Boží Syn z Nazareta - Ježíš v novozákonních spisech

Autor knihy: Thomas Söding
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Kniha významného německého exegety a teologa Thomase Södinga Boží Syn z Nazareta vznikla z jeho článků pro časopis „Christ in der Gegenwart“, které měly u čtenářů velký ohlas. Kniha vyšla v Německu poprvé v roce 2006, podruhé v roce 2008. Čeští čtenáři mají možnost se s touto knihou seznámit od roku 2020, kdy ji vydalo nakladatelství Vyšehrad v překladu Heleny Medkové. Nakladatelství Vyšehrad jistě patří dík za odvahu zpřístupnit českým čtenářům i náročnější německou teologickou literaturu.


Jde o komplexní exegetické dílo, které se věnuje christologii v Novém zákoně, konkrétně její ústřední otázce – spojení pravého lidství a pravého božství v Ježíši Kristu. Po úvodu se autor věnuje vnímání Ježíše v různých spisech Nového zákona – v evangeliích, Skutcích apoštolů, listech a Janově zjevení. Další kapitola se věnuje Ježíši ve vyznáních víry Nového zákona. Následuje tematické rozšíření o lidské christologii a christologickém lidství.


Kniha je velice dobře tematicky rozčleněna vzhledem k základní otázce: Kým je Ježíš v Novém zákoně? Obtížnější je odpověď sledovat stále napříč všemi novozákonními spisy. Na druhou stranu v závěru knihy je rejstřík biblických odkazů, takže pokud máte nějakou svou oblíbenou novozákonní pasáž, dá se autorův výklad této pasáže najít podle tohoto rejstříku.


Pokud se čtenáři podaří překonat to, že četba takové knihy je poměrně náročná, bude odměněn objevováním nových souvislostí mezi novozákonními (i starozákonními) texty, které si myslel, že už dobře zná – a především hledáním toho, jak tyto texty promlouvají do jeho konkrétního života v jeho životní situaci. Takové hledání je totiž celoživotním úkolem každého křesťana. A Thomas Söding nám v něm může pomoci:


V rozhodujících bodech však Mt 28,16–20 zpřítomňuje pozemského Ježíše. Ten, který teď říká, že je mu dána „veškerá“ moc, už během svého pozemského života učil a uzdravoval lidi na základě Boží plné moci (Mt 7,29). Ten, který teď říká, že zůstane se svými vyvolenými „až do skonání věku“, není nikdo jiný než onen Immanuel, tj. „Bůh s námi“, o němž se mluví už v Matoušově verzi zvěstování (Mt 1,23 s odkazem na Izajáše 7,14 LXX) a jenž podle Mt 18,20 učedníkům slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Velikonoční vyslání ke všem národům navazuje na vyslání učedníků „ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Mt 10,6). Obsahem nauky, kterou mají šířit (tedy nauky církve), má být v podstatě to, co je učil sám Ježíš; vrcholem tohoto učení je horské kázání (Mt 5–7). Ke zjevení dochází v Galileji: Právě tam, kde Ježíš kdysi zahájil svou veřejnou činnost, tedy v „Galileji pohanů“ (jak říká Mt 4,12–17 v návaznosti na Iz 8,23–9,1), začíná také jeho povelikonoční působení, jež je pokračováním jeho díla.

Oním vyvýšeným je a zůstává Ježíš. Jeho velikonočnímu prohlášení před učedníky předchází malé gesto, z něhož je zřejmá identita zmrtvýchvstalého s tím Ježíšem, o jehož životě a smrti vyprávěl Matouš. Učedníci, kteří ho na hoře v Galileji vidí, pochybují. Ale Ježíš se od nich neodvrací, přistupuje k nim a oslovuje je. Veškerá jeho „plná moc“ je čistá láska. A jeho láska je plná síly. Kdo toto pozná, má účast na velikonočním tajemství; kdo v to uvěří, je Ježíši tak blízko jako jeho učedníci a cítí svoje vlastní poslání.