katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Svědectví - Mirek

Jmenuji se Mirek, je mi 39 let a většinu svého dosavadního života jsem prožil v rozhlase a televizi. Krátce po narození jsem byl sice pokřtěn, ale vyrůstal jsem v ryze ateistickém prostředí. Na základní a střední škole jsem se dovídal, že katolická církev je už dva tisíce let centrem tmářství, že jezuité pálili knihy a kněží vykořisťovali chudý lid vybíráním desátků. Dodnes si vzpomínám na památný výrok naší profesorky dějepisu, že "chrliče na křesťanských chrámech měly věřícím nahnat hrůzu a odradit je od spravedlivého třídního boje."

Po listopadu 1989 se leccos začalo měnit. Nudná šeď reálného socialismu se měnila v barevnou a různorodou společnost, v níž konečně našli důstojné místo i křesťané. Do Prahy přijel papež Jan Pavel II. a na letenskou pláň za ním přišly tisíce lidí. Postupně se začaly opravovat kostely a kaple, dlouhá desetiletí trestuhodně zanedbávané. Lidé opět začínali chodit na bohoslužby. V té době jsem začal věřit v cosi vyššího, i když šlo spíše o nejasné tušení, než intenzivní víru.

Radikální obrat přišel v 36. roce mého života (prý je to rok velmi spirituální). Se svou ženou Petrou jsem měl odletět na stáž do londýnské BBC. Čtyři dny před odletem jsem si na náledí natřikrát zlomil kotník a neletělo se nikam. Místo toho mě čekala operace v nemocnici na Bulovce, při níž mi lékaři museli kotník doslova sešroubovat. Před operací jsem ležel na tichém nemocničním pokoji a cítil strach. "Panebože, jestli opravdu jsi, prosím, pomoz mi. Mám strach. Jestli můžeš, pomoz mi, ať to dopadne dobře," odříkával jsem v duchu a díval se oknem na pošmournou únorovou oblohu. Všechno skutečně dobře dopadlo a pozdě večer mě přivezli ze sálu zpátky na nemocniční pokoj. Cítil jsem úlevu. "Panebože, děkuji ti," opakoval jsem několikrát v duchu. A pak jsem začal přemýšlet o tom, proč my lidé voláme Boha jen tehdy, když cítíme úzkost a strach, když je nám ouvej. To přece vůči Němu není spravedlivé! Když ho potřebujeme, neváháme se k němu obracet, ale když nám nic není, odsouváme ho ze svého života, protože je nám pouze přítěží, která nás zdržuje od kariéry a vydělávání peněz.

Po návratu z nemocnice jsem několik měsíců proležel doma a přečetl neuvěřitelnou spoustu knih. A taky přemýšlel o Bohu. Myslel jsem na Něj stále víc, nejdřív jen občas, potom každý den a nakonec mnohokrát denně. Asi i proto, že moje žena Petra byla v požehnaném stavu a já si moc přál, aby všechno dobře dopadlo. A ono dopadlo - v nemocnici na Bulovce se nám o sedm měsíců později narodil náš krásný syn Marek. Nedokážu popsat pocit, který se mě zmocnil, když jsem ho na porodním sále poprvé uchopil do náručí. S láskou jsem držel toho malého človíčka a po tvářích se mi kutálely obrovské slzy. Tak intenzivní pocit jsem prožil v životě všehovšudy dvakrát, třikrát. A já už věděl, že tam v tu chvíli nejsme jen my tři - Petra, Mareček a já - ale i Pán. Stal jsem se věřícím člověkem.

S manželkou jsme se shodli, že našeho syna necháme pokřtít. Napsal jsem tedy panu biskupu Václavu Malému, s nímž jsem se znal z vysílání v rozhlase a vždy si ho nesmírně vážil. Pan biskup mi obratem odepsal, že k pokřtění dítěte je nutná příprava a že si o ní mám nejprve promluvit s jeho sekretářem Janem Kofroněm. A tak k nám domů poprvé přišel milý a vlídný člověk, o němž jsem tehdy ještě netušil, že se stane mým blízkým přítelem a nejlepším průvodcem vírou. Po prvním nesmělém setkání následovalo mnoho a mnoho dalších, při nichž mi páter Jan trpělivě odpovídal na všechny otázky a půjčoval mi knihy. Stále vzbuzuje můj obdiv svými znalostmi Bible, kterou vždy nosí s sebou a ať už mluvíme na jakékoli téma, otevře ji a bleskurychle nalistuje, co o tom či onom říká Izaiáš nebo svatý Pavel.

Poté co Bůh vstoupil do mého života, můj svět se změnil. Pochopil jsem, co je a není důležité. A vím, že kdybych přečetl stovky moudrých knih, nikdy nepřestanu žasnout nad nekonečnou Boží dobrotou, která přesahuje jakoukoli lidskou představivost a chápání.

V nemocnici jsem své vyprávění začal a v nemocnici ho i skončím. Když jsem o rok později znovu ležel v nemocničním pokoji a čekala mě druhá operace kotníku, pomodlil jsem se. Ale tentokrát už jinak. Sepjal jsem ruce a potichu řekl: "Pane, ať vše dopadne, jak ty chceš. Ale o jedno tě moc prosím - buď se mnou."

Miroslav


  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest