katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

III. KAPITOLA – DUCH SVATÝ, HLAVNÍ ČINITEL MISIE

21. “Na vrcholu Ježíšova mesiášského poslání je Duch svatý ve velikonočním tajemství přítomný zcela jako božská osoba: jako ten, který má pokračovat v díle spásy, jež má základ v oběti kříže. Toto dílo svěřil Ježíš bezesporu lidem: apoštolům, církvi. Duch svatý však setrvává v těchto lidech a jejich prostřednictvím je transcendentálním činitelem při uskutečňování tohoto díla v duších lidí i ve světových dějinách.”
    Duch svatý je opravdu hlavní osobou pro ce lé poslání církve: jeho činnost září velkolepě v misiích k národům světa, jak to v prvotní církvi ukazuje obrácení Kornelia (srov. Sk 10), průběh rozhodování o vznikajících problémech (srov. Sk 15), volba zemí a národů (srov. Sk 16,6nn). Duch působí prostřednictvím apoštolů, současně však působí i v posluchačích: “Jeho působením radostná zvěst ztvárňuje svědomí a srdce lidí a rozšiřuje se v dějinách. Všude tam Duch svatý vlévá život.”
Poslání “až na konec země” (Sk 1,8)


22. Když evangelisté podávají zprávu o setkání Zmrtvýchvstalého s apoštoly, všichni končí misijním příkazem: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy… Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.” (Mt 28,18-20; srov. Mk 16,15-18; Lk 2 4,46-49; Jan 20,21-23)
    Toto poslání je poslání v Duchu, jak vyplývá jasně z textu u Jana: Kristus poslal své učedníky do světa, jako i jeho poslal Otec, a proto jim dává Ducha. Lukáš zase spojuje úzce svědectví, které mají apoštolové pro Krista vydávat, s působením Ducha, který je uschopní uskutečňovat obdržený příkaz.


23. Různé formy misijního příkazu obsahují společné body i zvláštní charakteristický akcent, všechny verze však obsahují dva prvky společné. Především univerzální dimenzi úkolu přeneseného na apoštoly: “Všechny národy” (Mt 28,19); "celý svět, všechno tvorstvo" (Mk 16,15); “všechny národy” (Lk 24,27); “až na konec země” (Sk 1,8). Na druhém místě je to ujištění, které jim dal Pán, že při tomto úkolu nezůstanou osamoceni, ale že obdrží sílu a bu d ou vybaveni vším, aby mohli splnit své poslání. To je přítomnost a moc Ducha a přítomnost Ježíše: “Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi.” (Mk 16,20)
    Pokud jde o různé akcenty misijního příkazu, Marek líčí poslání jako výzvu anebo kerygma: “Hlásejte evangelium” (Mk 16,15). Cílem evangelisty je přivést čtenáře k opakování Petrova vyznání: “Ty jsi Mesiáš” (Mk 8,29) a k prohlášení, které řekl římský setník před mrtvým Ježíšem na kříži: “Tento člověk byl opravdu syn Boží” (Mk 15,30). U Matouše tkví misijní akcent v založení církve a v jejím učení (srov. Mt 28,19-20; 16,18); v jeho citaci je tedy zřejmé, že hlásání evangelia musí být předmětem zvláštní církevní a svátostné nauky. U Lukáše je poslání líčeno jako svědectví (srov. Lk 24,48; Sk 1,8) , což se týká především zmrtvýchvstání (srov. Sk 1,22). Ten, kdo je pověřen posláním, je vyzván věřit v přetvářející sílu evangelia a hlásat to, co Lukáš dobře líčí, totiž obrácení k lásce a k Božímu milosrdenství, k prožití naprostého osvobození, které za s ahuje podstatu všeho zla, hřích.
    Jan jediný mluví výslovně o “příkazu”, a toto použité slovo má u něho stejný význam jako”misie” a znamená poslání, které Ježíš svěřuje svým učedníkům a spojuje je bezprostředně s posláním, které on sám obdržel od Otce: “Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.” (Jan 20,21) Ježíš mluví k Otci: “Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.” (Jan 17,18) Celý význam poslání v Janově evangeliu je vyjádřen ve velekněžské modlitbě: “To je věčný život, že po z nají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.” (Jan 17,3) Posledním smyslem poslání je dát účast na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem. Učedníci mají prožívat mezi sebou jednotu, mají “setrvávat” v Otci a v Syn u , aby svět poznal a uvěřil (srov. Jan 17,21-23). To je významný misijní text. Dává pochopit, že misionářem je někdo především tím, čím je, tj. jako církev, která hluboce prožívá jednotu lásky, spíše než tím, co říká nebo dělá.
    Čtyři evangelia tedy – i při zásadní jednotě vylíčení misií – poukazují na rozdíly, v nichž se zrcadlí různé zkušenosti a situace v prvních křesťanských obcích. Je to také ovocem dynamického podnětu téhož Ducha; poukazuje se i na to, že je třeba dbát na různá misionářská charizmata a na různé místní podmínky i mezilidské vztahy. Všichni evangelisté však zdůrazňují, že poslání učedníků je spolupráce s Kristovým posláním: “Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.” (Mt 28,20) Poslání se tedy nezakládá na lidské schopnosti , ale na moci zmrtvýchvstalého Pána.
Duch má vedoucí úlohu při poslání


24. Poslání církve je jak Ježíšovým, tak Božím dílem, anebo, jak píše často Lukáš, dílem Ducha. Po Ježíšově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení měli apoštolové intenzivní zážitek, který je proměnil: letnice. Příchod Ducha svatého činí z nich svědky a proroky (srov. Sk 1,8; 2,17-18), vlije do nich vyrovnanou odvahu, která je vede k tomu, aby se dělili s druhými o své zkušenosti s Ježíšem i o naději, kterou byli naplněni. Duch je uschopňuje vydávat “upřímně” (Sk 2,29) o Ježíšovi svědectví.
    Když hlasatelé evangelia odcházejí z Jeruzaléma, přebírá Duch ještě víc vedoucí úlohu, ať se jedná o výběr osob nebo o volbu cesty na misiích. Jeho působení se projevuje především v podnětu k misiím, které se podle Kristových slov rozšiřují z Jeruzaléma po celé Judei a Samařsku až na konec země.
    Skutky apoštolů poskytují šest souvislých zpráv o “misijních promluvách”, které byly v začátcích církve adresovány Židům (srov. Sk 2,22-39; 3,12-26; 4,9-12; 5,29-32; 10,34-43; 13,16-41). Tyto promluvy Petra a Pavla mohou platit jako modely. Ohlašují Ježíše, vyzývají k “obrácení,” tzn. Ježíš má být s vírou přijat a lidé se mají potom nechat proměnit Duchem.
    Pavla a Barnabáše vede Duch k pohanům (srov. Sk 13,46-48), což se neobejde bez napětí a problémů. Jak mají obrácení pohané žít svoji víru v Ježíše? Jsou vázáni na židovské tradice a na zákon obřízky? Na prvním koncilu, kde se kolem apoštolů shromáždili členové různých církví, padá rozhodnutí pocházející od Ducha , jak je uznáváno: Není nutné, aby se pohan, chce-li se stát křesťanem, podřizoval židovskému zákonu (srov. Sk 15,5.11.28). Od této chvíle církev otvírá své brány a stává se domem, do něhož mohou všichni vkročit a v němž se mohou cítit jako doma, a přitom s i ponechat svoji vlastní kulturu a vlastní tradice, jestliže nejsou s evangeliem v přímém protikladu.


25. Misionáři respektovali tuto linii a neustále měli na mysli očekávání a naděje, starosti a utrpení i kulturu lidí, aby jim zvěstovali spásu v Kristu. Promluvy v Lystře a v Athénách (srov. Sk 14,15-17; 17,22-31) jsou pokládány za vzory evangelizace u pohanů: Pavel vstupuje do dialogu s kulturou a náboženskými hodnotami různých národů. Obyvatelům Lykaonie, kteří praktikovali kosmické náboženství, připomí n á náboženské zkušenosti vztahující se na vesmír; s Řeky mluví o filozofii a cituje jejich básníky (srov. Sk 17,18.26-28). Bůh, kterého jim chce zjevit, je již přítomný v jejich životě: stvořil je totiž a tajemným způsobem řídí národy a dějiny (srov. Sk 14 , 16-17); a chtějí-li poznat pravého Boha, musí opustit falešné bůžky, které si zhotovili vlastníma rukama, a musí se zcela otevřít tomu, kterého Bůh poslal, aby odpomohl jejich nevědomosti a splnil očekávání jejich srdcí (srov. Sk 17,20.30). To jsou promlu v y, které mohou sloužit jako příklady pro inkulturaci evangelia.
    Pod vlivem Ducha otvírá se křesťanská víra se vší rozhodností “národům” a svědectví o Kristu dostává se do nejdůležitějších center východního Středomoří, aby se odtud šířilo do Říma a na nejvzdálenější Západ. Duch je pudí k tomu, aby šli stále dál, a to nejenom v geografickém slova smyslu, ale též v oblasti duchovní, a tak překonávali etnické a náboženské hranice ve prospěch skutečných univerzálních misií.
Duch přetváří celou církev na církev misijní


26. Duch vede skupiny věřících k tomu, aby “vytvářeli společenství,” aby se stali církví. První společenství se tvoří o letnicích, když Petr poprvé hlásal radostnou zvěst, po níž následovala obrácení (srov. Sk 2,42-47; 4,32-35).
    Neboť jedním z nejdůležitějších cílů misií je hlásat národům radostnou zvěst, shromažďovat je k bratrskému společenství, k modlitbě a k eucharistii. Žít “bratrské společenství” (koinonia) znamená mít “jedno srdce a jednu duši” (srov. Sk 4,32), vybudovat všestranné společ e nství: lidské, duchovní a materiální. Skutečně křesťanské společenství pečuje i o dělení pozemských statků, aby v něm nikdo netrpěl nouzi a aby k nim měli přístup všichni “podle potřeby” (Sk 2,45; 4,35;11.27-30). První společenství, v nichž panovala “rado s t a upřímnost srdce” (Sk 2,46), byla činorodě otevřená a misionářská. “Těšili se všeobecné oblibě” (Sk 2,47). Misie je vydávání svědectví a vyzařování tohoto svědectví dříve než jakákoli aktivita.


27. Skutky apoštolů poukazují na to, že misie, které se nejdřív omezovaly na Izrael a potom na ostatní národy, se rozvíjely ve více rovinách. V první řadě je to oněch dvanáct, kteří pod vedením Petra hlásali radostnou zvěst. Dále jsou zde společenství věřících, kteří svým způsobem života a jednání vydávají Pán u svědectví a obracejí pohany (srov. 2,46-47). Potom jsou zde i ti, kteří obdrželi zvláštní příkaz hlásat evangelium. Tak vysílá křesťanské společenství v Antiochii své členy na misie: po postě, modlitbě a slavení eucharistie poznali , že Duch vyvolil Pavl a a Barnabáše ke zvláštnímu poslání (srov. Sk 13,1-4). Misie jsou tedy považovány od začátku za povinnost společenství v rámci zodpovědnosti místní církve. Společenství potřebuje ke svému “rozšíření” misionáře. Vedle těchto vyslaných byli však i tací, kteř í spontánně svědčili o tom novém, co proměnilo jejich život, a kteří spojovali vznikající společenství s apoštolskou církví.
    Ze Skutků apoštolů vysvítá, že v prvním období církve byli zapojeni do misie ad gentes sice “doživotně” misionáři, kteří působili na základě zvláštního povolání, ale že misie byly současně chápány jako samozřejmé ovoce křesťanského života, jako úkol pro každého věřícího, který jej měl plnit svědectvím osobního života a – bylo-li to možné – i výslovným hlásáním.


Duch je všude stále př ítomný a aktivní


28. Duch se v církvi i v jejích členech projevuje různým způsobem; avšak jeho rozsáhlá přítomnost a působení jsou neomezené prostorem a časem. Druhý vatikánský koncil připomíná působení Ducha v srdci každého člověka a jakožto “símě slova”, v náboženských podnětech, v úsilí jakékoli pracovní aktivity, nakolik je orientována na pravdu, na dobro, na Boha.
    Duch dává člověku “světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání”; “darem Ducha svatého člověk dospívá vírou k poznání a vnitřnímu přijetí tajemství Boží vůle”, mimoto “musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh”; v každém případě církev ví, “že člověk, neustále pobádaný Božím Duchem, nemůže nikdy zůstat úplně lhostejný vůči náboženskému problému” a “vždy bude toužit poznat alespoň v obrysech smysl svého života, svého jednání, své smrti.” Duch tedy stojí u vzniku existence a u otázky víry každého člověka, která vyvstává před ním nejen v urč i tých situacích, ale vyvěrá zpřímo z podstaty jeho bytí.
    Přítomnost a působení Ducha se dotýká nejen jednotlivců, ale také společnosti a dějin, národů, kultur a náboženství. Právě tak stojí Duch u vzniku vzácných ideálů a dobrých iniciativ lidstva na jeho cestě: “Podivuhodnou prozřetelností řídí dráhu časů a obnovuje tvářnost země.” Zmrtvýchvstalý Kristus "působí silou svého Ducha v srdcích lidí, nejen tím, že probouzí touhu po budoucím světě, ale také tím, že inspiruje ony velkolepé myšlenky, čistí a upevňuje je, a tak velká lidská rodina ztvárňuje svůj život a podřizuje celý svět tomuto cíli". A opět: je to Duch, který rozsévá “semena slova”, která jsou tu v ritech a kulturách, a který je připravuje k dozrání v Kristu.


29. Tak nás vede Duch, který “vane, kam chce” (Jan 3,8), který “působil ve světě ještě dřív, než byl Kristus oslaven”, který “naplňuje svět a … ví o všem, co se mluví.” (Mdr 1,7); vede nás k tomu, abychom rozšířili svůj pohled a všímali si v každý čas a na každém místě jeho působení a uvažo v ali o něm. Je to moje opětovná výzva, která mě usměrňovala při setkání s nejrůznějšími národy. Vztah církve k ostatním náboženstvím je určován dvojí úctou: “úctou před člověkem, který hledá odpověď na nejhlubší otázky života, a úctou před působením Ducha v  člověku.” Setkání různých vyznání v Assisi chtělo naprosto jasně potvrdit mé přesvědčení, že “každá autentická modlitba je inspirována svatým Duchem, který je tajemným způsobem přítomný v srdci každého člověka.”
    Je to týž Duch, který spolupůsobil při vtělení, v životě, ve smrti a při vzkříšení Ježíše a který působí v církvi. Není alternativou vůči Kristu, nevyplňuje mezeru mezi Kristem a Logem, jak se někdy předkládá. Co Duch vždy působil v srdcích lidí, v dějinách národů, v kulturách a náboženstvích, má za cíl přípravu k hlásání radostné zvěsti a děje se ve vztahu ke Kristu, a to působením Ducha vtěleného Slova, “aby jako dokonalý člověk všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo… pod jednu hlavu.”
    Na druhé straně však univerzální působení Ducha nesmí být odděleno od jedinečného působení v Kristově těle, kterým je církev. Poněvadž je to vždy Duch, který působí, ať už je to tím, že oživuje církev a nabádá ji k hlásání Krista, anebo tím, že rozšiřuje a zušlechťuje své dary všem lidem a národům, mezi t ímco vybízí církev prostřednictvím dialogu tyto dary objevovat, podporovat a přijímat. Každá přítomnost Ducha musí být přijímána s pozorností a s vděčností. Avšak rozlišovat ji je úlohou církve, které Kristus dal svého Ducha, aby ji přivedl k plné pravdě (srov. Jan 16,13).
Misijní činnost je teprve v začátcích


30. Naše doba, kdy je lidstvo v pohybu a ve stadiu hledání, potřebuje nový popud k misijní činnosti církve. Horizonty a možnosti misií se rozšiřují a my křesťané jsme vyzváni k apoštolské odvaze, založené na důvěře v Ducha. On je hlavní postavou misií.


V dějinách lidstva jsou četná období, v nichž byla povzbuzována misijní dynamičnost. Církev vedená Duchem odpovídala vždy velkodušně a prozíravě. Přitom byly i dobré zkušenosti. Nedávno jsme oslavili tisícileté výročí evangelizace Ruska a slovanských národů. Současně připravujeme oslavu pětistého výročí evangelizace Ameriky. V poslední době vzpomínáme i na stoletá výročí prvních misií v různých zemích Asie, Afriky a Oceánie. Dnes je církev konfrontov á na s jinými výzvami; musí se dát na cestu k novým břehům, ať již ve svých prvních misiích ad gentes, anebo v nové evangelizaci národů, které již obdržely Kristovo poselství. Dnes se vyžaduje od všech křesťanů, od místních církví a od světové církve tatáž odvaha, která vedla misionáře v minulosti, a tatáž ochota a pohotovost slyšet hlas Ducha.
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest