katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Křesťanství a jeho vztah k přírodě

Je otázkou, jestli je vůbec potřeba přemýšlet o vztahu křesťanství k přírodě. K čemu to pomůže, když ochrana přírody probíhá i bez křesťanů a takové úvahy mohou vypadat jako upozorňování na ideologii, jejíž „doba“ prý skončila. Jsou nové myšlenky, které mohou výborně podepřít snahy ekologů. Ale křesťanství může nabídnout jeden svůj velký argument, který svou silou mnohé ostatní předčí. To je jeden z důvodů, proč píšu tento článek, druhý je pro mne osobně naléhavější. Je to upozornění, že křesťanství nikdy nebylo nepřátelské přírodě. Ne, že by své stanovisko v poslední době změnilo, od samého začátku nebylo v jeho myšlenkách pro nepřátelství k přírodě místo. Křesťanská /stejně tak i judaistická/ tradice a filosofie je neslučitelná s nepřátelským vztahem k přírodě.

Často se dočítám, že křesťanská duchovní tradice je jednou z příčin, proč lidé neberou na přírodu ohled, když budují svou kulturu. Že křesťanský „panovačný“ vztah je příčinou neúcty k přírodě, považování přírody za něco nevýznamného ve srovnání s člověkem a jeho rozumem a důležitostí, která je mu přiznávána v celé křesťanské filosofii i praxi. Ti, kdo si toto myslí se většinou odvolávají na pasáž z úvodních stránek Starého zákona. Když Bůh stvořil lidi, řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Tak je psáno v Bibli. Nezdá se mi vůbec zřejmé, že z takového citátu lze vyvodit myšlenku o přehlížení přírody a jejím chápání jako nástroje k ovládnutí a vykořisťování, až záhubě. Pokud si vysvětlujeme slovo „panujte“ jako panování despoty, tak ano. Ani výraz „podmaňte“ není tak jednoznačný, i když v něm je cítit více násilí. Nemusí být ale s násilím spojen, tak jako s násilím nemusí být spojena vláda – panování. Podmanit znamená uplatnit nad něčím nebo někým svou vůli. Na člověku potom záleží, jestli je ta vůle k dobru nebo neprospěchu ovládaného. Neboť jedním ze základních pojmů křesťanské filosofie je „svobodná vůle“.

Nějaký názor lze obhajovat pomocí „babrání“ se v závazných textech a lpění na slovech. Argumentace na základě textů ovšem vyžaduje důkladnou znalost jejich původu, úmyslů, autorů atd. a dosažení této znalosti přichází po několikaletém studiu. Je rozdíl mezi výkladem textu a babráním se v textu. Jedna činnost následuje po studiu, druhá je mnohem jednodušší, oblíbenější a studium k ní není potřeba. Rozumnější pro neobeznámeného s texty, je spolehnout se na dvoutisíciletou tradici, ve které proběhly zápasy o formulování nejdůležitějších myšlenek. Tímto způsobem budu také postupovat. Dalším zdrojem argumentů je vlastní zkušenost. Může být mylná, ale pokud je dostatečně intenzivní, dlouhodobá a jasná, člověku se příčí o ni pochybovat.

Nemohu souhlasit s tím, že křesťanství má negativní vztah k přírodě. Protože miluji přírodu nejvíc tehdy, když ji vnímám pod křesťanským nebem. Naopak – bez křesťanství by byla příroda chudá. Neměla by korunu. Nebyla by oděna slávou, nebyla by oděna krásou a radostí. Nezněla by z ní symfonie chvály. Nebylo by v některých chvílích možné říci, že jediný květ má větší cenu, než všechna lidské díla.

V křesťanství je samozřejmě člověk na prvním místě. Protože „dějiny jsou dějinami spásy“. Nevíme, proč dříve než se na Zemi objevil člověk, patřil celý svět tak dlouho přírodě, nevíme, proč Bůh člověka chtěl až po tak dlouhé době. Ale když přišel člověk, on jediný z celé přírody byl schopen Boha si uvědomit. A Bůh ho stvořil k obrazu svému. Tak je základním úkolem člověka Boha poznávat, jemu sloužit a jeho milovat. Protože je toho schopen uvědomělým postojem. Člověk se ale Bohu vzdálil, a celé dějiny jsou snahou o jeho navrácení k Bohu. Proto ten důraz na člověka. Příroda se Bohu nevzdálila. Ta je stále s ním a vždy bude odrážet jeho slávu. Je jeho obrazem, člověk ne. Bohu záleží na záchraně člověka, příroda je již zachráněna – stále se podobá svému Stvořiteli. I když i příroda je asi také zasažena tzv. „dědičným hříchem“, například odumíráním, nemocemi, ale v jiném smyslu než člověk, který je zasažen mnohem více. Až s člověkem přišlo zlo, předtím byla jen přirozenost. A tak může příroda stále připomínat prvotní krásu, čistotu a sílu, někdy k velké radosti, jindy k bolesti, která ale člověka obnovuje.

Člověk je podle křesťanského učení největším Božím dílem. A jako největší má i právo panovat nad tím, co je pro Boha méně významné. Ale panovat a podmaňovat v jakém smyslu? Ve smyslu v jakém panuje a podmaňuje Bůh. Nepanuje z moci a násilí, ale z lásky. Přeje si dobro pro veškeré své stvoření. To je další základní myšlenka křesťanství. Jestliže má člověk panovat ve smyslu opatrování a starání se, nejde o žádné vykořisťování. Příroda má být také člověku k užitku, živit ho. Ale nikdy ne za cenu jejího ničení. Protože je Božím dílem.

A v tom je podstata vztahu křesťanství k přírodě. Příroda je Božím dílem. Křesťan nemůže a nesmí ničit Boží dílo. Musí se o něj starat a využívat ho ke svému dobru a samozřejmě i dobru přírody samé. Určitě se má o Boží díla starat víc, než například o díla svá. Víc než o své domy a továrny, auta a dálnice. Nejvíce se musí starat o člověka, lidi kolem sebe, ale hned potom následuje příroda. A někdy je také prospěšné starat se na prvním místě o zachování přírody, která často může pomoci lépe než továrny a „civilizační vymoženosti“. Práce lidských rukou bude vždy až na druhém místě po práci rukou Božích.

Proč hledat základ pro ochranu přírody v pohanství či hlubinné psychologii? Protože křesťanství se nevyjádřilo. Stará se o člověka. Je mnoho nauk, které mohou poskytnout vodítka pro filosofické pojetí důležitosti přírody. Například strategie hlubinné /či hluboké/ ekologie není v žádném rozporu s křesťanstvím, naopak: krásným způsobem je obohacuje. A obohacení křesťanství v tomto směru je potřeba právě z důvodu jeho zaměření na vztah Boha k člověku. Pohanství v jistém smyslu ztotožňuje boha s přírodou. Nedodáme přírodě větší důstojnost, když ji ztotožníme s Božím dílem? Lze jistě milovat přírodu pouze pro její krásu, ale na jakém základě zdůvodníme potřebnost krásy? Přírodu lze také milovat protože mluví ještě o jiné kráse. A ta jiná krása o které příroda mluví je důvodem proč ji zachovat. Příroda ale není jen prostředkem k Bohu, neopomíjíme ji, protože je tu Bůh, který je větší a krásnější, všímáme si jí kvůli ní samé, protože je Božím dílem. Pro někoho odkazuje na Boha, pro někoho je krásná sama o sobě. I pro křesťany je krásná sama o sobě, protože svět pro ně není chiméra, ale skutečnost. A krása světa má být zachována – i v místech, kde ji člověk nemůže vnímat.

Františka Jirousová




 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest