Nakladatelství Bílá vrána
Životice. Obraz (po)zapomenuté tragédie
Začne novou modlitbu. Za svého syna, za toho nebohého chlapce u cesty, za všechny další mrtvé, kterých musí být ve vsi spousta, protože celé dvě hodiny se ozývají výstřely. Pozvolna se vzdalují a slábnou, jak se vrahové přesunují směrem k Suché. Možná na něho zapomenou. Možná to nakonec dobře dopadne, upíná se k toužebné myšlence. A pak se objeví černý vůz. Mine mrtvého chlapce a zastaví kousek za ním. Ze dveří vystoupí Dorek.
Šikmý kostel
„Pan farář,“ zopakuje Julka mdlým hlasem a má co dělat, aby vztek, který s ní v té chvíli lomcuje, neproměnila na slova a nevypustila ho ven. Srdce jí usedá nad tou hromádkou neštěstí, která sedí schouleně na posteli a oči se jí lesknou slzami. V paměti jí vyvstane obrázek dívky, která během loňské cesty do Wieliczky běhala s ostatními dětmi po louce. Dře jako kůň, a ještě se trápí výčitkami? Co je to za spravedlnost? Kdyby byl ten jejich bůh spravedlivý, jak by mohl tohle dopustit? Jak by mohl všechny ty hrůzy dopustit?
Zpět
