Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Je všechno milost ? Jestli ano, do jaké míry je člověk zodpovědný za svoji spásu ? Musí-li člověk k vykonání jakéhokoliv dobrého činu dostat milost, musí ji tedy analogicky dostat i k vykonání zlého činu ?
Jestliže ano, není to paradox ? Jestliže ne, tak to vypadá, jako by byl člověk ve své podstatě spíše zlý než dobrý, což se mi nezdá.
Odpověď:
První otázka by asi měla být: "Co je to milost?" Odpověď je následující: "Milost je sklánějící se, osobní a absolutně nezasloužená přízeň Boha vůči člověku. Milost znamená i působení této přízně, při níž se sám Bůh člověku sděluje..." Jesliže milost je zdarma daná (jak naznačuje lat. gratia) přízeň a náklonost Boha, pak je to něco, co bezpodmínečně nepatří k podstatě člověka, ale je to něco "navíc". Bůh ve svobodě povolává člověka do společenství s ním. Člověk má možnost tuto nabídku přijmout, ale i odmítnout. Podobně mluvíme o spáse: "jsme omilostněni; milostí jsme spaseni" (Ef 2,1-5). To znamená, že spása je nám nabídnuta a záleží na nás, zda ji přijmeme či ne (viz předchozí otázku). Protože milost je svobodný dar, může být odmítnuta. Odmítnutí a odklonění se od této Boží nabídky nazýváme hřích. Jesliže člověk nepřijme Boží projekt, který ho vede ke spáse, a chce se raději řídit vlastním "rozumem", snadno podléhá klamným lákadlům a dostává se mimo milost, do ne-milosti (viz Gen 3). Zlý skutek tedy nekoná člověk v síle milosti, ale je to důsledek vědomého odmítnutí milosti.
Zajímavý je i důsledek toho, že milost není součástí podstaty člověka. Člověk je tím "radikální otevřeností" vůči Bohu, mezi člověkem a Stvořitelem je vazba. Proto Bůh není indiferentní k potřebám člověka, na druhé straně je tento vztah nutný k naplnění člověka a k blaženosti. Tím si znovu můžeme připomenout odsouzenou Pelagiovu tezi o tom, že by člověk mohl dosáhnout spásy vlastními silami tím, že bude žít podle evangelia. Sv. Augustin naproti tomu zdůrazňuje, že naše přirozenost je zasažena dědičným hříchem (nerodíme se ve stavu milosti), proto je spása absolutně dobrovolný Boží čin v náš prospěch. Zasloužit si ji nemůžeme. Můžeme se jí jen otevřít... - vírou a křtem.
Doporučuji: Rahner - Vorgrimmler, Teologický slovník, Zvon 1996, str. 175-179.
Je všechno milost ? Jestli ano, do jaké míry je člověk zodpovědný za svoji spásu ? Musí-li člověk k vykonání jakéhokoliv dobrého činu dostat milost, musí ji tedy analogicky dostat i k vykonání zlého činu ?
Jestliže ano, není to paradox ? Jestliže ne, tak to vypadá, jako by byl člověk ve své podstatě spíše zlý než dobrý, což se mi nezdá.
Odpověď:
První otázka by asi měla být: "Co je to milost?" Odpověď je následující: "Milost je sklánějící se, osobní a absolutně nezasloužená přízeň Boha vůči člověku. Milost znamená i působení této přízně, při níž se sám Bůh člověku sděluje..." Jesliže milost je zdarma daná (jak naznačuje lat. gratia) přízeň a náklonost Boha, pak je to něco, co bezpodmínečně nepatří k podstatě člověka, ale je to něco "navíc". Bůh ve svobodě povolává člověka do společenství s ním. Člověk má možnost tuto nabídku přijmout, ale i odmítnout. Podobně mluvíme o spáse: "jsme omilostněni; milostí jsme spaseni" (Ef 2,1-5). To znamená, že spása je nám nabídnuta a záleží na nás, zda ji přijmeme či ne (viz předchozí otázku). Protože milost je svobodný dar, může být odmítnuta. Odmítnutí a odklonění se od této Boží nabídky nazýváme hřích. Jesliže člověk nepřijme Boží projekt, který ho vede ke spáse, a chce se raději řídit vlastním "rozumem", snadno podléhá klamným lákadlům a dostává se mimo milost, do ne-milosti (viz Gen 3). Zlý skutek tedy nekoná člověk v síle milosti, ale je to důsledek vědomého odmítnutí milosti.
Zajímavý je i důsledek toho, že milost není součástí podstaty člověka. Člověk je tím "radikální otevřeností" vůči Bohu, mezi člověkem a Stvořitelem je vazba. Proto Bůh není indiferentní k potřebám člověka, na druhé straně je tento vztah nutný k naplnění člověka a k blaženosti. Tím si znovu můžeme připomenout odsouzenou Pelagiovu tezi o tom, že by člověk mohl dosáhnout spásy vlastními silami tím, že bude žít podle evangelia. Sv. Augustin naproti tomu zdůrazňuje, že naše přirozenost je zasažena dědičným hříchem (nerodíme se ve stavu milosti), proto je spása absolutně dobrovolný Boží čin v náš prospěch. Zasloužit si ji nemůžeme. Můžeme se jí jen otevřít... - vírou a křtem.
Doporučuji: Rahner - Vorgrimmler, Teologický slovník, Zvon 1996, str. 175-179.
