"Nemyslím na zítřek, neboť tě mám rád." V určitých sentimentálních písních se můžeme setkat s těmito výlevy, jejichž hloupost a vnitřní protiřečení je zřejmá. K lásce patří myslet dál a toužit po věčné budoucnosti.

Platón, řecký filosof, vypráví následující příběh: Hefaistos, bůh kovářů, potká dva lidi, kteří se mají navzájem rádi a ptá se jich: "Milí lidé, co pro vás mohu udělat?" Aniž by nějak váhali odpověděli: "Zkovej nás dohromady, abychom byli spojeni nerozlučitelně a navždy!". Co Platón vyjádřil pohádkovou řečí, ví každý zamilovaný: Chce být s e svým partnerem spojen. Ale přirozeně neexistuje žádný "bůh kovářů", ale stále jen jedna svobodná osobní vůle, která se rozhoduje: pro partnera, pro věrnost, pro konečné spojení, "než nás rozdělí smrt"! Bible k tomu přidává: Toto spojení neplatí j e nom před Bohem, ale je to sám Bůh, který to spolupůsobí. Proto to, co Bůh spojil, nemá člověk rozlučovat!
    Proto slovo "ANO" partnerů není žádná občanská konvence, "kus papíru", formalita, přebytečný ritus, který by s láskou neměl nic společného. Pravý opak je pravdou: "ANO" vychází z lásky jako květ z květiny. "Svobodná láska" je - jak vtipně ukazuje anglický spisovatel Chesterton - bílý černoch, něco, co si odporuje a ve skutečnosti neexistuje. Kdo by ke svému vyznání lásky přidal dovět e k, že se nechce vázat, ten obelhává možná také sám sebe, ale v každém případě svého partnera: Jestliže se on nechce vázat, jeho láska ještě není způsobilá pro společný život a už vůbec ne pro plození společných dětí.
    S někým žít, aniž bych se na něj chtěl vázat, je přesně vzato totéž jako domnívat se, že se mohu s někým oženit, aniž bych ho měl skutečně rád.
    Milovat bez slova "ANO" a "ANO" bez lásky jsou chybné formy vztahu muže a ženy.
    Mohou se vyskytnout rozumné důvody zatím se neženit, nevdávat, nebo vůbec nevstupovat do manželství. Oba milující dobře činí, když svůj rozum neodsouvají stranou, ale zapojí ho do svého rozhodnutí, vyslechnou radu toho nebo onoho, ovšem ne každého. Je však jisté, že tomu, kdo skutečně miluje, b u de postoj zdrženlivosti připadat těžkým. Nechce přehlížet, že jeho "ANO" by bylo uspěchané, ale bude tím trpět. Neboť láska je síla, která touží po sjednocení. Převzít odpovědnost za rozhodování druhého, které vychází z lásky, buduje manželský svaze k.

Manželství je přirozeným naplněním lásky. V historii západní Evropy se dříve objevily myšlenky, že pravá láska existuje jen mimo manželství, a manželský svazek je koncem této lásky. Je to absurdní a zároveň protilidské tvrzení. Ve skutečnosti je manželství nutností, která se nedá od lásky odloučit. Kdo zastává jiný názor, ještě neví, co láska skutečně je.
    To zůstane také pravdou, když spolu s Janem Pavlem II. (15) uznáme, že motivy těch, kteří ve zdánlivě svobodném životním společenství žijí spolu, mohou být velmi rozdílné. Toto nevidět by bylo nespravedlivé. Protože přitom jde o velmi citlivou oblast lidského života, vyzývá papež, aby toto téma bylo s mladými lidmi diskrétně a taktně prodiskutováno. To ale nebrání dnešnímu mladému č l ověku říci: první člověk, se kterým se sjednotíte v lásce, by měl být váš muž - vaše žena.