V příštích dnech se tedy budete na našich stránkách setkávat s články o akupunktuře a homeopatii očima seriózní lékařské vědy.
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Anatomický ústav LF UK v Plzni
Akupunkturu jsme zvolili jako první v seriálu přednášek o léčitelských metodách, protože je dobrým příkladem, na kterém lze demonstrovat rozdíly mezi vědeckou a alternativní medicínou a ukázat, jak citlivá je hranice mezi oběma těmito sférami.
Nejprve musím zdůraznit, že klasická, celotělová akupunktura je metodou užitečnou, která během tisíciletí prokázala své oprávnění a právem je zařazována mezi účinné, pomocné lékařské metody. Jiné je to s jejími variacemi. Proti nim a proti teoretickým principům akupunktury budou namířeny mé výhrady.
Akupunktura vznikla před dvěma, třemi, podle některých autorů snad před deseti tisíci lety v Číně. Je to metoda empirická, vyvolávající drážděním nebo pícháním do kůže obrannou reakci, která může přispět k vyléčení nemocného. K nám se dostala teprve před 30 lety a byla brzy akceptována. Dnes se používá široce, její základnou je Česká akupunkturistická společnost, která vydává svůj časopis.
Základní principy akupunktury
I když akupunktura byla původně lidovou, zcela empirickou metodou, zhruba už před tisícem, možná více lety, se na ni začaly aplikovat mystické kosmologické představy čínských taoistických, později konfucianistických filosofů. Tato filosofie spočívá na několika základních principech.
Podle prvního z nich řídí všechno v našem světě jedna základní síla, nazývaná čchi, nebo také qi, event. qui. Je to analogie éteru, fluidu, manny či indické prány. Čchi má několik různých forem – obecné čchi, výživné čchi, čchi jako duch, čchi jako krev a další. Existuje v celém vesmíru, prostupuje naše tělo, kterým proudí, a z těla opět vystupuje ven. Čchi vyrovnává dva protichůdné elementy, jang a jin, které představují pozitivum/negativum, mužský/ženský prvek, ano/ne a jakékoli jiné dvě polární kategorie. Na jangové a jinové lze členit i potraviny, jak to dělá makrobiotika, nebo orgány lidského těla a akupunkturní dráhy. Čínská monáda ukazuje, že za normální situace jsou oba principy v rovnováze a že jangový princip v sobě obsahuje vždy kousek jinu, jin kousek jangu. Někdy může převažovat jang, jindy jin, ale nikdy nemůže existovat jeden princip samostatně. Vše je neustále v pohybu, stále se vše mění, všechno proudí.
Orgány se dělí na jangové a jinové, ale ani zdaleka to tak jednoduché není. Existuje něco jako větší jin, absolutní jin apod., jednotlivé orgány mají k těmto vrcholům nestejně blízko a často nejsou definovány jednoznačně jako jangové a jinové. I lidské tělo se takto dělí: pravá půlka je jangová, levá jinová. Např. v paži je přední plocha (anterior) mediálně jinová, laterálně jangová. Můžeme zde najít šest segmentů různého charakteru (větší jin, absolutní jin, menší jin, jang „slunečního světla“, menší jang a větší jang), v nichž probíhá podélně několik akupunkturních drah, jangových nebo jinových.
Dalším důležitým principem je princip pěti prvků, resp. elementů. Jsou to země, kov, voda, dřevo a oheň. Těchto pět základních elementů opět lze aplikovat na vše. Můžeme jimi popsat i vlastní city a emoce a jednotlivým elementům můžeme přisoudit tělesné orgány. K ohni např. patří srdce a tenké střevo. Jednotlivé prvky se navzájem ovlivňují pozitivně (země a kov, kov a voda atd.) nebo negativně (země a voda, voda a oheň atd.). jejich vzájemné vztahy jsou však nesmírně složité a řídí se celou řadou dalších zákonů, např. zákonem sedmi emocí, šesti elementárních principů, osmi základních prvků aj. Je to celá série různých mystických principů, z nichž další ukazuje, že se energie čchi v jednotlivých orgánech mění a dosahuje vrcholu v různých denních dobách. Uplatňují se i astrologické principy, které se však v běžných učebnicích akupunktury nepopisují. Je samozřejmé, že žádný z uvedených principů nemá reálný podklad a že to jsou jen mystické představy, proti kterým bychom nemuseli mít námitky, kdyby sloužily jen k výkladu působení akupunktury. Ve skutečnosti však představují návod pro léčbu, složitý a pro lékaře západního světa, který nerozumí symbolice čínských termínů a názvů, nesrozumitelný. Podle těchto, a také mnoha dalších principů, jako je například dvojice matka–syn, poledne–půlnoc apod., se léčba údajně vybírá.
Výše uvedený popis odpovídá tzv. tradiční čínské akupunktuře, která se praktikuje u nás. Název je to však zavádějící, protože neodpovídá čínským tradicím. Akupunktura v Číně existovala v nekonečném množství lokálních forem v různých čínských provinciích, v nichž každý terapeut zdůrazňoval jiné principy. Z Číny kromě toho divergovala akupunktura do Japonska, Koreje, Tchaj-wanu, do Vietnamu a ve všech těchto zemích nabývala zvláštních forem. Jednotná doktrína byla uměle vytvořena v padesátých letech, v době kritického nedostatku léků v Číně, kdy bylo třeba najít nějakou novou lacinou medicínu. Tou se stala akupunktura, která byla do té doby od dvacátých let v Číně zakázána. O její masivní vzestup se zasadil sám Mao Ce-tung. Tehdy byl uměle vytvořen systém představující ve skutečnosti jen vybrané, marxistické filosofii vyhovující torzo, které bylo nazváno Tradiční čínskou akupunkturou (TCA). V samotné Číně se jí říká Nová akupunktura.
Další málo známá skutečnost je, že akupunktura byla původně jen pomocnou metodou, kterou vykonávali jacísi lazebníci a pomocníci. Čínská medicína byla daleko bohatší a měla osm ramen. Základním byl herbalismus, léčení čínskými květinami, dále sem patřila relaxace, meditace, lázeňství, aktivní pohyb, ale i rozmluva s pacientem, prostě celé široké, komplexní spektrum medicíny. Z tohoto celku byla uměle vytržena jenom akupunktura. V důsledku toho se u nás akupunktura považovala za synonymum čínské medicíny.
V zahraničí, zejména ve Spojených státech, se pěstuje daleko více forem akupunktury, zejména ta, která je založena na pěti elementech, nikoli na zdůrazňování jinu a jangu. Vybudovali ji jak ucelený systém Japonci. Ti ji přenesli do Británie a Angličan Worsley ji přepracoval do dnešní podoby. Rozdíly mezi různými školami jsou velké a časté jsou také konflikty mezi nimi.
Diagnostika
Diagnóza se v Číně určovala složitým a pro nás cizím způsobem. Celkové fyzikální vyšetřování se nedělalo. Číňané ani neznali, jak vypadají vnitřní orgány, protože se mrtvá těla nepitvala. Vyšetřoval se proto především jen jazyk, dále dech pacienta a na břiše se dělala tzv. Hara-diagnostika (na základě projekce „pěti elementů“ a jednotlivých orgánů na povrch břicha), přičemž např. plíce se hledaly pod pupkem. Zvlášť důležitá byla pulzová diagnostika. Pulz se vyšetřoval třemi prsty na dvou různých místech a ve třech různých hloubkách, takže se celkem rozlišovalo 28 různých pulzů, které měly umožnit diagnózu chorob jednotlivých drah a orgánů. Objektivně se však nikdy nezdařilo různé pulzové kvality prokázat. Na základě vyšetření pulzu, tepu, částečně i anamnézy a pomocí složitých mystických pravidel se vybíral vhodný lék, především soubor bylin. Současně byly určeny body vhodné pro akupunkturu.
Akupunktura, mikrosystémy – II. část
Akupunktura, mikrosystémy – III. část
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Tisk článku
Texty, články, promluvy
