I když navenek poznáváme určitou podobnost pohlavního sjednocení lidí s rozmnožováním zvířat, plození u lidí je přesto něco zcela jiného a sice proto, že člověk miluje a rozhoduje se. Síla jeho ducha není řízena jenom instinktivními tužbami jako u zvířete. "Adam poznal Evu, svoji ženu; ona otěhotněla a porodila..." píše se v Genezi v první knize Bible. Bylo by bláznovstvím, kdyby někdo chtěl říct: "Kocour poznal kočku." Ne nadarmo má řeč pro mnoho dějů v zvířecí říši mnoho vlastních výrazů a tak také zde: Mezi zvířecím pářením a biblickým "poznat", ve kterém se muž a žena sjednocují, leží světy.

Vnějškově velmi podobný děj není totéž u člověka a zvířete. Sexuální říje staví zvířata do služby zachování druhu, aniž by věděly, co se prakticky děje! Samozřejmě také zvířata mohou v mnohém ohledu poznat rukopis Boží a jejich život je bohatý na smysl a plný obdivuhodných s ouvislostí. Ale co my obdivujeme, je vždycky jen inteligence ve zvířeti, ne inteligence zvířete! Instinkt, říká D. v. Hildebrand, je vždycky jenom síla, která pohání "ze zadu". Vědomé a svobodné jednání člověka může být spojeno s instinktem, ale j e svou povahou něco zcela jiného.

V moderních autech jsou ovladače, které plní mnoho různých funkcí. Je to praktické pro řidiče, ale jinak to nemá žádný smysl.

V lásce je to jinak: To, že právě z nejvnitřnějšího spojení muže a ženy povstává nový život, nelze srovnávat s nějakými ovladači a jejich funkcemi. Ne, něco takového nám mnohem více připomíná významnou pravdu víry: Bůh nestvořil člověka - a dokonce ani celý svět - "jen tak", ale z lásky. Ohromeni stojíme před tímto vysvětlením světa: My existujeme, protože Bůh nás a všechny tvory, každého podle svého druhu skutečně miluje. "Bůh totiž nemá ke stvoření žádný jiný důvod, než svoji lásku a dobrotu", tak věří Církev (17).
    Ale člověk, který je stvořen podle Božího obrazu a podobá se svému Tvůrci zvláštním způsobem, má přirozenost schopnou lásky, která sama o sobě mu dává naplnění, pomáhá mu k sebeuskutečnění a činí ho šťastným. Jako Bůh zformoval tělo z prachu, tak učinil duši z l átky plné tajemství, která je schopna lásky a tíhne k lásce - jak to nazvali filosofové osobní duchové duše.
    Teď k tomu musíme přidat: Láska, o níž je řeč, je plodná. Jako člověk děkuje za své bytí Boží lásce a potom v závislosti na ní a ve spolupráci s Bohem také milujícímu objetí svých rodičů, stejně tak tuto lásku předává dál sjednocením v lásce! Ovšem, jednota milujícího objetí a plození nepřichází sama od sebe, ale je závislá od lidské zodpovědnosti a má svůj vnitřní nutný řád: Aby manželské s pojení bylo skutečně lidské a dobré, je bezpodmínečně potřeba, aby motivace partnerů byla zakotvena v lásce. Ačkoliv je stále rozšířen předsudek, že Církev připouští jen plodivé spojení, pravdou je, že Církev tento princip odmítá.

     Bylo by znehodno cující, nekřesťanské a tím nemorální, spojit se s manželským partnerem jenom tehdy, když chtějí zplodit dítě. Často legitimně chybí motiv "chtěli bychom zplodit dítě", když se partneři chtějí zachovat zodpovědně. Ale nikdy nesmí chybět věta: "nechej se obejmout, protože tě miluji!" Neboť hřeší jenom ten, kdo se chtěl se svým partnerem spojit jen kvůli plození nebo jen pro své chtění - tedy bez lásky. Taková je skutečně nauka církve! Nebylo by příliš smysluplným diskutovat o vyšším nebo nižším p ostavení lásky nebo plození. Již římský katechismus, který vznikl již před třemi staletími, na popud Tridentského koncilu učil, že můžeme lásku nazvat prvním smyslem manželství. Na to pamatoval již v roce 1930 Pius XI. ve své encyklice "Casti connubii " , protože tím chtěl zmírnit určité konfrontace.

    Velmi jednoduše řečeno: Jeden je výborný šachista, jiný mistr v lyžování a třetí je rétorický génius.
O nikom nelze říci, že je "nejlepší", aniž bychom řekli, k čemu se to vztahuje.
    Podobně díváme-li se na význam lásky pro zdar manželství a svatost partnerů, vidíme, že láska je mnohem důležitější než plození, a v tomto ohledu je prvním smyslem manželství. Přitom je zde řeč o duchovní lásce, kterou se navzájem milovali i Marie a Josef, i když z náboženských motivů se zdrželi manželského společenství.
    Jako "korunovace" manželské lásky - a určitým způsobem jeho prvotní účel - se zdá být ale plození, když myslíme na zázrak vzniku a narození nového člověka, který je určen pro věčnost (18). Nemusíme snad dokazovat, že biologické pochody sexuálního spojení jsou primárně nasměrovány na plození.
    Člověk může lásku a plození dítěte pozorovat z té nebo oné perspektivy a navzájem srovnávat, jenom by je neměl oddělovat! To je tak málo smysluplné, jako ptát se, co je důležitější, jestli oko nebo ucho.

K manželství patří podle katolického podání také připravenost plodit děti a přijmout je a tím se stát otcem a matkou. Tato otevřenost je v očích církve tak důležitá, že manželství lidí, kteří zásadně zabraňují rodičovství považuje za neplatné.

    Přijmout děti je pro manžele určitým způsobem povinnost. Mnohem správnější je ale říci: Stát se rodičem je dar Boží, tajuplná účast na jeho tvořící moci, naplnění bytí muže nebo ženy ve vydání se.
    Nemožnost mít děti je velkou bolestí, ale skutečně špatné je bránit se rodičovství. B. Straus ukazuje tuto pravdu v zrcadle zranění bezdětné ženy, která byla svým mužem opuštěna. Spisovatel ji nechá napsat: "Je to hluboké vnitřní zranění patřit muži a nemít od něj ani jedno dítě. Nebudeš tomu rozumět. Ale já, můj příteli, jsem ti dala svůj život a nyní v náruči nic nemám. Nedostala jsem od tebe žádný život, který by můj život přerostl, který by se sám od sebe narovna l a mě tímto naplněním učinil zbytečnou.
    Nyní toto nesnesitelné zřeknutí občas hoří v celém těle. Cítím se být vyřazena. Nebyl čas pro jedno dítě..." (19).
    Rodičovství spočívá v tom, přijmout nového člověka v bázni a v lásce a to takového, jaký je, od prvního okamžiku jeho existence. Přitom je normální, že žena je ve svém rodičovství poněkud před svým mužem, který se musí svoje otcovství určitým způsobem teprve učit od matky.
    Muž a žena se stávají rodiči a přece se muž podílí na těhotenství a porodu jenom vnějškově. Tím, jak se žena stala matkou, má nedostižný náskok oproti muži. Z toho vyplývá pro muže zvláštní povinnost, která také v řeči o "zrovnoprávnění" nesmí být opomenuta (20).

Z kušenost ukazuje, jak velmi potřebuje dítě bezpečí a lásku (a vlastně nejenom dítě)! Člověk se může dítěti perfektně postarat o hygienu, krmit je, přebalovat a dělat všechno, co předepíše dětský lékař, ale když dítěti chybí láska, něžnost a zájem r odičů, jsou děti nemocné, apatické, zoufají si svým vnitřním způsobem a doslova spějí k duševnímu i tělesnému zániku. Odborníci nazývají toto zmrzačení duše, které už nikdy nemůže být zcela odstraněno, hospitalismem a v horším případě marasmem.

Tomáš Akvinský mluví proto o rodině jako o "duchovní děloze". To je výstižný obraz. Jako vyvíjející se dítě v lůně své matky je bezpečné a mimo tento chráněný prostor nemůže existovat, stejně tak je tomu i s dětmi v rodině: potřebují doprovázející a ochrannou lásku svých rodičů.

    Existují však i poruchy manželství, které vedou k rozchodu. Takový rozchod může být pro děti menším zlem, než společný život za každou cenu. Neexistuje žádný Boží příkaz, který by například přikazoval zůstávat u nějakého alkoholika, který pravidelně nadává a bije ženu i děti a vystavuje je ještě většímu nebezpečí! Blaho dítěte by mělo být pro manželské páry v krizi dodatečným motivem pro překlenutí krize, aby rozchod nebyl uspěchán. Děti mají právo na lásku sv ý ch rodičů a člověk by měl udělat všechno, aby jim toto právo zachoval. Je-li to z jakýchkoliv důvodů nemožné, je třeba zajistit náhradu ve formě adoptivních nebo pěstounských rodičů. Především pro malé děti je nevyhnutelné "chladnější" umístění v do m ově nutno chápat jenom jako poslední přijatelné, nouzové řešení, a to i tehdy, je-li domov řízen řádovými sestrami.