katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Být, či nebýt katolíkem?


     Dříve nebo později se každý katolický křesťan setká s podobnými poznámkami na adresu svého světonázoru. „Podívejte se na katolíky, co to je za sebranku“, „radši budu slušným ateistou než takovým katolíkem“, „ti katolíci, to je hrůza, oni upalovali čarodějnice a Jana Husa“, „vždyť je to náboženství pro pár stařenek, to pro mě není“ a tak dále. Postupem času si na to zvykne, jelikož podobné fráze se stávají součástí společenské konverzace spolu s osvědčenými tématy, jako že dnes je hezky, ale včera to nestálo za nic, vláda je neschopná, všechno je drahota, souseda odnaproti už jsem dlouho neviděl, neteř už chodí do páté třídy a za chvíli je tu podzim.
     Bylo by příliš lapidární prohlásit, že ti, kdo pronášejí podobné argumenty, téměř ani nevědí, co mluví. Je pravda, že mnohdy jen papouškují názory, které někde slyšeli a které se jim docela hodí. Nicméně nelze tato slova jen tak bez povšimnutí přejít, dokud patří mezi všeobecně uznávané pravdy.
podívejte se na katolíky, co to je za sebranku…
     Je docela zajímavé, že na křesťany – a na katolické zvlášť – má společenské mínění přísnější měřítko. Ač nejsou katolíci o moc viditelnější, nenosí žádné označení (ne každý, kdo nosí na krku křížek, musí být zrovna katolík), je na ně upřena pozornost. Jakmile se okolí dozví, že jsme katolíky – a ono se to dozví dříve či později, nechceme-li zapírat víru; stejně se nás na to někdo zeptá – zaměří se na nás a zkoumá veškeré naše skutky pod drobnohledem.
     Ať to zní sebedivněji, má to svoji světlou stránku. Klade-li veřejnost na katolíky vyšší nároky, znamená to, že církev je ještě jakýsi způsobem spojována s vyšší morální úrovní, nebo přinejmenším s výše nastavenou laťkou. To je pravda, v ideálním případě je katolický křesťan bezúhonným člověkem a morálním vzorem. Jenže…
     Jenže jsme lidmi chybujícími a čas od času se dopustíme hříchu nebo aspoň společenského poklesku. (Bylo by jistě krásné, kdyby katolík byl příkladem nejen dokonalého člověka, ale i opravdového gentlemana. Ovšem na druhou stranu je třeba říci, že vzít si hnědé ponožky ke světle šedému obleku není hřích. Ale to sem zas až tak nepatří.) „Kdybychom řekli, že nemáme hřích, sami sobě lžeme a pravda v nás není,“ napsal sv. Jan (1 Jan 1,8). Byla si toho vědoma již prvotní církev, když řešila otázku, zda lze přijmout odpadlíky po pronásledování znovu do společenství věřících. Papež Kornelius si snad vzpomněl na svého předchůdce sv. Petra a rozhodl ve prospěch mírnějšího přístupu. Naši současníci právem považují církev za hlasatelku vyšších mravních požadavků, jenže zapomínají, že církev tvoří obyčejní lidé. Církev není elitním klubem, ale útočištěm i pro ty nejubožejší. Církev neshromažďuje dokonalé světce, kteří nikdy nehřeší, nýbrž hříšné lidi, kteří si jsou svého hříchu vědomi a snaží se jej napravit.
oni se z toho vyzpovídají a mají pokoj…
     Zde často narážíme na nepochopení, co se zpovědi týče. Je pravda, že ve svátosti smíření jsou nám odpuštěny všechny hříchy, ale také je pravda, že bez opravdové lítosti toho moc nepořídíme. A také je pravda, že kdyby někdo hřešil s vědomím, že se z toho přece vyzpovídá a že tedy může dělat, co se mu zlíbí, těžce se rouhá proti Duchu Svatému. Svátost smíření je velká milost, ale předpokládá i změnu smýšlení, obrácení, lítost a upřímné předsevzetí už více nehřešit a podle možností napravit vzešlou škodu.
     Snad jsou mezi katolíky i zpovědní rutinéři, kteří chápou svátost smíření jako automatickou „čistírnu duše“. Snad jsou i tací, kteří si řeknou, že jdou-li za dva dny ke zpovědi, mohou si ještě stihnout zahřešit. Snad ano – přál bych si, aby nebyli. Ale jsou-li, pak nejsou a nesmějí být exemplárními katolíky, vzory k následování. Takové chování není slučitelné s katolickým křesťanstvím. Církev ho důrazně odsuzuje. Vědí o tom nevěřící?
radši budu slušným ateistou než takovým katolíkem…
     Je celkem pochopitelné, že v očích průměrného člověka má větší cenu spořádaný, slušný, „hodný“ ateista než katolík, který je veřejným hříšníkem. „Já znám několik ateistů, kteří jsou morálně bezúhonní, a taky znám pár katolíků, za které bych se styděl,“ jsme určitě už slyšeli. Jenže tento přístup je značně nedůsledný a poněkud nepoctivý. Postavíme-li vedle sebe „hodného“ bezvěrce a „zlého“ katolíka, bude kontrast pochopitelně velmi nápadný. Kdo však nám dal právo srovnávat právě takhle? Když vedle sebe postavíme „hodného“ katolíka a „zlého“ ateistu, troufám si tvrdit, že nebude o nic méně nápadný, ba snad i naopak. A jak to dopadne, srovnáme-li „hodného“ ateistu s „hodným“ katolíkem? Nebo „zlého“ ateistu se „zlým“ katolíkem? Ovšem právě takovýmto srovnáním se ateisté – neznámo proč – brání.
     Z prvního uvedeného srovnání jaksi vyplývá domněnka, že katolické křesťanství činí člověka horším. Proti tomu se tedy rozhodně ohrazuji. Nevím o žádné studii, o žádném sociologickém průzkumu, o žádné statistice, která by něco podobného dokazovala. Jedna věc je charakter daného člověka, druhá pak jeho světonázor. Kdo mi dokáže, že by ateista nebyl ještě lepší, kdyby se stal katolíkem? Nebo naopak – jistá dáma, katolická křesťanka, se v zaměstnání stala svědkyní debaty o jedné společné známé. Kolegyně (bez vyznání) se nad ní pohoršovaly: „A to si představte, že ona chodí do kostela a k přijímání!“ Ona dáma s klidem poznamenala: „A teď si představte, že by do toho kostela nechodila. To by byla teprve semetrika.“ Kolegyně překvapením oněměly. Mohu dodat, že tuto „taktiku“ jsem již s úspěchem použil.
     Mám neurčitý dojem, že někdy mluví z ateisty jakási pýcha – „já jsem přece lepší než nějaký ten katolík, i když ničemu nevěřím“. No prosím, to je teoreticky možné, ale co tomu ateistovi – který je údajně ateistou proto, že jej pohoršují katolíci – brání, aby se stal dobrým katolíkem, je-li sám tak slušný a bezúhonný člověk? Církev si je dobře vědoma, že řada těch, co se prohlašují za katolíky, nežije příkladným životem, že má a v dějinách měla ve svých řadách i nehodné kněze a nepatřičně jednající řeholníky. To je skutečnost, kterou si musíme přiznat. Ale je to pravidlem? Stává se člověk křtem, biřmováním, svěcením či řeholními sliby automaticky horším? A krom toho, je zde generalizace oprávněná? Je korektní, když na základě špatné zkušenosti s jedním, dvěma kněžími prohlásí člověk o katolickém kněžstvu, že je protivné, neschopné, zkažené a já nevím co ještě? Leč právě toto bývá pravidlem. Snad každý z nás se za svých školních let setkal s pedagogem, na něhož nevzpomíná v dobrém. Ale ještě jsem neslyšel, že by někdo na potkání tvrdil: „Ti učitelé, to je hrůza, co je to za verbež.“ A totéž platí o číšnících, prodavačkách, instalatérech, kadeřnicích… Proč zrovna u duchovních je tomu jinak?
ti katolíci, to je hrůza, oni upalovali čarodějnice a Jana Husa…
     Je zvláštní, jak hranice z 15.–18. století dosud pálí naše současníky. „Upálili nám mistra Jana,“ zaznívá ve vlastech českých s železnou pravidelností. Nám? Komu vlastně? Kdo z našich současníků by si byl ochoten stoupnout na hranici za stejné názory, které stály Jana Husa život? Kdo z jeho novodobých „obhájců“ tvrdošíjně zastává mínění, že Bůh si jej vyvolil, aby hlásal zkaženému světu pravdu evangelia? Kdo z nich je bytostně přesvědčen o Kristově přítomnosti v Eucharistii? Kdo z nich bude hájit nedocenitelné postavení Bohorodičky? Kdo z nich je vůbec ochoten připustit, že Bůh opravdu existuje?
     Někdy je až neuvěřitelné, čím jsou lidé schopni proti církvi argumentovat. Já osobně jsem neupálil ani mistra Jana Husa, ani Giordana Bruna, ani jediného kacíře, ani jedinou čarodějnici, nevyhnal jsem z českých zemí jediného nekatolíka, nikdy jsem nebyl na křížové výpravě a žádnému pobělohorskému exulantovi jsem nevzal ani groš. Přesto mi tyto skutky již řada lidí vyčítala. Je nad mé chápání, když někdo prohlásí, že církvi by se neměl vracet v 50. letech zabavený majetek, protože např. Jan Ámos Komenský musel emigrovat a Galileo Galilei byl odsouzen. Matně se mi vybavuje historka, která se prý udála na francouzském pobřeží. Malý chlapeček zde odtlačoval od břehu loďku se dvěma Angličany, kteří chtěli přistát. „Co to děláš?“ okřikl ho četník. „To jsou přece Angličani,“ volal chlapeček. „A co má být?“ divil se četník. „Oni nám přece upálil Johanku z Arku,“ vykřikl chlapeček. „Ale to se přece stalo v 15. století,“ zasmál se četník. „No jo, ale paní učitelka nám o tom řekla dneska ve škole…“ Jak byste se na mě dívali, kdybych vyháněl německé turisty z Pražského hradu s odvoláním na Hitlera? Kdybych na potkání nadával Rusům za srpen 1968, Italům za Mussoliniho a invazi do Etiopie, Francouzům za napoleonské války, Švédům za obléhání Brna a zpustošení rudolfínských sbírek…? Jsou to tytéž národy, ale snad kvůli tomu nejsou vinny! Proč se takto pohlíží na katolickou církev? Ano, děly se nepravosti ve jménu náboženství, ale jak za to mohou dnešní katoličtí křesťané?
     Jen na okraj si dovolím malou poznámku – kolik z vášnivých obhájců obětí církve je ve skutečnosti odpůrci trestu smrti?
vždyť je to náboženství pro pár stařenek, to pro mě není…
     Zajímavá věc – tatáž slova slýchají křesťané už po několik generací. Říkalo se to v 19. století, v letech padesátých, sedmdesátých, říká se to i dnes. Kde jsou ony původní stařenky? Myslím, že už nás předešly na věčnost. A na druhou stranu ty současné stařenky byly přece také kdysi děvčaty v rozpuku mládí, a nemohlo to být až tak dávno – jenže už tenkrát se o katolickém křesťanství mluvilo jako o náboženství babiček… Samozřejmě že v oné i této době měla církev co říci i mladým lidem. Je škoda, že se o tom nemluví. Velká setkání mládeže, mezinárodní poutě, setkání rodin s dětmi, prázdninové tábory a vůbec příležitosti vidět žijící církev nejsou mediálně atraktivními tématy. A kdo nechce vidět, nevidí.
     A kde je také napsáno, že co se hodí pro stařenky, nehodí se v žádné případě pro mě? Studenti, otcové rodin i dědečkové chodí k týmž obvodním lékařům, nakupují tytéž rohlíky v týchž obchodech (nepodniknou-li rodinný výlet do superhypermarketu) a svítí týmiž žárovkami s touž elektřinou. Někdy je odpor vůči „náboženství stařenek“ jen jakýmsi generačním trucem, revoltou pro revoltu.
     Na druhou stranu, tyto stařenky jsou pro nás jakýmsi špatným svědomím. Nepřipouštíme si možnost smrti a modlitbu odkládáme až na chvíle, kdy nám bude ouvej, až na dobu, kdy nebudeme muset nikam spěchat, až nám bude o pár let víc… A kdo může sečíst, co všechno nám tyto stařenky vyprosily za svých dlouhých modliteb na svých za ta léta ohmataných, vyhlazených růžencích? Za kolik obrácení, uzdravení, povolání vděčíme právě jim?
…a vůbec, ať si každý věří, čemu chce, hlavně když se bude slušně chovat!
     V současné době je většina lidí ochotna přijmout za svůj osobní názor jakýsi humanismus. (V tomto zamyšlení tímto termínem označuji názor, který staví na vrchol člověka, lidství a lidskost, nikoli myšlenkový směr pozdního středověku.) Ať je to, jak chce, hlavně se chovat lidsky, říká si, a při tom se odvolává na Masaryka, Voltaira, Goetheho, Platóna či jiné bezpečně mrtvé myslitele.
     (Nemohu se nezastavit právě u Goetheho. Kdysi na procházce po kraji v knížectví Výmarském řekl svým přátelům: „Vznešený je člověk, krásný a dobrý.“ Strom, u nějž v té chvíli stanul, přečkal několik lidských věků a ironií osudu stál na apelplatzu v koncentračním táboře Buchenwald. Hle – humanismus…)
     Neodbytně se mi vtírá myšlenka, že v rámci upřímnosti by mělo být vstupní tvrzení doplněno slovy „ať si každý věří, čemu chce, jen když nebude katolíkem“. Budete-li se náhodou v autobuse bavit o tom, že čtete horoskopy, chodíte ke kartářce nebo se třikrát denně při józe stavíte na hlavu, nikdo si toho nevšine. Ale utrousíte-li, že jste katolíci, okolí zbystří. A zmíníte-li se někde, že zajdete do kostela občas i mimo neděli, jste prohlášeni za fanatiky. Je to zvláštní, že křesťanství se začíná stávat jakousi exotikou – ovšem exotikou ne zcela žádoucí, na rozdíl od všelijakých nových pavěr a pověr. Čemu všemu jsou lidé schopni věřit, aby nemuseli věřit, povzdechl si před nějakými šedesáti lety jeden kardinál. Jeho slova jsou až příliš aktuální.
     A co je to vůbec takový humanismus? Oč se může opřít? V žádné případě nepopírám základní lidská práva, avšak domyslíme-li je do důsledku, nemáme žádné objektivní měřítko, žádný Archimédův „pevný bod“, od nějž bychom mohli odvodit další. Křesťan může hovořit o člověku jako o obrazu Božím, o Desateru a o přikázání lásky, ale co nevěřící? V současnosti je morálka chápána jako výtvor lidské společnosti. Jímá mě hrůza při pomyšlení, že by se někdy společnost mohla rozmyslet a základní práva přehodnotit. Nihil novi sub sole – ve 20. století jsme to již několikrát zažili.
     Odvolávání se na humanismus může mít dvojí kořen. Jednak je zde jistá ignorance spirituálního rozměru člověka, což po desetiletích ateistického režimu není nic divného; ani současná konzumní společnost nijak zvlášť nevybízí k duchovnímu rozvoji. Náboženství je chápáno jako jakási nadstavba, nadstandard, koníček pro volný čas, nikoli způsob života. A jednak – jak se domnívám – někteří lidé nechtějí vzít na vědomí transcendentno kvůli jakési směsici lenosti a pýchy. Nechce se jim opouštět zaběhnutý způsob života, raději by přizpůsobili náboženství svému obrazu. A nejsou ochotni připustit, že by objektivní morální kritéria ležela mimo ně, že to nejsou oni, kdo si bude určovat, co je dobré a co špatné, že by si nebyli sami sobě nejvyšší autoritou. Tento tzv. humanismus je pro ně v podstatě vyhovujícím světonázorem, který nestojí příliš námahy a kterému okolí nemá co vytknout – což je do určité míry pravda, hodnotíme-li člověka jen podle „občanské slušnosti“.
     Náš člověk se v dobách nedávno minulých naučil jisté schizofrenii – něco jiného si myslí a něco jiného koná. Ano, taková přetvářka byla do určité míry užitečná v době totality, kdy samostatné myšlení, které se neslučovalo s oficiálním kurzem, bylo zločinem urážky majestátu. Ale do důsledků člověka ničí. Uveďme si názorný příklad: takový člověk halasně odsoudí arogantní chování ostatních řidičů, pak sám sedne za volant… A pokud dostane pokutu, platí – podle vlastních slov – ne proto, že udělal něco, co neměl, ale proto, že ho chytli, tedy měl smůlu a je vlastně chudák…
A co my katolíci?
     Poznat chyby je mnohem snazší než vědět, jak je napravit. Proto je pro mě obtížné najít řešení těchto problémů. Soudím, že současná doba po nás vyžaduje především svědectví. Podobně jako v prvních stoletích křesťanství přišla doba apoštolátu spíše skutkem než slovem. Můžeme kolem sebe vidět hlad po duchovních hodnotách, žízeň po pravdě, která je často zaháněna kalnou vodou pověr a náhražek náboženství. Křesťanství však není jen snadná odpověď na pár palčivých otázek jako křišťálová koule či vykládání karet. Křesťanství je život s Bohem, a to život se vším všudy.
     Domnívám se, že je zapotřebí trojího svědectví. Za prvé, věřící křesťan musí intenzivně prožívat svůj vztah k Bohu a k církvi; nesmí se za víru stydět, musí ji prožívat opravdově. Těžko někomu dokážeme pravdivost svého přesvědčení, když je nebudeme brát opravdově. Za druhé, je velice žádoucí, abychom křesťanské životní hodnoty skutečně akceptovali a přenášeli do běžného života. Pokrytecká by byla zbožnost bez milosrdenství, láska k Bohu bez lásky k bližnímu. Na tomto poli především od nás očekává nevěřící okolí výrazné svědectví. Je naším prvořadým úkolem, aby výtky, které vůči katolickému křesťanství lidé mají, nebyly oprávněné, popřípadě nepadaly vůbec, protože nebudou mít proč padat. Přiznejme si selhání vlastní i ostatních a usilujme o vlastní nápravu. Za třetí, křesťan musí být připraven svědčit o Bohu neustále. Stěží budeme vést zasvěcené polemiky a hluboké rozpravy. Budeme-li však svědčit prvním i druhým způsobem, jak jsem se zmínil, musíme být připraveni na to, že se nás dříve či později někdo bude ptát. K těm, kdo hledají pravdu, musíme přistupovat ne povýšeně, ale s otevřeným srdcem, nikdy jako ten, kdo poučuje neznalého či pozdvihuje druhého na vyšší úroveň, ale přátelsky a s pokorou, s pevnou vírou, ale bez opovržení k druhému, a v žádném případě ne s pýchou na nezaslouženou milost víry, které se nám dostalo, a vždy s láskou. Skutečně láska je nejlepším svědectvím o Bohu, vždyť Bůh je láska (1 Jan 4,8).
Zdeněk Drštka



 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest