Diecézní kněží pro světovou misii

67. Za spolupracovníky biskupa jsou v síle svátostného kněžství povoláni i kněží, kteří s ním sdílejí jeho starost o misie. “Duchovní dary, které kněží při svěcení obdrželi, neomezují se pouze na nějaké ohraničené a úzké poslání, ale naopak, mají všeobsáhlý a všeobecný charakter poselství spásy v nejširším slova smyslu, který zasahuje celý svět, protože každá kněžská služba má účast na celosvětovém poslání, které Kristus svěřil apoštolům.” V důsledku toho musí se již formace kandidátů kněžství zaměřit na cíl “zprostředkovat jim vpravdě katolického ducha, takže si osvojí dívat se i za hranice vlastní diecéze, národa nebo ritu, aby tak přijímali za své potřeby světové misie a byli připraveni všude hlásat evangelium.” Všichni kněží musí mít misionářské srdce a smýšlení. Musí být otevřeni pro potřeby církve a světa, musí si všímat i těch, kteří stojí opodál, a to především nekřesťanských s kupin ve svém okolí. Nechť vkládají starost celé církve o veškeré lidstvo do modliteb a zvláště do eucharistické oběti.
    Obzvláště kněží v oblastech, kde jsou křesťané v menšině, mají být co nejvíce proniknuti obzvláštní misijní horlivostí a úsilím: Pán jim svěřil nejenom duchovní péči o křesťanské společenství, ale také a především evangelizaci oněch spolubratří, kteří dosud nepatří k jejich stádci. “V Duchu svatém ať se dají zcela k dispozici svému biskupu, aby hlásali evangelium i za hranicemi své země, kam byli vysláni. To od nich vyžaduje nejenom zralost povolání, ale také mimořádnou schopnost oprostit se od vlastního národa, lidu a nejbližšího rodinného okruhu - ale též schopnost vžít se moudře a s hlubokou úctou do tamějších kultur.”

68. V encyklice Fidei donum povzbudil papež Pius XII. s prorockým nadhledem biskupy, aby uvolnili své kněze pro dočasnou službu církve v Africe, a přitom schválil iniciativy, které již v tomto směru probíhaly. Po uplynutí 25 let chci zdůraznit aktuálnost tohoto dokumentu, “který překonal teritoriální dimenzi kněžské služby a pomohl ji rozšířit na celou církev.” Dnes se potvrzuje platnost a plodnost této zkušenosti: kněží zvaní Fidei donum jedinečným způsobem vytvořili zjevnou jednotu mezi místními církvemi. Stali se cenným přínosem pro místní chudé církve a oni sami zase z nich čerpají osvěžení a oživení víry. Samozřejmě je nutné, aby misijní služba diecézních kněží odpovídala určitým kritériím a podmínkám. Vysláni by měli být ti kněží, kteří byli vybráni z nejlepších a k t eří jsou přiměřeně připraveni a vhodní pro zvláštní práci, jež na ně čeká. S otevřeným a bratrským duchem se musí přizpůsobit novému prostředí církve, která je přijme a musí pod autoritou biskupa vytvořit s místními kněžími jedno jediné presbyterium. Přej i si, aby duch služby rostl nejen u kněží starých církví, ale aby byl stejně podporován i u kněží mladších církví.

Misijní plodnost zasvěcení

69. Povolání do tzv. společností zasvěceného života patří k nevyčerpatelnému a rozmanitému bohatství Ducha. Jejich členové, od okamžiku, kdy se v síle svého svěcení nabídli do služeb církve, jsou povinni se věnovat podle povahy své společnosti misijní práci. Dějiny potvrzují velkou zásluhu řeholní rodiny při šíření víry a při formaci nové církve: od starobylých mniš s kých institutů přes středověké řády až po kongregace současné doby.

a) V duchu koncilu vybízím kontemplativní řeholní instituty, aby zakládaly komunity u mladých církví, aby “vydávaly… slavné svědectví o Boží velebnosti a lásce a o jednotě v Kristu.” Tato jejich přítomnost je blahodárná všude v nekřesťanském světě, obzvláště v těch krajinách, v nichž si tamní náboženství vysoce cení kontemplativního asketického života a hledání absolutna.

b) Činné řeholní instituty odkazuji na nedozírně široké pole činné lásky, hlásání evangelia, křesťanské výchovy, kultury a solidarity s chudými a s ukřivděnými, s utlačovanými a s těmi, kteří žijí na okraji společnosti. Tyto instituty – nezávisle na tom, zda jsou výslovně zaměřeny na misijní činnost nebo ne – podle svých možností a podle svého zaměření by mohly uvažovat o tom, jak více rozšířit svou činnost na růst Božího království. Tuto naléhavou prosbu přijalo v poslední době nemálo institutů. Ale chtěl bych, aby se jí věnovala větší pozornost a aby byla realizována au t entickou dobrovolnou službou. Církev musí hlásat velkou cenu evangelia, jehož nositelkou je. Nikdo nevydává o tom účinnější svědectví než ten, kdo sám žije v zasvěceném životě, v čistotě, v chudobě a v poslušnosti, v naprostém vydání sebe sama Bohu, takže Bůh s ním může plně disponovat – a to vše proto, aby mohl sloužit lidem a společnosti podle Kristova příkladu.

70. Zvláštní uznání věnuji misijním sestrám, jejichž panenský život pro Boží království přináší bohaté ovoce duchovního mateřství. Právě poslání ad gentes jim nabízí široké pole “dokonalého a nerozděleného darování se z lásky.” Příklad a pracovní horlivost ženy, která zůstala svobodná, která svůj život zasvětila lásce k Bohu a k bližním, zvláště těm nejchudším, staly se nepostradatelným znamením evangelia pro ony národy a kultury, kde žena musí urazit ještě dlouhou cestu ke svému osvobození a k lidské důstojnosti. Přeji si, aby mnoho mladých křesťanských žen shledalo přitažlivým nabídnout velkodušně svůj život Kristu a aby ze svého zasvěcení čerpal y sílu a radost svědčit o Kristu mezi těmi národy, které ho ještě neznají.

Všichni laici jsou misionáři mocí křtu

71. Papežové poslední doby velmi vyzdvihují význam úlohy laiků při misijní práci. V apoštolském listu Christifideles laici jsem rovněž pojednal o trvalém úkolu “hlásat evangelium všem – milionům mužů a žen – kteří dosud neznají Krista, Vykupitele lidstva,” a výslovně jsem vyzdvihl rovněž patřičné povinnosti věřících laiků v tomto směru.Misijní činnost je posláním celého Božího lidu; i když zal o žení nové církve není možné bez eucharistie, čili bez kněžské služby, je misie, vykonávaná různým způsobem, úkolem všech věřících.
    Účast laiků na šíření křesťanské víry je zřejmá již od prvních dob křesťanství a probíhá jak na úrovni věřících jednotlivců a rodin, tak rovněž na úrovni celých společenství. Již papež Pius XII. ve své první misijní encyklice upozornil na pohnuté dějiny laických misií. Aktivní spolupráce misionářů laiků nechybí ani v nové době.
    Jak bychom mohli zapomenout na důležitou úlohu, kterou sehráli? Na jejich práci v rodinách, ve školách, v politice, v sociálním a kulturním životě, a především na jejich šíření křesťanského učení? Zvláště je třeba k jejich velké cti uznat, že řada místních církví mohla vzniknout právě jen díky působení l aických misionářů a misionářek.
    Tuto tradici potvrdil i 2. vatikánský koncil. Objasnil misijní charakter celého Božího lidu, obzvláště apoštolát laiků, a zdůraznil jejich zvláštní přínos v misijní činnosti, ke které jsou povoláni. Že všichni věřící mají tuto zodpovědnost, není otázkou pouze apoštolského působení, ale je povinností a právem vyplývajícím ze křtu; křtem se laici podílejí svým způsobem na trojím úřadu Kristově: kněžském, prorockém a královském. Z tohoto titulu jsou “všeobecně zavázáni a mají p rávo – a to jak jednotlivě, tak i ve společenství – zasadit se o to, aby poselství spásy bylo známo a přijato každým a všude; touto povinností jsou mnohem víc vázáni v takových situacích, kdy lidé ještě neslyšeli evangelium a nemohli poznat Krista; nechť s e tak stane jejich prostřednictvím.”
    Mimoto mají vzhledem ke svému vlastnímu světskému charakteru zvláštní poslání: “hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha.”

72. Oblast misionářské přítomnosti a působnosti laiků je velmi široká. “Vlastním polem jejich evangelizační činnosti je rozsáhlý a složitý svět politiky, hospodářství a sociálních vztahů…” na místní, národní a mezinárodní úrovni. Uvnitř církve se nabízejí různé druhy služby, funkcí, úřadů a způsobů, jak při v ádět ke křesťanskému způsobu života. Myslím přitom na novinku, která se v poslední době objevila v nemálo církvích: na velký rozvoj tzv. “církevních hnutí,” která mají silnou misijní dynamiku. Jestliže se pokorně zařadí do života místní církve a budou srd e čně přijata biskupy a kněžími do diecézních a farních struktur, vytvoří tato hnutí v pravém slova smyslu skutečný Boží dar pro novou evangelizaci a misijní práci. Doporučuji tedy je propagovat a využívat, především mezi mládeží, aby přispěla opět k novému rozmachu křesťanského života a k evangelizaci, přitom je třeba mít na mysli způsoby jejich sdružování a vyjadřování z pluralistického hlediska.
    V misijní činnosti musí být zhodnoceny různé formy laikátu a musí být respektována jejich povaha a zaměření: misijní laická sdružení, křesťanské organizace mezinárodní dobrovolné služby, církevní hnutí, spolky a společnosti různého druhu, ty všechny ať se zapojí do misijní činnosti ad gentes a ať spolupracují s místní církví. Tímto způsobem bude podporován růst “vyspělejších a odpovědnějších laiků,” jejichž výchova a vzdělání v mladých církvích představuje podstatný a nezbytný prvek budování církve.

Práce katechistů a rozmanitost služeb

73. K laikům, kteří se stali hlasateli radostné zvěsti, počítáme především katechisty. Dekret o misiích je definuje jako “řady mužů a žen, kteří se tak velmi zasloužili o misijní dílo mezi pohanskými národy… Naplněni apoštolským duchem poskytují svou rozsáhlou a namáhavou prací jedinečnou a naprosto nutnou pomoc při šíření víry a c í rkve.” Ne bez důvodu rozšířily církve oproti dřívějšku počet katechistů a zintenzivnily katechezi, když začaly novou evangelizaci. “Jsou to katechisté v misijních oblastech, kteří si zaslouží mimořádným způsobem tento titul “katechisté”. Dnes kvetoucí cír kve by nemohly být bez nich vybudovány.”
    I při rozšíření různé církevní a mimocírkevní služby zůstává úřad katechisty se svým jedinečným charakterem vždy důležitý: katechisté jsou specializovaní pracovníci, přímí svědkové, nenahraditelní hlasatelé radostné zvěsti. Představují základní sílu křesťanského společenství, zvláště v mladých církvích. Během svých misijních cest jsem to již častěji řekl a zdůraznil. Nový Kodex kanonického práva uznává jejich úkoly, kvality i požadavky, jež se na ně kladou.
    Nelze za pomínat, že práce katechisty je vzhledem k současným církevním a kulturním změnám stále těžší a náročnější. Proto nadále platí, k čem koncil povzbuzoval: je potřebná pečlivá teoretická a pedagogická příprava, stálá duchovní a apoštolská obnova a je třeba “ garantovat katechistům přiměřený životní standard a sociální jistotu.” Rovněž je důležité zakládat katechetické školy, které by měly ráz místní, národní i mezinárodní, byly schváleny biskupskými konferencemi a mohly by propůjčovat těmito konferencemi úřed n ě uznávaný titul katechisty.

74. Vedle katechistů je nutno zmínit se ještě i o jiných formách, jak poskytovat služby církevnímu životu a misiím a o ostatních skupinách pracovníků: jsou to ti, kdo mají na starosti modlitbu, chrámový zpěv a liturgii, vedoucí základních církevních společenství a biblických kroužků, organizátoři charitativní činnosti, správci církevního majetku, učitelé náboženství ve školách. Všichni věřící laikové mají část svého času věnovat církvi a tím projevovat přesvědčivý život z víry .