katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Katolická charismatická konference 2016

ROZHOVOR S PSYCHIATREM A JÁHNEM JAROSLAVEM MAXEM KAŠPARŮ

Jak očistit naše nitro

"Dám svému psychoanalytikovi ještě rok a pak pojedu do Lurd," říká jedna z klasických postaviček Woody Allena ve filmu Annie Hallová. Tento rozšířený americký jev "mít svého rodinného psychoanalytika", který s člověkem rozebírá všechno - od zlobivé ženy přes deprese až po smysl života, se pro slavného režiséra stává velmi často terčem ironických poznámek. Na druhé straně je zřejmé, že mnozí lidé hledají u těchto psychologů podobnou útěchu, úlevu a posilu, jakou nacházejí věřící ve zpovědnici. Co mají tyto dva světy společného?

V Americe je velmi populární mít svého rodinného psychologa. Je to ryze americký fenomén nebo to naznačuje cosi hlubšího, co brzy čeká i nás?
Nás to nečeká, protože u nás se tato praxe už také vyskytuje. Hlavně mezi lidmi, kteří na to mají a berou to jako součást módní kultury ve své společenské vrstvě, že se také radí s psychologem o vztazích, prožitcích, odpočinku apod. Do jisté míry bych chápal jako zdravé a někdy i rozumné poradit se s někým, kdo se zabývá duševním zdravím. Nesmíme si však plést "duševní" a "duchovní". Zní to podobně, ale není to totéž. Na druhé straně je zde ale určitá skupina lidí, pro které se stává psycholog jakýmsi životním rádcem a doprovazečem nikoliv proto, aby je orientoval, ale aby na něho mohli pověsit svoji nezralost, aby se jim stal takovým náhradním otcem. Tito nezralí a závislí lidé neradi nesou svou zodpovědnost, a tak ji na někoho potřebují přenést.
Zmínil jste rozdíl mezi "duševním" a "duchovním". Proč není dobré si tyto oblasti plést?
Duševní je to, co člověk prožívá ve vztahu k sobě, k druhým lidem a k materiálnímu světu. S tím má zkušenost každý. Do duchovní oblasti, která je jakousi "nadstavbou", patří zase náš vztah k Bohu a všem náboženským hodnotám ve vztahu k životu a smrti. A to jsou dvě rozdílné roviny. Musíme si také uvědomit, že lidská duše je od přirozenosti náboženská. Víra je dokonce chápána jako určitá antropologická konstanta. Proto se mi velice líbí přirovnání o zakopaném zlatém pokladu v zemi. Lidé po té zemi šlapou, plivou a nic netuší. Ale pak přijede buldozer a začne na tom místě něco hrabat - a najednou přitom vyloví poklad. I když byl celou dobu skrytý v zemi, měl pořád svou hodnotu, přestože o něm lidé nevěděli. Toto pomalé odkrývání je věcí duchovního hledání, jehož smyslem je nalezení duchovního jádra člověka, které - když je objevené - potřebuje očistit. U katolických křesťanů se to děje skrze zpovědnici. Právě tam se čistí duchovní jádro člověka. Když se ale "duchovní" a "duševní" zamění, vznikají dvě nebezpečí. U některých kněží vidím, že by si s velkou oblibou hráli na psychology, zatímco u některých psychologů zase pozoruji, že by chtěli být duchovními rádci. A obojí není správné.
Mnohým lidem psycholog zpovědníka určitě supluje. Co je na tom vlastně špatného, jde-li oběma o vnitřní uzdravení člověka?
Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. S oblibou vzpomínám na svého přítele, který mi jednou daroval dva obrázky, které spolu souvisely. Na jednom obrázku byl psycholog, jak klečí ve zpovědnici, zatímco na druhém byl kněz, jak leží u psychologa na gauči. První znamenal psychosyntézu a druhý psychoanalýzu. Jinými slovy: psycholog u lidí provádí psychoanalýzu nebo-li rozbor duše, zatímco kněz dělá psychosyntézu, kdy hříchem a vinou rozbitou duši dává dohromady. Je pravda, že oba mají hodně společného. Člověk, který k nim přijde, se totiž sebesděluje, což je velmi zdravé - otevírá své problémy a sděluje své viny, které by v žádném případy neměly zůstat potlačené. Od psychologa člověk odchází s určitou úlevou, neboť rozdělená bolest je poloviční, kdežto ze zpovědnice odchází s tím, co mu nemůže dát žádný psycholog na světě - s vědomím, že jeho vina už neexistuje. Zatímco psycholog ho učí s vinou pracovat, aby ho netrápila, ve zpovědnici se člověk této viny zbavuje.
Při práci s vinou hrozí totiž dvě nebezpečí: první je v tom, že vinu potlačíme, a druhé v tom, že ji popřeme. Obojí je špatné. Z hlediska mentální hygieny duševního zdraví je jedinou možností, jak pracovat s vinou, její úplné vytěsnění. S oblibou to přirovnávám ke slupce od banánu, která nám leží v kuchyni na podlaze a my máme možnost ji kopnout pod kredenc (opticky zmizí, ale v místnosti zůstává) nebo ji sebereme a vyhodíme ven do popelnice. A podobně je to i s vinou, která se nemá potlačovat ani popírat, ale vytěsňovat ven. A toto vytěsnění dokáže právě svátost smíření. Proto by měl člověk chodit s duševními problémy k psychologovi a s duchovními zase ke knězi.
To zní hezky, ale co má dělat člověk, který má smysl pro duchovní hodnoty, ale není praktikujícím katolíkem a neumí se ani identifikovat s žádnou církví?
S tím se dost často setkávám, když s lidmi hovořím o víře nebo duchovních problémech. Je to zajímavý jev, kdy tito lidé jsou laděni duchovně, ale odmítají hledat řešení u církve, protože o ní nevědí nic nebo jenom to špatné. Někteří psychologové - myslím si, že jich není tak málo - s touto věcí počítají a proto lidem nabízejí duchovní alternativu v podobě různých mystických, parapsychologických nebo okultních praktik. Berou je na různé semináře, kde se hovoří o reinkarnaci apod. Mnoha lidem to vyhovuje, resp. jejich hlad po duchovním je uspokojen, ale nikoliv skrze Ježíše, ale skrze jinou duchovní nebo náboženskou alternativu. To je částečně odpověď i na otázku, proč jsou dnes ve světě tak módní hnutí jako New Age. Psychologové zde dokáží lidem pomoci skrze alternativní religiozitu a tito lidé pak už nemají zájem o službu církve, neboť tam, kam mělo vstoupit křesťanské, vstoupilo mezitím něco jiného. A to je problém, před kterým dnes církev také stojí: má velkou konkurenci u psychologů a různých náboženských hnutí, která nabízejí jiná řešení.
A jakou nabídku může učinit církev třeba v oblasti zmiňované svátosti smíření? Jakou "reklamu" by měla dát tomu, co má?
Nevěřící lidé mají o svátosti smíření strašné představy. Například, že si kleknou do zpovědnice a kněz z nich bude ždímat nejrůznější informace, které pak zneužije. Aspoň tak to líčily filmy, které jsme viděli za posledních padesát let. Cestu ke změně vidím v tom, že zde budou věřící lidé, nejlépe laici, kteří se znovuzrodili ve svátosti smíření a ti budou vydávat svědectví o své zkušenosti. Ne nějaký pořad v televizi, kde bude vystupovat psycholog, kněz a biskup a budou říkat, jak je ta zpověď výborná. V myslích současného člověka by to znělo jako propaganda a to lidé neberou. Člověk, který něco prožil, vydává daleko lepší svědectví než nějaká oficiální církevní osoba, která to má ostatně v "popisu práce". Jedná se tedy o odpovědnost laiků, aby si své zkušenosti nenechávali pro sebe. Někdy mi totiž připadá, že se stydíme dát najevo, že jsme s Bohem něco krásného zakusili, že s Ním máme výbornou zkušenost, aby si na nás lidé neukazovali a neklepali si na čelo.
Je zde ovšem jedna potíž. O svátosti smíření mají často zkreslenou představu i lidé, kteří sami ke zpovědi chodí. Osobně si myslím, že máme dobré zpovědníky, ale lidé se neumějí zpovídat, protože neznají ani velikost vlastní viny. Svoji pozornost často upnou na nějakou drobnost, na hřích, který nemá třeba žádnou vážnost, a ten si nafouknou a přes takto nafouknutý malý problém nevidí skutečné životní těžké viny, které napáchají v rodině, na sobě, na svém okolí. Zpovídají se někdy jako malé děti, ačkoliv mají za sebou hříchy jako dospělí. Jsou pak natolik zaujati třískou, že ve svém životě nevidí celý trám. Na to upozorňují už mistři duchovního života, když říkají: "Chce-li vás ďábel odvést od zdravého duchovního života, dá vám vědomí, že nicotná vina je největším životním problémem." A vy se jí tak věnujete, že to skutečně veliké vám utíká...
A pak také často zapomínáme na Ježíšovu psychologii Otčenáše: "Odpusť nám naše viny jako my jsme odpustili našim viníkům". Někdy si říkám, že kdyby Bůh bral doopravdy všechny naše Otčenáše a odpustil nám jen tolik, kolik odpouštíme těm druhým, tak by nám moc odpuštěno nebylo. To, co se děje ve svátost smíření, můžeme totiž přirovnat k čištění magnetofonové pásky, která má dvě stopy. Na jednu stranu se mi zaznamenávají negativa, která na mě napáchal svět, což jsou různé bolesti, urážky, nepochopení a jiná zranění, a na druhou se zaznamenávají moje viny vůči druhým lidem. Pásku tedy musím čistit na obou stranách. Tato psychologie Otčenáše je nesmírně uzdravující, pokud ji člověk chápe.
Lidé od svátosti smíření mnohdy ani neočekávají jiný efekt, než ryze náboženský. Není problém i zde?
Ano, s tím se setkávám také velmi často. Svátost smíření je chápána jen po stránce duchovní: "Teď jste se vyzpovídali, můžete chodit ke svatému přijímání a kdybyste druhý den umřeli, jistě přijdete do nebe." Je to pravda, která je spásodárná, ale kromě ní má tato svátost ještě rozměr životodárný. Jde také o to, jaký bude mít tato svátost efekt pro samotného člověka a pro jeho vztah k druhým lidem. Je tedy potřeba vidět i její praktičnost, její lidskou rovinu, kdy se člověk zbavuje přítěže balastu, nůše plné balvanů, které s sebou táhne. Když si jako psycholog uvědomím, co všechno životodárného udělá s člověkem dobře vykonaná svátost smíření, jak se mu uleví a jak si odpočine, tak mi přijde divné, že to ani věřící lidé často nevědí. Vždyť člověku, který si dal do pořádku svou minulost, se uleví i po stránce tělesné. Tento psychosomatický efekt si lidé rovněž neuvědomují. Proto platí moudrá Jungova slova, že kdyby lidé klečeli více ve zpovědnici, méně by leželi v nemocnici.
Právě v postní době budou zase ty fronty před zpovědnicemi, a tak bych doporučoval, aby se v každém kostele udělala na začátku postní doby promluva, která by se týkala právě širšího významu svátosti smíření - a to nejen z hlediska duchovního, ale i psychologického a praktického. Je potřeba, aby lidé věděli, že dávají do pořádku to nejdůležitější: svoje nitro. A je také potřeba lidem říci, že dobře vykonaná zpověď není v tom, že jsem ve zpovědnici dlouho, ale že jdu až na samou hlubinu toho, co chci očistit. Uzdraveno je totiž jen to, co je odhaleno. A je třeba to vzít poctivě a ode dna. V plné svobodě. To je pak hotové znovuzrození.
"Svěříš-li svou minulost do rukou psychiatra, napíše ti prášky na spaní. Svěříš-li svou minulost do rukou psychologa, bude tě učit, jak na ni zapomenout. Svěříš-li svou minulost do rukou Ježíše, uzdraví ji," říká Max Kašparů.
JAN PAULAS

Max Kašparů



 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest