katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Příběhy z jiného vesmíru

Autor knihy: Marek Orko Vácha
Nakladatelství: nakladatelství Cesta

Brněnské nakladatelství Cesta nadělilo k 25. výročí trvání nakladatelství sobě (a nám laskavým čtenářům) další knížku od svého kmenového autora Marka Orko Váchy. Ani mi ji nebalte, budu číst hned v tramvaji, řekla jsem té milé prodavačce. A někde mezi Moravským náměstím a zastávkou Husitská jsem měla co dělat, abych se nesmála nahlas nejprve u příběhu s bumerangem a po chvíli u příběhu norských studentů na hudebním soustředění na Lechovické faře, shodou okolností konaném ve stejné době a na stejném místě jako biřmování za účasti delegace z biskupství. Není to však knížka prvoplánovitě humoristická, podobně, jako život sám není často příliš k smíchu.

Je to knížka o nás a o Bohu, a přece to není klasická učebnice teologie. Je to knížka příběhů z jiného vesmíru, totiž z toho, který je uvnitř nás. A pokud se těmto příběhům podaří, aby se něco probudilo ve vašem nitru, (nebo srdci, nebo duši, říkejte si tomu, jak chcete) a začalo vnímat sebe sama, druhého a lásku kterou nás druzí a Bůh zahrnují, budete cítit něco podobného, jako Honza, jeden z účastníků tábora, které Orko se svými přáteli pravidelně pořádá:

" „Nejhezčí zážitek… to nesení hvězdy z Klárčina filmu. V té chvíli jsem vás miloval a přesto nenáviděl. Protože tak silné zážitky – ač jsou kladné – to už není jen radost, obdiv… Nenáviděl jsem vás, že musím plakat, nenáviděl jsem vás za to, že mi bez uvážení předáváte takovou krásu v takovém drobounkém bodě času, ¬ miloval jsem vás za víru ve mne samého…“

A Orko k tomu dodává: „Se mnou je to poslední večer a poslední ráno stejné. Miluji a nenávidím naše táborníky, že se mi tak rychle a snadno dostali pod kůži a do duše, že kvůli nim, jen dospívajícím, musím plakat. Miluji a nenávidím naše vedoucí, že mi vyvrátili duši a srdce už dávno, miluji a nenávidím Boha, že mi dává tolik krásy v té jedné vteřině, že těch deset dní jedeme na jeden nádech, za víru ve mne, že se mnou láska a city či co to je tak cloumá, že nejsem schopen to ovládnout, a že ani nechci.“

Co se děje na konci tábora, nejsem schopen uchopit do slov. … Je to smutek, že končí výlet do nebe, smutek, jaký mají vizionáři na konci vidění, a zároveň krystalická radost, že jsme se čehosi dotkli a že to světlo v nás musí zářit ještě i na silnici do Havlíčkova Brodu, že to musí být nezávislé na čase a prostoru, že kruh, který teď tvoříme, když stojíme a objímáme se kolem ramen, se za pár hodin promění v nekonečný kruh, až se ráno rozjedeme do různých míst republiky, ale že to cosi nás bude spojovat dál. Navždy. Minimálně navždy. Že jsme se zde dotkli věčnosti.





Zpět