katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Po kapkách - výpis dle autorů (setříděné dle příjmení a jména)

Výpis dle data        Výpis dle autorů



Autor: André Daigneault - Info o autorovi

Opravdová svatost se neobejde bez pokory, bez sestoupení do hloubi naší chudoby. Jestliže nechceme sestoupit a přijmout ponížení společně s poníženým Kristem, Bůh se odvrátí, půjde kolem plotů hledat ubožáky a udělá z nich světce.

Bůh se narodil v chudobném chlévě a chce se s námi setkávat ve smetí a bídě naší ubohosti. „Kdo by zoufal,“říká svatý Ambrož, „jestliže hodný lotr doufá? Nikdo se nemůže domnívat, že byl z Božího milosrdenství vyloučen, byl-li jí tento zločinec přijat.“

Láska Boží zaplavuje srdce hned, jak se v něm otevře nepatrná skulinka, kudy může proniknout Boží milost dovnitř. Mezi smetím našel Bůh ztracenou minci, na níž byla jeho vlastní podobizna.

Jestliže se lidé, zranění životem, slabí, alkoholici, narkomani a závislí všeho druhu, chudí, kteří přijali své utrpení a přesto stále bojují, otevřou milosrdenství, vstoupí stejně jako hodný lotr do Božího království před čistými, jež vkládají důvěru jen sami v sebe a spoléhají na své přirozené ctnosti. „A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními.

Ve třetím tisíciletí je naléhavé, abychom otevřeli dveře svatosti chudým a zraněným, neboť podobenství o velké hostině je pro ně skutečnou nadějí. Všichni dokonalí a silní, kteří byli pozváni, odmítli přijít. A tak je služebníkům řečeno: „Jděte podél plotů a hledejte žebráky a všechny, které potkáte ve městě a na ulicích. Přiveďte je, aby se má hodovní síň naplnila. (srov. Lk 14,21-23) Svatost se musí nabízet podél plotů, protože Bůh přece chce naplnit svou hodovní síň chudými a nemocnými.




Autor: Charles de Foucauld - Info o autorovi - Web

Ztratit svůj život, neuspět – to by byla strašná představa, pokud bychom těmto slovům nedodali jejich evangelní význam. Slávou křesťana je jeho Pán.

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo pamatuje, že vše, co učiníme jednomu z těchto maličkých, činíme Tobě, a bude pomáhat všem ubohým kolem sebe!

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo Tě miluje z celého srdce, neboť nesnese, aby byl bohatší, než jeho Milovaný!

Být ti druhem, jaký je to program! Kolik místa máš v mém životě? Jsi první z těch, které miluji? Kolik času s Tebou každý den prožiji? Způsobů jsou stovky. Prvním je tichá modlitba, při níž nedělám nic jiného, než že jsem s Tebou nezištně, ztrácím svůj čas, jen abych Tě uctil.

Kdo miluje, chce se připodobňovat. Chtěl bych být dost dobrý, aby mohli říct: Jestli je služebník takový, jaký musí být jeho Pán?

Svoje ego jsem vložil v Tebe, Pane.




Autor: Alžběta od Trojice - Info o autorovi

Myslím, že to je ono. Žijte v hloubi své duše! Můj Mistr mi dává jasně pochopit, že tím (že budete žít v hloubi své duše) chce tvořit úžasné věci: jste povolána vzdávat čest Prostotě božského Bytí a oslavovat moc Jeho Lásky.

Ale ve chvílích, kdy budete cítit jen to, jak jste zničená, vyčerpaná, budete se Mu líbit, pokud zůstanete věrná víře, že On stále působí, že vás přesto miluje, a snad ještě víc, protože Jeho láska je svobodná a proto se na vás chce právě takto oslavit, a vy se necháte milovat „více než tito zde.“

Nikdy nebudete banální, pokud budete bdělá v lásce!

Matko, věrnost, kterou po vás Mistr žádá, je, abyste byla stále ve společenství s Láskou, abyste zmizela, abyste zakořenila v této Lásce, která chce označit vaši duši pečetí své moci, své velikosti.

Miluje vás „více než tyto,“ udělá ve vás všechno, půjde až do krajnosti, protože když je Jím nějaká duše takto milována, milována láskou neměnnou a tvůrčí, láskou svobodnou, která proměňuje, jak se Jemu líbí, jak daleko tato duše dojde!

Radujte se, že ve vás buduje svou lásku pro svou slávu, On sám to chce činit, i kdybyste vy pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, jen to co může tvor: dílo hříchu a bídy. Tolik vás miluje!

Matko, nechte se milovat více než ostatní! Vysvětluje to všechno a brání vaší duši, aby se divila. Matko, nechte se milovat více než tito zde: Mistr chce, abyste byla chválou Jeho slávy!

„Nech se milovat více než tito zde, to je tvé povolání, a když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Tato láska vždy dokáže napravit, co bys pokazila. Nech se milovat více než tito zde.“

Matko, poslouchejte, co On říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená bez obav z jakékoli překážky, protože já můžu rozlévat svou lásku, na koho se mi zlíbí.“

Má drahá matko, Jste mimořádně milována. Milována tou zvláštní láskou, kterou měl Mistr pro některé zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. Neříká vám jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“(Jan 21,15)




Autor: Carlo Carretto - Info o autorovi

Věřit ve vzkříšení znamená věřit, že Bůh je tvůj Otec, Ježíš tvůj bratr a já, Maria, tvoje sestra, a jestli chceš - tvá Matka.

Věřit ve vzkříšení znamená prosytit svůj život důvěrou, znamená to očekávat od svého bratra jen dobré, znamená to nemít z nikoho strach.

Když ráno vstáváš vyrovnaný a veselý, když si zpíváš při pohledu na vycházející slunce, když jdeš do práce s radostí, věříš ve vzkříšení.

Když odpouštíš svému nepříteli, když sytíš hladového, když bráníš slabého, věříš ve vzkříšení. Když máš odvahu se oženit, když přijmeš dítě, které přichází na svět, když stavíš svůj dům, věříš ve vzkříšení.

Každý misionář, který se vydává do světa, je vyznáním víry ve vzkříšení. Každá smlouva o míru je úkonem víry ve vzkříšení. Každý přijatý závazek je vyznáním víry ve vzkříšení.




Autor: Gaston Courtois - Info o autorovi

Poznáš, jak je utrpení plodné a jak se mnohem snadněji nese, jestliže k tobě přicházím, abych trpěl s tebou.

Pojď ke mně se svými starostmi a trápeními. Vím z vlastní zkušenosti, co to znamená trpět.

Veškeré lidstvo není schopno zhřešit tak mnoho, jak mnoho je mé srdce schopno odpouštět.

Jestliže svých hříchů lituješ upřímně, jestliže jsi ochoten pokorně žádat o prominutí, jestliže jsi rozhodnut znovu usilovat o polepšení, tvé hříchy se přede mnou rozplynou, jako by se nikdy nebyly staly.

Pojď ke mně, ať jsi jakýkoliv. Ano, i se svými hříchy, slabostmi a se svými nesčetnými poklesky. Všechny mi je ukaž, abych ti je odpustil. Měj důvěru!

Dobro, které opomeneš učinit, za tebe nikdo jiný neučiní.

Určité milosti může svět obdržet pouze s tvým přičiněním.

Žízním dávat ještě více, než ty žízníš přijímat.

Žádej ode mne všechno, co potřebuješ. Neobávej se být neskromný. Mou radostí je dávat.

Pojď ke mně se všemi svými drahými. Se všemi členy své rodiny i s těmi, o které se nějakým způsobem staráš. Já je miluji nekonečně víc, než si vůbec umíš představit.




Autor: Louis Evely - Info o autorovi

to, co na nás církev žádá, je, abyste se přičinili, aby vaše děti ve svých osmnácti letech chápaly smysl Boha a měly chuť chodit na mši. Máte tedy čas! Je to závod, v němž jde o hloubku, ne o čas. Chtějí se k vám vaše děti připojit? Netouží-li po tom, musíte se změnit vy, ne ony.

Nemají-li děti touhu, aby se vám podobaly, není třeba pokoušet se o to a vnucovat jim jako vzor někoho, komu se podobat nechtějí. Budete-li se modlit vy, budou i ony toužit, aby se modlily. Stal jste se tím, komu by se i vaše děti chtěly podobat?

Máte-li děti vychovávat v náboženství, je vaší první povinností docílit, aby na vás děti naléhaly. Jinak nestojíte z hlediska náboženské výchovy za nic.

A jednoho dne, když ho viděli, jak se vrací, plný světla, proměněný, zářící, vznešený, plný míru a štěstí, tu si řekli: " Odkud přichází, co se to s ním děje? Co se mu přihodilo? Odešel se modlit a umí se modlit." A nakonec řekli: "Pane, nenaučíš nás také modlit se?"

Pohleďte na Kristovu metodu v evangeliu: Nikdy nenutil apoštoly, aby se modlili – zdá se, že je k tomu ani nenabádal. Ale sám se modlil. Modlil se celé noci na hoře.

Bůh se vůči nám nijak nepojistil. Řekl: "Nechám jim úplnou svobodu, budu je však tolik milovat, budu jim tak často odpouštět, budu je tak trpělivě snášet, že se nakonec probudí a budou mne milovat tak, jak miluji já je."

Pohleďte na svého ukřižovaného Boha a uvažte, kdo víc na kom závisí, kdo víc visí, kdo je víc připoután, víc závislý, bezmocnější, zranitelnější?

Ano, jsme závislí na Bohu v řádu milosti, života, existence, odpuštění. Bůh je však na nás závislý v řádu lásky, protože nás miluje o tolik víc než my jeho.

Budoucnost dětí záleží v tom, že se osvobodí od rodičů. Budoucnost rodičů je v tom, že zůstanou dětem k dispozici.

Otec je v podstatě ten, kdo není vůči druhému pojištěn. Snad je jádro křesťanství v tom, když pochopíme, že Bůh je na nás víc závislý než my na něm. Že jsou rodiče víc závislí na dětech než děti na rodičích.




Autor: Pierre Marie od Kříže - Info o autorovi

Má modlitba! Jakou cenu přikládám slůvku „má“? Jistě větší, než samotné modlitbě. Chtěl bych se v tomto oboru stát mistrem, s Pánem stále na dosah, k mým službám. Můj rozhovor s ním by spočíval v jeho stálém ujišťování, že je se mnou spokojen… ostatně jako já sám se sebou.

Má modlitba. Jak rád bych ve své modlitbě uspěl. Jak rád bych se při ní těšil z oblažující Boží přítomnosti, pociťoval Boží lásku a vyšel z modlitby osvícený, zapálený. Chtěl bych mít Boha ku pomoci, až mi začne chybět svět. Často jako by se jednalo téměř o ultimatum: Pane, právě jsem za tebou přišel v modlitbě, a ty tu nejsi, abys mě uvítal…?

Ono tiché vlastnění uskutečněných projektů, lidský úspěch, který bychom si rádi zachovali… i na ústupu z výsluní. Pojďte se na mě podívat, jak tu visím na svém kříži…

Kouzlo slávy! Satan dobře věděl, co bude pokušením i pro samotného Ježíše, když mu ukázal „všechna království světa a jejich slávu.“ Kdo by ve větší či menší míře nepodlehl jejich svodům?

Čím více milujeme Boha, tím více nás trápí, jak málo ho milujeme.

Modlitba nás takto ožebračí, aby nás obohatila. Svlékne z nás člověka, za kterého se pokládáme, a navrátí nás k tomu, jací skutečně jsme. Probudí v nás silnou nechuť ke všemu, co není pravda.

Modlitba nás staví pod Boží pohled a dává nám i podíl na Božím světle. Najednou vidíme i svoji bídu. Stojíme-li před Bohem tváří v tvář, všechny masky spadnou.

Modlitba se neobejde bez určité trvalé životní askeze. „Pohodlí a modlitba nejdou dohromady“ píše sv. Terezie. V tomto smyslu si roztržitost při modlitbě způsobujeme naprosto vědomě.

Jací bychom chtěli být v modlitbě, takoví musíme být i před modlitbou.

Cílem modlitby je v první řadě příchod Božího království do nás a do světa.

Podlehnout pokušení beznaděje a zanechat modlitby znamená ztratit tu nejlepší příležitost, jak se přiblížit k Bohu.

Vytrvat v modlitbě znamená zůstat v Boží ruce.

Vytrvalost v bezútěšné modlitbě je výborná. Pomáhá nám postupovat dál, protože tak nečiníme pro naše vlastní potěšení, ale pro našeho božského přítele.

Podstatou lásky je milovat nezištně, zdarma.




Autor: Faustina Kowalska - Info o autorovi

Čím větší je tvoje bída, tím větší máš právo na moje milosrdenství.

Nechci tě nechat samotnou. A tak když jsem odcházel z této země, zanechal jsem sám sebe ve Svátosti oltářní, protože jsem chtěl být stále s tebou. Tady je příbytek mého milosrdenství, tady je lék na tvé nemoci.

Věz, moje dítě, že když ve svatém přijímání přicházím do tvého srdce, mám ruce plné milostí a toužím ti je dát. A jak mě bolí, když si jich nevšímáš, necháváš mě samotného a zabýváš se něčím jiným.

Všechny tvé hříchy nezranily moje srdce tak bolestně, jako tvoje nedůvěra. Když tě nepřesvědčí o mé lásce moje smrt, co tě přesvědčí? Jak velmi toužím se s tebou sjednotit.

Když lituješ (svých hříchů), moje štědrost vůči tobě je bez hranic. Moje milosrdenství tě zahrnuje a ospravedlňuje. Zapomínám na hořkost, kterou jsi plnila mé srdce, a raduji se z tvého návratu. Ale nejvíc mě zraňuje nedůvěra v mou dobrotu.

Moje milosrdenství je větší než tvoje bída i bída celého světa. Kdo může změřit moji dobrotu? Kvůli tobě jsem sestoupil z nebe na zem, kvůli tobě jsem dovolil, aby mé přibili na kříž, kvůli tobě jsem dovolil kopím probodnout své srdce a otevřel jsem ti pramen milosrdenství, kde se ztrácejí všechny hříchy a bolesti.

Kdybys věděla, jak velkou cenu má jeden skutek čisté lásky ke mně, zemřela bys radostí. Říkám to proto, abys se mnou byla neustále spojena skrze lásku, neboť to je cíl tvého života.

Přicházej ke mně pro odpuštění, neboť já jsem vždy připravený ti odpustit. Kolikrát mě o to prosíš, tolikrát oslavuješ mé milosrdenství.

Tak mi odkryj všechny rány svého srdce. Já je vyléčím a tvé utrpení se stane pramenem tvého posvěcení. Takže měj důvěru! Nesmíš se zneklidňovat.

Příčinou tvých pádů je, že se příliš spoléháš sama na sebe a málo se opíráš o mne. Ale ať tě to příliš nermoutí. Vždyť máš co činit se mnou — s Bohem milosrdenství. Tvoje bída ho nevyčerpá.

Má dcero, nevěnuj tolik pozornosti nádobě milosti, ale více milosti, kterou ti dávám, vždyť nádoba se ti ne vždy líbí a pak i milosti váznou.

Řekni duším, že z tohoto zdroje milosrdenství duše čerpají milosti pouze nádobou důvěry. Bude-li jejich důvěra veliká, má štědrost je bez hranic.

Zahaluji svou přítomnost osobou kněze, ale sám působím v duši. Zde se setkává ubohost duše s Bohem milosrdenství.

Když se přicházíš vyzpovídat, buď si vědoma, že to já sám na tebe čekám ve zpovědnici.

Vždy, když přicházíš ke svaté zpovědi, celá se ponoř do mého milosrdenství s velikou důvěrou, abych na tvou duši mohl vylít hojnost své milosti.




Autor: Matka Tereza - Info o autorovi

Někdy pomůžeš lidem a oni to odmítají - to nevadí, pomáhej jim. Dáš světu to nejlepší ze sebe a odměnou je ti kopanec -to nevadí, dávej to nejlepší, co v tobě je.

Čestnost a upřímnost tě činí zranitelným - to nevadí, buď přímý a čestný.

Dobro, které dnes vykonáš, je zítra zapomenuto - to nevadí, konej dobro.

Když konáš dobro, přičítají to tvému egu - to nevadí, konej dobro.

Člověk je nerozumný, nelogický a sobecký - to nevadí, miluj ho.




Autor: Thomas Merton - Info o autorovi

Pokora je jediný klíč k víře, s nímž duchovní život začíná, protože víra a pokora jsou neoddělitelné. V dokonalé pokoře mizí veškerá sobeckost a vaše duše už nežije pro sebe nebo v sobě pro Boha, ale je ztracena a ponořena do Boha a proměněna do Boha.

Ale člověk, který je opravdu pokorný, si nemůže zoufat, protože v pokorném člověku už není něco takového, jako sebelítost. Je téměř nemožné přecenit hodnotu pravé pokory a její sílu v duchovním životě. Pokora v sobě obsahuje odpověď na všechny velké problémy duševního života.

Zoufalství je poslední vývojový stupeň pýchy tak veliké a tak zaryté, že si raději volí absolutní neštěstí zatracení, než aby přijala štěstí z Božích rukou a tak uznala, že On je s námi a že my nejsme schopni sami naplnit svůj ideál.

V každém člověku se ukrývá nějaký kořen zoufalství, protože v každém člověku je pýcha, která bují a vyhání listy a páchnoucí květy sebelítosti, jakmile nám dojdou naše vlastní zdroje. Ale vzhledem k tomu, že naše vlastní zdroje nevyhnutelně dojdou, víceméně všichni podléháme sklíčenosti a zoufalství.

Zoufalství je nejvyšším vyvrcholením sebelásky. Člověk ho dosáhne, když úmyslně odmítne veškerou pomoc od kohokoliv jiného, aby si vychutnal prohnilý luxus toho, že ví, že je ztracen.

A toto je vskutku její sláva: že tím, že neměla nic svého vlastního, že si neponechala nic ze „sebe“, co by se mohlo chlubit v čemkoli kvůli sobě, nepostavila žádnou překážku Boží milosti, a žádným způsobem neodporovala Jeho lásce a Jeho vůli. Proto od něj získala víc, než kterýkoliv jiný svatý. Maria … byla svobodná od jakékoliv poskvrny sobectví, jež by mohla zatemnit Boží světlo v jejím bytí.

Dílo, které v ní bylo vykonáno, bylo čistě Božím dílem. „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný.“ Mariina sláva je čistě a jednoduše slávou Boha v ní a ona může jako každý jiný říct, že nemá nic, co by od Něj nepřijala skrze Krista.

Zapomíná se, že Mariina hlavní sláva je v její nicotnosti, v tom, že je „děvečkou Páně“, je tou, jež se stala Matkou Boží jednoduše na základě milujícího podřízení Jeho pokynům, v čisté poslušnosti víry. Není požehnaná pro nějakou mytickou rádoby božskou výsadu, nýbrž jako někdo, kdo při svých lidských a ženských omezeních uvěřil. Je to víra a věrnost této pokorné děvečky, „plné milosti“co jí umožňuje být dokonalým Božím nástrojem a ničím víc, než nástrojem.

Na to sami katolíci často zapomínají, a proto nepřekvapuje, že ti, kdo nejsou katolíky, mají často chybnou představu o katolickém uctívání Matky Boží. Představují si, a někdy jejich důvody chápeme, že katolíci přistupují k Blahoslavené Panně téměř jako k nějaké božské bytosti, jako kdyby měla nějakou svou vlastní slávu, nějakou svou vlastní moc, nějakou svou vlastní velebnost, která by ji stavěla na roveň se samým Kristem.

Je velice příhodné mluvit o Marii jako o Královně a jednat tak, jako byte věděli, co to znamená, že má trůn nad anděly. To by ale nikoho nemělo vést k tomu, aby zapomněl, že její největší výsadou je její chudoba a její největší slávou je to, že je nejvíc skrytá, a zdrojem veškeré její moci je to, že je jako nic v přítomnosti Krista, Boha.

Pokorný člověk se totiž nebojí neúspěchu. Ve skutečnosti se nebojí ničeho – ani sebe, protože dokonalá pokora v sobě zahrnuje dokonalou důvěru v moc Boha, před Nímž žádná jiná moc nic neznamená a pro Něhož neexistují žádné překážky.

Pokorný člověk může dělat velké věci s neobvyklou dokonalostí, protože se už nezabývá nepodstatnými věcmi, jako jsou jeho vlastní zájmy a jeho pověst, a proto už nepotřebuje mrhat svými silami na jejich obranu.

Kdybyste byli opravdu pokorní, nestarali byste se o sebe vůbec. Proč byste měli? Zajímali byste se jen o Boha a o jeho vůli a o objektivní řád věcí a hodnot tak, jak jsou, a ne tak, jak je vaše sobeckost chce mít.

Pokorný člověk přijímá chválu tak, jako čisté okno přijímá paprsek slunce. Čím je světlo opravdovější a silnější, tím méně vidíte sklo.

Pokorný člověk se nerozrušuje chválou. Vzhledem k tomu, že se už nezabývá sám sebou a protože ví, odkud přichází dobro, které v něm je, neodmítá chválu, protož ta patří Bohu, kterého miluje.

Světec ví, že svět a vše, co Bůh stvořil, je dobré, kdežto ti, kdo nejsou svatí, si buď myslí, že stvořené věci jsou nesvaté, nebo se o tuto otázku nezajímají, protože se starají jen sami o sebe. Světec se nikdy nad ničím neuráží a nesoudí ničí hřích, protože nezná hřích. Zná Boží milosrdenství. Ví, že jeho posláním na zemi je přinášet toto milosrdenství všem lidem.

Někteří mají za to, že svatý nemůže ani vypít sklenici chladné vody, aniž by neudělal úkon chladné kajícnosti za to, že utišil žízeň, jako by šlo o smrtelný hřích. Jako kdyby pro světce byla každá reakce na krásu, na dobrotu, na něco příjemného, pokleskem a hříchem.

Zaměňovat takovou modlu s Bohem je tím nejhorším druhem sebeklamu. Dělá z člověka fanatika, který už není schopen trvalého styku s pravdou, není už schopen opravdové lásky.

Ti, kdo se snaží … jednat s dobrými věcmi od Boha, jako by to bylo něco zlého, se pouze utvrzují v hrozném klamu. Jsou jako Adam vinící Evu a jako Eva vinící hada v ráji. „Žena mě sváděla. Víno mě svádělo. Žena je zhouba. Víno je jed. Tím, že je budu nenávidět, se budu líbit Bohu. To jsou myšlenky a postoje dítěte, divocha a modláře, který se snaží magickým zaříkávání, a kouzelnými slovy chránit své sobecké já a usmířit malého nenasytného boha ve svém srdci.

Neodpoutáváme se od věcí, abychom se připoutali k Bohu. Ale spíše se odpoutáváme od sebe sama, abychom všechny věci viděli a užívali v Bohu a pro Boha. To je zcela nová perspektiva, kterou mnohá upřímně mravná asketická mysl vůbec nevidí.

Bůh je svatost. Všechna stvoření jsou svatá do té míry, do jaké se podílejí na jeho bytí. Lidé jsou povoláni být svatí daleko vznešenějším způsobem – tím, že se budou podílet na Boží vznešenosti.

Světec není ani tak člověkem, který si uvědomuje, že je ctnostný a svatý, jako tím, kdo je zaplavený Boží svatostí.

Bůh se dává těm, kdo se dávají jemu.

Nemyslím nutně rozjímat o kříži, ale alespoň s láskou a pokorou hledět na Krista na kříži. Protože jeho kříž je pramenem celého našeho života a bez něj modlitba vysychá a všechno umírá.

Kontemplativní život se stává strašně jalovým a šedivým, jestliže několik dní výslovně nemyslíte na Kristovo umučení.

Ve všech aspektech života je tím nejvyšším dobrem, jež zahrnuje všechno ostatní, Boží vůle. Bez ní nejsou kontemplace a ctnost ničím. Tou první pohnutkou v každé modlitbě, společně s vírou v jeho přítomnost, by měla být touha poznat jeho vůli a vzdát se sám sebe, zcela oddán všem jeho plánům a záměrům, které s námi má.

Naše touha po Bohu musí vycházet od Boha a být řízena jeho vůlí, má-li něco znamenat v nadpřirozeném řádu. A tak nestačí přiřítit se do kostela s touhou po kontemplaci nebo dělat spoustu dobrých skutků a ctnostných úkonů s touhou po svatosti.

Pramenem všeho trápení je naše vlastní iluze, že jsme něco jiného než prach.

Očekáváme příliš mnoho od sebe, zatímco bychom měli očekávat všechno od Boha, na kterém jsme naprosto závislí.

Jedním z důvodů, proč jsme méně horliví, než bychom měli být, je to, že mrzačíme svého vlastního ducha tím, že se bereme příliš vážně.




Autor: papež František - Info o autorovi - Web

Vždy si pamatujte: Kdo jsem já, abych druhého soudil? Stydět se a otevírat své srdce – kéž nám Pán daruje tuto milost.

Kdybychom my všichni – národy, jednotlivci, rodiny, městské čtvrti – měli tento postoj, kolik pokoje by bylo v našich srdcích! Milosrdenství nás naplňuje pokojem.

Milosrdní lidé mají obrovské srdce. Řekne-li jim někdo: „viděl jsi, co tamten udělal?“ s milosrdenstvím odpoví: „stačí mi to, co jsem udělal já.“ To je cesta milosrdenství, o kterou musíme prosit.

Je třeba prosit Pána, abychom byli milosrdní, neboť to je milost, být schopni těchto dvou postojů: s hanbou uznávat své vlastní hříchy a zapomínat na hříchy a urážky druhých.

Soudíme také Boha, protože si myslíme, že by měl hříšníky trestat, odsoudit je k smrti a ne jim odpouštět. Pak nám opravdu hrozí, že zůstaneme mimo Otcův dům!

Jaké je však nebezpečí? Nebezpečí je v tom, že se budeme považovat za spravedlivé a soudit druhé.

Ale není to sentiment a naivita. Naopak, milosrdenství je opravdová síla. Jedině láska to dokáže – v tom je Boží radost. Bůh má radost, když jeden z nás hříšníků přichází k němu a prosí jej o odpuštění.

Ano, Bůh je radostný. Je to zajímavé. A co je Boží radostí? Boží radost je odpouštět. Je to radost pastýře, který našel svoji ztracenou ovci, radost ženy, která našla ztracenou minci, radost otce, který přijímá domů ztraceného syna… Tady je celé evangelium, celé křesťanství.

Nezdá se vám, že všichni potřebujeme ještě víc činorodé lásky? Nikoli takové, která se spokojí s povrchní a nezúčastněnou pomocí, nýbrž lásky, která na sebe bere těžkosti a utrpení bližního.

Nezdá se vám, že naše doba potřebuje ještě víc bratrského sdílení a lásky? Život dostane chuť, nechá-li se prostoupit Boží láskou!

Je pravda, že já mohu mluvit s Pánem, žádat jej okamžitě o odpuštění, úpěnlivě prosit. A Pán odpouští, okamžitě. Ale je důležité, že jdu do zpovědnice,… nechává mě pokleknout proti Matce církvi, která je povolána rozdávat Boží milosrdenství.

Zpovídat se před knězem je způsob, jak vložit svůj život do rukou a do srdce někoho jiného, který v tu chvíli jedná jménem a na účet Ježíše.

Jsme společenské bytosti a odpuštění má společenský aspekt, protože i lidstvo, moji bratři a sestry budou zraněni mým hříchem.

Jestli nejsi schopný mluvit o svých chybách s bratrem, buď si jist, že nebudeš schopen o nich hovořit ani s Bohem, a skončíš tak, že se budeš zpovídat před zrcadlem, před sebou samým.

Láska Boží existuje i pro ty, kdo nejsou ve stavu přijmout svátost: i ten muž či žena, ten mladý chlapec nebo dívka jsou Bohem milováni, jsou jím vyhledáváni, potřebují požehnání. Buďte k těmto osobám jemní.

Když jsem zpovídal, vždy jsem myslel na sebe samého, na své hříchy, na svoji potřebu milosrdenství a tudíž jsem se snažil odpouštět mnoho. … Někdy jsem se přistihl, že myslím na to, že by některým velice přísným osobám prospělo nějaké uklouznutí, protože by se tak poznáním, že jsou hříšní, setkali s Ježíšem.…

Být zpovědníkem je velká odpovědnost. Zpovědníci mají před sebou ztracené ovečky, které Bůh velmi miluje, jestli se jim neumožní, aby pochopili lásku a milosrdenství Boží, vzdálí se a možná už nepřijdou. Tudíž obejměte je a buďte milosrdní. A i když nemůžete dát rozhřešení, dejte aspoň požehnání.

Myslím na zpovědníka, kterého jsem potkal u nás ve farnosti, bylo mi 17 let. Cítil jsem se zaplaven milosrdenstvím Božím, když jsem se u něj zpovídal. Když následujícího roku zemřel, hodně jsem plakal. Proč? Protože jsem ztratil člověka, který mi dal pocítit milosrdenství Boží.

Mohu říci, že zárodek milosrdenství, které pro mě představuje nejdůležitější poselství od Boha, se pomalu rodil v mém kněžském životě jako důsledek mé zkušenosti zpovědníka.

Vzpomínám na jednoho velkého zpovědníka, kapucína, říkal mi: odpouštím mnoho a občas mě přepadnou výčitky, že jsem odpustil příliš. Pak jdu do naší kapličky před svatostánek a řeknu Ježíšovi: Pane, odpusť mi, že jsem odpouštěl příliš. Ale to ty jsi mi dal špatný příklad!

Budou Vánoce, pokud jako Josef dáme prostor tichu; pokud jako Maria přitakáme Bohu; pokud jako Ježíš budeme nablízku tomu, kdo je sám; pokud jako pastýři vyjdeme ze svých ohrad, abychom přebývali s Ježíšem.

Pokud Vánoce zůstanou jenom hezkými tradičními svátky, jejichž středem jsme my a nikoli On, bude to ztracená příležitost.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Josef: vstát, abychom vykonali, co chce Bůh, byť to není podle našich plánů.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Maria: v poddajnosti důvěřovat Bohu, aniž bychom rozuměli, co činí.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Ježíš, který přišel pro nás nuzné, a sestoupit k těm, kteří nás potřebují.

Vánočním dárkem jsi ty, když jsi opravdovým přítelem a bratrem všech lidských bytostí.

Vánoční hvězdou jsi ty, když někoho přivedeš k setkání s Pánem.

Vánočním zvonem jsi ty, když svoláváš a spojuješ lidi kolem sebe. Vánočním andělem jsi ty, když zvěstuješ celému světu poselství míru, spravedlnosti a lásky.

Jsi také světlem Vánoc, když svým životem, svou dobrotou, trpělivostí, radostí a štědrostí ozařuješ cestu ostatních.

Ty jsi vánoční nocí, když pokorně a pozorně přijímáš ticho Spasitele světa bez hluku a velkolepých oslav; ty jsi úsměvem důvěry a něhy, vnitřním pokojem nikdy nekončících Vánoc, které v tobě nastolují Boží království.

Milosrdenství je Boží jednání, které objímá, je to obdarování Boha, který přijímá, který pokleká k modlitbě. Milosrdenství je osobním průkazem Boha.

Myslím na církev jako na polní nemocnici, kde se léčí především závažná zranění. Církev, která zahřeje srdce lidí blízkostí a sounáležitostí.

Milosrdenství je první vlastností Boha. Je to jeho jméno. Neexistuje situace, ze které bychom se nemohli dostat.

Aby se to mohlo stát, je nutné vyjít z kostelů a farností, vyjít ven a hledat lidi tam, kde žijí, kde prožívají svá utrpení i naděje.

Církev není na světě, aby trestala, ale aby umožnila shledání s tou vášnivou láskou, kterou je Boží milosrdenství.

Pán nás pomazal v Kristu olejem radosti a toto pomazání nás vybízí, abychom přijali a nesli tento obrovský dar: kněžskou radost a veselí. Radost kněze je drahocenným darem nejenom pro něho, ale i pro celý věřící lid Boží.

Kněz je nejchudší z lidí, pokud jej Ježíš neobohacuje Svojí chudobou; je nejneužitečnější služebník, pokud jej Ježíš nenazývá přítelem, nejhloupějším z lidí, pokud jej Ježíš trpělivě nepoučuje jako Petra; nejbezbrannější z křesťanů, pokud jej Dobrý Pastýř neposiluje uprostřed stádce.

Spatřuji tři příznačné charakteristiky naší kněžské radosti: je radostí, která nás pomazává (avšak nečiní nás mazanými, rozmazlenými a namyšlenými), je radostí nezkazitelnou a je radostí misionářskou, která ozařuje všechny a přitahuje všechny, počínaje těmi nejvzdálenějšími.

Sestrou kněžské radosti je chudoba. Kněz je chudý na pouhou lidskou radost: zřekl se mnohého! A poněvadž je chudý a dává mnohé druhým, musí svoji radost žádat od Pána a od věřícího Božího lidu.

Sestrou kněžské radosti je poslušnost. Poslušnost církvi a také sjednocení s Bohem Otcem, od něhož pochází každé otcovství. A také poslušnost církvi ve službě: disponibilitu a pohotovost ke službě druhým vždy a co nejlépe podle vzoru „Naší Paní spěchající“.




Autor: Jacques Philippe - Info o autorovi

Blahoslavení, kdo dokážou milovat svoji ubohost, protože je vynikající příležitostí k tomu, aby Bůh mohl projevit nekonečnost své lásky a milosrdenství. Tato cesta chudoby, která je také cestou lásky, je nejpřínosnější pro náš růst, postupné získávání všech ctností a pro očišťování se od chyb.

Blahoslavení ti, kteří vedeni Duchem Svatým dosáhli toho, že nedělají ze své slabosti drama, ale přijímají ji radostně, protože se naučili nevkládat všechnu naději v sebe, ale v Boha.

Kdo přijme, že je slabý, malý, často padá a není ničím v očích svých ani v očích ostatních, ale přehnaně se tím netrápí (vždyť ví, že jeho láska a důvěra v Boha jsou nekonečně důležitější a hodnotnější než jeho vlastní chyby a nedostatky), ten miluje mnohem víc, než ten, koho dohání starost o vlastní dokonalost až k neklidu.

Nejdokonalejší chování není to, které nejlépe odpovídá naší představě o dokonalosti jako o bezvadné, neomylné a bez přehmatů.

Skutečná dokonalost je chování, v němž je nejvíce nezištné lásky k Bohu a nejméně pyšného hledání sebe sama.

Pravá svatost znamená naopak stále uznávat, jak naprosto jsme závislí na jeho milosrdenství.

To je hlavní podstatou této pseudosvatosti, ke které často směřujeme, a která by způsobila, že už bychom Boha nepotřebovali.

Ale v takovém postoji je mnoho pýchy. Koneckonců bychom se vlastně rádi obešli bez milosrdenství.

Přáli bychom si, abychom se směli objevovat před Hospodinem, jenom když jsme umytí a učesaní a sami se sebou spokojení.

Čekáme-li s pravidelnou modlitbou na to, až budeme spravedliví, můžeme čekat dlouho. Když naopak přijmeme to, že předstupujeme před Pána v hříšném stavu, uzdravuje nás a postupně nás přeměňuje ve svaté.

Kdo má modlitbu, má všechno, protože jen tak může Bůh svobodně vstoupit do jeho života a jednat a činit svou milostí zázraky.

Největším darem, jaký můžeme někomu dát, je umožnit mu, aby zakusil, co to modlitba je, a pomoci mu vytrvat na té cestě, což není vždycky snadné.

Pro církev je dnes nejdůležitějším úkolem zprostředkovat lidem žízeň po modlitbě a učit je, jak se mají modlit.

Naše Země je nemocná a jedině setkání s Nebem ji může uzdravit.

Jedná se o to, osvojit si postoj plný touhy po Bohu, vnitřního pokoje, modlitby a pozornosti k dění ve své duši. To předpokládá jistý druh bdělosti. Toto ovzduší vnitřního naslouchání nám Pomáhá rozpoznat zdroje a účinky těchto hnutí: Jedna v nás zanechávají radost a pokoj, jiná vzbuzují nepokoj a smutek.

Jedná se o to, osvojit si postoj plný touhy po Bohu, vnitřního pokoje, modlitby a pozornosti k dění ve své duši. To předpokládá jistý druh bdělosti. Toto ovzduší vnitřního naslouchání nám Pomáhá rozpoznat zdroje a účinky těchto hnutí: Jedna v nás zanechávají radost a pokoj, jiná vzbuzují nepokoj a smutek.

Když budeme upřímně toužit po duchovním rádci, a přesto ho nenajdeme, Bůh se postará jinak. Také častá zpověď, i když nepřejde v duchovní vedení, je důležitým prostředkem očišťování srdce a zdrojem světla pro pochopení, co se děje v naší duši.

Rozlišování toho, co v nás působí Duch svatý, se velice usnadní, když budeme mít možnost otevírat své srdce někomu, kdo nás může duchovně vést. Bůh žehná tomuto otevření srdce. Je to výraz pokory (nevystačíme si sami) a důvěry v druhého. Postoj otevřenosti je Bohu velice milý a neopomene na něj odpovědět svými milostmi.

Boží vnuknutí se objevují z hloubky našeho srdce. Musíme sledovat, co se v našem srdci děje, všímat si různých „hnutí“, umět rozlišit, zda jsou z nás, z působení ďábla, anebo od Ducha svatého. Výše uvedené rady nám pomohou, abychom získali schopnost být pozorní k tomu, co se v nás děje na té nejhlubší a nejdůležitější rovině.

Pro stále větší odhodlání nic Bohu neodpírat, pro odpoutání se, pro synovskou důvěřivost, pro lásku k tichu – pro to vše je modlitba nezbytná.

Duch svatý je duchem pokoje. Jeho pohnutky mívají podobu jemných a tichých doteků. Je potřeba snažit se uchovávat svoje srdce v pokoji. A snažit se o ticho, naplněné pozorností k Boží přítomnosti, k druhému, důvěřivým očekáváním a nadějí v Boha.

Je třeba udržet si odpoutané srdce, uchovat si jistou svobodu, odstup, vnitřní zdrženlivost. V duchovním růstu nám nejvíc brání připoutanost k vlastním představám, vlastní moudrosti,…

Abychom se mohli nechat vést Božím Duchem, potřebujeme velkou vnímavost a pružnost. Snažíme s na ničem nelpět ani hmotně, ani citově, ani duchovně.

Poslušnost událostem – události života jsou nejjistějším výrazem Boží vůle. Když Bůh vidí, že jsme schopni pokojně, s láskou a synovskou důvěrou přijmout, co nám události „vnucují“, není pochyb, že nám přidá osobnější vyjádření své vůle. Když naopak se neustále bouříme a zatvrzujeme se, těžko tato naše nedůvěra vůči Bohu dovolí Duchu svatému, aby řídil náš život.

Z lásky k Bohu přijímejme každou příležitost, kdy můžeme projevit poslušnost. Je samozřejmě třeba poslouchat více lidi, než Boha, ale je iluzí myslet si, že jsme schopni poslouchat Boha, když nedokážeme poslechnout člověka. V obou případech je potřeba překonat stejnou překážku, totiž lpění na sobě, na své vlastní vůli.

Je mnoho výrazů Boží vůle, které známe, aniž bychom potřebovali zvláštní vnuknutí: patří sem přikázání, povinnosti našeho stavu, požadavky našeho povolání atd.

Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Abychom obdrželi více vnuknutí, musíme být poslušni už těch, která dostáváme.

Ještě důležitější, než výslovná modlitba o tento dar, je naše pevné a stálé rozhodnutí poslechnout Boha v každé věci, velké i malé, bez výjimky. Čím větší odhodlání k úplné poslušnosti v nás Bůh vidí, tím víc vnuknutí nám dává. Toto nemá vést k přehnané úzkostlivosti: máme víc milovat poslušnost, než se bát neposlušnosti.

Je třeba po vnuknutích toužit a o ně prosit. Bylo by překvapivé, kdyby nám Bůh neodpověděl vnuknutím.

Není pochyb, že když Bohu řekneme z celého srdce děkuji za každou obdrženou milost a zvlášť za vnuknutí Ducha, dá nám další. Chvála očišťuje naše srdce a uzpůsobuje ho k přijímání Boží milosti a vnuknutí Ducha Svatého.

Milost být věrní v důležitých věcech se nám dostane, když budeme věrní v malých věcech. Věrnost jedné milosti přitahuje milosti další. Cesta poslušnosti vnuknutím Ducha je náročná, ale je to cesta svobody a štěstí.

Bůh nás volá k dokonalosti, ale není perfekcionista. A dokonalost se nepojí s vnější totožností s ideálem, ale s vnitřní věrností vnuknutím.

Naše svatost bývá často něco úplně jiného, než si sami představujeme. Tak jiného, že největší překážkou na naší cestě ke svatosti je možná naše přílišné lpění na naší vlastní představě o dokonalosti. Svatost, kterou po nás chce Bůh, je vždycky jiná, vždycky překvapující, ale nakonec krásnější.

Nemáme se snažit stát se svatými vlastními silami, ale najít způsob, jak jednat, aby nás svatými činil Bůh. Naše síly jsou omezené, Boží síla a láska jsou naopak bez hranic. Stačí svou slabost pokojně přijmout a složit všechnu důvěru a naději v Boha.

Dnešní svět potřebuje ze všeho nejvíce modlitbu. Z ní se mohou zrodit všechny ostatní obnovy, uzdravení, hluboké a plodné proměny naší společnosti, které si tolik přejeme.




Autor: Richard Rohr - Info o autorovi

Velké utrpení vás otevírá jiným způsobem. Věci se zde dějí proti vaší vůli – právě to činí utrpení utrpením. Můžete hodně zahořknout a uzavřít se, nebo zmoudříte, stanete se soucitným a naprosto otevřeným, protože vaše srdce změklo …. Existuje přímé spojení mezi láskou a utrpením. Když milujete hodně, budete prakticky určitě brzy trpět, protože jste druhému člověku předali moc nad sebou.

Pokud nepoznáte lásku a utrpení, nikdy nepoznáte to podstatné. Budete se snažit to zvládnout rozumově, samotný rozum vás ale do cíle nedovede. Musíte milovat „z celého svého srdce, z celé své duše a ze všech svých sil“, jinak to není vůbec láska. Takto láska funguje, a proto vede ke ztrátě kontroly nad děním. Z velké lásky jste ochotni cokoliv riskovat a nemít přitom žádná zadní vrátka.

Láska a utrpení jsou hlavními branami, které otevírají mysl a srdce, pronikají do nás a přinášejí nám dary velkorysosti, hloubky a sjednocení.

Láska je to, po čem toužíme a pro co jsme byli stvořeni - avšak právě utrpení často způsobí, že se naše duše otevře a začne tuto potřebu lásky, touhu a identitu pociťovat.

Dvě základní a univerzální cesty, na nichž lze dosáhnout univerzální proměny, … jsou k dispozici každé lidské bytosti, kterou Bůh stvořil: je to velká láska a velké utrpení. Nabízí se všem bez výjimky.

Pouze "bláznovství kříže" se dokáže vyrovnat s naším "svatým zápalem pro pořádek". Pouze tajemství kříže může rozluštit spletitá tajemství života. Bez jeho působení se z lidí středního věku stávají zahořklí, depresivní a negativní cynikové, protože pomíjivost a nedokonalost jim nedává smysl.

Láska a utrpení jsou součástí většiny lidských životů. Jsou našimi hlavními duchovními učiteli, a to více než Bible, církev, kněží, svátosti a teologové.

Láska a utrpení vyvolávají tajemné nenapodobitelné chemické procesy, které dokážou změnit život, založený na strachu na život založený na lásce. Není divu, že křesťanským symbolem spásy je ukřižovaný muž, který nám nabízí svou lásku.

Pouze láska a utrpení jsou dost silné, aby zničily obranné mechanizmy našeho ega a otevřely nás tajemství.

Kdo jsou lidé, kteří uprostřed temnoty odhalili hlubší význam víry? Téměř bez výjimky jsou to ti, kdo hodně trpěli nebo hluboce milovali. Tyto dvě zkušenosti jsou obvyklými body přesahu, ohnivými kruhy, a protože láska a utrpení jsou vždy na dosah, poznání pravé víry je dostupné všem.

Nemůžeme ve skutečnosti říkat „přijď království tvé“, když ve skutečnosti věříme, že nás spasí náš národ, politická strana, vojsko, banky a různé instituce. Věřím, že systémy tohoto světa lze používat i moudře, ale nikdy v ně nevěřme!

Ježíš říká: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ Loajální můžeme být vlastně jen k jednomu království: k Božímu, nebo ke svému. Z toho se nevykroutíme.

Boží království nahrazuje a dalece překonává všechna království ega a předčí i všechny společnosti i všechny formy odměny za osobní zásluhy.

Když na jednu stranu lidé zbožně volají“přijď království tvé“, je třeba, aby také dodali: „Ať odejde království mé“.

Jestliže se budeme snažit proměnit tento svět v Boží království, vždy to skončí tím, že budeme naštvaní a zklamaní. My nečekáme na příchod ideální církve ani dokonalého světa tady a teď a dokonce ani po smrti. Boží království je víc, než tohle všechno.

Utrpení a solidarita s utrpením druhých mají ohromnou schopnost „v nás udělat místo“. Jsou pravděpodobně našimi nejdůležitějšími duchovními učiteli.

Radost, ovšem „ne jako dává svět“, vždycky přichází jako dar těm, kteří na ni čekají, počítají s ní a udělali si pro ni v sobě místo. Motýla nechytnete tak, že za ním budete běhat.

„Přijď, Pane Ježíši“ znamená skok do svobody a odevzdání se, které se po právu nazývá ctností naděje.

Toto očekávání budoucí plnosti udržuje náš život otevřený, zvláště vůči milosti a budoucnosti vytvořené Bohem a nikoliv námi.

Adventní zvolání „Přijď, Pane Ježíši“ znamená, že celé křesťanské dějiny je třeba prožívat v uvážené prázdnotě, v záměrné nenaplněnosti. Dokonalá plnost teprve přijde a my ji nemáme vyžadovat už teď.




Autor: Robert Sarah - Info o autorovi

Vnější projevy blízkosti nejsou vždy jejím nejlepším důkazem. Naši nejlepší přátelé jsou někdy od nás daleko, ale to jim nebrání v tom, aby nás měli hodně rádi. Otec nemusí být nutně u svých dětí nepřetržitě po celý jejich život, ale to neznamená, že se o ně méně stará-

Moderní doba v Božím mlčení ráda vidí snadný důkaz neexistence Boží: když existuje zlo a utrpení, není možné, aby existoval on. Bůh má svůj tajemný způsob, jak nám být v našich zkouškách nablízku. Láska svou podstatou znamená skok do neznáma.

Jestliže člověk ustrne v materialistických a racionalistických jistotách, vždycky sází na tuto hypotetickou opuštěnost Bohem.

Důležité je žádat po těchto lidech přátelsky a jemně, aby přijali tajemství Božího mlčení v aktu odevzdanosti a víry ve spásonosnou dimenzi utrpení.

Nalézt vhodná slova, abychom k lidem, kteří se vzdálili od Boha, promlouvali s úctou a užitkem, není snadné. Je třeba se vyzbrojit bratrským soucitem a moudrou metodou a dát se nést modlitbou, jež je dílem Ducha.

Jenomže hřích mě ochromuje: Jak je možné energii života v Bohu naroubovat na něco, co není? … Co tedy řekneme? Máme setrvat v hříchu, aby se tím hojněji projevila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece už odumřeli. Jak bychom v něm ještě mohli žít?

Mnohým připadá normální, že je Bůh zahrne svým milosrdenstvím, přestože setrvají v hříchu…

(Mnozí) Nejsou schopni dohlédnout, jaká cena byla za nás zaplacena na kříži, když nás Pán vykoupil z poroby hříchu a smrti. Domnívají se, že díky nekonečné Boží dobrotě je všechno možné, třebaže se rozhodli ve svém životě nic neměnit.

Mnozí věřící se radují, když se mluví o Božím milosrdenství, a doufají, že radikálnost evangelia by se mohla zmírnit ve prospěch těch, kdo se rozhodli žít v rozporu s ukřižovanou láskou Pána Ježíše.

Vždyť jestliže věřící stále ještě milují Církev a papeže, ale neuplatňují její učení a ve svém životě nic nemění, ani když vyslechli Petrova nástupce v Římě, co můžeme očekávat od budoucnosti?

Vyvstává tedy jednoduchá otázka: Musí svět změnit postoj, nebo Církev svou věrnost Bohu?

Tváří v tvář všem problémům je třeba se vrátit k základům křesťanské naděje a potvrdit, že život zde na zemi je jen část naší existence, která bude pokračovat a nalezne svůj cíl na věčnosti.

Tímto individualismem se dává ovlivnit i mnoho křesťanů. Někdy mohou mít potíže s tím, aby se cítili doma uvnitř Katolické církve v její tradiční podobě, s dogmaty, zákony, exhortacemi a Magisteriem. Tento posun je samozřejmě ještě důležitější, pokud jde o mravní otázky.

V tomto kontextu se může stát, že osobní zkušenost je důležitější než pravidla stanovená církví. Je-li středem, kolem něhož se všechno točí, jedinec, pak si slovo církve může každý vykládat podle svého, tak, aby odpovídalo jeho vlastním představám.

Jedním z nejvýznačnějších rysů naší doby je subjektivismus. Jedinou normu představují pocity a osobní touhy. Moderní člověk často považuje tradiční hodnoty za vykopávky.

Peníze jsou potřeba, ale existuje něha, která může pocházet pouze od Boha.

Skutečná úleva, kterou máme přinášet chudým a trpícím, není jen materiální, ale duchovní. Je třeba zjevovat Boží lásku, soucit a blízkost.

Tato milosrdná láska je součástí poslání Církve, které spočívá v odhalování lásky a něhy Boží, pomoci při znovuobjevování přítomnosti, soucitu a milosrdné lásky Otcovy uprostřed našeho strádání.

Milosrdná láska má hodnotu sama o sobě, jako svědectví o Bohu, které přesahuje její technickou, ekonomickou, politickou nebo sociologickou účinnost.

Skutečná milosrdná láska není ani almužna, ani humanitární solidarita, ani filantropie: je to vyjádření Boha a prodloužení Kristovy přítomnosti v našem světě.




Autor: Pio z Pietrelciny - Info o autorovi

Rozhodně nemějte důvěru v sebe samou. Všechno dobro musíme očekávat z nebes.

Je opravdu potřeba mít trpělivost s vlastními nedokonalostmi a vytěžit z toho všeho svaté sebeponižování.

Kráčejte v prostotě po Božích cestách a netrapte neužitečně svého ducha.

Všechno konejte zpříma a s touhou líbit se hlavně Bohu.

Nezkoumejte, jestli to, co děláte, je hodně, nebo málo, jestli to bylo dokonalé nebo méně dokonalé, varujte se hlavně hříchu.

Modlit se hodně znamená bušit na bránu toho, k němuž se modlíme, a to musí vycházet z ustavičného a zbožného rozplamenění srdce.

Bez opravdové a upřímné eucharistické zbožnosti apoštolát ztrácí sílu a vystavuje se velkému nebezpečí i věrnost vlastnímu kněžskému povolání i povolání ke službě v církvi.

Tímto svrchovaně nadpřirozeným tajemstvím musí kněz živit svůj vlastní duchovní život i duchovní život věřících.

Mše svatá je vyvrcholením eucharistického kultu a kněz je v první řadě určen k tomu, aby sloužil mši svatou.

Pokud si nejsi opravdu jistá, že jsi mimo Boží milost, nesmíš se vzdávat svatého přijímání.

Dělej úkony odevzdanosti do Boží vůle nejen zrána, ale také během dne a navečer a zachovej si přitom klidného a radostného ducha.

Moje drahá dcero, uplatňuj především cvičení v jemnosti a poddanosti Boží vůli, a to nikoliv pouze v mimořádných věcech, ale zejména v těch docela nepatrných záležitostech všedního dne.

Takové dítě je si jisto, že ho otec nikdy nenechá hladovět a že mu obstará potravu podle toho, co potřebuje a co mu chutná.

Vrhni se do otcovy náruče jako malé děcko, které každého dne jí to, co dá na stůl jeho otec.

Neznepokojuj se, protože nemůžeš sloužit Bohu podle svých vlastních představ. Když se poddáš jeho vůli, budeš mu sloužit lépe, protože mu nebudeš sloužit tak, jak chce on a nikoliv tak, jak chceš ty.




Autor: Marek Vácha - Info o autorovi - Web

Udělej prosím tu zkušenost, že nebe je na tvé straně. Vytrvej v modlitbě, den za dnem, měsíc za měsícem, když budeš cítit při modlitbě radost a když nebudeš cítit při modlitbě radost. Jdi dál, nejde o radosti. Modlitba připraví půdu tvé duše, až přijde déšť, a on přijde.

Pak jednej, a není možné, aby se něco nestalo, aby se věci neposunuly vpřed, aby lavina zůstala nahoře a neuvolnila se. Způsobem, který je možná v tuto chvíli mimo fantazii, nebo způsobem, který – zdá se – vyvolává opačný účinek, než jaký by sis přál. Nebe je na tvé straně. Vytrvej v modlitbě.

Nejprve se za to pomodli, ale dej si přitom pozor, co říkáš, soustřeď se s plnou vážností, važ slova a vlož situaci do Boží lásky.

Je to přesně naopak. Modlitba má otevírat vztah k čemukoli a ke komukoli. Má předcházet setkání, ta příjemná i ta nepříjemná.

Většinou modlitbu neuvěřitelně a naprosto podceňujeme. Napřed zkusíme podle rozumu a fantazie řešení za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté a za páté, a když selžou všechny možnosti, a už nevíme z které do které, aha, tak se v nouzi nejvyšší za to ještě pomodlíme. Co už taky zbývá!

Právě naopak, když jsi na tom nejhůř, modli se, vždyť kam jinam než do milosrdenství Božího se chceš utéct?

Žádný tvůj hřích, byť sebetěžší, žádné tvé zoufalství se sebe samotného ti nemůže, nesmí v modlitbě zabránit!

Věřím, že ať už se modlíš z jakéhokoli důvodu a v jakékoli situaci, všechno je dobře, modli se z jakéhokoli důvodu, ale hlavně se modli. Vzpomeň si ale, až ti bude zase dobře, pak dej taky Bohu svůj čas.

Na svatbě v Káni Maria nesděluje Ježíšovi, jaká je situace a jaké řešení by bylo nejvhodnější a to správné, nýbrž jen tiše říká: Nemají víno (Jan 2,3). … pak se začnou dít věci, které jsou mimo fantazii běžného katolíka.

V modlitbě přistupuj k Bohu s radostí a vděčností za dar života, se všemi starostmi a problémy. Neraď příliš Bohu, co má dělat přesně. Jeho řešení jsou nečekaná a typicky jiná, než vymyslíš.




Autor: Jean Vanier - Info o autorovi

Je to hluboká zkušenost vědět, že jsme Bohem milováni a podporováni se všemi svými ranami a s celou svou malostí. Všichni jsme smrtelní a křehcí, ale všichni jsme rovněž vzácní a jedineční; všichni můžeme postupovat k větší svobodě.

Nemůžeme druhé přijmout takové, jací jsou, a odpustit jim, pokud neobjevíme, že Bůh i nás opravdu bere takové, jací jsme, a že nám odpouští.

Pro zlo, které vidíme mimo sebe a s nímž bojujeme, si nevšímáme zla, které přebývá v nás samotných.

Když totiž škatulkujeme lidi, odpíráme jim tak možnost růstu. Ježíš nám říká, abychom nesoudili a neodsuzovali. Když soudíme, je to často proto, že v sobě máme něco, kvůli čemu se cítíme vinní a co nechceme sami vidět nebo ukazovat jiným. Je snazší mluvit a vycházet ze svých zranění než ze svého středu, v němž je přítomen Ježíš.

Dokud se nesmířím se svými vlastními slabostmi, nebudu se moci opravdu rozvíjet. Tak snadno si všimneme nedokonalosti druhých, místo toho, abychom zdůraznili, co je v nich dobrého.

Dokud se nesmířím se svými vlastními slabostmi, nebudu se moci opravdu rozvíjet. Tak snadno si všimneme nedokonalosti druhých, místo toho, abychom zdůraznili, co je v nich dobrého.

Doopravdy nevíme, co je to milovat, dokud jsme nemuseli milovat lidi, kteří se dají milovat jen těžko, nebo dokonce vůbec.

Jen tak se mohu smířit nejen se svými nedostatky a slabostmi, ale i s nedostatky a slabostmi ostatních. I oni totiž našli u Boha odpuštění a mohou se tak rozvíjet ke svobodě a lásce.

Nebudu se tak moci opravdu rozvíjet. Když ale připustím, že mám slabosti i chyby, ale že je mi zároveň odpuštěno, mohu postupovat k vnitřní svobodě a k opravdové lásce.

Dokud se nesmířím s tím, že jsem směsicí světla i stínů, kvalit i nedostatků, zralosti i nezralosti, lásky i nenávisti, dokud neuznám, že jsme všichni dětmi jednoho otce, dokud nepřestanu rozdělovat svět na „nepřátele“ („ty špatné“) a na „přátele“ (ty „dobré“), nepřestanu kolem sebe stavět bariéry a šířit kolem sebe předsudky.

Poselství evangelia spočívá v tom, že se máme stávat slitovní. Pokud se staneš mužem nebo ženou slitování, budeš se podobat Ježíši.



Po kapkách...
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest