katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

III. Může se láska zdařit?

1. Skepse a rezignace


Na základě trpkých zkušeností si mnozí myslí, že láska je jenom fata morgána, na kterou se my lidé sice stále díváme, ale z níž nakonec nic nezůstane, nebo, že ve skutečném životě se láska podaří jenom zlomkovitě. Jednomu víc, jinému méně, třetí mu vůbec ne. My sice mluvíme o příbězích Romea a Julie, ale říkáme si: C o bude z takové lásky po desátém roce manželství? Básník je tak chytrý, že svůj příběh svatbou končí. Byla by láska Romea a Julie také tak velká a trvanlivá i ve stresu moderního pracovního světa, monotónnosti všedního dne, v útocích jiných mužů a žen? Kolik tragických a trpkých příběhů nám vypráví život našeho okolí - a možná i my sami jsme mezi takto postiženými. Člověk by měl také chválit nepřekonatelnou sílu lásky jenom tehdy, když se jedná
o skutečnou lásku. Vedle toho ale existuje také něco ošklivého a temného, co si dává jméno "láska" a sice neprávem. V této lásce panuje vypočítavost, pouhé uspokojení, hra s pocity druhého, závislost a chorobná touha prosadit sám sebe. Prý je "od hlavy až k patě nasměrován nalásku", zpívá Mary len Ditrichová v Modrém andělu, ale jedná se o "lásku", která ničí a ten, kdo se stane objektem takové váš ně, má všechny důvody k tomu mít se na pozoru, jak radí Karmen ve své nejznámější árii.
    Nemůžeme to popírat: To, co začalo jako velká nepřekonatelná láska, může vymizet, nebo tato "láska" se odhalí jako iluze, jako v Puškinově vyprávění o poštmistrově dceři, která ve skutečnosti nebyla milována, ale jen svedena a potom opuštěna.


2. Odpověď církve: Láska je možná


Proti veškeré tét o skepsi a smutku, jejichž nejhlubším důvodem je přece jen touha po lásce, Církev tvrdí:
    Láska je možná, láska se může zdařit a daří se skutečně, když se lidé řídí "návodem k používání" toho, u něhož má láska svůj původ. Ten, kdo si koupí nějaký přístroj, studuje návod k používání a rady producentů, aby něco neudělal špatně a aby přístroj dobře fungoval a nepokazil se.
    Tato moudrost je ještě důležitější v oblasti lidského života, kde v mnoha případech je nutné léčení a uzdravování, ale nikdy nelze provádět jakousi libovolnou výměnu náhradních dílů. Každý, kdo chová zvíře, ví, že musí starostlivě respektovat zákony života, aby se cítilo dobře. S láskou je to podobné: Také ona je něčím živým, co roste a rozvíjí se. Také ona má svou vni t řní dynamiku, která směřuje k jednomu cíli, a všechno záleží na tom, jestli se milující nechají tímto zákonem vést. Vždyť láska se podaří jen tehdy, když se podřídíme jejím zákonitostem.
    Boží přikázání jsou právě tímto "zákonem lásky", gramatikou lásky, návodem k jejímu použití, návodem, jak má láska růst, existovat, jak může obstát ve všech námahách a obtížích. Když Církev zvěstuje šesté přikázání, chce tím jen říci, co láska je, jak se může zdařit a před čím je třeba ji chránit.
    Ovš em vysvětlení, co láska je a v čem spočívá její zákon, by nestačilo. Neboť člověku nestačí jen teoretické poznání lásky. Potřebuje také zakusit její sílu a nároky. Na námitku, že Boží přikázání jsou jen ideálem a že kladou na člověka neúnosné požadavky , odpovídá Jan Pavel II. ve své velké encyklice Veritatis splendor touto otázkou: "O jakém člověku je to řeč? O člověku, který je ovládán svými žádostmi, nebo o člověku, který byl vykoupen Kristem?" Musíme mít pochopení pro slabosti člověka, ř í ká dále papež, ale nesmíme za žádnou cenu naši náchylnost dělat měřítkem pro dobro a zlo, a naše slabosti dělat kriteriem pro to, co nám Bůh smí a nesmí přikazovat.


3. Manželská láska není to nejdůležitější


    Křesťanovi je to zcela jasné: Láska mezi mužem a ženou je důležitá, ale ne nejdůležitější. Ona je obšťastňující, ale není štěstí samo. Je smysluplná, ale není smyslem života. Je pro mnohé konkrétní cestou, ale ne cílem, vždyť cíl všech cílů je Bůh sám.
    Toto poselství má obrovský v ýznam pro zdar života a lásky: Především pro ty, kteří více či méně ztroskotali, jejichž manželské štěstí nepřekročilo průměrnost, nebo kterým kvůli vnějším okolnostem - například kvůli těžkému postižení - zůstává navždy odepřeno. Toto poselství j e také důležité pro ty, kteří ztratili svého milovaného partnera: Ti všichni si mohou být jisti, že vlastní láskou jejich života je Kristus. Jen tak neupadnou do černé jámy beznaděje a deprese. Církev zná celou řadu světlých postav, které ukazují ja k křesťané snášejí nešťastné manželství nebo ztrátu milovaného partnera, a jak je láska k Bohu a věrnost svědomí důležitější a trvalejší než vše ostatní. Obdivuhodné jsou životy vdov, jako například Alžběty Duryňské nebo Jany de Chantal, které chtěly za h ynout místo svých blízkých, stejně jako svaté Moniky, která svého muže nakonec přece jen získala. Známé jsou i postavy mužů: Tomáš Morus, který miloval svoji rodinu, ale přesto ji opustil, aby zůstal věrný svému svědomí. A dále Mikuláš z Flue, jehož j e dinečným povoláním bylo opustit svou rodinu a žít pouze pro Boha jako poustevník. Dojemný je také příběh, který dal jméno místu Fatima:
    Jeden portugalský zeman dobyl svému králi důležité vítězství. Jako odměnu si vyprosil za ženu krásnou tureckou princeznu jménem Fatima, která byla mezi zajatci Portugalců. Král souhlasil s podmínkou, že se dobrovolně stane křesťankou a jeho ženou. Láska triumfovala nad nenávistí obou národů. Oběma byla darována šťastná léta. Ale potom, ještě v květu mládí Fa t ima zemřela. Její muž se rozhodl zbývající roky svého života darovat zvláštním způsobem Bohu a vstoupil do kláštera. Touha po nebi byla pro něj zajisté také touhou po jeho ženě Fatimě.
    Nauka o primátu Kristovy lásky před láskou manželskou má také velký význam pro šťastné manželství. Neboť bez něho riskují, že svůj vztah přecení a tak ho ztratí.


Jestliže se někdo domnívá, že partner musí znamenat jeho celoživotní štěstí (jak je to zdůrazňováno v nejrůznějších písních nebo operetách), že on musí být tím nejlepším a ona vždy tou nejkrásnější, ten se velmi mýlí. Zklamání, to znamená zkušenost, že ten druhý není všechno a ani jím být nemůže, se nevyhnutelně dostaví. Potom však láska (nebo to, co kdo za lásku považuje), může na zákl a dě tohoto přeceňování zaniknout.
    Proti tomu zdůrazňuje Církev: Člověk má druhého milovat, ale ne zbožšťovat! Zbožšťování je zrádné: Znamená dosadit člověka na místo, které náleží Bohu - a to je začátek konce. Vždyť pro úkol stát se pro druhé bohem se nikdo nenarodil, a proto vztah, který se o něco takového pokouší, nakonec ztroskotá. Když však Bůh zaujme v životě manželského páru místo, které mu náleží, je nebezpečí zažehnáno. Posledním smyslem a posledním štěstím obou je Bůh, jak pro každého z nich jednotlivě, tak pro oba společně. To není žádný důvod k žárlivosti. Také nejmilovanější člověk může zůstat tím, čím je. Mužem nebo ženou - člověkem se svými přednostmi a chybami. "Dejte milovanému člověku, co náleží lásce a Bohu, co je Boží" - mohli bychom použít známá Kristova slova. Když dáme Bohu, co je Boží, potom můžeme dát také člověku takovou lásku, která mu patří. V tomto smyslu může pak člověk skutečně zcela patřit Bohu a zároveň "zcela muži nebo zcela ženě". Totalit a jedné lásky neprotiřečí té druhé, nýbrž umožní její žár a čistotu.
    Je-li totiž v partnerském vztahu přítomen Bůh, nebude láska k partnerovi slabší nebo dokonce nudná, ale poroste a bude stále - více než dosud - pramenem radosti a štěstí. Pravé náboženství netlumí pozemskou lásku, ale očišťuje ji od vědomého a nevědomého egoismu. Neruší ji a nepřináší její naplnění. Proto platí pravidlo: čím větší je láska k Bohu, tím větší bude také láska k muži, ženě, k dětem, ano k celému stvoření.
    To vš echno jsou vlastně katolické samozřejmosti, ale často tak neznámé, že je musíme vyjádřit.

Zpět na obsah
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest