31. Pán Ježíš posílá své apoštoly ke všem lidem, ke všem národům a do celého okolního světa. S apoštoly obdržela církev celosvětové poslání, které nezná hranice, týká se spásy v celé její plnosti a odpovídá oné náplni života, kterou přinesl Kristův příchod (srov. Jan 10,10): církev “byla poslána, aby zjevovala a sdělovala všem lidem a národům Boží lásku.”
    Je to jedna a táž misie se stejným původem a stejným cílem; v jejím rámci jsou však různé úlohy a různá činnost. Především je to misijní činnost, kterou s odvoláním na koncilový dekret nazýváme misie ad gentes (misie k pohanským národům). Jedná se přitom o podstatnou a nikdy neukončenou hlavní činnost církve. Poněvadž církev “se nemůže vzdát trvalého úkolu hlásat evangelium všem - miliónům mužů a žen , kteří dosud neznají Krista, Vykupitele lidstva. Tuto výslovně misionářskou úlohu svěřil Ježíš své církvi a ukládá ji každodenně znovu.”

32. Dnes se nacházíme v rozmanit é a proměnlivé náboženské situaci: národy jsou v pohybu, sociální a náboženské skutečnosti, které dřív byly jasně definovány, se rozvíjejí do spletitých situací. Myslíme přitom na některé jevy jako přílišná urbanizace, masové stěhování, uprchlictví, zesvě t štění zemí se starou křesťanskou tradicí, jasně patrný vliv evangelia a jeho hodnost v zemích s nekřesťanskou většinou, šíření mesianismů a náboženských sekt. Jedná se o zvrat náboženských a sociálních situací, takže stěží lze použít určitých církevních r o zlišení a kategorií, jak jsme byli zvyklí. Již před koncilem se mluvilo o některých hlavních městech nebo křesťanských zemích jako o “misijním území.” Situace se v následujících letech jistě nezlepšila.
    Na druhé straně přinesla misijní činnost ve všech světadílech bohaté ovoce; proto existují hluboce zakořeněné, zčásti tak upevněné a zralé církve, že jsou dobře vyzbrojené jak pro potřeby vlastního společenství, tak i pro vyslání pracovníků k evangelizaci v jiných církvích a oblastech. Toto kontrastuje s   oblastmi se starým křesťanstvím, v nichž je nutná nová evangelizace. Přitom je nemálo dotazů, zda je možno mluvit ještě o speciální misijní činnosti nebo o vymezených oblastech, anebo zda by se nemělo připustit, že existuje pouze normativní misijní situace a v důsledku toho také pouze ústřední, všude stejné poslání.
    Potíž vyjádřit tuto komplexní a proměnlivou realitu ve vztahu k příkazu evangelizace se ukazuje přímo v “misijním slovníku”: Existuje např. určité váhání při použití výrazů “misie” a “misionáři”; jsou považovány za překonané a zatížené negativní historickou rezonancí. Dává se přednost tomu, označovat působení církve všeobecně podstatným jménem “misie” v jednotném čísle a od tohoto substantiva odvozeným přídavným jménem “misijní”.
    Tato potíž poukazuje na skutečnou změnu, která má však i pozitivní aspekty. Tzv. návrat anebo “repatriace” misií do poslání církve, vyústění misiologie do ekleziologie a zapojení obojího do trinitárního plánu spásy umožnily misijní činnosti znovu se nadechnout; již nen í chápána jako okrajová úloha církve, ale je zapojena přímo do srdce jejího života; chápe se jako podstatná povinnost celého Božího lidu. Je nutno se však vystříhat nebezpečí zjednodušovat velmi rozdílné situace na stejnou úroveň, podobně jako nelze snížit počet misií a misionářů ad gentes , případně je úplně anulovat. Konstatování, že celá církev je misijní, nevylučuje existenci speciálních misií ad gentes ; podobně jako konstatování, že všichni katolíci mají být misionáři, nevylučuje, ale naopak vyžaduje, aby na základě speciálního povolání existovali ti, kteří jsou “celoživotně misionáři ad gentes.”

33. Rozdíly činnosti v rámci jedné misie církve nevyplývají z její vlastní podstaty anebo z jejího poslání, ale z různých okolností, ve kterých se misie rozvíjí. Pozorujeme-li dnešní svět pod zorným úhlem evangelizace, můžeme rozlišit tři situace.

V první řadě je to ona situace, na niž obrací pozornost misijní činnost církve: na národy, společenství, sociálně-kulturní organizace, u nichž Kristus a jeho evangelium jsou neznámé, anebo jim chybí dostatečně zralá křesťanská společenství, která by dovedla ve svém okolí rozsévat a zakořenit víru a hlásat radostnou zvěst ostatním skupinám lidí. To je vlastní misie ad gentes.
    Dále existují křesťanská společenství, která mají přiměřené a solidní křesťanské struktury, jsou horlivá ve víře a svým životem vydávají svědectví evangeliu, vyzařují ho do svého okolí a cítí zodpovědnost za světovou misii. V nich se rozvíjí pastorační či nnost církve.
    Posléze je zde situace, která se nachází uprostřed mezi oběma předchozími; jedná se především o země se starou křesťanskou tradicí, ale mnohdy i o mladé církve, kde celé skupiny pokřtěných ztratily živý smysl víry, anebo se dokonce již vůbec necítí jako členové církve, případně se svým životem vzdálily od Krista a od evangelia. V tomto případě je třeba “nové evangelizace” anebo “opětné evangelizace.”

34. Speciální misijní činnost nebo misie ad gentes se obrací “na národy a skupiny, které v Kr ista ještě nevěří”, na “ty, kteří jsou vzdáleni Kristu”, u nichž se církev “ještě nezakořenila” a jejichž kultura není dosud proniknuta evangeliem. Liší se od jiné církevní činnosti, protože se obrací na skupiny a prostředí, které z důvodu nedostatečného n ebo do jisté doby neexistujícího hlásání radostné zvěsti a nepřítomnosti církve nejsou ještě křesťanské. Tato činnost má charakter zvěstování Krista a jeho evangelia, budování místní církve, rozšiřování hodnot Božího království. Zvláštnost této misie ad gentes vyplývá ze skutečnosti, že se obrací na “ne-křesťany.” Je třeba se vyvarovat nebezpečí, že tato “výslovně misionářská úloha, kterou svěřil Ježíš své církvi a kterou jí ukládá každodenně znovu” v rámci rozsáhlého poslání celého Božího lidu, bude znehodnocena a v důsledku toho postupně zanedbávána nebo zapomenuta.
    Na druhé straně nelze přesně vymezit hranice mezi pastorací věřících, novou evangelizací a výslovně misijní činností a je nemyslitelné vytvářet mezi nimi bariéry nebo ostré rozdělení. Přesto se nesmí ztrácet síla k hlásání radostné zvěsti a k zakládání nových církví mezi národy a skupinami lidí všude tam, kde ještě nejsou, protože první úlohou církve je její poslání ke všem národům až po hranice země. Bez misie ad gentes byla by misijní dimenz e církve zbavena zvlášť svého původního smyslu a své cílové realizace.
    Právě tak je nutno mít na zřeteli reálnou a stále rostoucí oboustrannou závislost mezi různými spásnými počiny církve; každý z nich má vliv na jiný, vzájemně se povzbuzují a pomáhají si. Misijní dynamika vytváří tvůrčí výměnu mezi církvemi a je orientována na vnější svět s pozitivními vlivy v každém směru. Např. církve se starou církevní tradicí, které se zabývají velmi důležitou úlohou nové evangelizace, chápou lépe, že nemohou misijně působit na nekřesťany v jiných zemích a kontinentech, jestliže se nestarají vážně o nekřesťany ve vlastním domě: misijní pohotovost dovnitř je věrohodným svědectvím a impulzem pro misijní pohotovost navenek a naopak.

35. Misie ad gentes stojí před nesmírnou úlohou, která se nijak nezmenšuje. Naopak zdá se, že má před sebou ještě mnohem větší pole, a to nejen se zřetelem na číselný demografický přírůstek, nýbrž i se zřetelem na nově vzniklé sociálně kulturní vztahy, nové kontakty a měnící se situace. Úloha hlásat Ježíše Krista u všech národů je velmi rozsáhlá a ve srovnání s lidskými silami církve neúměrně veliká.
    Potíže se jeví nepřekonatelnými a mohly by být skličující, kdyby se jednalo o čistě lidské podujetí. Do některých zemí je vstup misionářů zakázán; v jiných je zakázána nejen evangelizace, ale také konverze a přímo křesťanský kult. Jinde zase vznikají překážky kulturního rázu: zprostředkování evangelního poselství se jeví jako irelevantní nebo nepochopitelné; na konve r zi se pohlíží jako na zapření vlastního národa a vlastní kultury.

36. V Božím lidu jsou i vnitřní potíže, a tyto jsou mnohem bolestnější. Již můj předchůdce Pavel VI. poukázal v první řadě na “nedostatek horlivosti, který je tím horší, poněvadž jeho zdrojem je naše vlastní nitro; projevuje se celkovou únavou, zklamáním, zpohodlněním, nezájmem a především nedostatkem radosti a naděje.” Velkou překážkou pro misijní pohotovost církve jsou též dřívější i současná rozdělení mezi křesťany, odkřesťanštění v křesťanských zemích, úbytek povolání k apoštolátu, odpudivá svědectví věřících a křesťanských společenství, kteří ve svém životě nenásledují Kristův vzor. Jednou z nejvážnějších příčin zmenšeného zájmu o misijní aktivitu je však lhostejné smýšlení, netečnost, k terá je rozšířena žel i mezi křesťany a která má své kořeny v nesprávných teologických představách. Tento způsob myšlení je proniknut náboženským relativismem, jenž vede k domněnce, že “jedno náboženství má stejnou platnost jako druhé.” Můžeme k tomu doda t – jak řekl týž papež – že jsou i takové “záminky, jež by nás mohly odvádět od evangelizační činnosti. Nejzáludnější jsou ty, které se snaží nalézt oporu v tom či onom učení minulého koncilu.”
    Doporučuji tedy teologům a odborníkům křesťanského tisku, aby zintenzivnili svoji službu pro misie a našli hluboký smysl své služby na pravé cestě “sentire cum ecclesia.” Vnitřní a vnější obtíže nás nesmí přivést k nečinnosti anebo z nás udělat pesimisty. Co platí zde – jako v každé oblasti křesťanského života – je důvěra pramenící z víry, tedy z přesvědčení, že hlavními osobami v misiích nejsme my, ale Ježíš Kristus a jeho Duch. My jsme pouze spolupracovníci; a když jsme udělali všechno, co jsme mohli, musíme říci: “Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli p ovinni udělat.” (Lk 17,10)

Oblasti misií ad gentes

37. Misie ad gentes v síle Kristova všesvětového příkazu nezná žádné hranice. Přesto však lze nastínit v obrysech různé oblasti, ve kterých se rozvíjí, takže obdržíme reálný situační obraz.

Misijní činnost byla normálně definována ve vztahu na přesně označené oblasti. Druhý vatikánský koncil uznal tuto oblastní dimenzi misie ad gentes; je i dnes důležitá a vymezila účel, zodpovědnost a zeměpisné hranice činnosti. Je sice pravda, že světové misii musí odpovídat světová perspektiva: církev nemůže akceptovat žádné hranice a politické překážky, které omezují její misijní přítomnost. Ale je také pravda, že misijní činnost ad gentes je odlišná od pastorace věřících a od nové evangelizace nepraktizujících (křesťanů) a je vykonávána v jasně vymezených oblastech a u určitých skupin.
    Nesmíme se nechat mýlit silným vzrůstem mladých církví v poslední době. V těchto oblastech svěřených církvi, zvláště v Asii, ale také v Africe, v Latinské Americe a v Oceánii, jsou rozsáhlé neevangelizované zóny. V řadě národů nejsou celé skupiny lidí a kultur velkého významu ještě podchyceny evangelijní zvěstí a místní církví. Rovněž v tradičních křesťanských zemích jsou kraje, skupiny lidí a neevangelizovan é oblasti, které jsou svěřeny speciálnímu vedení misie ad gentes. Je tedy i v těchto zemích nutná nejenom nová evangelizace, ale v některých případech i první evangelizace.
    Přesto však jednotlivé situace nejsou stejné. I když připustíme, že výpovědi vztahující se na misijní zodpovědnost církve nejsou věrohodné, nejsou-li provázeny zodpovědným nasazením nové evangelizace v zemích s křesťanskou tradicí, nelze ztotožňovat situaci národa, který Krista ještě nepoznal, s jiným národem, který Krista poznal, přij a l a potom se od něho odklonil, ale žije dál v kultuře, která je přece jen proniknuta evangelijními principy a hodnotami. Ve vztahu k víře jsou zde dvě zásadně odlišná kritéria.
    Zeměpisné kritérium tedy platí dále jako směrnice k určení hranice, podle kterých se musí misijní činnost řídit – i když ne zcela přesně a vždy jen dočasně. Existují země, podobně jako zeměpisné a kulturní oblasti, v nichž chybí domácí křesťanská společenství; ta jsou jinde zase tak malá, že nemohou být jednoznačným znamením přítom n osti křesťanství; anebo jim chybí dynamičnost hlásat evangelium ve svém okolí, anebo náležejí k národnostním menšinám, které nejsou zapojeny do vládnoucí národní kultury. Především na asijském kontinentu, na který by se měla orientovat hlavní pozornost mi sie ad gentes, tvoří křesťané pouze malou menšinu, i když i tam lze konstatovat mnohdy pozoruhodné konverze a příkladné formy křesťanské přítomnosti.

Rychlé a hluboké převraty, které charakterizují dnešní svět, obzvláště jeho jižní polovinu, mají silný vliv na chápání misií: kde dřív převládaly stálé lidské a sociální poměry, dostalo se dnes vše do pohybu. Myslím např. na urbanizaci a na masivní vzrůst měst, především tam, kde je zalidňování nejsilnější. Současně žije v   mnoha státech již více než polovina obyvatel v několika velkoměstech, v nichž se problémy lidí stále zhoršují, obzvlášť pokud jde o anonymitu, do níž se masy cítí ponořeny.
    V novověku se praktikovala misijní činnost převážně v opuštěných oblastech vzdálených od civilizovaných center a na územích, která byla těžko přístupná v důsledku špatné komunikace, dialektu a podnebí. V dnešní době se obraz misie ad gentes očividně mění: dnes by se měla dávat přednost velkoměstům, v nichž vznikají nové zvyky a životní styl, nové formy kultury a komunikace, které svým způsobem ovlivňují obyvatelstvo. Je pravda, že “volba těch nejmenších” musí vést k tomu, neopomíjet periferní skupiny lidí, které jsou nejvíc izolovány. Je však také pravda, že jednotlivcům a malým skupi n ám nelze hlásat evangelium, zanedbávají—li se přitom ta centra, v nichž vzrůstá takzvaně nové lidstvo s novými vývojovými modely. Budoucnost mladých národů vychází z měst.
    Mluvíme-li o budoucnosti, nesmíme zapomínat na mládež, která v mnohých zemích tvoří víc než polovinu obyvatel. Jak získá Kristovo poselství nekřesťanskou mládež, která tvoří budoucnost celých kontinentů? Tradiční prostředky pastorace zcela očividně již nestačí. Je třeba zakládat spolky a instituce, skupiny a domy pro mládež, kulturní a s ociální iniciativy pro mládež. To je pole činnosti, na kterém se moderní církevní hnutí může rozvíjet v celé šíři.
    K velkým změnám v současné době patří i emigrace a imigrace, jejímž prostřednictvím vzniká nový fenomén: Množství nekřesťanů přichází do zemí s křesťanskou tradicí; naskytuje se příležitost k novým kontaktům a kulturní výměně; církev se cítí vyzvána k jejich přijetí, k dialogu, k pomoci slovem a bratrstvím. Mezi přistěhovalci zaujímají zvláštní místo uprchlíci a zaslouží si plnou pozornost. J e jich na celém světě mnoho milionů a bude jich stále více. Uprchli před politickým útiskem a nelidskou bídou, před hladem a suchem v katastrofálním rozsahu. Církev je musí přijmout do své apoštolské péče.
    Posléze je nutno připomenout často nesnesitelné poměry a chudobu v mnohých zemích, která bývá příčinou masové emigrace. Pro společenství věřících v Krista se takové nelidské poměry stávají výzvou. Hlásání Krista a Božího království se musí stát těmto národům nástrojem lidské spásy.

Pavel, poté co kázal na rozličných místech, přišel do Atén a odebral se na Areopag; tam hlásal radostnou zvěst vhodným a pro toto prostředí srozumitelným způsobem (srov. Sk 17,22-31). Areopag představoval tehdy kulturní centrum vzdělaného národa; dnes se může stát symbolem pro nové oblasti, v nichž má být evangelium hlásáno.
    Takovým prvním areopagem novověku je svět komunikace, který lidstvo stále více sjednocuje a - jak se říkává – dělá z něho “světovou vesnici.” Prostředky sociální komunikace mají natolik důležitou úlohu, že se pro mnohé staly hlavním prostředkem informací a vzdělání, vedení a rad pro individuální, rodinné a sociální chování. Především nové generace vyrůstají v takto ztvárněném světě. Snad byl tento areopag poně k ud zanedbáván. K hlásání evangelia a k formování se používají většinou jiné pomocné prostředky, zatímco masmédia byla ponechána iniciativě jednotlivců nebo malých skupin a do pastoračních plánů začínají teprve vstupovat, a to na podřadném místě. Použití m a smédií nemá za cíl pouze zpřístupnit mnohým poselství evangelia. Jde o mnohem dalekosáhlejší a hlubší záležitost, protože evangelizace moderní kultury závisí z velké části na jejím vlivu. Nestačí tedy použít je pouze k šíření křesťanského poselství a círk e vní nauky, ale poselství samo musí být integrováno do této “nové kultury”, kterou vytvořila moderní komunikace. Je to komplexní problém, protože tato “nová kultura” vzniká ne tak ze svého věcného základu, ale spíše ze skutečnosti, že existují nové způsob y sdělování ve spojení s novým vyjadřováním, novou technikou a novým psychologickým postojem. Můj předchůdce papež Pavel VI. řekl, že “rozštěpení mezi evangeliem a kulturou je bezesporu drama naší doby.” Široké pole dnešní komunikace potvrzuje plně tento ú sudek.
    Jsou ještě i jiné areopagy moderního světa, na které se musí misijní činnost církve orientovat. Je tu např. úsilí o mír, rozvoj a svobodu národů; jsou zde lidská práva a práva národů, především menšin; povznesení ženy a dítěte; ochrana všeho stvoření je rovněž oblast, kterou je třeba objasnit ve světle evangelia.
    Dále je zde všestranně rozsáhlý areopag kultury, vědeckého bádání a mezinárodních vztahů, jež umožňují dialog a vedou k novým projektům ve prospěch života. Do těchto nových moderních intencí je nutno se pozorně vpravit a angažovat se v jejich prospěch. Lidé se cítí jako námořníci v rozbouřeném moři života, povoláni ke stále větší solidaritě a jednotě. Pouze za spoluúčasti všech mohou být problémy studovány, diskutovány a vyzkoušeny.
    K tomu se osvědčují stále více mezinárodní organizace a setkání v mnohých sektorech lidského života od kultury po politiku, od hospodářství až k vědeckému bádání. Křesťané, kteří žijí a pracují v těchto mezinárodních dimenzích, mají mít stále na zřeteli jako svo j i povinnost vydávat svědectví evangeliu.

38. Naše doba má v sobě cosi fascinujícího a současně i dramatického. Zatímco na jedné straně se lidé ženou za materiálním úspěchem a zdá se, jako by se stále víc ponořovali do konzumního materialismu, na druhé straně se projevuje stále víc úzkostlivé hledání smyslu života a potřeba vnitřního života, touha osvojit si nové formy koncentrace a modlitby. Nejenom v nábožensky formovaných kulturách, ale i v sekularizované společnosti se hledá duchovní dimenze života jak o léčebný prostředek proti odlidštění. Tento tzv. fenomén “návratu k náboženství” není bez dvojsmyslnosti, obsahuje však pozvání. Církev vlastní neocenitelná duchovní dobra, která může lidstvu nabídnout: je to Kristus, který sám sebe označil jako “cestu, p r avdu a život” (Jan 14,16). Je to křesťanská cesta k setkání s Bohem, k modlitbě, k askezi, k objevení smyslu života. I to je třeba na areopagu ohlašovat.

39. Všechny formy misijní činnosti jsou poznamenány vědomím, že je nutné napomáhat ke svobodě člověka, mezitímco se mu hlásá Ježíš Kristus. Církev musí být věrná Kristu, jehož je tělem a v jehož poslání pokračuje. Jde “stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil.” Církev má tedy povinnost učinit vše, aby rozvíjela ve světě své poslání a získala všechny národy; k uskutečnění tohoto svého plánu má také právo, které jí dal Bůh. Náboženská svoboda, mnohdy ještě omezená a utiskovaná, j e předpokladem a garancí pro všechny svobody, které zaručují společné dobro člověka i národů. Je třeba doufat, že pravá náboženská svoboda bude zajištěna všem a všude. Církev se o to zasazuje v různých zemích, především v zemích s katolickou většinou, kde m á větší vliv. Jedná se přitom více o nezadatelné právo každého člověka než o problém náboženské menšiny nebo většiny.
    Na druhé straně se církev obrací na člověka, plně respektujíc jeho svobodu. Misie neutiskuje svobodu, ale spíše ji podporuje. Církev před kládá, ale neutiskuje. Respektuje člověka i kultury, zastavuje se před svatyní svědomí. Těm, kteří se pod různými záminkami staví proti misiím, církev opakuje: Otevřte Kristu brány.
    Obracím se na všechny místní církve, mladé i staré. Svět se stále více sjednocuje, duch evangelia musí vést k překonání všech kulturních a národních bariér a musí se vyhnout jakémukoli uzavření do sebe. Již papež Benedikt XV. napomínal misionáře své doby, že “ztratí svoji vlastní identitu, jestliže budou myslet více na svůj po z emský domov než na nebeský."”
    Tato výzva platí dnes pro všechny církve: otevřte dveře misionářům, protože každá místní církev, “kdyby se dobrovolně odštěpila od univerzální církve, ztratila by tím svůj vztah k Božímu záměru a ochudila by se tím o svůj celocírkevní rozměr.”

40. Misijní činnost představuje i dnes pro církev velkou výzvu. Na konci druhého tisíciletí vykoupení je stále jasnější, že ony národy, ke kterým ještě hlásání Krista neproniklo, tvoří většinu lidstva. Bilance misijní činnosti novověku je jistě pozitivní: církev je zakořeněna na všech kontinentech, ale většina věřících a místních církví nežije již ve staré Evropě, ale na oněch kontinentech, které misionáři otevřeli víře.
    Zůstává skutečnost, že “nejzazší konec světa”, kam je třeba přinést evangelium, se stále více vzdaluje. Tvrzení Tertuliánovo, že “evangelium je hlásáno na celém světě a u všech národů”, je velmi vzdálené od konkrétní skutečnosti. Misie ad gentes stojí teprve na svém začátku. Objevují se nové národy; také ony mají právo na hlásání spásy. Růst obyvatel na Jihu a v Orientu, v nekřesťanských zemích, zvětšuje stále počet těch, kteří neznají vykoupení v Kristu.
    Misijní pozornost musí být tedy zaměřena na ty zeměpisné oblasti a na ta kulturní místa, která zůstala mimo vliv evangelia. Všichni, kdo věří v Krista, mají cítit apoštolskou horlivost, aby zprostředkovali jiným radost a světlo jako integrující část své víry. Tato horlivost se při pohledu na nesmírné obzory nekřesťanského světa mu s í stát téměř hladem a žízní seznamovat s Pánem.