katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Svoboda projevu a svoboda ducha

 

Poslední dobou se na těchto internetových stránkách bouřlivě rozvíjejí diskuse u jednotlivých otázek. V nemálo případech se dokonce přiostřují. Autoři a správci těchto stránek již několikrát sáhli ke krajnímu opatření – určité příspěvky byly záhy po zveřejnění smazány s odkazem na porušení etického kodexu těchto stránek.

Měli správci na tento zásah právo?

Ponechme nyní stranou právnický pohled na věc. Z tohoto hlediska samozřejmě nejsou ničím omezeni, neboť tyto internetové stránky jsou jejich vlastnictvím a je tedy jen a jen na nich, co zde zveřejní či nezveřejní. Žádný tvůrce jakéhokoli sdělovacího prostředku nemůže být nikým nucen cokoli publikovat proti své vůli.

Co však morální právo? Smí autor stránek, který na nich otevře prostor k diskusi, do této diskuse zasahovat? Netrpí tím svoboda projevu?

Položme si nejprve otázku, co vlastně pod svobodou projevu rozumíme. Dlužno poznamenat, že pod heslem “svoboda projevu” – a “svoboda” vůbec – se v současnosti skrývá leccos. Mám-li být skutečně svobodný, znamená to, že mohu na veřejnosti prohlásit (a vůbec činit) cokoli a jakkoli, aniž bych za to mohl být nějakým způsobem postihován?

Často se říká, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nemohu říci ani vykonat nic, čím bych druhého poškodil. V Božích očích i před zákonem pohříchu světským jsou si všichni lidé rovni; proto se těší všichni lidé stejné míře svobody i stejným právům.

Zde se však dostáváme k určitým problémům. Všichni víme, nebo alespoň tušíme, jakou moc má lidské slovo; dokáže povzbudit, potěšit, zranit… Mají-li mít lidé právo popustit uzdu svým vlastním slovům, musí zde být něco (či někdo), co zaručí, že tohoto práva nezneužijí k neprospěchu ostatních. Člověk má právo na svobodu slova; budiž. Druhý člověk však, který je mu po právu roven, má zase právo být chráněn před slovním napadením. Nemluvím zde však jen o tom, co ošetřuje sekulární právo – pomluva, nactiutrhání, hanobení dobrého jména apod. Člověk, který sám váží slova a používá slovníku a výrazových prostředků vyšší úrovně, má – alespoň podle mého upřímného mínění – jakési morální právo na ochranu před vulgárností.

Diskutovat se dá pochopitelně o ledačems – bez ohledu na nějakou “důležitost” daného tématu. Ovšem prubířským kamenem každé debaty není to, o čem se vede, ale jak se vede. Zahnáno ad absurdum, bezpochyby se mnou budete souhlasit, že člověk, který by se pokoušel zasahovat do akademické debaty slovníkem a stylem projevu IV. cenové skupiny, se nemůže dovolávat toho, aby jeho hlas byl brán na stejnou váhu jako příspěvky ostatních debatérů.

Bohužel, právě něco takového se na těchto stránkách poslední dobou děje. Namísto věcné diskuse obsahuje řada příspěvků ubohé osobní útoky a výpady vedené často bez sebemenší dávky taktu.

Původním záměrem autorů těchto stránek nebylo zřídit diskusní fórum; možnost reagovat na jednotlivé otázky a odpovědi byla svého času jen pokusem o oživení. Za tu krátkou dobu, co tato možnost existuje, se zde nashromáždila značná řada reakcí a připomínek. Ne všechny korespondovaly se stanoviskem katolické morálky a věrouky. To však nebyl důvod pro jejich cenzuru; tyto reakce, psané věcně a slušnou formou, jsou zde stále k dispozici. Ovšem část reakcí z nedávné doby překročila míru nikoli “neznabožství”, “nekatolicity”, ale vkusu.

Chci-li dokázat svému oponentovi, že se mýlí, pak nejjednodušším a nejubožejším způsobem, jak jej dostat na lopatky, je znemožnit jeho samotného. Je pak již jen otázkou času, kdy se napadený člověk nechá vyprovokovat a v zoufalství se uchýlí k podobným způsobům – jaksi “v sebeobraně”.

Nejsme vždy schopni dostát Kristovým slovům a nastavit druhou tvář další ráně. Ptejme se však – je to vždy vhodné a žádoucí? Jsme lidé, tedy jsme Božím obrazem, a jako takoví máme nedostižnou důstojnost, kterou nám může odejmout jen Ten, který nám ji dal. Jednou věcí je totiž strpět příkoří – a druhou je takové jednání schvalovat. A sám Pán se před veleradou ohradil proti bezdůvodnému násilí.

Slušný člověk je proti hrubému výpadu bezmocný. Jeho svědomí mu totiž nedovoluje odplatit stejnou měrou – nadávku nadávkou, posměch posměchem, hrubost hrubostí. Byl bych však špatným křesťanem, kdybych mlčel vůči bezpráví – byť by bylo pácháno na mě. Špatnost zůstává špatností, i když je namířena proti mně a já ji snáším.

Přesto však takové právo na obranu vlastní důstojnosti je křesťanům mnohdy upíráno a oni jsou tlačeni do pozice jakýchsi zbožných otloukánků. A v případě, že se konečně křesťan proti něčemu vzepře, má jeho protivník k dispozici celý arzenál prostředků, jak jej patřičně uzemnit, obviněním z fanatismu počínaje a třeba Severním Irskem konče.

Fanatismus, intolerance – jak často se tato slova stávají zbraní těm, kteří hlásají “rovnost všech názorů”, mnohdy s jistou dávkou intolerance a fanatismu. Jsou-li tedy všechny názory rovnocenné, oč je cennější takový bezbřehý pluralismus než řekněme křesťanství? Je fanatikem ten, kdo odmítá právo na interrupce, nebo ten, kdo odmítá jakoukoliv diskusi o právu nenarozeného dítěte? Proč má být právě ten první fanatikem, zatímco ten druhý je nazýván bojovníkem za lidská práva?

Ano, samozřejmě je možné prohlásit, že v rámci tolerance je nejlepší nezastávat vyhraněný názor. Pak je již jen krůček k tomu, abych toto své přesvědčení chápal jako nezvratné – vždyť tak pěkně koresponduje se základním požadavkem tolerance – a záhy se sám stávám intolerantním fanatikem. Liberálním fanatikem, či fanatický liberálem, chcete-li. Jsem člověkem svobodomyslným, a běda tomu, kdo smýšlí jinak. Jsem fanatikem tolerance.

Kde tedy končí hranice svobody? Té nejdůležitější, svobody lidského ducha?

Nikde. Svobodný člověk – duchem svobodný – si zachovává volnost i tehdy, když se své svobody dobrovolně vzdává. Člověk svobodného ducha zůstává svobodným, i když ze své svobodné vůle přijímá jiný názor za svůj – činí tak proto, že jej považuje za správný, nikoli z donucení. Není pak již rozhodující, zda jej vytvořil on sám, nebo autorita, jíž se ze své svobodné vůle podřídil. Ovšem těžko nazveme svobodným člověkem toho, kdo svůj názor profiluje tím, že potírá nositele názoru opačného. Takový člověk je stále otrokem vlastního strachu – z omylu. Proč však křičí zloděj “Chyťte zloděje!”?

Křesťanství přineslo člověku mimo jiné i jedno obrovské a nezadatelné právo – právo na omyl. Každý člověk tváří v tvář Boží vševědoucnosti může říci: mýlil jsem se, aniž by tím utrpěla jeho čest. Ovšem mýlit se mohu nejen já, může se mýlit i ten druhý. Přiznejme si to, jsme lidé omylní a chybující, byť pravda (či Pravda) může být jen jedna. Koneckonců, až nastane náš poslední okamžik, jak věříme, poznáme to zcela jasně a definitivně. Jen aby již nebylo pozdě; na pětníku se špatně obrací, a ne každý z nás se může měřit s lotrem po pravici.

Kudy tedy z tohoto bludiště ven? Je zřejmé, že potřebujeme nějaké vodítko, nějaké mantinely. My nemapujeme prales, my z něj hledáme cestu ven, a to nikoli kvůli cestě samé, ale kvůli tomu, co nás čeká venku. Určité hranice jsou tím, co nám pomáhá přežít. S rozvojem automobilového provozu vyvstala i potřeba kodifikovat pravidla silničního provozu, a ta slouží k tomu, aby mohli po silnicích jezdit nejen odchovanci závodních stájí, ale i prostí cestující. Inu, pak se ovšem může někdo cítit být omezován v tom, aby se účastnil automobilového závodu po dálnici (a byl za něj patřičně oceněn drahým kovem, například zlatými zuby či platinovým drátem v čelisti).

A stejně je tomu i v na první pohled diametrálně odlišném prostředí, jakým je otevřená diskuse – například na internetových stránkách. Nechtějí-li autoři, aby se stala bitevním polem několika ostříleným jedincům, kteří po sobě navzájem pálí z těžkých kalibrů hlava nehlava (a nejlépe pod pás), pak pochopitelně musí občas zakročit. Ostatně, proč na zahrádce vždycky nejvíce bují nikoli mrkvička či chryzantémy, ale lebeda, bodlák a jiný plevel?

Svatý Pavel před nějakými dvěma tisíci lety napsal: “‚Všechno je mi dovoleno‘, ale ne všechno prospívá.” (1 Kor 6,12) Stále poznáváme, jak hlubokou a nadčasovou měl pravdu.

Zdeněk Drštka



 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest