Dědečkův deník

Autor knihy: Libuše Koubská
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Příběhy jedné česko-německé rodiny ve 20. století. Dědeček Josef, rodák z Moravské Chrastové, narukoval do první světové války a ve válce si zapisoval deník. Tento deník se stal prvním podnětem pro knihu. V deníku popisuje Josef stručně svou anabázi v rámci války: proputoval téměř celé Rusko od Sibiře až ke Kaspickému moři. Po jeho návratu se rodina musela srovnávat s poměry v nově vzniklém československém státě. Z osudů jeho dvou dětí pak autorka sleduje podrobněji osudy jeho dcery Gity, své matky. Gita navštěvovala německé školy a její život vypadal poměrně poklidně:


Němečtí profesoři jsou z ní nadšení. Na vysvědčení se neobjevují jiné známky než výborné, vorzüglich. Je bezkonkurenčně nejlepší ve třídě, diplomy a ocenění dostává jako na běžícím pásu. V roce 1936 ji k Zeugnis, v jehož záhlaví stojí Československá republika – Čechoslovakische Republik, skutečně je tam háček nad C, přidají ještě právě vydanou výpravnou knihu „Eduard Beneš: Der Mensch und der Staatsmann“. Autor této intelektuální monografie se jmenuje Arthur Werner a má už na kontě mimo jiné obdobnou publikaci věnovanou Masarykovi.


Obě knihy vydalo pražské německé nakladatelství Roland Verlag Morawitz a nejvlivnější liberálně demokratické německy psané noviny v Čechách Prager Tagblatt, stejně tak jako Sozialdemokrat, list německých sociálních demokratů vydávaný německy v Čechách, či tradiční Deutsche Zeitung Bohemia na ně pějí chválu, jaké znamenité a do hloubky jdoucí portréty „našich nejvýznamnějších mužů“, přinášejí. I lokální Teplitz-Schönauer Anzeiger doporučuje knihu o TGM doslova takto: „Eine aussenordentlich lebendig geschriebene Schilderung des Lebenslaufes unseres Präzidenten Th. G. Masaryk.“

Možná, že právě tohle inspirovalo vedení školy, aby zakoupilo Wernerovu knihu o Benešovi, do níž Herr Direktor osobně napsal Gitě vřelé věnování. Považovala si toho, o pár let později, za německé okupace si do knížky vložila červenomodrobílou československou trikoloru, zabalenou v hedvábném papíru.


Po dokončení škol začala Gita pracovat, nejprve v Koutu na Šumavě a v roce 1938 si s pomocí bratra Arnošta našla novou práci v Praze. To už to ale v Československu vřelo. Velice bouřlivým vývojem prošla Gitina rodná Moravská Chrastová, kde dosud žili její rodiče. Chrastová měla být původně hraniční obcí – za ní už měla začínat Říše. O obce Brněnec a Moravská Chrastová nakonec ale byly svedeny boje a byly připojeny k Říši, ač neměly převahu německého obyvatelstva. Při obraně Moravské Chrastové padli jediní čtyři čeští vojáci v boji na našem území v letech 1938–1939:


Přepad začal Josefovi a Marii přímo před nosem, těsně u jejich právě dostavěné vilky. Do ní však nevpadli, mezi ordnery byli i chrastovští a brněnečtí, kteří věděli, že Maria je rozená Zimprich, Němka. Jinak ale zle řádili, odvlekli některé české lidi na zabrané území, rozbíjeli okna a ploty, zastrašovali, kradli. Na přepad zareagovali českoslovenští vojáci a četníci, celé pondělí se bojovalo. Ale o tom se Gita hned tak nedozvěděla, netušila, že zrovna v rodné vesnici šlo o jediné místo její zbožňované první republiky, kde československá armáda zasáhla se zbraní. Nevěděla, že Josef zakázal chodit do rohového pokoje, který byl zvlášť nebezpečným terčem a jen vrčel: „Tohle je mašinkvér, strojní puška, teď lehká, teď těžká…“

Vyděšení sousedi si šuškali o mrtvých, ale nikdo nic přesně nevěděl, to až mnohem později zjistili, že tam padli čtyři českoslovenští vojáci. Svobodník Antonín Černý, vojíni v záloze Bedřich Stuchlík a Alois Žatka a vojín Tomáš Morávek. Také jeden ordner, o tom se to rozneslo hned. Jmenoval se Rudolf Woletz, pocházel ze Svitav a po sloupech vyvěšené smuteční oznámení o jeho smrti bylo uvedeno slovy, že ho kulka trefila v boji o německou půdu. Výsledek zrůdných doktrín Blut und Boden a Lebensraum v tamějším prostředí.


Tak se najednou, ze dne na den, ocitla Gita „za hranicemi“ a návštěva rodičů pro ni na dlouho nebyla možná. Také její teta, strýc a sestřenice se ocitli v Sudetech. Dále pak Gitinýma očima (a později očima její dcery Lízy) sledujeme další osudy rodiny: odsun sudetských Němců a život v komunistickém Československu.

Obyčejné osudy jedné rodiny se propojují s „velkými dějinami“ Československa 20. století – jsou jimi utvářeny, nebo je také spoluutvářejí? Nebo jsou snad osudy této rodiny v něčem neobyčejné? To můžete při četbě posoudit sami. Velkou pomocí v těchto úvahách je i zasvěcený doslov Petra Pitharta, který příběhy včleňuje právě do těch „velkých dějin“.