Jsou lidé, kteří přijdou do kostela jen proto, že tam je obřad slavnostnější. Takovéto svatby nemůže Církev chválit. Kdo se chce nechat oddat před Bohem a církví, měl by vědět, že se jedná o víc, než jen o pěkný vnější obřad.

    Vstoupit do manželství, je velké rozhodnutí před tváří Boží, které už nelze vzít zpět. Neboť: "co Bůh spojil, člověk nerozlučuj", říká Ježíš.
    Jaké předpoklady má mít snoubenecký pár, který chce uzavřít církevní sňatek? Odpověď je v podstatě velmi jednoduchá: Musí být katolickými křesťany a skutečně chtít uzavřít manželství a sice v tom smyslu, jak jej chápe Církev. To znamená následující:

Oba partneři musí být pokřtěnými katolíky. Pokud by tomu u jednoho z nich nebylo, potřebují zvláštní povolení.

To v praxi znamená, že musí být známo, že nic nepřekáží uzavření platného manželství.

Platné a žité (odborný výraz je "dokonané") křesťanské manželství nemůže být v žádném případě rozloučeno, mimo případ smrti.
    Tato zásada katolické církve ukazuje, ve kterých případech také Církev uznává skutečná, nebo zdánlivá druhá manželství.
    Za prvé může Církev rozloučit ta manželství, u nichž se nikdy neuskutečnilo manželské společenství - to znamená, že nebylo nikdy "dokonáno". Zde mluvíme o takzvaném "Petrově privilegiu" (Petr - papež).
    Za druhé jsou absolutně nerozlučitelná jen manželství mezi dvěma křesťany. Jinak je tomu u manželství dvou nepokřtěných. Když jeden z nich se stane katolíkem a druhý už s ním nechce dále v manželství žít, může být toto manželství rozloučeno "ve prospěch víry". Protože t akový případ popisuje svatý Pavel (32), mluvíme o "Pavlově privilegiu".
    A za třetí zná Církev anulování manželství. Jsou totiž případy, že se dva lidé vezmou, aniž by zamýšleli a uskutečnili manželství tak, jak jej chápe katolická Církev. Například: manželský pár zásadně vyloučí přijmout děti. Někdo jiný plánuje "otevřené manželství", to znamená bez závazku věrnosti.
V jiném případě je jeden z partnerů neschopný pohlavního spojení. Jsou-li dokázány takové (nebo nějaké jiné) překážky manželství, Církev prohlásí, že tito lidé nebyli v očích církve nikdy sezdáni a mohou tedy "znovu" manželství uzavřít. Toto druhé manželství je vlastně prvním manželstvím.
    Jen odborník může říci, zda v jednotlivých případech přichází anulování manželství v úvahu podle platných předpisů církve. Jestliže po rozvodu nastane problém uzavření nového manželství, měl by se dotyčný člověk obrátit na církevní soud.
    Je-li možné provést anulování, je vždy pečlivě zváženo, ale člověk by si neměl dělat iluze. Často je to nemožné a z toho vyplývají - dnes tak časté - bolestné překážky platného, ale nezdařeného manželství. Tváří v tvář tomu, co řekl Ježíš o nerozlučitelnosti manželství se Církev necítí být oprávněna souhlasit s církevním sňatkem,k d yž ještě první partner z prvního manželství žije.
    K tomu je třeba poznamenat, že mohou nastat situace, kdy se zdá,že rozvod je nutný a že tedy státní rozvod je oprávněný. Trnitý, neřešitelný problém spočívá v druhém manželství! Neboť přání mnoha rozvedených zkusit to znovu je pochopitelné.

Kvůli biblickému "ne" rozvodům ve vlastním slova smyslu se Církev cítí nucena odepřít souhlas druhému sňatku. Kdo se však přesto dá oddat na radnici, nemůže pak přistupovat ke svátostem. To je sice bolestivé, ale není to ani odsouzení, ani diskriminování, nebo nějaké vyloučení z církve. Závažné náboženské důvody mluví proti tomu a kdo to pokorně respektuje, je s Bohem spojen více než ten, kdo na vlastní pěst hledá vlastní řešení.

Pro zdar a platnost manželství je důležité, aby oba partneři skutečně chtěli to, co Církev rozumí pod pojmem "manželství". Především se jedná o tři body, které musí být snoubencům při přípravě objasněny a které musí být jejich podpisem potvrzeny.

a) Nerozlučitelnost manželství: "dokud nás smrt nerozdělí"

Manželstvím Církev rozumí životní společenství trvající "až do smrti"
a jen ti, kteří chtějí uskutečnit nerozlučitelnost manželství, mohou a mají uzavřít církevní manželství.

b) Jednota místo jakékoliv "otevřenosti" manželství

Církev nezná žádné "otevřené manželství", pokud jde o sexuální vztah
k dalším osobám, a to ani tehdy ne, když by se na tom oba manželé dohodli. Církev trvá na tom, že manželství je svazek vylučující všechna ostatní spojení muže a ženy. V mnoha rozvojových zemích to také znamená "ne" polygamii - tedy "ne" ponižování ženy, které je s tím spojeno.
    Změnit stávající struktury ve smyslu křesťanského manželství, aniž by docházelo k lidským tragediím! Je to samozřejmě úkolem, který vyžaduje mnoho moudrosti a trpělivosti. Ale cíl, který je dán, totiž manželství se stejnou důstojností pro ženu i muže, stojí mimo jakoukoliv debatu.

c) Připravenost přijmout dítě

V zásadě musí každý manželský pár být otevřený a připravený přijmout dítě. Přirozeně, v mnoha manželstvích je jasné, že žádné děti už nebudou mít, nebo že by s největší pravděpodobností byly těžce postižené, a proto by neměly být zplozeny.
    Manželství je neplatné, když partneři (nebo jeden z nich) prohlásí: Pro nás nepřicházejí děti v žádném případě v úvahu! Kolik dětí jednotlivé páry mají nebo nemají mít, si sami rozhodnou podle svého svědomí.

Církev věřícím naléhavě doporučuje, aby se nejen dali platně oddat, ale především, aby se na manželství dobře připravili. Snoubenci by měli zvláště při této příležitosti přistoupit ke svátosti smíření a ke svatému přijímání. Neboť Bůh neroznáší svoji pomoc jako pošta. Jen t y páry, které se modlí
a snaží se žít podle evangelia, zakusí, že Bůh je s nimi.

 

Proti zde představené nauce o lásce existují dvě základní námitky:

1. Mnoha lidem se povede tak, jako Augustinovi, když ho napomínala jeho matka. Bylo to v rozhovoru mezi čtyřma očima; "napomínala mne mezi čtyřma očima, abych nedělal žádné necudnosti a hlavně nesvedl žádnou jinou ženu. Taková napomínání mi připadala babská, styděl jsem se zařídit se podle nich" (33). Podobné poci t y pohnuly místodržitele Félixe ve Skutcích apoštolů (34):
V okamžiku, kdy Pavel začal mluvit o křesťanské manželské morálce, ukončil rozhovor, protože toto téma se ho hluboce dotýkalo. Vůči těmto lidem existuje - jako u všech etických otázek - jeno m jeden spojenec: Jejich vlastní svědomí ve spojení s jejich vlastní zkušeností. Snad i oni jednou zažili "blaženost, která je lidskému srdci připravena jednou za život" (35). Pak tedy vědí, co láska je, čím být mohla a že Církev nahlas říká jen to, co oni cítí hluboko ve svém srdci.

2. Druhá námitka se týká možnosti žít tento ideál. Jednou, když Ježíš mluvil o manželství, apoštolové stísněně řekli: Když manželství klade na lidi takové nároky, je lepší se neženit. A také na jiném místě se jim zdá, že je Bůh přetěžuje: Je-li pravda to, co Ježíš říká, kdo ještě může být spasen? Na to odpovídá Ježíš : "Pro lidi je to nemožné, ale pro Boha je všechno možné."

Biblický obraz lásky, manželství a rodiny staví laťku skutečně vysoko - mnozí řeknou: velmi vysoký, životu vzdálený - ideál. To je sice správné, ale přece to není plná pravda. Je třeba zvážit dvě věci: - zdá se, že všechno, co Ježíš říká o manželství, přesahuje lidské síly. Ale hvězda, která nám ukazuje cestu, je pro život důležitá i tehdy, když by měla být nedosažitelná. To platí pro všechna blahoslavenství horského kázání a nejen pro manželskou lásku.
    I když my stále zůstáváme hříšní, přece nám Bůh dává sílu zachovat v podstatných věcech zákon lásky. Ovšem: dobrá vůle sama ještě nestačí. Ne náhodou mluví Bible na mnoha místech o "otroctví" hříchu. Tak jako otrok se nachází v situaci nesvobody, i lidé vydaní zlým mocnostem, když se spoléhají pouze na své síly. Podobně můžeme sice vysvětlovat vozíčkářům techni k u horolezectví -
a dá se předpokládat, že to pochopí - ale lézt po skalách nebudou moci! Tak je tomu také s láskou: Pouhé pochopení tohoto křesťanského ideálu je příliš málo. Mohli bychom poněkud pozměnit Augustinovu modlitbu a říci: Žádáš lásk u . Dej, co žádáš a pak žádej, co chceš!