Často se tvrdí, že Církev vlastně až do dnešního dne odmítá vše, co se týká sexuality, že považuje sexuální prohřešky za největší hříchy a že kdekoliv může, bojuje proti sexuální rozkoši. Jsou nutné dvě odpovědi:

Tak jako ve svaté církvi jsou hříchy a ona sama pozůstává z hříšníků, tak je to v církvi také s pravdou a omylem.
    V církvi všech dob existuje omyl v takové formě, kdy jednotliví křesťané nebo i určité skupiny v církvi věří, hájí, nebo dokonce považují za církevní učení nepravdivé věci. Stačí jen číst církevní publikace, promluvit s jinými křesťany, abychom zjistili, že tomu tak je.
    V církvi však existují i takové omyly, kdy se učitelský úřad církve s určitou oblastí otázek nevypořádal, nebo se vypořádal málo. V takovémto vakuu nauky mohou povstat přirozeně omyly a jednotlivý křesťan je více či méně odkázán sám na sebe.
    Ale velká, jedinečná síla církve spočívá v tom, že když se otázky stanou velmi naléhavými a podněty přicházejí - budiž řečeno k zahanbení křesťanů - zvenku, nasměruje Církev na toto téma "světelný paprsek své tajemné síly poznání" a dá osvobozující směrodatnou odpověď. Na jedné straně to dělá  s pomocí filosofického a teologického úsilí, na druhé straně je si jistá ochranou a vedením Duchem pravdy, kterého jí přislíbil Ježíš.
    Převedeno na téma láska, manželství a rodina, dalo by se říci: během dvoutisícileté historie církve najdeme pro tento životní prostor mnoho dobrého, i objasnění, jež člověku pomohla. Vedle toho se ale setkáváme s názory hloupými, špatnými a způsobujícími mnoho utrpení. (Omyly s neblahými následky vzešly od všech možných lidí a skupin všech společností, od filosofů, heretiků, básníků a lékařů. V žádném případě n e jen od křesťanů a teologů církve. Tragickým příkladem toho je učení lékařů osmnáctého století - jaká hysterie z toho povstala v době osvícenství!)

    Někdy byly prezentovány velkými osobnostmi (např. sv. Augustin), čímž se staly dvojnásob nebezpečnými ze snadno pochopitelných důvodů. Dnešní člověk má sklon k tomu, aby posuzoval instrukce církve ve světle prudérie devatenáctého a počátku dvacátého století. Ale každý, kdo se někdy zabýval dějinami ví, kolik je třeba studií a jaké opatrnosti, n ež si učiní spravedlivý historický úsudek.

Mnohem důležitější je především se ptát, jak je na tom dnes církevní nauka o manželské lásce. Zde můžeme dnešnímu člověku zvěs tovat dobrou zprávu:
    Započat několika málo prorockými hlasy (jako Hildebrand a Adam), se uvedl do pohybu počátkem tohoto století v katolické církvi proces zamýšlení se nad podstatou manželství lásky a sexuality, který byl II. vatikánským koncilem neodvolatelně potvrzen. Dříve ještě byla jedna nebo druhá otázka o tom, co je vlastně učením církve, nezodpovězená a otevřená: od nynějška už vlastně není možné znovu upadat do některých starých omylů pohrdání tělem.
    A nejen to: Podepřen koncilními dokumenty a příspěvky Pavla VI., rozvinul dále Jan Pavel II. katolické učení o lidské lásce způsobem, který nám přímo bere dech.
    Nově ho osvětlil a velmi prohloubil pečlivým rozjímáním biblických textů - od Genese přes Píseň písní až po Horské kázání, takže můžeme říci: Tento vývoj katolického učení staví do stínu vše, co se doposud, za dvacet století trvání církve v této oblasti objevilo.

Odhlédneme-li od mnoha vykolejení v průběhu dějin církve, je třeba, abychom pravdu hledali u těch, které v prvé řadě považujeme za korunní svědky pravého křesťanského učení: Srovnejme to nejkrásnější a nejvyváženější z jejich textů s tím, co říká k tomuto tématu nynější papež a poznáme: jsme svědky Bohem darované hodiny duchovního průlomu - srovnateln é ho s jinými významnými vývoji nauky, které formovaly a měnily církevní historii. Můžeme bez lichotivého přehánění říci: Ještě nikdy nemluvil učitelský úřad církve tak diferencovaným citlivým způsobem o manželské lásce, o manželském objetí a o jeho "jedinečném, ano mimořádném významu" (Jan Pavel II.) pro muže i ženu, jak tomu bylo v posledních desetiletích.