Základy křesťanské víry
Kapitola 33.Svátost smíření
"Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu
je zadržíte, jsou zadrženy." (Jan 20,23)
Těmito slovy dal Ježíš apoštolům a po nich všem, kteří přijmou svátostné kněžství, pravomoc smiřovat člověka s Bohem.
Člověk je schopen velkých činů, ale také velkých selhání a provinění. Vina porušuje vztahy lidí a narušuje Boží plán se světem. V nejhlubším smyslu je vina porušením vztahu k Bohu, a to vyjadřujeme slovem hřích.
Hříchu se dopouští ten, kdo vědomě a dobrovolně porušuje nějakou morální hodnotu - kdo jedná špatně; jinými slovy: kdo jedná proti svému svědomí.
Svědomí není nějaký abstraktní pocit, ale je to soud našeho rozumu, který nám ukazuje, co máme konat jako dobro nebo čeho se varovat jako zla.
Objektivní morální hodnoty, kterými se má k svému prospěchu podle Boží vůle řídit člověk i lidská společnost, jsou v Písmě shrnuty do tzv. "Desatera Božích přikázání" a v evangeliích prohloubeny Ježíšovým učením.
Lidská vina může mít různé stupně. Je zřejmé, že je rozdíl mezi vraždou a malou lží. Proto rozlišujeme smrtelné (těžké) hříchy a zraňující (lehké) hříchy.
Smrtelného hříchu se dopouští ten, kdo se zcela vědomě a zcela dobrovolně proviňuje ve velmi závažné věci. Smrtelný hřích usmrcuje v duši člověka Boží život, milost. Spojení s Bohem je zcela přerušeno.
Kde chybí některý z uvedených předpokladů, nejde buď vůbec o hřích, nebo jde o hřích zraňující (lehký). Ani zde ovšem nejde o nějakou bezvýznamnou událost. I lehký hřích vzdaluje člověka od Boha.
Kristu přivádí znovu a znovu klesajícího křesťana k Bohu i společenství církve svátostí smíření.
Těmito slovy dal Ježíš apoštolům a po nich všem, kteří přijmou svátostné kněžství, pravomoc smiřovat člověka s Bohem.
Člověk je schopen velkých činů, ale také velkých selhání a provinění. Vina porušuje vztahy lidí a narušuje Boží plán se světem. V nejhlubším smyslu je vina porušením vztahu k Bohu, a to vyjadřujeme slovem hřích.
Hříchu se dopouští ten, kdo vědomě a dobrovolně porušuje nějakou morální hodnotu - kdo jedná špatně; jinými slovy: kdo jedná proti svému svědomí.
Svědomí není nějaký abstraktní pocit, ale je to soud našeho rozumu, který nám ukazuje, co máme konat jako dobro nebo čeho se varovat jako zla.
Objektivní morální hodnoty, kterými se má k svému prospěchu podle Boží vůle řídit člověk i lidská společnost, jsou v Písmě shrnuty do tzv. "Desatera Božích přikázání" a v evangeliích prohloubeny Ježíšovým učením.
Lidská vina může mít různé stupně. Je zřejmé, že je rozdíl mezi vraždou a malou lží. Proto rozlišujeme smrtelné (těžké) hříchy a zraňující (lehké) hříchy.
Smrtelného hříchu se dopouští ten, kdo se zcela vědomě a zcela dobrovolně proviňuje ve velmi závažné věci. Smrtelný hřích usmrcuje v duši člověka Boží život, milost. Spojení s Bohem je zcela přerušeno.
Kde chybí některý z uvedených předpokladů, nejde buď vůbec o hřích, nebo jde o hřích zraňující (lehký). Ani zde ovšem nejde o nějakou bezvýznamnou událost. I lehký hřích vzdaluje člověka od Boha.
Kristu přivádí znovu a znovu klesajícího křesťana k Bohu i společenství církve svátostí smíření.
Svátost smíření má tyto části:
1.Sebepoznání (zpytování svědomí). Člověk se zamýšlí nad svými činy a hodnotí je z hlediska Božího zákona. V praxi je možné použít tzv. "zrcadla svědomí", obsaženého ve vhodné příručce (viz též kap. 38).
2.Lítost a předsevzetí. Bez lítosti není odpuštění. Je důležité vědět, že to není věc citu a nemusí vést k slzám. Lítost znamená nejen poznat, že jsme něco udělali špatně, ale tuto špatnost uznat a distancovat se od ní. Tím začíná proces, kterému říkáme obrácení.
Neoddělitelnou součástí takové lítosti je předsevzetí nehřešit a případnou zaviněnou škodu napravit.
Lítost, tedy vnitřní rozchod se zlem, je pro překonání hříchů tak rozhodující, že při dokonalé intenzitě této lítosti (motivované láskou k Bohu) Bůh odpouští ihned, jakmile se po hříchu k němu obrátíme, i když nám pak zůstává povinnost podrobit svůj hřích soudu zpovědníka.
3.Vyznání (zpověď). Aby měla smysl Kristova slova o "odpuštění" a "zadržení hříchů", je nutné, aby kněz, než udělí odpuštění, byl s lidskou vinou seznámen. Pro praxi je třeba vědět, že úmyslné zamlčení smrtelného hříchu má za následek neúčinnost svátosti smíření. A že u smrtelných hříchů je třeba uvést i počet a závažné okolnosti. Je rozdíl, provinil-li se někdo jednou, nebo proviňuje-li se stále.
Lehké hříchy není nutné vyznávat, protože se nám odpouštějí i mimo svátost smíření, např. modlitbou, četbou a rozjímáním Písma, přijetím eucharistie apod. Pro duchovní růst je však vyznání i lehkých hříchů, případně i rozhovor o osobních problémech, velmi důležité.
Kněz, který zpovídá, je vázán velkou, neobyčejně přísnou povinností mlčet. Je to vůbec nejpřísnější povinnost, která kněze váže, neexistuje žádná výjimka. Není tedy třeba bát se prozrazení.
4.Kající skutek (dostiučinění). Abychom si uvědomili, že hřích není jen tak něco bezvýznamného, ukládá zpovědník vykonání nějakého dobrého činu, nebo skutku sebezáporu.
5.Rozhřešení. Je to výslovné prominutí hříchů, které kněz pronáší jménem Kristovým.
1.Sebepoznání (zpytování svědomí). Člověk se zamýšlí nad svými činy a hodnotí je z hlediska Božího zákona. V praxi je možné použít tzv. "zrcadla svědomí", obsaženého ve vhodné příručce (viz též kap. 38).
2.Lítost a předsevzetí. Bez lítosti není odpuštění. Je důležité vědět, že to není věc citu a nemusí vést k slzám. Lítost znamená nejen poznat, že jsme něco udělali špatně, ale tuto špatnost uznat a distancovat se od ní. Tím začíná proces, kterému říkáme obrácení.
Neoddělitelnou součástí takové lítosti je předsevzetí nehřešit a případnou zaviněnou škodu napravit.
Lítost, tedy vnitřní rozchod se zlem, je pro překonání hříchů tak rozhodující, že při dokonalé intenzitě této lítosti (motivované láskou k Bohu) Bůh odpouští ihned, jakmile se po hříchu k němu obrátíme, i když nám pak zůstává povinnost podrobit svůj hřích soudu zpovědníka.
3.Vyznání (zpověď). Aby měla smysl Kristova slova o "odpuštění" a "zadržení hříchů", je nutné, aby kněz, než udělí odpuštění, byl s lidskou vinou seznámen. Pro praxi je třeba vědět, že úmyslné zamlčení smrtelného hříchu má za následek neúčinnost svátosti smíření. A že u smrtelných hříchů je třeba uvést i počet a závažné okolnosti. Je rozdíl, provinil-li se někdo jednou, nebo proviňuje-li se stále.
Lehké hříchy není nutné vyznávat, protože se nám odpouštějí i mimo svátost smíření, např. modlitbou, četbou a rozjímáním Písma, přijetím eucharistie apod. Pro duchovní růst je však vyznání i lehkých hříchů, případně i rozhovor o osobních problémech, velmi důležité.
Kněz, který zpovídá, je vázán velkou, neobyčejně přísnou povinností mlčet. Je to vůbec nejpřísnější povinnost, která kněze váže, neexistuje žádná výjimka. Není tedy třeba bát se prozrazení.
4.Kající skutek (dostiučinění). Abychom si uvědomili, že hřích není jen tak něco bezvýznamného, ukládá zpovědník vykonání nějakého dobrého činu, nebo skutku sebezáporu.
5.Rozhřešení. Je to výslovné prominutí hříchů, které kněz pronáší jménem Kristovým.
1. Jakými slovy ustanovil Ježíš svátost smíření ?
2. Kdo se dopouští hříchu ?
3. Kde jsou shrnuty objektivní morální hodnoty ?
4. Jak rozlišujeme hříchy ?
5. Kdo se dopouští smrtelného hříchu ?
6. Jaké má smrtelný hřích následky ?
7. Které části má svátost smíření ?
8. Co působí dokonalá lítost ?
9. Co je třeba uvést při vyznání ?
2. Kdo se dopouští hříchu ?
3. Kde jsou shrnuty objektivní morální hodnoty ?
4. Jak rozlišujeme hříchy ?
5. Kdo se dopouští smrtelného hříchu ?
6. Jaké má smrtelný hřích následky ?
7. Které části má svátost smíření ?
8. Co působí dokonalá lítost ?
9. Co je třeba uvést při vyznání ?
