katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Otázka násilí v Bibli

           Častým kamenem úrazu pro čtenáře Písma je hojný výskyt násilí, zvláště ve starozákonních textech. Již jsem se setkal s názory, že Starý zákon byl v Novém zákoně zrušen, že bychom tedy měli Starý zákon – nebo jeho “nejnásilnější části” z Bible vypustit a podobně – vždyť i v pozdním starověku a středověku se vyskytly hereze, které považovaly “krutého Boha Starého zákona” a “milosrdného Boha Nového zákona (Krista)” za dvě různá, mnohdy soupeřící božstva. Jak se však postavit ke Kristovým slovům “Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit !” (Mt 5,17) ?

           Předně je třeba říci, že Starý zákon tvoří integrální součást Bible a o jeho knihách platí totéž co o novozákonních spisech – jsou inspirovány Duchem svatým, neobsahují tedy teologické omyly, “bludy”. Důležitá je však otázka výkladu některých sporných míst. Jak má zbožný člověk věřící v neskonalé Boží milosrdenství přijmout texty, které vypovídají o Bohu, který si přeje krvavé potlačení cizích národů ?

           Faktem je, že Písmo se vyjadřuje prostřednictvím různých literárních druhů. Podobně jako kniha Genesis není vědeckou výpovědí o vzniku vesmíru, je třeba se i na ostatní texty dívat ne očima vědy, ale očima víry. Tak můžeme například i tzv. “historické” spisy Starého zákona (např. knihy Jozue, Soudců apod.) vidět ne jako “krvavou historii” ale výpověď o Bohu. Zvláště zmiňovaná kniha Jozue se svou formou blíží hrdinským eposům, jak je známe z literatur různých jiných národů (např. nám bezpochyby známá Ilias). Pochopitelně bychom v ní mohli najít historické nesrovnalosti. Úmyslem autora (autorů) však není podat historickou reportáž z války o Kanaán, ale svědectví o věrnosti Boha vůči izraelskému lidu, splnění slibu praotcům.

           Již mnohé přísné rituální předpisy v Knihách Mojžíšových nás mohou překvapit. Je však třeba vzít v úvahu, že byly vydány pro teprve se formující národ, či spíše kmenové společenství, navíc kočovné. Aby bylo lze udržet tyto lidi “na uzdě”, bylo jim zapotřebí vštípit mnohdy až vojenskou kázeň, a to s odpovídající přísností, což může být těžko pochopitelné pro nás, kteří žijeme v civilizaci s určitou kulturní úrovní. Princip krevní msty, který je vlastní mnoha kulturám a národům, se ve Starém zákoně objevuje v základním “trestněprávním ustanovení” Oko za oko, zub za zub. Pro dnešního člověka je to pochopitelně tvrdé až kruté, ne však pro orientálce z doby před více než třemi tisíci lety. Podobně jako se právě ulovené divoké zvíře krotí v pevné ocelové kleci, bylo zapotřebí vštípit neuspořádaným houfcům dosavadních egyptských otroků řád (pro srovnání – 1200 let poté, co izraelský lid vyšel z Egypta, uprchli ze zajetí otroci pod vedením Spartakovým; toto povstání bylo nakonec poraženo pro nesvornost a nekázeň, která se nemohla měřit s pevným řádem Crassových legií). Lze se však na tento příkaz dívat i z druhé stránky – jak jsem se již zmínil, většině etnik je vlastní princip krevní msty. Ta se však mnohdy nezastaví u pouhého “oko za oko”, ale vyvolá další vlnu násilí, ba až epidemii vraždění. Lze tedy proto říci, že příkaz Oko za oko staví pevnou hranici nekontrolovanému a nekontrolovatelnému řádění “mstitelů” – jakési “Život za život, dobrá – ale pak už dost !”; navíc nenechává takovou odplatu jako soukromou věc jednotlivce, ale svěřuje ji společnosti.

           Dobrá, ale co si počít s Bohem, který “přikazuje vraždění”? Opět je třeba zdůraznit, že biblická výpověď není mnohdy historickou učebnicí, nepsali ji přímí účastníci událostí v Písmu popisovaných, je mnohdy plná alegorií a jinotajů. Podobně jako Kristus používá v Novém zákoně podobenství o milosrdném Samařanovi, aniž bychom z toho usuzovali, že tato událost se skutečně stala, je starozákonní zpráva mnohdy jen pozadím či rámcem pro výpověď teologickou. Smyslem příkazu “vyhladit všechny nepřátelské národy” není etnická čistka, ale zákaz Izraeli podílet se na domácích kultech a idolatrii – stejného původu je i zákaz sňatků s cizinkami. Smyslem těchto textů je nejspíše něco ve smyslu: “Izraelče, neměj nic společného s náboženstvími těchto cizích národů, vždyť se Hospodinu protiví a proto na ně zanevřel již v dobách příchodu do země zaslíbené !” Nesmíme totiž zapomenout, že tyto “historické” knihy vznikaly mnohdy až několik generací po příchodu Izraele do zaslíbené země. I zde však jsou různé výjimky – např. Gibeoňané, kteří nejenže nebyli vyhlazeni, ale dokonce jim bylo dovoleno konat práce “pro Hospodinův oltář”(Joz 9,27) ! Rovněž příběh Moábitky Rút je významnou ukázkou, že etnická příslušnost sama o sobě není důvod k tomu, aby byl někdo Hospodinu protivný.

           Souhrnem snad tedy lze říci, že násilí ve Starém zákoně není mnohdy historickou autentickou skutečností, ale součástí teologické výpovědi, odrazem požadavku věrnosti izraelského národa svému Bohu.

Zdeněk Drštka



 


Tisk článku


Texty, články, promluvy
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest