katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Celostátní setkání mládeže - Olomouc 2017

Blahoslavení chudí, neboť jejich je království nebeské.


Jistěže Kristova blahoslavenství jsou v první řadě určena těm, kteří skutečně tělesně trpí, strádají nouzí a téměř se již nezmohou na nic víc než na bolestný pocit své chudoby. Kristus je chce ujistit svou přítomností, tím, že o nich ví, že jejich nářek se brzy promění v jásot. Už odedávna ale křesťané vnímali Kristova blahoslavenství také jako ukazatele pro své jednání, nejen jako posilu na cestu, na níž už nelze nic změnit. Jistěže dobrý Bůh nežádá nic zvláštního od toho, kdo se ve své bolesti či nemohoucnosti na žádný zvláštní akt vůle či rozhodování nezmůže, a laskavě jej přivine na svou náruč. Od toho ale, kdo je schopen se i jen nepatrně nad svůj stav pozvednout, pohlédnout alespoň z minimální výšky na svoji bídu a zaujmout k ní postoj, od toho již Kristus samozřejmě cosi žádá, nebo, lépe řečeno, na určitou cestu jej zve. Naše bolesti se nemohou stát pramenem našeho štěstí bez ohledu na naše rozhodování, bez ohledu na naši lásku. A právě na tuto úzkou cestu maličkých rozhodnutí, rozhodnutí takřka mezi nádechem a výdechem na kříži, rozhodnutí mezi palčivým pocitem „Proč jsi mě, Bože, opustil“ a naší nadějí navzdory tomuto pocitu „Do Tvých rukou, Otče, odevzdávám svého ducha“, na tuto cestu nás blahoslavenství zvou.

Chudoba jako základní životní postoj znamená nežádat si víc, než co mi dává Bůh. Jako pokušení proti chudobě můžeme interpretovat jedno ze základních Ježíšových pokušení na poušti, pokušení proměnit kameny v chléb. Pozoruhodné je to, že na celé nabízené proměně není nic příliš odpuzujícího, kromě toho, že se v daném okamžiku nejedná o Boží vůli. Ježíš má hlad a je tedy přirozené, že se chce nasytit. Má božskou moc, a tedy by daný skutek pro něj nebyl obtížný. Protože ale Ježíš přišel na poušť se postit, byl by tento skutek zásadní prohrou. Je přitom známé, že Ježíš sám velkým asketou nebyl, byl naopak považován nepřáteli za žrouta a pijana. V dané chvíli ale bylo třeba dát přednost Boží vůli. Chudoba znamená jít Boží cestou, i když mi hřích nabízí cestu zdánlivě jistější. K chudobě tedy patří víra, víra, že Bůh je schopen se o mě postarat lépe než hřích. Víra je hluboce spojena s chudobou, neboť víra znamená spolehnout se na věci, které nevidíme, a jedině s touto vírou je možné přijmout chudobu, tedy nedostatek, který na nás naléhá, a žádá si v zájmu uchování života rychlé hříšné řešení. „Kdo miluje svůj život, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě ztratí, nalezne jej.“ Rozhodnutí k chudobě provázejí náš každodenní život. Podobně jako lidem v ráji, kteří viděli na stromě zakázané ovoce jako velmi přitažlivé a chutné, se i nám neustále nabízejí jiné cesty a jiné možnosti, jak dospět ke štěstí, než cesta spolehnutí se na Pána. Rozvinout citový vztah, který mi není dovolen, nasytit se jídlem, které mi neprospívá, obklopit se luxusem, který je přebytečný, odpočinout si ve chvíli, kdy mám sloužit, řešit konflikty násilím a falešnostmi, to vše lze kvalifikovat také jako pokušení proti chudobě. Ve všech těchto případech se mi totiž nabízejí dvě cesty: cesta bohatství, vlastnění, jistoty, ke které ale dospívám hříchem, a cesta nedostatku, neuspokojení, ohroženosti, v níž se však spoléhám na budoucí Boží řešení. V očích světa se tak stávám bláznem, který marní svůj život, otevírám se ale odměnám, o nichž svět nemá tušení.

Je možné chudobu také cíleně vyhledávat? Je možné tak se nadchnout oním neuchopitelným a neviditelným, čemu dáváme přednost v rozhodnutích pro chudobu, že budeme taková rozhodnutí schválně vyhledávat? Je jasné, že nikdo nemá právo ohrozit svůj život nebo zdraví opovážlivým spoléháním na Boží ochranu. Zároveň ale máme před očima mladíka, kterému Kristus říká: „Ačkoliv zachováváš všechna přikázání, jedno Ti schází: rozdej všechno, co máš…“ Radikální cesta chudoby je tedy možná a odedávna se o ni snaží křesťanští řeholníci. Je jasné, že podobnou radu dal Kristus v evangeliu jen onomu mladíkovi a pro jiné měl rady jiné. Každý má svou vlastní cestu. Obecně platí, že Bůh po nás žádá to, co jsme mu schopni dát s radostí. Sledujeme-li ale osudy Kristových učedníků, zjišťujeme, že postupně se takovéto radikální odřeknutí stává realitou pro každého z nich. Nejpozději ve smrti je každý člověk volán k tomuto postoji: „Vzdej se všeho, co máš, a pojď za mnou.“

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni

Je málokterá vlastnost, kterou jsme zvyklí v poslední době mezi křesťany tak zdůrazňovat, jako neustálá radost. „Raduj se v Pánu vždycky“, je příkaz, který cítíme jako jisté privilegium a závazek naší víry. „Evangelium“ jsme zvyklí překládat jako „radostná zvěst“. Proto se nám výzva k pláči může zdát jako něco ostře protiřečícího křesťanství. Možná bychom od Krista čekali, že řekne: „Plačící, přestaňte plakat, neboť…atd.“ Mniši se odedávna tímto tématem zabývali a kupodivu měli pro pláč také velké pochopení. Hovoří jaksi paradoxně o tom, že člověk by měl plakat neustále. Vysvětluje to i tmavou barvu jejich šatů. Svatý Bazil Velký říká: “Mnich má vždy vypadat tak, jakoby mu právě umřel někdo z rodiny.“ Někteří mniši se proto dříve například nemyli, nestříhali si vlasy apod., jak bylo v tehdejší době zvykem vyjadřovat smutek. Nesmíme je však podezřívat z nějaké duševní poruchy. Na druhou stranu byli mniši vůči smutku velmi opatrní. Máme zachovaný celý dlouhý seznam různých myšlenek, které uvádějí člověka do smutku, a kterým by se měl mnich bránit. Mniši si tedy svůj smutek pečlivě vybírali. Dalo by se stručně říct, že se snažili naříkat nad tím, nad čím svět obyčejně jásá, a radovat se tam, kde svět pláče. Toto rozdělení je samozřejmě schematické, ale už začínáme rozumět: přijetím evangelia se člověku radikálně mění důvody ke smutku a radosti. Pořád ale zůstává nepochopitelné, proč pro křesťana zůstávají stále nějaké důvody ke smutku, když se má stále radovat? Vysvětluje to název jedné kapitoly Nebeského žebříku svatého Jana Klimaka, knihy, která popisuje jednotlivé stupně na „žebříku“ duchovní dokonalosti. Jednou příčkou jeho žebříku je i pláč, ovšem, tak on jej nazývá, „pláč vedoucí k radosti.“ Proto chtěli mniši tolik plakat, protože se tolik chtěli radovat. Pláč chápali jako jedinou cestu k naplnění onoho Pánova příkazu: „Radujte se vždycky!“ Jen ten, kdo dokáže neustále plakat, může se neustále radovat. Mnišský pláč byl v prvé řadě pláčem nad vlastní nedokonalostí, nad hříchem, ale ne pláčem zoufalství, ale pláčem dítěte, které přivolává na pomoc své rodiče. Kdybychom se snažili neustále radovat bez pláče, upadli bychom brzy do sektářské mentality neupřímnosti, vnitřního strachu a tvrdosti. Jen upřímná lítost provázející každé naše jednání nám otevírá dveře k neustálé radosti. Samozřejmě, že se nejedná v prvé řadě o slzy, o fyzický pláč, ale o pokorné smýšlení.

Postavou, která nám nejlépe představuje blahoslavenství pláče, je svatá Marie Magdaléna. Podle dnes již opuštěné tradice to byla ona, kdo jako hříšnice omývala Kristu nohy svými slzami. Později ho s pláčem hledala u prázdného hrobu. Ona je tedy typickou „blahoslavenou plačící.“ Pláče nad svou vzdáleností od Boha a zároveň se snaží svým hledáním tuto vzdálenost aktivně překonat. Její pláč je vlastně klepáním na nebeskou bránu, neuzavírá ji před Bohem, ale naopak ji Bohu otevírá. Její hledání zmrtvýchvstalého u hrobu, když se postupně ptá vojáků i „zahradníka“, kde je její Pán, připomíná hledání nevěsty ze slavné starozákonní Písně písní, nevěsty, která hledá svého milého. Její hledání je tedy hledáním lásky a její slzy jsou slzami lásky. Jen láska, která je skutečná, tedy láska, která je otevřená i pro bolest, nás dovede k trvalé radosti.

R.D. Mgr. Leo Zerhau



 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest