání.

Bolestnou podobou chudoby je tedy i to, že nejsme pány času a nemůžeme ovlivnit zásahy Boží prozřetelnosti. Je to však výzva k ryzejší naději, která nespoléhá na žádné lidské opory.

Bůh zasahuje do dějin svrchovaně a svobodně, pro nás nepředvídatelně. Bohu nelze vnutit žádný časový rámec. "Neznáte den ani hodinu", prohlašuje Ježíš.

Jedna z podob vnitřní chudoby, kterou je potřeba přijmout, je zkušenost, že nejsme pány času, že s Bohem nemůžeme manipulovat, nelze ho zapasovat do našich plánů a vizí.

Boží odpověď je jistá, ale její čas a způsob nelze ani předvídat, ani naprogramovat. V mezičase člověka čeká bolestné čekání, i když s pozitivním vyústěním. Je třeba být trpělivý, neboť právě v tom čase probíhá v duši tajemný zápas, který prohlubuje vnitřní touhu a vytváří v srdci prostor pro přijetí vyslyšení, až k němu dojde.

Bůh je však věrný, všechna jeho zaslíbení se naplní. Někdy je třeba ovšem čekat, než Bůh přijde chudému na pomoc. Navíc jeho čas zůstává tajemstvím a Boží mlčení bývá vždy zkouškou.

Celá tato záležitost se komplikuje tím, že Bůh nezasahuje vždy ve prospěch chudého okamžitě. Vypadá to, že zaslíbení vyslovená v blahoslavenstvích jsou v rozporu se skutečností. Kolik chudých jako by bylo zapomenuto, kolik lidí pláče a nedostává se jim útěchy, kolik jich hladoví a žízní po spravedlnosti a nejsou nasyceni!

Chudý člověk už nemá žádnou oporu, žádnou lidskou jistotu. Když ale volá k Hospodinu, Bůh sám se stává jeho útočištěm a posilou.

To však předpokládá, že chudoba není jen materiální stav, ale že v člověku postupně probouzí vědomí vlastní malosti a niterné pokory, postoj otevřenosti vůči Bohu, naděje a důvěry v jeho milosrdenství.

Na životě chudáka se projevuje celé bohatství Boží dobroty, milosrdenství a něhy. Navíc chudému se tím dostává skutečného poznání Boha: ten už není jen vágním či abstraktním pojmem, ale stává se Bohem živým a milosrdným, Bohem plným lásky a slitování, kterého opěvují žalmy.

Díky tomu však takový člověk dříve nebo později zakouší dobrotu Boha a jeho věrnost vůči každému, kdo na něj spoléhá. Jeho bolestná zkušenost se tak mění k dobrému.

Kdo je to chudý Starého zákona? Je to člověk, který se nachází v situaci charakterizované bolestí, ohrožením, utrpením a ponížením, a který se, právě kvůli této situaci, už nemůže spolehnout na nikoho jiného než na Boha. Na této zemi nenachází oporu ani pomoc, trápení ho drtí, bohatí a mocní jím opovrhují, nezbývá mu tedy nic jiného než volat k Hospodinu.

Není pochyb, že když Bohu řekneme z celého srdce děkuji za každou obdrženou milost a zvlášť za vnuknutí Ducha, dá nám další. Chvála očišťuje naše srdce a uzpůsobuje ho k přijímání Boží milosti a vnuknutí Ducha Svatého.

Dokonalost se nepojí s vnější totožností s ideálem, ale s vnitřní věrností vnuknutím. Milost být věrní v důležitých věcech se nám dostane, když budeme věrní v malých věcech. Věrnost jedné milosti přitahuje milosti další.

Svatost, kterou po nás chce Bůh, je vždycky jiná, vždycky překvapující, ale nakonec krásnější. Bůh nás volá k dokonalosti, ale není perfekcionista.

Naše svatost bývá často něco úplně jiného, než si sami představujeme. Tak jiného, že největší překážkou na naší cestě ke svatosti je možná naše přílišné lpění na naší vlastní představě o dokonalosti.

Tajemství svatosti je v jistém smyslu v pochopení, že od Boha, který má otcovské srdce, můžeme získat všechno, co potřebujeme, umíme-li ho vzít za srdce (myšlenka sv. Terezie z Lisieux.)

Naše síly jsou omezené, Boží síla a láska jsou naopak bez hranic. Stačí svou slabost pokojně přijmout a složit všechnu důvěru a naději v Boha.

Nemáme se snažit stát se svatými vlastními silami, ale najít způsob, jak jednat, aby nás svatými činil Bůh.

Opravdová modlitba je zároveň školou lásky, neboť veškeré ctnosti, jež při ní uplatňujeme, pouze připravují cestu k tomu, aby se v našem srdci mohla rozhojnit láska. Proto je modlitba tak životně důležitá.

Modlitbou se formuje jistý "způsob " našeho bytí, který se pak projevuje ve všem, co prožíváme, a umožňuje nám za všech okolností dojít pokoje, vnitřní svobody i pravé lásky k Bohu a k bližnímu.

Znovu se zde objevuje těsná vazba mezi modlitbou a životem jako celkem: Modlitba je školou či cvičením, při němž se učíme chápat, uplatňovat a prohlubovat určité postoje vůči Bohu, sobě a světu. Ty se postupně stávají základem našeho bytí a všeho našeho jednání.

Jde o víru, o důvěryplnou odevzdanost do Božích rukou, o pokoru, chudobu srdce a duchovní dětství. Tyto postoje se musejí stát základem nejen života modlitby, ale i celé naší existence.

Příliš často žijeme pod pohledem druhých, kdy máme strach z odsouzení, nebo naopak potřebu být obdivováni, případně pod svým vlastním pohledem, který opět bývá plný sebelásky a zalíbení v sobě, či naopak sebeobviňování. Vnitřní svobodu však najdeme pouze tehdy, když se naučíme žít pod milujícím a milosrdným pohledem Božím.

Praktikování modlitby má tedy tíhnout k ustavičné modlitbě, třebaže nejde vždycky o výslovnou modlitbu, ale o stálé setrvávání v Boží přítomnosti. Žít takto pod Božím pohledem je osvobozující.

Je také velice důležité, abychom se postupně učili prožívat vše pod Božím pohledem, v jeho přítomnosti a v téměř nepřetržitém dialogu s ním, abychom si jej uprostřed našich starostí co nejčastěji připomínali a prožívali všechno společně. Čím víc o to budeme usilovat, tím snazší bude naše modlitba: Když Boha neopouštíme, není obtížné najít ho pak v modlitbě.

Je třeba vykonávat každou činnost poklidně, neznepokojovat se o to, co bude následovat.

Vězme též, že k růstu v modlitbě značně přispívá naše úsilí přijímat životní okolnosti v duchu odevzdanosti a trpělivé důvěry v Boha: Máme žít přítomný okamžik a nenechat se užírat starostmi o zítřek.

Pochopitelně nelze žít ve světě bez jakéhokoli rozptýlení nebo chvil odpočinku. Je však důležité umět se vždy vrátit k Bohu, který je jednotícím středem našeho života, a všechno prožívat pod jeho pohledem, ve vztahu k němu.

Dále je třeba si uvědomit, že náš životní styl může vnitřní modlitbu velmi podporovat, nebo jí naopak překážet. Jak se máme usebrat v Boží přítomnosti, jsme-li většinu času rozptylováni spoustou zbytečných starostí a obav, když se necháme bez sebemenšího odporu unášet tokem prázdných řečí a honíme se za novinkami a zajímavostmi?

Bez této touhy, bez silné a vytrvalé touhy po svatosti bude vnitřní modlitba vždy jen něčím povrchním, pouhým zbožným cvičením, které ponese jen pramálo plodů. Pro opravdovou lásku je totiž přirozené, že tíhne k absolutnu. k téměř bláznivému sebedarování.

V duchovním životě je třeba hledat rovnováhu, což není vždy snadné. Na jedné straně musíme přijímat svou ubohost a nečekat s vnitřní modlitbou, až budeme svatí, ale na druhé straně máme toužit po dokonalosti - jakkoli dobře víme, že nás k ní může dovést jedině Bůh!

Jak bychom mohli žít v Bohu, nejsme-li v ničem schopni zapomenout na sebe ve prospěch svých bratří a sester?

Máme-li se darovat Bohu, musíme opustit sebe sama. Láska je extatické povahy - pokud je silná, žijeme více v druhém člověku než v sobě. Ale jak můžeme aspoň trochu prožívat extatický rozměr lásky ve vnitřní modlitbě, hledáme-li po zbytek dne sebe sama? Jsme-li příliš připoutáni k hmotným věcem, ke svému pohodlí či zdraví? Pokud nesneseme žádné protivenství?

Pokud si ovšem ve svém životě uchováváme nějaký "vyhrazený prostor", něco, co Bohu nechceme vydat - například drobný zlozvyk, s nímž se vědomě ztotožňujeme a nehodláme s ním nic dělat, nebo vědomou zatvrzelost či zatvrzelé neodpuštění, pak se náš modlitební život stává neplodným.

Jestliže život modlitby s Boží vůlí nesladíme, brzy ztroskotá. Existuje jediný způsob, jak se nám Bůh může darovat (což je cíl vnitřní modlitby): Když se my sami cele darujeme jemu. Všechno dostaneme pouze tehdy, když vše darujeme.

Bylo by naprosto iluzorní myslet si, že porosteme v modlitbě, pokud by celý náš život nevedla hluboká a upřímná touha cele se vydat Bohu , uvést svůj život co nejdokonaleji do souladu s jeho vůlí.

V duchovním životě je třeba hledat rovnováhu. Na jedné straně musíme přijímat svou ubohost a nečekat s vnitřní modlitbou, až budeme svatí, ale na druhé straně máme toužit po dokonalosti - jakkoliv dobře víme, že jí nedosáhneme vlastním úsilím, že nás k ní může dovést jedině Bůh! Bez této touhy, bez silné a vytrvalé touhy po svatosti bude vnitřní modlitba vždy jen něčím povrchním, pouhým zbožným cvičením, které ponese jen pramálo plodů.

Máme-li se darovat Bohu, musíme opustit sebe sama. Láska je extatické povahy - pokud je silná, žijeme více v druhém člověku než v sobě. Ale jak můžeme aspoň trochu prožívat extatický rozměr lásky ve vnitřní modlitbě, hledáme-li po zbytek dne sebe sama? Jsme-li příliš připoutání k hmotným věcem, ke svému pohodlí či zdraví? Pokud nesneseme žádné protivenství? Jak bychom mohli žít v Bohu, nejsme-li v ničem schopni zapomenout na sebe ve prospěch svých bratří a sester?

Pokud si ovšem ve svém životě ponecháváme nějaký "vyhrazený prostor", něco, co Bohu nechceme vydat - například drobný zlozvyk, s nímž se vědomě ztotožňujeme a nehodláme s ním nic dělat, nebo vědomou neposlušnost či zatvrzelé neodpuštění, pak se náš modlitební život stává neplodným.

Existuje jediný způsob, jak se nám Bůh může darovat (což je cíl vnitřní modlitby): Když se cele darujeme jemu. všechno dostaneme pouze tehdy, když vše darujeme.

Bylo by naprosto iluzorní myslet si, že porosteme v modlitbě, pokud by celý náš život nevedla hluboká a upřímná touha cele se vydat Bohu, uvést svůj život co nejdokonaleji do souladu s jeho vůlí. Jestliže život modlitby s Boží vůlí "nesladíme", brzy ztroskotá.

Duch Svatý používá pro každého svůj osobitý "tón", promlouvá k němu se sobě vlastním zabarvením. Jemnost, síly, čistota a zvláštní jasnost jeho hlasu nám umožňují, je-li na něj naše ucho navyklé, rozeznat jej skoro najisto.

Postoje, díky nimž se mohou vnuknutí Ducha Svatého snáze projevovat, si lze osvojit jen postupně, a nutně vyžadují věrnost v modlitbě. Pro stále větší odhodlání nic Bohu neodpírat, pro odpoutávání se, pro synovskou a důvěřivou odevzdanost, pro lásku k tichu a hloubce - pro to vše je modlitba nezbytná.

Duch Boží je duchem pokoje, promlouvá a jedná v ovzduší pokoje a jemnosti, nikdy však ve zmatku a rozruchu. Pohnutky z Ducha Svatého mívají navíc podobu jemných a tichých doteků, a v našem duchovním vědomí se tedy mohou vynořit, jen když je v něm oblast klidu, ticha a pokoje. Je-li naše nitro neustále hlučné a rozrušené, tichý hlas Ducha jím těžko pronikne.

Je to překážka o to závažnější, že na své vlastní vůli lpíme často nevědomky, neboť když je náš cíl sám o sobě dobrý, daleko snáze si svou připoutanost k vlastní představě neuvědomíme: správností věci ospravedlňujeme zaslepující tvrdohlavost, s níž za ní jdeme, aniž bychom si uvědomili, že způsob, jímž se má podle nás uskutečnit, nemusí odpovídat Božím záměrům.

Tuto odpoutanost uplatňujme ve všech aspektech života. Oblast hmotná není tou nedůležitější. V duchovním růstu nám někdy daleko víc brání připoutanost k našim vlastním představám a pojetím. Lpění na své vlastní "moudrosti" , i když si stanovuje cíle, které jsou samy o sobě skvělé, je pro poslušnost Duchu Svatému asi nejhorší překážkou.

Vnuknutí Ducha nemůžeme přijmout, pokud jsme nepružní, připoutaní ke svému vlastnictví, svým pojetím a představám. Snažme se nelpět na ničem ani hmotně, ani citově, dokonce ani duchovně. Ne tak, že bychom na všechno "kašlali", nebo byli ke všemu lhostejní, ani ve smyslu nějaké násilné askeze. Je třeba si ale udržet odpoutané srdce, uchovat si vzhledem ke všemu jistou svobodu, odstup, vnitřní zdrženlivost, díky nimž, když nám bude nějaká věc (zvyk, vztah, osobní plán) znemožněna, z toho neděláme drama.

Pakliže se naopak neustále bouříme a v protivenstvích se zatvrzujeme, těžko tato naše nedůvěra vůči Bohu dovolí Duchu Svatému řídit náš život.

Když Bůh vidí, že jsme schopni pokojně, s láskou a v duchu synovské důvěry a odevzdání se jeho vůli přijmout, co nám okolnosti "vnucují", není pochyb, že nám přidá osobnější vyjádření své vůle, a že tedy Duch Svatý bude k našemu srdci promlouvat častěji.

Nezapomínejme ... na to, co bychom mohli nazvat poslušnost událostem. Události života jsou koneckonců nejjistějším výrazem Boží vůle, neboť zde nehrozí nebezpečí subjektivní interpretace.

Kdo dokáže poslechnout lidi, jen když se mu to líbí, chová o své schopnosti poslouchat Ducha sladké iluze, Jestliže se nikdy nedokáži vzdát své vlastní vůle, (svých představ, chutí, náklonností...) když to chtějí lidé, co mi zaručuje, že toho budu schopen, bude-li to žádat Bůh?

Z lásky k Bohu také přijímejme každou legitimní příležitost, kdy můžeme projevit poslušnost, ať už je to v oblasti života ve společenství, v rodině nebo ve společnosti. Je samozřejmě třeba poslouchat více Boha než lidi, ale je iluzí myslet si, že jsme schopni poslouchat Boha, když nedokážeme poslechnout člověka. V obou případech je totiž potřeba překonat stejnou překážku: lpění na sobě, na své vlastní vůli.

Abychom obdrželi více vnuknutí, musíme být nejdříve poslušni těch, která dostáváme. Dále je zřejmé, že nás Bůh bude tím více obdarovávat vnuknutími, čím věrněji budeme plnit jeho vůli vyjádřenou jinými způsoby: v přikázáních, v povinnostech našeho stavu a podobně.

Každá věrnost milosti přitahuje milosti nové, stále hojnější. Když budeme vnuknutí Ducha Svatého pozorně přijímat a podle nich jednat, stanou se hojnějšími. Budeme-li je zanedbávat, mohou naopak přicházet řidčeji. Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má (Lk 19,26)

Když chceme, aby nám Bůh více odhaloval svou vůli prostřednictvím vnuknutí, musíme začít plněním Boží vůle, kterou už známe. A to v různých oblastech. Každá věrnost milosti přitahuje milosti nové, stále hojnější.

Ještě důležitější než výslovná modlitba o tento dar je pevné a stálé rozhodnutí poslechnout Boha v každé věci, velké i malé, bez výjimky. Neříkám, že musíme být skutečně schopni poslechnout Boha v každé věci, to je bezpochyby pro naši slabost ještě nemožné. Ale je třeba, abychom k tomu byli odhodlaní a zvláště modlitbou se neustále utvrzovali v rozhodnutí nezanedbat žádný projev Boží vůle.

Potom je samozřejmě třeba po vnuknutích toužit a často o ně prosit v modlitbě. Jednou z proseb, které nejčastěji vysíláme k Bohu, by mělo být: "Veď mě ve všech mých rozhodnutích a dej, ať nezanedbám žádné tvé vnuknutí."

Nemá se jednat o vypočítavost, ale o to, abychom si uvědomili, že každá naše nevděčnost vůči Bohu nás uzavírá do sebe samých a zahrazuje nás vůči jeho milosti. Chvála očišťuje naše srdce a úžasně ho uzpůsobuje k přijímání Boží milosti a vnuknutí Ducha Svatého.

Co konkrétně umožňuje, aby se Boží vnuknutí projevilo? Co dělat, aby nám jich Pán dal co nejvíce? To, co nám brání dostávat od Boha hojnější milosti, je možná jednoduše naše nedostatečná vděčnost za ty, které nám už dal. Není pochyb, že když Bohu řekneme z celého srdce děkuji za každou obdrženou milost, a zvlášť za vnuknutí, dá nám další.

Blahoslavení, kdo dokážou milovat svoji ubohost, protože je vynikající příležitostí k tomu, aby Bůh mohl projevit nekonečnost své lásky a milosrdenství. Tato cesta chudoby, která je také cestou lásky, je nejpřínosnější pro náš růst, postupné získávání všech ctností a pro očišťování se od chyb.

Blahoslavení ti, kteří vedeni Duchem Svatým dosáhli toho, že nedělají ze své slabosti drama, ale přijímají ji radostně, protože se naučili nevkládat všechnu naději v sebe, ale v Boha.

Kdo přijme, že je slabý, malý, často padá a není ničím v očích svých ani v očích ostatních, ale přehnaně se tím netrápí (vždyť ví, že jeho láska a důvěra v Boha jsou nekonečně důležitější a hodnotnější než jeho vlastní chyby a nedostatky), ten miluje mnohem víc, než ten, koho dohání starost o vlastní dokonalost až k neklidu.

Nejdokonalejší chování není to, které nejlépe odpovídá naší představě o dokonalosti jako o bezvadné, neomylné a bez přehmatů.

Skutečná dokonalost je chování, v němž je nejvíce nezištné lásky k Bohu a nejméně pyšného hledání sebe sama.

Pravá svatost znamená naopak stále uznávat, jak naprosto jsme závislí na jeho milosrdenství.

To je hlavní podstatou této pseudosvatosti, ke které často směřujeme, a která by způsobila, že už bychom Boha nepotřebovali.

Ale v takovém postoji je mnoho pýchy. Koneckonců bychom se vlastně rádi obešli bez milosrdenství.

Přáli bychom si, abychom se směli objevovat před Hospodinem, jenom když jsme umytí a učesaní a sami se sebou spokojení.

Čekáme-li s pravidelnou modlitbou na to, až budeme spravedliví, můžeme čekat dlouho. Když naopak přijmeme to, že předstupujeme před Pána v hříšném stavu, uzdravuje nás a postupně nás přeměňuje ve svaté.

Kdo má modlitbu, má všechno, protože jen tak může Bůh svobodně vstoupit do jeho života a jednat a činit svou milostí zázraky.

Největším darem, jaký můžeme někomu dát, je umožnit mu, aby zakusil, co to modlitba je, a pomoci mu vytrvat na té cestě, což není vždycky snadné.

Pro církev je dnes nejdůležitějším úkolem zprostředkovat lidem žízeň po modlitbě a učit je, jak se mají modlit.

Naše Země je nemocná a jedině setkání s Nebem ji může uzdravit.

Jedná se o to, osvojit si postoj plný touhy po Bohu, vnitřního pokoje, modlitby a pozornosti k dění ve své duši. To předpokládá jistý druh bdělosti. Toto ovzduší vnitřního naslouchání nám Pomáhá rozpoznat zdroje a účinky těchto hnutí: Jedna v nás zanechávají radost a pokoj, jiná vzbuzují nepokoj a smutek.

Jedná se o to, osvojit si postoj plný touhy po Bohu, vnitřního pokoje, modlitby a pozornosti k dění ve své duši. To předpokládá jistý druh bdělosti. Toto ovzduší vnitřního naslouchání nám Pomáhá rozpoznat zdroje a účinky těchto hnutí: Jedna v nás zanechávají radost a pokoj, jiná vzbuzují nepokoj a smutek.

Když budeme upřímně toužit po duchovním rádci, a přesto ho nenajdeme, Bůh se postará jinak. Také častá zpověď, i když nepřejde v duchovní vedení, je důležitým prostředkem očišťování srdce a zdrojem světla pro pochopení, co se děje v naší duši.

Rozlišování toho, co v nás působí Duch svatý, se velice usnadní, když budeme mít možnost otevírat své srdce někomu, kdo nás může duchovně vést. Bůh žehná tomuto otevření srdce. Je to výraz pokory (nevystačíme si sami) a důvěry v druhého. Postoj otevřenosti je Bohu velice milý a neopomene na něj odpovědět svými milostmi.

Boží vnuknutí se objevují z hloubky našeho srdce. Musíme sledovat, co se v našem srdci děje, všímat si různých „hnutí“, umět rozlišit, zda jsou z nás, z působení ďábla, anebo od Ducha svatého. Výše uvedené rady nám pomohou, abychom získali schopnost být pozorní k tomu, co se v nás děje na té nejhlubší a nejdůležitější rovině.

Pro stále větší odhodlání nic Bohu neodpírat, pro odpoutání se, pro synovskou důvěřivost, pro lásku k tichu – pro to vše je modlitba nezbytná.

Duch svatý je duchem pokoje. Jeho pohnutky mívají podobu jemných a tichých doteků. Je potřeba snažit se uchovávat svoje srdce v pokoji. A snažit se o ticho, naplněné pozorností k Boží přítomnosti, k druhému, důvěřivým očekáváním a nadějí v Boha.

Je třeba udržet si odpoutané srdce, uchovat si jistou svobodu, odstup, vnitřní zdrženlivost. V duchovním růstu nám nejvíc brání připoutanost k vlastním představám, vlastní moudrosti,…

Abychom se mohli nechat vést Božím Duchem, potřebujeme velkou vnímavost a pružnost. Snažíme s na ničem nelpět ani hmotně, ani citově, ani duchovně.

Poslušnost událostem – události života jsou nejjistějším výrazem Boží vůle. Když Bůh vidí, že jsme schopni pokojně, s láskou a synovskou důvěrou přijmout, co nám události „vnucují“, není pochyb, že nám přidá osobnější vyjádření své vůle. Když naopak se neustále bouříme a zatvrzujeme se, těžko tato naše nedůvěra vůči Bohu dovolí Duchu svatému, aby řídil náš život.

Z lásky k Bohu přijímejme každou příležitost, kdy můžeme projevit poslušnost. Je samozřejmě třeba poslouchat více lidi, než Boha, ale je iluzí myslet si, že jsme schopni poslouchat Boha, když nedokážeme poslechnout člověka. V obou případech je potřeba překonat stejnou překážku, totiž lpění na sobě, na své vlastní vůli.

Je mnoho výrazů Boží vůle, které známe, aniž bychom potřebovali zvláštní vnuknutí: patří sem přikázání, povinnosti našeho stavu, požadavky našeho povolání atd.

Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Abychom obdrželi více vnuknutí, musíme být poslušni už těch, která dostáváme.

Ještě důležitější, než výslovná modlitba o tento dar, je naše pevné a stálé rozhodnutí poslechnout Boha v každé věci, velké i malé, bez výjimky. Čím větší odhodlání k úplné poslušnosti v nás Bůh vidí, tím víc vnuknutí nám dává. Toto nemá vést k přehnané úzkostlivosti: máme víc milovat poslušnost, než se bát neposlušnosti.

Je třeba po vnuknutích toužit a o ně prosit. Bylo by překvapivé, kdyby nám Bůh neodpověděl vnuknutím.

Není pochyb, že když Bohu řekneme z celého srdce děkuji za každou obdrženou milost a zvlášť za vnuknutí Ducha, dá nám další. Chvála očišťuje naše srdce a uzpůsobuje ho k přijímání Boží milosti a vnuknutí Ducha Svatého.

Milost být věrní v důležitých věcech se nám dostane, když budeme věrní v malých věcech. Věrnost jedné milosti přitahuje milosti další. Cesta poslušnosti vnuknutím Ducha je náročná, ale je to cesta svobody a štěstí.

Bůh nás volá k dokonalosti, ale není perfekcionista. A dokonalost se nepojí s vnější totožností s ideálem, ale s vnitřní věrností vnuknutím.

Naše svatost bývá často něco úplně jiného, než si sami představujeme. Tak jiného, že největší překážkou na naší cestě ke svatosti je možná naše přílišné lpění na naší vlastní představě o dokonalosti. Svatost, kterou po nás chce Bůh, je vždycky jiná, vždycky překvapující, ale nakonec krásnější.

Nemáme se snažit stát se svatými vlastními silami, ale najít způsob, jak jednat, aby nás svatými činil Bůh. Naše síly jsou omezené, Boží síla a láska jsou naopak bez hranic. Stačí svou slabost pokojně přijmout a složit všechnu důvěru a naději v Boha.

Dnešní svět potřebuje ze všeho nejvíce modlitbu. Z ní se mohou zrodit všechny ostatní obnovy, uzdravení, hluboké a plodné proměny naší společnosti, které si tolik přejeme.

Autor: Alessandro Pronzato - Info o autorovi

Vrcholem spravedlnosti je pro křesťana láska. Když do spravedlnosti pronikne láska, rozšíří ji až do nekonečna.

„Dát každému, co mu patří“, pro křesťana znamená dát každému tolik lásky, na kolik má nárok.

Žádá se od nás, abychom ve svých bližních neviděli jen hladové žaludky, věšáky, na které odkládáme šaty, misky, do kterých házíme almužnu, ale bytosti, které máme chápat a milovat.

Jaká spravedlnost se tedy od křesťanů žádá? Spravedlnost šitá každému na míru.

Spravedlnost dá člověku nějakou jednotlivost nebo nanejvýš pár drobností, ale láska dává sama sebe.

Správně spravedlivý je ten, kdo vidí dál než zákon, kdo nahlíží do lidského srdce toužícího po důstojnosti a přátelství.

Mechanicky vykonávaná spravedlnost, spravedlnost, která nejde od srdce – to žádná spravedlnost není.

Pokud v druhém člověku nevidím bratra a nepřistupuji k němu s láskou, pokud zkrátka a jednoduše lidi nemiluji, nikdy mi nedojde, co jim dlužím.

Chceme-li tedy dát každému, co mu patří, - a slovem každý míníme opravdu každého jednotlivce, tedy samozřejmě i každého člověka žijícího v bídě, - musíme mu dát všechno to, co Bůh dává všem.

Spravedlnost spočívá v tom, že dáme každému to, co mu patří. Ale co patří tomu druhému? Svatý Pavel říká: „Všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.“

Člověku, který je přesvědčen o vlastní spravedlnosti a který patří mezi "spořádané občany", nedělá potíže vyznávat, že Bůh je spravedlivý. Křesťanská víra však po nás požaduje, abychom přijali Boha, který je láska. Dokážeme Bohu jeho lásku "odpustit"?

Naše víra je hluboká úměrně tomu, jak široké je naše srdce. Toto podobenství nám názorně předvádí nesmírnou Boží lásku a zkoumá, zda nás její závratnost pobouří, či nikoli.

Naše křesťanství se měří podle reakce na otcovu otevřenou náruč. Obstojí v této zkoušce naše srdce? Dokáže se s otcovým bláznivým gestem ztotožnit?

"Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil." Co na to řekneme? Zúčastnili bychom se slavnosti, kterou otec na oslavu synova návratu uspořádal? Radovali bychom se na ní upřímně? Neměli bychom pocit, že to tentokrát otec poněkud "přepískl"?

Podobenství o marnotratném synu je vlastně znepokojivý a zároveň naprosto zásadní test, z něhož se pozná, zda jsme doopravdy křesťany. popisuje nezvyklé chování otce, jehož syn se vrátil domů poté, co "prohýřil svůj majetek s nevěstkami". Jaké pocity v nás otcovo chování vyvolává? Odsuzujeme je? Schvalujeme je?

Nejprve postupují penííze od rukou k srdci: boháč se odpoutává od Boha a ztrácí víru. Pak zasáhnou oči: boháč se vzdaluje svým bližním. Brzy na to i mozek: boháč přestává rozumět smyslu dějin. A nakonec zachvátí celou lidskou bytost: boháč je z vlastního příbytku vyhoštěn. Nemá Boha, ani bližního, ani dějiny, ani sám sebe. Je snad na světě větší nešťastník?

Nakonec se bohatství zmocní celé lidské bytosti. Už obsadilo všechny strategické body a nezbývá mu než člověka ovládnout docela. Závěrečná fáze spočívá v tom, že člověka vyžene pryč. Tam, kde byl dřív člověk, je teď jen jeho obludná karikatura: sobectví.

Pokud boháči chudé vidí, vidí je zdeformovaně. Jsou pro ně nástrojem, s jehož pomocí se lze dostat do nebe. Boháč potřebuje chudáka, kterému by mohl dát almužnu, ale zároveň potřebuje, aby chudák chudákem zůstal (nechce ho chudoby zbavit). Komu by pak své almužny dával? Jak by se pak dostal do nebe?

Ze srdce míří bohatství k očím. Bohatství nezvratně poškozuje zrak. Boháč má před očima clonu, přes niž své bližní nevidí, nebo je vidí zkresleně. Boháči chudé prostě přehlížejí a rozčilují se, když je na jejich existenci někdo upozorní. Přáli by si, aby žádní chudí nebyli.

Pro boháče není Bůh nutnost, ale luxus. Bůh ale nestrpí, aby ho někdo měl jen pro ozdobu. V srdci, které se zabývá jen penězi, není pro Boha místo.

"Základní hřích" všech boháčů spočívá v tom, že Boha odsouvají do pozadí. Nepotřebují ho, své zabezpečení hledají jinde.

Bohatství cestuje vždy po stejné trase: z rukou k srdci, od srdce k očím a pak až k mozku. Nakonec člověka z příbytku, kde byl až dosud pánem, vyžene. V biblickém slova smyslu je srdce středem lidské bytosti, právě z něj vychází vše, co člověk o své vůli koná. Bůh tento "strategický uzel" žárlivě střeží, avšak když do srdce doputují peníze, nezbývá mu, než je opustit. V srdci jehož se zmocnilo bohatství, už pro víru není místo.

"Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili." Modlil se však pouze jeden z nich. Počkejme si na ně, až budou z chrámu vycházet a pozorně si je prohlédněme. Neujde nám, že farizeus se zmenšil a celník vyrostl. Taková překvapení nám dokáže připravit modlitba.

Celníkovi se dostalo spásy, nicméně ani farizea Pán Ježíš výslovně neodsoudil. Pravděpodobně pozorně sledoval, jak se naparuje, a v duchu celou tu frašku, kterou měl před očima, ironicky komentoval. Na "odvádím desátky ze všech svých příjmů" by poznamenal: "Ale spousta lidí desátky platit nemůže, protože vůbec žádné příjmy nemá, protože nemá peníze, které máš ty. (Po tom, jak jsi k nim přišel, raději pátrat nebudu.)" Když se nad tím vším zamyslíme hlouběji, dojde nám, že si farizeus žádnou - dokonce ani ironickou - odpověď nezaslouží.

Celník už ani nemusí vyjmenovávat své viny jednu po druhé, farizeus je Bohu předestřel místo něho. Ušetřil mu práci, a jemu teď zbývá už jen jedno jediné: svou modlitbu náležitě uzavřít. "Bože, buď milostiv mně hříšnému!" Farizeus jeho hříchy vyjmenoval, on se teď za ně bude kát.

Celník ví, že je hříšník, a také velmi dobře ví, co je správná modlitba. "Zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: "Bože, buď milostiv mně hříšnému!" Celník má před očima svou nedokonalost, zatímco farizeus jen své ctnosti.

Farizeus vůbec netuší, jak má správná modlitba vypadat. Je dokonale soběstačný a nemyslí na nikoho jiného, než na sebe. V jeho ješitnosti není ani sebemenší skulinka, kudy by dovnitř mohla proniknout Boží milost.

Farizeus Boha nutně potřebuje, aby měl před kým vystavovat své zboží. Věří, že Bůh existuje, protože jinak by s ním nemohl obchodovat. V skrytu duše si říká: "Ty, Bože, prostě být musíš, protože jinak by mi moje ctnosti nebyly k ničemu a těm druhým by nikdo po zásluze neodplatil."

Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili. Nyní vidíme farizea a celníka v akci: při modlitbě. Farizeus neohroženě kráčí kupředu a pak se zastaví, vypne hruď a zahájí modlitbu. Spíše než modlitba je to však výzva adresovaná Bohu, který má vzít jeho dobré skutky na vědomí. Tento přezbožný náfuka, jehož modlitba vyznívá spíš jako odporné rouhání, má oči na stopkách a nic mu neunikne. Jaké místo hraje v náboženském životě tohoto ješitného nafoukance Bůh?

Můj Pane, na člověka na jeho cestě životem číhá spousta nebezpečí. Čas od času narazí na lupiče, kteří ho připraví o důstojnost, naději a svobodu a kteří zpochybní i jeho touhu po míru a spravedlnosti. Dej, Pane, ať tento člověk, jemuž všechno vzali, potká na své cestě i lásku. Lásku, která se k němu skloní, věnuje mu svůj čas, dá mu všechno, co má. Pane, nauč mě prosím chodit po správné straně!

Jaká by byla moje cesta a jak by se asi změnil celý svět, kdybych dokázal rozdávat lásku tak jako Samaritán a kdybych se řídil Kristovým příkazem: "Jdi a stejně jednej i ty!" Vždyť kolik úsměvů kvůli mně pohaslo, kolik vrásek přibylo v tvářích mých bratří, kolik očekávání jsem zklamal, kolik nadějí pohřbil, kolik zoufalství jsem pohřbil svou netečností a lhostejností!

Kněz i levita bezpochyby vykonávali v chrámu všechny obřady přesně tak, jak bylo předepsáno. Jestli při tom potkali Boha, však není vůbec jisté. Opovrhovaný a přehlížený samaritán se s Bohem setkal za jedním zákrutem cesty a na tuto veledůležitou schůzku dorazil připraven.

Samaritán... uviděl raněného a přešel na správnou stranu cesty. Zastavil se, přistoupil k němu, věnoval mu svůj čas a vyprázdnil kvůli němu svou peněženku. Nechal mluvit srdce a to mu poradilo, jako se má zachovat.

V Božích očích má dobrý důvod jen ten, kdo se zastaví. Důvody všech těch, kdo jdou dál, neplatí. cesta zůstává stále stejně nebezpečná. Ne však proto, že na ní řádí lupiči, ale proto, že na ní chybí láska, proto, že kněz i levita umlčeli svá srdce "dobrými důvody" a raněným se vyhýbají. Cesta není riskantní kvůli lupičům, ale kvůli lhostejnosti "dobrých lidí".

Proč jste nezastavili? Copak jste toho nešťastníka neviděli? Ale ano, viděli ho. Měli však spoustu dobrých důvodů, proč se nezastavit a jít dál. Máme vždy po ruce spoustu dobrých důvodů, proč nároky, které na nás klade láska, odsunout stranou. Tisíc "dobrých důvodů" jsou v Božích očích samé špatné důvody.

"Náhodou šel tou cestou nějaký kněz: viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu? viděl ho, ale vyhnul se mu." Všechny cesty mají naštěstí dvě krajnice. Když se nechceme dívat na něco, co je nám nepříjemné, a zároveň nechceme mít výčitky svědomí, můžeme vždycky přejít na druhou stranu. My křesťané bychom si však měli položit otázku, zda ta druhá strana je opravdu ta pravá. Možná je pro nás nejpohodlnější, ale to neznamená, že je také správná.

Udržovat si od lidí odstup je velmi snadné a dobře odůvodnitelné. Vždyť většina z nich je tak nesympatická, hloupá, otravná a dotěrná. A tak je míjíme bez povšimnutí a máme za to, že jejich problémy a úzkosti se nás netýkají. Když si budu bližní vybírat, jen zvětším vzdálenost, která mě od nich dělí. Spoustu lidí tak ze své lásky vyloučím.

"A kdo je můj bližní?" Znalec zákona se potřebuje ubezpečit, komu může otevřít srdce, aniž by příliš riskoval. Ježíš jeho otázku změnil v opačnou. "Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se ocitl mezi lupiči?" Středem zájmu nemám být já, ale každý člověk, s ním ž se na své cestě setkám a který potřebuje mou pomoc, pochopení a lásku. Není důležité vědět, koho mám milovat, důležité je uvědomit si, že všichni mají právo na mou lásku. "Bližním" mám být každému, a především těm, kdo jsou ode mě daleko. Jedině, když půjdu za nimi a dostanu se až do jejich těsné blízkosti, uslyším i jejich nářek, poznám, co je trápí, a dojde mi, že i oni volají po lásce.

Staré náboženství si libovalo v dlouhých debatách, ale Kristus mu nasadil roubík a donutil je, aby přestalo mlít pantem a místo toho rozhýbalo nohy a zapojilo do hry také srdce. V novém náboženství není znalcem ten, kdo hodně ví, ale ten, kdo správně jedná.

"Mistře, co mám dělat, abych získal věčný život?" Staré náboženství chce znovu a znovu diskutovat o doktrinálních otázkách. Ježíš se však do akademické debaty zatáhnout nenechá. Svému posluchači ... předloží konkrétní příběh a donutí ho tak, aby se zamyslel nad tím, jak by se v takové situaci zachoval on sám.

Autor: Karl Rahner - Info o autorovi

Srdce člověka je ještě vždy neznámou krajinou, kterou objeví jen budoucnost.

Křesťanství znamená otevřenost člověka pro absolutní budoucnost.

Boží sebesdílení vytváří prostor pro lidskou vzájemnost.

Člověk opravdu přichází sám k sobě, jen když se radikálně odváží darovat sebe sama.

Srdce člověka je ještě vždy neznámou krajinou, kterou objeví jen budoucnost.

Křesťanství znamená otevřenost člověka pro absolutní budoucnost.

Boží sebesdílení vytváří prostor pro lidskou vzájemnost.

Člověk opravdu přichází sám k sobě, jen když se radikálně odváží darovat sebe sama.

Jednou bude Bůh sám tím posledním slovem, které zůstane a nikdy neupadne v zapomnění.

Bůh možná mlčí proto, že nám tiše soustředěně naslouchá.

Vždy znovu se soustřeďuje všechna nouze a všechna touha a čekání plné důvěry do slova Přijď!

Nikdy nemůžeme být dostatečně nezměrně nároční ve své žízni po svobodě, štěstí, blízkosti lásky.

Míváme sklon být nesprávně skromní a spokojit se s tím, co lze obhlédnout a obsáhnout.

Bůh sám je s námi, on sám – sám skrze sebe sama.

Pán je blízko. Je blízko nám všem. Jsme i my blízko jemu?

Člověk Božího adventu může uvolněně jít vstříc přítomnosti a budoucnosti.

A on vzal na sebe naprosto veškeré lidské vše. Zatímco milostivé dámy se radši otáčejí zpět, aby to necítily, zatímco mužským to nevoní, nemůžeme říci, že tato záležitost by Bohu nevoněla. On ji na sebe přijal kvůli nám. Tím se úplně ze sebe vydal, vydal sebe sama. Vzal na sebe člověčenství naše. Když si tohle uvědomíme, už nám není vůbec nic cizí. V Bibli se praví, že králové budou otvírat ústa a přikryjí si je, protože z toho budou paf. To je pravda. Až uvidíte Děťátko, nejdřív otevřete pusinku a pak si ji přikryjte jako veliký projev upřímné úcty.

Naše štěstí začíná tím, že se sám Bůh vydal ze sebe, aby přijal lidskou přirozenost, a to všechno v osobě Děťátka, které se jako každý jiný bude všechno učit. Které jako každý jiný bude procházet všechny cesty. Pravidelně jsme tak povrchní, že když vidíme Jezulátko, myslíme si, že v životě nepotřebovalo plenky. A když vidíme Jeho matku, Pannu Marii, tak si řekneme, no propánakrále, přece nebude ty plenky prát. Lékařská věda praví: Inter faeces et urinam nascitur homo. Mezi kaly a výkaly se rodí člověk.

Co je to rodina? Jedinečný dar. Měli-li jste oba rodiče, i když se třeba hádali, i když žádný z nich nebyl ideální (nikdo z nás není ideální), měli jste poklad, ze kterého jste vyrůstali. Dalo by se statisticky rozebírat, kolik malérů a neštěstí je z toho, že se člověku nepodařilo v rodině žít a najít v ní to, z čeho vznikla. To jest lásku. Být uveden do lásky, to začíná od nejmenších věcí, od nemluvňátka, které se objevilo na světě. Kultura srdce a jednání lidí se dá poznat podle toho, jak se chovají k dítěti (ne jak mu podlejzají), jak se chovají ke starým (ne jak je odbývají) a ještě jak drží pořádnou hygienu (ačkoliv se jí někdy vysmíváme).

Celý advent je rozumné chystat dárek. celý advent něco připravovat. Když jsme byli malí, tak jsme stříhali hedvábné papíry různých barev a do nich jsme balili pralinky, sem tam jsme nějakou umlsli, a na ně navazovali špagátky, chystalo se to na stromeček. Bratr spravoval rádio. A já jsem rovnal figurky do jesliček. Prozpěvovali jsme roráty a maminka pletla svetry pro děti... a byl to náramně pěkné. Když člověk chystá dárek a každý den na něm něco udělá, vyplní dobu adventní nádhernou prací. Totiž, když si člověk takhle hraje s prací, tak se mu práce stane hudbou večerů, na kterou se těší celý den a do které se náramně rád pustí. A kterou dělá krůček za krůčkem k vánočnímu svátku. Člověk se pustí do práce a ve vyrábění se sám vydává.

Dobré jitro! To je vstávání v prosinci! Máte spoustu starostí, nic vám není recht. Nemůžete sehnat dárky, nebo můžete sehnat, ale nejsou prachy. Jsou prachy, ale dalo by se koupit něco chytřejšího. A copak vám kdo připraví k vánocům? To bude zase katastrofa! ... Takhle to vypadá. Tomuhle se u našich lidí říká advent. Co vy víte o adventu? Často si nejsme vědomi, že advent je právě to, v čem celý život žijeme. Protože pořád na něco čekáme. pořád se chystáme. Pořád bychom chtěli mít překvapení. Hezká překvapení.

Začínáme veliké údobí, dobu, která je po celém světě velmi poetická, kouzelná, protože je dobou naděje, dobou křesťanské naděje. Opravdové naděje. Když ji začínáme, začínáme ji vytvářením, tvoříme nové já. Duchovní rok, rok církve, začíná první nedělí adventní. A tu neděli se čte o konci světa, ať je začátkem světa. Mnoho lidí považuje práci za trest, a to jenom proto, že se jí sami trestají. Když chcete strašně potrestat, tak člověka zavřete do kriminálu, kde nic nedělá, jenom čumí na čtyři zdi. ... Najednou člověk přijde na to, že práce je jeho sebeuplatnění. To je výtvarnost, tím se on vyslovuje. A s touhle vnitřní výtvarností bychom měli vstoupit do nového roku.

Advent je doba čekání. Víc se stmívá, víc je zima. Člověk se loučí se vším, co znal jako světlo, teplo a volnost. Teď je spoutáván. Ale může se vracet do sebe. A v sobě hledat krásu očekávání, která člověku dává mnoho. Současná doba si sama na sebe plete bič tím, že má vždycky všechno. Jestliže v zimě máme světlo, tak se okrádáme o to, že nejsme ve tmě. Jestliže máme v zimě teplo, tak se okrádáme o to, že nepoznáváme čerstvý vzduch. Jestliže někdo má v zimě jahody, tak se nemůže těšit, že budou v létě. Má vždycky všechno, a proto nemá nic. ... Tak přesycení lidé jsou pravidelně otrávení životem. Nemají vůbec nač se těšit. Protože čekání je příležitostí, jak se těšit ze života a na život.

Autor: Richard Rohr - Info o autorovi

Dokonalá spiritualita znamená jen napodobovat Boha.

Tato změna identity je z praktického hlediska hlavní posun v motivaci a vědomí sebe sama, jejž zralé náboženství správně nazývá obrácením. Je to těžiště vší náboženské proměny ("transformace", tj. změny formy).Bez ní je náboženství většinou jen systémem skupinové přináležitosti nebo pouhým systémem víry, ale nikdy radikálně nezmění naše vědomí a motivaci.

Mým jediným úkolem, stejně jako vaším, je napodobovat Boha v téže lásce k životu. A pokud Bůh rozdal milost a život tak hojně a široce, kdo jsem já, abych stál Bohu v cestě?

Doteď jsme byli víc poháněni vnější autoritou ("je to hřích, když neuděláš to a to", nebo "církev říká, že...") než vtahováni tichou a milující vnitřní autoritou (Duchem Svatým přebývajícím v nás) modlitby, praxe a vnitřní zkušenosti. Ta nám dává mnohem větší šanci setkat se se svým pravým Já a poznat ho.

Katolíci, pravoslavní i anglikáni mají své svátosti a liturgie, ale ty se příliš často stávají rutinním opakováním, jež nezřídka podporuje neuvědomělost namísto vědomí... Vypadá to, že ego si najde jakýkoliv způsob, jak se chopit moci, ... a často se mu to podaří, s pomocí těch nejmazanějších přetvářek.

Nikdo z nás nepřejde na druhou stranu díky vlastní snaze a svým vlastním zásluhám, čistotě nebo dokonalosti. My všichni jsme přenášeni nestvořenou a nezaslouženou milostí - všichni, od papeže přes presidenta a královnu až po sedláka. Vstupenkou nikdy není nějaká zásluha, ale jen hluboká touha. Svou vstupenku obdržíme, pokud toužíme.

Milost není něco, co Bůh dává, milost je něco, čím Bůh je.

Bůh mí milosrdenství oficiálně v popisu práce.

Bůh mí milosrdenství oficiálně v popisu práce.

Milost je v zásadě prvním a pravděpodobně i posledním Božím jménem. Milost je to, co Bůh dělá, aby všechny věci, které stvořil, navždy udržel v lásce a při životě.

Bůh znamená darování naprosto všeho. Když říkáme, že Kristus "jednou provždy zaplatil dluh", znamená to jednoduše, že pracovní náplní Boha je vyrovnávat dluhy ve vesmíru. Co jiného by Bůh dělal?

Mnozí ztratili jakýkoli zájem o naše velké duchovní debaty a naše Písmo, protože jich často užívali lidé, kteří jsou sami dosud malí (uvízli ve svých falešných já). Nepomůže nám, když budeme popírat, že jsme takhle uvízli, ani když se budeme arogantně vyvyšovat.

Modlitba znamená změnu našeho operačního systému! Když náboženství nedává člověku vnitřní život nebo opravdový život modlitby, míjí se se svým hlavním posláním.

Nelze uzdravit to, co si nejprve nepřiznáme.

Zatuchlé myšlení je univerzální závislost. Ve skutečnosti jsme všichni závislí na svém navyklém způsobu jednání, na svých obranných mechanismech, a především na svém zaběhnutém vzorci myšlení, čili na způsobu, jak zpracováváme realitu. Už samotný fakt, že něco takového je potřeba pojmenovat, ukazuje, jak moc jsme v tomto ohledu zaslepení.

Máme co dělat. Program Dvanácti kroků (Anonymních alkoholiků) nám jasně ukázal, že je to opravdová práce, a ne jakési rychlé občerstvení nebo laciná milost. Lidé evangelia musí odvést poctivou vnitřní práci, absolventi "kroků" musí "kráčet a postupovat vpřed, a obě skupiny musí vědět. že se jim dostává potravy z velmi bohatého a výživného "jádra evangelia".

Naše neschopnost vidět svá osobní selhání jde ruku v ruce s naší neschopností vidět hříchy našich institucí a národů, Je to jeden a tentýž vzorec závislosti a popírání.

Často jsme jim dali falešnou verzi evangelia, jakési náboženství na způsob rychlého občerstvení, bez hlubší proměny vlastního já. Výsledkem je pak duchovní katastrofa v "křesťanských" zemích, kde je nakonec stejná konzumní společnost, pýcha, bojechtivost, rasismus, sociální nerovnost a závislost jako všude jinde - a obávám se, že často ještě víc.

Křesťané jsou povětšinou upřímní lidé plní dobrých úmyslů - pokud nedojde na reálné problémy ega, ovládání, moci, peněz, rozkoše a bezpečí. Pak bývají stejní jako všichni ostatní.

Po více než čtyřiceti letech kněžské služby mám tu zkušenost, že můžeme říct i o mnoha křesťanech a duchovních s dobrými úmysly, že jejich náboženství se jich nikdy nedotklo a neuzdravilo je na nevědomé úrovni, kde jsou uloženy, skryty - a často plně při díle - všechny skutečné motivace, bolesti, neodpuštěné křivdy, hněv, zranění a iluze.

Takto myslící mysl (všechno nebo nic) udělala z evangelia soutěž o úspěch, v němž vyhrává ten, kdo má nejsilnější vůli, I když podle běžných měřítek ve skutečnosti skoro všichni prohrávají. Tak daleko je ego ochotno zajít, aby se prosadilo a ochránilo. Radši zemře, než aby se změnilo nebo přiznalo, že se mýlí. Zdá se, že milost je pro ego vždy ponížením.

Ve skutečnosti jsme samo sobě těmi nejhoršími nepřáteli. Zachránit se především znamená zbavit se sebe sama. Zdá se, že lidé radši zemřou, než aby se změnili nebo si přiznali, že se mýlí.

Všichni považujeme svůj vlastní vzorec myšlení za normativní, logický a bezesporu pravdivý, i když není tak úplně správný. Děláme pořád dokola totéž, i když nám to nefunguje.

Duchovně bezmocní jsme všichni, nejen ti, kteří jsou fyzicky závislí na nějaké látce. U alkoholiků je rozdíl jenom v tom, že jejich bezmoc je všem na očích. My ostatní ji různými způsoby maskujeme a přehnaně kompenzujeme své skrytější a subtilnější závislosti a vazby, zejména závislost na svém vlastním způsobu myšlení.

Pro mnoho, ne-li pro většinu lidí je tím jediným, co má moc je k tomu (vidět trám ve svém vlastním oku) donutit, nějaká zkušenost se závislostí, morální selhání nebo pád, při kterém zakoušejí svoji bezmoc.

Nemusí to být z naší strany nutně zlá vůle, natož pak vědomé popírání. Prostě jen nevidíme to, co nejsme přinuceni vidět. Jak říká Ježíš: "Vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ." Jenže se zdá, že potřebujeme něco, co by nás přimělo se tímto trámem zabývat.

Bezmoc, stav ztroskotance je zkušenost, kterou beztak všichni sdílíme, pokud jsme k sobě upřímní. Zdá se, že nejsme tak svobodní, abychom byli upřímní, nebo abychom si to aspoň uvědomovali, protože většina našeho harampádí je pohřbena v nevědomí. Je tedy naprosto nezbytné, abychom nalezli takovou spiritualitu, která by dosáhla na tuto skryto úroveň. Pokud to nedovedeme, nic se ve skutečnosti nezmění.

Všude tam, kde bylo lidské utrpení - právě tam a tehdy se Ježíš staral o to, aby je uzdravil. Je spíš s podivem, že jsme to všechno odsunuli do jakéhosi budoucího systému odměn pro ty, kdo jich byli "hodni". Jako by mezi námi byl někdo takový. Je snad tím, čeho se bojíme, právě tato lidská bolest?

Nejde o soutěž v tom, kdo je hoden a kdo ne. Existuje pouze naprosto nezbytný výchozí bod. Místem, kde všichni musíme začít, je zkušenost bezmoci. Anonymní alkoholici jsou natolik upřímní a pokorní, že to uznávají, podobně jako sám Ježíš šel vždy tam, kde byla bolest.

Nekonečné teoretizování a zaujímání postojů, názorů, v nichž bychom mohli mít pravdu nebo se mýlit, přebilo a svrhlo všeobecně dostupný dar Boží. Přebývání, skutečné "vtělení", které má dosud moc měnit svět.

Lidé, kteří mají kontrolu a moc, se snaží ovládat druhé lidi a stejně tak i Boha - ale něco milovat vždy znamená jistým způsobem se kontroly vzdát. Máme sklon vytvářet Boha, který by byl stejný jako my - zatímco původně tomu mělo být naopak. Napadlo vás někdy, že Bůh se vzdává kontroly víc než kdokoli jiný na světě? Popravdě řečeno, Bůh ani na kontrole nelpí. To my na ní lpíme. Bůh ... je tak svobodný!

Kristus je světlo, které lidem umožňuje vidět věci v jejich plnosti. Náležitým a zamýšleným účinkem toho světla je, že člověk vidí Krista všude kolem sebe. S jinakostí neměl Ježíš vůbec žádný problém. Tyto "ztracené ovce" ve skutečnosti zjišťovaly, že pro něho rozhodně ztracené nejsou, a zpravidla se z nich stávali jeho nejlepší následovníci.

Dávno před vtělením v osobě Ježíše byl ve všech věcech hluboce obsažen Kristus. První verše Bible říkají, že "země byla pustá a prázdná", ale nad ní a "nad vodami se vznášel Duch Boží" a hned se začal plně zviditelňovat materiální svět ve své hloubce a významu. Mějme na paměti, že světlo není ani tak to, co přímo vidíme, jako to, díky čemu vidíme všechno ostatní. Proto Ježíš pronáší v Janově Evangeliu: "Já jsem světlo světa."

Máme víru v Krista, a tak můžeme mít víru Kristovu. To je cíl. Musíme se dívat na Ježíše, dokud se nebudeme umět dívat na svět jeho očima. Svět už nemá důvěru v křesťany, kteří "milují Ježíše", ale nevypadá to, že by měli rádi ještě něco jiného.

Většina odvěkých tradic nabízí vysvětlení, obvykle na tento způsob: Všechno, co existuje v materiální podobě, je plodem jakéhosi prvotního zdroje, jenž původně existoval pouze jako Duch. Tento Nekonečný prvopočáteční zdroj se jakýmsi způsobem vlil do konečných, viditelných forem a vytvořil tak všechno, ...co vidíme očima. Toto sebeodkrytí toho, komu říkáme Bůh, ve fyzickém světě, bylo první Inkarnací (ve smyslu obecného výrazu pro jakékoliv vtělení ducha), k níž došlo dávno před osobní, druhou Inkarnací, která nastala, jak věří křesťané, s Ježíšem.

Připusťme, že pokud jde o stvoření světa, na otázku "jak", ba ani na tu "kdy" nebudeme pravděpodobně nikdy umět odpovědět. Náboženství se však pokouší dát odpověď především na otázku "proč". Existuje něco, co by dokládalo, proč Bůh stvořil nebe a zemi? O co bohu šlo? Byl v tom nějaký Boží záměr či cíl?

Základní funkcí náboženství je bytostně nás se vším spojovat. Náboženství nám má pomáhat vidět svět a sebe v celosti, ne jenom v částech. Opravdu osvícení lidé vidí jednotu, protože se dívají z jednoty, místo aby všechno nálepkovali jako lepší nebo horší, vnitřní nebo vnější. Kosmická představa Krista s nikým nesoupeří a nikoho nevylučuje, ale všechny a všechno zahrnuje.

Víte, že vaše hodnota neplyne z toho, co osobně nebo individuálně děláte sami o sobě správně, namísto toho vaše lidství znamená právě umožnit a milovat Boží proudění, čemuž křesťané obvykle říkají Duch svatý. V životě jde jen o to přijít a říct ano.

Zajisté to může znít jako hereze - zejména staženému srdci, které si přeje kráčet samo. Ale to je ono čtvrté místo, zobrazené a jako zrcadlo vymezené na ikoně Trojice z 15. století od Andreje Rubleva. Pro lidi, zapojené do tohoto veřejného tajemství má jejich lidská přirozenost jasné zaměření a důstojnost. Pramen a sebedůvěru, jakou prostě nemůžete získat žádným jiným způsobem.

Někteří mystikové, kteří podstoupili skutečnou modlitební cestu, dovedli tuto zprávu k jejímu zřejmému důsledku: stvoření tedy je "čtvrtou osobou blažené Trojice"! Ještě jednou, Božský tanec není uzavřený kruh, jsme zvání všichni!

Toto trojiční proudění je jako vzestup a ústup přílivu na pobřeží, Celá realita nyní může být zobrazena jako Nekonečné vytékání, které umožňuje a generuje Věčné vtékání. Zakladatelskou dobrou zprávou je to, že stvoření a lidstvo jsou vtahovány do tohoto proudu! Nejsme outsidery nebo pozorovateli, ale podstatnou součástí Božského tance.

Jestliže myšlenka Trojice je tvarem Boha, a jestliže vtělení je pravda, pak věrnějším a vpravdě pomáhajícím geometrickým tvarem by byl kruh, nebo dokonce spirála. Ať kruhový tanec přeskupí naši křesťanskou představivost. Už žádný "stařec s bílou bradou na trůně", prosím!

Můžete odpustit každému, koho jste odsoudili a odložit svá přátelství do prázdného hrobu. Čím více světla a dobroty vidíte, tím jste trojičnější. Až budete vidět jako vidí Ježíš a můj otec svatý František, spatříte Božské světlo v každém, zejména v těch, kdo jsou odlišní, kdo jsou "jiní", v hříšnících, ve zraněných, v malomocných a v chromých - právě v těch, jak Písmo naznačuje, Bůh ukazuje to nejlepší.

A pokud jste opravdu spaseni - to jest žijete milováni a žijete osvobozeni -, víte, čím se to projevuje? Je to právě vaše schopnost vidět tu zářivou přítomnost všude kolem vás.

Není žádný náznak, že by Ježíš očekával, že jeho malé hnutí ovládne svět, ale spíše si představoval, že bude právě dost lidí, kteří budou žít tento způsob vzájemnosti, aby byli kvasem v těstě, jenž celé stvoření zachrání před totálním klamem a sebezničením.

Pravé duchovní svobody dosáhne jedině ten, kdo spává a odpočívá uvnitř Boží dokonalé svobody. Trojiční láska vytváří a udržuje různost. Trojiční láska vytváří a udržuje svobodu. Jednotu neruší různost ani svoboda.

Pokud se snažíme nějak „řídit“ Boha nebo si vykonstruovat svou hodnotu na základě určitého výkonu, nikdy neumožníme zrod Krista, nýbrž budeme vytvářet jen sami sebe. Maria se nesnaží nic řídit, nic nenapravuje, neorganizuje ani „nepodává výkony“. Pouze říká ANO! A umožňuje zrod hojnosti, kterou zaslibuje Izaiáš.

Vše, co nám Bůh dává, je vždy prožíváno jako nezasloužená milost, a nikdy jako mzda, odměna nebo medaile za zásluhy. Ve skutečnosti platí, že jestliže dar vnímáte jako „něco za něco“, není to od Boha a vaše srdce, vaši mysl ani vaši duši to doopravdy neobohatí.

Máme se postupně zbavovat lpění na svém malém já, aby tak vznikl prostor pro nové početí a nové zrození. Maria je přímo archetypem takového odstranění se a odevzdání se. Jestliže Ježíš je symbolem daru jako takového a rovněž toho, jak Bůh tento dar dává, potom je Maria symbolem toho, jak se tento dar přijímá a opatruje.

Máme se postupně zbavovat lpění na svém malém já, aby tak vznikl prostor pro nové početí a nové zrození. Maria je přímo archetypem takového odstranění se a odevzdání se. Jestliže Ježíš je symbolem daru jako takového a rovněž toho, jak Bůh tento dar dává, potom je Maria symbolem toho, jak se tento dar přijímá a opatruje.

Místo toho však musíme čekat a pracovat v temnotě s nadějí a nikdy nezpochybňovat světlo, kterým je napořád Bůh – a kterým jsme i my.

A naopak, když všude vidíme jen temnotu a zapomínáme na podstatnější Světlo, zničí nás naše vlastní negativita a fanatismus, nebo si budeme naivně namlouvat, že temnota se nás netýká.

Je potřeba pojmenovat temnotu jako temnotu a Světlo jako světlo a naučit se žít a pracovat ve světle, aby nás temnota nepřemohla. Jestliže si svět malujeme narůžovo a zaujímáme postoj „všechno je přece krásné“, jdeme ve skutečnosti vstříc tomu, že se necháme do pasti chytit temnotou, protože nevidíme dost jasně, abychom uměli oddělit zrno od plev.

Neříkejte, že temnota je světlo. Neříkejte, že temnota je dobrá. Svého vnitřního napětí se nejobvykleji snažíme zbavit tím, že začneme předstírat, že temnota je celkem ucházející světlo. Nebo se začneme stavět proti temnotě, ale naštvaně a obsedantně, a potom se staneme jejím zrcadlovým obrazem.

Temnota se nikdy úplně neztrácí, ale „v té temnotě svítí světlo a tma ho nepohltí“ (Jan 1,5). Musíme doufat, že temnota bude zlikvidována, …ale v určitém okamžiku musíme přijmout skutečnost, že temnota tu vždycky byla, a že to, o co jde, je otázka, jak přijmout světlo a jak šířit světlo. To není kapitulace o nic víc, než byl kapitulací kříž.

Když vyžadujeme svoje uspokojení, když chceme, aby se dějiny vyvíjely podle našich představ, když žádáme, abychom byli zbaveni své úzkosti nebo zdroje své nespokojenosti a jakoby vyčítáme, „proč jsi to pro mě neudělal?“ odmítáme tím vlastně říct, Přijď, Pane Ježíši. Odmítáme očekávat celkové pochopení, které vždy vyjevuje jedině Bůh.

Ježíš je Pán! Pán všeho stvoření! Právě tomuto zralému kosmickému Kristu říkáme: Přijď, Pane Ježíši. Tak se z celého našeho života i ze života církve stává veliký Advent.

Utrpení, nespravedlnost a devastace dosáhly na této planetě nyní takového rozměru, že se zkrátka nemůžeme spokojit s jakýmsi infantilním evangeliem nebo infantilním Ježíškem.

My katolíci musíme připustit, že jsme trvale pokoušeni vyhýbat se lekcionáři a Božímu slovu kvůli svým soukromým zájmům a zbožné úctě, které však obvykle mají sotva nějaký potenciál nás změnit nebo zpochybnit naši domýšlivost. Boží slovo nás ale konfrontuje, obrací a utěšuje, přesně v tomto pořadí.

Jsme schopni důvěřovat, že Ježíš stejně jako přišel do naší minulosti, zase přijde do našich soukromých dilemat a do našeho trpícího světa.

Ctnost naděje je trpělivou a důvěřující ochotou neuzavírat se, nedomáhat se konkrétních řešení, a přesto být spokojení, ba dokonce šťastní, protože naše uspokojení je na jiné úrovni a jeho zdroj není v nás.

Sentimentalita, definovaná, jako strojené emoce, může ve skutečnosti maskovat to, že se skutečnému vztahu vyhýbáme, a že jej právě sentimentalitou nahrazujeme. Jak to ostatně vidíme i v našich mezilidských vztazích.

Ježíš svou zvěst spojoval s tím, co nazýval příchodem Božího království, zatímco my se často spokojujeme s roztomilým příchodem děťátka, jež od nás žádá něco málo v tom smyslu, že se něčeho vzdáme, že vyjdeme někomu vstříc, že budeme pěstovat vzájemnost, nebo že budeme rozebírat vybrané pasáže z Bible či něco z aktuálního Ježíšova učení.

Potřeba žít zralé křesťanství na této zemi a účinně zvěstovat Ježíše je natolik naléhavá, že nesmíme dopustit, aby tento velký svátek, jímž Vánoce jsou, a příprava na něj v Adventu byly jakkoliv rozředěny.

Pokročme od sentimentálního prožívání Vánoc jako „čekání na Ježíška“ ke zralému a sociálnímu chápání poselství o vtělení Boha v Ježíši Kristu. Vtělení bylo zároveň i vykoupením, protože Ježíšovým narozením dal Bůh jednoznačně najevo, že je dobré být člověkem a že Bůh je na naší straně.

Potřeba žít zralé křesťanství na této zemi a účinně zvěstovat Ježíše je natolik naléhavá, že nesmíme dopustit, aby tento velký svátek, jímž Vánoce jsou, a příprava na něj v Adventu byly jakkoliv rozředěny.

Velké utrpení vás otevírá jiným způsobem. Věci se zde dějí proti vaší vůli – právě to činí utrpení utrpením. Můžete hodně zahořknout a uzavřít se, nebo zmoudříte, stanete se soucitným a naprosto otevřeným, protože vaše srdce změklo …. Existuje přímé spojení mezi láskou a utrpením. Když milujete hodně, budete prakticky určitě brzy trpět, protože jste druhému člověku předali moc nad sebou.

Pokud nepoznáte lásku a utrpení, nikdy nepoznáte to podstatné. Budete se snažit to zvládnout rozumově, samotný rozum vás ale do cíle nedovede. Musíte milovat „z celého svého srdce, z celé své duše a ze všech svých sil“, jinak to není vůbec láska. Takto láska funguje, a proto vede ke ztrátě kontroly nad děním. Z velké lásky jste ochotni cokoliv riskovat a nemít přitom žádná zadní vrátka.

Láska a utrpení jsou hlavními branami, které otevírají mysl a srdce, pronikají do nás a přinášejí nám dary velkorysosti, hloubky a sjednocení.

Láska je to, po čem toužíme a pro co jsme byli stvořeni - avšak právě utrpení často způsobí, že se naše duše otevře a začne tuto potřebu lásky, touhu a identitu pociťovat.

Dvě základní a univerzální cesty, na nichž lze dosáhnout univerzální proměny, … jsou k dispozici každé lidské bytosti, kterou Bůh stvořil: je to velká láska a velké utrpení. Nabízí se všem bez výjimky.

Pouze "bláznovství kříže" se dokáže vyrovnat s naším "svatým zápalem pro pořádek". Pouze tajemství kříže může rozluštit spletitá tajemství života. Bez jeho působení se z lidí středního věku stávají zahořklí, depresivní a negativní cynikové, protože pomíjivost a nedokonalost jim nedává smysl.

Láska a utrpení jsou součástí většiny lidských životů. Jsou našimi hlavními duchovními učiteli, a to více než Bible, církev, kněží, svátosti a teologové.

Láska a utrpení vyvolávají tajemné nenapodobitelné chemické procesy, které dokážou změnit život, založený na strachu na život založený na lásce. Není divu, že křesťanským symbolem spásy je ukřižovaný muž, který nám nabízí svou lásku.

Pouze láska a utrpení jsou dost silné, aby zničily obranné mechanizmy našeho ega a otevřely nás tajemství.

Kdo jsou lidé, kteří uprostřed temnoty odhalili hlubší význam víry? Téměř bez výjimky jsou to ti, kdo hodně trpěli nebo hluboce milovali. Tyto dvě zkušenosti jsou obvyklými body přesahu, ohnivými kruhy, a protože láska a utrpení jsou vždy na dosah, poznání pravé víry je dostupné všem.

Nemůžeme ve skutečnosti říkat „přijď království tvé“, když ve skutečnosti věříme, že nás spasí náš národ, politická strana, vojsko, banky a různé instituce. Věřím, že systémy tohoto světa lze používat i moudře, ale nikdy v ně nevěřme!

Ježíš říká: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ Loajální můžeme být vlastně jen k jednomu království: k Božímu, nebo ke svému. Z toho se nevykroutíme.

Boží království nahrazuje a dalece překonává všechna království ega a předčí i všechny společnosti i všechny formy odměny za osobní zásluhy.

Když na jednu stranu lidé zbožně volají“přijď království tvé“, je třeba, aby také dodali: „Ať odejde království mé“.

Jestliže se budeme snažit proměnit tento svět v Boží království, vždy to skončí tím, že budeme naštvaní a zklamaní. My nečekáme na příchod ideální církve ani dokonalého světa tady a teď a dokonce ani po smrti. Boží království je víc, než tohle všechno.

Utrpení a solidarita s utrpením druhých mají ohromnou schopnost „v nás udělat místo“. Jsou pravděpodobně našimi nejdůležitějšími duchovními učiteli.

Radost, ovšem „ne jako dává svět“, vždycky přichází jako dar těm, kteří na ni čekají, počítají s ní a udělali si pro ni v sobě místo. Motýla nechytnete tak, že za ním budete běhat.

„Přijď, Pane Ježíši“ znamená skok do svobody a odevzdání se, které se po právu nazývá ctností naděje.

Toto očekávání budoucí plnosti udržuje náš život otevřený, zvláště vůči milosti a budoucnosti vytvořené Bohem a nikoliv námi.

Adventní zvolání „Přijď, Pane Ježíši“ znamená, že celé křesťanské dějiny je třeba prožívat v uvážené prázdnotě, v záměrné nenaplněnosti. Dokonalá plnost teprve přijde a my ji nemáme vyžadovat už teď.

Hesed je smlouva odkazující na nejhlubší možnou věrnost. Nečeká na vyznání lásky z druhé strany. Nehledá důvody k milosrdenství v druhém člověku. Nezapomeň: byl jsi napůl mrtev a někdo tě zvedl z cesty, ošetřil tvé rány a navrátil tě k životu. A nyní pohleď na Ježíše a už se dál na nic neptej. "Jdi a jednej také tak."

Častokrát se s heroickým úsilím snažíme překračovat bariéry nenávisti, načež narazíme na zeď ještě vyšší, než je ta, již jsme přišli zbořit. Stálo to vůbec za to snášet všechna ta vnitřní muka a vystavovat se takovému pokoření? Mělo smysl se kompromitovat, jestliže nebylo dosaženo dobrého cíle?

Milosrdenství si neklade podmínky. Toužíš po usmíření? s nabídkou odpuštění máš vyjít ke svému nepříteli více než sedmdesát sedmkrát. Ale i kdyby se na tebe nikdo neobrátil s prosbou o odpuštění ani tě nikdo neprosil o pomoc, nebo by dokonce naplival do tvé napřažené ruky - přestaneš být věrný této smlouvě, kterou sis zvolil?

Není to tedy naše věrnost, co má Hospodina přimět k tomu, aby byl vůči nám dobrý, ale jeho vnitřní věrnost sobě samému. Proto hesed (milosrdenství) překračuje všechny hranice nepřátelství, tak jako Samaritán, který zachránil život svému nepříteli, na nic se ho přitom neptal, nekladl si podmínky, pro svou pomoc si nestanovil žádné limity ani zásady.

Milosrdná láska zrozená z Boží věrnosti sobě samému (svému vlastnímu závazku) nás proto navrací k životu - o tom pojednává podobenství o milosrdném Samaritánovi. Díky Kristovu kříži s ním každý z nás ve svém křtu uzavřel smlouvu. Bůh zůstává věrný svému slovu a vždy vůči nám projevuje svou dobrotu, protože nemůže popřít sám sebe. Projevuje své milosrdenství navzdory našim nejtěžším zradám.

Postoj Boha vůči "dobitému" stvoření je právě starostlivost. Reakce Samaritána byla totiž mnohotvárná, komplexní. Nešlo o jeden skutek, nebyla jen výsledkem chvilkového vzplanutí. Pustil se do náročného úkolu, který mu nepřišel zrovna vhod, ale kdyby ho nevykonal, těžce by zatížil své svědomí.

"Co je platné, moji bratři, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky?" ptá se obrácených Židů ve svém listu apoštol Jakub. "Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Jděte v pokoji - ať vám není zima a nemáte hlad" - ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá." Toto ponaučení navazuje na podobenství o milosrdném samaritánovi, který se nespokojil s tím, že by soucitně potřásl hlavou a šel dál, ale postaral se o zbitého člověka.

Kromě ohnisek hříchu existuje také ohnisko lásky. Záleží na tom, do čeho foukáš, co budeš rozdmýchávat - takový oheň se rozhoří. Takovým ohněm se necháš strávit. A nepřijmeš-li uhlík podávaný kleštěmi z oltáře, oheň lásky neroznítíš.

Propast nenávisti může být zasypána pouze osobní zkušeností, kdy otevřeš oči a spatříš, že žiješ jen díky tomu, jemuž ses stavěl na odpor, kterého jsi považoval za svého nepřítele. Děje se tak bez jakékoli zásluhy z naší strany, dokonce bez jakékoli prosby či přemlouvání.

Dotýkáme se zde samého kořene Božího milosrdenství: Bůh nemá žádné iluze, pokud jde o náš stav, ani co se týče našeho vztahu k němu, přesto přichází, aby ošetřil naše rány - rány svých nepřátel!

Milosrdenství je láska, která nežádá nic na oplátku. Není ho zapotřebí tam, kde panuje pokoj, ale tam, kde zuří válka, nikoli mezi přáteli, nýbrž mezi úhlavními nepřáteli. Ježíš nás tedy miluje jako své nepřátele - navzdory tomu, že se umíněně zaplétáme do nástrah smrti a stáváme se oběťmi našich osobních lupičů. Ježíš přišel na svět pro nás - navzdory našem hříchu, a ne kvůli němu!

Abychom byli důslední ve výkladu podobenství: dříve, než v milosrdném Samaritánovi spatříme Boha, musíme přistoupit a to, že zbitý člověk jsem já sám. Já sám - čili každý z nás bez výjimky. To znamená, že nejsme "rodáci" Pána Boha. Jsme jeho nepřátelé - on se sklání nad ranami svých protivníků, jimiž jsme my. Neklade si žádné podmínky. Zachraňuje nás před smrtí, ruší naše otroctví a probouzí nás k životu. A děje se tak za obrovskou cenu.

Ve vztazích mezi Židy a Samaritány převládala nenávist. Propast mezi těmito národy byla veliká. Samaritánův skutek, popsaný Ježíšem, je tedy vrcholným projevem lásky k nepřátelům, překonáním nepřátelství, ponížením se před nepřítele. Ošetřit jeho rány znamená zachránit život svému úhlavnímu nepříteli. Jaký z toho může mít někdo prospěch? K čemu taková láska?

Nejsme tím, čím bychom mohli a měli být. Neustále selháváme. Je v nás pýcha, žádostivost, závist, v každém z nás se najde něco nečistého. Těmto hlubokým ranám, jež jsme utržili, se v náboženské hantýrce říká hříšná žádost, sklon ke hříchu. To je špatná, i když pravdivá zpráva: rány, které nás uvnitř pálí, způsobují, že jsme mrtví v mnoha rozměrech našeho lidství. Ale právě k nám, napůl mrtvým, bolestně osamoceným, přichází milosrdný Samaritán.

Křesťanství si uvědomuje, do jaké míry je člověk vnitřně rozpolcený, a dobře ví, že (pouze!) cesta pěstování ctností není adekvátní odpovědí na tyto trhliny. Lidé totiž poměrně snadno pojímají dobré úmysly, ale mnohem hůř je proměňují ve skutky. Nejsme tím, čím bychom mohli a měli být.

Ať chceme nebo ne - zůstáváme otroky. Jsme napůl mrtví, napůl živí. Neboť i naše hříchy i zlo, jehož se dopouštíme, závislosti, které nás ovládají, to vše z nás vysává život. Ležíme pak osamoceni na kraji cesty, nazí a zranění.

Ale neklamme se: neexistuje člověk, který by dokázal tyto nepřátele přemáhat. Jsme od nich celí potlučení. Já rovněž. Někdy víc a někdy míň. Býváme však oloupeni o všechno a zůstáváme úplně nazí, tak jako ten zbitý člověk v podobenství. V těch dobách chodit nahý znamenalo být otrokem. Oblečením člověk manifestoval svou důstojnost, o niž byli otroci připraveni. Právě jejich nahota toho byla důkazem.

A přitom ani svět, ani satan nemají tak ničivý potenciál vůči lidem jako sám člověk. Člověk, který žije svévolně a následuje výhradně své vlastní choutky, sám si rozhoduje o tom, co je dobré a zlé...Člověk zamilovaný do sebe.

My ale umanutě uvažujeme jinak: za všechno zlo obviňujeme svět. Svět je zlý, prohnilý a nepřátelský. Za všechno můžou politici, média, zednáři... a možná ještě cyklisti! Tělo (sebe) obviňovat nebudeme, nemůžeme se přece stavět proti sobě. Satana také ne - ostatně v mnoha případech ho nelze dobře identifikovat, vždyť je otcem lži a působí skrytě.

Ve shodě se svatým Janem od Kříže přitom bratr Albert Chmielowski tvrdí, že mezi těmito třemi nepřáteli bychom se měli nejvíce obávat těla. Těla - neboli sami sebe. "Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu to nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje? Co vychází člověka, to ho znesvěcuje."

Tradice církve nám připomíná, že je tu trojí velký nepřítel: tělo, svět a ďábel. Právě tito nepřátelé na nás dorážejí při cestě životem. A navíc se druží mezi sebou. Když zaútočí jeden, druhý mu okamžitě přispěchá na pomoc. Nelze tedy bojovat jen na jedné frontě. Jinak se stane to, před čím nás varoval Ježíš: nečistý duch vyjde z člověka, ale když se vrátí a nalezne svůj dům "prázdný, uklizený a vyčištěný", přivede s sebou sedm jiných duchů, takže "konce toho člověka jsou horší než začátky".

Obrácení nelze odkládat na později. I kdybys měl na starost tisíc neodkladných věcí, musíš využít tuto jedinečnou chvíli. Buď připraven nyní, dnes, protože zítřek nemáš ve své moci.

Kairos - čas spásy: Kdyže má nastat? Dnes! Nyní. V tuto chvíli. Ježíš říká Zacheovi: dnes musím zůstat v tvém domě. Nepromarni tuto přítomnou chvíli, neboť v ní se ukrývá tvá chvíle milosti. Okamžik, který se může stát věčnou spásou.

Právě v Lukášově evangeliu nacházíme líčení Ježíšova setkání s hříšnou ženou, která mu pomazala nohy vzácným olejem, epizodu s vrchním celníkem Zacheem a zprávu o dobrém lotrovi, jenž projevil soucit s lotrem na kříži. Pouze Lukáš nám zaznamenal dvě nejkrásnější Ježíšova podobenství o Božím milosrdenství. První pojednává o milosrdném samaritánovi a druhé o milosrdném otci a dvou bratrech. Obě ukazují, jak vypadá setkání člověka s Bohem.

Milosrdenství je radikální téma. Ukazuje se, že pokud vůbec chápeme, co to milosrdenství znamená, a chceme-li ho uskutečňovat ve svém životě, vděčíme za to Bohu. Neexistuje jiný důvod našeho milosrdenství vůči druhým než to, že jsme nejprve sami zakusili milosrdenství Boží.

Simeon nám ukazuje, že naděje je rovněž bdělostí. Jde o to, abychom nepropásli Boha, když přichází. A šli mu naproti. Aby se nestalo, že nerozpoznáme okamžik jeho navštívení. Protože jeho příchod může být právě takový... Prorok Simeon rozpoznal chvíli Božího navštívení. Jeho bdělost je nádherná, je vyjádřením víry v to, že Bůh může přijít v každé chvíli.

Toto je závažný paradox, a proto o tom všem Maria rozvažuje ve svém srdci. Jestliže se člověk ptá lásky, jak tomu rozumět, pak nebude mít problém. Ptá-li se jen svého selského rozumu, zůstane to pro něj "španělská vesnice". Jakmile však o tom všem rozvažujeme ve svém srdci, celá věc se dosti vyjasní. Položte Ježíše do svých jeslí, "do žlabu", nedržte ho pouze v kostele.

Jenomže on tohle nechce. On totiž nehledá svou slávu, on hledá naši spásu. Proto chce Bůh přebývat v samém středu našeho hříchu. Chce, abychom ho vpustili tam, kde hřešíme, protože nás chce spasit. Nepřišel proto, aby byl více oslavován, ale aby nám posloužil v překonání toho, k čemu se pořád vracíme, z čeho se sami nemůžeme osvobodit, k čemu jsme připoutáni jako zvíře ke žlabu. Chce nás zachránit z našeho hříchu. Bůh nepřichází kvůli sobě, přichází pouze kvůli nám.

Bůh nám chce přinést spásu, nepotřebuje naše modlitbičky. My bychom Pánu Bohu rádi vyhradili kostel. Máme pro něj takové pěkné místo - kostelíček. Vyrážíme tam jednou týdně, tak na hodinku, elegantně, zbožně, vytáhneme zvláštní oblečení... A nejlepší by bylo, aby tam Pán Bůh zůstal, není-liž pravda? Budeme ho tam samozřejmě navštěvovat, v tom kostelíčku, aspoň jednou týdně, budeme ho tam uctívat, a on ať tam zůstane.

A to je pěkný paradox - vždyť se nám zdá, Boha je zapotřebí hledat ve svatyni. Bůh by měl být tam, kde je svaté místo. Ale on chce být právě v našem hříchu, a ne ve svatyni! Proč? Protože nás chce spasit.

Všichni už jsme zakusili, že i když máme ty nejlepší úmysly, zachováváme rytmus duchovního života, provozujeme lecjakou duchovní gymnastiku, vždycky se najde hřích, ke kterému se vracíme stejně jako dobytek ke žlabu. A právě to je to místo, kam chce být Ježíš položen: V samém středu našeho hříchu.

Pro nás je tohle znamení ještě výmluvnější. Církevní otcové vysvětlovali, že jesle či žlab jsou symbolem hříchu. K čemu se totiž vrací zvíře? Ke žlabu, protože ve žlabu je žrádlo. Oslové a volové se sem dřív nebo později vracejí. A k čemu se vracíme my? Ke svým hříchům. Já mám své, vy máte své - každý z nás má nějaký hřích, k němuž se vrací. Zpravidla zápasíme se svými hříchy po celý život.

Na první pohled to, co se tu odehrává, nejde dohromady s tím, co bylo zvěstováno. Ona přece uslyšela v Nazaretě toto: "Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida. Betlém je skutečně město Davidovo, král David se tu narodil. Přišlo do Betléma, a nejen že tu nenašli trůn - dokonce tu pro ně ani nebylo místo v hostinci! Ten, který měl být velkým nástupcem Davidovým, jeho potomkem, není přijat v domě Davidově" Maria s tím zápasí, protože to nechápe.

Znamením pro pastýře - a také pro nás - je narozený Ježíš Kristus, položený v jeslích. Slyšíme, že Maria to všechno uchovává ve svém srdci a rozvažuje o tom. Zdá se, že dané znamení není snadno čitelné, že chce svůj čas. A proto jej Maria uchovává v srdci a rozvažuje o něm. Ne všechno lze pochopit ihned.

Známe se a proto víme: Takovou svobodu v člověku působí Duch Svatý. Je jisté, že nikdo z nás není schopen jí dosáhnout z vlastních sil, nikdo se jí nemůže sám dopracovat. Přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti je v nás příliš silné. Duchu Svatý, daruj mi takovou svobodu, jakou měli Ježíš z Nazareta a jeho Matka. Učiň mě opravdu svobodným!

Můžeš se dát Bohu, můžeš se dát bližním. Můžeš se odevzdat své manželce, svému manželovi, svým dětem. Královská důstojnost znamená královskou svobodu - a paradox je v tom, že vpravdě svobodnými jsou ti, kdo vyznávají "jsem nevolník". Nevolník postradatelný. Právě tito lidé mají v srdci absolutní svobodu: vůči druhým, vůči sobě, vůči mínění druhých, která se týkají jejich osoby...

Královská důstojnost nespočívá v tom, že někomu vládneš, ale pouze v tom, že vládneš sám sobě. Díky tomu se můžeš někomu darovat. Ježíš nám říká: "Takhle ne!" Mluvte o sobě jako o postradatelných nevolnících. Víte, kdo tak jedná? Jenom ten, kdo vidí, že ať koná jakékoliv dobro, nevzniká mu tím žádný nárok. Takový člověk je absolutně nezištný. Královská důstojnost, kterou jsi obdržel křtem, nespočívá v tom, že někomu vládneš, ale pouze v tom, že vládneš sám sobě. Že se máš v rukou, že dáváš smysl a směr svému životu. Jen tak se totiž můžeš někomu darovat.

Dobře víme, že v tom spočívá velké pokušení - myslet si o sobě, že jsi nepostradatelný, že bez tebe církve nebude. Všichni ať vidí, jak nepostradatelná je tvá existence, tady a teď, i tvá služba na tomto místě!

Pán Ježíš o tom mluví celkem drsně v evangeliu podle Lukáše: "Tak i vy, až vykonáte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: "Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat." V originále to zní ještě ostřeji, neboť Ježíš říká: "Jsme nevolníky postradatelnými. " Ano, jsme postradatelní!

Mariina velikost má stejnou logiku jako velikost Ježíšova. Ježíš Kristus - Mistr a Pán - říká sám sobě: "Já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží." Svatý Pavel říká v listu Filipanům, že Ježíš, Boží Syn, "vzal na sebe přirozenost služebníka". Je tam opět výraz dulos - nevolník, stejné slovo, jakého bylo užito v případě Marie. Řečtina má pro služebníka jiný výraz - diakonos. Služebník také koná službu, ale z vlastní vůle. A díky tomu má nárok na nějakou mzdu, případně na vděčnost ze strany lidí. Ano, ovšem, diákon, nikoli však nevolník.

Maria o sobě říká, že je služebnice Páně. Doslovně podle řeckého textu dokonce prohlašuje, že je nevolnice. Samozřejmě, že "služebnice" zní líp. Ale Maria o sobě jasně říká, že ne "nevolnice". "shlédl na mé ponížení". Neříká, že má v sobě velikost sama ze sebe, říká jen, že ji Bůh povyšuje z ponížení díky Synovi, jehož přijala od Boha. Celá její velikost je v něm, nepochází z ní samé - to je Mariino vyznání. Je cele zahleděná do svého Syna.

Autor: František Saleský - Info o autorovi

Především kvůli vnějším věcem nezapomínejte na vnitřní. Naopak věnujte vždy tu nejcennější část svých dní a svého času Tomu, který Vám chce věnovat svou věčnost. Celé své srdce naplňte statečností, tou statečností, kterou dává důvěra v Boha.

Aby Vás netrápily věci, které se přiházejí v tomto pomíjivém životě, myslete často na jeho krátké trvání a na budoucí věčnost. Myslete také na Boží Prozřetelnost, která způsoby skrytými lidským zrakům řídí nejrůznější události k prospěchu těch, kteří se Boha bojí.

Buďte vskutku dítětem..., a jak víte, děti na spoustu věcí vůbec nemyslí, vždyť za ně na to myslí někdo jiný.

Zůstávejte v pokoji. Odstraňte ze své představivosti vše, co Vás může znepokojovat, a často říkejte našemu Pánu: Bože, Ty jsi můj Bůh a já se ti svěřuji, budeš stát při mně, budeš mým útočištěm a já se nezaleknu ničeho, protože ty nejen že jsi se mnou, ale jsi i ve mně a já v tobě.

Nestarejte se o to, co bude zítra, protože tentýž věčný Otec, který se o Vás stará dnes, se postará i zítra i kdykoliv jindy, buď na vás žádné zlo nedopustí, anebo dopustí-li, dá vám i nezlomnou odvahu, abyste je snášela.

Čeho byste se bála, vždyť náležíte Bohu, který nás tak mocně ujistil, že "všecko napomáhá k dobru těm, kdo ho milují" (Ř 8,28).

Nekráčejte vstříc nemilým událostem tohoto života s úzkostí, nýbrž s dokonalou nadějí, že Bůh, jemuž náležíte, Vás z každé z nich vysvobodí. Chránil vás až do nynějška. Jen se pevně držte ruky jeho prozřetelnosti a on bude při vás stát v každé situaci - a tam, kde už nebudete moci sama kráčet, on Vás ponese.

Autor: Robert Sarah - Info o autorovi

Věřit znamená odevzdat se Bohu a jeho milosrdné lásce, lásce, která nás vždycky přijímá, zahrnuje odpuštěním, povzbuzuje a orientuje v životě a mocně se projevuje ve schopnosti napravit pokřivení našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se stále znovu proměňovat voláním Boha, který nám stále opakuje: "Navraťte se ke mne celým srdcem..., navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování." (Jl 2,12-13)

Dobré podmínky pro vstup do kontaktu s Bohem si vytváříme upřímnou otevřeností vůči pravdě a kráse stvoření, i schopností vnímat smysl mravního dobra, pozorností k hlasu svědomí, neboť tuto touhu po nekonečném životě nosíme v sobě.

Víra je nakažlivá. Pokud tomu tak není, znamená to, že zeslábla. Je jako slunce: plane, osvěcuje, ozařuje a zahřívá všechno, co kolem ní obíhá. Silou své víry přivedl Abrahám celou svou rodinu a své potomky k osobnímu vztahu ke Kristu.

Můžeme se chvět s důvěrou a láskou. Tento postoj má jméno, je to svatá Bázeň Boží, která je darem Ducha Svatého. Ano, bojme se z lásky, že se nebudeme umět odevzdat jeho milosrdenství.

Tedy ano, třesme se o svou spásu! Ne proto, že bychom měli strach z Boha, ale proto, že jsme si vědomi své nepatrnosti tváří v tvář daru, který nám dává.

Podobáme se zhýčkaným dětem, které se už nedokážou tradovat, když od rodičů dostávají dárky. Stěžují si, že stále nemají dost. Už v mládí jsou zahořklé a smutné jako senilní starci. Před Bohem jsme v zásadě dětmi, chudáky, žebráky, kteří všechno dostávají.

Postavíme se zpříma před Boha a budeme se dovolávat svého práva? Což není nutné přijímat tajemství víry a spásy se srdcem chudáka? Bohatství moderních společností už nás neučí přijímat něco zdarma. To je veliké neštěstí.

Pýcha moderních lidí nás občas vede ke směšné zaslepenosti. Ano, třást se o svou spásu je krásné a důležité. Jistěže nejde o patologický strach před strašným Božstvem, které mávnutím ruky člověka z plezíru zatratí. Jak bychom však mohli být Bohem spaseni, nemáme-li radikální pokoru nutnou tomu, abychom spásu přijali jako milost danou zdarma?

Modernita odmítá tajemství. Bude stále více vědět, stále víc bude umět vysvětlit, ale skutečně chápat už nebude nic, protože odmítá tajemství. V tom spočívá nejsubtilnější a nejhlubší ateismus, převrácení správného postoje k logice Vtělení a především ke zdravému realismu, to znamená k pokoře. Chceme-li vstoupit do tajemství Vtělení Slova, potřebujeme postoj pokory.

Člověk nemá pocit nebezpečí. Zdá se, že vědomí hříchu zmizelo. Dobro a zlo neexistuje. Relativizmus jako strašně účinné bělidlo to všechno na místě vymazal. Člověk už nepociťuje potřebu spásy. Nezdá se, že by nás příliš znepokojovalo, co se s námi stane, až tuto zemi opustíme. V tomto ohledu se raději domníváme, že ďábel už neexistuje.

Křesťané musejí bez ustání opakovat, k jakému štěstí jsou lidé povoláni. Naší povinností je říkat světu, že úspěchy techniky nejsou ve srovnání s Boží láskou ničím.

Je zvláštní, že Bůh nás zve k bezbřehému a nekonečnému štěstí s ním a my se přitom necháváme fascinovat omezenými, povrchními potěšeními. Věda a technika nás hypnotizují natolik, že se chováme, jako by mimo hmotu už nic neexistovalo. Víme, že všechno pozemské je pomíjivé, ale přesto dáváme přednost prchavému před věčným. Je třeba opakovat vhod i nevhod, že naše srdce uspokojí jedině Bůh.

Z toho vyplývá strašlivá moc člověka tento dar odmítnout, darem nekonečné Boží lásky pohrdnout. Toto odmítnutí, pohrdání znamená hřích. Hřích nás připravuje o Boží život. Svazuje nás a poutá k pozemským věcem. Osobním, reálným kontaktem s Bohem se naopak od světa můžeme odpoutat.

I když nás Bůh stvořil k tomu, aby nám dal svůj život, nedává nám ho navzdory nám. Na jeho dar lásky máme svým darováním lásky svobodně odpovídat. Je na nás, abychom obdarování Božím životem svobodně přijali.

Vnější projevy blízkosti nejsou vždy jejím nejlepším důkazem. Naši nejlepší přátelé jsou někdy od nás daleko, ale to jim nebrání v tom, aby nás měli hodně rádi. Otec nemusí být nutně u svých dětí nepřetržitě po celý jejich život, ale to neznamená, že se o ně méně stará-

Moderní doba v Božím mlčení ráda vidí snadný důkaz neexistence Boží: když existuje zlo a utrpení, není možné, aby existoval on. Bůh má svůj tajemný způsob, jak nám být v našich zkouškách nablízku. Láska svou podstatou znamená skok do neznáma.

Jestliže člověk ustrne v materialistických a racionalistických jistotách, vždycky sází na tuto hypotetickou opuštěnost Bohem.

Důležité je žádat po těchto lidech přátelsky a jemně, aby přijali tajemství Božího mlčení v aktu odevzdanosti a víry ve spásonosnou dimenzi utrpení.

Nalézt vhodná slova, abychom k lidem, kteří se vzdálili od Boha, promlouvali s úctou a užitkem, není snadné. Je třeba se vyzbrojit bratrským soucitem a moudrou metodou a dát se nést modlitbou, jež je dílem Ducha.

Jenomže hřích mě ochromuje: Jak je možné energii života v Bohu naroubovat na něco, co není? … Co tedy řekneme? Máme setrvat v hříchu, aby se tím hojněji projevila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece už odumřeli. Jak bychom v něm ještě mohli žít?

Mnohým připadá normální, že je Bůh zahrne svým milosrdenstvím, přestože setrvají v hříchu…

(Mnozí) Nejsou schopni dohlédnout, jaká cena byla za nás zaplacena na kříži, když nás Pán vykoupil z poroby hříchu a smrti. Domnívají se, že díky nekonečné Boží dobrotě je všechno možné, třebaže se rozhodli ve svém životě nic neměnit.

Mnozí věřící se radují, když se mluví o Božím milosrdenství, a doufají, že radikálnost evangelia by se mohla zmírnit ve prospěch těch, kdo se rozhodli žít v rozporu s ukřižovanou láskou Pána Ježíše.

Vždyť jestliže věřící stále ještě milují Církev a papeže, ale neuplatňují její učení a ve svém životě nic nemění, ani když vyslechli Petrova nástupce v Římě, co můžeme očekávat od budoucnosti?

Vyvstává tedy jednoduchá otázka: Musí svět změnit postoj, nebo Církev svou věrnost Bohu?

Tváří v tvář všem problémům je třeba se vrátit k základům křesťanské naděje a potvrdit, že život zde na zemi je jen část naší existence, která bude pokračovat a nalezne svůj cíl na věčnosti.

Tímto individualismem se dává ovlivnit i mnoho křesťanů. Někdy mohou mít potíže s tím, aby se cítili doma uvnitř Katolické církve v její tradiční podobě, s dogmaty, zákony, exhortacemi a Magisteriem. Tento posun je samozřejmě ještě důležitější, pokud jde o mravní otázky.

V tomto kontextu se může stát, že osobní zkušenost je důležitější než pravidla stanovená církví. Je-li středem, kolem něhož se všechno točí, jedinec, pak si slovo církve může každý vykládat podle svého, tak, aby odpovídalo jeho vlastním představám.

Jedním z nejvýznačnějších rysů naší doby je subjektivismus. Jedinou normu představují pocity a osobní touhy. Moderní člověk často považuje tradiční hodnoty za vykopávky.

Peníze jsou potřeba, ale existuje něha, která může pocházet pouze od Boha.

Skutečná úleva, kterou máme přinášet chudým a trpícím, není jen materiální, ale duchovní. Je třeba zjevovat Boží lásku, soucit a blízkost.

Tato milosrdná láska je součástí poslání Církve, které spočívá v odhalování lásky a něhy Boží, pomoci při znovuobjevování přítomnosti, soucitu a milosrdné lásky Otcovy uprostřed našeho strádání.

Milosrdná láska má hodnotu sama o sobě, jako svědectví o Bohu, které přesahuje její technickou, ekonomickou, politickou nebo sociologickou účinnost.

Skutečná milosrdná láska není ani almužna, ani humanitární solidarita, ani filantropie: je to vyjádření Boha a prodloužení Kristovy přítomnosti v našem světě.

Autor: Fulton John Sheen - Info o autorovi

Kdyby se lotr po pravici býval ospravedlňoval, byl by hleděl na Ježíše shora a ztratil svou duši. Ale protože si byl vědom vlastního hříchu, měl prostor k přijetí Božího odpuštění. Odpověď Vykupitele na jeho prosbu pak dokazuje, že vůči soucitným lidem je láska slepá - neboť milujeme-li Boha a svého bližního, ... Boží láska už nebude schopná vidět naše viny a tato slepota se nám stane úsvitem vidění Lásky.

Jeden lotr byl spasen: ať tedy nikdo nezoufá! Jeden lotr byl zavržen: ať tedy nikdo není opovážlivý! Měj soucit s ubohým, a božské Milosrdenství ti tvůj soucit odplatí.

Jediná cesta k překonání závisti spočívá, jak to ukázal lotr po pravici, v projevení soucitu. Někteří lidé Církvi bohužel vyčítají, že přijímá velké hříšníky na smrtelném lůžku zpět do svého lůna. Představte si to! Závidět spásu duše! Proč raději nejásat nad Božím milosrdenstvím? Copak náš Pán nemůže toužit po spáse lotrů dvacátého století právě tak jako toužil po spáse těch století prvního? Ti i oni přece mají duši. Závidět lotrovi spásu duše je snad větší hřích než samo lotrovství.

Člověk by si myslel, že první duší získanou přes pult Kalvárie za rudé mince vykoupení bude světec, ale v Božím plánu vykoupení krade toto privilegium lotr a pochoduje do ráje jako eskorta Krále Králů. Závist bývá zdrojem chybných soudů o druhých. Lotr po levici záviděl našemu Pánu moc, nesprávně ho posoudil a minul se proto jak se Spasitelovým Božstvím, tak se svou vlastní spásou. Vlastní závist jej přivedla k tomu, aby žádal něco nesprávného: žádal, aby byl sňat, zatímco měl žádat, aby byl vyzdvižen.

Soucit má na duši téměř opačný účinek. Zloděj po pravici nezávidí Kristovu moc, má pouze soucit s Mistrovým utrpením. Nebyla v něm ani jiskra závisti. Nezáviděl Boží moc, neboť Bůh ví nejlépe, co se svou mocí učinit. Nezáviděl svým bližním, neboť nemohli nabídnout nic cenného. Vrhl se tedy vstříc Boží Prozřetelnosti a prosil o odpuštění. Umírající muž prosil Umírajícího Muže o život, muž bez majetku prosil Chudého Muže o království, lotr u brány smrti chtěl umřít jako zloděj a ukrást ráj. A protože nic nezáviděl, všechno získal.

Zloděj po levici řekl: Což nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás. Jinými slovy, kdybych já měl tu moc, kterou ty si nárokuješ jako Mesiáš, použil bych ji jinak než k tomu, abych tu bezmocně visel na kříži. Takto závist ukazuje, že kdyby měla dary, které závidí druhým, použila by je nesprávně. Závist nikdy nemyslí na odpovědnost. Dívá se pouze na sebe, a proto nesprávně zachází s každým darem, jenž jí přijde do cesty.

Hříšná závist je svévolným zármutkem nad cizím dobrem, ať již duchovním nebo materiálním, a to proto, že se nám zdá, že naše vlastní dobro je tak umenšeno. Závist se projevuje svárem, záští, zlomyslnou radostí, pomlouváním, zlehčováním, přisuzováním zlých pohnutek, žárlivostí a pomluvami. Náš Pán neustále kázal proti závisti. Vlastní kázání proti závisti ho však nezachránilo před závistivci. pilát mu záviděl moc, Annáš nevinnost, Kaifáš popularitu, Herodes morální nadřazenost, zákoníci a farizeové moudrost.

Představme si, že bychom začali být upřímní a uvědomili si svou skutečnou cenu. Příklad nám nechybí, vždyť máme před očima Toho, který se pokořil až k smrti kříže, který se zřekl božské útěchy, když si Moc oblékla cáry slabosti a Síla se opásala opuštěností, a který se, ačkoliv to byl Bůh, zdál být Bohem opuštěn. A proč to udělal? Protože ty a já jsme se pokusili vést životy bez Boha - být nezávislými. Bůh tehdy nezvítězil ničím jiným než křížem a trnovou korunou.

Skutečně velcí lidé jsou lidé pokorní, vždy jsou přívětiví, laskaví a chápaví. Jen malí lidé se potřebují chovat důležitě. Učený člověk se nikdy nepotřebuje "jevit" učeným, tak, jako svatí se nikdy nemusejí jevit zbožnými - ale pokrytci ano.

Dokud jsme malí, všechno ostatní se nám zdá velké. V duchovním řádu je to stejné: pokud se vztahujeme k Bohu, který je moudřejší než my, větší než my, mocnější než my, pak je svět plný zázraků. Ale jen zkus zapomenout na Boha, učiň bohem sám sebe, a začneš si se svým malým poznáním nárokovat vševědoucnost. Tehdy se pro tebe svatí stanou "hloupými šašky", mučedníci "fanatiky", řeholníci "zabedněnci", zpověď "kněžským výmyslem", Eucharistie "pozůstatkem pohanství", nebe "dětinskou představou" a pravda "pouhým přeludem". Vědět toho tolik je jistě úžasné, ale musí být nakonec hrozné zjistit, jak malé to poznání ve skutečnosti bylo.

Paradox apoštolátu je ten, že čím méně si o sobě myslíme, tím více dobra vykonáme. Petr se namáhal celou noc a nic nechytil, Pán však posléze naplnil jeho loď zázračným rybolovem. Božími nástroji pro dobro v tomto světě jsou proto pouze pokorní, tím, že se považují za nic, poskytují prostor nekonečnu, zatímco ty, kdo se považují za nekonečné, ponechává Bůh s jejich nicotností.

Na celém světě se nic nepřemáhá tak obtížně, jako intelektuální pýcha. Kdyby právě ona sloužila lodím za pancíř, žádný granát by je nikdy neprorazil. Je snadné to pochopit, neboť jestliže se člověk domnívá, že všechno zná, pak také žije s pocitem, že už nezůstalo nic, co by měl poznat, dokonce ani to, co by mu mohl sdělit Bůh. Pokud je duše egem naplněna až po okraj, pro Boha žádné místo nezůstane.

Z materiálního hlediska máme tak malou cenu. Lidské tělo obsahuje tolik železa, kolik je ho v jenom hřebíku, tolik cukru, kolik je ho ve dvou kostkách, tolik oleje, kolik je ho v sedmi kusech mýdly, tolik hořčíku, kolik je třeba k vyvolání jedné fotografie. Celé lidské tělo má nakonec z chemického hlediska cenu méně než dva dolary. Ale duchovně máme větší cenu, než celý vesmír: "Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?"

Pýcha je nezřízená láska k vlastní výjimečnosti, ať už tělesné nebo duševní, nebo nedovolené potěšení, které čerpáme z domněnky, že nikdo není lepší než my. Proč bychom vůbec měli být pyšní? Jak nám připomíná svatý Pavel: Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nebyl dostal? Jsme snad pyšní na svůj hlas, bohatství, krásu, nadání? Ale co je to jiného, než Boží dary, které nám Pán může v každé chvíli zase odejmout?

Autor: Štěpán Smolen - Info o autorovi

Místo, aby Bůh od svých dětí dostával jen ty poslední provinilé minuty před pádem na lože, může dostávat dna celé, protože i chvíle, kdy pro své blízké zdobím stůl, může být liturgií - pokud tedy miluji lidi a používám věci, ne naopak.

Marné je Boží lid ponoukat, aby méně uklízel, vařil a pekl, ale snad je možné pobídnutí, aby všechno to hemžení kolem cukroví, salátů, příbuzenstva a kaprů bylo bohoslužbou.

A tak Cecílie v neděli 20. prosince v odpoledních hodinách zbořila mou mravokárnou homilii z rána. Ukázala mi, že není třeba čtyři dny před Vánoci probouzet v posluchačích neplodné pocity viny nabádáním ke klidu. Předsvátečně pobíhat je možná pro mnohé možná nevyhnutelné a není nutné to měnit. Namísto změny v jednání stačí změna pohledu.

Dvanáctiletá Cecílie spíš tuší, než jasně ví, že náboženství nepatří jen do kostela, ale stejně tak i do kuchyně, jídelny a obýváku, že všude tam lze konat bohoslužbu, nakolik jsou všechny ty běžné věci užívány jako svátostné náčiní k viditelnému sdělování neviditelné lásky.

Když se pak dojata vrátí domů a zase zkoumá zásoby ve sklepě a spíži, zase se dotýká měděných hrnců, pánví, smetáku a pohrabáče, náhle vnímá věci jinak - nejsou to jen předměty, jimiž se doma zajišťuje teplo, čistota a sytost, ale nástroje k vyjádření vděčnosti a služby, k odevzdání vlastního života.

Tak s ohmatanými věcmi svého domova Cecílie každý den celebrovala stovku malých obětí. Teď na návštěvě u kovářových dcer však vidí, jak živočišné, jak upatlané mohou být ty všednodenní úkony, jakmile se z nich úžas a bázeň a něha vytratí.

Když pak Cecílie doma stlala postele a rovnala talíře na stůl a ten stůl zdobila květinami, nebrala do rukou drahé věci, ale přece věci vzácné - jako by prostěradlo bylo tak trochu oltářním plátnem a každý talíř mešní patenou. Všemi těmi předměty totiž směla sdělovat lásku Bohu, tátovi i oněm lidem, co zrovna přišli na návštěvu.

Posluchači si však naštěstí vůči zlovolné homilii vybudovali imunitu, a tak kněz sice ví, že má něco takového pronášet, a lid ví, že má něco takového slyšet, ale poslouchat se nikdo nepokouší. Slova o zvnitřnění za těchto okolností povedou nanejvýš k pocitu viny. Šel jsem si číst, a na stránkách románu jsem potkal dvanáctiletou Cecílii, co žila v Quebeku v roce šestnáct set a něco. Máma ji před smrtí naučila věnovat se vaření, praní i chystání stolu, jako by se jednalo o posvátnou hru, o rozšíření bohoslužby za bránu chrámu.

Byla zrovna neděle a já i pan arciděkan jsme ... vyrazili kázat - a oba to své předsváteční kázání, které zní: Bratři a sestry, budou Vánoce, zanechte stresu a najděte si čas na Pána. Amen. ... Jde o homilii zlovolnou, neboť se skrz ni staří medvědi - opustivší své brlohy a zcela lhostejní k povyku kolem dárků a tak dál - opírají do osob, které podobně lhostejné být nemohou, neboť jim v tom brání například pocit zodpovědnosti vůči vlastním dětem nebo schopnost rozeznat vyprané záclony od nevypraných.

Autor: Wilfrid Stinissen - Info o autorovi

Dlouhotrvající boj je většinou zapříčiněn tím, že často až příliš pozdě zjišťujeme, že k vítězství nad Bohem není zapotřebí tolik hrubé síly. Stačilo by Bohu říci ano a nechat ho jednat. My se chováme tak, jako bychom museli prolomit zeď nepřátelství či lhostejnosti Boha vůči nám. Avšak jakmile se obrátíme, nenarazíme u něj ani na lhostejnost, natož na nepřátelství, nýbrž jen na horoucí touhu po sjednocení s námi.

Možná to nevyslovíme nahlas. Možná je naše víra v Boha pevná a zásadová, a to je zajisté velmi dobře. Abychom však mohli naplnit jeho sen, jeho záměr s naším životem, musí se víra stát skutečností, která prostupuje celou naši existenci a řídí všechny naše myšlenky, slova a a činy.

Bohem vyřčené "Budiž světlo" na úsvitu stvoření se nesetkalo s žádným odporem, a proto nastalo světlo. Na jaký odpor však naráží jeho slovo v nás! Proto také tak často setrváváme v temnotě. Tím největším odporem je náš egoismus ve všech jeho rafinovaných podobách, kdy jednáme sebestředně a svévolně, kdy se bezděky považujeme za důležitější než Bůh.

Nejde o to porazit Boha, ale nechat se jím porazit. Dobrý boj víry spočívá v tom, že se člověk učí stát ve víře. Jde o to, cele se Bohu svěřit do rukou, důvěřovat mu, spolehnout se na něj, zcela se mu odevzdat. Ano, celý ten zápas spočívá v tom, že se člověk učí znovu a znovu kapitulovat před Pánem. Ani Bůh všemohoucí totiž nezmůže nic se svobodou člověka - pokud mu ovšem člověk sám nedá volnou ruku.

Do této chvíle jsme "jákobovský zápas" chápali tak, že Jákob zápolil s Bohem, aby si ho získal na svou stranu. Nyní nám však začíná docházet, že Bůh byl od samého začátku na jeho straně. Byl to Hospodin, kdo vyzval Jákoba na souboj, aby ho přiměl pokleknout. Jákob potřeboval "mít poraněný kyčelní kloub", aby se konečně před Bohem sklonil, kapituloval před ním a celým srdcem přešel na jeho stranu.

Obvykle si až v této chvíli uvědomíme, že jsme duchovní boj doposud chápali špatně. Domnívali jsme se, že máme Boha usilovně hledat a dobývat, že máme být dobří a co nejkrásnější, abychom si zasloužili jeho lásku. Připadalo nám, že s ním musíme svádět boj, aby nám požehnal (a my tak byli "požehnaní"), že je třeba se mu dvořit vznešenými modlitbami, aby nám byl nakloněn.

V této fázi následování Krista už nejde o to trochu se polepšit, dělat pokroky na cestě k dokonalosti, ale jde prostě o to, abychom zemřeli sobě, slovy apoštola Pavla, máme vydat na smrt člověka starého a obléci člověka nového. Třetí a konečná kapitulace tedy spočívá v tom, že přijmu, že já jsem zcela nezajímavý. Dokonce lze říci, že nezáleží na mé svatosti, ale to jediné potřebné je dovolit Bohu, aby byl svatý ve mně. Nyní skutečně a ochotně nechávám Boha, aby se stal Bohem a Pánem v mém srdci, potažmo v mém životě.

Člověku se může zdát, že Bůh se nám naprosto a definitivně vzdálil, někam zmizel. Když jsme prošli nocí smyslů, věřili jsme, že jsme tím objevili pravou identitu: konečně jsme se stali v Bohu "někým", připadalo nám, že že náš duchovní život vzkvétá. Proto náhlá ztráta dosavadního duchovního života (rozuměj: jak jsme ho byli zvyklí prožívat) znamená naprostou krizi identity.

Těm, kdo jsou ochotni bojovat až do konce, nadchází i další noc, kdy se Bůh nenechá nalézat ani na této hlubší úrovni a kdy se ocitne zatemněn i duch člověka: proto se jí říká temná noc ducha. Je nám pobídkou k tomu, abychom se osvobodili od všech svých dosavadních představ o Bohu, od všech svých duchovních "model".

Nicméně k takové víře a důvěře může člověk dospět jen tehdy, když se odváží překonat svůj vnitřní odpor, vědomě se vydá na cestu obrácení a osvobození a zbaví se svých vnitřních pout. Nejprve ovšem pout k věcem viditelným, což svatý Jan od Kříže nazývá nocí smyslů. Jde tu znovu o jakousi kapitulaci, o přijetí toho, že Boha již nelze nalézt na povrchu, kde jsme byli zvyklí jej hledat.

Avšak modlící se člověk, který se obrací k Bohu v duchu a v pravdě, získává časem nový rozměr svého úsudku. To neproniknutelné tajemství, jemuž nás učí víra, tajemství o Bohu, který svrchovaně používá vše pro své záměry, se stává skutečností zastiňující vše ostatní. Teprve vírou v toto tajemství se člověk "vrací domů" neboli začíná žít jako Boží syn, na něhož se vztahují všechna Boží zaslíbení, včetně stálé Boží přítomnosti: "Synu, ty jsi stále se mnou a všechno, co mám, je i tvé".

Když se nás Bůh snaží k sobě přitáhnout, častěji si bohužel vykládáme jeho jednání špatně. Máme za to, že je potřeba být realističtí a používat zdravý rozum. Podle čistě lidského úsudku existuje mnoho záležitostí či zkušeností, které protiřečí tvrzení, že bychom za vším měli vidět Boží ruku (jeho vůli nebo přinejmenším jeho dopuštění). Avšak modlící se člověk, který se obrací k Bohu v duchu a v pravdě, získává časem nový rozměr svého úsudku.

Bůh v jedné chvíli zdánlivě ustupuje, vyhovuje touze člověka a nechává se jakoby přemoci, vzápětí se ale stáhne a ponechá člověka samotného. Tímto způsobem Bůh proniká do srdce člověka, zasahuje jeho touhu, neboli nechává jej toužit ze stále hlubších vrstev jeho nitra. Můžeme říci, že jej tím vábí k sobě, volá jej domů. Kéž bychom se jím nechali zlákat!

Autentická modlitba dobře zná i něco, jako jákobovský boj s Bohem. Víme přece, jaký modlitební zápas s Hospodinem podstupuje Abrahám za záchranu Sodomy a Gomory. V našem kontextu bývá mnohdy tím stěžejním zápasem už jen snaha dodržet pevný čas, který jsme si vyhradili pro modlitbu. Bývá velmi těžké odolat pokušení, abychom modlitbu předčasně ukončili, případně ji neustále odkládali kvůli jiným, konkrétnějším činnostem, které nám přinášejí větší uspokojení a hmatatelnější výsledek.

Znamená to neustále dávat přednost Bohu před sebou a svými zájmy, všechny své prostředky zaměřit k němu, k jeho službě. Ústředním motivem člověka je nyní "hledání Boha". Toto hledání probíhá jedinečným způsobem v modlitbě.

Pavel hovoří o tom, že bojoval dobrý boj. Pravděpodobně má na mysli především své úsilí o rozšíření evangelia mezi co největší množství lidí. Nám však jde především o to, abychom "rozšířili" evangelium ve svém vlastním nitru, abychom vyhlásili a statečně vedli válku proti vlastnímu hluboce zakořeněnému egoismu.

To jemné vnitřní chvění důvěry a naděje, které nás otvírá Boží přítomnosti, je první kapitulací. Přijímáme tím konfrontaci s Bohem, otevíráme se setkání s ním tváří v tvář. Dovolíme zdroji, aby protrhl tu "hráz", již jsme navršili kolem svého srdce. Od této chvíle se náš zápas mění. Přesněji řečeno, mění se jeho povaha. Ze zápasu proti Bohu se stává zápas pro Boha Marný zápas se tak mění v dobrý boj, který nese ovoce pro věčnost.

Samo rozevření toho průduchu naděje v nás ovšem naráží na velký vnitřní odpor. Máme v sobě síly, které nás neustále ponoukají k tomu, abychom uvízli sami v sobě, abychom vše vzdali a už se ani nesnažili zkoušet to dál. Noříme se do sebelítosti, případně se s neuvěřitelnou tvrdohlavostí pokoušíme svou úzkost něčím přebít, potlačit ji, utéct před ní.

Dobrá vůle je přímou cestou k Bohu. Dobrá vůle je především vytrvalým tíhnutím k dobru. V naší úzkosti a slabosti otevírá drobný průduch pro Toho, o němž věříme, že podepírá a nese všechno, pro Toho, který nás zachytí, když se propadáme do temné propasti.

Je však dobré vědět, že i každá naše úzkost či neklid se mohou stát pramenem. Je totiž jen a jen na nás, jak se k nim postavíme. Mám možnost uvěřit, že i taková znejisťující pravda je pro mě v posledku dobrá. Vytrváme-li v rozhodnutí, že nechceme utíkat před úzkostí a prázdnotou, bude to pro nás mít hluboký dopad. Možná ne s okamžitým účinkem, ale časem se budou dít věci, asi jako když kapající voda nakonec vyhloubí jamku v kameni.

Život bez Boha bývá plný úzkosti,, jakkoliv se všemožně snažíme sami sebe přesvědčit (jak marný boj!) že je vše v pořádku a že si vystačíme sami. Tíživý nepokoj nás přepadá i tehdy, když nám svědomí něco vyčítá, když se nám v mysli vynořují naše selhání a zrady. Při takových vzpomínkách se mnohým svírá hrdlo úzkostí, nikdy se nedokážou skutečně uvolnit.

My však podobné zneklidňující pocity a otazníky přehlušujeme hledáním vnějších útěch či nových podnětů. Může to být jídlo, sociální kontakty nebo různé zážitky (hudba, filmy, hry apod.). Kdybychom se však odvážili této své prázdnotě čelit, vstoupit do ní a naslouchat jí - se všemi těmi nepříjemnými pocity a neklidem, jež v nás probouzí - dali bychom Bohu příležitost, aby v nás začal nepozorovaně probouzet poznání, že život musí být ještě něco víc...

Bůh nás však nemusí probouzet jen vlivem dramatických vnějších událostí. Každý člověk se někdy v životě setká - možná i vícekrát - s pocitem prázdnoty se svém nitru, v každém z nás se někdy ozve pochybnost: "Nač to všechno je?" nebo "Jaký má vůbec smysl jít dál?"

Může to být finanční krach, vážnější nemoc nebo ztráta milovaného člověka, díky čemuž si uvědomíme, že život je založen ještě na jiných hodnotách než na těch, na nichž jsme až dosud stavěli, v kterých jsme viděli své jistoty. Tehdy začneme pozvolna otevírat oči pro duchovní skutečnosti.

Je třeba vyslovit, že Bůh nám to dovoluje, protože nás nesmírně respektuje, má v úctě naši svobodu. Máme tedy možnost promrhat své síly v marném boji. Smíme si dopřávat potěšení a cele se oddat snaze mít se co nejlépe, stále příjemněji. Bůh trpělivě čeká, dokud se nám jednoho krásného dne náš vysněný svět neroztříští na kousky.

Zdálo by se, že když neusilujeme o nic jiného, než si vše zpříjemňovat, bude náš život pohodlný. Ale při hlubším pohledu zjistíme, jak je vlastně tragické, že vynakládáme spoustu energie na běhání v jakémsi umělém kolotoči, což nám nemůže přinést trvalé štěstí ani žádný spolehlivý zisk.

Může se zdát, že člověk tímto způsobem Boha "ochromil", ale ve skutečnosti zůstává ochromený on sám. Tuto svou obrannou zeď si pak musí uměle udržovat pevnou, bez trhlin. Soustředí se na to, aby si neustále "co nejvíc užíval", nebo aby veškerý svůj čas naplňoval tím, že se o to bude snažit.

Popírat duchovní rozměr člověka je naprosto marný boj. Přesto mnozí vytěsňují božský život, a někdy dokonce i své svědomí, do tak odlehlých končin svého nitra, až pro ně nepředstavují žádné ohrožení. Toto vytěsňování je natolik důkladné a sebeobrana natolik mohutná, že Bůh nemá žádnou šanci vstoupit dovnitř.

Popírat duchovní rozměr člověka je naprosto marný boj. Přesto mnozí vytěsňují božský život, a někdy dokonce i své svědomí, do tak odlehlých končin svého nitra, až pro ně nepředstavují žádné ohrožení. Toto vytěsňování je natolik důkladné a sebeobrana natolik mohutná, že Bůh nemá žádnou šanci vstoupit dovnitř.

Nic však nepoškozuje naši pravou podstatu tolik, jako přesvědčení, že jsme autonomní bytosti s právem všechno ovládat - od vzniku života až po jeho konec.

V dnešní době se boj proti Bohu neprojevuje jen nekompromisním ateismem. Místo toho se skrývá za postupnou a důslednou sekularizací jak veřejného tak i soukromého života. Upadáme do iluze, že si vystačíme sami a že máme život ve svých rukou.

S Bohem lze zápasit dvěma způsoby. Můžeme bojovat proti němu, anebo pro něj. Boj proti Bohu je ovšem marný. Proč bojovat proti někomu, kdo je v každém případě silnější?

Nedokonalosti musí duši sloužit jako schůdky, po kterých ke mně stoupá pomocí pokory, důvěry a lásky. Skloním se k duši, která se pokoří, a snížím se k její nicotě, abych ji spojil se sebou“

Nedokonalosti duše, když se jí nelíbí, mě neznepokojují, ale přitahují můj soucit. Tolik miluji duše…

Láska nic nepotřebuje. Chce jen, aby duše nekladla žádný odpor; a obyčejně to, co žádám od duše, aby byla svatá, je aby mi dovolila pracovat.

Kdybys jen věděla, jakou práci mohu vykonat v duši, která je plná bídy, pokud mi to dovolí…

Mé Srdce s vámi nejen soucítí, ale raduje se, když vidí, jak moc je toho třeba napravit, pokud mu v tom nebrání vaše zloba.

Jsem jen Láska a největší zármutek, který můžete mému Srdci způsobit, je když pochybujete o mé Dobrotě.

Autor: svatá Terezie Benedikta od Kříže - Info o autorovi

Každý člověk musí trpět a umírat, avšak je-li živoucí součástí tajemného těla, jeho utrpení a smrt získá výkupnou moc díky božství toho, který je jeho hlavou. To je podstatný důvod, pro který si každý světec přál utrpení.

Snaží-li se člověk osvojit si schopnost kdykoli se soustředit, dosahuje tím stále jemnějšího smyslu pro to, co se Bohu líbí. Dřívější spokojenost se sebou samým uvolňuje místo vědomí, že ne všechno v nás je dobré, takže hledáme způsob, jak bychom to mohli změnit. A tu objevíme, že se ta změna nedostaví zadarmo. Proto se cítíme stále nepatrnější, pokorní, trpěliví a shovívaví k třísce v oku bližního, protože víme, jak nesnadno zápolíme s břevnem ve vlastním oku. Nakonec se učíme snášet sebe samé v neúprosném světle Boží přítomnosti a také se beze zbytku odevzdávat Božímu milosrdenství, protože jen ono zná nás i naše síly.

Ježíš přijímá do svého vlastnictví pouze malé životy dětí, které nemají nic svého, co by mu mohly dát. Tomuto malému životu se ničím nenaučíme lépe než tím, že jej odevzdáme Pánu veškerého žití.

Naším úkolem je milovat a sloužit. Protože Bůh nikdy neopouští svět, který stvořil a ve kterém si nade všechno zamiloval člověka, je přirozené, že nesmíme pohrdat lidmi ani světem.

Nevíme, kam nás Ježíš povede na této zemi, a ani bychom se na to neměli předčasně ptát. Víme jen to, že těm, kteří milují Boha, nakonec všechno napomáhá k dobrému. A navíc víme i to, že Pánovy cesty vedou dál než cesty tohoto světa.

Duše sjednocená s Ježíšem žije jeho životem, odevzdá-li se ukřižovanému a projde s ním celou křížovou cestu. Nikdo to nevyjádřil jasněji a důrazněji než svatý Pavel. On si osvojil celou nauku o kříži a rozvinul teologii kříže, a přitom čerpal z vlastní, nejniternější zkušenosti.

Ráno, hned jak se vzbudíme, okamžitě se nás snaží tísnit povinnosti a nejrůznější starosti, pokud nás už dočista nepřipravily o noční klid. Přihlásí se úzkostná otázka: Jak se během jediného dne poperu se všemi těmi potížemi, kdy zvládnu to či tamto? Člověk má chuť přestat se modlit a okamžitě běžet za prací. Jenže právě tehdy je zapotřebí přitáhnout uzdu a říci si: Jen klid! Teď mě nic nedokáže připravit o pokoj, protože první hodina patří Pánu. Teprve s jeho pomocí zvládnu úkol, který mi svěřuje.

Ježíšovy ruce nás zahrnují dary a zároveň vyžadují: od moudrých a vzdělaných, aby se stali prostými jako děti, od králů, aby své koruny a poklady složili pokorně k nohám Krále králů a aby na sebe ochotně přijímali námahu, utrpení a tíži jeho služby.

Všecko, co v sobě rozlišíme, včetně svých chyb a provinění, se dotýká pouze povrchu duše přístupného našemu poznání. Hlubina, kde toto všechno vzniká, zůstává do značné míry skrytá i nám samým. Pouze Bůh ji zná a může očistit.

Bůh sestoupil z nebe proto, aby nás vykoupil, aby nás se sebou sjednotil a aby se naše vůle stala jeho vůlí. Zná lidskou přirozenost, nedělá si o ní iluze, a proto nás na cestě k tomuto cíli zahrnuje veškerou svou pomocí.

Nejúžasnější věcí vnitřního života je to, že Boží svoboda nedokáže odolat našim modlitbám.

Láska, kterou roznítil Pán, plane v duši v podobě klidného plamene, vede k životu z lásky a k rozněcování lásky kolem sebe.

Nikdy bychom neměli v ničem hledat sebe samé, protože tam, kde člověk hledá sebe samého, přestává milovat.

Věř mi, nikdy nečekej do zítřka, máš-li býti svatá.

Dívejme se na život ve správném světle. Je to okamžik mezi dvěma věčnostmi.

Ježíš nesestupuje denně z nebe proto, aby byl zavřen ve svatostánku, nýbrž aby nalezl jiné nebe, které je mu stokrát vzácnější: nebe naší duše.

Ježíš cestou na Kalvárii třikrát upadl, a ty, ubohé dítě, by ses nechtěla podobat svému Ženichovi, nechtěla bys upadnout třeba stokrát, kdyby to bylo zapotřebí, jen abys mu podala důkaz své lásky? Vždyť vstaneš silnější než před pádem.

Moje duše dozrávala v tavicím kelímku vnějších i vnitřních zkoušek.

Jak málo stačí, aby člověk ztratil trpělivost!

Připomínka mých pochybění mě pokořuje a vede mě k tomu, abych se nikdy nespoléhala na vlastní síly, vždyť samy o sobě jsou slabé, ale ta připomínka ke mně ještě více promlouvá o Boží lásce a milosrdenství.

Jak málo stačí, aby člověk ztratil trpělivost!

Uvědomovala jsem si, že je lépe hovořit s Bohem než o Bohu, protože do duchovních rozhovorů se plete příliš mnoho sebelásky.

Nejsi-li nic, nesmíš zapomínat, že Ježíš je všechno, proto musíš ztratit své malé nic v jeho nekonečném všem a nemyslet už na nic než na toto jedinečně láskyhodné všechno.

Stejně jako slunce svítí současně na cedry i na každou květinku, jako kdyby byla na zemi jen ona, tak i náš Pán se zabývá každou duší zvlášť, jako kdyby neměla sobě podobné.

Bůh chtěl vytvořit velké světce, kteří mohou být přirovnáni k liliím a růžím. Ale vytvořil také menší, a ti se musí spokojit s tím, že jsou sedmikráskami nebo fialkami, že jsou určeni, aby byli potěchou pro oči Pána Boha, když si je položí k nohám. Je přece vlastností lásky, že se sklání. Tím, že Pán Bůh takto sestupuje, ukazuje svou nekonečnou velikost.

Být malý ještě znamená vůbec si nepřičítat ctnosti, které konáme, a nemyslet si, že jsme něčeho schopni, ale uznávat, že Bůh vložil tento poklad do ruky svého malého dítěte. Konečně to znamená vůbec nepozbývat odvahu kvůli svým chybám, protože děti často upadnou, ale jsou příliš malé, než aby si hodně ublížily.

I u chuďasů se dává dítěti, co potřebuje, jakmile však vyroste, už ho otec nechce živit a řekne mu: Teď pracuj, můžeš být soběstačný.

Zůstat před Bohem malým dítětem znamená poznat svoji nicotu, očekávat vše od Boha, jako malé dítě očekává vše od svého otce; ničím se neznepokojovat, vůbec si nezískávat jmění.

Chtěla bych nalézt zdviž, která by mě vynesla až k Ježíši, poněvadž jsem příliš malá, abych mohla stoupat po drsném schodišti dokonalosti. Zdviž, která mne má vynést do nebe, to je tvá náruč, Ježíši! Proto nepotřebuji růst, naopak, musím zůstat maličká, menšit se čím dál tím víc.

Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi. Ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou.

Opravdu, stačí se ponížit a s láskou snášet své nedokonalosti. V tom spočívá pravá svatost! Chyťme se za ruce a pospěšme na poslední místo. Nikdo s námi nebude soupeřit.

Nikdy nevyhledávejme to, co se zdá velké v očích smrtelníků. Jediné, co nevzbuzuje závist, je poslední místo. Kdybychom se ještě stále pokoušeli o něco velkého i jen pod záminkou horlivosti, Ježíš nás nechá samotné.

Svatost nesestává z toho či onoho počínání. Spočívá v dispozici srdce, která nás činí pokornými a malými v náruči Boží, jež si je vědoma své slabosti a až opovážlivě důvěřuje v Otcovu dobrotu.

Láska je znamenitá cesta, která vede bezpečně k Bohu. Ježíši, co na tom záleží, že padám každou chvíli, vidím tak svoji slabost, a to je pro mě velká výhra.

A já jsem tvoje dítě, Matko moje milá, což nepatří mi ctnost, síla a láska tvá? A když mi do srdce vstoupí Hostie bílá, tu Ježíš myslí, že u tebe spočívá!...

Má milovaná Matko, ačkoliv jsem malá, Všemohoucího mám, jako ty, v objetí. Proč by se moje slabost strachovala, vždyť poklad matky vždycky patří dítěti.

Jak ráda bych měla možnost kázat o Matičce Boží. Jedenkrát by mi to stačilo a řekla bych vše, co si o tom myslím. Nejprve bych řekla jak málo známe její život: Neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme... Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její život musel být velice prostý.

Kdyby nám raději byly ukázány Mariiny praktické ctnosti! Je jistě dobré mluvit o jejích přednostech, ale především je nutné, abychom ji mohli napodobovat. Ona má raději napodobování než obdivování. A její život byl tak prostý! Ať je řeč o svaté Panně sebekrásnější, musí-li člověk po celou dobu říkat: 'Ach!... Ach! ...', má toho dost.

Víme dobře, že svatá Panna je královnou nebe i země, ale je více Matkou než královnou... Je dobré mluvit o jejích přednostech, ale nemá se mluvit jen o tom..., jinak je to přehnané!"

M8 umrtvení záležela v lámání mé vůle, která vždycky byla pohotově se vnucovat, v tom, že jsem se zdržela odmlouvání, že jsem nenápadně prokazovala malé služby, že jsem se při sezení neopírala zády atd. atd... Praktikováním těchto nic jsem se připravovala, že se stanu Ježíšovou snoubenkou. A nedovedu říci, kolik blahých vzpomínek ve mě zanechalo toto čekání... Tři měsíce uběhnou velmi rychle. Konečně nadešel okamžik, tak horoucně vytoužený.

... brzy jsem pochopila cenu času, který mi byl poskytnut, a umínila jsem si, že povedu život ještě vážnější a umrtvenější, než kdy jindy. Když říkám "umrtvenější", nechci tím tvrdit, že jsem konala kající skutky. Běda, nikdy jsem žádný nekonala! Ani zdaleka se nepodobám krásným duším, které od dětství pěstovaly všechna možná umrtvení. Necítila jsem se k nim nijak přitahována. Bezpochyby to pocházelo z mé zbabělosti. Byla bych si mohla jako Celina vymyslet tisícero maličkostí, které by mi způsobily utrpení. Místo toho jsem se nechala chovat v bavlnce a hýčkat jako ptáček, který nepotřebuje dělat pokání.

Ach, i kdyby Ležíš dosud nemluvil k své malé snoubence, i kdyby jeho božské oči zůstávaly stále zavřené, aspoň se jí odhaloval prostřednictvím duší, které chápou všechen útlocit a všechnu lásku jeho srdce...

Potom jsem vypravovala, jaké překvapení mi uchystala má milovaná Celina po návratu z půlnoční mše svaté. Nalezla jsem ve svém pokoji v roztomilé nádržce malou lodičku. V ní byl spící malý Ježíšek s malým míčkem vedle sebe. Na bílou plachtu napsala Celina tato slova: "Spím, ale mé srdce bdí". A na lodi bylo toto jediné slovo: "Odevzdanost".

Odpoledne toho zářivého svátku, který jsem proplakala, jsem šla navštívit karmelitky. Ke svému velikému překvapení jsem spatřila, když se otevřela mříž, překrásné Jezulátko. Drželo v ruce míček, na kterém bylo napsáno Terezie. Karmelitky mi místo Ježíše, který byl příliš malý, než aby mohl mluvit, zazpívaly píseň, kterou složila má drahá matka. Každé slovo vlévalo do mé duše sladkou útěchu. Nikdy nezapomenu na tento jemnocit mateřského srdce, které mě stále zahrnovalo nejvybranějšími něžnostmi...

Ale po zkoušce, jaká odměna! Voda se mění ve víno... Lazar vstane! Takto jednal Ježíš se svojí malou Terezií. Dlouho ji zkoušel a pak splnil všechny tužby jejího srdce...

Ale Ten, jehož srdce bdí i ve spánku, mi dal pochopit, že pro ty, kteří mají víru jako hořčičné zrno, dělá zázrak a přemísťuje hory, aby tuto tak maličkou víru upevnil. Ale pro své důvěrné přátele, pro svou Matku, nedělá zázraky dřív, než jejich víru vyzkouší. Což nenechal zemřít Lazara, ačkoli mu Marta a Marie vzkázaly, že je nemocen? Na svatbě v Káni prosila Maria Ježíše, aby pomohl hospodáři. Neodpověděl jí Ježíš, že jeho hodina ještě nepřišla?

Prosila jsem Ježíše, aby zlomil má pouta. Zlomil je, ale docela jinak, než jsem čekala... Krásný svátek vánoc přišel, a Ježíš se neprobudil... Nechal svůj míček na zemi a ani se na něj nepodíval... Se zlomeným srdce, jsem s ubírala na půlnoční mši. Tolik jsem se spoléhala, že na ní budu už za mřížemi Karmelu! Tato zkouška byla hodně tvrdá pro mou víru.

Ach, dobře jsem to cítila, radost není v předmětech, které nás obklopují, radost se nalézá v hloubi duše, můžeme ji mít zrovna tak ve vězení jako v paláci. Důkazem toho je, že jsem šťastnější na Karmelu i uprostřed vnitřních i vnějších zkoušek než ve světě, obklopena příjemnostmi života, a zvláště slastmi otcovského krbu!

Chápete, má milovaná matko, jak byl míček smutný, když se viděl na zemi… Přesto jsem neustále doufala proti vší naději… Tady je na místě říci, že bohatství není příčinou štěstí, protože bych byla bývala šťastnější pod doškovou střechou, ale s nadějí na Karmel, než v palácích se schodišti z bílého mramoru, s hedvábnými koberci, ale s hořkostí v srdci.

V Římě Ježíš propíchl svou hračku, chtěl vidět, co je v ní. Když to zjistil, byl spokojen se svým objevem, upustil svůj míček a usnul... Co dělal ve svém sladkém spánku, a co se stalo s opuštěným míčkem? Ježíši se ve snu zdálo, že se ještě baví se svou hračkou, že ji střídavě odhazuje a zase bere. Nechá ji odkutálet hodně daleko, a pak si ji zase přitiskne k srdci a nedovolí už, aby se kdy vzdálila z jeho ručky...

Před nějakou dobou jsem se nabídla Ježíškovi, abych byla jeho malou hračkou. Řekla jsem mu, aby se mnou nezacházel jako s drahou hračkou, na kterou se děti jen dívají a neodváží se jí dotknout. Nýbrž aby se mnou zacházel jako s bezcenným míčkem, který může házet na zem, šlapat po něm, propíchnout ho, nechat v koutě nebo si ho přitisknout na srdce, kdyby mu to udělalo radost. Zkrátka, chtěla jsem bavit Ježíška, dělat mu radost. Chtěla jsem se nechat na pospas jeho dětským rozmarům. Vyslyšel mou modlitbu.

Milá Matko, jak krásné je povolání, které má za cíl uchovávat sůl, určenou pro duše! Toto je povolání Karmelu, protože jediným cílem našich modliteb a našich obětí je být apoštolkou apoštolů, modlit se za ně, zatímco oni hlásají duším evangelium svými slovy, a hlavně svými příklady!

Jestliže svatí kněží, které nazývá Ježíš v svatém evangeliu "solí země", ukazují svým chováním, že nanejvýš potřebují modlitby, co říci o těch, kteří jsou vlažní? Neřekl Ježíš také: Jestliže sůl ztratí svou chuť, čím bude osolena?

Druhá zkušenost, kterou jsem udělala, se týká kněží. Nikdy jsem nežila v jejich důvěrné blízkosti, proto jsem nikdy nechápala hlavní cíl reformy Karmelu. Modlit se za hříšníky mě uchvacovalo, ale modlit se za duše kněží, které jsem pokládala ze křišťálově čisté, se mi zdálo divné. Ach, v Itálii jsem pochopila své povolání!... V době jednoho měsíce jsem žila s mnoha svatými kněžími, a viděla jsem, že sice je jejich vznešená důstojnost povznáší nad anděly, ale přesto nejsou méně slabými a křehkými lidmi.

Takto je třeba umět rozpoznat už od dětství, co žádá Pán Bůh od duší, a napomáhat působení jeho milosti, ale nikdy ji nepředbíhat ani nezpomalovat. Jako se malí ptáčci učí zpívat tím, že naslouchají svým rodičům, tak se děti učí vědě ctností, vznešenému zpěvu božské lásky, od duší, pověřených aby je utvářely pro život.

Co by se stalo, kdyby nešikovný zahradník nerouboval dobře své keře? Kdyby neuměl rozpoznat povahu každého z nich, a chtěl by, aby vykvetly růže na broskvoni? Jeho vinou by odumřel strom, který přece byl dobrý a schopný nést ovoce.

Já vím, Pán Bůh nepotřebuje člověka, aby vykonal své dílo. Ale jako dovoluje dovednému zahradníkovi, aby pěstoval vzácné a útlé rostliny, a dává mu proto potřebné vědění a sobě vyhrazuje péči o jejich oplodnění, tak chce Ježíš, aby se mu pomáhalo v jeho Božském působení v duších.

Jsem přesvědčena, že duše má říci zpovědníkovi o své touze přijmout svého Boha. On nesestupuje každý den z nebe proto, aby zůstával ve zlatém ciboriu. Přichází, aby nalezl jiné nebe, které je mu nekonečně dražší než prvé, nebe naší duše, stvořené podle jeho obrazu, živý chrám klaněníhodné Trojice!...

Opsala jsem si mnoho míst o dokonalé lásce a o tom, jak Bůh přijímá své vyvolené ve chvíli, kdy on sám se stane jejich věčnou a velkou odměnou. Neustále jsem opakovala slova lásky, která zapálila mé srdce.

Tušila jsem už, co Bůh chystá těm, kteří ho milují (ne okem lidským, ale okem srdce). A když jsem viděla, že věčné odměny nejsou nijak úměrné lehkým obětem v životě, chtěla jsem milovat, vášnivě milovat Ježíše, podávat mu tisícero důkazů lásky, dokud ještě mohu.

Autor: Pio z Pietrelciny - Info o autorovi

V knihách Boha hledáme, v modlitbě ho nacházíme.

Scházejme se pravidelně ke společné modlitbě. Nynější společnost se nemodlí, proto se rozpadá.

Nikoho nevolám a nikoho nevyháním.

Jednou jsem se zpovídal z toho, že jsem měl pyšné myšlenky. P. Pio mi řekl vážně: Synku, jestliže sis připisoval dobra, která máš, ale dal ti je Pán, jsi zloděj a zasloužíš vězení. A pokud si myslíš, že máš dobra, která nemáš, jsi blázen a patříš do blázince. Tak si vyber, synku: vězení nebo blázinec.

Synku, kolik jsi toho spáchal... ale pamatuj: ať máš hříchů sebevíc a ať jsou sebetěžší, jejich počet je omezený. Zato Boží milosrdenství je nekonečné.

Kdyby lidé věděli, co stojí jedna duše. Duše nejsou dávány zdarma, kupují se. Vy nevíte, co stály Ježíše. A dodnes se platí stejnou měrou.

Zůstaň se mnou Pane, neboť v této noci života a nebezpečí tolik tě potřebuji. Učiň, abych tě poznal jako tví učedníci při lámání chleba, to je, aby eucharistické společenství bylo pro mě světlem, které rozptyluje temnoty, silou, která mě podepírá a jedinou radostí mého srdce.

Zůstaň se mnou Pane, neboť má duše, ač ubohá, touží být pro tebe místem útěchy a hnízdem lásky.

Zůstaň se mnou Pane, neboť toužím velmi tě milovat a vždy být ve tvé společnosti.

Zůstaň se mnou Pane, abych slyšel tvůj hlas a následoval tě.

Zůstaň se mnou Pane, neboť tys mé světlo a bez tebe se topím v temnotách.

Zůstaň se mnou Pane, neboť Ty jsi můj život a bez tebe mi chybí horlivost.

Zůstaň se mnou Pane, neboť jsem slabý a potřebuji tvou sílu, abych nepadal tak často.

Zůstaň se mnou Pane, neboť potřebuji tvou přítomnost, abych na tebe nezapomněl. Ty dobře víš, jak snadno tě opouštím.

Musíš se stát čerstvým chlebem pro hladová ústa a dobrým vínem pro vyprahlá hrdla.

Kdyby lidé věděli, co stojí jedna duše! Duše nejsou dávány zdarma, kupují se. Vy nechápete, co stály Ježíše. A dodnes se za ně platí stejnou měnou.

Nemiloval jsi Pána už odjakživa? Copak teď ho už nemiluješ? Netoužíš ho milovat věčně? Tedy žádný strach! I kdybys spáchal všechny hříchy tohoto světa, Ježíš Ti opakuje: Je ti odpuštěno mnoho hříchů, protože jsi mnoho miloval.

Dokud jsme tedy na cestě, mějme živou víru, pevnou naději a vroucí lásku, abychom tam jednou mohli přebývat osobně, až se Bohu zalíbí.

Vždycky mějme před očima, že na zemi je bojiště, korunu obdržíme až v ráji. Zde je místo zkoušky, odměnu dostaneme až tam nahoře, zde jsme ve vyhnanství, zatímco naší pravou vlastí je nebe, po němž musíme ustavičně toužit.

Neboj se, když zuří bouře, protože lodička tvého ducha se nikdy nepotopí. Nebesa a země se mění, ale nemění se Boží slovo, které nás ujišťuje, že kdo je poslušný, zvítězí. Navždy zůstane napsáno nesmazatelnými písmeny v knize života: "Já trvám navěky".

Rozhodně nemějte důvěru v sebe samou. Všechno dobro musíme očekávat z nebes.

Je opravdu potřeba mít trpělivost s vlastními nedokonalostmi a vytěžit z toho všeho svaté sebeponižování.

Kráčejte v prostotě po Božích cestách a netrapte neužitečně svého ducha.

Všechno konejte zpříma a s touhou líbit se hlavně Bohu.

Nezkoumejte, jestli to, co děláte, je hodně, nebo málo, jestli to bylo dokonalé nebo méně dokonalé, varujte se hlavně hříchu.

Modlit se hodně znamená bušit na bránu toho, k němuž se modlíme, a to musí vycházet z ustavičného a zbožného rozplamenění srdce.

Bez opravdové a upřímné eucharistické zbožnosti apoštolát ztrácí sílu a vystavuje se velkému nebezpečí i věrnost vlastnímu kněžskému povolání i povolání ke službě v církvi.

Tímto svrchovaně nadpřirozeným tajemstvím musí kněz živit svůj vlastní duchovní život i duchovní život věřících.

Mše svatá je vyvrcholením eucharistického kultu a kněz je v první řadě určen k tomu, aby sloužil mši svatou.

Pokud si nejsi opravdu jistá, že jsi mimo Boží milost, nesmíš se vzdávat svatého přijímání.

Dělej úkony odevzdanosti do Boží vůle nejen zrána, ale také během dne a navečer a zachovej si přitom klidného a radostného ducha.

Moje drahá dcero, uplatňuj především cvičení v jemnosti a poddanosti Boží vůli, a to nikoliv pouze v mimořádných věcech, ale zejména v těch docela nepatrných záležitostech všedního dne.

Takové dítě je si jisto, že ho otec nikdy nenechá hladovět a že mu obstará potravu podle toho, co potřebuje a co mu chutná.

Vrhni se do otcovy náruče jako malé děcko, které každého dne jí to, co dá na stůl jeho otec.

Neznepokojuj se, protože nemůžeš sloužit Bohu podle svých vlastních představ. Když se poddáš jeho vůli, budeš mu sloužit lépe, protože mu nebudeš sloužit tak, jak chce on a nikoliv tak, jak chceš ty.

Autor: Josef Toufar - Web

Neboť ten každičký den příštího roku bude cenný jako drahokam. Bude drahokamem ztraceným, když ho promarníme, bude však nádherně zářícím drahokamem v naší koruně věčné, když jej prosvítíme láskou k Bohu, bližním a dobrými skutky.

Drazí v Kristu! Vložte do toho dnešního děkovného chvalozpěvu „Bože, chválíme Tebe“ celou svou pokornou a kajícnou duši i veškeré odhodlání a lásku své duše s nejsvětějším předsevzetím, že dny nastávajícího roku využijeme pro spásu své duše.

Každý den je buď pramenem požehnání, nebo pramenem neštěstí, neboť žít v hříších znamená promrhat drahocenný čas,utíkat pravé radosti, aniž za živa si připravit zoufalé peklo.

Čas je drahocenným statkem a proto ho musíme dobře užívat. Každé ráno je dar, který se nikdy nevrátí, a proto škoda, věčná škoda každého promarněného dne.

Žijme tak, jako bychom již dnes zemřít měli. Žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný.

Autor: Marek Vácha - Info o autorovi - Web

Udělej prosím tu zkušenost, že nebe je na tvé straně. Vytrvej v modlitbě, den za dnem, měsíc za měsícem, když budeš cítit při modlitbě radost a když nebudeš cítit při modlitbě radost. Jdi dál, nejde o radosti. Modlitba připraví půdu tvé duše, až přijde déšť, a on přijde.

Pak jednej, a není možné, aby se něco nestalo, aby se věci neposunuly vpřed, aby lavina zůstala nahoře a neuvolnila se. Způsobem, který je možná v tuto chvíli mimo fantazii, nebo způsobem, který – zdá se – vyvolává opačný účinek, než jaký by sis přál. Nebe je na tvé straně. Vytrvej v modlitbě.

Nejprve se za to pomodli, ale dej si přitom pozor, co říkáš, soustřeď se s plnou vážností, važ slova a vlož situaci do Boží lásky.

Je to přesně naopak. Modlitba má otevírat vztah k čemukoli a ke komukoli. Má předcházet setkání, ta příjemná i ta nepříjemná.

Většinou modlitbu neuvěřitelně a naprosto podceňujeme. Napřed zkusíme podle rozumu a fantazie řešení za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté a za páté, a když selžou všechny možnosti, a už nevíme z které do které, aha, tak se v nouzi nejvyšší za to ještě pomodlíme. Co už taky zbývá!

Právě naopak, když jsi na tom nejhůř, modli se, vždyť kam jinam než do milosrdenství Božího se chceš utéct?

Žádný tvůj hřích, byť sebetěžší, žádné tvé zoufalství se sebe samotného ti nemůže, nesmí v modlitbě zabránit!

Věřím, že ať už se modlíš z jakéhokoli důvodu a v jakékoli situaci, všechno je dobře, modli se z jakéhokoli důvodu, ale hlavně se modli. Vzpomeň si ale, až ti bude zase dobře, pak dej taky Bohu svůj čas.

Na svatbě v Káni Maria nesděluje Ježíšovi, jaká je situace a jaké řešení by bylo nejvhodnější a to správné, nýbrž jen tiše říká: Nemají víno (Jan 2,3). … pak se začnou dít věci, které jsou mimo fantazii běžného katolíka.

V modlitbě přistupuj k Bohu s radostí a vděčností za dar života, se všemi starostmi a problémy. Neraď příliš Bohu, co má dělat přesně. Jeho řešení jsou nečekaná a typicky jiná, než vymyslíš.

Autor: Jean Vanier - Info o autorovi

Rádi bychom své nápady uskutečnili, a to hned. Křesťané někdy můžou maskovat tyto špatné sklony zaujetím pro dobrou věc. Není nic hroznějšího, než tyranie pod rouškou náboženství.

Svobodu tolerujeme jen potud, pokud neobtěžuje naši autoritu, a jen tehdy, když ji můžeme kontrolovat.

Bojíme se nejmenší kritiky a dohledu. Jedině my máme pravdu (a často ve jménu Božím). Do všeho se pleteme, všechno děláme, všemu poroučíme, žárlivě si střežíme svou autoritu.

V našem nitru vládne malý tyran, který touží po moci a prestiži, která je s tím spojena. Chceme vládnout, být nadřízení, kontrolovat.

Čím déle plyne čas, tím lépe vidím, jak je obtížné zastávat úlohu autority v komunitě. Velmi záhy člověka přepadne chuť poručníkovat kvůli úctě, kvůli prestiži nebo obdivu, kterým nás zahrnují, nebo kvůli tomu, že si chceme něco dokázat.

Je to hluboká zkušenost vědět, že jsme Bohem milováni a podporováni se všemi svými ranami a s celou svou malostí. Všichni jsme smrtelní a křehcí, ale všichni jsme rovněž vzácní a jedineční; všichni můžeme postupovat k větší svobodě.

Nemůžeme druhé přijmout takové, jací jsou, a odpustit jim, pokud neobjevíme, že Bůh i nás opravdu bere takové, jací jsme, a že nám odpouští.

Pro zlo, které vidíme mimo sebe a s nímž bojujeme, si nevšímáme zla, které přebývá v nás samotných.

Když totiž škatulkujeme lidi, odpíráme jim tak možnost růstu. Ježíš nám říká, abychom nesoudili a neodsuzovali. Když soudíme, je to často proto, že v sobě máme něco, kvůli čemu se cítíme vinní a co nechceme sami vidět nebo ukazovat jiným. Je snazší mluvit a vycházet ze svých zranění než ze svého středu, v němž je přítomen Ježíš.

Dokud se nesmířím se svými vlastními slabostmi, nebudu se moci opravdu rozvíjet. Tak snadno si všimneme nedokonalosti druhých, místo toho, abychom zdůraznili, co je v nich dobrého.

Dokud se nesmířím se svými vlastními slabostmi, nebudu se moci opravdu rozvíjet. Tak snadno si všimneme nedokonalosti druhých, místo toho, abychom zdůraznili, co je v nich dobrého.

Doopravdy nevíme, co je to milovat, dokud jsme nemuseli milovat lidi, kteří se dají milovat jen těžko, nebo dokonce vůbec.

Jen tak se mohu smířit nejen se svými nedostatky a slabostmi, ale i s nedostatky a slabostmi ostatních. I oni totiž našli u Boha odpuštění a mohou se tak rozvíjet ke svobodě a lásce.

Nebudu se tak moci opravdu rozvíjet. Když ale připustím, že mám slabosti i chyby, ale že je mi zároveň odpuštěno, mohu postupovat k vnitřní svobodě a k opravdové lásce.

Dokud se nesmířím s tím, že jsem směsicí světla i stínů, kvalit i nedostatků, zralosti i nezralosti, lásky i nenávisti, dokud neuznám, že jsme všichni dětmi jednoho otce, dokud nepřestanu rozdělovat svět na „nepřátele“ („ty špatné“) a na „přátele“ (ty „dobré“), nepřestanu kolem sebe stavět bariéry a šířit kolem sebe předsudky.

Poselství evangelia spočívá v tom, že se máme stávat slitovní. Pokud se staneš mužem nebo ženou slitování, budeš se podobat Ježíši.