Svědectví - Alena

Jmenuji se Alena. Pocházím spíše z nevěřící rodiny. Tatínek je nevěřící, maminka pochází z rodiny, kde se víra praktikovala, avšak sama přestala v mládí do kostela chodit (nicméně stále v Boha věří). Pokřtěná jsem byla jako miminko, ke křtu mě údajně nesla babička (která byla praktukující). Maminka si také přála, abych byla pokřtěná, prý pro jistotu.

Ve víře jsem vychováná nebyla, babička byla zdaleka a navíc zemřela ještě dříve, než jsem začala chodit do školy.

Již v dětství mě téma víry zaujalo. Když mi bylo deset let, seznámila jsem se na jazykové škole s kamarádkou, která chodila do kostela. Moc jsem jí to záviděla, že takto chodí. Chtěla jsem, aby mě vzala do kostela i jsem si vyžádala povolení u maminky. Ale nějak to nevyšlo, ta kamarádka si to nějak rozmyslela a navíc se pak začala kamarádit s jinou kamarádkou a na mě zapomněla.

Jednou na škole v přírodě se nesly mezi dětma takové povídačky, že naši vedoucí (dva mladí kluci) se při jídle modlí. Dávala jsem si pozor a opravdu, "nachytala" jsem je, jak se před jídlem rychle a nenápadně napůl pod stolem pokřižují. Pak jsem se jich na to ptala, proč se před jídlem modlí a oni řekli, že je to pro to, že nám Pán Bůh dal mimo jiné také jídlo a že mu za to děkují.

Zaujalo mě to a oni mi navrhli, že se se mnou sejdou v určitou dobu před určitým kostelem a pak se mi budou věnovat a něco mi o víře řeknou a tak. Před ten kostel jsem se skutečně dostavila, ale oni tam nebyli, byla jsem strašně zklamaná. Pak jsem se s nima za nějakou dobu setkala, řekli mi, že mě viděli jak stojím před tím kostelem, ale vůbec mi neřekli, proč tedy za mnou nešli, když mi to slíbili.

Když mi bylo zhruba tak 16 let, tak jsem si o víře začala povídat s kamarádkou, která do kostela chodívala i s rodinou každou neděli. Vyprávěla mi něco o svátostech a mně to přišlo všechno velmi složité a tajemné. Dokonce jsem se odhodlala jít s jinou kamarádkou (která však nebyla praktikující), do kostela na mši. Byla to hrůza. Zvonilo se tam na zvonec, lidé si tam vstávali, sedali, klekali, vepředu byl starý muž, patrně kněz, kolem něj dav zvláštně oblečených lidí, lidé v kostele odpovídali, něco se tam četlo, pak se něco dělo s kalichem, lidé si tam podávali ruce a něco při tom říkali, bylo mi z toho úplně zle. Vůbec jsem nevěděla, co se tam děje a co mám dělat. A ničemu jsem nerozuměla.

Pak za pár měsíců jsem se seznámila s jedním klukem v tanečních. Strašně jsem si přála chodit s nějakým klukem. Jeden večer, když jsem ležela v posteli, tak najednou povídám: Pane Bože, já bych tak strašně chtěla chodit s tím klukem. Když mi ho dopřeješ, tak já se už opravdu probojuju do té církve a budu chodit každou neděli do kostela.

Ten kluk se mnou pak skutečně začal chodit, byla to moje první láska. Byla jsem strašně šťastná, ale za dva měsíce se se mnou zničehonic rozešel.

Pak jsme jeli se třídou na lyžák. Byl světlý den, kolem spousty bílého sněhu a my jsme čekali před chatou, než se vyřídí naše ubytování. Najednou jsem zaslechla hovor mé věřící spolužačky, která se bavila s věřící holkou z jiné třídy o tom, že jí zařídila ten kurz náboženství pro pokročilé. Tu jsem se rovzpomněla na slib, který jsem dala Pánu Bohu a okamžitě jsem se k té spolužačce vrhla a zeptala se, jestli tam nemají něco pro začátečníky, že bych strašně ráda chodila na náboženství. Ona řekla, že si není jistá, ale že se zeptá.

Pak za pár dnů mi oznámila, že ano, že tam mají kurz i pro úplné začátečníky a domluvila mi, že mě tam ta holka z druhé třídy odvede.

Bylo to v Opus Dei. Přišla jsem tam, ujala se mě vlídná slečna a řekla mi, že se tam jedna holka připravuje na první svaté přijímání a druhá na biřmování a zeptala se mě, jak jsem na tom já. Já jsem jí oznámila, že vůbec netuším, o čem to mluví. No a ona, že to vůbec nevadí, že to tedy vezmeme od začátku.

Tak jsem začala chodit na náboženství a pak i pravidelně do kostela a mé okolí to přijalo dobře, jenom jedna moje velmi dobrá kamarádka - spolužačka mi to tedy pěkně opepřila. Měla z mého přestupu k víře strašný šok a všude na celé kolo vytrubovala, že jsem konvertovala ke katolické církvi. A vehementně na to upozorňovala spolužačky, spolužáky a pomalu i profesory.

Za nějaký čas jsem pak byla i biřmovaná a dodnes nelituju. Všichni si na to dávno zvykli, že chodím do kostela a já jsem sama ráda, že jsem tenkrát v šestnácti letech konečně našla to, co jsem v dětství hledala.