A bojím se snů

Autor knihy: Wanda Poltawská
Nakladatelství: Nakladatelství Paulinky

Některé knížky jsou strašné. Ne že by byly špatně napsané, ale události, o kterých píší, jsou otřesné. Wandu Poltawskou už někteří známe z knihy Deník přátelství. Tato lékařka byla ve velmi mladém věku zatčena za protifašistickou činnost a skončila v koncentračním táboře Ravensbrück. Text původně nebyl určen k vydání.

Marek Vácha v předmluvě předkládá jednu pro mě novou myšlenku. Všechny hrůzy válek a genocid nejsou odsouzením Boha, jak mohl dopustit takové zlo, ale podkopávají víru v člověka. Jak je možné, že je člověk takového zla schopen?

Po návratu z koncentračního tábora se Wandě zdály příšerné sny a všechny hrůzy, které v zajetí zažila, se jí vracely. Proto spánek oddalovala, jak nejvíc to šlo. Po několika dnech už ale byla nesmírně vyčerpaná. Svěřila se jedné staré učitelce a ta jí na radu jednoho psychiatra poradila, aby své otřesné zážitky někomu blízkému svěřila. To ale Wanda nechtěla. Tak jí učitelka povzbudila: "Tak to sepiš.". Wanda poslechla, zážitky sepsala a text zavřela do šuplíku. Když po mnoha letech likvidovala svůj archiv, text objevila. V roce 2008 vyšel poprvé v polštině.

Kniha nevypráví jen o utrpení a nelidských podmínkách koncentračního tábora, ale také o lidském přátelství a odvaze. Wanda byla spolu s mnoha dalšími ženami zařazena do skupiny tzv. "pokusných králíků". Táboroví lékaři dělali na ženách pokusné operace nohou.

"Na chodbě před operačním sálem nás doktor Schidlausky uspával nitrožilní injekcí, před usnutím se mi hlavou mihla jedna myšlenka, kterou jsem nestačila vyslovit: "Wir sind doch kleine Veruchskaninchen!" Během operace jsem nejspíš tu větu několikrát opakovala. Ne, my jsme přece nebyli žádní pokusní králíci, byli jsme lidé! Ale termín "Kaninchen" k nám přilnul nesmazatelně. "Králíci" - oslovovaly jsme se navzájem a tak o sobě i hovořily. Ten název přesně vystihoval naši situaci." (str. 99)

"Kostní operace, i když téměř bez horečky, byly nesmírně bolestivé. Pravděpodobně spočívaly v odlupování okostice. (Dnes víme, že úbytky se projevovaly nejen v lýtkové, nýbrž i holenní kosti. Zosia na jedné noze přišla o lýtkovou kost, zůstaly jí tam jen dva pahýly, což se dá rentgenem snadno zjistit). (str. 118)

Číst podobné knihy je opravdu velmi náročné. Neměli bychom se úchylně kochat zlem. Měli bychom si uvědomit, jakým darem je život v míru a hojnosti. Být vděčni za dar života a bojovat proti zlu, ať už má jakoukoli podobu, všemi možnými prostředky.