Lidé jsou různí. Jeden žije hudbou, druhý zná jenom svět techniky a třetímu jde jen o to, aby objevil tajemství přírody. Ale existuje člověk, který netouží po lásce? Všechny mýty, pohádky, příběhy, filmy, zkrátka zkušenost lidí všech časů a všech národů dokazuje: Na tomto světě není nic, co bychom my lidé potřebovali tolik, jako lásku, nic, po čem toužíme všemi silami svého srdce, nic, co nás činí tak šťastnými, jako láska.

Také Bible mluví o lásce a sice již ve zprávě o stvoření: Bůh učinil člověka a usídlil ho v zahradě, kterou pro něj připravil. A přesto nebyl šťastný! Je v něm nějaký vnitřní neklid, zvláště když on sám přesně neví, po čem touží. Ale Bůh vidí nouzi svého tvora: " Není dobré, aby byl člověk sám. Chci mu učinit pomoc jemu rovnou. "
    Ale nejdřív se zdá, jako kdyby Bůh sám nevěděl, co by člověku mohlo pomoci. Stvořil zvířata a člověk se mezi nimi skutečně tváří jako spokojený. Obrací se k nim a dává jim jména, ale - zvířata nemohou utišit jeho touhu. Dřív nebo později hledá nějakou živou bytost, jež by mu odpovídala. Přichází smutek a tíživý pocit samoty. Jeho srdce se nedá oklamat. Zvířata byla pěkná a zajímavá, ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.
    Tu Bůh zasahuje znova. Jak stojí v Písmu, "uvedl na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu" (1).
    V tomto podivuhodném příběhu leží hluboký nadčasový smysl, který zní: Přes všechny rozdíly pocházejí muž a žena "ze stejné látky." Hebrejský text ukazuje tyto podobnosti a rozdílnosti slovní hříčkou, kde muž je [iš] a žena [išá]. V češtině bychom to mohli vyjádřit jako muž a "mužena". Text říká: žena je zcela stejná jako muž, nebo jemu podobná, až na tu okolnost, že žena je mu rovná a přece je jiná.
    Na základě této rovnosti muže a ženy si můžeme také představit, jaký výbuch radosti nastal onoho rána, kdy člověk zvolal: "Konečně - kost z mých kostí, tělo z mého těla!" Konečně mizí mučivá osamělost. Člověk nalezl po čem toužil, je přešťastný a činí, co je v jeho postavení jedině správné. "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se" (2).
    Tak tedy hovoří Bible hned na začátku o lásce mezi mužem a ženou. Ona je dílem Božím, ne dílem zlého ducha, nebo produktem slepé náhody. Ne, jestliže Bůh učinil člověka - učinil ho podle svého obrazu. Bůh sám žije v plnosti, ve třech Osobách, proto také člověk, stvořený podle jeho obrazu, nemůže žít osamocen. Jeho určením je společenství, život s druhými naplněný láskou.
    Jestliže je tedy člověk obraz Boží, tak je tímto obrazem také ve společném bytí muže a ženy a to právě proto, že manželské společenství může být chápáno pouze jako společenství plodné lásky a to nás znovu upomíná na Boha. A ještě víc: Bůh sice není ani muž ani žena, ale muž a žena ozřejmují svým mužně-otcovským a žensky-mateřským způsobem tajemství Božské l ásky (3).

Kdo je člověk? Filozofové Evropy odpověděli: "Homo animal rationale." Člověk je rozumné živé bytí a tuto odpověď najdeme také v křesťanské západní tradici (4). Jistě, " rozumný" v tomto případě znamená víc, než to, co se dnes označuje jako "rozumné" když se myslí například na způsob hospodaření. Rozumný" je jenom ten, kdo skutečně jedná správně. Kdo hospodaří podle pravidla spravedlnosti, kdo se žení z lásky. Rozumný v tomto smyslu byl také Maximilián Kolbe, když šel dobrovolně do bunkru hladu místo spoluvězně. Když přemýšlíme dál o rozumnosti člověka - také bychom mohli říci: o jeho duchovnosti nebo jeho osobnosti - a když se ptáme, k čemu je tato rozumnost člověku dána, dojdeme k nejhlubší a nejskutečnější výpovědi o tom, co je bytí člověka. Člověk je živé bytí, které je schopné lásky - homo capax amoris! Proto, jak učí koncil (5), je také jediným tvorem na zemi, který byl chtěn Bohem kvůli sobě samému a to pro lásku.
    V tomto určení člověka pro lásku, která je jeho pravou přirozeností, se nachází následující sebeuskutečnění a naplnění, kterého člověk nedosahuje slávou, sportovními úspěchy, vědeckými nebo technickými výkony. Jeho vlastní život stojí a padá s láskou; v ní spočívá jeho pravá velikost: Svatý Pavel praví ve velepísni lásky: " Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím
a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. "(6).

Jan Pavel II., jako žádný jiný papež před ním, postavil do středu svého myšlení tuto vizi o člověku a o jeho povolání k lásce. Kdyby některá slova tohoto papeže měla být vytesána do kamene jako jeho ústřední myšlenka, mohl by být vybrán úsek z "Familiaris consortio", v němž vysvětluje povolání člověka k lásce ve třech jednoduchých myšlenkových krocích: "Bůh je láska
a žije sám v sobě, tajemství osobního společenství lásky." Bůh, který je láska, učinil člověka podle svého obrazu. Z toho vyplývá: "Láska je základním a přirozenosti odpovídajícím povoláním člověka" (7). To je klíč k porozumění člověka: "Člověk nemůže žít bez lásky. Zůstává sám pro sebe nepochopitelným bytím; když mu není zjevena láska, když nepotká lásku, když ji nezažije a nezakusí a neučiní ji v l astní, když na ní nemá živý podíl, jeho život je bez smyslu" (8).
    Papež samozřejmě ví, že láska má mnoho forem. Zvláště důležité jsou "dva zvláštní způsoby,
v nichž mají lidé lásku uskutečňovat: totiž manželství a panenství" (9).
    Je-li pravdo u, že člověk je povolán k lásce, a že manželství je specifickou formou uskutečňování této lásky, pak z toho plyne: To, co my trochu nešťastně nazýváme sexuální etikou nebo sexuální morálkou, může být správně pochopeno pouze ve spojení s láskou. Láska j e tím nejdůležitějším
v životě. Člověk není v první řadě myslící, konstruující, vynalézající a pracující bytost, ale živá bytost, která je schopná lásky.
    "Kdo svůj život obětuje, ten ho získá", říká Ježíš a toto obětování se lze přirozeně chápat jen jako obětování milujícího. Tak to chápali svatí a učitelé církve.