katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Jako každoročně i letos se v Brně sešlo několik desítek mladých lidí z brněnské diecéze na diecézním fóru mládeže. Letošním mottem bylo Rodina – důvod k naději.
Přinášíme vám promluvu Mons. Jiřího Mikuláška z páteční mše na tomto setkání.


Promluva Mons. Jiřího Mikuláška, brněnského generálního vikáře, na fóru mládeže brněnské diecéze v pátek 21. ledna 2005


     Dnes se budeme zabývat rodinou. Když se řekne rodina, mnozí lidé dnes říkají, že už se přežila, že už není moderní, že vlastně už brzy skončí, když vidíme, jak se rozpadá. Ale nikdo neřekne, co nového přijde, co zatím dělat, než se něco nového najde. A přitom rodina je něčím nesmírně důležitým. Svatý otec při jubileu rodin v roce 2000 řekl, že rodina je velký Boží dar, na kterém spočívá Boží požehnání, dar, který v sobě nese stvořitelskou regenerační sílu. Toto prapožehnání je spojeno s povoláním člověka ke vztahu, neboť není dobře člověku samotnému, toto povolání vyžaduje niternost, nesobeckost, oddanost, obětavost a má růst až k úplnému sebedarování. Dále cituje II. vatikánský koncil, který říká, že člověk nemůže sám sebe plně nalézt, leč v opravdovém darování sebe sama. To je tedy to, co říká Svatý otec o rodině, v co církev věří, co církev hájí, na čem stojí.

     Jestliže jsou dnes různé myšlenky, názory na rodinu, nezajímají nás nějaké takové okamžité nápady, to, co se dneska nosí,co je dneska moderní a co říkají různí vědečtí pantátové, že prostě to tak musí být. Třeba před časem říkali, že se vlastně děti nesmějí do ničeho nutit, že se jim musí nechat naprostá svoboda, neomezovat je, a najednou se teď začíná ozývat úplný opak – a všechno je to vědecké.

     My se opíráme o něco jiného. My se opíráme při pohledu na rodinu o to, jak je důležitá rodina pro Boha. Jak je důležitá rodina pro Ježíše. Když Bůh dovršil stvoření, dokončil je založením rodiny a požehnáním rodině. Vlastně řekl, že stvořil člověka – muže a ženu jako Boží obraz, jako společenství, jako vztah, a dal jim požehnání. O tomto požehnání mluví Svatý otec. A toto požehnání se nese lidskými dějinami a nabízí se každému odvážnému mladému člověku, který tohoto požehnání chce využít, který chce využít oné regenerační síly, která může obnovit lidskou společnost, a bude dělat něco pěkného.

     Jeden kněz říkával, že rodina je něco tak prostého a jednoduchého jako Boží dar, třeba jako chléb, jako voda. Rodina je vlastně muž, žena, děti a pár věcí doma. A vždycky se z toho dá udělat něco pěkného, vždycky je to jiné, lidé jsou jiní, ale vždycky to má stejný záměr. A je třeba tomuto Božímu plánu uvěřit.

     Když se zeptáme Ježíše, jestli je rodina důležitá, říká: podívejte se na mě, já když jsem se chtěl stát člověkem, nepřišel jsem jako dospělý, nesestoupil jsem z nebes jako vítěz, jako dobyvatel, ale jako malé dítě, které bylo chtěné, přijaté, očekávané a potom chráněné, a obklopil jsem se rodinou. Odřekl jsem si bohatství, odřekl jsem si moc a slávu, ale neodřekl jsem si rodinu. I když to byla rodina založená vlastně na přirozených vztazích – a každá křesťanská rodina je vlastně založena na vztazích nadpřirozených, protože má vztah k věčnosti, k tomu definitivnímu poslání člověka a lidského života.

     Takto pak smýšlí každý nový člověk, který přichází na svět skrze rodinu. Je vlastně někým, kdo je povolán k věčnému životu. Rodiče jsou těmi, kteří jsou spolupracovníky Boha stvořitele na tom, aby nový člověk mohl toto povolání dostat, bez tohoto zaměření nepochopíme Boží úmysly a Boží záměr. Je třeba, abychom tomu uvěřili a také s tím počítali a vzali to tak vážně, že není cesta zpět.

      Když se člověk rozhoduje, musí se rozhodnout tak, aby vyloučil všechno ostatní. Když Hanibal přistál na Sicílii, nechal vystoupit vojáky z lodí a lodě nechal zapálit. Oni viděli, jak se lodě potápějí, a věděli, že cesta nazpět neexistuje – jenom dopředu, a tam je vítězství, tam je cíl. Jestliže se člověk pro něco rozhodne, musí za tím také jít a nesmí už myslet na to, co bylo předtím, co mohl udělat předtím, musí to všechno udělat se vší odpovědností a s tím vědomím, že toto je definitivní rozhodnutí jeho života, a na tom se pak dá stavět. To znamená založit rodinu, jak se často říká.

     Založíme rodinu, oni založí rodinu – to znamená něco, co má základ, co má trvání, co není jen na chvilku, co není jen chvilková nálada. Dnes si mnozí lidé hrají na tatínka a na maminku, hrají si na ženicha a na nevěstu a za chvilku je to přestane bavit, a tak obléká nějaká žena bílé šaty nevěsty podruhé, potřetí… a pořád si jenom hraje. Nemyslí se na to, že je za tím odpovědnost, že je za tím něco důležitého, že jsou za tím lidské osudy. Nemyslí se na děti, pro které především rodiče mají žít, aby předali život. Tady vyvstávají ta slova, která cituje Svatý otec o tom, plně se někomu darovat. To znamená, že už nemám nic, co bych dal, už jsem se daroval.

     Když jsem byl mladý kněz, první roky po vysvěcení se mě hodně ptali třeba na svatbách, kdy prý nám papež povolí se ženit. Já jsem říkal, že papež by mohl udělat takovou výjimku, pokud to uzná za vhodné, ale mě to nezajímá. Ptali se mě, jak to že ne. Já jsem odpovídal, že jsem Pánu Bohu slíbil, že se nikdy neožením, já jsem dal slib, já už jsem se odevzdal, už patřím Pánu Bohu – to přece nemohu vzít zpátky. A tak je potřeba, aby se bralo i založení rodiny. A z toho pak vyrůstá něco, co se jinak nemůže rozvinout, co nemůže jinak vyrůst.

     Dnes je památka svaté Anežky Římské. Anežka zemřela ve dvanácti letech mučednickou smrtí, protože si zvolila Krista za svého ženicha. Jednou se do ní zakoukal nějaký mladý člověk, chtěl ji za ženu a pomstil se jí poté, když mu řekla, že si už zvolila za ženicha Krista a pro ten cíl je ochotna všechno obětovat, všechno ztratit – taková byla opravdovost toho dvanáctiletého děvčete. To je prostě něco velkého a tady tuto rozhodnost, tuto opravdovost je potřeba mít, jestliže chceme přijít svému povolání na chuť. Je to POVOLÁNÍ, to znamená nic, co bychom si sami vymysleli.

     V dnešním evangeliu neslyšíme Pána Ježíše učit, ale jednat a ukázat něco ze svého nitra, když mu vyčítá jeho matka, co to provedl, že zůstal v chrámě, a on říká: „‚Copak jste nevěděli, že musím zůstat v tom, co je mého Otce?‘ A já jsem v té chvíli cítil, že tam musím zůstat, že to musím tam těm lidem vysvětlit, že tam hájím Otcovy zájmy.“ A oni to respektovali. A to je vlastně základní postoj ve vztazích v rodině, je to hledání Boží vůle.

     Ještě bych se přece jen rád vrátil k tomu, jak si cenit rodiny. Svého času jsem byl na jednom koncertě, který byl ve prospěch pěstounských rodin. Vystupoval tam Jiří Pavlica a zpívali písničku o tom, jak maminka čeká dítě a jak v jednom těle bijí dvě srdce. Já jsem pak šel za ním a poděkoval jsem mu, říkal jsem: „Víte, o těchto věcech je potřeba zpívat. Lidé si jich dnes neváží, nedoceňují je, nedovedou je prožít. Je potřeba jim o nich zpívat, aby se pro ně lidé znovu nadchli.“ A on se usmál a říkal: „Víte, my jsme dlouho nemohli mít děti a jeden doktor nám pomohl, abychom je mohli mít, a to naše dítě bylo velmi očekávané a dlouho jsme po něm toužili a všechno moje koncertování a všechny ostatní moje věci pro mě neznamenají nic proti mé rodině. To je pro mě to nejcennější.“

     Dobře prožívaný vztah dokáže člověka otevřít i pro druhé, rozvíjí ho a on je potom schopen ty druhé vnímat, když má určité rodinné zázemí. Tolik tedy k tomu, jak si vážit rodiny.

     Někdo si myslí – tak dobře, když jsou děti větší, už rodiče nepotřebují. Lidské mládě má jednu zvláštnost. Já to řeknu tak, jak jsem si to kdysi uvědomil. Měl jsem pejska, byla to fenka, měla štěňátka a když jsem jí jednoho dne donesl něco k nakrmení a když ta štěňátka přiběhla k miskám s krmením, ona se po nich ohnala a zahnala je pryč. Tak jsem si uvědomil, že u ostatních tvorů neexistuje nic takového jako tatínek, maminka, babička, dědeček, sestřenice, bratranci, tety, strýcové. To je lidská rodina, to je určitá společnost, to jsou vztahy, které mají být trvalé. Jestliže před oltářem stojí dva mladí lidé a jestliže si slíbí lásku, úctu a věrnost na celý život, nese v sobě věrnost těch dvou všechno to krásné, co se může rozvinout. Jestliže se oni rozejdou, všechno se to rozpadne, neuskuteční se, je to jakási zřícenina. Založit rodinu vlastně znamená ujmout se díla, které neopustím, už nemyslím na sebe, ale na ty, za které jsem odpovědný. Právě z toho pocitu zodpovědnosti nakonec roste bezpečí dětí a roste ono vzájemné bezpečí, kdy si manželé mohou jeden druhému věřit, a to je něco nesmírně cenného.

     Jednou jsem měl přípravu na křest a jeden pán, který už žil v druhém manželství, řekl: „Žena mě opustila a já jsem podruhé stavěl družstevní byt.“ Ta dřina na něm už byla také poznat. „Kdybych to měl zažít ještě potřetí,“ říkal, „tak nevím.“ Představte si, že se i to druhé manželství rozpadlo. Ten člověk zase zůstal sám. Na tom pozadí vlastně vidíne, jak je nesmírně důležité, aby byl přijat Boží plán, aby se myslelo právě na všechny důsledky. K tomu je potřeba zodpovědnosti a vytrvalosti, věrnosti; a z toho pak roste něco pěkného. Něco, co je netušené a co se právě může v rodině zažít.

     Kdosi říkal, že když někdo nevyrůstá v rodině, není to schopen předat dál, a jsou lidé, kterým to nebylo dopřáno, kteří byli třeba přijati jako adoptivní děti, kteří třeba i před přijetím leccos zažili, třeba něco těžkého. A jsou lidé, kteří poznali víru a vlastně sami pocházejí z rodiny, která se rozpadla, možná, že i mezi vámi někdo takový je. Já bych chtěl dodat odvahu tam, kde chybí, i když má člověk dobrou vůli jí za Kristem.

     Rodina je součástí společnosti. Jestliže to ti dva mladí lidé udrží pohromadě, vydrží pohromadě ten strom života, který se postupně rozrůstá. Jsou tu rodiče, děti, vnoučata, strýcové, tety, bratranci, sestřenice, to všechno drží pohromadě. Je to kus lidské společnosti, který má velký význam pro celou společnost, je to velká služba celé společnosti, jinak jsou lidé tak atomizováni a každý sám pro sebe a každý zůstává sám. Je to poznat na lidech v domovech důchodců, za kterými si někdo přijde tak akorát pro peníze, a oni pak jenom čekají, až život skončí. Přitom to ve skutečnosti má být úplně jinak, mají být obklopeni vnoučaty. Toto je prostě veliká šance – a není jim dána.

     Jak ale člověk pozná, co je správné, a jak se na to připravit? Hovoří o tom dnešní evangelium. Hovoří o poslušnosti k Boží vůli, k vůli Otce. Poslušnost je vlastně i v prvním čtení. Poslušnost zejména v telecích letech je něco velmi obtížného, ale je to velmi obtížné pro obě strany, protože je to doba osamostatňování, kdy se člověk musí naučit rozhodovat. Musí se ale také naučit brát zodpovědnost za svoje jednání, za to, pro co se rozhodne. Ono je daleko lepší poslouchat než poroučet. Kdo se ale nenaučí poslouchat, nenaučí se dobře poroučet. Nebude se schopen vžít do toho druhého, který má poslechnout. Malé dítě, když neposlechne, dostane na zadek, ale později je tomu již trochu jinak. Může to být poslušnost z určité nutnosti, ale také poslušnost z lásky.

     Uvědomím-li si, když jsem byl malý, jak ke mě rodiče vstávali v noci, když jsem byl nemocný, když toto všechno, co jsem dostal, spočítám, musím si říci: „Teď jsem na řadě já.“ Teď musím začít něco vracet, abych nebyl ten, kdo jen bere. Kdyby poslechnout bylo něco špatného, kdyby to byl hřích, pak ovšem poslechnout nemohu. Hledám-li však to, co chce Bůh, a zjistím, že mi v tom nebrání, pak se nedá nic dělat, musím udělat, co si přejí rodiče.

     Maxmilián Kolbe, který dovedl darovat svůj život z lásky k bližnímu, člověk zasvěcený Bohu, si tak vysoce cenil rodiny, že se obětoval za otce rodiny. Když odsouzený k smrti vykřikl „Já mám doma ženu a děti!“, on neváhal – vůbec ani toho Františka neznal – a nabídl se dát svůj život, protože byl schopen se darovat, byl k tomu připraven.

     Kde je tato ochota, je i příprava do života, aby se člověk naučil hledat to, co si Bůh přeje, a to také znamená i hledání životního povolání, zdali je to ta nebo ona cesta. A není automatické, že ten, kdo necítí povolání ke kněžství, k zasvěcenému životu, automaticky je určen k tomu, aby založil rodinu. Je potřeba se ptát a své povolání hledat. Když jsem sem šel, říkal jsem si, že musím být opatrný, abych rodinu nevychválil natolik, že by se všichni bohoslovci nesbalili. Je podstatné, aby člověk našel svůj kabát. Našel to, co pro něho Pán Bůh připravil. Pán Bůh má náš život skutečně promyšlený a připravený. Hledejme, nebojme se toho, i když to bude náročné. Pán Bůh nechce, abychom jen tak nějak pohodlně pročekali svůj život čekáním na něco příjemného, co někdy přijde. Život v rodině znamená oběti, žít v rodině neznamená čekat, až mi někdo něco donese nebo dá. Tam se člověk učí takovému tomu sebedarování malých věcí a ty pak jdou udělat i ve velkém.

     O dnešní světici sv. Anežce říká sv. Ambrož, že ve věku, kdy ostatní děvčata křičí, když je někdo píchne špendlíkem, ona vydržela snést, když jí usekli hlavu. Když se člověk chce připravit na život, musí se, jak říká sv. Terezie, nejprve naučit snést dotyk špendlíkem, aby pak dokázal snést to, co je náročnější.

     Věk, který prožíváte, je důležitý, ale je potřeba ve vztahu poslušnosti hledat, co si přeje Bůh, a potom kvůli Bohu poslouchat člověka. Poslechnout kvůli Bohu, protože Bůh si to přeje, protože Bůh tu přede mě postavil někoho, kdo mi řekne o Boží vůli, co Bůh chce. Jde o to, nalézt klíč ke svému životu. Že to lehké není, je vidět z toho, když člověk projeví vůči rodičům úctu, když poslechne, když se snaží budovat vztah a mít rád. Jako ve čtvrtém přikázání – abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi. Pán Bůh ví, že je to těžké, ale když to dokážeš, bude ti dobře na zemi.

     Chci popřát každému z vás, aby našel to, k čemu ho Pán Bůh poslal, a aby v tom vytrval, aby to nebylo jen nadšení na začátku, ale aby měl své povolání na celý život a aby s tím na sebe bral onen závazek, který je s tím spojen.



 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest