katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

II. POSLEDNÍ PŘÍPRAVY NA POROD

Devátý měsíc dítěti pořádně přidá na váze. Váží nyní 3 až 3,5 kg a vzpřímené měří 50 - 52 cm. Získává ještě jednu důležitou schopnost. Na konci svého prenatálního života reaguje na velmi jasné světlo vržené na dělohu. Už vidí! Funguje tedy i jeho poslední smysl.

Nyní je již dítě dobře připraveno na okamžik porodu. Určí si jej vlastně samo dovršením zrání. Tím, že předá hormony placentě, dá matčinu organismu signál. Někteří odborníci míní, že placenta vyvolává porod sama. U většiny dětí se to děje kolem 266. dne od početí.

POROD POUZE PŘECHODNÝM STADIEM

Porod, konfrontace s vnějším světem, to byl cíl vývoje plodu v ochraně mateřského lůna. Dosavadní vývoj dítěte byl jen přípravou na boj o přežití. To však také záleží na souhře všech schopností, které děťátko dostalo do vínku.

Vztah souhry mezi matkou a dítětem má důležitou úlohu. Všichni vědci a lékaři, kteří se zabývají vývojem dítěte, jsou zajedno, že bez pocitu, že je milováno, nemůže dobře prospívat. Trpí duševní osamělostí a nedokáže se plně rozvinout ani v mateřském lůně, ani později po narození.

Psycholog G. Benedetti cituje jeden případ z literatury: Dva a půl roku stará holčička trpěla neutišitelným hladem a trvalým strachem, že nedostane dost najíst. Při první návštěvě jí dětský psychiatr nabídl zabalený čokoládový bonbon. Dítě dostalo záchvat zlosti, protože nemohlo papírek dosti rychle rozbalit, a bonbonem mu pomazalo psací stůl. Matka udávala, že dítě má doma jídla dost a dost. Nakonec vyšla najevo okolnost podle mínění psychiatra rozhodující. Matka dítě nechtěla, ale pak se s těhotenstvím smířila. V posledních týdnech těhotenství, když ji otec dítěte opustil, cítila k dítěti takový odpor, že zahájila hladovku a hodně ubyla na váze. Po porodu se u ní dostavilo opět mateřské cítění.

G. Benedetti uvádí tuto kazuistiku jako příklad argumentace, která se v prenatální psychologii často objevuje. Hledá se totiž spojitost mezi podobou určitého příznaku v chování dítěte, povětšině patologickém, a podobou určitého chování matky v těhotenství. V našem případě vědomé hladovění matky a nenasytný hlad dítěte dávají jakýsi zrcadlový obraz.

I když tedy celková tendence prenatálních psychologů je psychologicky dobře přijatelná a společensky nejvýš chvályhodná, tj. jde jim o to, aby se co nejvíce zabránilo negativním emocím a prožitkům, je zdůvodňování této tendence zatím problematické a ne vždy zcela věcné. Máme zato, že není třeba utíkat se k odvážným hypotézám a fantastickým představám, abychom mohli zdůvodnit blahodárné působení pozitivní komunikace a interakce mezi matkou a dítětem. Ostatně sami ukazujeme, že tato interakce je připravována dávno před narozením dítěte v postojích jeho budoucích rodičů a že období těhotenství je její významnou konečnou fází. Pak už nastoupí interakce sama - a té se budeme dále věnovat velmi podrobně.

Matka a plod mají každý svůj vlastní mozek, svůj nervový systém a svůj krevní oběh. Neurohormonální spojení je jednou z mála cest, po nichž matka a její nenarozené dítě vedou svůj citový dialog. Tento dialog zpravidla začíná matka, říká psycholog T. Věrny. Její mozek zachytí nějaký vnější podnět a okamžitě jej zpracuje na emoci. Mozková kůra dá zprávu hypotha-lamu, který je ústřednou pro zpracování citu. Citové stavy jako úzkost, deprese či vzrušení začínají v hypothalamu. Odtud pak běží pokyn endokrinnímu systému a autonomnímu nervovému systému. Jestliže se těhotná žena něčeho lekne, zvýší se ihned frekvence srdečních tepů, rozšíří se zorničky, potí se ruce, zvýší se krevní tlak a endokrinní systém spustí neurohormonální produkci. Dochází ke změnám v chemismu matčina těla, a konečně i v chemismu jejího plodu. Jestliže se toto děje často a dlouho, může to nepříznivě ovlivnit biologický vývoj dítěte. Tím se vytváří, jak věří T. Věrny, emoční predispozice pro pozdější úzkosti. Předpokládá se, že hypothalamus v době vývoje plodu je zvláště citlivý a zranitelný těmito nepříznivými nápory. Tento předpoklad podporuje mnoho studií. Zajímavá je finská studie, v níž předmětem zkoumání byly děti, které se narodily jako pohrobci. Stres z manželova úmrtí byl matkou zprostředkován nenarozenému dítěti. Další životní historie těchto dětí vykazovaly významně více poruch v psychiatrickém smyslu, než by se dalo za normálních okolností očekávat.

Velmi silný stres, který postihne plod ve třetím nebo čtvrtém měsíci prenatálního vývoje, může poškodit jeho další nervový vývoj. Až do šestého měsíce, soudí psycholog Věrny, je tento vliv převážně fyzický, neboť mozek plodu není ještě tak vyspělý, aby převáděl informace z matčina těla na emoce. To vyžaduje určitou intelektovou aktivitu na úrovni mozkové kůry, a tu lze prokázat teprve od šestého měsíce. Teprve pak si plod uvědomuje sám sebe skutečně jako „sebe“, je schopen převádět počitky na emoce a začíná být formován čím dál více čistě citovým obsahem matčiných informací či „poselství“.

Z našeho hlediska je možno se opět ptát, zdali Věrny a s ním další prenatální psychologové nepřisuzují plodu vědomí sebe sama až příliš předčasně, zvláště když ze sledování vývoje dětí po narození vyplývá, že pojetí sebe jakožto samostatné, svébytné osobnosti se vytváří postupně, relativně dlouhým procesem během celého prvního roku života. Zdá se, že teprve interakce dítěte s osobami v jeho prostředí otvírá k tomuto vývojovému procesu cestu.

Přesvědčení, že existuje určitý vzájemný vztah sympatie (nejčastěji), či antipatie (v patologických případech) mezi matkou a plodem, a to ještě na jiné, vyšší úrovni, než je úroveň fyziologické komunikace, charakterizuje učení dnešních prenatálních psychologů, aspoň pokud lze soudit podle jejich publikací a příspěvků na mezinárodních kongresech. Jde ovšem o přesvědčení zatím sotva dokazatelné. T. Věrny sám tomu říká „sympatická komunikace“ a soudí, že každá emoce těhotné ženy má svůj sympatický rozměr. I takové city, jež mají svůj jasný biologický základ, jako je strach a úzkost, ovlivňují plod způsobem, který překračuje všechno to, co víme o fyziologii. To samozřejmě dvojnásobně platí o emocích, které nemají tak přímé biologické zakotvení, jako je třeba láska nebo pozitivní přijímání někoho. Nic z toho, co víme o fyziologii, říká Věrny, nemůže vysvětlit, proč tyto city mají vliv na nenarozené dítě. Ale jedna studie za druhou dokládají, že šťastné, spokojené ženy mají daleko spíše bystré a schopné děti. Naproti tomu ambivalentní postoj k plodu jistě nemá bezprostřední fyziologický korelát, a přesto na plod nepříznivě působí. Emoce jsou někdy natolik umlčeny, že si jich žena sama ani není vědoma. Logickým vysvětlením je tedy „sympatická komunikace“. „Emoční radar plodu,“ říká T. Věrny, „je tak citlivý, že zachycuje i nejjemnější záchvěvy mateřských citů.“

MUSÍ BÝT POROD PRO DÍTĚ VŽDY TRAUMATICKÝ?

Tématikou porodu se velmi podrobně zabýval francouzský psycholog Frederick Leboyer. Jeho kniha - Pour une naissance sans violence - přináší nové, velmi cenné podněty pro lékaře a zdravotní personál na porodnicích. Dítě má přicházet na svět v přítmí, při tichém hovoru a soustředěnosti všech přítomných. Matka má být již dlouhou dobu před porodem na celou záležitost připravována tak, aby se neděsila, ale naopak, aby žila v radostném očekávání a naději. Jak Frederick Leboyer popisuje takový porod? Nejdříve vychází hlavička, potom ramínka, kterým pomáháme dostat se ven tak, že vsuneme prst do podpaží a pomáháme mu ven. Nikdy mu nesaháme na hlavičku. A ihned položíme dítě matce na břicho. Teplo matčina těla, jeho plnost a měkkost, jak se zvedá a klesá v rytmu dýchání, to je to pravé místo spočinutí pro narozené dítě. A co je zvláště důležité, nemusí se zatím nic dělat s pupeční šňůrou.

Vstoupit do tohoto světa znamená vstoupit do světa protikladů. Dítě dosud sotva mohlo rozlišovat mezi sebou a světem okolo. Nic nebylo studené, protože chlad má smysl jenom v kontrastu s teplem. Teplota matčina těla a jeho těla byly shodné. Prvním vdechnutím překračuje dítě práh tohoto světa protikladů. Vdechnutí nutně přináší s sebou i vydechnutí. Vzduch, který proniká poprvé do plic, musí pálit jako oheň. Začíná proces okysličování krve v plicích a srdce žene osvěženou krev k žíznivým tkáním celého organismu. Starou, vyčerpanou krev přivádí znovu ke zřídlu obnovy, tj. do plic. Krev, která dosud proudila pupeční šňůrou a byla okysličována plícemi matky, opouští nyní staré zaběhané cesty skrze matčino tělo. Dítě se vydává na cestu autonomie, nezávislosti, svobody. Ale to je jen první krok, protože ve všem ostatním kromě vzduchu je dítě dosud závislé na matce. A teď záleží na tom, zdali se tento přechod bude dít pomalu a ohleduplně, nebo tvrdě a pod nátlakem.

Příroda je přísná matka, míní Leboyer, ale milující. Narození je náhlý skok - a všechno je zařízeno tak, aby skok i přistání byly pokud možno snadné. Vždycky se za největší nebezpečí porodu pokládal nedostatek kyslíku, na který je nervový systém tak malého dítěte mimořádné citlivý. Nemá-li mozek dost kyslíku, odumírají jeho buňky a nejsou už nikdy nahraditelné. Příroda to ví, a proto v přechodném nebezpečném období zásobuje dítě nejen z jednoho, ale hned ze dvou zdrojů - z pupeční šňůry a z plic. Starý zdroj, pupeční šňůra, plní svou funkci, dokud ji nepřevzaly plně plíce. Proto pupeční šňůra tepe ještě čtyři, pět nebo i více minut potom, co dítě začalo samo dýchat. Je proto dobře, aby se pupeční šňůra odstřihovala, až když přestala tepat a dokončila svou funkci. Není třeba upadat do paniky, není třeba dítě hned plácat, atd. Když tedy dítě přichází na svět, musí křičet? Ano, odpovídá Leboyer, je to fyziologická nutnost při prvním vdechu. Ale nemusí naříkat! Narození má být jako klidné probuzení ze šťastného snu. Pak dítě rychle zapomene na svět, který právě opustilo.

Dítě pokládáme na matku samozřejmě bříškem dolů. Nikdy ne na záda. To by zbytečně napínalo páteř, která dosud byla stále ohnutá. Děti se v tomto ohledu po narození chovají velmi rozdílně. Některé se hned samy mocně napřímí, jiné jsou nejprve stočeny do klubíčka, a teprve postupně se „rozvíjejí“. Je zajímavé pozorovat dítě v těchto prvních chvílích, když už plně dýchá. Obvykle se nejprve začne uvolňovat jedna paže, která zatím byla schována pod hrudníčkem, pak druhá paže a obě se dotýkají matčina těla. Pak přijdou na řadu nožky. Začnou se třást a kopat a dítě jako by bylo zmateno tím, že nenaráží na odpor, na jaký bylo dosud zvyklé. Jemným dotýkáním mateřské ruky se opět uklidní, a pak už pracuje celé jeho tělíčko a dostává se do pohybu. V té době je dobře položit je pomalu na bok, protože tato poloha nejlépe vyhovuje jeho páteři. Pak teprve je můžeme položit na zádíčka, a pak je konečně zvedneme i do vzpřímené polohy.

Dotyky lidských rukou jsou pro narozené dítě tím prvním, s čím se v neznámém světě setkává. Jak to udělat, aby se neděsilo a neupadlo do paniky? Pamatujme, že všechno, co je pro ně srozumitelné a známé, je uklidňuje. Musíme tedy i svými dotyky mluvit k němu řečí, které se naučilo rozumět za pobytu v děloze - v děloze, která je láskyplně objímala. To, co nastává nyní, je jakási pomalá, jemná masáž. Jedna ruka se dotýká krku a pokračuje na zádíčka, hned za ní nastupuje druhá ruka a jedna za druhou se pohybují v pomalém, osobitém rytmu. Kladou se na dítě, objímají je, hladí je. Mnohé matky nevědí, jak hladit své dítě, nebo lépe řečeno, bojí se ho dotknout. Ale tím, že se ho dotýká, říká Leboyer, matka konečně objevuje sebe. Zažívá splynutí toho, co bylo uvnitř a co je nyní vně, ale nikoliv mimo ni.

A nyní je dítě od matky znovu odloučeno. Udělejme to co nejšetrněji, doporučuje Leboyer. Nepokládejme je na studené kovové váhy, ani na plenky nebo osušky, které musí dítě cítit jako hrubé ve srovnání s mateřským teplem a měkkostí. Ponoříme je do vody, jejíž teplota odpovídá přibližně teplotě těla. Děláme to opět velice pomalu a něžně. První odloučení od matky nesmí být naplněno úzkostí, ale radostí. Ruce, které kladou dítě do vaničky, brzy cítí, jak se jeho tělíčko uvolňuje, jak ožívá. A tu dochází většinou k nezapomenutelnému zážitku. Oči dítěte se doširoka otvírají, jako by se dítě ptalo: Kde to jsem? Co se to se mnou stalo? Mnoho lidí, kteří byli poprvé svědky tohoto ošetřovacího postupu, se neubránilo překvapenému sdělení: „Vždyť to dítě se dívá! Ono vidí!“ A co následuje, není o nic méně překvapivé. Ručičky dítěte se pohybují, pěstičky se otvírají a zavírají, nožičky vstupují do hry - skutečně, všechno vypadá, jako by si dítě hrálo. A to je sotva deset minut na světě. Obličej se oživuje, ústa se otvírají a zavírají a stane se, že se ruka dostane až k obličeji, a tu ji ústa zachytí a dítě saje svůj paleček.

Jak dlouho necháme dítě v té blahodárné teplé lázni? Tak dlouho, jak nám to dítě napoví. Dokud necítíme, že celé jeho tělíčko je uvolněné, že ztratilo všechnu ztuhlost, že neklade pražádný odpor. Je-li tomu tak, je čas, aby vstoupilo do dalšího porodního stadia.

Když opouští vodní lázeň, setkává se s novou, dosud neznámou silou tohoto světa - s přitažlivostí zemskou. Jeho tělo má váhu. Má-li bez otřesů přijmout tuto novou skutečnost, musíme je na to připravit. Zvedáme je proto z vody tak pomalu, jak jsme je tam předtím ponořovali. Když dítě objeví svou váhu, začne někdy křičet. Ponoříme je tedy do vody znovu -a váha opět zmizí. Znovu je zvedneme. A teď už to pro dítě není novinka, ale hra, ze které může mít potěšení. Pak je položíme na zahřátou plenu a osušíme je. Pak je zabalíme, ale hlavu a ruce necháme volné. Položíme je na bok, abychom nezatěžovali jeho páteř. A tím je připraveno další stadium porodního děje, které by mohlo být pro dítě opět děsivé, kdyby pečovatelé nedokázali jeho potřebám dokonale porozumět.

Až dosud bylo dítě ve světě, který byl v neustálém pohybu. Dítě prožívalo s matkou každé její hnutí, a i když matka klidně ležela a spala, byl tu stále rytmus jejího dýchání a pohyb bránice. Nyní však nastala radikální změna - svět se mu zastavil a zůstává v klidu. Zamrzí do ledu nehybnosti, říká básnicky Leboyer. Jestliže tedy někdo dítě pochová, pohoupá, dopřeje mu tím „vzpomínku“ na dřívější svět a uklidní je - jestliže je pouze zvedne, položí zpět a nechá o samotě, připravuje mu děsivý zážitek samoty a opuštěnosti. Děti, které přicházejí na svět, mají být provázeny jemným a trpělivým zacházením.

Když klesá teplota v prostředí, novorozenec se více „schoulí“ a zmenšuje tak plochu těla i ztrátu tepla. Když teplota klesne dále, vyvolá to aktivitu dítěte, neklid a nakonec křik. To zvyšuje teplotu těla a pravděpodobně přivolá pomoc ze strany dospělých pečovatelů. Když teplota v prostředí stoupá, aktivita novorozence klesá a jeho držení těla je uvolněnější. Tím se zvětšuje povrch těla a zvyšuje výdej tepla. Chování tedy spolu s cirkulačními a metabolickými reakcemi na tepelné změny prostředí dává novorozenci schopnost udržovat tepelnou rovnováhu.

Doc. Dr. Rudolf Smahel


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest