katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
„Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen.“
ale
Víra je nezasloužený dar.

     Jde to vůbec dohromady? Může být Bůh tak „nespravedlivý“, že by byl ochoten spasit člověka jen na základě toho, zda mu sám něco dá či nedá, jak se mu zlíbí? Jak je to vlastně s tím darem?
     Ptejme se, jak to vůbec bývá s takovým darem. Představme si dítě, které má narozeniny – řekněme páté. Co bychom mu na místě jeho rodičů byli ochotni a chtěli dát? Co třeba knížku? Jistě existuje mnoho hodnotné literatury, dlouhá řada děl, za něž jejich autorům přičítáme nesmrtelnost; od homérských eposů přes Caesarovy Zápisky, skvosty patristické a scholastické teologie, poezii orientální i evropskou, Komenského Orbis pictus, Shakespearova dramata, Swifta, Scotta, Máchu, Erbena, Sienkiewicze, Remarqua, Bernanose, Čapka až třeba po Křelinu, Zahradníčka, Renče či Skácela, a to už vůbec nemluvím o Písmu svatém.
     Jenže přežvýká pětileté dítě Máj či Křižáky? A umí takové dítě vůbec číst? Bez ohledu na úžasnou hodnotu krásné literatury či studnici vědomostí z nejrůznějších encyklopedií bude náš maličký znechucen, protože jste mu zkazili narozeniny, Vánoce apod. Čekal nějaký krásný dárek, a dostal tlustý svazek divně počmáraného papíru. Něco takového – byť je to ve skutečnosti cenný dárek – prostě nepřijme.
     Jistě, jsou děti, které se před pátým rokem naučí číst; ale i u nich musíme začínat s knížkami, které odpovídají jejich věku. Je jim jedno, jak dopadne válka s mloky či co to vlastně vynalezl inženýr Prokop, ale jsou fascinovány tím, že Dášeňka už vidí na obě oči a udělala první krůčky.
     (Jsou ovšem rodiče, kteří by v rámci nonkonformity a boje proti konvencím klidně svému dítěti dali třeba Camusův Mor. A jsou rodiče, kteří ze stejných pohnutek dávají či dávali chlapečkům panenky a holčičkám autíčka. Jedněm takovým se stalo, že holčička dala svým třem náklaďáčkům jména Máma, Táta a Lízinka a brala je na procházky, zatímco chlapeček ohnul panence končetiny do pravého úhlu, mířil s ní kolem a dělal pif paf. Ale to sem zas až tak nepatří.)
     Proč děláme tak sáhodlouhý literárněvědný úvod? Zkusme si teď na místě knížek představit víru.
     Bůh zná každého člověka lépe než jeho nejbližší a vidí do jeho srdce až na samé dno. Jako milující Otec ví o každém, na co stačí a co je schopen přijmout; snad tedy proto se „daru víry“ nedostává každému ve „stejné míře“. Co však pro to může člověk udělat, aby mohl být obdarován?
     Dítě, které je fascinováno tím, jak jeho rodiče rádi, často a nadšeně čtou, se samo s chutí hrne do učení číst. Jsou-li jeho rodiče vstřícní a chápaví, pomohou mu s tím a číst ho naučí. Člověk tedy, aby přijal dar víry, musí na sobě pracovat podobně jako ono dítě. Při troše štěstí narazí na někoho, kdo mu pomůže s prvními krůčky.
     Dítě, které umí číst a má ke svým rodičům láskyplný vztah, se nebojí přijít a poprosit je, aby mu nějakou tu knížku koupili. Člověk, který touží po daru víry, o něj prosí.
     Dítě, které si knížky zamilovalo, pochopitelně s tím, jak roste, čte další a další knížky, přejde od pohádek k beletrii (ovšem na pohádky právem nedá dopustit!) a od slabikáře ke slovníkům. Podobně dar víry se vyvíjí, roste, prohlubuje se a vzkvétá.
     A krom toho je to s darem víry stejné jako s každým jiným darem – člověk jej musí být ochoten přijmout.
     Možná kolem sebe vídáme lidi, kterých si velice vážíme, jsou však nevěřící. Mnohdy nás to trápí a hloubáme, proč právě jim nebyl dar víry dán. Musíme si ovšem přiznat, že do nich ve skutečnosti nevidíme, nevíme, nakolik „umějí číst“, netušíme, zda se to právě neučí, a pokud ano, jak na tom jsou a zdali už přelouskají i klasiky. My ne – ale Bůh ano. A ani nemůžeme vědět, zda nabízený dar ke své vlastní škodě neodmítli.
     Co my pro ně můžeme udělat? Když se babička přimluví a třeba nějakou korunu přidá, dají rodiče dítěti pod stromeček o knížku víc – můžeme se za ně modlit. Krom toho by na nás mělo být vidět, jak nás literatura – tedy život s Bohem – baví a naplňuje. Náš život musí být nenásilným, pravdivým a přirozeným svědectvím. To také znamená, že neodradíme druhé od „čtení“ tím, že ze sebe budeme jen chrlit neupřímné a neosobní vyčtené fráze. Rodič, který hovoří s dítětem slovy novinových titulků, v něm vzbudí odpor k tištěnému slovu. Ne každé dítě pak bude tak chápavé, aby uznalo, že noviny za to nemohou – jako nemůže Radostná zvěst za ty, kteří ji zdeformují křivými ústy a pošpiní nečistýma rukama. Nicméně lze předpokládat, že rozumný člověk nebude odrazen od poezie oplzlými veršíky na stěně veřejného záchodku, byť by to byla první báseň, se kterou se setkal. Copak fakt, že vznikla kniha jménem Mein Kampf, může být argumentem proti psaní knih či snad užívání německého jazyka? A může justiční omyl, úplatný soudce a neschopný advokát popírat justici jako takovou?
     Vraťme se ještě k našemu podobenství o knížkách. Jsou lidé, kteří říkají: „Proč by mělo být naše dítě pokřtěno? Až vyroste, ať si samo vybere, čemu bude věřit, bude-li chtít.“ Jak bychom se na to asi dívali, kdyby otázka zněla: „Proč bychom učili dítě číst, proč bychom je posílali do škol? Však až vyroste, naučí se to třeba samo.“ Třeba. A třeba taky ne. Bezpochyby je možné naučit se číst v dospělosti, ale jde to dost ztěžka – rozhodně hůř než v dětství. A kdo nám přesně potvrdí, kolik bylo lidí, kteří se naučili číst úplně sami a bez pomoci druhých? Tarzanovi se to prý povedlo, jenže ten zase neuměl mluvit, a pak – věřte opicím, že si to nevymyslely.
     „Vždyť moderní věda víru popírá, v racionálním světě není pro Boha místo.“ Ale taky se říkalo, že s rozvojem nových technologií vymizí klasické knížky, protože je počítače a kompaktní disky úplně vytlačí. Inu, zatím to tak nevypadá, jsou prostě situace, kdy elektronika na papírovou knížku nemá. A podobně je tomu s vírou – věda a vzdělání je jistě dobrá věc, ale na něco skutečně nestačí; a na něco ani stačit nemůže, protože to není její obor. Vědecké poznání může víru v nejlepším případě podpořit, ale nikdy ne plně nahradit. Jenže některé pověry mají zkrátka houževnatý kořínek.
     („Bůh je mrtev!“ tvrdil kdysi Nietzsche. Počet lidí přesvědčených o opaku od té doby vzrostl; Nietzsche už není mezi živými.)
     A co my s tím vším? Uvědomme si, že Bůh dává zdarma a plnými hrstmi. Ovšem naše ochota přijmout, naše připravenost, naše „gramotnost“ je naším podílem. Boží vůlí je, aby všichni lidé „číst“ uměli, ale co s těmi, kteří nemají zájem a chodí za školu, protože si raději jdou zakouřit, popít ze dvě, tři, čtyři… piva, do kina, válet se u vody? Naštěstí má Bůh víc trpělivosti než všichni pozemští učitelé dohromady. Ovšem po smrti se nikdo číst nenaučil. My jsme zatím naživu. Učme se číst, bojujme proti duchovní negramotnosti, piďme se po knihách, hltejme je plnými doušky a prosme o nové a nové, dokud se před námi neotevře nekonečná knihovna věčnosti.
Zdeněk Drštka



 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest