katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Papež Jan Pavel II. schválil text Kongregace pro nauku víry (kardinála Ratzingera) o vztahu muže a ženy. Celým názvem je označen jako "List biskupům katolické církve o spolupráci muže a ženy v církvi a ve světě". Dokument je datován svátkem Navštívení Panny Marie a dnešním dnem v Římě papež nařídil jeho zveřejnění. Než bude k dispozici oficiální překlad, přinášíme vám jeho stručný výtah a shrnutí:

Zběhlá v lidském je církev stále zaujatá tím, co se týká muže a ženy. V těchto posledních dobách se mnoho uvažuje o důstojnosti ženy, jejích právech a povinnostech v rozličných oblastech občanské společnosti a církve...

Jednak toto úsilí silně podtrhuje podřízené postavení ženy, aby vzbudilo postoj jeho zavrhnutí. Žena, aby byla sama sebou, se utváří jako protiklad muže. Na zneužívání moci ona odpovídá strategií hledající moc. Tento proces přináší rivalitu pohlaví, v němž identita a role jednoho jsou přijímány na úkor druhého a následně přivádějí do antropologie zmatek, který výsledně, bezprostředně a zhoubně, působí na strukturu rodiny.

Druhé úsilí vystupuje ve stopách prvního. Aby se vyhnulo jakékoliv nadřazenosti jednoho nebo druhého pohlaví, usiluje se o potlačení jejich rozdílů, pokládaných za jednoduchý výsledek historického a kulturního postavení. Na této úrovní je tělesná rozdílnost, nazývaná pohlaví, minimalizovaná; zatímco přísně kulturní rozměr, nazývaný rod, je maximálně zdůrazněn a pokládán za prvotní...

Podle tohoto antropologického náhledu nemá lidská podstata v sobě charakteristiky, které by jí byly vloženy absolutním způsobem: každá osoba by se mohla či měla utvářet podle své libovůle - od chvíle, kdy bude osvobozena od každého předurčení spojeného se svým podstatným určením...

Vzhledem k těmto myšlenkovým proudům, hovoří církev, osvícená vírou v Ježíše Krista, o aktivní spolupráci, právě v uznání rozdílnosti mezi mužem a ženou...

Od počátku se muž a žena objevují jako „jednota dvou“, což ukazuje na překonání prvotní osamělosti, v níž stvořený člověk nenalezl „pomoc sobě rovnou“ (Gen 2, 20). Jedná se zde jedině o „pomoc“ při snaze „podrobit si zemi“? (Gen 1, 28). Jistě jde o životní družku, s níž, jako s manželkou, se muž spojí a stane se s ní „jedním tělem“ a proto „opustí otce i matku“ (Gen 2, 24). Takové tvrzení je vzdálené vyvolání pocitu odcizení; vyjadřuje základní vztah podoby s Nejsvětější Trojicí, v níž osoby s Kristovým příchodem odhalují společenství lásky jedna pro druhé. „Jednota dvou“, muže a ženy, je povolána od počátku ne k pouhé existenci jedna vedle druhé či společně, ale jsou také povoláni k vzájemné existenci jednoho pro druhého...

Rovná důstojnost osob se uskutečňuje jako fyzické, psychologické a ontologické doplňování, které dává místo harmonickému vztahu; a které jen hřích a struktury hříchu vepsané do kultury učinili silně konfliktními.Biblická antropologie nabízí přístup ve vztahu, nekonkurenčním a nerivalském, pro řešení problémů, který na veřejné či soukromé úrovni zahrnují rozdílnost pohlaví...

„Když jste byli pokřtěni, oblékli jste Krista ... už není muž nebo žena“, píše svatý Pavel (3, 27-28). Apoštol zde nevyhlašuje úpadek v rozlišování muž – žena, které, jak jinde říká, patří do Božího plánu. To, co chce říci je především toto: V Kristu soupeření, nepřátelství a násilí, které znetvořují vztah muže a ženy, jsou překonatelné a překonané...

Mužství a ženství se ukazují jako podstatně náležející ke stvoření, a proto určené k přetrvání přítomného času, zřetelně v přetvořené podobě. Takovým způsobem charakterizují lásku „která nikdy nepřestává“ (1 Kor 13, 8)...

Rozliční od počátku stvoření a takoví v srdci až do věčnosti, muž a žena, včlenění ve velikonočním tajemství do Krista, si neuvědomují už svoji rozdílnost jako příčinu nesvornosti překonávanou popíráním či odstupňováním, ale jako možnost spolupráce, kterou je třeba rozvíjet s respektováním vzájemných odlišností. Zde se otevírají nové perspektivy pro hlubší pochopení důstojnosti ženy a její role v lidské společnosti i církvi...

Mezi základními hodnotami spojenými s konkrétním životem ženy je jeden nazývaný „schopnost pro druhého“. I přes skutečnost, že některé feministické přístupy hlásají požadavek „pro sebe“ žena zachovává hlubokou intuici, že to nejlepší svého života je právě v jednání směřovaném pro druhého, jeho růst a ochranu. Tato intuice je spojena s její tělesnou schopností dát život. Prožívaná či možná je taková schopnost skutečností, která utváří ženskou osobnost v hloubce. Umožňuje jí brzy získat zralost, cit pro vážnost života a odpovědnost, který zahrnuje. Vyvolává v ní konkrétní smysl a respekt, který odolává pomyslnému, jež často škodí osobám a společnosti. Ona také v zoufalých situacích, jak dokazují dějiny i současnost, uchovává jedinečnou schopnost odolávat při nesnázích, činit možným život v extrémních podmínkách, zachovávat jemný smysl pro budoucnost a konečně vzpomínat v slzách cenu lidského života.

Také ač je mateřství klíčovým prvkem ženské identity, nezakládá to pohled na ženu jen v profilu biologického plození. V tomto smyslu mohou být závažné výstřelky, které vyvyšují biologickou plodnost a jsou často doprovázeny nebezpečným zneuznáním ženy. Přítomnost křesťanského povolání k panenství, odvážná úcta ke starozákonní tradici a požadavky mnoha lidských společností, má v tomto vztahu velkou důležitost. Usvědčuje každý požadavek uzavřít ženu v osudu, jež by byl prostě biologický. Jako panenství získává od tělesného mateřství výzvu, že nemůže být křesťanské povolání než v konkrétním darováním se druhému, tak stejně tělesné mateřství získává od panenství výzvu ke svému základnímu duchovnímu rozměru: nespokojit se s darováním tělesného života, ale skutečně se zrozením jiného. Což znamená, že mateřství může nalézt podobu plného uskutečnění i mimo tělesné plození...

Hledět na Marii a napodobovat ji, však neznamená obracet církev k netečnosti vedené překonaným pojetím ženskosti a odsoudit ji k nebezpečné zranitelnosti ve světě, v němž se počítá jen moc a síla. Ve skutečnosti Ježíšova cesta není ta panování (Fil 2, 6), ani moci, jak ji chápe svět (Jan 18, 36). Od Božího Syna se může učit „pasivita“, která je ve skutečnosti cestou lásky, je královskou mocí přemáhající násilí, a „utrpení“, které zachraňuje svět od hříchu a smrti a přetváří lidstvo...

V Ježíš Kristu byly všechny věci učiněny novými (Zj 21,5). Obnova v milosti však není možná bez obrácení srdce. Pohled na Ježíše a vyznání jeho božství je nalezením cesty lásky přemáhající hřích, kterou on ukazuje svým učedníkům.

Takovým způsobem se vztah muže k ženě proměňuje a trojí žádostivost, o které hovoří první Janův list (1 Jan 2,16) přestává mít navrch. Má přijmout svědectví vydávané životem žen jako zjevení hodnot, bez kterých by se lidstvo uzavřelo v sebedostatečnosti, ve snech o moci a dramatu násilí. Také žena, ze své strany, má přijmout obrácení a rozpoznat jedinečné hodnoty a velkou účinnost lásky pro druhého, kterou ženství přináší. V obou případech se jedná o obrácení lidstva k Bohu, takže muž i žena poznávají Boha jako svou „pomoc“; jako Stvořitele plného laskavosti; jako Vykupitele, který „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“. (Jan 3, 16).

Takové obrácení se nemůže uskutečnit bez pokorné modlitby za přijetí pronikavého pohledu od Boha, který uznává vlastní hřích, a zároveň milosti, která ho uzdravuje. Zvláštním způsobem se má vzývat Panna Maria, žena podle Božího srdce, „požehnaná mezi ženami“ (Lk 1, 42), vyvolená, aby lidem - mužům i ženám – ukázala, jaká je cesta lásky. Jedině tak může v každém muži a v každé ženě, v každém podle vlastní milosti, vystoupit onen „Boží obraz“, který je posvátným otiskem, jímž jsou označeni. (Gen 1, 27). Jedině takto může být znovu nalezena cesta pokoje a podivu, kterou dosvědčuje biblická tradice v Písni písní, v níž těla i srdce jásají stejnou oslavou.

Církev jistě poznává sílu hříchu, který působí v jednotlivcích i společnostech, a který by mohl nechat zaniknout dobro páru. Avšak pro svou víru v Krista ukřižovaného a vzkříšeného, poznává ještě více sílu odpuštění a darování se přes všechna zranění a každou křivdu. Pokoj a podiv, který ukazuje s důvěrou mužům a ženám dneška, je pokojem a podivem zahrady vzkříšení, které osvítili náš svět a celé dějiny zjevením, že „Bůh je láska“. (1 Jn 4, 8.16)


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest