katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Po kapkách - výpis dle autorů (setříděné dle příjmení a jména)

Výpis dle data        Výpis dle autorů



Autor: André Daigneault - Info o autorovi

Opravdová svatost se neobejde bez pokory, bez sestoupení do hloubi naší chudoby. Jestliže nechceme sestoupit a přijmout ponížení společně s poníženým Kristem, Bůh se odvrátí, půjde kolem plotů hledat ubožáky a udělá z nich světce.

Bůh se narodil v chudobném chlévě a chce se s námi setkávat ve smetí a bídě naší ubohosti. „Kdo by zoufal,“říká svatý Ambrož, „jestliže hodný lotr doufá? Nikdo se nemůže domnívat, že byl z Božího milosrdenství vyloučen, byl-li jí tento zločinec přijat.“

Láska Boží zaplavuje srdce hned, jak se v něm otevře nepatrná skulinka, kudy může proniknout Boží milost dovnitř. Mezi smetím našel Bůh ztracenou minci, na níž byla jeho vlastní podobizna.

Jestliže se lidé, zranění životem, slabí, alkoholici, narkomani a závislí všeho druhu, chudí, kteří přijali své utrpení a přesto stále bojují, otevřou milosrdenství, vstoupí stejně jako hodný lotr do Božího království před čistými, jež vkládají důvěru jen sami v sebe a spoléhají na své přirozené ctnosti. „A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními.

Ve třetím tisíciletí je naléhavé, abychom otevřeli dveře svatosti chudým a zraněným, neboť podobenství o velké hostině je pro ně skutečnou nadějí. Všichni dokonalí a silní, kteří byli pozváni, odmítli přijít. A tak je služebníkům řečeno: „Jděte podél plotů a hledejte žebráky a všechny, které potkáte ve městě a na ulicích. Přiveďte je, aby se má hodovní síň naplnila. (srov. Lk 14,21-23) Svatost se musí nabízet podél plotů, protože Bůh přece chce naplnit svou hodovní síň chudými a nemocnými.




Autor: Charles de Foucauld - Info o autorovi - Web

Ztratit svůj život, neuspět – to by byla strašná představa, pokud bychom těmto slovům nedodali jejich evangelní význam. Slávou křesťana je jeho Pán.

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo pamatuje, že vše, co učiníme jednomu z těchto maličkých, činíme Tobě, a bude pomáhat všem ubohým kolem sebe!

Můj Pane, jak rychle se stane chudým ten, kdo Tě miluje z celého srdce, neboť nesnese, aby byl bohatší, než jeho Milovaný!

Být ti druhem, jaký je to program! Kolik místa máš v mém životě? Jsi první z těch, které miluji? Kolik času s Tebou každý den prožiji? Způsobů jsou stovky. Prvním je tichá modlitba, při níž nedělám nic jiného, než že jsem s Tebou nezištně, ztrácím svůj čas, jen abych Tě uctil.

Kdo miluje, chce se připodobňovat. Chtěl bych být dost dobrý, aby mohli říct: Jestli je služebník takový, jaký musí být jeho Pán?

Svoje ego jsem vložil v Tebe, Pane.




Autor: Alžběta od Trojice - Info o autorovi

Myslím, že to je ono. Žijte v hloubi své duše! Můj Mistr mi dává jasně pochopit, že tím (že budete žít v hloubi své duše) chce tvořit úžasné věci: jste povolána vzdávat čest Prostotě božského Bytí a oslavovat moc Jeho Lásky.

Ale ve chvílích, kdy budete cítit jen to, jak jste zničená, vyčerpaná, budete se Mu líbit, pokud zůstanete věrná víře, že On stále působí, že vás přesto miluje, a snad ještě víc, protože Jeho láska je svobodná a proto se na vás chce právě takto oslavit, a vy se necháte milovat „více než tito zde.“

Nikdy nebudete banální, pokud budete bdělá v lásce!

Matko, věrnost, kterou po vás Mistr žádá, je, abyste byla stále ve společenství s Láskou, abyste zmizela, abyste zakořenila v této Lásce, která chce označit vaši duši pečetí své moci, své velikosti.

Miluje vás „více než tyto,“ udělá ve vás všechno, půjde až do krajnosti, protože když je Jím nějaká duše takto milována, milována láskou neměnnou a tvůrčí, láskou svobodnou, která proměňuje, jak se Jemu líbí, jak daleko tato duše dojde!

Radujte se, že ve vás buduje svou lásku pro svou slávu, On sám to chce činit, i kdybyste vy pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, jen to co může tvor: dílo hříchu a bídy. Tolik vás miluje!

Matko, nechte se milovat více než ostatní! Vysvětluje to všechno a brání vaší duši, aby se divila. Matko, nechte se milovat více než tito zde: Mistr chce, abyste byla chválou Jeho slávy!

„Nech se milovat více než tito zde, to je tvé povolání, a když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Tato láska vždy dokáže napravit, co bys pokazila. Nech se milovat více než tito zde.“

Matko, poslouchejte, co On říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená bez obav z jakékoli překážky, protože já můžu rozlévat svou lásku, na koho se mi zlíbí.“

Má drahá matko, Jste mimořádně milována. Milována tou zvláštní láskou, kterou měl Mistr pro některé zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. Neříká vám jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“(Jan 21,15)




Autor: Gabriela Bossis - Info o autorovi

Láska k bližnímu je láska ke mně. Pamatuj, že nemůžeš-li za mnou přijít do kostela, můžeš mě vždycky najít v druhých.

Přišel jsem z lásky a abych vás zachránil láskou. Všechno, co naplňovalo mé dny, bylo pro vás. Ani ty nedělej nic beze mě. I když se ti zdá, že to se mnou nemá nic společného - všechno má se mnou něco společného.

Kdyby tak věděli, co je má láska! A ty, ty to víš: Víš, co můžeš očekávat? Jsi v mém srdci. Zůstaň zde navždy. Kam bys šla, aby ses měla lépe? Kam? Jsem jako Otec, který drží své dítě za ruku, aby mu neuteklo za nějakou hloupostí.

Přál bych si, aby lidé už ze mě neměli strach, aby se dívali na mé srdce plné lásky a mluvili se mnou jako s milovaným bratrem. Pro jedny jsem neznámý. pro další jsem cizinec, přísný vládce, výběrčí daní a účtů. Málokdo ke mně přichází jako k milovanému členu rodiny.

Když mi pošleš jiskřičku lásky, má všemohoucnost ji použije pro duši, která je v nouzi. Nemusíš ani říkat, o koho jde. Znovu ti opakuji: Žij přítomný okamžik, a to s co největší láskou.

Modlitba? To je otáčející se maják, který svým světlem svítí do daleka.

Starej se o hříšníky! Pečuj o ně kvůli mně. ... Obětuj všechno tvé skrze mě pro jejich spásu. Zapomeň na malé pozemské starosti. Zajímej se o velké starosti Božího nebe. Kdybys věděla, co je to nebe, a co to znamená ztratit nebe, už by ses nestarala o nic jiného. Neměla bys jinou starost než spásu duší.

Povídej si se mnou. Neexistuje modlitba, která by mi byla milejší. Nezačne se snad snoubenka časem svému Snoubenci podobat díky tomu, že dlouho přebývá v jeho přítomnosti? A není snad Snoubenec rád, že je mu podobná? Ber si mou milost.

Konat dobro znamená rozšiřovat mou přítomnost ve světě. Já jsem Dobro. Starám se o každou duši, jako by byla jediná na světě.




Autor: Carlo Carretto - Info o autorovi

Láska je syntézou kontemplace a činnosti, je styčným místem mezi nebem a zemí, mezi člověkem a Bohem. Bratře, nestarej se, co máš dělat. Starej se, abys miloval. Až budeš milovat, najdeš svou cestu. Láska je dokonalejší než zákon, je směrnicí každého života, řešením každého problému, pobídkou každé svatosti. Miluj, a dělej co chceš.

Jedině láska dává všemu hodnotu. Jedině láska může ospravedlnit něco tak zbytečného, jako jsou hodiny na kolenou, zatímco tolik lidí potřebuje mou pomoc, a něco tak bezvýznamného, jako je veškerá moje činnost tváří v tvář smrti, která stejně jednou pohltí všechny civilizace.

Uvědomte si, že na tomto světě je vše problematické, vyjma jediné hodnoty, lásky. Láska v nás, Bůh vám vnukne, jakou cestou se máte dát. V pravý čas vám řekne: „teď poklekni“ nebo „nyní se vydej na cestu“.

Modlitba, nebo činnost? Čekat, nebo se vydat na cestu? Vydat se na náměstí, nebo jít do kostela? Vidí-li člověk za vším jenom problémy a dožaduje-li se odpovědi na ně, znamená to, že nemá dost dobré vůle, aby jednal podle Božího slova. Nechci již nikdy diskutovat a řešit problémy. Přestal jsem věřit, že je možné obrátit člověka silou slova. Pouze láska není problémem, jestliže se z ní a pro ni žije.

Víra nás učí důležité pravdě, že Boha je třeba očekávat. Duši trvá nějaký čas, než si tento postoj osvojí. Očekávat, nemít žádné plány, zkoumat záměry Boží, vytvářet ticho. Pak přijde i hodina, volající nás do díla, kdy bude nutno mluvit a kdy ruka bude unavena od křtění, zkrátka hodina žní. Ale byli bychom neuvěřitelně slepí, kdybychom si myslili, že původci těchto divů jsme my. Jediné, co by nás mělo udivovat, je to, že si Bůh posloužil právě námi, kteří jsme tak nedostateční a neschopní.

I my věříme v Boha, ale zároveň se spoléháme na mocné ... a domníváme se, že záležitosti tohoto světa mají pevně v rukou právě oni. I my věříme v Boha a modlíme se k němu, ale pak více dáme na slavné kazatele a věříme, že duše obracejí oni. Modlitbu za rozšíření Božího království považujeme v hloubi duše za něco stejně bezvýznamného, jako je žádost podávaná na úřad, od něhož vůbec nic nečekáme.

Proč bych se měl znepokojovat, jako by všechny problémy závisely na mně, na mých přátelích, na lidech? Člověk se ze všech sil brání představě, že záležitosti světa řídí Bůh. Zdá se mi, že je to nejčastější a nejrozšířenější pokušení.

Mělo by nás těšit vědomí, že záležitosti světa i hvězd jsou v rukou Božích, to znamená v dobrých rukou. Znamená to, že je vše v pořádku. Toto vědomí by mělo být zdrojem pevné víry, jásavé naděje a velikého vnitřního klidu. Čeho bych se měl obávat, jestliže všechno řídí a podpírá sám Bůh?

Přišla noc, ale já nespal. Procházel jsem se uprostřed pouště pod hvězdami. "Můj Bože, miluji Tě, můj Bože, miluji Tě, můj Bože, miluji Tě," volal jsem k nebi do naprostého ticha.

První dojem, který ve mně zanechala tato příhoda, byl pocit svobody. Zjištění, že nejsem nic, že nejsem za nikoho odpovědný, že nejsem důležitý, probudilo ve mně radost ne nepodobnou radosti chlapce na prázdninách.

Jezdil jsem z místa na místo, řečnil, organizoval různé akce, tvrdě pracoval a přitom věřil, že něco podpírám. Ale ve skutečnosti jsem nepodpíral nic. Celá tíha spočívala na Kristu ukřižovaném. Já nebyl nic, vůbec nic. Nechtěl jsem uvěřit slovům Ježíšovým...: "Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte, jsme jenom služebníci." Jenom služebníci!

Vše zůstalo na svém místě, nic se nepohnulo, nikde ani nezaskřípalo, klenba nedošla nejmenší úhony. Po pětadvaceti letech jsem zjistil, že oním sloupem, o nějž se církev opírá, vůbec nejsem. Tento sloup nebyl nic jiného, než klamný výtvor mé fantazie, mé marnivosti.

Klečel jsem na písku v jeskyni a v tu chvíli se mnou celá církev. Má záda ostříleného bojovníka stále tížil ten nešťastný sloup. Nadešla chvíle, kdy jsem se měl dozvědět, jak se věci mají doopravdy. Udělal jsem prudký pohyb, jako bych se chtěl zbavit tíživého břemene. Co se stane?

Jako malých chlapcům nám vštěpovali heslo: "Ve všem první ke cti Krista Krále". Jako dospělí jsme slýchali kolem sebe: "Jsi zodpovědný za druhé, jsi vůdce, jsi apoštol..." Člověk byl někdo a duše se zařídila podle toho. Ježíšova slova " beze mě nemůžete dělat nic" a Kdo z vás chce výt prvním, ať se stane posledním" se nám jevila jako rady pro jiné lidi a jinou dobu. Padala na skálu naší duše, aniž by nás osvěžila nebo zavlažila.

Byl jsem tolik zaujat starostmi, že jsem nebyl schopen udělat si prázdniny. I v noci jsem se cítil jako voják na bojišti. Práce bylo mnoho, času málo. ... Má modlitba byla uspěchaná, hovory nervózní, srdce neklidně. Protože všechno záviselo na nás a nic se nedařilo, byl zde pádný důvod znepokojovat se. V čem byla chyba?

Po mnoho let jsem si myslel, že v církvi jsem "někdo". Dokonce jsem si tento živý a svatý chrám představoval jako katedrálu, jejíž klenbu podpírá mnoho menších i větších sloupů - jednotlivých křesťanů. Domníval jsem se, že i na mých zádech spočívá jeden takový sloup, i když ne ten největší. Pod tíhou katedrály jsme se celí prohýbali.

Klečel jsem na písku ... a myslel na všechno zlo ve světě: na nenávist, násilí, ohavnosti, nečistotu, lež, sobectví, zrady, modlářství, cizoložství. Moje jeskyně byla teď velká jako celý svět. Svůj vnitřní zrak jsem upínal na Ježíše, klesajícího pod tíhou zla, které na něj doráží ze všech stran. Co je hostie? Chléb, který byl před upečením rozemlet a slisován. A právě v tomto chlebu je skryt Muž bolesti, obětovaný Kristus, Beránek zabitý za naše hříchy. Jaký byl můj vztah k němu?

Musíš svou modlitbu oprostit, říkával mi novicmistr. Předstup před Ježíše jako chudák, bez zbožných myšlenek, pouze s živou vírou. Zůstaň bez pohnutí v úkonu lásky před svým otcem. Nečekej, že se k Bohu přiblížíš uvažováním, inteligencí. To se ti nikdy nepovede. Spoj se s ním v lásce, to je jednodušší. Není to snadné, protože přirozenost si žádá své a vymáhá svůj příděl prožitků. Ovšem spojení s ukřižovaným Ježíšem je něco docela jiného.

Dokud má modlitba spočívá na prožitcích, střídají se rychle za sebou vzestupy a pády. Po velkém nadšení následuje deprese. Stačí bolení zubů, a je konec s každým zbožným nadšením, které spočívalo pouze na citu a estetické přitažlivosti.

Adorovat před Nejsvětější svátostí, to dá člověku zabrat, říkával jeden novic. Ale právě toto umrtvování je základem opravdové, upřímné modlitby Je to setkání s Bohem mimo oblast naší citovosti a fantazie, mimo naši přirozenost. Tak začíná naše oprošťování.

Velkou předností saharského noviciátu je bezpochyby samota a její obšťastňující plod - ticho. Pravé ticho, prostupující úplně všechno a naplňující celou lidskou bytost, ticho, které hovoří k duši silně a naléhavě, že to člověk, dokud byl rozptylován mnoha různými záležitostmi, nikdy nepoznal.

Věřit ve vzkříšení znamená věřit, že Bůh je tvůj Otec, Ježíš tvůj bratr a já, Maria, tvoje sestra, a jestli chceš - tvá Matka.

Věřit ve vzkříšení znamená prosytit svůj život důvěrou, znamená to očekávat od svého bratra jen dobré, znamená to nemít z nikoho strach.

Když ráno vstáváš vyrovnaný a veselý, když si zpíváš při pohledu na vycházející slunce, když jdeš do práce s radostí, věříš ve vzkříšení.

Když odpouštíš svému nepříteli, když sytíš hladového, když bráníš slabého, věříš ve vzkříšení. Když máš odvahu se oženit, když přijmeš dítě, které přichází na svět, když stavíš svůj dům, věříš ve vzkříšení.

Každý misionář, který se vydává do světa, je vyznáním víry ve vzkříšení. Každá smlouva o míru je úkonem víry ve vzkříšení. Každý přijatý závazek je vyznáním víry ve vzkříšení.




Autor: Gaston Courtois - Info o autorovi

Poznáš, jak je utrpení plodné a jak se mnohem snadněji nese, jestliže k tobě přicházím, abych trpěl s tebou.

Pojď ke mně se svými starostmi a trápeními. Vím z vlastní zkušenosti, co to znamená trpět.

Veškeré lidstvo není schopno zhřešit tak mnoho, jak mnoho je mé srdce schopno odpouštět.

Jestliže svých hříchů lituješ upřímně, jestliže jsi ochoten pokorně žádat o prominutí, jestliže jsi rozhodnut znovu usilovat o polepšení, tvé hříchy se přede mnou rozplynou, jako by se nikdy nebyly staly.

Pojď ke mně, ať jsi jakýkoliv. Ano, i se svými hříchy, slabostmi a se svými nesčetnými poklesky. Všechny mi je ukaž, abych ti je odpustil. Měj důvěru!

Dobro, které opomeneš učinit, za tebe nikdo jiný neučiní.

Určité milosti může svět obdržet pouze s tvým přičiněním.

Žízním dávat ještě více, než ty žízníš přijímat.

Žádej ode mne všechno, co potřebuješ. Neobávej se být neskromný. Mou radostí je dávat.

Pojď ke mně se všemi svými drahými. Se všemi členy své rodiny i s těmi, o které se nějakým způsobem staráš. Já je miluji nekonečně víc, než si vůbec umíš představit.




Autor: John Eldredge

Jan o Ježíšovi říká: "V něm byl život a ten život byl světlo lidí". Lidé jsou schopni rozebrat střechu, aby se k němu dostali. Doslova po sobě šlapou, aby pronikli do blízkosti tohoto muže. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by se tak choval, protože se touží stát členem nějaké církevní komise nebo slyšet kázání o tom, že tanec je od ďábla. Takto lidé jednají, když jim jde o život. Lidé po sobě šlapou, když utíkají z hořící budovy, tlačí se v zástupu, stojí-li ve frontě na jídlo.

Když mluví o věčném životě Ježíš, nenechává nás na pochybách, že takový věčný život je naprosto skvělý. Neříká: "přišel jsem vás napomenout, abyste se konečně srovnali", nebo "přišel jsem vás unavit dlouhým seznamem požadavků". Dokonce ani neříká "Především jsem vám přišel odpustit hříchy". Jeho zvěst je prostá. Mým záměrem je přinést vám život ve vší jeho plnosti. K unaveným Ježíš mluví o odpočinutí. Se ztracenými hovoří o právě nalezené cestě. "proste a bude vám dáno. Hledejte a naleznete. Tlučte a bude vám otevřeno". Co chceš? Pokud nechceš nic, pak tato slova doléhají k hluchým uším: Nic nehledáš, po ničem nehladovíš, nemáš, proč bys tloukl.

...Co pro tebe mohu udělat? ... Kdybys věděla, co ti nabízím...Chceš být uzdraven?... Ježíš probouzí naše touhy. V jeho době pěstovali Židé spiritualitu, která duši ubíjela. Bylo to neživotné náboženství povinností a nařízení. Klíčem k životu neměla být touha, ale poznání a výkon. Touha nepřipadala v úvahu, ne, lidé se musí vydat cestou povinnosti.

Možná vás to překvapí. Křesťanství není pozváním, abychom se stali morálními bytostmi. Není programem, jak se máme zařadit či jak zreformovat společnost. Křesťanství nás sice hluboce promění, ovšem pokud se tato proměna dostaví, je vždycky až důsledkem něčeho jiného - čehosi, co probíhá na úrovni srdce. Křesťanství je ve své podobě pozváním k touze - alespoň tam začíná.

Lhostejnost druhých nás zraňuje denně - ať už jde o přátele, příbuzné nebo lidi zcela cizí. Domníváme se, že jsme se s tím vyrovnali. Ve skutečnosti se v nás ale něco hromadí. Nebyli jsme stvořeni k tomu, aby si nás druzí nevšímali.

Život, který žijeme, je vzdálen od života, po kterém toužíme. Netrvá dlouho, a najdeme někoho, kdo za to může. Pokud mají naše touhy dojít naplnění, potřebujeme, aby s námi druzí spolupracovali. Potřebujeme druhé, tak jsme stvořeni. Všechny naše hluboké touhy vyžadují, aby pro nás někdo něco udělal.

Což nenavážeme přátelství jen proto, že bychom o své přátele mohli přijít? Odmítáme milovat, protože by nás někdo mohl zranit? Opustíme sny je proto, že čekání je dlouhé? Toužit znamená vystavit své srdce možnosti zranění. Zavřít své srdce znamená zemřít.

Touha je zdrojem našich nejušlechtilejších záměrů i našich nejhlubších zármutků. Slast i bolest kráčejí ruku v ruce.Vycházejí totiž ze stejné oblasti našeho srdce. Nebudeme se v životě o nic snažit, protože snažení může skončit tragicky? Naděje mě jen nachystá na další pád. Má to vůbec cenu?

Nejdůležitějším posláním našeho života je vzít na svou životní pouť vlastní srdce. Rozhodující je, jak naložíme s touhou. Rozhlédnete-li se kolem sebe, uvidíte, že většina lidí putovat přestala. Utábořili se v rezignaci či požitkářství nebo skončili v žaláři zoufalství. Život nám vždycky poskytne dostatek důvodů i příležitostí touhu opustit.

Tohle je skutečná tragedie: dát přednost otroctví před svobodou, smrti před životem. Nesmíme zůstat spát. Musíme se probudit, setřást ze sebe dřímotu. Probuď se, kdo spíš, a vstaň z mrtvých. (Ef 5,14)

Když se vzdáme touhy, vzdáváme se nejdůležitější pouti svého života. Své srdce necháme někde u cesty a vydáme se směrem tam,kde zapadneme, kde se nějak protlučeme, kde budeme výkonní... Ať už získáme cokoli - peníze, postavení, uznání ostatních - nebo pouze to, že nevnímáme nespokojenost - nestojí to za to. "Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale jeho duše utrpí škodu?" (Mt 16,26)

Měl by se král ve vyhnanství tvářit, že je šťastný? Což by neměl hledat svou vlast? Jeho bída je jeho spojencem. Vede ho k tomu, aby se nevzdával. Ať se bída třeba ještě prohloubí, je-li to nutné. Hlavně se nevzdávejte tajemství života, neodmítejte ony královské touhy.

Smysl našich životů se nám ukazuje skrze prožitky, které jsou na první pohled rozporné: Chvíle, u kterých si přejeme, aby nikdy neskončily, a chvíle, u nichž si přejeme, aby nikdy nezačaly. Ty bezčasé prožitky, u nichž bychom si přáli, aby zůstaly navždy, nám šeptají, že původně skutečně navždy zůstat měly. Byli jsme stvořeni pro divuplný svět plný krás, pro nekončící důvěrnost a dobrodružství. Nathanael Hawtborne si byl jist: "Náš Stvořitel by nám nedal tak nádherné dny a tak hluboká srdce, která se z nich těší tak, že to přesahuje veškerý rozum, kdyby pro nás nezamýšlel nesmrtelnost."




Autor: Louis Evely - Info o autorovi

to, co na nás církev žádá, je, abyste se přičinili, aby vaše děti ve svých osmnácti letech chápaly smysl Boha a měly chuť chodit na mši. Máte tedy čas! Je to závod, v němž jde o hloubku, ne o čas. Chtějí se k vám vaše děti připojit? Netouží-li po tom, musíte se změnit vy, ne ony.

Nemají-li děti touhu, aby se vám podobaly, není třeba pokoušet se o to a vnucovat jim jako vzor někoho, komu se podobat nechtějí. Budete-li se modlit vy, budou i ony toužit, aby se modlily. Stal jste se tím, komu by se i vaše děti chtěly podobat?

Máte-li děti vychovávat v náboženství, je vaší první povinností docílit, aby na vás děti naléhaly. Jinak nestojíte z hlediska náboženské výchovy za nic.

A jednoho dne, když ho viděli, jak se vrací, plný světla, proměněný, zářící, vznešený, plný míru a štěstí, tu si řekli: " Odkud přichází, co se to s ním děje? Co se mu přihodilo? Odešel se modlit a umí se modlit." A nakonec řekli: "Pane, nenaučíš nás také modlit se?"

Pohleďte na Kristovu metodu v evangeliu: Nikdy nenutil apoštoly, aby se modlili – zdá se, že je k tomu ani nenabádal. Ale sám se modlil. Modlil se celé noci na hoře.

Bůh se vůči nám nijak nepojistil. Řekl: "Nechám jim úplnou svobodu, budu je však tolik milovat, budu jim tak často odpouštět, budu je tak trpělivě snášet, že se nakonec probudí a budou mne milovat tak, jak miluji já je."

Pohleďte na svého ukřižovaného Boha a uvažte, kdo víc na kom závisí, kdo víc visí, kdo je víc připoután, víc závislý, bezmocnější, zranitelnější?

Ano, jsme závislí na Bohu v řádu milosti, života, existence, odpuštění. Bůh je však na nás závislý v řádu lásky, protože nás miluje o tolik víc než my jeho.

Budoucnost dětí záleží v tom, že se osvobodí od rodičů. Budoucnost rodičů je v tom, že zůstanou dětem k dispozici.

Otec je v podstatě ten, kdo není vůči druhému pojištěn. Snad je jádro křesťanství v tom, když pochopíme, že Bůh je na nás víc závislý než my na něm. Že jsou rodiče víc závislí na dětech než děti na rodičích.




Autor: otec Jeroným - Info o autorovi

Kdyby neexistoval velký počet věřících, jejichž ideálem je žít v důvěrném společenství s Bohem, lásce, kterou Boží lid miluje svého Boha, by něco podstatného scházelo. V kontemplativním životě církev překračuje hranice pouhé nezištné lásky.

Chtít dobro nestačí. Tím bychom zůstali hluboko pod úrovní křesťanské lásky. Je potřeba mít takovou lásku k Bohu, která bude skutečným přilnutím, přitažlivostí, touhou po sjednocení. Proto církev potřebuje, aby se mnozí křesťané zasvětili modlitbě a aby v ní věrně vytrvali.

Mnohem lépe, než to dokážeme my, zakouší Bůh sám v sobě, jak vroucím hlasem mohou znít struny srdce. Pokládá nás za své přátele a je pro nás skutečným přítele.

V Boží lásce k nám stojí na prvním místě touha překlenout vzdálenost, navázat osobní vztah. Bůh se nemůže spokojit s tím, že chce naše dobro, On nás k sobě přitahuje.

Kdo chce pro druhého dobro, stává se ochráncem, nikoli přítelem. V takovém vztahu chybí přitažlivost, která volá k touze po sjednocení. Dobro lze prokazovat i z dálky. Ale nikdo si snad nemyslí, že Boží láska k nám by byla ochotná přijmout taková omezení!

Nezištná láska spočívá v tom, že člověk chce a prokazuje milované osobě dobro, aniž myslí sám na sebe. Křesťanská láska vyžaduje ještě něco navíc. Její součástí je totiž také citové přilnutí. Člověk musí cítit, že je přitahován ke sjednocení s milovanou osobou, struna v srdci se musí rozeznít. Jen pak je to křesťanská láska.

Chtějme po svém srdci, aby dalo Bohu vše, co může, a aby dávalo stále víc. Když Bohu říkáme, "miluji Tě", dodejme aspoň čas od času: "A děkuji Ti za to".

A přece z jiného hlediska je láska k Bohu i naším dílem. Láska k Bohu, to jsme my sami, to nejlepší, co je ukryto v našem nitru. I když se tedy jedná o nadpřirozený dar, zbývá dost prostoru pro uplatnění vlastních sil.

Ve své lásce k Bohu jsme tedy zcela závislí na Bohu, který nám ji dává - to On vkládá do našeho srdce strunu, která v něm dříve nebyla, a nechává ji rozeznít.

Bůh nás lidi stvořil jako "stroje" určené k tomu, abychom Ho milovali. Že by v nás nedokázal zažehnout lásku, pro kterou nás stvořil? Že by takový inženýr vytvářel "stroje"které nejsou schopny vyrábět to, co mají - byť by potřebovaly určitý čas na to, aby se daly do pohybu, byť by se z nich z počátku valila mračna kouře? A tak pokaždé, když zjistíme, že naše závislost na Bohu je ještě větší, než jsme si mysleli, zaslechneme současně výzvu k důvěře a naději.

Jestliže tedy láska překračuje možnosti naší přirozenosti, neznamená to, že bychom měli ztrácet odvahu, vždyť Bůh nám ji chce dát. Nedostáváme-li lásku přirozenou cestou, přijměme ji jako nadpřirozený dar. A o nic nepřijdeme.

Křesťanská láska ... ví, že Ten, kterého miluje, je věčný, že Jeho krása je nevyčerpatelná, a že ani běh času ji o Něj nepřipraví, naopak ji k němu přiblíží a zvýší jeho touhu po Něm. ... Láska k Bohu osvobozuje.

Věci ryze nadpřirozeného řádu mají tedy svůj původ výlučně v Bohu. A naše láska k Bohu patří k věcem ryze nadpřirozeným. A proto tato láska neexistuje mimo oblast nadpřirozené ctnosti křesťanské lásky - a ta je nutně vlitá, to jest, darovaná přímo Bohem.

Pokud někoho milujeme, nemáme k tomu žádný zvláštní důvod. Milujeme jej proto, že se nám líbí. Bůh se nám ale líbit nemůže, vždyť je neviditelný a v každém případě mimo dosah smyslového vnímání. Máme-li ho milovat, zbývá jediná možnost. On sám musí vložit do našeho srdce něco navíc, už hotovou, předem připravenou náklonnost k sobě.

Bůh nám nabízí účast na svém věčném blaženém životě. Taková nabídka může pochopitelně přijít jen shůry. Ale všechna naše láska k Bohu se opírá výlučně o tuto shůry seslanou nabídku. Proto i naše láska - stejně jako nabídka, která ji probouzí - může přijít jen shůry. Odtud plyne, že láska k Bohu , které se nám dostává, nepatří k naší přirozené výbavě a dalece přesahuje schopnosti jakékoli lidské přirozenosti.

Už vám nikdo nenamluví, že chování křesťanů je dnes a denně nabito Boží láskou, že prostý úmysl stačí k tomu, aby byly rázem všechny vaše činy proměněny ve skutky lásky. Možná vás napadne, že tak cenná ctnost, nemají-li vzniknout jen falešné napodobeniny, vyžaduje jistý řád. A hlavně pochopíte, že není lásky tam, kde člověk na prvním místě nemiluje Boha.

Pro začátek si dejte - podle toho kolik máte volného času, ale bez zbytečných průtahů a samozřejmě vždy na kolenou, takových pět tisíc hodin modlitby. Jde jen o pouhý záběh, nic jiného. Co vám budu povídat. v každé lidské činnosti je to stejné. Kdo jí dal kus svého života, rozumí věcem jinak, než ten, kdo se jí věnoval jen krátce. Naučí vás to obezřetnosti.

Vy, bratře, nehledejte uspokojení v tom, že se budete snažit postihnout podstatu křesťanské lásky Ptejte se raději, kde ji můžete nalézt, a načerpejte ji pro sebe. Řeknu to ještě lépe. Jelikož láska je vždy nezasloužený dar, pokuste se zjistit, kdo ji dává a co máte udělat, aby se vám toho daru dostalo.

Rozdíl, který existuje mezi přirozeným citem přátelství a nadpřirozenou láskou, nelze pochopit bez zkušenosti sjednocení s Bohem. A přece se kdekdo domnívá, že ví a dokáže vyjádřit, v čem spočívá křesťanská láska. Tím jí ale prokazuje medvědí službu.

Vždyť láska k Bohu není a nemůže být stejné povahy jako láska lidská. Nemyslete si, Boha nemůžete milovat stejně, jako milujete Alfreda nebo Kateřinu. K lásce k Bohu nedospějete tím, že se k této nejvyšší bytosti obrátíte se stejnými city jako k milovaným osobám. To je velký omyl, protože jde o dvě podstatně rozdílné roviny.

Křesťanská láska nám není dána samotnou přirozeností a je tedy zbytečné mluvit o tom, že bychom měli v sobě lásku k Bohu probouzet a pociťovat, že bychom se měli sami od sebe naučit Boha milovat. Není nám totiž dáno, abychom podle své vůle mysleli na Boha takovým způsobem, který by v nás bezprostředně vyvolal obdiv a lásku.




Autor: Pierre Marie od Kříže - Info o autorovi

Má modlitba! Jakou cenu přikládám slůvku „má“? Jistě větší, než samotné modlitbě. Chtěl bych se v tomto oboru stát mistrem, s Pánem stále na dosah, k mým službám. Můj rozhovor s ním by spočíval v jeho stálém ujišťování, že je se mnou spokojen… ostatně jako já sám se sebou.

Má modlitba. Jak rád bych ve své modlitbě uspěl. Jak rád bych se při ní těšil z oblažující Boží přítomnosti, pociťoval Boží lásku a vyšel z modlitby osvícený, zapálený. Chtěl bych mít Boha ku pomoci, až mi začne chybět svět. Často jako by se jednalo téměř o ultimatum: Pane, právě jsem za tebou přišel v modlitbě, a ty tu nejsi, abys mě uvítal…?

Ono tiché vlastnění uskutečněných projektů, lidský úspěch, který bychom si rádi zachovali… i na ústupu z výsluní. Pojďte se na mě podívat, jak tu visím na svém kříži…

Kouzlo slávy! Satan dobře věděl, co bude pokušením i pro samotného Ježíše, když mu ukázal „všechna království světa a jejich slávu.“ Kdo by ve větší či menší míře nepodlehl jejich svodům?

Čím více milujeme Boha, tím více nás trápí, jak málo ho milujeme.

Modlitba nás takto ožebračí, aby nás obohatila. Svlékne z nás člověka, za kterého se pokládáme, a navrátí nás k tomu, jací skutečně jsme. Probudí v nás silnou nechuť ke všemu, co není pravda.

Modlitba nás staví pod Boží pohled a dává nám i podíl na Božím světle. Najednou vidíme i svoji bídu. Stojíme-li před Bohem tváří v tvář, všechny masky spadnou.

Modlitba se neobejde bez určité trvalé životní askeze. „Pohodlí a modlitba nejdou dohromady“ píše sv. Terezie. V tomto smyslu si roztržitost při modlitbě způsobujeme naprosto vědomě.

Jací bychom chtěli být v modlitbě, takoví musíme být i před modlitbou.

Cílem modlitby je v první řadě příchod Božího království do nás a do světa.

Podlehnout pokušení beznaděje a zanechat modlitby znamená ztratit tu nejlepší příležitost, jak se přiblížit k Bohu.

Vytrvat v modlitbě znamená zůstat v Boží ruce.

Vytrvalost v bezútěšné modlitbě je výborná. Pomáhá nám postupovat dál, protože tak nečiníme pro naše vlastní potěšení, ale pro našeho božského přítele.

Podstatou lásky je milovat nezištně, zdarma.




Autor: Faustina Kowalska - Info o autorovi

Čím větší je tvoje bída, tím větší máš právo na moje milosrdenství.

Nechci tě nechat samotnou. A tak když jsem odcházel z této země, zanechal jsem sám sebe ve Svátosti oltářní, protože jsem chtěl být stále s tebou. Tady je příbytek mého milosrdenství, tady je lék na tvé nemoci.

Věz, moje dítě, že když ve svatém přijímání přicházím do tvého srdce, mám ruce plné milostí a toužím ti je dát. A jak mě bolí, když si jich nevšímáš, necháváš mě samotného a zabýváš se něčím jiným.

Všechny tvé hříchy nezranily moje srdce tak bolestně, jako tvoje nedůvěra. Když tě nepřesvědčí o mé lásce moje smrt, co tě přesvědčí? Jak velmi toužím se s tebou sjednotit.

Když lituješ (svých hříchů), moje štědrost vůči tobě je bez hranic. Moje milosrdenství tě zahrnuje a ospravedlňuje. Zapomínám na hořkost, kterou jsi plnila mé srdce, a raduji se z tvého návratu. Ale nejvíc mě zraňuje nedůvěra v mou dobrotu.

Moje milosrdenství je větší než tvoje bída i bída celého světa. Kdo může změřit moji dobrotu? Kvůli tobě jsem sestoupil z nebe na zem, kvůli tobě jsem dovolil, aby mé přibili na kříž, kvůli tobě jsem dovolil kopím probodnout své srdce a otevřel jsem ti pramen milosrdenství, kde se ztrácejí všechny hříchy a bolesti.

Kdybys věděla, jak velkou cenu má jeden skutek čisté lásky ke mně, zemřela bys radostí. Říkám to proto, abys se mnou byla neustále spojena skrze lásku, neboť to je cíl tvého života.

Přicházej ke mně pro odpuštění, neboť já jsem vždy připravený ti odpustit. Kolikrát mě o to prosíš, tolikrát oslavuješ mé milosrdenství.

Tak mi odkryj všechny rány svého srdce. Já je vyléčím a tvé utrpení se stane pramenem tvého posvěcení. Takže měj důvěru! Nesmíš se zneklidňovat.

Příčinou tvých pádů je, že se příliš spoléháš sama na sebe a málo se opíráš o mne. Ale ať tě to příliš nermoutí. Vždyť máš co činit se mnou — s Bohem milosrdenství. Tvoje bída ho nevyčerpá.

Má dcero, nevěnuj tolik pozornosti nádobě milosti, ale více milosti, kterou ti dávám, vždyť nádoba se ti ne vždy líbí a pak i milosti váznou.

Řekni duším, že z tohoto zdroje milosrdenství duše čerpají milosti pouze nádobou důvěry. Bude-li jejich důvěra veliká, má štědrost je bez hranic.

Zahaluji svou přítomnost osobou kněze, ale sám působím v duši. Zde se setkává ubohost duše s Bohem milosrdenství.

Když se přicházíš vyzpovídat, buď si vědoma, že to já sám na tebe čekám ve zpovědnici.

Vždy, když přicházíš ke svaté zpovědi, celá se ponoř do mého milosrdenství s velikou důvěrou, abych na tvou duši mohl vylít hojnost své milosti.




Autor: C. Baxter Kruger - Info o autorovi

Za tím účelem byl kosmos povolán k existenci, lidské pokolení vytvořeno a Adamovi a Evě bylo dáno místo v příchodu Ježíše Krista, Otcova Syna sama, v němž a skrze nějž byl uskutečněn sen o našem osvojení.

Neexistuje žádný jiný Bůh, jiná Boží vůle, žádný další plán, žádná skrytá agenda pro lidstvo. Ještě před stvořením světa nám Otec, Syn a Svatý duch věnovali svou lásku a rozhodli se pro nás, abychom sdíleli, poznávali a zakoušeli sám trojiční život.

Ta úžasná pravda, že tento trojjediný Bůh se s nádhernou a štědrou láskou rozhodl otevřít tento kruh a sdílet tento trojiční život s ostatními. To je jediný, věčný a přesvědčivý důvod pro stvoření světa a pro lidský život.




Autor: Matka Tereza - Info o autorovi

Nehledejte velké věci, prostě dělejte malé věci s velkou láskou. Čím menší věc, tím větší musí být naše láska.

Pro dobrého Boha není nic malé, protože On je velký a my tak malí – proto se k nám sklání a dává si práci s tím, že pro nás dělá tyto malé věci – aby nám dal příležitost dokázat naši lásku k němu. Protože je dělá On, jsou nesmírně velké.

Žiji pro Boha a vzdávám se svého já – a tak dosahuji toho, že Bůh žije pro mne. Proto pokud chceme Boha vlastnit, musíme mu dovolit, aby On vlastnil naši duši.

Plně se odevzdat Bohu je způsob, jak Boha samotného obdržet. Já pro Boha a Bůh pro mne.

Proč se musíme dát plně Bohu? Protože Bůh dal sama sebe nám. Jestliže Bůh, který nám nic nedluží, je připraven odevzdat nám Sebe Sama, nic menšího, odpovíme mu jen zlomkem nás samých?

Někdy pomůžeš lidem a oni to odmítají - to nevadí, pomáhej jim. Dáš světu to nejlepší ze sebe a odměnou je ti kopanec -to nevadí, dávej to nejlepší, co v tobě je.

Čestnost a upřímnost tě činí zranitelným - to nevadí, buď přímý a čestný.

Dobro, které dnes vykonáš, je zítra zapomenuto - to nevadí, konej dobro.

Když konáš dobro, přičítají to tvému egu - to nevadí, konej dobro.

Člověk je nerozumný, nelogický a sobecký - to nevadí, miluj ho.




Autor: Thomas Merton - Info o autorovi

Bůh, který je nekonečně bohatý, se stal člověkem, aby zažil chudobu a ubohost padlého člověka, ne proto, že by tuto zkušenost potřeboval, ale protože my jsme potřebovali jeho příklad! Nyní, když vidíme jeho lásku, milujme se navzájem, tak, jako on miloval nás.

Takové slitování se nenajde v uspokojeném životě, v němž odpouštíme platonicky hříchy druhých bez smyslu pro to, že my sami jsme součástí světa hříchu. Chceme-li poznat Boha, musíme se naučit chápat slabosti, hříchy a nedokonalosti druhých lidí, jako by byly naše vlastní. Musíme ctít jejich chudobu, jako Kristus zakoušel naši vlastní.

Můžeme mít milosrdenství Boží, kdykoliv je chceme, tím, že jsme milosrdní k druhým, protože to je Boží milosrdenství, které na ně působí skrze nás, když On nás má k tomu, abychom s nimi zacházeli tak, jak On zachází s námi. Jeho milosrdenství světí naši vlastní chudobu slitováním, které máme pro jejich chudobu. Takové slitování se nenaučí bez utrpení.

Jestliže, ve chvíli naší smrti, smrt k nám přijde jako nevítaný cizinec, je to proto, že i Kristus byl pro nás vždy nevítaným cizincem. Protože až přijde smrt, přijde také Kristus, přinášeje nám věčný život, který nám vykoupil svou smrtí.

Světec není ten, kdo kdo přijímá utrpení, protože je má rád... Je to člověk, který docela dobře může utrpení nenávidět jako kdokoliv jiný, ale který tolik miluje Krista, že dovolí, aby jeho láska byla zkoušena jakýmkoliv utrpením.

Ježíš není pouze někdo, kdo jednou tolik lidi miloval, že za ně zemřel. Jeho láska k nám je nekonečná láska Boha, který je silnější, než všechno zlo, a nemůže být dotčen smrtí. Utrpení může být proto zasvěceno Bohu jen někým, kdo věří, že Ježíš není mrtev. A k samé podstatě křesťanství patří vystavit se utrpení a smrti ne proto, že jsou dobré, ne proto, že dávají smysl, ale protože vzkříšení Ježíše je o jejich smysl oloupilo.

Smrt Ježíše Krista na kříži má nekonečný smysl a hodnotu ne jako smrt, ale jako smrt Syna Božího. Kříž Krista neříká nic o moci utrpení či smrti. Mluví jen o moci Toho, kdo přemohl jak utrpení, tak smrt tím, že vstal z hrobu.

Ve všech životních situacích k nám přichází "Boží vůle" ne pouze jako vnější diktát neosobního zákona, ale především jako vnitřní pozvání osobní lásky. Běžné chápání "Boží vůle" jako tyranské síly, podobné sfinze, jež na nás doléhá tíživě a s neúprosným nepřátelstvím, vede až příliš často ke ztrátě víry v Boha, kterého člověk nemůže milovat.

Každý okamžik a každá událost života člověka na zemi zasazují něco do jeho duše. Neboť právě tak, jako vítr unáší tisíce okřídlených semen, tak s sebou každý okamžik přináší zárodky duchovní životnosti, jež nepostřehnutelně ulpívají v myslích a vůlích lidí. Většina z těchto nepočítaných semen hyne a je ztracena, protože lidé nejsou připraveni na to, aby je přijali - neboť tato semena nemohou vzklíčit jinde, než v dobré půdě svobody, spontánnosti a lásky.

Tou první pohnutkou v každé modlitbě, společně s vírou v jeho přítomnost, by měla být touha poznat jeho vůli a vzdát se sám sebe, zcela oddán všem jeho plánům a záměrům, které s námi má. Bez toho vás touha po kontemplaci povede jen k tomu, že se budete vrhat hlavou proti holé zdi. Ale s tím – pokoj.

Naše touha po Bohu musí vycházet od Boha a být řízena jeho vůlí, má-li něco znamenat v nadpřirozeném řádu. A tak nestačí přiřítit se do kostela s touhou po kontemplaci nebo dělat spoustu dobrých skutků a ctnostných úkonů s touhou po svatosti. Ve všech aspektech života je tím nejvyšším dobrem, jež zahrnuje všechno ostatní, Boží vůle. Bez ní nejsou kontemplace a ctnost ničím.

Někdo řekne: veškerá touha po jednotě s Bohem je inspirována požehnáním. Není to pravda. I ďáblové touží zmocnit se Boha. Je v nás přirozená touha po nebi, po blaženosti v Bohu. Je zde přirozená touha po kontemplaci. Všechno tohle je bez ceny nebo bez hodnoty.

Touha milovat Boha, touha po dokonalé jednotě s Bohem neznamená v Božích očích vůbec nic a je v Božích očích bez jakékoli zásluhy nebo ceny, není – li inspirována a provázena milostí a v souladu s Boží vůlí.

Být malým, být ničím, těšit se ze své nedokonalosti, být rád, že nejsem hoden žádné pozornosti, že nemám na světě žádný význam. To je jediné osvobození. Jediná cesta k opravdové samotě.

Při modlitbě jsem si uvědomil Boží čistotu obklopující mou vlastní nedokonalost čistotou a mírem. Ale i svou bezmocnost ustoupit jí z cesty, tak, aby nezbylo nic jiného, než jeho čistota. Žádné jiné východisko, jen čekat v lásce a v pokoře a milovat svou nedokonalost.

Nechci si přát být chudý takovým způsobem, který by znamenal, že si myslím, že jsem bohatý.

Chudoba může být prožívána také jako stránka samoty, nebo „nahota“ – odloučení, izolace ode všeho zbytečného ve vnitřním životě.

Ale, konec konců, Bohu nezáleží na tom, jestli jsou naše modlitby zištné. Chce, aby vůbec byly. Proste a dostanete.

Bylo by dost pyšné myslet si, že naše modlitby nesmějí být prosbami za vlastní potřeby: vždyť by to nebylo nic jiného, než nenápadný způsob, jak se dostat na stejnou rovinu jako Bůh – předstírat, že nemáme žádné potřeby, jako bychom nebyli tvorové závislí na Bohu a z jeho vůle také závislí na hmotných věcech.

Ale Lax řekl: „Ne. K tomu, aby byl někdo světec, stačí chtít. To nevěříš, že Bůh z tebe udělá to, proč Tě stvořil, jen když ho necháš, aby to udělal? Jenom stačí po tom toužit.“

„Ze mě nemůže být světec,“ odpověděl jsem mu. Falešná pokora v nás říká, že nemůžeme udělat to, co udělat musíme. Zbabělost říká: Stačí, když dosáhnu spásy a budu se vyhýbat smrtelnému hříchu. Ale ve skutečnosti to znamená: Nechci se vzdát svých hříchů a svých zálib.

Lax se mne jednoho dne zeptal: „A co to vlastně chceš být?“ Odpověděl jsem: „Nevím. Asi dobrý katolík.“ Lax to nevzdal: „Měl bys spíš říct, že chceš být světec.“ „Jak myslíš, že by ze mne mohl být světec?“ „Tím, že bys chtěl,“ řekl prostě Lax.

Světci jsou plní Krista v jeho královské a božské moci a vědí o tom a odevzdávají se mu, aby skrze jejich drobné a zdánlivě bezvýznamné skutky vykonával svou moc ke spáse světa.

Lidé netuší, co zmůže jediný světec: svatost je totiž silnější než celé peklo.

Nevěděl jsem ani, kdo je Kristus. Myslel jsem, že kostely jsou místa, kde se lidé scházejí, aby zazpívali pár písní. Ale teď vám říkám, vám, kteří jste tam, kde jsem byl tenkrát já, nevěřící, že právě tato Svátost, a pouze ona, Kristus živý uprostřed nás, námi obětovaný, právě a jedině On drží tento svět pohromadě a brání tomu, abychom se okamžitě nepřelili do propasti věčného sebezničení. A říkám vám, že z této svátosti vychází síla světla a pravdy a vlévá se i do srdcí těch, kdo o něm nic neslyšeli, a nezdá se, že by byli schopni víry.

Celá krajina, přivedená k jednotě kostelem a jeho k nebi směřující věží jako by říkala: toto je pravý význam stvořených věcí – nebyly jsme stvořeny pro nic jiného, než aby nás lidé použili ke svému vlastnímu pozvednutí k Bohu, aby hlásali jeho slávu.

Pokora je jediný klíč k víře, s nímž duchovní život začíná, protože víra a pokora jsou neoddělitelné. V dokonalé pokoře mizí veškerá sobeckost a vaše duše už nežije pro sebe nebo v sobě pro Boha, ale je ztracena a ponořena do Boha a proměněna do Boha.

Ale člověk, který je opravdu pokorný, si nemůže zoufat, protože v pokorném člověku už není něco takového, jako sebelítost. Je téměř nemožné přecenit hodnotu pravé pokory a její sílu v duchovním životě. Pokora v sobě obsahuje odpověď na všechny velké problémy duševního života.

Zoufalství je poslední vývojový stupeň pýchy tak veliké a tak zaryté, že si raději volí absolutní neštěstí zatracení, než aby přijala štěstí z Božích rukou a tak uznala, že On je s námi a že my nejsme schopni sami naplnit svůj ideál.

V každém člověku se ukrývá nějaký kořen zoufalství, protože v každém člověku je pýcha, která bují a vyhání listy a páchnoucí květy sebelítosti, jakmile nám dojdou naše vlastní zdroje. Ale vzhledem k tomu, že naše vlastní zdroje nevyhnutelně dojdou, víceméně všichni podléháme sklíčenosti a zoufalství.

Zoufalství je nejvyšším vyvrcholením sebelásky. Člověk ho dosáhne, když úmyslně odmítne veškerou pomoc od kohokoliv jiného, aby si vychutnal prohnilý luxus toho, že ví, že je ztracen.

A toto je vskutku její sláva: že tím, že neměla nic svého vlastního, že si neponechala nic ze „sebe“, co by se mohlo chlubit v čemkoli kvůli sobě, nepostavila žádnou překážku Boží milosti, a žádným způsobem neodporovala Jeho lásce a Jeho vůli. Proto od něj získala víc, než kterýkoliv jiný svatý. Maria … byla svobodná od jakékoliv poskvrny sobectví, jež by mohla zatemnit Boží světlo v jejím bytí.

Dílo, které v ní bylo vykonáno, bylo čistě Božím dílem. „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný.“ Mariina sláva je čistě a jednoduše slávou Boha v ní a ona může jako každý jiný říct, že nemá nic, co by od Něj nepřijala skrze Krista.

Zapomíná se, že Mariina hlavní sláva je v její nicotnosti, v tom, že je „děvečkou Páně“, je tou, jež se stala Matkou Boží jednoduše na základě milujícího podřízení Jeho pokynům, v čisté poslušnosti víry. Není požehnaná pro nějakou mytickou rádoby božskou výsadu, nýbrž jako někdo, kdo při svých lidských a ženských omezeních uvěřil. Je to víra a věrnost této pokorné děvečky, „plné milosti“co jí umožňuje být dokonalým Božím nástrojem a ničím víc, než nástrojem.

Na to sami katolíci často zapomínají, a proto nepřekvapuje, že ti, kdo nejsou katolíky, mají často chybnou představu o katolickém uctívání Matky Boží. Představují si, a někdy jejich důvody chápeme, že katolíci přistupují k Blahoslavené Panně téměř jako k nějaké božské bytosti, jako kdyby měla nějakou svou vlastní slávu, nějakou svou vlastní moc, nějakou svou vlastní velebnost, která by ji stavěla na roveň se samým Kristem.

Je velice příhodné mluvit o Marii jako o Královně a jednat tak, jako byte věděli, co to znamená, že má trůn nad anděly. To by ale nikoho nemělo vést k tomu, aby zapomněl, že její největší výsadou je její chudoba a její největší slávou je to, že je nejvíc skrytá, a zdrojem veškeré její moci je to, že je jako nic v přítomnosti Krista, Boha.

Pokorný člověk se totiž nebojí neúspěchu. Ve skutečnosti se nebojí ničeho – ani sebe, protože dokonalá pokora v sobě zahrnuje dokonalou důvěru v moc Boha, před Nímž žádná jiná moc nic neznamená a pro Něhož neexistují žádné překážky.

Pokorný člověk může dělat velké věci s neobvyklou dokonalostí, protože se už nezabývá nepodstatnými věcmi, jako jsou jeho vlastní zájmy a jeho pověst, a proto už nepotřebuje mrhat svými silami na jejich obranu.

Kdybyste byli opravdu pokorní, nestarali byste se o sebe vůbec. Proč byste měli? Zajímali byste se jen o Boha a o jeho vůli a o objektivní řád věcí a hodnot tak, jak jsou, a ne tak, jak je vaše sobeckost chce mít.

Pokorný člověk přijímá chválu tak, jako čisté okno přijímá paprsek slunce. Čím je světlo opravdovější a silnější, tím méně vidíte sklo.

Pokorný člověk se nerozrušuje chválou. Vzhledem k tomu, že se už nezabývá sám sebou a protože ví, odkud přichází dobro, které v něm je, neodmítá chválu, protož ta patří Bohu, kterého miluje.

Světec ví, že svět a vše, co Bůh stvořil, je dobré, kdežto ti, kdo nejsou svatí, si buď myslí, že stvořené věci jsou nesvaté, nebo se o tuto otázku nezajímají, protože se starají jen sami o sebe. Světec se nikdy nad ničím neuráží a nesoudí ničí hřích, protože nezná hřích. Zná Boží milosrdenství. Ví, že jeho posláním na zemi je přinášet toto milosrdenství všem lidem.

Někteří mají za to, že svatý nemůže ani vypít sklenici chladné vody, aniž by neudělal úkon chladné kajícnosti za to, že utišil žízeň, jako by šlo o smrtelný hřích. Jako kdyby pro světce byla každá reakce na krásu, na dobrotu, na něco příjemného, pokleskem a hříchem.

Zaměňovat takovou modlu s Bohem je tím nejhorším druhem sebeklamu. Dělá z člověka fanatika, který už není schopen trvalého styku s pravdou, není už schopen opravdové lásky.

Ti, kdo se snaží … jednat s dobrými věcmi od Boha, jako by to bylo něco zlého, se pouze utvrzují v hrozném klamu. Jsou jako Adam vinící Evu a jako Eva vinící hada v ráji. „Žena mě sváděla. Víno mě svádělo. Žena je zhouba. Víno je jed. Tím, že je budu nenávidět, se budu líbit Bohu. To jsou myšlenky a postoje dítěte, divocha a modláře, který se snaží magickým zaříkávání, a kouzelnými slovy chránit své sobecké já a usmířit malého nenasytného boha ve svém srdci.

Neodpoutáváme se od věcí, abychom se připoutali k Bohu. Ale spíše se odpoutáváme od sebe sama, abychom všechny věci viděli a užívali v Bohu a pro Boha. To je zcela nová perspektiva, kterou mnohá upřímně mravná asketická mysl vůbec nevidí.

Bůh je svatost. Všechna stvoření jsou svatá do té míry, do jaké se podílejí na jeho bytí. Lidé jsou povoláni být svatí daleko vznešenějším způsobem – tím, že se budou podílet na Boží vznešenosti.

Světec není ani tak člověkem, který si uvědomuje, že je ctnostný a svatý, jako tím, kdo je zaplavený Boží svatostí.

Bůh se dává těm, kdo se dávají jemu.

Nemyslím nutně rozjímat o kříži, ale alespoň s láskou a pokorou hledět na Krista na kříži. Protože jeho kříž je pramenem celého našeho života a bez něj modlitba vysychá a všechno umírá.

Kontemplativní život se stává strašně jalovým a šedivým, jestliže několik dní výslovně nemyslíte na Kristovo umučení.

Ve všech aspektech života je tím nejvyšším dobrem, jež zahrnuje všechno ostatní, Boží vůle. Bez ní nejsou kontemplace a ctnost ničím. Tou první pohnutkou v každé modlitbě, společně s vírou v jeho přítomnost, by měla být touha poznat jeho vůli a vzdát se sám sebe, zcela oddán všem jeho plánům a záměrům, které s námi má.

Naše touha po Bohu musí vycházet od Boha a být řízena jeho vůlí, má-li něco znamenat v nadpřirozeném řádu. A tak nestačí přiřítit se do kostela s touhou po kontemplaci nebo dělat spoustu dobrých skutků a ctnostných úkonů s touhou po svatosti.

Pramenem všeho trápení je naše vlastní iluze, že jsme něco jiného než prach.

Očekáváme příliš mnoho od sebe, zatímco bychom měli očekávat všechno od Boha, na kterém jsme naprosto závislí.

Jedním z důvodů, proč jsme méně horliví, než bychom měli být, je to, že mrzačíme svého vlastního ducha tím, že se bereme příliš vážně.




Autor: Henri J. M. Nouwen - Info o autorovi

Ta nejúskočnější, nejvíce rozdělující a zraňující moc je moc použitá ve službě Bohu. Jsem přímo zaplaven množstvím lidí kolem sebe, kteří "byli zraněni náboženstvím". Nevlídné slovo ministranta, kritická poznámka pronesená v kostele na vrub něčího životního stylu, odmítnutí někoho u stolu, nepřítomnost u člověka v nemoci nebo ve smrti a bezpočet dalších zranění zůstávají v lidských myslích déle, než jiná odmítnutí, která pocházejí více ze světa.

Bůh se na nás dívá a pláče, protože vždycky, když využíváme moci, abychom dodali sami sobě důležitosti, oddělujeme se od Boha a od sebe navzájem a náš život začíná být ďábelský v původním významu toho slova: rozdělující.

Dobře znám ty své hole a pušky! Někdy je to kamarád, který má větší autoritu, někdy peníze nebo titul, někdy špetka nadání, které jiní nemají, někdy určitá znalost, skrytá vzpomínka nebo i chladný pohled... a už se toho bez váhání chápu, abych zůstal v přesile. A než si to stačím uvědomit, odstrčím stranou své přátele.

Jakmile je naše bezpečí ohroženo, chápeme se první hole nebo pušky, která je po ruce, a říkáme, že jde hlavně o naši záchranu, i když tisíce jiných o ni přijdou.

Nejsme si snad tak nejistí tím, kdo vlastně jsme, že se chápeme jakékoli, ano jakékoli formy moci, která by nám dala aspoň trochu vlády nad sebou, svou činností a svými cestami? Jsme-li ochotni podívat se na věci Božíma očima, brzy zjistíme, že to, co se děje v Bosně, Jižní Africe, Irsku a Los Angeles není tak daleko od našich vlastních srdcí.

Když se Bůh dívá na náš svět, pláče. Bůh pláče, protože neovladatelná touha po moci chytila do pasti a zkazila ducha člověka. Místo vděčnosti je tu odmítání, místo chvály kritika, místo odpuštění pomsta, místo uzdravení zranění , místo soucitu soupeření, místo spolupráce násilí, místo lásky nesmírný strach.

Podívejme se do vlastních srdcí! Copak se neustále nezajímáme o to, jestli si nás lidé všímají, jestli nás chválí, jestli nám děkují? Copak se neptáme pořád sami sebe, jestli jsme lepší nebo horší, silnější nebo slabší, rychlejší nebo pomalejší než ten, který stojí vedle nás?

V tom je celá teologie. Dívat se na skutečnost očima Božíma. Chci se dívat Božíma očima na naši narušenost, ohraničenost, zraněnost a křehkost tak, jak nás Ježíš učil, v naději, že tento pohled nám poskytne bezpečnou cestu po zemi.




Autor: papež František - Info o autorovi - Web

Drazí bratři a sestry, Ježíš změnil dějiny tím, že se stal naším bližním, a přestože jsou dosud poznamenány nepravostí, učinil z nich dějiny spásy. Obětováním svého života na kříži Ježíš přemohl také smrt. Z otevřeného srdce Ukřižovaného dosahuje Boží láska každého z nás. Můžeme změnit svoje životní osudy přiblížením se k Němu, přijetím spásy, kterou nám nabízí. Bratři a sestry, otevřme Mu v modlitbě celé srdce v tomto týdnu, během těchto dnů: s křížem a s evangeliem. Nezapomeňte: kříž a evangelium. To bude domácí liturgie. Otevřme v modlitbě svoje srdce, nechme na sobě spočinout Jeho pohled a pochopíme, že nejsme sami, nýbrž milováni, protože nás Pán neopouští a nikdy na nás nezapomíná. S těmito pocity vám přeji požehnaný Svatý týden a požehnané Velikonoce!

Pouze láska uchovává život, který máme, protože objímá a přetváří naše slabosti. Boží láska o Velikonocích uzdravila náš hřích odpuštěním, které ze smrti činí přechod do života a mění náš strach v důvěru, naši úzkost v naději. Pascha nám říká, že Bůh může všechno obrátit v dobro. Na Něho můžeme opravdu spoléhat, že všechno bude dobré. A není to iluze, protože smrt a zmrtvýchvstání Ježíše není iluze, byla to pravda. Proto je nám Velikonočního jitra řečeno: »Nebojte se«!

Ježíš nechce být pochopen špatně; nechce, aby lidé směšovali pravého Boha, jenž je pokornou láskou, s nepravým bohem, světským bohem, který je okázalý a vnucuje se silou. Není idolem, je Bohem, který se stal člověkem, jako každý z nás; vyjadřuje se lidsky, avšak mocí Svého božství. Mohl bys namítnout: „Co mám dělat s tak slabým Bohem, který umírá? Raději bych silného a mocného boha.“ Věz však, že moc tohoto světa pomíjí, zatímco láska trvá.

Prospěje nám, budeme-li mlčky hledět na Ukřižovaného a dívat se, kdo je náš Pán: Ten, který na nikoho neukazuje prstem, ani na ty, kdo Jej křižují, nýbrž otevírá náruč všem; nedrtí nás Svojí slávou, ale nechává se kvůli nám zdeptat; nemiluje nás slovně, ale tiše nám dává život; nenutí nás, nýbrž osvobozuje; nejedná s námi jako s cizími, ale bere na sebe naši nepravost, bere na sebe naše hříchy. A proto, aby nás zbavil předsudků o Bohu, hledíme na Ukřižovaného. A potom otevřme evangelium. V těchto dnech, všichni v karanténě a zavřeni doma, vezměme si do rukou obojí: kříž a evangelium. Hleďme na kříž a otevřme si evangelium. To bude naše velká domácí liturgie v těchto dnech, kdy nemůžeme jít do kostela.

Můžeme se dnes ptát: jaká je pravá tvář Boha? Obvykle do Něho promítáme v maximální míře to, co je naše: svůj úspěch, svůj smysl pro spravedlnost a také svoje pobouření. Evangelium nám však říká, že Bůh není takový. Je odlišný, a nemohli jsme Jej poznat svými silami. Proto se přiblížil, vyšel nám vstříc a právě o Velikonocích se zjevil úplně. A kde se zjevil úplně? Na kříži. Tam rozpoznáváme rysy Boží tváře. Nezapomeňme, bratři a sestry, že kříž je Boží katedra.

V těchto dnech obav z pandemie, jež působí světu tolik utrpení, mohou se mezi mnoha otázkami, jež si klademe, objevit také takové, které se týkají Boha: jak se Bůh staví k našemu utrpení? Kde je, když se všechno hatí? Proč rychle nevyřeší problémy? Takové otázky o Bohu si klademe. Lidé, kteří v Jeruzalémě triumfálně vítali Ježíše, se ptali, zda opravdu přišel osvobodit lid od jeho nepřátel. Očekávali mocného Mesiáše, který bude vítězit mečem. Přišel však někdo, kdo je tichého a pokorného srdce a povolává k obrácení a milosrdenství. Ti kdo jej následovali, jsou zmateni a zděšeni; opouštějí Ho. Mysleli si: je-li toto Ježíšův úděl, pak to není Mesiáš, protože Bůh je mocný a nepřemožitelný.

V křesťanském životě nestačí vědět. Není možné poznat Boha, aniž bychom vyšli ze sebe, setkali se a klaněli. Teologie a pastorační výkonnost jsou málo nebo nejsou vůbec platné, pokud se nepokleká a nejedná, jako to činili mudrcové, kteří nebyli jen rozvážnými organizátory cesty, nýbrž putovali a klaněli se. Klanění vyjevuje, že víra není pouhý souhrn krásných nauk, nýbrž vztah lásky k živé Osobě. Klaněním objevíme, že křesťanský život je milostný příběh, kde nestačí jen správné ideje, nýbrž je zapotřebí klást na první místo Boha, jako to činí zamilovaný s osobou, kterou miluje. Taková má být církev, totiž zamilovaná ctitelka svého Ženicha Ježíše.

Kolikrát jen jsme zájmy evangelia zaměnili za ty svoje, kolikrát jen jsme svoji pohodlnost zastírali svojí zbožností, kolikrát jen jsme Boží moc, spočívající ve službě druhým, směšovali se světskou mocí, která slouží sama sobě!

I křesťanský život, pokud se neklaní Pánu, může být zdvořilým způsobem, jak se utvrzovat ve svojí znamenitosti. Takoví křesťané nedovedou adorovat, neumějí se modlit klaněním. Existuje vážné nebezpečí sloužit si Bohem a nesloužit Bohu.

Ztratíme-li smysl pro klanění, ztratíme směr křesťanského života, který vede k Pánu, nikoli k nám. To je riziko, před nímž nás varuje evangelium, jež nám vedle mudrců ukazuje také osoby, které se nedovedou klanět. Pokud se člověk neklaní Bohu, klaní se svému já.

Ve škole svatého Františka otevřme srdce této jednoduché milosti a nechme, aby se z tohoto úžasu zrodilo naše „děkování“ Bohu.

Jesličky jsou součástí něžného a náročného procesu předávání víry. V každém životním období vychovávají k rozjímání o Ježíši, ke vnímání Boží lásky k nám, abychom cítili a věřili, že Bůh je s námi a my jsme s Ním, a vnímali, že v tom spočívá štěstí.

Všude a jakoukoli formou vyprávějí jesličky o Boží lásce, o Bohu, který se stal děťátkem, aby nám řekl, jak blízko je každé lidské bytosti v jakékoli situaci, ve které se nachází.

Mudrcové učí, že je možné vyjít zdaleka a dojít až ke Kristu. Tváří v tvář Dítěti Králi jsou prostoupeni velikou radostí. Nepohorší se chudým prostředím, neváhají pokleknout a klanět se mu.

Pohledem na tuto jesličkovou scénu jsme voláni k zamyšlení nad odpovědností, kterou má každý křesťan za šíření evangelia. Každý z nás se stává nositelem radostné zvěsti pro ty, s nimiž se setká, a dosvědčuje radost ze setkání s Ježíšem a Jeho lásku konkrétními skutky milosrdenství.

Mudrcové a bohatí vládci z Východu se na základě pozorování hvězdy vydali na cestu do Betléma, aby poznali Ježíše a přinesli svoje dary: zlato, kadidlo a myrhu. Také tyto dary mají alegorický význam: zlato ctí Ježíšovu královskou hodnost, kadidlo jeho božství a myrha jeho svaté lidství, které zakusí smrt a pohřeb.

Bůh jako vždycky vzrušuje, je nepředvídatelný, neustále mimo naše schémata. Proto nás jesličky, jež ukazují Boha tak, jak přišel na svět, vybízejí, abychom přemýšleli o svém životě napojeném na Boží život a stali se Jeho učedníky, chceme-li dosáhnout nejzazšího smyslu života.

Způsob Božího jednání je téměř omračující, protože se jeví jako nemožné, že by se zřekl Svojí slávy, aby se stal člověkem jako my. Jaké překvapení vidět Boha, který přijímá naše způsoby: spí, pije mateřské mléko, pláče a hraje si jako všechny děti!

V Ježíši byl Bůh dítětem a tímto stavem chtěl zjevit velikost Svojí lásky, která se projevuje úsměvem a natahováním rukou ke komukoli.Narození dítěte budí radost a úžas, protože představuje velké tajemství života.

Srdce betléma začne tlouci, když v den Narození Páně vložíme do jesliček figurku Dítěte Ježíše. Tak se prezentuje Bůh, totiž v dítěti, aby se nechal přijmout v naší náruči. Ve slabosti a křehkosti skrývá svoji moc, která všechno tvoří a přetváří.

Na andělovo zvěstování, žádající,aby se stala matkou Boží, odpovídá Maria plnou a totální poslušností. Její slova: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38) jsou pro nás všechny svědectvím, jak se vírou svěřit Boží vůli. Spatřujeme v ní Matku Boží, která si svého Syna nenechává jen pro sebe.

Maria je maminka, která svoje dítě pozoruje a ukazuje těm, kdo přicházejí na návštěvu. Její soška umožňuje přemýšlet o velkém tajemství, do něhož byla tato dívka vtažena, když Bůh zaklepal na dveře jejího neposkvrněného srdce.

Z betléma jasně vysvítá poselství, že se nesmíme nechat klamat bohatstvím a spoustou nabídek prchavého štěstí. Herodův palác je v pozadí, zavřený a hluchý k radostné zvěsti. Narozením v jesličkách Bůh zahajuje jedinou velikou revoluci, která dává naději a důstojnost vyděděným a odsunutým na okraj: revoluci lásky, revoluci něhy.

Chuďasové a prosťáčci v betlémě připomínají, že Bůh se stává člověkem pro ty, kteří více vnímají potřebu Jeho lásky a dožadují se Jeho blízkosti. Ježíš »tichý a pokorný srdcem« (Mt 11,29) se narodil chudý a vedl jednoduchý život, aby nás naučil chápat to podstatné a žít z toho.

Pastýři se stávají prvními svědky darované spásy. Ti nejpokornější a nejchudší umí přijmout událost Vtělení. Bohu, který nám jde vstříc v betlémském Dítěti, odpovídají pastýři tím, že se dají na cestu k Němu, na setkání lásky a s vděčným úžasem.

Mějme o Vánocích srdce otevřené pro překvapení

Mějme o Vánocích srdce otevřené pro překvapení

Proč vzbuzují jesličky takový úžas a dojímají nás? Především proto, že ukazují Boží něhu. Dar života, pro každého z nás tajemný, nás uchvacuje ještě víc, když vidíme, že Ten, který se narodil z Marie, je zdrojem a oporou každého života. V Ježíši nám Otec daroval bratra, který nás přichází hledat, když jsme dezorientovaní a ztrácíme směr; věrného přítele, který je nám stále nablízku.

Když Ježíš popisuje svůj návrat ve slávě a moci, ihned dodává, že »napřed musí mnoho vytrpět a od tohoto pokolení být zavržen« (Lk 17,25). To znamená, že také utrpení, kříž, každodenní životní kříž v práci, v rodině, každodenní - i nepatrný - kříž je součástí Božího království. Prosme tedy Pána, aby nám daroval milost opatrovat Boží království, které je v nás, modlitbou, adorací a službou lásky; potichu.

Boží království je pokorné, jako semínko. Je nepatrné, ale vzroste mocí Ducha svatého. Je na nás, abychom jej v sobě nechali růst, bez chlubení. Nechejme přijít Ducha svatého, aby nám proměnil duši a posunul dál v tichosti, pokoji, klidu, v blízkosti Bohu a druhým, v klanění se Bohu bez okázalosti.

Častokrát se slavení stává divadlem, například svatba, na níž lidé prezentují sami sebe, a místo aby přistupovali ke svátostem, přicházejí spíše dělat módní přehlídku, nechávají se vidět ze samolibosti, avšak Boží království je tiché, roste uvnitř. Roste působením Ducha svatého spolu s naší ochotou.

Přijdou dny... kdy vám budou říkat: "Hle, tady je!", "Hle, tam!". Neodcházejte a neběhejte za nimi«. „Boží království není divadlo. Divadlo bývá karikaturou Božího království.“

Mlčky, třeba v domě, kde na konci měsíce zbývá sotva euro, ale dále se modlí, pečují o děti i o prarodiče – tam je Boží království. Je vzdálené ruchu, nepřitahuje pozornost, podobně jako ji nepřitahuje semeno, které roste v zemi.

Boží království roste denně díky tomu, kdo jej dosvědčuje, aniž by vyvolával rozruch, modlí se a s vírou žije svoje závazky v rodině, v práci, ve svém prostředí.

Vždy si pamatujte: Kdo jsem já, abych druhého soudil? Stydět se a otevírat své srdce – kéž nám Pán daruje tuto milost.

Kdybychom my všichni – národy, jednotlivci, rodiny, městské čtvrti – měli tento postoj, kolik pokoje by bylo v našich srdcích! Milosrdenství nás naplňuje pokojem.

Milosrdní lidé mají obrovské srdce. Řekne-li jim někdo: „viděl jsi, co tamten udělal?“ s milosrdenstvím odpoví: „stačí mi to, co jsem udělal já.“ To je cesta milosrdenství, o kterou musíme prosit.

Je třeba prosit Pána, abychom byli milosrdní, neboť to je milost, být schopni těchto dvou postojů: s hanbou uznávat své vlastní hříchy a zapomínat na hříchy a urážky druhých.

Soudíme také Boha, protože si myslíme, že by měl hříšníky trestat, odsoudit je k smrti a ne jim odpouštět. Pak nám opravdu hrozí, že zůstaneme mimo Otcův dům!

Jaké je však nebezpečí? Nebezpečí je v tom, že se budeme považovat za spravedlivé a soudit druhé.

Ale není to sentiment a naivita. Naopak, milosrdenství je opravdová síla. Jedině láska to dokáže – v tom je Boží radost. Bůh má radost, když jeden z nás hříšníků přichází k němu a prosí jej o odpuštění.

Ano, Bůh je radostný. Je to zajímavé. A co je Boží radostí? Boží radost je odpouštět. Je to radost pastýře, který našel svoji ztracenou ovci, radost ženy, která našla ztracenou minci, radost otce, který přijímá domů ztraceného syna… Tady je celé evangelium, celé křesťanství.

Nezdá se vám, že všichni potřebujeme ještě víc činorodé lásky? Nikoli takové, která se spokojí s povrchní a nezúčastněnou pomocí, nýbrž lásky, která na sebe bere těžkosti a utrpení bližního.

Nezdá se vám, že naše doba potřebuje ještě víc bratrského sdílení a lásky? Život dostane chuť, nechá-li se prostoupit Boží láskou!

Je pravda, že já mohu mluvit s Pánem, žádat jej okamžitě o odpuštění, úpěnlivě prosit. A Pán odpouští, okamžitě. Ale je důležité, že jdu do zpovědnice,… nechává mě pokleknout proti Matce církvi, která je povolána rozdávat Boží milosrdenství.

Zpovídat se před knězem je způsob, jak vložit svůj život do rukou a do srdce někoho jiného, který v tu chvíli jedná jménem a na účet Ježíše.

Jsme společenské bytosti a odpuštění má společenský aspekt, protože i lidstvo, moji bratři a sestry budou zraněni mým hříchem.

Jestli nejsi schopný mluvit o svých chybách s bratrem, buď si jist, že nebudeš schopen o nich hovořit ani s Bohem, a skončíš tak, že se budeš zpovídat před zrcadlem, před sebou samým.

Láska Boží existuje i pro ty, kdo nejsou ve stavu přijmout svátost: i ten muž či žena, ten mladý chlapec nebo dívka jsou Bohem milováni, jsou jím vyhledáváni, potřebují požehnání. Buďte k těmto osobám jemní.

Když jsem zpovídal, vždy jsem myslel na sebe samého, na své hříchy, na svoji potřebu milosrdenství a tudíž jsem se snažil odpouštět mnoho. … Někdy jsem se přistihl, že myslím na to, že by některým velice přísným osobám prospělo nějaké uklouznutí, protože by se tak poznáním, že jsou hříšní, setkali s Ježíšem.…

Být zpovědníkem je velká odpovědnost. Zpovědníci mají před sebou ztracené ovečky, které Bůh velmi miluje, jestli se jim neumožní, aby pochopili lásku a milosrdenství Boží, vzdálí se a možná už nepřijdou. Tudíž obejměte je a buďte milosrdní. A i když nemůžete dát rozhřešení, dejte aspoň požehnání.

Myslím na zpovědníka, kterého jsem potkal u nás ve farnosti, bylo mi 17 let. Cítil jsem se zaplaven milosrdenstvím Božím, když jsem se u něj zpovídal. Když následujícího roku zemřel, hodně jsem plakal. Proč? Protože jsem ztratil člověka, který mi dal pocítit milosrdenství Boží.

Mohu říci, že zárodek milosrdenství, které pro mě představuje nejdůležitější poselství od Boha, se pomalu rodil v mém kněžském životě jako důsledek mé zkušenosti zpovědníka.

Vzpomínám na jednoho velkého zpovědníka, kapucína, říkal mi: odpouštím mnoho a občas mě přepadnou výčitky, že jsem odpustil příliš. Pak jdu do naší kapličky před svatostánek a řeknu Ježíšovi: Pane, odpusť mi, že jsem odpouštěl příliš. Ale to ty jsi mi dal špatný příklad!

Budou Vánoce, pokud jako Josef dáme prostor tichu; pokud jako Maria přitakáme Bohu; pokud jako Ježíš budeme nablízku tomu, kdo je sám; pokud jako pastýři vyjdeme ze svých ohrad, abychom přebývali s Ježíšem.

Pokud Vánoce zůstanou jenom hezkými tradičními svátky, jejichž středem jsme my a nikoli On, bude to ztracená příležitost.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Josef: vstát, abychom vykonali, co chce Bůh, byť to není podle našich plánů.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Maria: v poddajnosti důvěřovat Bohu, aniž bychom rozuměli, co činí.

Slavit Vánoce znamená počínat si jako Ježíš, který přišel pro nás nuzné, a sestoupit k těm, kteří nás potřebují.

Vánočním dárkem jsi ty, když jsi opravdovým přítelem a bratrem všech lidských bytostí.

Vánoční hvězdou jsi ty, když někoho přivedeš k setkání s Pánem.

Vánočním zvonem jsi ty, když svoláváš a spojuješ lidi kolem sebe. Vánočním andělem jsi ty, když zvěstuješ celému světu poselství míru, spravedlnosti a lásky.

Jsi také světlem Vánoc, když svým životem, svou dobrotou, trpělivostí, radostí a štědrostí ozařuješ cestu ostatních.

Ty jsi vánoční nocí, když pokorně a pozorně přijímáš ticho Spasitele světa bez hluku a velkolepých oslav; ty jsi úsměvem důvěry a něhy, vnitřním pokojem nikdy nekončících Vánoc, které v tobě nastolují Boží království.

Milosrdenství je Boží jednání, které objímá, je to obdarování Boha, který přijímá, který pokleká k modlitbě. Milosrdenství je osobním průkazem Boha.

Myslím na církev jako na polní nemocnici, kde se léčí především závažná zranění. Církev, která zahřeje srdce lidí blízkostí a sounáležitostí.

Milosrdenství je první vlastností Boha. Je to jeho jméno. Neexistuje situace, ze které bychom se nemohli dostat.

Aby se to mohlo stát, je nutné vyjít z kostelů a farností, vyjít ven a hledat lidi tam, kde žijí, kde prožívají svá utrpení i naděje.

Církev není na světě, aby trestala, ale aby umožnila shledání s tou vášnivou láskou, kterou je Boží milosrdenství.

Pán nás pomazal v Kristu olejem radosti a toto pomazání nás vybízí, abychom přijali a nesli tento obrovský dar: kněžskou radost a veselí. Radost kněze je drahocenným darem nejenom pro něho, ale i pro celý věřící lid Boží.

Kněz je nejchudší z lidí, pokud jej Ježíš neobohacuje Svojí chudobou; je nejneužitečnější služebník, pokud jej Ježíš nenazývá přítelem, nejhloupějším z lidí, pokud jej Ježíš trpělivě nepoučuje jako Petra; nejbezbrannější z křesťanů, pokud jej Dobrý Pastýř neposiluje uprostřed stádce.

Spatřuji tři příznačné charakteristiky naší kněžské radosti: je radostí, která nás pomazává (avšak nečiní nás mazanými, rozmazlenými a namyšlenými), je radostí nezkazitelnou a je radostí misionářskou, která ozařuje všechny a přitahuje všechny, počínaje těmi nejvzdálenějšími.

Sestrou kněžské radosti je chudoba. Kněz je chudý na pouhou lidskou radost: zřekl se mnohého! A poněvadž je chudý a dává mnohé druhým, musí svoji radost žádat od Pána a od věřícího Božího lidu.

Sestrou kněžské radosti je poslušnost. Poslušnost církvi a také sjednocení s Bohem Otcem, od něhož pochází každé otcovství. A také poslušnost církvi ve službě: disponibilitu a pohotovost ke službě druhým vždy a co nejlépe podle vzoru „Naší Paní spěchající“.




Autor: Jacques Philippe - Info o autorovi

Duch Svatý používá pro každého svůj osobitý "tón", promlouvá k němu se sobě vlastním zabarvením. Jemnost, síly, čistota a zvláštní jasnost jeho hlasu nám umožňují, je-li na něj naše ucho navyklé, rozeznat jej skoro najisto.

Postoje, díky nimž se mohou vnuknutí Ducha Svatého snáze projevovat, si lze osvojit jen postupně, a nutně vyžadují věrnost v modlitbě. Pro stále větší odhodlání nic Bohu neodpírat, pro odpoutávání se, pro synovskou a důvěřivou odevzdanost, pro lásku k tichu a hloubce - pro to vše je modlitba nezbytná.

Duch Boží je duchem pokoje, promlouvá a jedná v ovzduší pokoje a jemnosti, nikdy však ve zmatku a rozruchu. Pohnutky z Ducha Svatého mívají navíc podobu jemných a tichých doteků, a v našem duchovním vědomí se tedy mohou vynořit, jen když je v něm oblast klidu, ticha a pokoje. Je-li naše nitro neustále hlučné a rozrušené, tichý hlas Ducha jím těžko pronikne.

Je to překážka o to závažnější, že na své vlastní vůli lpíme často nevědomky, neboť když je náš cíl sám o sobě dobrý, daleko snáze si svou připoutanost k vlastní představě neuvědomíme: správností věci ospravedlňujeme zaslepující tvrdohlavost, s níž za ní jdeme, aniž bychom si uvědomili, že způsob, jímž se má podle nás uskutečnit, nemusí odpovídat Božím záměrům.

Tuto odpoutanost uplatňujme ve všech aspektech života. Oblast hmotná není tou nedůležitější. V duchovním růstu nám někdy daleko víc brání připoutanost k našim vlastním představám a pojetím. Lpění na své vlastní "moudrosti" , i když si stanovuje cíle, které jsou samy o sobě skvělé, je pro poslušnost Duchu Svatému asi nejhorší překážkou.

Vnuknutí Ducha nemůžeme přijmout, pokud jsme nepružní, připoutaní ke svému vlastnictví, svým pojetím a představám. Snažme se nelpět na ničem ani hmotně, ani citově, dokonce ani duchovně. Ne tak, že bychom na všechno "kašlali", nebo byli ke všemu lhostejní, ani ve smyslu nějaké násilné askeze. Je třeba si ale udržet odpoutané srdce, uchovat si vzhledem ke všemu jistou svobodu, odstup, vnitřní zdrženlivost, díky nimž, když nám bude nějaká věc (zvyk, vztah, osobní plán) znemožněna, z toho neděláme drama.

Pakliže se naopak neustále bouříme a v protivenstvích se zatvrzujeme, těžko tato naše nedůvěra vůči Bohu dovolí Duchu Svatému řídit náš život.

Když Bůh vidí, že jsme schopni pokojně, s láskou a v duchu synovské důvěry a odevzdání se jeho vůli přijmout, co nám okolnosti "vnucují", není pochyb, že nám přidá osobnější vyjádření své vůle, a že tedy Duch Svatý bude k našemu srdci promlouvat častěji.

Nezapomínejme ... na to, co bychom mohli nazvat poslušnost událostem. Události života jsou koneckonců nejjistějším výrazem Boží vůle, neboť zde nehrozí nebezpečí subjektivní interpretace.

Kdo dokáže poslechnout lidi, jen když se mu to líbí, chová o své schopnosti poslouchat Ducha sladké iluze, Jestliže se nikdy nedokáži vzdát své vlastní vůle, (svých představ, chutí, náklonností...) když to chtějí lidé, co mi zaručuje, že toho budu schopen, bude-li to žádat Bůh?

Z lásky k Bohu také přijímejme každou legitimní příležitost, kdy můžeme projevit poslušnost, ať už je to v oblasti života ve společenství, v rodině nebo ve společnosti. Je samozřejmě třeba poslouchat více Boha než lidi, ale je iluzí myslet si, že jsme schopni poslouchat Boha, když nedokážeme poslechnout člověka. V obou případech je totiž potřeba překonat stejnou překážku: lpění na sobě, na své vlastní vůli.

Abychom obdrželi více vnuknutí, musíme být nejdříve poslušni těch, která dostáváme. Dále je zřejmé, že nás Bůh bude tím více obdarovávat vnuknutími, čím věrněji budeme plnit jeho vůli vyjádřenou jinými způsoby: v přikázáních, v povinnostech našeho stavu a podobně.

Každá věrnost milosti přitahuje milosti nové, stále hojnější. Když budeme vnuknutí Ducha Svatého pozorně přijímat a podle nich jednat, stanou se hojnějšími. Budeme-li je zanedbávat, mohou naopak přicházet řidčeji. Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má (Lk 19,26)

Když chceme, aby nám Bůh více odhaloval svou vůli prostřednictvím vnuknutí, musíme začít plněním Boží vůle, kterou už známe. A to v různých oblastech. Každá věrnost milosti přitahuje milosti nové, stále hojnější.

Ještě důležitější než výslovná modlitba o tento dar je pevné a stálé rozhodnutí poslechnout Boha v každé věci, velké i malé, bez výjimky. Neříkám, že musíme být skutečně schopni poslechnout Boha v každé věci, to je bezpochyby pro naši slabost ještě nemožné. Ale je třeba, abychom k tomu byli odhodlaní a zvláště modlitbou se neustále utvrzovali v rozhodnutí nezanedbat žádný projev Boží vůle.

Potom je samozřejmě třeba po vnuknutích toužit a často o ně prosit v modlitbě. Jednou z proseb, které nejčastěji vysíláme k Bohu, by mělo být: "Veď mě ve všech mých rozhodnutích a dej, ať nezanedbám žádné tvé vnuknutí."

Nemá se jednat o vypočítavost, ale o to, abychom si uvědomili, že každá naše nevděčnost vůči Bohu nás uzavírá do sebe samých a zahrazuje nás vůči jeho milosti. Chvála očišťuje naše srdce a úžasně ho uzpůsobuje k přijímání Boží milosti a vnuknutí Ducha Svatého.

Co konkrétně umožňuje, aby se Boží vnuknutí projevilo? Co dělat, aby nám jich Pán dal co nejvíce? To, co nám brání dostávat od Boha hojnější milosti, je možná jednoduše naše nedostatečná vděčnost za ty, které nám už dal. Není pochyb, že když Bohu řekneme z celého srdce děkuji za každou obdrženou milost, a zvlášť za vnuknutí, dá nám další.

Blahoslavení, kdo dokážou milovat svoji ubohost, protože je vynikající příležitostí k tomu, aby Bůh mohl projevit nekonečnost své lásky a milosrdenství. Tato cesta chudoby, která je také cestou lásky, je nejpřínosnější pro náš růst, postupné získávání všech ctností a pro očišťování se od chyb.

Blahoslavení ti, kteří vedeni Duchem Svatým dosáhli toho, že nedělají ze své slabosti drama, ale přijímají ji radostně, protože se naučili nevkládat všechnu naději v sebe, ale v Boha.

Kdo přijme, že je slabý, malý, často padá a není ničím v očích svých ani v očích ostatních, ale přehnaně se tím netrápí (vždyť ví, že jeho láska a důvěra v Boha jsou nekonečně důležitější a hodnotnější než jeho vlastní chyby a nedostatky), ten miluje mnohem víc, než ten, koho dohání starost o vlastní dokonalost až k neklidu.

Nejdokonalejší chování není to, které nejlépe odpovídá naší představě o dokonalosti jako o bezvadné, neomylné a bez přehmatů.

Skutečná dokonalost je chování, v němž je nejvíce nezištné lásky k Bohu a nejméně pyšného hledání sebe sama.

Pravá svatost znamená naopak stále uznávat, jak naprosto jsme závislí na jeho milosrdenství.

To je hlavní podstatou této pseudosvatosti, ke které často směřujeme, a která by způsobila, že už bychom Boha nepotřebovali.

Ale v takovém postoji je mnoho pýchy. Koneckonců bychom se vlastně rádi obešli bez milosrdenství.

Přáli bychom si, abychom se směli objevovat před Hospodinem, jenom když jsme umytí a učesaní a sami se sebou spokojení.

Čekáme-li s pravidelnou modlitbou na to, až budeme spravedliví, můžeme čekat dlouho. Když naopak přijmeme to, že předstupujeme před Pána v hříšném stavu, uzdravuje nás a postupně nás přeměňuje ve svaté.

Kdo má modlitbu, má všechno, protože jen tak může Bůh svobodně vstoupit do jeho života a jednat a činit svou milostí zázraky.

Největším darem, jaký můžeme někomu dát, je umožnit mu, aby zakusil, co to modlitba je, a pomoci mu vytrvat na té cestě, což není vždycky snadné.

Pro církev je dnes nejdůležitějším úkolem zprostředkovat lidem žízeň po modlitbě a učit je, jak se mají modlit.

Naše Země je nemocná a jedině setkání s Nebem ji může uzdravit.

Jedná se o to, osvojit si postoj plný touhy po Bohu, vnitřního pokoje, modlitby a pozornosti k dění ve své duši. To předpokládá jistý druh bdělosti. Toto ovzduší vnitřního naslouchání nám Pomáhá rozpoznat zdroje a účinky těchto hnutí: Jedna v nás zanechávají radost a pokoj, jiná vzbuzují nepokoj a smutek.

Jedná se o to, osvojit si postoj plný touhy po Bohu, vnitřního pokoje, modlitby a pozornosti k dění ve své duši. To předpokládá jistý druh bdělosti. Toto ovzduší vnitřního naslouchání nám Pomáhá rozpoznat zdroje a účinky těchto hnutí: Jedna v nás zanechávají radost a pokoj, jiná vzbuzují nepokoj a smutek.

Když budeme upřímně toužit po duchovním rádci, a přesto ho nenajdeme, Bůh se postará jinak. Také častá zpověď, i když nepřejde v duchovní vedení, je důležitým prostředkem očišťování srdce a zdrojem světla pro pochopení, co se děje v naší duši.

Rozlišování toho, co v nás působí Duch svatý, se velice usnadní, když budeme mít možnost otevírat své srdce někomu, kdo nás může duchovně vést. Bůh žehná tomuto otevření srdce. Je to výraz pokory (nevystačíme si sami) a důvěry v druhého. Postoj otevřenosti je Bohu velice milý a neopomene na něj odpovědět svými milostmi.

Boží vnuknutí se objevují z hloubky našeho srdce. Musíme sledovat, co se v našem srdci děje, všímat si různých „hnutí“, umět rozlišit, zda jsou z nás, z působení ďábla, anebo od Ducha svatého. Výše uvedené rady nám pomohou, abychom získali schopnost být pozorní k tomu, co se v nás děje na té nejhlubší a nejdůležitější rovině.

Pro stále větší odhodlání nic Bohu neodpírat, pro odpoutání se, pro synovskou důvěřivost, pro lásku k tichu – pro to vše je modlitba nezbytná.

Duch svatý je duchem pokoje. Jeho pohnutky mívají podobu jemných a tichých doteků. Je potřeba snažit se uchovávat svoje srdce v pokoji. A snažit se o ticho, naplněné pozorností k Boží přítomnosti, k druhému, důvěřivým očekáváním a nadějí v Boha.

Je třeba udržet si odpoutané srdce, uchovat si jistou svobodu, odstup, vnitřní zdrženlivost. V duchovním růstu nám nejvíc brání připoutanost k vlastním představám, vlastní moudrosti,…

Abychom se mohli nechat vést Božím Duchem, potřebujeme velkou vnímavost a pružnost. Snažíme s na ničem nelpět ani hmotně, ani citově, ani duchovně.

Poslušnost událostem – události života jsou nejjistějším výrazem Boží vůle. Když Bůh vidí, že jsme schopni pokojně, s láskou a synovskou důvěrou přijmout, co nám události „vnucují“, není pochyb, že nám přidá osobnější vyjádření své vůle. Když naopak se neustále bouříme a zatvrzujeme se, těžko tato naše nedůvěra vůči Bohu dovolí Duchu svatému, aby řídil náš život.

Z lásky k Bohu přijímejme každou příležitost, kdy můžeme projevit poslušnost. Je samozřejmě třeba poslouchat více lidi, než Boha, ale je iluzí myslet si, že jsme schopni poslouchat Boha, když nedokážeme poslechnout člověka. V obou případech je potřeba překonat stejnou překážku, totiž lpění na sobě, na své vlastní vůli.

Je mnoho výrazů Boží vůle, které známe, aniž bychom potřebovali zvláštní vnuknutí: patří sem přikázání, povinnosti našeho stavu, požadavky našeho povolání atd.

Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Abychom obdrželi více vnuknutí, musíme být poslušni už těch, která dostáváme.

Ještě důležitější, než výslovná modlitba o tento dar, je naše pevné a stálé rozhodnutí poslechnout Boha v každé věci, velké i malé, bez výjimky. Čím větší odhodlání k úplné poslušnosti v nás Bůh vidí, tím víc vnuknutí nám dává. Toto nemá vést k přehnané úzkostlivosti: máme víc milovat poslušnost, než se bát neposlušnosti.

Je třeba po vnuknutích toužit a o ně prosit. Bylo by překvapivé, kdyby nám Bůh neodpověděl vnuknutím.

Není pochyb, že když Bohu řekneme z celého srdce děkuji za každou obdrženou milost a zvlášť za vnuknutí Ducha, dá nám další. Chvála očišťuje naše srdce a uzpůsobuje ho k přijímání Boží milosti a vnuknutí Ducha Svatého.

Milost být věrní v důležitých věcech se nám dostane, když budeme věrní v malých věcech. Věrnost jedné milosti přitahuje milosti další. Cesta poslušnosti vnuknutím Ducha je náročná, ale je to cesta svobody a štěstí.

Bůh nás volá k dokonalosti, ale není perfekcionista. A dokonalost se nepojí s vnější totožností s ideálem, ale s vnitřní věrností vnuknutím.

Naše svatost bývá často něco úplně jiného, než si sami představujeme. Tak jiného, že největší překážkou na naší cestě ke svatosti je možná naše přílišné lpění na naší vlastní představě o dokonalosti. Svatost, kterou po nás chce Bůh, je vždycky jiná, vždycky překvapující, ale nakonec krásnější.

Nemáme se snažit stát se svatými vlastními silami, ale najít způsob, jak jednat, aby nás svatými činil Bůh. Naše síly jsou omezené, Boží síla a láska jsou naopak bez hranic. Stačí svou slabost pokojně přijmout a složit všechnu důvěru a naději v Boha.

Dnešní svět potřebuje ze všeho nejvíce modlitbu. Z ní se mohou zrodit všechny ostatní obnovy, uzdravení, hluboké a plodné proměny naší společnosti, které si tolik přejeme.




Autor: Richard Rohr - Info o autorovi

Víte, že vaše hodnota neplyne z toho, co osobně nebo individuálně děláte sami o sobě správně, namísto toho vaše lidství znamená právě umožnit a milovat Boží proudění, čemuž křesťané obvykle říkají Duch svatý. V životě jde jen o to přijít a říct ano.

Zajisté to může znít jako hereze - zejména staženému srdci, které si přeje kráčet samo. Ale to je ono čtvrté místo, zobrazené a jako zrcadlo vymezené na ikoně Trojice z 15. století od Andreje Rubleva. Pro lidi, zapojené do tohoto veřejného tajemství má jejich lidská přirozenost jasné zaměření a důstojnost. Pramen a sebedůvěru, jakou prostě nemůžete získat žádným jiným způsobem.

Někteří mystikové, kteří podstoupili skutečnou modlitební cestu, dovedli tuto zprávu k jejímu zřejmému důsledku: stvoření tedy je "čtvrtou osobou blažené Trojice"! Ještě jednou, Božský tanec není uzavřený kruh, jsme zvání všichni!

Toto trojiční proudění je jako vzestup a ústup přílivu na pobřeží, Celá realita nyní může být zobrazena jako Nekonečné vytékání, které umožňuje a generuje Věčné vtékání. Zakladatelskou dobrou zprávou je to, že stvoření a lidstvo jsou vtahovány do tohoto proudu! Nejsme outsidery nebo pozorovateli, ale podstatnou součástí Božského tance.

Jestliže myšlenka Trojice je tvarem Boha, a jestliže vtělení je pravda, pak věrnějším a vpravdě pomáhajícím geometrickým tvarem by byl kruh, nebo dokonce spirála. Ať kruhový tanec přeskupí naši křesťanskou představivost. Už žádný "stařec s bílou bradou na trůně", prosím!

Můžete odpustit každému, koho jste odsoudili a odložit svá přátelství do prázdného hrobu. Čím více světla a dobroty vidíte, tím jste trojičnější. Až budete vidět jako vidí Ježíš a můj otec svatý František, spatříte Božské světlo v každém, zejména v těch, kdo jsou odlišní, kdo jsou "jiní", v hříšnících, ve zraněných, v malomocných a v chromých - právě v těch, jak Písmo naznačuje, Bůh ukazuje to nejlepší.

A pokud jste opravdu spaseni - to jest žijete milováni a žijete osvobozeni -, víte, čím se to projevuje? Je to právě vaše schopnost vidět tu zářivou přítomnost všude kolem vás.

Není žádný náznak, že by Ježíš očekával, že jeho malé hnutí ovládne svět, ale spíše si představoval, že bude právě dost lidí, kteří budou žít tento způsob vzájemnosti, aby byli kvasem v těstě, jenž celé stvoření zachrání před totálním klamem a sebezničením.

Pravé duchovní svobody dosáhne jedině ten, kdo spává a odpočívá uvnitř Boží dokonalé svobody. Trojiční láska vytváří a udržuje různost. Trojiční láska vytváří a udržuje svobodu. Jednotu neruší různost ani svoboda.

Pokud se snažíme nějak „řídit“ Boha nebo si vykonstruovat svou hodnotu na základě určitého výkonu, nikdy neumožníme zrod Krista, nýbrž budeme vytvářet jen sami sebe. Maria se nesnaží nic řídit, nic nenapravuje, neorganizuje ani „nepodává výkony“. Pouze říká ANO! A umožňuje zrod hojnosti, kterou zaslibuje Izaiáš.

Vše, co nám Bůh dává, je vždy prožíváno jako nezasloužená milost, a nikdy jako mzda, odměna nebo medaile za zásluhy. Ve skutečnosti platí, že jestliže dar vnímáte jako „něco za něco“, není to od Boha a vaše srdce, vaši mysl ani vaši duši to doopravdy neobohatí.

Máme se postupně zbavovat lpění na svém malém já, aby tak vznikl prostor pro nové početí a nové zrození. Maria je přímo archetypem takového odstranění se a odevzdání se. Jestliže Ježíš je symbolem daru jako takového a rovněž toho, jak Bůh tento dar dává, potom je Maria symbolem toho, jak se tento dar přijímá a opatruje.

Máme se postupně zbavovat lpění na svém malém já, aby tak vznikl prostor pro nové početí a nové zrození. Maria je přímo archetypem takového odstranění se a odevzdání se. Jestliže Ježíš je symbolem daru jako takového a rovněž toho, jak Bůh tento dar dává, potom je Maria symbolem toho, jak se tento dar přijímá a opatruje.

Místo toho však musíme čekat a pracovat v temnotě s nadějí a nikdy nezpochybňovat světlo, kterým je napořád Bůh – a kterým jsme i my.

A naopak, když všude vidíme jen temnotu a zapomínáme na podstatnější Světlo, zničí nás naše vlastní negativita a fanatismus, nebo si budeme naivně namlouvat, že temnota se nás netýká.

Je potřeba pojmenovat temnotu jako temnotu a Světlo jako světlo a naučit se žít a pracovat ve světle, aby nás temnota nepřemohla. Jestliže si svět malujeme narůžovo a zaujímáme postoj „všechno je přece krásné“, jdeme ve skutečnosti vstříc tomu, že se necháme do pasti chytit temnotou, protože nevidíme dost jasně, abychom uměli oddělit zrno od plev.

Neříkejte, že temnota je světlo. Neříkejte, že temnota je dobrá. Svého vnitřního napětí se nejobvykleji snažíme zbavit tím, že začneme předstírat, že temnota je celkem ucházející světlo. Nebo se začneme stavět proti temnotě, ale naštvaně a obsedantně, a potom se staneme jejím zrcadlovým obrazem.

Temnota se nikdy úplně neztrácí, ale „v té temnotě svítí světlo a tma ho nepohltí“ (Jan 1,5). Musíme doufat, že temnota bude zlikvidována, …ale v určitém okamžiku musíme přijmout skutečnost, že temnota tu vždycky byla, a že to, o co jde, je otázka, jak přijmout světlo a jak šířit světlo. To není kapitulace o nic víc, než byl kapitulací kříž.

Když vyžadujeme svoje uspokojení, když chceme, aby se dějiny vyvíjely podle našich představ, když žádáme, abychom byli zbaveni své úzkosti nebo zdroje své nespokojenosti a jakoby vyčítáme, „proč jsi to pro mě neudělal?“ odmítáme tím vlastně říct, Přijď, Pane Ježíši. Odmítáme očekávat celkové pochopení, které vždy vyjevuje jedině Bůh.

Ježíš je Pán! Pán všeho stvoření! Právě tomuto zralému kosmickému Kristu říkáme: Přijď, Pane Ježíši. Tak se z celého našeho života i ze života církve stává veliký Advent.

Utrpení, nespravedlnost a devastace dosáhly na této planetě nyní takového rozměru, že se zkrátka nemůžeme spokojit s jakýmsi infantilním evangeliem nebo infantilním Ježíškem.

My katolíci musíme připustit, že jsme trvale pokoušeni vyhýbat se lekcionáři a Božímu slovu kvůli svým soukromým zájmům a zbožné úctě, které však obvykle mají sotva nějaký potenciál nás změnit nebo zpochybnit naši domýšlivost. Boží slovo nás ale konfrontuje, obrací a utěšuje, přesně v tomto pořadí.

Jsme schopni důvěřovat, že Ježíš stejně jako přišel do naší minulosti, zase přijde do našich soukromých dilemat a do našeho trpícího světa.

Ctnost naděje je trpělivou a důvěřující ochotou neuzavírat se, nedomáhat se konkrétních řešení, a přesto být spokojení, ba dokonce šťastní, protože naše uspokojení je na jiné úrovni a jeho zdroj není v nás.

Sentimentalita, definovaná, jako strojené emoce, může ve skutečnosti maskovat to, že se skutečnému vztahu vyhýbáme, a že jej právě sentimentalitou nahrazujeme. Jak to ostatně vidíme i v našich mezilidských vztazích.

Ježíš svou zvěst spojoval s tím, co nazýval příchodem Božího království, zatímco my se často spokojujeme s roztomilým příchodem děťátka, jež od nás žádá něco málo v tom smyslu, že se něčeho vzdáme, že vyjdeme někomu vstříc, že budeme pěstovat vzájemnost, nebo že budeme rozebírat vybrané pasáže z Bible či něco z aktuálního Ježíšova učení.

Potřeba žít zralé křesťanství na této zemi a účinně zvěstovat Ježíše je natolik naléhavá, že nesmíme dopustit, aby tento velký svátek, jímž Vánoce jsou, a příprava na něj v Adventu byly jakkoliv rozředěny.

Pokročme od sentimentálního prožívání Vánoc jako „čekání na Ježíška“ ke zralému a sociálnímu chápání poselství o vtělení Boha v Ježíši Kristu. Vtělení bylo zároveň i vykoupením, protože Ježíšovým narozením dal Bůh jednoznačně najevo, že je dobré být člověkem a že Bůh je na naší straně.

Potřeba žít zralé křesťanství na této zemi a účinně zvěstovat Ježíše je natolik naléhavá, že nesmíme dopustit, aby tento velký svátek, jímž Vánoce jsou, a příprava na něj v Adventu byly jakkoliv rozředěny.

Velké utrpení vás otevírá jiným způsobem. Věci se zde dějí proti vaší vůli – právě to činí utrpení utrpením. Můžete hodně zahořknout a uzavřít se, nebo zmoudříte, stanete se soucitným a naprosto otevřeným, protože vaše srdce změklo …. Existuje přímé spojení mezi láskou a utrpením. Když milujete hodně, budete prakticky určitě brzy trpět, protože jste druhému člověku předali moc nad sebou.

Pokud nepoznáte lásku a utrpení, nikdy nepoznáte to podstatné. Budete se snažit to zvládnout rozumově, samotný rozum vás ale do cíle nedovede. Musíte milovat „z celého svého srdce, z celé své duše a ze všech svých sil“, jinak to není vůbec láska. Takto láska funguje, a proto vede ke ztrátě kontroly nad děním. Z velké lásky jste ochotni cokoliv riskovat a nemít přitom žádná zadní vrátka.

Láska a utrpení jsou hlavními branami, které otevírají mysl a srdce, pronikají do nás a přinášejí nám dary velkorysosti, hloubky a sjednocení.

Láska je to, po čem toužíme a pro co jsme byli stvořeni - avšak právě utrpení často způsobí, že se naše duše otevře a začne tuto potřebu lásky, touhu a identitu pociťovat.

Dvě základní a univerzální cesty, na nichž lze dosáhnout univerzální proměny, … jsou k dispozici každé lidské bytosti, kterou Bůh stvořil: je to velká láska a velké utrpení. Nabízí se všem bez výjimky.

Pouze "bláznovství kříže" se dokáže vyrovnat s naším "svatým zápalem pro pořádek". Pouze tajemství kříže může rozluštit spletitá tajemství života. Bez jeho působení se z lidí středního věku stávají zahořklí, depresivní a negativní cynikové, protože pomíjivost a nedokonalost jim nedává smysl.

Láska a utrpení jsou součástí většiny lidských životů. Jsou našimi hlavními duchovními učiteli, a to více než Bible, církev, kněží, svátosti a teologové.

Láska a utrpení vyvolávají tajemné nenapodobitelné chemické procesy, které dokážou změnit život, založený na strachu na život založený na lásce. Není divu, že křesťanským symbolem spásy je ukřižovaný muž, který nám nabízí svou lásku.

Pouze láska a utrpení jsou dost silné, aby zničily obranné mechanizmy našeho ega a otevřely nás tajemství.

Kdo jsou lidé, kteří uprostřed temnoty odhalili hlubší význam víry? Téměř bez výjimky jsou to ti, kdo hodně trpěli nebo hluboce milovali. Tyto dvě zkušenosti jsou obvyklými body přesahu, ohnivými kruhy, a protože láska a utrpení jsou vždy na dosah, poznání pravé víry je dostupné všem.

Nemůžeme ve skutečnosti říkat „přijď království tvé“, když ve skutečnosti věříme, že nás spasí náš národ, politická strana, vojsko, banky a různé instituce. Věřím, že systémy tohoto světa lze používat i moudře, ale nikdy v ně nevěřme!

Ježíš říká: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ Loajální můžeme být vlastně jen k jednomu království: k Božímu, nebo ke svému. Z toho se nevykroutíme.

Boží království nahrazuje a dalece překonává všechna království ega a předčí i všechny společnosti i všechny formy odměny za osobní zásluhy.

Když na jednu stranu lidé zbožně volají“přijď království tvé“, je třeba, aby také dodali: „Ať odejde království mé“.

Jestliže se budeme snažit proměnit tento svět v Boží království, vždy to skončí tím, že budeme naštvaní a zklamaní. My nečekáme na příchod ideální církve ani dokonalého světa tady a teď a dokonce ani po smrti. Boží království je víc, než tohle všechno.

Utrpení a solidarita s utrpením druhých mají ohromnou schopnost „v nás udělat místo“. Jsou pravděpodobně našimi nejdůležitějšími duchovními učiteli.

Radost, ovšem „ne jako dává svět“, vždycky přichází jako dar těm, kteří na ni čekají, počítají s ní a udělali si pro ni v sobě místo. Motýla nechytnete tak, že za ním budete běhat.

„Přijď, Pane Ježíši“ znamená skok do svobody a odevzdání se, které se po právu nazývá ctností naděje.

Toto očekávání budoucí plnosti udržuje náš život otevřený, zvláště vůči milosti a budoucnosti vytvořené Bohem a nikoliv námi.

Adventní zvolání „Přijď, Pane Ježíši“ znamená, že celé křesťanské dějiny je třeba prožívat v uvážené prázdnotě, v záměrné nenaplněnosti. Dokonalá plnost teprve přijde a my ji nemáme vyžadovat už teď.




Autor: Robert Sarah - Info o autorovi

Věřit znamená odevzdat se Bohu a jeho milosrdné lásce, lásce, která nás vždycky přijímá, zahrnuje odpuštěním, povzbuzuje a orientuje v životě a mocně se projevuje ve schopnosti napravit pokřivení našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se stále znovu proměňovat voláním Boha, který nám stále opakuje: "Navraťte se ke mne celým srdcem..., navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování." (Jl 2,12-13)

Dobré podmínky pro vstup do kontaktu s Bohem si vytváříme upřímnou otevřeností vůči pravdě a kráse stvoření, i schopností vnímat smysl mravního dobra, pozorností k hlasu svědomí, neboť tuto touhu po nekonečném životě nosíme v sobě.

Víra je nakažlivá. Pokud tomu tak není, znamená to, že zeslábla. Je jako slunce: plane, osvěcuje, ozařuje a zahřívá všechno, co kolem ní obíhá. Silou své víry přivedl Abrahám celou svou rodinu a své potomky k osobnímu vztahu ke Kristu.

Můžeme se chvět s důvěrou a láskou. Tento postoj má jméno, je to svatá Bázeň Boží, která je darem Ducha Svatého. Ano, bojme se z lásky, že se nebudeme umět odevzdat jeho milosrdenství.

Tedy ano, třesme se o svou spásu! Ne proto, že bychom měli strach z Boha, ale proto, že jsme si vědomi své nepatrnosti tváří v tvář daru, který nám dává.

Podobáme se zhýčkaným dětem, které se už nedokážou tradovat, když od rodičů dostávají dárky. Stěžují si, že stále nemají dost. Už v mládí jsou zahořklé a smutné jako senilní starci. Před Bohem jsme v zásadě dětmi, chudáky, žebráky, kteří všechno dostávají.

Postavíme se zpříma před Boha a budeme se dovolávat svého práva? Což není nutné přijímat tajemství víry a spásy se srdcem chudáka? Bohatství moderních společností už nás neučí přijímat něco zdarma. To je veliké neštěstí.

Pýcha moderních lidí nás občas vede ke směšné zaslepenosti. Ano, třást se o svou spásu je krásné a důležité. Jistěže nejde o patologický strach před strašným Božstvem, které mávnutím ruky člověka z plezíru zatratí. Jak bychom však mohli být Bohem spaseni, nemáme-li radikální pokoru nutnou tomu, abychom spásu přijali jako milost danou zdarma?

Modernita odmítá tajemství. Bude stále více vědět, stále víc bude umět vysvětlit, ale skutečně chápat už nebude nic, protože odmítá tajemství. V tom spočívá nejsubtilnější a nejhlubší ateismus, převrácení správného postoje k logice Vtělení a především ke zdravému realismu, to znamená k pokoře. Chceme-li vstoupit do tajemství Vtělení Slova, potřebujeme postoj pokory.

Člověk nemá pocit nebezpečí. Zdá se, že vědomí hříchu zmizelo. Dobro a zlo neexistuje. Relativizmus jako strašně účinné bělidlo to všechno na místě vymazal. Člověk už nepociťuje potřebu spásy. Nezdá se, že by nás příliš znepokojovalo, co se s námi stane, až tuto zemi opustíme. V tomto ohledu se raději domníváme, že ďábel už neexistuje.

Křesťané musejí bez ustání opakovat, k jakému štěstí jsou lidé povoláni. Naší povinností je říkat světu, že úspěchy techniky nejsou ve srovnání s Boží láskou ničím.

Je zvláštní, že Bůh nás zve k bezbřehému a nekonečnému štěstí s ním a my se přitom necháváme fascinovat omezenými, povrchními potěšeními. Věda a technika nás hypnotizují natolik, že se chováme, jako by mimo hmotu už nic neexistovalo. Víme, že všechno pozemské je pomíjivé, ale přesto dáváme přednost prchavému před věčným. Je třeba opakovat vhod i nevhod, že naše srdce uspokojí jedině Bůh.

Z toho vyplývá strašlivá moc člověka tento dar odmítnout, darem nekonečné Boží lásky pohrdnout. Toto odmítnutí, pohrdání znamená hřích. Hřích nás připravuje o Boží život. Svazuje nás a poutá k pozemským věcem. Osobním, reálným kontaktem s Bohem se naopak od světa můžeme odpoutat.

I když nás Bůh stvořil k tomu, aby nám dal svůj život, nedává nám ho navzdory nám. Na jeho dar lásky máme svým darováním lásky svobodně odpovídat. Je na nás, abychom obdarování Božím životem svobodně přijali.

Vnější projevy blízkosti nejsou vždy jejím nejlepším důkazem. Naši nejlepší přátelé jsou někdy od nás daleko, ale to jim nebrání v tom, aby nás měli hodně rádi. Otec nemusí být nutně u svých dětí nepřetržitě po celý jejich život, ale to neznamená, že se o ně méně stará-

Moderní doba v Božím mlčení ráda vidí snadný důkaz neexistence Boží: když existuje zlo a utrpení, není možné, aby existoval on. Bůh má svůj tajemný způsob, jak nám být v našich zkouškách nablízku. Láska svou podstatou znamená skok do neznáma.

Jestliže člověk ustrne v materialistických a racionalistických jistotách, vždycky sází na tuto hypotetickou opuštěnost Bohem.

Důležité je žádat po těchto lidech přátelsky a jemně, aby přijali tajemství Božího mlčení v aktu odevzdanosti a víry ve spásonosnou dimenzi utrpení.

Nalézt vhodná slova, abychom k lidem, kteří se vzdálili od Boha, promlouvali s úctou a užitkem, není snadné. Je třeba se vyzbrojit bratrským soucitem a moudrou metodou a dát se nést modlitbou, jež je dílem Ducha.

Jenomže hřích mě ochromuje: Jak je možné energii života v Bohu naroubovat na něco, co není? … Co tedy řekneme? Máme setrvat v hříchu, aby se tím hojněji projevila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece už odumřeli. Jak bychom v něm ještě mohli žít?

Mnohým připadá normální, že je Bůh zahrne svým milosrdenstvím, přestože setrvají v hříchu…

(Mnozí) Nejsou schopni dohlédnout, jaká cena byla za nás zaplacena na kříži, když nás Pán vykoupil z poroby hříchu a smrti. Domnívají se, že díky nekonečné Boží dobrotě je všechno možné, třebaže se rozhodli ve svém životě nic neměnit.

Mnozí věřící se radují, když se mluví o Božím milosrdenství, a doufají, že radikálnost evangelia by se mohla zmírnit ve prospěch těch, kdo se rozhodli žít v rozporu s ukřižovanou láskou Pána Ježíše.

Vždyť jestliže věřící stále ještě milují Církev a papeže, ale neuplatňují její učení a ve svém životě nic nemění, ani když vyslechli Petrova nástupce v Římě, co můžeme očekávat od budoucnosti?

Vyvstává tedy jednoduchá otázka: Musí svět změnit postoj, nebo Církev svou věrnost Bohu?

Tváří v tvář všem problémům je třeba se vrátit k základům křesťanské naděje a potvrdit, že život zde na zemi je jen část naší existence, která bude pokračovat a nalezne svůj cíl na věčnosti.

Tímto individualismem se dává ovlivnit i mnoho křesťanů. Někdy mohou mít potíže s tím, aby se cítili doma uvnitř Katolické církve v její tradiční podobě, s dogmaty, zákony, exhortacemi a Magisteriem. Tento posun je samozřejmě ještě důležitější, pokud jde o mravní otázky.

V tomto kontextu se může stát, že osobní zkušenost je důležitější než pravidla stanovená církví. Je-li středem, kolem něhož se všechno točí, jedinec, pak si slovo církve může každý vykládat podle svého, tak, aby odpovídalo jeho vlastním představám.

Jedním z nejvýznačnějších rysů naší doby je subjektivismus. Jedinou normu představují pocity a osobní touhy. Moderní člověk často považuje tradiční hodnoty za vykopávky.

Peníze jsou potřeba, ale existuje něha, která může pocházet pouze od Boha.

Skutečná úleva, kterou máme přinášet chudým a trpícím, není jen materiální, ale duchovní. Je třeba zjevovat Boží lásku, soucit a blízkost.

Tato milosrdná láska je součástí poslání Církve, které spočívá v odhalování lásky a něhy Boží, pomoci při znovuobjevování přítomnosti, soucitu a milosrdné lásky Otcovy uprostřed našeho strádání.

Milosrdná láska má hodnotu sama o sobě, jako svědectví o Bohu, které přesahuje její technickou, ekonomickou, politickou nebo sociologickou účinnost.

Skutečná milosrdná láska není ani almužna, ani humanitární solidarita, ani filantropie: je to vyjádření Boha a prodloužení Kristovy přítomnosti v našem světě.




Autor: Pio z Pietrelciny - Info o autorovi

Rozhodně nemějte důvěru v sebe samou. Všechno dobro musíme očekávat z nebes.

Je opravdu potřeba mít trpělivost s vlastními nedokonalostmi a vytěžit z toho všeho svaté sebeponižování.

Kráčejte v prostotě po Božích cestách a netrapte neužitečně svého ducha.

Všechno konejte zpříma a s touhou líbit se hlavně Bohu.

Nezkoumejte, jestli to, co děláte, je hodně, nebo málo, jestli to bylo dokonalé nebo méně dokonalé, varujte se hlavně hříchu.

Modlit se hodně znamená bušit na bránu toho, k němuž se modlíme, a to musí vycházet z ustavičného a zbožného rozplamenění srdce.

Bez opravdové a upřímné eucharistické zbožnosti apoštolát ztrácí sílu a vystavuje se velkému nebezpečí i věrnost vlastnímu kněžskému povolání i povolání ke službě v církvi.

Tímto svrchovaně nadpřirozeným tajemstvím musí kněz živit svůj vlastní duchovní život i duchovní život věřících.

Mše svatá je vyvrcholením eucharistického kultu a kněz je v první řadě určen k tomu, aby sloužil mši svatou.

Pokud si nejsi opravdu jistá, že jsi mimo Boží milost, nesmíš se vzdávat svatého přijímání.

Dělej úkony odevzdanosti do Boží vůle nejen zrána, ale také během dne a navečer a zachovej si přitom klidného a radostného ducha.

Moje drahá dcero, uplatňuj především cvičení v jemnosti a poddanosti Boží vůli, a to nikoliv pouze v mimořádných věcech, ale zejména v těch docela nepatrných záležitostech všedního dne.

Takové dítě je si jisto, že ho otec nikdy nenechá hladovět a že mu obstará potravu podle toho, co potřebuje a co mu chutná.

Vrhni se do otcovy náruče jako malé děcko, které každého dne jí to, co dá na stůl jeho otec.

Neznepokojuj se, protože nemůžeš sloužit Bohu podle svých vlastních představ. Když se poddáš jeho vůli, budeš mu sloužit lépe, protože mu nebudeš sloužit tak, jak chce on a nikoliv tak, jak chceš ty.




Autor: Josef Toufar - Web

Neboť ten každičký den příštího roku bude cenný jako drahokam. Bude drahokamem ztraceným, když ho promarníme, bude však nádherně zářícím drahokamem v naší koruně věčné, když jej prosvítíme láskou k Bohu, bližním a dobrými skutky.

Drazí v Kristu! Vložte do toho dnešního děkovného chvalozpěvu „Bože, chválíme Tebe“ celou svou pokornou a kajícnou duši i veškeré odhodlání a lásku své duše s nejsvětějším předsevzetím, že dny nastávajícího roku využijeme pro spásu své duše.

Každý den je buď pramenem požehnání, nebo pramenem neštěstí, neboť žít v hříších znamená promrhat drahocenný čas,utíkat pravé radosti, aniž za živa si připravit zoufalé peklo.

Čas je drahocenným statkem a proto ho musíme dobře užívat. Každé ráno je dar, který se nikdy nevrátí, a proto škoda, věčná škoda každého promarněného dne.

Žijme tak, jako bychom již dnes zemřít měli. Žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný.




Autor: Marek Vácha - Info o autorovi - Web

Udělej prosím tu zkušenost, že nebe je na tvé straně. Vytrvej v modlitbě, den za dnem, měsíc za měsícem, když budeš cítit při modlitbě radost a když nebudeš cítit při modlitbě radost. Jdi dál, nejde o radosti. Modlitba připraví půdu tvé duše, až přijde déšť, a on přijde.

Pak jednej, a není možné, aby se něco nestalo, aby se věci neposunuly vpřed, aby lavina zůstala nahoře a neuvolnila se. Způsobem, který je možná v tuto chvíli mimo fantazii, nebo způsobem, který – zdá se – vyvolává opačný účinek, než jaký by sis přál. Nebe je na tvé straně. Vytrvej v modlitbě.

Nejprve se za to pomodli, ale dej si přitom pozor, co říkáš, soustřeď se s plnou vážností, važ slova a vlož situaci do Boží lásky.

Je to přesně naopak. Modlitba má otevírat vztah k čemukoli a ke komukoli. Má předcházet setkání, ta příjemná i ta nepříjemná.

Většinou modlitbu neuvěřitelně a naprosto podceňujeme. Napřed zkusíme podle rozumu a fantazie řešení za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté a za páté, a když selžou všechny možnosti, a už nevíme z které do které, aha, tak se v nouzi nejvyšší za to ještě pomodlíme. Co už taky zbývá!

Právě naopak, když jsi na tom nejhůř, modli se, vždyť kam jinam než do milosrdenství Božího se chceš utéct?

Žádný tvůj hřích, byť sebetěžší, žádné tvé zoufalství se sebe samotného ti nemůže, nesmí v modlitbě zabránit!

Věřím, že ať už se modlíš z jakéhokoli důvodu a v jakékoli situaci, všechno je dobře, modli se z jakéhokoli důvodu, ale hlavně se modli. Vzpomeň si ale, až ti bude zase dobře, pak dej taky Bohu svůj čas.

Na svatbě v Káni Maria nesděluje Ježíšovi, jaká je situace a jaké řešení by bylo nejvhodnější a to správné, nýbrž jen tiše říká: Nemají víno (Jan 2,3). … pak se začnou dít věci, které jsou mimo fantazii běžného katolíka.

V modlitbě přistupuj k Bohu s radostí a vděčností za dar života, se všemi starostmi a problémy. Neraď příliš Bohu, co má dělat přesně. Jeho řešení jsou nečekaná a typicky jiná, než vymyslíš.




Autor: Jean Vanier - Info o autorovi

Rádi bychom své nápady uskutečnili, a to hned. Křesťané někdy můžou maskovat tyto špatné sklony zaujetím pro dobrou věc. Není nic hroznějšího, než tyranie pod rouškou náboženství.

Svobodu tolerujeme jen potud, pokud neobtěžuje naši autoritu, a jen tehdy, když ji můžeme kontrolovat.

Bojíme se nejmenší kritiky a dohledu. Jedině my máme pravdu (a často ve jménu Božím). Do všeho se pleteme, všechno děláme, všemu poroučíme, žárlivě si střežíme svou autoritu.

V našem nitru vládne malý tyran, který touží po moci a prestiži, která je s tím spojena. Chceme vládnout, být nadřízení, kontrolovat.

Čím déle plyne čas, tím lépe vidím, jak je obtížné zastávat úlohu autority v komunitě. Velmi záhy člověka přepadne chuť poručníkovat kvůli úctě, kvůli prestiži nebo obdivu, kterým nás zahrnují, nebo kvůli tomu, že si chceme něco dokázat.

Je to hluboká zkušenost vědět, že jsme Bohem milováni a podporováni se všemi svými ranami a s celou svou malostí. Všichni jsme smrtelní a křehcí, ale všichni jsme rovněž vzácní a jedineční; všichni můžeme postupovat k větší svobodě.

Nemůžeme druhé přijmout takové, jací jsou, a odpustit jim, pokud neobjevíme, že Bůh i nás opravdu bere takové, jací jsme, a že nám odpouští.

Pro zlo, které vidíme mimo sebe a s nímž bojujeme, si nevšímáme zla, které přebývá v nás samotných.

Když totiž škatulkujeme lidi, odpíráme jim tak možnost růstu. Ježíš nám říká, abychom nesoudili a neodsuzovali. Když soudíme, je to často proto, že v sobě máme něco, kvůli čemu se cítíme vinní a co nechceme sami vidět nebo ukazovat jiným. Je snazší mluvit a vycházet ze svých zranění než ze svého středu, v němž je přítomen Ježíš.

Dokud se nesmířím se svými vlastními slabostmi, nebudu se moci opravdu rozvíjet. Tak snadno si všimneme nedokonalosti druhých, místo toho, abychom zdůraznili, co je v nich dobrého.

Dokud se nesmířím se svými vlastními slabostmi, nebudu se moci opravdu rozvíjet. Tak snadno si všimneme nedokonalosti druhých, místo toho, abychom zdůraznili, co je v nich dobrého.

Doopravdy nevíme, co je to milovat, dokud jsme nemuseli milovat lidi, kteří se dají milovat jen těžko, nebo dokonce vůbec.

Jen tak se mohu smířit nejen se svými nedostatky a slabostmi, ale i s nedostatky a slabostmi ostatních. I oni totiž našli u Boha odpuštění a mohou se tak rozvíjet ke svobodě a lásce.

Nebudu se tak moci opravdu rozvíjet. Když ale připustím, že mám slabosti i chyby, ale že je mi zároveň odpuštěno, mohu postupovat k vnitřní svobodě a k opravdové lásce.

Dokud se nesmířím s tím, že jsem směsicí světla i stínů, kvalit i nedostatků, zralosti i nezralosti, lásky i nenávisti, dokud neuznám, že jsme všichni dětmi jednoho otce, dokud nepřestanu rozdělovat svět na „nepřátele“ („ty špatné“) a na „přátele“ (ty „dobré“), nepřestanu kolem sebe stavět bariéry a šířit kolem sebe předsudky.

Poselství evangelia spočívá v tom, že se máme stávat slitovní. Pokud se staneš mužem nebo ženou slitování, budeš se podobat Ježíši.



Po kapkách...
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest