4. “Základní úlohou církve ve všech epochách a zvláště v naší době – jak jsem naznačil v první programové encyklice – je obrátit pohled lidí a zaměřit uvědomění a zkušenost celého lidstva na Kristovo tajemství .”
    Celosvětové poslání církve vychází z víry v Ježíše Krista, jak je řečeno ve Vyznání víry: “Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky… On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.” Spása všech má svůj základ v události vykoupení, “protože tajemství vykoupení se týká každého, Ježíš je tímto tajemstvím provždy spojen s každým.” Toto poslání je možno vidět pravdivě pouze očim a víry, protože je na víře založeno.
    A přesto se někteří tážou, také při pohledu na změny v moderním světě a rozšíření nových teologických idejí: Je misie mezi nekřesťany ještě aktuální? Bude snad nahrazena dialogem mezi jednotlivými náboženstvími? Není snad podpora ve sféře humanity postačujícím úkolem? Nevylučuje úcta ke svědomí a svobodě každý pokus o konverzi? Nemůže být člověk zachráněn v každém náboženství? Proč tedy misie?

5. Vrátíme-li se do obdo bí vzniku církve, najdeme tam jasné vyznání, že Kristus je jediný Vykupitel všech, ten, který jediný může i o Bohu vypovídat i k Bohu vést. Petr odpověděl židovským vykladatelům Písma, když se dotazovali apoštolů na ochrnulého, kterého uzdravil: “Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý… V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.” (Sk 4 ,10.12)
    Toto vyznání má univerzální význam pro všechny – Židy jako pohany – spása může přijít jedině od Ježíše Krista.
    Tato univerzalita spásy skrze Krista je prokázána v celém Novém zákoně. Pavel poznává ve zmrtvýchvstalém Kristu Pána: “I když jsou na nebi i na zemi takzvaní “bohové” – a skutečně (se mluví) o mnoha “bozích” a mnoha “pánech” – ale pro nás je jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož jsme tu i my; a máme jednoho Pána: Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my.” (1 Kor 8 , 5-6) Jediný Bůh a výhradní Pán stojí proti množství “bůžků” a “pánů”, které přijal lid. Pavel reaguje na polyteismus okolního náboženského světa své doby a staví do popředí to, co je pro křesťanskou víru charakteristické:víru v jednoho jediného Boha a v  j ednoho jediného Pána, kterého poslal Bůh.
    Tato univerzalita Kristovy spásy obsahuje v evangeliu sv. Jana aspekty jeho poslání – milost a pravdu, spásu a zjevení: Slovo je pravé světlo, které osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1,9). A dále: “Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.” (Jan 1,18; srov. Mt 11,27). Zjevení Boží je definitivní a ukončené působením jeho jednorozeného Syna: “Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět.” (Žid 1,1-2; srov. Jan 14,6) V tomto definitivním Slově svého Zjevení dal se Bůh poznat světu nejdokonalejším způsobem: sdělil lidstvu, kdo je. A toto definitivní sebezjevení Boží je nejhlubší důvod, proč je církev již svou povahou misijní. Nemůže upustit od toho, aby zvěstovala evangelium, tzn. plnou pravdu, kterou Bůh nám o sobě zjevil.
    Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a člověkem. “Je totiž (jenom) jediný Bůh a (jenom) jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny.To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola – to m l uvím pravdu a nelžu – za učitele víry a pravdy mezi pohany.” (1Tim 2,5-7; srov. Žid 4,14-16). Lidé se tedy nemohou spojit s Bohem jinak než prostřednictvím Ježíše Krista spolupůsobením Ducha; jeho jedinečným a univerzálním prostřednictvím, s vyloučením m o žnosti, že by se mohl stát překážkou na cestě k Bohu, neboť on sám je touto Bohem stanovenou cestou. Je si toho plně vědom. I když ostatní zprostředkování různého druhu a úrovně, která mají účast na jeho prostřednictví, nebudou sice vyloučena, ale přece j e nom odvozují svůj význam a sílu od prostřednictví Kristova a nelze je považovat za rovnocenné a dokonalé.

6. Odporuje křesťanské víře, když někdo zavádí nějaké oddělení Slova a Ježíše Krista. Jan říká jasně, že Slovo, které bylo na začátku u Boha, je totéž slovo jako ono, které se stalo tělem (srov. Jan 1,2.14). Ježíš je vtělené Slovo, jediná a nerozdělitelná osoba. Rovněž nelze odtrhnout Ježíše od Krista anebo mluvit o “historickém Ježíši”, který by byl odlišný od “Krista víry.” Církev zná a vyznává Ježí š e jako “Krista, Syna živého Boha” (Mt 16,16): Kristus není nikdo jiný než Ježíš z Nazareta, a tento je Slovo Boží, které se stalo člověkem pro spásu všech lidí. V Kristu “přebývá vskutku plnost božství” (Kol 2,9) a “z jeho plnosti jsme my všichni obdrželi ” (Jan 1,16). “Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově” (Jan 1,18) je “milovaný Syn, ve kterém máme vykoupení” (Kol 1,13-14). V Božím plánu spásy nelze oddělit Slovo od Krista: “Bůh rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost, a že skrze něho usmíří s e sebou všechno (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj” (Kol 1,19-20). Právě tato jedinečnost Kristova mu propůjčila absolutní a univerzální význam, takže on, který sám je částí dějin, je zároveň i středem a c í lem dějin: “Já jsem alfa a omega, první a poslední, začátek a konec.” (Zj 22,13)
    Když je tedy možné a prospěšné mít na zřeteli různé aspekty Kristova tajemství, přesto nesmíme nikdy opomenout jeho jednotu. Přitom když usilujeme poznat a zhodnotit různé dary, zvláště duchovní, které dal Bůh každému národu, nemůžeme odmítnout Ježíše Krista, který je středem Božího plánu spásy. Jestliže “se Boží Syn ve své lidské existenci sjednotil s každým člověkem,” pak “musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možn o st, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.” Je to Boží záměr “všechno sjednotit v Kristu, všechno, co je na nebi i na zemi” (Ef 1,10).

7. Naléhavost misijní činnosti vy plývá ze základní obnovy života; Kristus tento požadavek přinesl a učedníci jej prožili. Tento nový život je Boží dar. Od člověka se žádá, aby jej přijal a pomáhal k jeho vzrůstu, jestliže chce sám sebe realizovat podle Kristova obrazu, tak jak to celkově odpovídá povolání věřícího křesťana. Celý Nový zákon je chvalozpěvem na nový život člověka, který věří v Krista a žije v jeho církvi. Církví prokázaná a hlásaná spása v Kristu je sebezjevení Boha: “Je to láska, která nejenom přináší dobro, ale dává účast n a životě samého Boha, Otce, Syna a Ducha svatého. Kdo miluje, toho láska nutí udělat ze sebe sama dar.”
    Bůh člověku tento nový život nabízí. “Může člověk odhodit Krista a všechno to, co daroval lidstvu v průběhu jeho dějin? Pochopitelně může. Člověk je svobodný. Člověk může říci Bohu: Ne. Člověk může i Kristu říci: Ne. Přesto však je tu jedna základní otázka: Smí to udělat? A z jakého důvodu to smí?”

8. V moderním světě má člověk sklon zaměřovat se na horizontální dimenzi. Co však bude z člověka, jestliže se neotevře absolutnu? Odpověď je v životních zkušenostech každého člověka, je však zapsána také v dějinách lidstva krví prolitou ve jménu ideologií a politických režimů, které chtěly vybudovat “nové lidstvo” bez Boha.
    Ostatně 2. vatikánský koncil dává odpověď těm, kterým jde o naléhavý požadavek svobody svědomí: “Lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda spočívá v tom, že všichni lidé musí být svobodni od jakéhokoli útisku, ať již je tento tlak vykonáván jednotlivci nebo společenskými s k upinami jakékoli mocenské formace, takže v náboženských záležitostech nesmí být nikdo nucen jednat proti svému svědomí; nesmí se mu však ani zabraňovat jednat podle svého svědomí, soukromě nebo veřejně, jednotlivě nebo spolu s jinými v rámci přiměřených h ranic.”
    Hlásání Krista a svědectví o něm nenarušuje svobodu, jestliže se při něm dbá na respektování svědomí. Víra vyžaduje svobodný souhlas člověka. Musí však být nabídnuta, protože všichni lidé “mají právo poznat celé bohatství Kristova tajemství, v němž podle naší víry může veškeré lidstvo najít v netušené plnosti všechno to, co se tápavě snaží vypátrat o Bohu, o člověku a jeho údělu, o životě, smrti a pravdě… Proto církev stále udržuje své misionářské nadšení a v současném dějinném období ho chce ještě zesílit.” Je však třeba s koncilem znovu zdůraznit, že “lidé, protože jsou osoby, tzn. jsou obdařeni rozumem a svobodnou vůlí, a tím jsou také vyzdviženi k osobní zodpovědnosti, všichni – shodně se svojí důstojností – jsou nutkáni hledat pravdu, a to před e vším pravdu, která se týká náboženství; je to jejich bytostný požadavek, ale současně též morální povinnost. Jsou též povinni držet se pevně poznané pravdy a po celý život se řídit požadavky této poznané pravdy.”

9. Cí rkev může přednostně těžit z dobrodiní spásy. Kristus si ji dobyl vlastní krví (srov. Sk 20,28) a ustanovil ji za svoji spolupracovnici v univerzálním díle spásy. Vskutku, Kristus v ní žije, je její snoubenec, působí její růst a jejím prostřednictvím naplň uje své poslání.
    Koncil opětovně obšírně zdůrazňuje úlohu církve pro spásu lidstva. I když církev uznává, že Bůh miluje všechny lidi a dává všem možnost spolupůsobit v díle spásy (srov. 1 Tim 2,4), přece věří, že Bůh poslal Krista jako jediného prostředníka a že ona sama je ustanovena jako svátost, která v sobě obsahuje všechnu spásu: “K této katolické jednotě Božího lidu… jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní přiřazeni katoličtí věřící, ti ostatní, kteří v Krista věří, a posléze všichni, kteří jsou z milosti Boží povoláni ke spáse.” Je nutno mít stále na paměti obě tyto pravdy – skutečnou možnost spásy danou v Kristu všem lidem a nutnou přítomnost církve pro tuto spásu. Obě přispívají k pochopení jediného tajemství spásy . Tak si můžeme uvědomit milosrdenství Boží a svoji vlastní zodpovědnost. Spása, která je vždy Božím darem, vyžaduje spolupráci člověka, a to jak k dosažení vlastní spásy, tak k dosažení spásy druhých. Tak to Bůh chtěl, proto ustanovil církev a zasadil ji do plánu spásy. “Tento mesiášský lid” – říká koncil – “je Kristem ustanoven jako společenství života, lásky a pravdy. Je jím přijat také jako nástroj vykoupení a poslán do celého světa jako světlo světa a sůl země.”

10. U niverzalita spásy neznamená, že má platnost pouze vůči těm, kteří výslovně věří v Krista a vstoupili do církve. Je-li spása pro všechny, musí být k dispozici všem. Je však jasné, že dnes, podobně jako tomu bylo i dřív, je mnoho lidí, kteří nemají možnost p oznat zjevení evangelia a zapojit se do církve. Žijí v takových sociálně-kulturních podmínkách, které to nedovolují. Často též vyrostli v jiných náboženských tradicích. Pro ně je spása v Kristu úměrná milosti, která je sice formálně nezačleňuje do církve – i když tajemným způsobem jsou s ní již spojeni -, ale přináší jim přiměřeným způsobem vnitřní i vnější světlo. Tato milost přichází od Krista, je ovocem jeho oběti a je darována Duchem svatým: umožňuje každému člověku dosáhnout spásy vlastní svobodnou s poluprací.
    Proto prohlašuje koncil po centrálním vyznání o velikonočním tajemství: “To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci milost neviditelně působí. Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.”

11. Co je třeba ještě říci o námitkách proti misii u pohanských národů? Při veškeré pozornosti vůči jiným přesvědčením a názorům musíme především poctivě vyjádřit svoji víru v Krista, jediného Vykupitele lidstva; víru, kterou jsme bez jakékoli vlastní zásluhy obdrželi shora. Říkáme s Pavlem: “Nestydím se za evangelium: je to Boží síla, která zachrání každého, kdo věří.” (Řím 1,16) Křesťanští mučedníci víry všech časů – i naší doby – dávali a dávají v sázku život, aby tuto víru vyznali před lidmi, z přesvědčení, že každý člověk potřebuje Ježíše Krista, který zvítězil nad hříchem a nad smrtí a smířil lidstvo s Bohem.
    Kristus označil sám sebe za Božího Syna, který je v těsném spojení s Otcem – jako takového jej poznali učedníci – a pravdivost jeho slov byla prokázána divy i zmrtvýchvstáním. Církev nabízí lidem evangelium, prorocký dokument, který dává odpověď na otázky a snažné prosby lidského srdce a je vždy “dobrou zprávou.” Církev nemůže přejít mlčením, že Kristus přišel, aby nám zjevil Boží tvář, a že kříž e m a zmrtvýchvstáním zasloužil spásu všem lidem.
    Na otázku Proč misie? odpovídáme s vírou a zkušeností církve: Otevřít se Kristově lásce znamená pravé osvobození. V něm – a pouze v něm jediném – budeme osvobozeni od každého vzájemného odcizení i omylů, od otroctví, do kterého nás uvrhuje moc hříchu a smrti. Kristus je skutečně “náš pokoj” (Ef 2,14) a “Kristova láska nás nutí” (2 Kor 5,14), ta Kristova láska, která dává našemu životu smysl a radost. Misie je tedy otázka víry, je správným ukazatelem naší víry v Krista a jeho lásku k nám.
    Pokušení dneška spočívá v tom, zredukovat křesťanství na lidskou moudrost a udělat z něho současně nauku příjemného života. Ve značně sekularizovaném světě nastoupila “postupná sekularizace spásy,” za kterou se bojuje jistě ve prospěch člověka, ale člověka, který je sám rozpolcen a omezen na horizontální dimenzi. My naproti tomu víme, že Ježíš přišel, aby přinesl úplnou spásu; spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno lidstvo a otevírá mu úžasné horizonty Božího sy novství.

Proč misie? Protože nám, stejně jako sv. Pavlu, byla dána milost “zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství” (Ef 3,8). Nový život v něm je onou “dobrou zprávou” pro lidstvo všech dob: všichni lidé jsou povoláni a určeni poznat a přijmout toto Kristovo bohatství. Ve skutečnosti je také všichni hledají, i když mnohdy jen jako v mlze, a mají právo poznat i obdržet tento dar. Církev a v ní každý křesťan nemůže tento nový život a jeho bohatství ukrýt nebo podržet sám pro sebe; toto všechno js m e obdrželi z Boží dobroty proto, abychom se rozdělili se všemi lidmi.
    Mimo výslovný příkaz Pána mluví ve prospěch misií také hluboká potřeba Božího života v nás. Ti, kteří jsou včleněni do katolické církve, mohou se cítit privilegováni, avšak právě proto jsou ještě více povinni svědčit o víře a o křesťanském životě jako o službě bratřím a jako o odpovědi, kterou jsou dlužni Bohu; nechť si uvědomí, “že si své vynikající postavení nezískali vlastní zásluhou, ale obdrželi je zvláštní Kristovou milostí; jestliže jejich myšlení, mluva a jednání neodpovídá této milosti, čeká je místo spásy přísný soud.”