Náš život se často podobá nezkušenému turistovi, který si do batohu přibalí mnoho zbytečných věcí. Takový turista se brzy unaví a zase trvá nějakou chvíli, než se vydá na další cestu. Mnohdy ovšem se stejnou chybou. 

Každý musíme nějaký ten batoh nést, i když v cíli ho také odložíme. Batoh a vše, co je v něm, mně má cestu za Bohem ulehčit, ne zkomplikovat, zatížit. Někteří lidé si neumějí představit život bez některých věcí. Proto si je kupují, vybavují jimi své domovy a přirozeně se o ně také bojí, stávají se na nich závislými, dokonce jim začnou sloužit. K tomu ještě přibalíme naši závislost na zvycích, které uchováváme z dob dřívějších – ty se mimochodem stávají stereotypem – a najednou se cítíme obtěžkáni a svázáni. Mnohé věci jsou důležité a zvyky dobré, ale nikdy nezapomínejme svůj batoh sundat a zkontrolovat, co nést dál a co již vyndat. Tyto mnohé věci a závislosti mně mohou narušit to nejpodstatnější, a to: spolehnutí se na Boha, že on se o mě postará, že i na mně naplní své slovo: „Nestarejte se příliš, vždyť se podívejte na polní lilie…, i o vás se Bůh postará.“ On nám často na naší cestě životem odebírá mnohé zátěže – to bolí – aby se nám šlo lépe, volněji.