O málo menší než andělé

Autor knihy: Marek Orko Vácha
Nakladatelství: nakladatelství Cesta

Pokud čtete knížky Marka Orko Váchy pravidelně, v jeho nejnovější knize O málo menší než andělé asi mnoho nového nenajdete. Přesto i v takovém případě doporučuji si ji otevřít. A pokud třeba tvorbu Marka Orky Váchy ještě vůbec neznáte, může být tato drobná kniha, ve které se v sedmi krátkých obrazech zamýšlí nad tím, co je největším problémem naší doby, dobrou vstupenkou do jeho díla.

V obou případech myslím stojí za to se s Markem Orko Váchou na chvíli zastavit a zamyslet se nad otázkami vskutku palčivými:
Za největší problém současné Evropské unie považuji, možná překvapivě a paradoxně, otázky kdo jsem, kdo jsme, kdo je člověk. Nikdy v dějinách nebyla odpověď důležitější než dnes. Podle odpovědi se budou psát zákony, podle odpovědi se budeme chovat sobecky, nebo laskavě, podle odpovědi antinatalisté budou mít, nebo nebudou mít děti.

Jednou z metafor, které Marek Orko Vácha v této knize používá, je představa přesýpacích hodin. Ve středověkém vnímání byl člověk v jejich středu: na vrcholu pyramidy tvorů a zároveň v otevírání se Bohu nepředstavitelně většímu než je on sám:
Středověk to bude vidět stejně. Scholastici užili metaforu přesýpacích hodin, v jejich zúžení se nachází člověk, zvláštní slitina duchovního a tělesného, člověk je občanem obou světů. Pod ním se otevírá pyramida zvířat, rostlin, skal, krajin. Nad ním obrácená pyramida andělských kůrů a nahoře Bůh. Spolu se zvířaty má člověk datum biologického zrození a biologické smrti, spolu s anděly možnost volit mezi dobrem a zlem. Spolu se skalami, rostlinami a zvířaty a na rozdíl od andělů žije v čase, roste a stárne a mění se, ale na rozdíl od rostlin a zvířat přemýšlí, vědomě se modlí a jeho ústy chválí Boha celý vesmír.

Dnešní doba, která Boha popírá, však „přesýpacím hodinám“ tak, jak si je představoval středověk, usekla horní část a zůstal pouze člověk na vrcholu a vládce všeho:
Boha jsme škrtli, člověk již není ničí obraz. Z metafory přesýpacích hodin zůstala jen ta spodní část, stále vládneme zvířatům, rostlinám a skalám, nad námi ale již nic není, člověk balancuje mezi nebem a zemí na poslední příčli žebříku, nikam se nevzpíná, je obrazem sebe samého. Žebřík se sice ještě opírá o zemi, ale již není zakotven v nebi, člověk na vrcholu se dívá do zrcadla, ve kterém vidí svůj obraz, vratký, nejistý, kdo je, kým má být, proč tu je. Odvíjí svůj původ jen zdola, ze země, od dávných primátů a pak ještě dál do minulosti do šera therapsidních plazů až kamsi k prvním prokaryotům a prvopočátkům života ve světle divokých vláken RNA. Kam ale jde, není známo. Lennonova píseň Imagine there’s no heaven, Představ si, že není nebe, by se mohla stát hymnou současné Evropy.