katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Katecheze brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho na setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou 15.8.2002

Vy jste sůl země a světlo světa! Tato Ježíšova slova jsou zároveň povoláním každého z nás k apoštolátu. V celku i jednotlivě. Nebojíte se přijmout toto povolání.? Přijmout je zcela osobně? Co tě tváří v tvář tomuto poslání napadá?

Jsem ještě příliš mladý - neumím mluvit - jsem hříšný - jak bych mohl..vyvol si někoho jiného.......

Možná by mnoho z vás řeklo: nemám důvěru v sebe sama. 
Nedokážu žít svůj život odvážným a originálním způsobem, protože si nevěřím. to mě svazuje. A protože si nevěřím, nedokážu "zemřít sám sobě". A protože nedokážu zemřít sám sobě, jsem závislý na tom, co si o mně myslí druzí a tak se vlastně stále schovávám buď za roli mistra světa, který může všechno protože všechno nejlíp ví, nebo roli mučedníka, kterému jeho okolí vůbec nerozumí a on to musí snášet.

Jestliže chceme přijmout své povolání být solí země a světlem světa, musíme především přijmout pozitivně sami sebe se svými omezeními i se svými dary. Jinak se stále budeme cítit sklíčení, neuspokojení, nenaplnění a snít své nereálné sny o budoucnosti. Musíme pozitivně přijmout sami sebe a to v několika rovinách.
Přijmout se na tělesné rovině. Svět ve kterém žijeme klade na tuto rovinu velký důraz protože je zdrojem velkých zisků pro kosmetický, oděvní, plasticko-chirurgický, časopisecký, reklamní a nevím ještě jaký průmysl, který vám bude stále vsugerovávat, že nejste docela "in". Tím samozřejmě nemyslím, že o sebe nemáte dbát a tím méně, že máte být jako strašáci do zelí, ale mluvím o přijetí sebe bez sebestřednosti, která neumožňuje jít dál.

Další rovinou, určitě vyšší a méně povrchní, je rovina psychická. Jedná se o přijetí osobního bohatství jako je např. inteligence, vlohy.... Sebenepřijetí v této oblasti vede k postoji, který by se dal charakterizovat „ode zdi ke zdi“. Buď se cítíme nulou nebo nadčlověkem. Samozřejmě se snahou vypadat vždycky dobře a s nervozitou, která k tomuto postoji patří tak, jako k velbloudovi hrby. A to je vždycky zdrojem velké nejistoty, ve které žebráme o úctu druhých a čekáme na jejich ocenění, vymýšlíme různé exhibice, aby druhým spadla brada a právě to nás uzavírá překvapivě před druhými lidi a nepřekvapivě před Bohem.
Jak říká jeden psycholog.“Kdo se chce za každou cenu zalíbit druhým, musí se odříci něčeho ze sebe sama, a možná právě toho nejlepšího.“ Tito lidé prožívají hrůzu z nezdaru, nejsou schopni uznat a klidně přijmout vlastní hřích, nejsou schopni zažít křesťanskou radost z odpuštění. Chtějí být rovni Bohu a protože vidí, že to nedokážou propadají malomyslnosti a pocitům méněcennosti.

Existuje ale ještě jedna rovina přijetí sebe. Je to rovina toho, co jsme a toho, k čemu jsme byli povoláni. Rovina naší vlastní identity, neopakovatelnosti, originality. Jak by náš život byl bohatší a méně monotónní, kdybychom přijali sebe a své poslání v lidské i křesťanské rovině. Znamenalo by to každodenní tvořivost, která by se projevovala v obyčejných věcech, v obyčejných povinnostech, která by bořila veškerou rutinu a odhalovala jedinečnost každého z nás. Právě to by nám dovolilo být sami sebou. Mít úctu a dokonce radovat se z toho, co každému z nás daroval Bůh, abychom byli jeho obrazem. Netrpěli bychom žádným pocitem marnosti a objevovali v sobě stopy Boží podoby a to by uspokojovalo naši žízeň po lásce, dobru, kráse, kterou nosíme ve svém srdci. Objevili bychom, že náš život má nesmírnou cenu, protože je darem Boha a že jej buduje Bůh, jestli mu to dovolíme. Kdo objeví své povolání vyřeší i otázku sebeúcty a také teprve tehdy, když se povolání stane následování Krista říkajícího Abba, Otče, plně poznáme svou vlastní identitu a objevíme (ovšem už jako svobodní lidé bohatství psychické i tělesné roviny). A objevíme také, že to není jen naše osobní vlastnictví, ale že jsme to dostali od Boha pro druhé.

To je fantastická zkušenost sv. Pavla: už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20) a je to zkušenost těch, kteří odhalili svou identitu v Bohu a dovolili, aby změnila jejich život. A Bůh bohatý ve své tvořivé fantazii tvoří z každého z nás originální dar druhým. To je postoj, ve kterém jedna izraelská dívka před dvěma tisíci lety dokáže říct. Jsem služebnice Páně, věřím ti a chci to, co chceš ty, protože vím, že je to pro mě i pro druhé i pro tebe to nejlepší.

A tak se stala solí země a světlem světa.

Mons. Vojtěch Cikrle, biskup brněnský



 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest