Je velkou a nepopíratelnou pravdou, že každé náboženské společenství má prvořadý zájem přivést do svých řad nové lidi. Někdy na pohled zvenčí to může vypadat, jakoby se různé církve či náboženská společenství trumfovaly kdo víc; ale s tímto názorem se neztotožňuji. Zdá se mi, že v současné době ve všech náboženských skupinách jde o něco jiného: o to, co lze dnešnímu člověku nabídnout? Dovoluji si tvrdit, že ve všech náboženských společenstvích jde o "přeměnu člověka v tzv. pravý charakter", který je znázorňován zakladatelem té či oné náboženské skupiny.

V myslích mnoha lidí tato teze : "přeměna člověka v tzv. pravý charakter" zní frázovitě, utopisticky a idealisticky, ale zkusme se zamyslet, co se pod touto tezí skrývá v realitě dnešního člověka. Jde tu tedy o otázku : Jaký má být moderní věřící člověk !?

V prvé řadě by neměl skrývat své přesvědčení, že je věřící a jít zcela svobodně za svým cílem. Měl by se vyznačovat věrností v "maličkostech všedního dne" a také být, je-li toho třeba, schopen oběti. Konat pravdivě a s nestrojeným úsměvem na tváři své povinnosti a stále se zdokonalovat ve svém oboru. Duchovní záležitosti vykonávat ze svého vnitřního přesvědčení, ne z povinnosti, prestiže nebo zvyku . Opravdový věřící člověk spíše více mluví s Bohem, než o Bohu a celý den prožívá v přítomnosti Boží. Vyznačuje se moudrostí a jednoduchostí ve způsobu svého života. Když ho potká nějaké neštěstí,nepodřezává si hned žíly, ale snaží se udržet rovnováhu mysli a postupně se vyrovnává s bolestnou událostí, až dojde do okamžiku vděčnosti a přijetí toho, že bolest zušlechťuje duši a slza tříbí osobnost člověka.

Člověk, který se hlásí k víře nedělá nic mimořádného, ale vše koná s mimořádnou ochotou. Žije všedním životem, ale uchovává v sobě pro druhé nevšední lásku a pochopení. Neodsuzuje druhého, ale prvně se snaží poznávat sám sebe; pravdivě uznat svoji chybu a ochotně hledat nápravu. Snaží se snášet posměšky a urážky, ale nenechá si všechno od druhých líbit. Není upovídaný, protože upovídanost je známkou omezenosti ducha, ale také nemístně nemlčí. Mluví-li, mluví o něčem a mluví pravdu. Nedělá rozdílu mezi lidmi: jedná se stejnou úctou s dělníkem jako s ředitelem, se služkou jako s docentem. V každém člověku prvně vidí jeho duši a až pak tituly a postavení; nikdy nepohrdá ani tím nejubožejším. Nemá v oblibě se vytahovat a přílišně hovořit o sobě. Má rád a chrání přírodu a vůbec všechno, co Bůh člověku svěřil, vždyť vše nám dal k radosti a k užitku.

Mnoho vědních oborů jedná o člověku a dokáže o něm určité exaktní, a tudíž i omezené věci říci. Víra a teologie o něm vlastně říkají jedno - člověk je obsáhlé, neohraničené, nezměrné tajemství. Říkají, že je otevřeným partnerem s potřebou absolutní blízkosti vůči Bohu, nepochopitelnému tajemství, a proto nemůže být zcela vyjádřen a obsáhnut všemi ostatními obory. Myslím si tedy, že nakolik je člověk radikálně závislý na Bohu a pochází od něj, je skrze stvoření tvorem ve všem, čím je - bez ohledu na to, jaké další závislosti uvnitř světa a vazby z toho vyplývají. Ty všechny jsou zahrnuty a neseny v rámci stvořenosti jako stálé a vždy nové závislosti a odkázanosti na Bohu.