katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice


Dnes je tomu právě čtyřicet let, co byla v brněnském Státním divadle uvedena premiéra Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista – původně lidové pašijové hry, kterou pod původním názvem na jeviště uvedl Jan Kopecký.
Tato překrásná dramatizace evangelia se v té době stala jednou z nejdůležitějších událostí kulturního života; starší z našich čtenářů či generace našich rodičů i prarodičů si jistě vzpomene. Při mnoha reprízách v domovském divadle i na cestách praskala hlediště ve švech a mnozí diváci se při sledování spontánně začínali modlit; když v úvodu pozdravil Opovědník slovy „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“, odpovídalo publikum takřka jednohlasně. Není také divu, že
Komediebyla po čase zakázána.
1. dubna roku 2000 uvedlo tuto hru brněnské divadlo Husa na provázku, ovšem již se nesetkala s takovým ohlasem; divácká veřejnost vzala tuto čistou a neředěnou evangelní zvěst jen jako kuriozitu. I tentokrát byla
Komedie po čase stažena z repertoáru, ovšem již nikoli kvůli zásahům orgánů jmenovaných či spřátelených. Také rozhořčených i nadšených dopisů příliš mnoho nepřišlo.
V reakci na rozbouřené mínění veřejné i soukromé napsal tehdy básník Jan Skácel zamyšlení o této hře, o biblické zvěsti a o Bohu vůbec. Jsme velice vděčni paní Boženě Skácelové, která nám dala svolení text zamyšlení zveřejnit.
Věříme, že i dnešní době má co říci – časy (a hlavně lidé) se ani tolik nezměnily; ještě v dnešních dobách se ředitelka nejmenované jihomoravské školy rozhořčila „spravedlivým hněvem“, jak si může členka provázkovského ansámblu a její bývalá žákyně dovolit nabízet škole
takové představení
Ale posuďte sami.

CO MÁM S PÁNEM BOHEM


Mám toho s Pánem Bohem mnoho a on se mnou taky. Abych si všechno, co s Pánem Bohem mám, nepopletl, rozdělil jsem si to pro jistotu do několika kapitol.

1.
     Na znorovského Pána Boha se nepamatuji. Byl pravděpodobně jako čekanka. Čekanka u cest modře čekající. Poštorenský Pán Bůh měl podivuhodný dům z různobarevných cihel. Postavil mu jej kníže Liechtenstein, který měl v Poštorné pod lesem prosperující cihelnu. Kostel v Poštorné sloužil Pánu Bohu za příbytek a knížeti za vzorník keramických výrobků. Pokaždé, kdykoliv přišli do cihelny zákazníci, zavedl je disponent do kostela a oni si vybrali. Od obkládaček až po krytinu.
     Bylo to praktické a zbožné.
     Znal jsem dokonale dům poštorenského Pána Boha. Na jaře jsem chodíval do kostelní zahrady na bílý bez a jednou jsme mu s klempířem Dominikem Fracarou opravovali střechu. Chodil jsem do obecné a našim jsem o tom pro jistotu neřekl. Dozvěděli se to, až faráře odvezli do nemocnice.
     Sotva je kde na světě tak krásně jako na střeše domu Božího. Snad jenom na samém vršku kaštanu. Proseděl jsem celé dny ve vikýři, podával Dominikovi pájku, rozdmýchával benzinovou letlampu a díval se na dna dvorků, kde ležely na hromadách veliké žluté dýně. Shora byly mrňavé jako mravenčí vajíčka.
     Moje štěstí trvalo týden. V úterý odpoledne uviděl mne na střeše kostela farář. Vyběhl z fary s otevřeným breviářem v ruce a volal hlasem, který přeskakoval úzkostí: „Sakra, kluku, vždyť spadneš a zlámeš si vaz.“
     Lekl jsem se a spadl doopravdy. Avšak poštorenský Pán Bůh byl mocný a spravedlivý. Podržel nade mnou ochrannou ruku. Dopadl jsem měkce do kupy sena, kterou den předtím shrabal v kostelní zahradě pan Růžička. Faráře za to, že sakroval, potrestal Pán Bůh na místě. Přišlápl si sutanu, klopýtl a zlomil si nohu.

2.
     Mám s Pánem Bohem také to, že jsem kdysi napsal předmluvu ke hře, v níž vystupoval. Předmluvu k podkrkonošským pašijím Jana Kopeckého jsem skládal s velkými rozpaky. Nejsem teolog a do literárního kritika mám daleko. Dál než na měsíc. Musím se rovněž přiznat, že nepatřím k horlivým návštěvníkům divadla. Bál jsem se proto sestrojit esej, jak mne vybízelo v dobré vůli nakladatelství. Půvabný text, připravený z podkrkonošských her českého lidu Janem Kopeckým, by si takového zatěžkání nezasloužil.
     Jaký byl potom důvod a co mě opravňovalo?
     Docela jistě moje maminka, která přibližně před čtyřiceti lety potkala Pána a Spasitele našeho, jak se praví v záhlaví hry, na chodech staré školy v Poštorné, kde jsme tenkrát bydleli.
     Pamatuji se na tu událost docela přesně. Bylo těsně před vánočními svátky a mrzlo. Nebyl jsem toho roku zrovna moc hodný. Trápilo mne černé svědomí a tušil jsem až příliš, že pod stromečkem bude prázdno. Ale naše maminka měla dobrou a soustrastnou duši a oznámila mi, že potkala večer na schodech Ježíška a ten mně vzkazuje, že není všechno ztraceno.
     Maminka se v dobré vůli vyjádřila nepřesně. Nemohl to být Ježíšek. Ten neumí chodit a spočívá v jesličkách na slámě. Bylo na bílém dni, že potkala samotného Krista Pána. Večer jsem si v posteli před spaním živě se zavřenýma očima představoval ten výjev. Maminka se jistě držela jednou rukou zábradlí, aby ji neporazila zář. A Kristus Pán vypadal úplně tak, jak jsme ho měli vykresleného v biblické dějepravě. Stál tam v košili až po zem a bosý. Byla to od něho veliká oběť, když na maminku počkal kvůli mně na schodech. Byly z kameniny a jistě ho záblo do nohou. I v létě čišel z těch schodů chlad jako z lednice.
     Pro jednu hezkou maminčinu lež a pro mládí vesnického kluka, který si před lety tykal se všemi svatými a už to dnes nedokáže, bylo tu cosi, co mně zabraňovalo, abych se Janu Kopeckému omluvil, lehl si na línou kůži a vymluvil se na skutečnost, že nejsem teolog, neřkuli literární nebo divadelní kritik. Nebo snad „divadelní okno“.
     Ani jedno, ani druhé, ani třetí.
     Ale bývaly doby, kdy jsem si tykal s dřevěnými svatými z kapliček v naší dědině; s gypsovými v kostele jsem se nekamarádil. Už jsem na to skoro zapomněl a najednou jsem se s nimi znovu setkal na scéně Státního divadla v Brně. Hned jsme se poznali. Obzvláště čert na mne zamrkal až příliš důvěrně. Myslím si ale, a nenechám si to vymluvit, že také čerti patří mezi všechny svaté.

3.
     Je hrozně těžké pro prostého člověka věřit po celý život v Boha a já to také nedovedu. Domnívám se však o sobě, že jsem opravdu zbožný člověk. Jinak bych nedokázal skládat básně. Bůh je veliké citoslovce básníků, to největší, tak veliké, že si ho ani všichni nezasloužíme.

4.
     Když uváděli na jeviště brněnského divadla Kopeckého úpravu, byly kolem premiéry všelijaké ostýchavosti. Vyskytly se i hlasy, které neváhaly ponížit rozkošnou lidovou komedii „o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho“ na něco, čemu se v přítomné češtině říkává náboženská propaganda. Několik ateistů, kteří docela ztratili smysl pro humor (jsou i takoví, kteří ho neztratili), lomilo rukama nad tím, kam jsme se to v socialismu dostali. Byl jsem tenkrát náhodou nablízku těch debat a velice jsem se bavil. Najednou jsem zjistil, že existují na světě ještě lidé, kteří se bojí čerta, dokonce i takového obyčejného, v kožichu naruby a řinčícího kravským řetězem.
     A litoval jsem, že nemám děti, protože bych je na to představení samozřejmě zavedl.
     Je to všechno až dojemné. Vzpomínám si na zajímavou scénu, kterou jsem zažil v drážďanské obrazárně. Procházel jsem sály, zamlouvalo se mi staré anglické portrétní umění a Španělé. Sixtinská Madona mne zklamala. Byla na můj vkus příliš americká. Už jsem se skoro nudil, ale pak jsem narazil na skupinu sovětských turistů. Potkal jsem je před Rubensovým obrazem, na kterém mistr vylíčil biblický výjev, známý okamžik ze života krále Davida, autora žalmů, a Betsabé, ženy setníka Uriáše. Je to ona příhoda, kterou černoši v Bradfordově knížce Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti komentují takto:
     „Co měl král David dělat? Běželo mu o to, aby uchránil své království před škandálem, kdyby spatřilo tu bláznivou ženskou, jak se koupá docela nahatá na verandě, a tak mu nezbylo nic jiného, než že musil vstát a pomoci jí odnést necky z verandy dovnitř. A tak vstal a šel k ní a pomohl jí odnést necky zpátky do domu, a od té chvíle krále Davida nikdo nespatřil ani okem až do pondělka do rána, když přišel Pán Bůh a spatřil ho, jak sedí zase na verandě u svého domu, a David vypadal přitom nějak schlíple a hříšnicky.“
     V Bibli to stojí drobet jinak:
     „Tedy stalo se k večeru, když vstal David z lože svého, procházeje se po paláci domu královského, že uzřel s paláce ženu, ana se myje; kterážto žena byla vzezření velmi krásného. A poslav David, vyptal se o té ženě a řekl: Není-liž to Betsabé, dcera Eliamova, manželka Uriáše Hetejského? Opět poslal David posly a vzal ji. Kterážto když vešla k němu, obýval s ní; nebo se byla očistila od nečistoty své. Potom navrátila se do domu svého.“
     Avšak sovětští turisté sotva četli Starý zákon, neznali asi ani dílo Roarka Bradforda a nevypadali, že by kdy v dětství požívali náboženské výchovy a zakládali oslí uši v biblických dějepravách. Zato byli velice mladí,velice živí, velice zvídaví a velice vykulení z toho, co se na tom obraze dálo. Kustodka obrazárny, dokonalá dáma, přednášela jim na jejich žádost zpěvavým hlasem, že David byl slavný židovský král (krůpnyj jevrejskij koról) a Uriáš štábní důstojník, kterého poslali na frontu, protože se Davidu zachtělo jeho ženy jménem Betsabé.

5.
     Tenkrát v Drážďanech jsem pochopil, že něco není v pořádku. Utvrdil mne v tom doma kamarádův chlapec, když jsme si spolu jednou zašli do kostela podívat se na bronzovou sochu Raduita de Souches, úspěšného obránce Brna proti Švédům, bývalého generála, nikoliv hokejisty. To už jsme se zase vraceli a vycházeli z chrámu, ale chlapec se zastavil před krucifixem a vyzvídal, co ten pán provedl, že ho tak krutě potrestali, a proč mu teče z boku krev a proč ho vůbec přibili.
     Zmohl jsem se na to, že jsem řekl, že toho ten pán vyvedl moc.
     Úplně mně dodala vlastní žena loni o prázdninách v jižních Čechách, kde jsme se zajímali o jihočeskou gotiku. Vrtalo jí v jednom klášteře hlavou, proč se nad hlavou vousatého pána vznáší slepice.
     Vousatého pána paní Skácelová jakžtakž identifikovala, ale o Duchu Svatém neměla ani potuchy. Za žádnou cenu nemohla pochopit trojjedinost Boží osoby. Já jsem trojjedinost taky nikdy nepochopil, ale přece jenom jsem chodil pět roků do náboženství a zvykl jsem si na ni. Vím, že je to tajemství, a dál se neptám. Dnes, mírně řečeno, je náboženství na školách nepovinné. Děti se dozvědí všelicos o Olympu, kdo to byli Zeus, Venuše, Héfaistos a Homér, ale dávno neznají ty rozkošné a často napínavé biblické příběhy, které kdysi zaměstnávaly naši dětskou fantazii. Prostě a jednoduše – neznají nic z křesťanské mytologie.
     Protože z ní neznají ani co by se za nehet vešlo, vyrostlo nám pokolení, které neví o králi Davidovi. Betsabé je pro ně obyčejná ženská bez šatů a nikomu není líto utraceného setníka Uriáše. Na Poslední večeři Páně od Leonarda da Vinci se nová generace dívá jako na konsorcium zarostlých beatniků a do ucha se jí vtírá melodie písničky „Dominiku, niku, niku, ty jsi sám jak poustevník, já vím, že hříšnou duši mám…“
     (Neboť jaksi vzdáleně tuší, že na obraze jde o jakousi zbožnost.)

6.
     Když jsem býval malý, tykal jsem si se všemi svatými v dědině i za dědinou. Panu katechetovi jsem musel vykat. A vím, že neposkvrněné početí je něco strašně ošklivého, protože když jsem se chtěl o té věci dozvědět něco bližšího, dostal jsem pohlavek a hnali mě ke svaté zpovědi. To způsobilo, že dodnes mám rád svaté a nerad katechety všech druhů a všech vyznání. A Maří Magdalen bylo tenkrát u nás jako kvítí na lukách. Dodnes je jich hojně, jenomže nikdo neví, že to jsou svaté Maří Magdaleny.
     Je dobré to vědět.
     Proto kdybych měl děti, zavedl bych je do divadla, na starodávnou spanilou hru a vůbec bych se nebál semínek, jež by do jejich hlaviček zasela. Uviděly by jednu z mnoha variant prastarého krásného příběhu o čistém srdci, ukřižování by jim připadalo vedle obrázků z koncentráku jako trochu starodávný, ale celkem přijatelný způsob mučení, smály by se čertovi, protože čertovi se směje každý, a nakonec by prohlásily, že je to moc pěkná pohádka a připomíná obrázky pana Lady.
     Já bych neříkal nic a byl bych melancholický.
     A ještě by ty děti řekly, že to bylo moc hezké, když na konci všichni svatí pochodovali jako na gramofonové desce.
     V textu doopravdy stojí: „Začíná paráda a tu se končí.“
     Byl bych sice ještě pořád melancholický, ale zapískal bych si příslušný spirituál.
     Všechno, co jsem tu zatím napsal, napsal jsem s rozmyslem. Dovedly mne k tomu jisté rozpaky, které vzbudila hra pana Kopeckého při premiéře. Naštěstí ne všichni, kteří do toho měli co mluvit, byli tak úzkoprsí, aby brali vážně několik naivních a pobouřených dopisů, které žádaly, aby hra, ve které vystupuje Pán Bůh, byla vzata z repertoáru.

7.
     Nestalo se tak, naopak přihodilo se, že na jedné z repríz hry pojednávající
     „o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista pro rozjímání jednoho každého a pobožného křesťana, co a jak mnoho pro nás podstoupil a vystál a svou krev za nás vylil, aby nás tudy od zatracení vysvobodil. Tak nám tady příklad zanechal, abychme tady zde na světě všecko mile a rádi přeterpěli a potom za ním se do nebe dostali a s ním se radovali,“
     zasedl v reprezentační lóži vysoký veřejný činitel a vedle něho čistou náhodou dvanáct jeptišek. Lid v parteru se zubil, ale nutno říci, aspoň jsem o tom slyšel vyprávět, že všichni, jak ctihodné sestry, tak i významný pracovník, se zachovali důstojně. Konečně obě strany seděly v lóži oprávněně. Je to hra lidová a místy také zbožná. Pašije podle spanilých a humorných představ podkrkonošského lidu českého hrály se v Brně dlouho, a přesto nebylo pozorováno, že by návštěva kostelů zaznamenala výkyvy. Chodí do nich pořád stejně lidí, jako chodilo, o nic víc a o nic míň. A ze stejných důvodů. Někteří se chtějí pomodlit a mnoho slušných lidí si odskočí do kostela, protože je uvnitř chládek, jsou tam umělecké předměty a nepronikne tam hlášení městského rozhlasu.

8.
     Neví se, kdo to byl, ale musel to být chytrý člověk, když řekl písemně, že všechno na světě se děje dvakrát. Podruhé jako travestie.
     A já si vzpomínám na své druhé setkání s Kristem Pánem. Maminka u toho tenkrát nebyla, a tak to nebylo tak spanilé. O to poučnější.
     Jeruzaléme, Jeruzaléme, nikoli nejsi nejmenší mezi městečky judskými! Nejenom v Brně, ale občas i na moravských dědinách hrávalo se kdysi divadlo. Tehdy přijela do Poštorné kočovná herecká společnost a předváděla v hostinci U Musilů rovněž pašije. Nevím, odkud vzali text, ale rozhodně jim jej neupravoval Jan Kopecký. Byla to ubohá slátanina bez špetky vtipu, bez trochy líbeznosti. Ostatně bylo to v době, kdy světu nevládl Bůh na nebesích, ale hospodářská krize na zemi, a herci očividně mleli z posledního.
     Přílbu, kterou se pyšnil Pontský Pilát, jsem poznal. Obyčejně visívala u sousedů v parádní světnici nad postelí. Náš soused byl velitelem hasičů a dobračisko od kosti. Kostýmy vypadaly, jako by se v nich herci po celý den povalovali v prachu, v nějž se obrátíme. Kristu Pánu trčela pod kůží žebra, až srdce usedalo, a Panna Maria trpěla kuřáckým kašlem. Herci hráli unaveně a rezignovaně. Hlediště zelo prázdnotou. Několik slováckých panímám zachumlaných ve vlňácích a pár kluků s lístky na stání.
     Na druhý den došlo ke skandálu. Od rána prosakovala po dědině zvěst, že představitel Krista se po představení odebral do šenku a propil ze zoufalství tržbu. Nevynesla ani na zaplacení sálu, a tak to bylo jedno. Avšak moravská dědina není Káně Galilejská a všechno dopadlo tragičtěji než v Nerudově baladě. Ke smutné pitce se připletla i místní Magdalena a takovou svatokrádež pobožné tetičky nevydržely. Byly uraženy v hloubi nitra a vyhnaly hereckou společnost z obce kamením. V neděli se nad tou spouští pohoršoval z kazatelny pan farář. Byl nestranný, ten dobrý pán, a vynadal oběma stranám. Zrovna jsme se ve škole učili nazpaměť básničku „Nekamenujte proroky, neb pěvci jsou jak ptáci“. Říkal jsem „herci“ a dostal jsem znovu pohlavek.
     Nic podobného se nepřihodilo v Brně, které je velké město. Až na to, že při představení seděl vedle mne v parteru čert (pokaždé, když nemusel být na jevišti) a našeptával mně, že mnohé z dcer sionských, tančících na scéně v bělostných řízách, znám až příliš zevrubně z brněnského Klubu umělců.
     Neboť ty pašije, tak jak je citlivýma rukama vyloupl z kouzelného oříšku lidové tradice Jan Kopecký, jsou milá a poučná podívaná. Dokonce si myslím, že ta komedie není jen na dívání, ale hodně také ke čtení, dobře, že vychází v knížce. Taková knížka není k zahození a opovědník nelže, když hlásá v prologu:

     V nejhlubší pokoře a poníženosti
     žádám se vší uctivostí
     všech přítomných, jenž sem přišli,
     nelíbějí nás valchovat,
     když nás poznají chybovat,
     neb sme sprostného rozumu,
     abychom zadosť každému
     učiniť mohli k libosti.
     Nebo to žádný dovésti
     nemoh ani nedovede,
     aniž se to líbit bude
     všem, což budem fikurovat.


     Podobná pokorná slova se mi líbí, jdou mi od srdce a mohu se pod ně s klidným svědomím podepsat.

Jan Skácel

Převzato s laskavým svolením paní Boženy Skácelové © z knihy Jan Skácel: Třináctý černý kůň; vydalo nakladatelství Blok, Brno 1993
AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA – DALŠÍ ŠÍŘENÍ NENÍ POVOLENO!



 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest