Církev přežívá

Autor knihy: Reinhard Marx
Nakladatelství: Nakladatelství Academia

Reinhard kardinál Marx, německý duchovní a jeden z osmi členů poradního sboru papeže Františka, sepsal útlou publikaci, v níž se zamýšlí nad místem církve v současné společnosti a jejím postavením v budoucnosti. V krátkosti lze shrnout, že církev se nemůže v tváří tvář měnícímu se světu vzdát svých pravd a pohledu na morálku, na druhé straně však nemůže trvat na postupech a zvycích vzniklých v minulosti v prostředí, které se tolik lišilo od současnosti.
Najdeme zde mnoho podnětných myšlenek, které pro „obdivovatele minulosti a starých pořádků“ musí znít až hereticky, na straně druhé tu nezazní jediné popření stávajícího učení církve. Kdo by hledal jednoduchý návod a pravidla, bude zklamán, protože jak už kdysi napsal J. W. Goethe: „Šedivé jsou všechny teorie, a zeleň života je zlatý strom“.

Všichni nesou odpovědnost za cestu církve. Neexistuje nějaké jednoduché rozlišování mezi „učící“ a „učící se“ církví. My všichni jsme totiž povoláni svým nadáním svědčit pro evangelium.

Ano, ono v pohledu na budoucnost církve potřebujeme jistou odhodlanou poklidnost, ale i odvahu a úsilí rozumu. Abychom šli cestou do budoucnosti, potřebujeme obojí: Modlit se a myslet!

Padesát let po Druhém vatikánském koncilu se už zase příležitostně propaguje vztah církve a společnosti, který spíš připomíná dobu antimodernismu. Je to znovu koncepce církve jako jakéhosi hradu pravdy, který jako kdyby dospěl do statusu světového kulturního dědictví a vzdoroval výzvám a změnám. Navzdory hledání znamení doby a naprosto kritickému uvažování v nadějném, láskyplném světle evangelia, plném radosti z víry, posiluje model poučování shůry. Podle této představy nemá existovat žádná přímá, otevřená komunikace s ostatními ani žádné učení od ostatních, … protože přece tato církev je vlastníkem „pravdy“.

Církev se už nechápe jako protiklad, jako citadela vůči ohrožení přicházejícímu ze světa, nýbrž chce být svátostí pro svět.

Důležité je především, aby zodpovědní činitelé v církvi byli otevřeni vůči poznatkům z oblasti teologie, ba i z jiných věd, zejména humanitních.

Jsme na počátku nové epochy křesťanské víry. Ano, přicházíme z bohaté tradice a dějin a z toho se můžeme radovat, ale pro nastávající výzvy to nestačí. Musíme se znovu učit, jak je velkolepé být křesťanem, jakým drahocenným darem je naše víra. … V příštích letech a desetiletích půjde o epochální proměnu, o nový začátek, jaký je možný a nezbytný. Anebo již nevěříme v sílu evangelia?

Souhlasím s tím, co teolog a filozof Tomáš Halík řekl při udělení Templetonovy ceny v roce 2014:
Když se ptali Alexandra Solženicyna, co přijde po komunismu, odpověděl: Dlouhá, velice dlouhá doba léčení. … Očekávám velice, velice dlouhé putování do hlubin. A sázím na to svou naději.