12. “Boha plného milosrdenství nám zjevil Kristus jako Otce; jeho Syn nám ho sám v sobě zjevil a dal poznat.” To jsem napsal na začátku encykliky Dives in misericordia, abych ukázal, jak je Kristus zjevením a ztělesněním Otcova milosrdenství. Spása spočívá v tom, že věříme v tajemství Otce a jeho lásku a přijímáme je. Tato láska se projevuje a stává se darem v Kristu prostřednictvím Ducha svatého. Tak se prostřednictvím Krista naplňuje Boží království připravované již ve S t arém zákoně, v Kristu se uskutečňuje a církví je hlásáno všem národům. Církev se modlí a usiluje o to, aby se mohlo realizovat dokonalým a definitivním způsobem.
    Starý zákon dosvědčuje, že Bůh si vyvolil a formoval národ, aby mohl zjevovat a uskutečňovat svůj plán lásky. Bůh je však současně stvořitel a otec všech národů, pečuje o všechny a žehná všem (srov. Gn 12,3), se všemi uzavřel úmluvu (srov. Gn 9,1-17). Izrael zakouší existenci osobního Boha a vykupitele (srov. Dt 4,37; 7,6-8; Iz 43,1-7) a tak se s t ává jeho svědkem a hlasatelem mezi národy. Během svých dějin si Izrael uvědomuje, že jeho vyvolení má všesvětový význam (srov. např. Iz 2,2-5; 25,6-8; 60,1-6; Jer 3,17; 16,19-21).

13. Ježíš z Nazareta naplňuje Boží plán. Jakmile při křtu přijal Ducha svatého, oznamuje své mesiášské poslání: prochází Galilejí, hlásá Boží evangelium a říká: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!” (Mk 1,14-15; srov. Mt 4,17; Lk 4,43). Hlásání a b udování Boží říše je náplní jeho poslání: “K tomu jsem byl poslán.” (Lk 4,43) Ale zde je ještě něco víc: Ježíš sám je onou “dobrou zvěstí”, jak zdůraznil již na začátku svého poslání ve své domovské synagoze, když vztahoval na sebe Izaiášova slova o Poma z aném, kterého poslal Duch Páně (srov. Lk 4,14-21). Poněvadž tedy Kristus je touto “dobrou zvěstí”, nevzniká žádný rozdíl mezi poselstvím a poslem, mezi slovem, jednáním a bytím. Jeho síla, příčina účinnosti jeho jednání, spočívá v plné identitě s poselstv í m, které přináší: oznamuje “dobrou zvěst” nejen tím, co říká a koná, ale i tím, čím je.
    Ježíšovo poslání je popisováno v souvislosti s jeho putováním jeho krajem. Horizontem jeho poslání před velikonocemi je Izrael. Přesto Ježíš ukazuje něco nového, co má rozhodující význam. Eschatologická realita se neodsunuje kamsi do vzdálených končin světa, je již blízká a začíná se uskutečňovat. Boží království je blízko (srov. Mk 1,15), je třeba prosit o to, aby přišlo (srov. Mt 6,10), víra je vidí přímo ve znameníc h , což jsou zázraky (srov. Mt 11,4-5), vyhánění zlých duchů (srov. Mt 12,25-25), vyvolení dvanácti apoštolů (srov. Mk 3,3-19), oznamování radostné zvěsti chudým (srov. Mk 4,18). V Ježíšově setkávání s pohany je jasné, že přístup k Božímu království je umož n ěn vírou a obrácením (srov. Mk 1,15), ne jednoduše národní příslušností.
    Království, které Ježíš přináší, je království Boží. Ježíš sám zjevuje, kdo tento Bůh je, a nazývá ho důvěrně Otcem (srov. Mk 14,36). Bůh, jak vysvítá především v podobenstvích (srov. Lk 15,3-32; Mt 20,1-16), otvírá se zcela bídě a utrpení každého člověka: je milující Otec, plný soucitu, odpouští a poskytuje zdarma milost, o niž prosíme.
    Svatý Jan nám říká, že “Bůh je láska” (srov. 1 Jan 4,8.16). Proto je každý člověk zván “k obrácení” a k tomu aby “věřil” v milosrdnou Boží lásku, kterou Bůh pro něho má: království poroste v té míře, nakolik se člověk naučí ve své vnitřní modlitbě důvěřovat Bohu a obracet se k němu jako k Otci (srov. Lk 11,2; Mt 23,9), současně však musí usilovat o t o , aby plnil Boží vůli.

14. Ježíš postupně zjevuje požadavky Božího království svými slovy a jednáním, především však svou osobností.

Boží království je určeno všem lidem, protože všichni jsou povoláni k tomu, aby byli do něho včleněni. Aby zdůraznil tento aspekt, skláněl se Ježíš obzvláště k těm, kteří byli na okraji společnosti. Při hlásání radostné zvěsti jim dával přednost. Na začátku své činnosti oznamuje, že je poslán přinést dobrou zvěst chudým (srov. Lk 4,18). V š em, kteří se stali obětí odmítání a opovrhování, říká: “Blahoslavení chudí” (Lk 6,20); navíc umožňuje všem vyděděncům zážitek osvobození tím, že je mezi nimi a stoluje s nimi (srov. Lk 5,30; 15,2), jedná s nimi jako s rovnocennými a přáteli (srov. Lk 7,34 ) , dává jim najevo, že jsou milováni Bohem, a tímto způsobem zjevuje své bezmezně citlivé a něžné srdce všem nuzným a hříšníkům (srov. Lk 15,1 – 32).
    Osvobození a spása v Božím království se týká lidské osoby v její tělesné i duchovní dimenzi. Pro Ježíšovo poslání je typické dvojí: uzdravovat a odpouštět. Četná uzdravení ukazují jeho velký soucit tváří v tvář lidské bídě; současně však dávají též najevo, že v Božím království nebude ani nemoc, ani bída a že jeho posláním je od začátku to, aby osvobodil lids t vo od obojího. Z Ježíšova hlediska je tělesné uzdravení znamením pro uzdravení duše, osvobozením od hříchu. Ježíš, když uzdravuje, vyzývá k víře a obrácení, k touze po odpuštění (srov. Lk 5,24). Je-li zde víra, dosáhne se uzdravením mnohem víc: vede k dos a žení spásy (srov. Lk 18,42-43). Osvobození od posedlosti zlými duchy, od vnějšího zla a viditelného projevu hříchu a odklonu od Boha je znamením toho, že “k vám přišlo Boží království.” (Mt 12,28).

15. Království je založeno na požadavku změnit vztahy mezi lidmi, což se uskutečňuje tím, že se učí mít se navzájem rádi, odpouštět si a vzájemně si sloužit. Ježíš přejímá celý zákon a na ústřední místo v něm klade přikázání lásky (srov. Mt 22,34-40; Lk 10,25-28). Dříve než se rozloučí se svými, dává jim “nové přikázání”: “Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy” (Jan 13,34; srov. 15,12). Láska, se kterou Ježíš miloval svět, nachází své vyvrcholení v jeho oběti života za lidstvo (srov. Jan 15,13), která svědčí o Otcově lásce ke světu (srov. Jan 3,16 ) . Proto je podstatnou vlastností jeho království společenství všech lidí navzájem a s Bohem.
    Království zahrnuje v sobě všechny: jednotlivce, společnost, celý svět. Pracovat pro Boží království znamená uznat a podporovat Boží dynamičnost, která je přítomná v dějinách lidstva a přetváří je. Budovat království znamená pracovat pro osvobození od zla ve všech jeho formách. Boží království je posléze zjevení a uskutečnění spásonosného záměru v celé jeho plnosti.

16. Ježíšovým zmrtvýchvstáním zvítězil Bůh nad smrtí a nastolil v něm s konečnou platností své království. Během svého pozemského života je Ježíš prorokem království, po svém utrpení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení má účast na Boží moci a na jeho vládě nad světem (srov. Mt 28,18; Sk 2,36; Ef 1,18-21). Zmrtvýchvstání dává Kristovu poselství, jeho jednání a celému poslání univerzální význam. Učedníci poznávají, že království je přítomno již v Ježíšově osobě a že se vytváří prostřednictvím ta j emného spojení s ním v člověku i ve světě.
    Po zmrtvýchvstání učedníci kážou o Božím království a zvěstují, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých. Filip hlásal v Samařsku “radostnou zvěst o Božím království a o Ježíši Kristu” (Sk 8,12). Pavel v Římě “hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu”(Sk 28,31). První křesťané zvěstovali “království Kristovo a Boží” (Ef 5; srov. Zj 11,15; 12,10), anebo jednoduše “věčné království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista” (2 Petr 1,11). V hlásání o Ježíši Kristu, s  nímž je království identické, nalézá hlásání prvotní církve svůj střed. Jako tehdy, tak i dnes je nutné spojit hlásání o Božím království (to, co obsahuje Ježíšovo “kerygma”) a hlásání o Ježíšových skutcích (tj. “kerygma” apoštolů). Obojí se vzájemně dop l ňuje a objasňuje.

17. Dnes se mluví velmi mnoho o království, ale ne vždy v souladu s církevním myšlením. Existují názory o spáse a o poslání, které by se daly nazvat “antropocentrické” v užším slova smyslu, do té míry jsou orientovány na pozemské potřeby člověka. Z tohoto hlediska má pojem království blíž k čistě pozemské a sekularizované skutečnosti a chce programově rozhodovat a bojovat za sociální, ekonomické, politické a kulturní osvobození; přitom však jeh o horizontální rovina zůstává uzavřena transcendenci.
    Aniž bychom popírali, že i v této rovině jsou hodnoty, které lze podporovat, neproniká tento okrajový názor k podstatě Božího království, takže člověk zůstává ohrožen ve své pravé a hluboké dimenzi a stane se tak příliš snadno zajatcem čistě pozemských pokrokových ideologií. Boží království však není z tohoto světa, není odtud (srov. Jan 18,36).
    Potom jsou i taková hlediska, která kladou jednoznačně důraz na Boží království a označují sebe samy jako “královsko-centrické.” Chtějí předkládat obraz církve, která nemyslí na sebe, která se mnohem víc zabývá tím, vydávat svědectví o království a sloužit mu. Je “církví pro druhé”, říká se, podobně jako Kristus byl “člověk pro druhé.” Úloha církve se opisuje t a k, jako by měla jít dvojím směrem; na jedné straně má podporovat tzv. “hodnoty království”, jako je mír, spravedlnost, svoboda, bratrství; na druhé straně má dávat přednost dialogu mezi národy, kulturami a vyznáními, aby se oboustranně obohacovaly a pomáh a ly světu obnovit se, a tak stále více postupovaly na cestě k Božímu království.
    Vedle pozitivních aspektů ukazují však tyto názory často i negativní stránku. Obzvlášť Kristovu osobu přecházejí mlčením: království, o kterém oni mluví, je založeno na jakémsi “teocentrismu”, protože – jak říkají – Krista nemohou pochopit ti, kteří nemají křesťanskou víru, zatímco různé národy, kultury a vyznání se mohou opět najít v jedné jediné božské skutečnosti, ať už je tato nazývána jakkoli. Ze stejného důvodu dávají př e dnost tajemství stvoření, které se zrcadlí v různosti kultur a náboženských náhledů, neříkají však nic o tajemství vykoupení. Mimoto – jak se oni domnívají – hrozí církvi nebezpečí, že bude odsunuta na okraj nebo znehodnocena, jako reakce na domnělý “ekle z iocentrismus” v minulosti, neboť uvažují o církvi jako o pouhém znamení, které není oproštěno od jisté dvojznačnosti.

18. Toto však není království Boží, jak je známe ze zjevení: to nemůže být odtrženo ani od Krista,ani od církve.

Jak již bylo řečeno, Kristus království nejen oznámil, ale ve své osobě ho i zpřítomnil a v něm bylo naplněno. A to nejen jeho slovy a skutky: “Toto království bylo zjeveno především v osobě samého Krista, Božího Syna a Syna člověka, který přišel, “aby sloužil a dal svůj život j ako výkupné za všechny.” ” (Mk 10,45). Boží království, to není názor, doktrína, program, který může člověk volně vypracovat, je to především osoba, která má tvář a jméno Ježíše z Nazareta, obrazu neviditelného Boha. Jestliže člověk odtrhne království od J ežíšovy osoby, pak již to není království Boží jím zjevené a posléze buď ztratí smysl království a změní se v čistě lidský a ideologický objekt, nebo dojde ke zfalšování Kristovy identity; ten se pak nejeví už jako Pán, kterému je všechno podřízeno (srov. 1 Kor 15,27).
    Právě tak nelze odloučit království od církve. Ovšemže církev sama není cílem, protože je orientována na Boží království, jehož je zárodkem, znamením a nástrojem. Ale při všem jasném rozlišování mezi církví na jedné straně a mezi Kristem a Božím královstvím na straně druhé zůstává církev přece s oběma nerozlučně spojena. Kristus vybavil církev, své tělo, plností dober a prostředků k dosažení spásy; Duch svatý v ní přebývá, svými dary a charizmaty jí dává život, posvěcuje ji, vede a stále ob n ovuje. Z toho vyplývá onen zvláštní a jedinečný vztah, který určuje církvi její specifickou a nutnou úlohu, aniž by při tom omezoval působení Krista a Ducha jen na rámec viditelných hranic církve. Z toho rovněž vyplývá zvláštní souvislost mezi církví a Bož ím královstvím a Kristem, “které má hlásat a zakládat ve všech národech, jak je jejím posláním.”

19. V tomto celkovém pohledu lze pochopit, co je království. Vyžaduje zajisté rozvoj lidských dober a hodnot, které lze přiléhavě označit jako “evangelijní”, protože jsou úzce spojeny s radostnou zvěstí. Ale tento rozvoj, který leží i církvi na srdci, nemá být oddělován od ostatních jejích základních úkolů, ani nemá být stavěn do rozporu s nimi, s úkoly, jako je hlásání Krista a jeho evangelia, zakládání a roz v íjení společenství, neboť takto vzniká živý obraz království mezi lidmi. Nemusíme se obávat, že bychom tímto způsobem upadli do jisté formy “eklesiocentrismu.” Pavel VI., který konstatoval, že existuje “těsný svazek mezi Kristem, církví a evangelizací”, ř e kl rovněž, že církev “není sama sobě cílem, ale usiluje horlivě o to, aby zcela patřila Kristu, aby byla v něm a pro něho, aby stála zcela na straně lidí a byla zde mezi nimi a pro ně.”

20. Církev skutečně slouží království. Tuto službu vykonává především hlásáním, kterým volá k obrácení: to je první a základní služba pro příchod království v jednotlivcích a v celé lidské společnosti. Eschatologická spása začíná již nyní v novém životě v Kristu: “Všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno.” (Jan 1,12)
    Církev dále slouží království tím, že zakládá různá společenství a místní církve, přivádí je ke zralosti víry a lásky a k otevřenosti vůči ostatním lidem, ke službě jednotlivci i společ nosti, k pochopení a správnému hodnocení lidských institucí.
    Církev slouží Božímu království ve světě tím, že rozšiřuje “evangelijní hodnoty”, které jsou znamením království a pomáhají lidem přijmout Boží plán. Je tedy pravda, že království v  jeho počáteční podobě lze najít i mimo rámec církve mezi všemi lidmi, nakolik žijí evangelijními hodnotami a otvírají se působení Ducha, který vane, kam a jak chce (srov. Jan 3,8); je však nutné též říci, že tato časná dimenze církve zůstává neúplná, není-li spojena s Kristovým královstvím, které je přítomné v církvi a je zaměřené na eschatologické naplnění.
    Mnohostranné aspekty Božího království neoslabují základy a cíle misijní činnosti, ale naopak mnohem více je posilují a rozmnožují. Církev je pro celé lidstvo svátostí spásy a její činnost se neomezuje na ty, kteří přijímají poselství spásy. Ona je hnací silou na cestě lidstva k eschatologickému království, je znamením a podporovatelkou evangelijních hodnot mezi lidmi. K této cestě, obrácení se k Božímu plánu, př i spívá církev svým svědectvím a svou činností, jako je dialog, lidský pokrok, snaha o spravedlnost a mír, výchova a péče o nemocné, pomoc chudým a dětem, a má přitom stále na zřeteli, že transcendentální a duchovní skutečnosti, které připravují na eschatol o gickou spásu, mají přednost.
    Církev posléze slouží království i svou přímluvou, protože tato je ve své přirozenosti darem a dílem Božím, jak to připomínají podobenství v evangeliu a modlitba, kterou nás sám Ježíš naučil. Toto království si musíme vyprošovat, přijímat a rozmnožovat jeho vzrůst v sobě i ve světě; musíme však spolupracovat i na tom, aby to bylo přijato i lidmi a aby rostlo, dokud Kristus neodevzdá “své království… Otci” a dokud Bůh nebude “všechno a ve všem.” (1 Kor 15,24.28).