katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Trestankyně – Příběh Růženy Vackové

Autor knihy: Milena Štrafeldová
Nakladatelství: Nakladatelství Mladá fronta

Publicistka a spisovatelka MŠ udělala velice záslužný čin, když sepsala životopis pro většinu z nás už neznámé a neprávem zapomenuté ženy, jakých náš národ měl ve svých dějinách jen velmi málo.
Při shromažďování informací ke knize se i v katolickém nakladatelství setkala s údivem, na koho se to vlastně ptá.


Růžena Vacková se narodila v roce 1901 v rodině lékaře jako první ze tří dětí. Jeji matka – v té době samozřejmě v domácnosti - se angažuje v různých ženských a charitativních spolcích. Ona studuje na filosofické fakultě dějiny umění a archeologii a stává se druhou ženou v Československu, která byla jmenována universitní profesorkou. Přednáší, studenti ji milují, píše obsáhlé monografie. Zajímá se o divadlo, píše recenze, udržuje kontakty s mnoha osobnostmi kultury.

Ochota pomáhat druhým, empatie a schopnost dělit se druhými byly v její rodině normální a tak není divu, že zdánlivě poklidný život netrvá dlouho. Nejmladší bratr a manžel mladší sestry jsou během druhé světové války zatčeni a popraveni. Růžena sama je v roce 45 také zatčena, vyslýchána a nakonec odsouzena k smrti, 5. května pak osvobozena z cely smrti na Pankráci. Při čekání na smrt prožívá silný zážitek Boží blízkosti, který prohloubí její víru a vede k dalším pohnutým osudům. Po válce kromě návratu na universitu spolupracuje s Oto Mádrem, Josefem Zvěřinou v tzv. Kolakovičově Rodině.

Po převratu v roce 48 nesouhlasí s čistkami ve školství a záhy se stává pro komunistický režim nepřítelem. Ve vykonstruovaném procesu je odsouzena a dostává trest 22 let odnětí svobody.
Je vězněna v nelidských podmínkách pardubické věznice, podílí se na tzv. vězeňských universitách,
stává se autoritou i tam. Netýkají se jí ani různé amnestie, při kterých jedni komunisté propouštějí především ty druhé. Už několik let budují pozdější političtí protagonisté Pražského jara svůj socialismus s lidskou tváří a „napravují chyby“, aby pak po roce 68 skončili v roli disidentů a po roce 89 jako hrdinové „odboje“, ale Růžena Vacková je propuštěna až v roce 1967 po 16-ti letech věznění (to už jsem chodil do školy!). Nikdy nepožádala o amnestii, kvůli odmítání práce o nedělích strávila mnoho času v nejrůznějších korekcích a na samotkách. V roce 69 je rehabilitována, o dva roky později je její rehabilitace zrušena.

Po návratu z vězení se opět zapojuje do společenského života, spolupracuje s Josefem Zvěřinou, stává se zakládající členkou klubu K231 (paragraf, na jehož základě bylo v letech 48-57 posláno do komunistických lágrů a vězení 45 tisíc politických vězňů), kterého se hrozí i ti nejreformnější komunisté včetně po roce 1989 „hvězdného“ Alexandra Dubčeka. Tehdejší jáhen Tomáš Halík dodnes vzpomíná na její statečné a charakterní chování, které ho v mnoha kritických situacích podrželo. V 76-ti letech podepisuje Chartu 77 a v roce 1982 umírá. V roce 1992 je jí udělen Václavem Havlem Řád T. G. Masaryka in memoriam.


Dobro není chabé proto, že je pomalé.
Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem.
Růžena Vacková


Tento národ, který neoplývá talenty,
hospodaří s nimi hanebně.
Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě.
Josef Zvěřina


Vzpomínám, jak jsem profesorku Vackovou, tuto starou paní , doprovázel a podpíral při pohřbu Jana Patočky v březnu 1977. STB udělala z pohřbu zastrašovací manévry... Dávala jasně najevo, že každý za tuto účast zaplatí. V jednu chvíli to bylo i na mne moc a nikdy nezapomenu na jemný stisk, kterým mi Růženka beze slova vrátila odvahu a klid. Připomenul jsem si toto gesto v životě pak mnohokrát a vždy mi pomohlo.
Tomáš Halík



A na závěr ještě jeden úryvek z knihy, který bych rád adresoval všem těm, kteří by rádi zapomněli na minulost a dělali tlusté čáry bez pokání a spravedlnosti, těm, kteří v dnešní jistě složité době opět volají po autoritativním režimu a stavění plotů, ale i těm, kteří rukama před chvílí sepnutýma k modlitbě už zase volí komunisty, protože za nich bylo lacino a pořádek. A také politikům, kteří se nestydí přilepšovat různými funkcemi skalním komunistům s tučnými důchody dodnes se chlubícími titulem RSDr., jak se to stalo u nás v Brně Bystrci.


Po tomto výslechu dal Pešek Vlastu Charvátovou (spoluvězenkyně) odvést do temnice, kde byla po dobu deseti dnů držena nahá, bez slamníku a přikrývek, na betonové podlaze. Vyšetřovaná byla ve druhém měsíci těhotenství, a ačkoliv začala v temnici silně krvácet, odmítl ji poskytnout jakoukoliv lékařskou pomoc. „Je jednodušší, když taková bestie chcípne sama, než aby se ji muselo věšet,“ byla jeho slova.




Zpět