Datum vložení: 26.2.2003
rád bych se zeptal na dvě související otázky. Dědičný hřích a uchránění od dědičného hříchu (Ježíš, Marie). Dědičný hřích chápu jako stav odcizení člověka sobě samému i Bohu, nikoli jako čin s tím, že dědičnost zde nemá biologický ani sociálně podmíněný kontext, ale ten, že jde o lidský úděl od počátku věků. Příběh z Geneze vypráví o tom, jak "lidské zlo" - tzv. dědičný hřích octnul na světě, když přece Bůh je dobrý. Tento příběh můžu chápat A) trochu historicky, i když o historii nejde, tzn. že se fakticky nějak stal. V tom případě by však Bůh za jeden špatný čin spustil něco jako kolektivní pomstu a způsobil ve všech lidech jejich odcizenost, čemuž nevěřím nebo nerozumím; B) příběh vůbec historický není a mluví jen o tom, že člověk je od počátku porušený, snad proto, aby mohl ve svobodě dozrát k Božímu obrazu; tomu bych věřil spíš, ale moc tomu také nerozumím. Otázka 1. tedy zní, jak byste vzhledem k předchozím odstavcům ozřejmil problém dědičného hříchu. Otázka 2. z předchozí vychází. Je-li dědičný hřích stav odcizení, zdá se mi, že to Maria i Ježíš měli v negativním smyslu náramně zjednodušené, k čemu "normální" člověk může v krajním případě dospět velmi obtížnou cestou tj. k osobní celistvosti a k jednotě s Bohem - což jsou i pro konkrétní jednání dost významné faktory, oni jaksi přirozeným způsobem sbírali během svého (jistě ne jednoduchého) života, ale přesto, že museli projít mnohými zkouškami, je to něco jiného. Mariina i Ježíšova lidskost mi tak někdy připadá že je jim dána zdarma a úplně nerozumím tomu proč, připadalo by mě (aniž bych se chtěl stavět do Boží pozice) lepší, kdyby k své plné lidskosti museli dojít. Mohl byste mi tedy prosím nějak ozřejmit tu „nespravedlnost“ , že Ježíš a Maria byli dědičného hříchu uchráněni?
Děkuji. Václav
Na počátku dějin lidské rodiny naši skuteční předkové zneužili svou svobodu a postavili se proti Bohu. Když nastal v dějinách nějaký takový základní odklon člověka od Boha, je zřejmé, že důsledky nemohly být omezeny jen na jeden lidský pár, že se týkají lidstva jako celku. Protože člověk porušil svůj dobrý vztah k základu svého bytí, vneslo to disharmonii do všeh vztahů, do celého stvoření. Nejedná se tedy o nějakou "Boží kolektivní pomstu", ale je to dáno povahou naší lidské existence, tím, že tvoříme lidské společenství a nejrůznějším způsobem na sebe vzájemně působíme. Nakonec víme z vlastní zkušenosti, že i náš vlastní hřích, naše vlastní chyba, ovlivní vždycky širší okruh lidí.
Situace po prvotním hříchu je srovnatelná se situací polárníků na odtržené ledové kře, kdy se vzdalují od základny a nemohou se dostat zpět. Jediná možnost záchrany může přijít ze základny. My jsem všichni na takové "kře", rodíme se daleko od "pevniny", v situaci hříchu. Člověk odkloněný od Boha se z toho sám nedostane, to je něco, co už není jen v jeho silách. Má-li se dostat z takového zajetí, musí Bůh něco vykonat, musí ho z toho povytáhnout, musí ho účinným způsobem přivést k jinému způsobu života. Dědičný hřích znamená tedy to, že všichni lidé potřebují Ježíše, Vykupitele, který přichází, aby zcela zásadně proměnil tento nepříznivý stav.
Jako křesťané věříme, že Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk. Ježíš, jako plně Boží, tedy nezasažený hříchem, přichází na tento svět, aby plnil Otcovu vůli. I jako člověk je s Bohem zajedno a tím, že mu zůstává věrný až do smrti na kříži, stává se novým Adamem. Apoštol Pavel píše: Jako jediné provinění přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými. (Řím 5,18n). A v listu Efesanům: Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu spolu s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás. (Ef 2, 4-8). Nás vzkřísil s Kristem. To znamená, že nás nějakým způsobem povytáhl ze skutečnosti člověka Bohu vzdáleného, do skutečnosti těch, kteří patří Bohu. Tato slova nejsou o někom druhém, jsou řečena o nás. Jsme-li pokřtěni, týkají se přesně každého z nás. Vírou a křtem jsme byli připodobněni Kristu a včleněni do církve - Kristova těla a naše zraněná přirozenost byla obnovena a uzdravena. Být spolu vzkříšen znamená nebýt pod mocí zla, smrti. A z toho jsme vyproštěni. To tedy znamená, že člověk je určitým způsobem uschopněn k dobru, ke spolupráci s Bohem. Jistě, křest neodstranil z našeho nitra náklonnost ke zlému a je třeba neustálého duchovního boje. K našemu sjednocování s Bohem v nás dochází sice pozvolně a ne bez překážek, nicméně kořen zla už z nás byl vyrván.
Pokud jde o Marii, je potřeba zdůraznit, že i ona byla vykoupena. V tomto světě, kde vládne hřích, byla uchráněna dědičného hříchu, protože byla vykoupena pro zásluhy svého syna. Ježíš zemřel na Kalvárii za všechny, a také na kříži získal své matce milost tohoto uchránění od dědičného hříchu. Maria je zvána k velkému poslání - být matkou Spasitele a byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu. Neznamená to ale, že to měla jednodušší. I když uchráněna od hříchu, prožívala i Maria své zápasy. V jejím obdarování Bůh uskutečňuje dílo vykoupení konané pro nás - a tak, i kdyby to tedy byla "nespravedlnost", koná to Bůh v dějinách spásy kvůli nám.
Je třeba zdůraznit, že spása je dar. Hříšné lidstvo se nemůže spasit samo, spasit nás může jedině Bůh. Milostí jste spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je uskutečňovali ve svém životě. (Ef 2, 8-10)
Otázka:
Hezký den,rád bych se zeptal na dvě související otázky. Dědičný hřích a uchránění od dědičného hříchu (Ježíš, Marie). Dědičný hřích chápu jako stav odcizení člověka sobě samému i Bohu, nikoli jako čin s tím, že dědičnost zde nemá biologický ani sociálně podmíněný kontext, ale ten, že jde o lidský úděl od počátku věků. Příběh z Geneze vypráví o tom, jak "lidské zlo" - tzv. dědičný hřích octnul na světě, když přece Bůh je dobrý. Tento příběh můžu chápat A) trochu historicky, i když o historii nejde, tzn. že se fakticky nějak stal. V tom případě by však Bůh za jeden špatný čin spustil něco jako kolektivní pomstu a způsobil ve všech lidech jejich odcizenost, čemuž nevěřím nebo nerozumím; B) příběh vůbec historický není a mluví jen o tom, že člověk je od počátku porušený, snad proto, aby mohl ve svobodě dozrát k Božímu obrazu; tomu bych věřil spíš, ale moc tomu také nerozumím. Otázka 1. tedy zní, jak byste vzhledem k předchozím odstavcům ozřejmil problém dědičného hříchu. Otázka 2. z předchozí vychází. Je-li dědičný hřích stav odcizení, zdá se mi, že to Maria i Ježíš měli v negativním smyslu náramně zjednodušené, k čemu "normální" člověk může v krajním případě dospět velmi obtížnou cestou tj. k osobní celistvosti a k jednotě s Bohem - což jsou i pro konkrétní jednání dost významné faktory, oni jaksi přirozeným způsobem sbírali během svého (jistě ne jednoduchého) života, ale přesto, že museli projít mnohými zkouškami, je to něco jiného. Mariina i Ježíšova lidskost mi tak někdy připadá že je jim dána zdarma a úplně nerozumím tomu proč, připadalo by mě (aniž bych se chtěl stavět do Boží pozice) lepší, kdyby k své plné lidskosti museli dojít. Mohl byste mi tedy prosím nějak ozřejmit tu „nespravedlnost“ , že Ježíš a Maria byli dědičného hříchu uchráněni?
Děkuji. Václav
Odpověď:
Jak správně poznamenáváte, dědičný hřích opravdu není hříchem ve smyslu našeho osobního činu. Když Adam a Eva podlehli pokušiteli, dopustili se osobního hříchu, avšak tento hřích zasáhl lidskou přirozenost, kterou oni předávají v padlém stavu. Jde o hřích, který bude předáván celému lidstvu, to je předáváním lidské přirozenosti zbavené prvotní svatosti a spravedlnosti. Proto je dědičný hřích nazýván "hříchem" analogicky: je to "převzatý" hřích a ne "spáchaný", je to stav a ne skutek. Jde o jakési dědictví, do něhož vstupujeme tím, že jsme lidé. Je to stav, kdy se nám nedostává něčeho, co bychom podle Boží vůle mohli a měli mít. Znamená to, že všem lidem něco chybí. Co naši prarodiče ztratili svým osobním hříchem, to ztratili pro sebe a pro nás pro všechny - jako dědictví, promrhané nějakým předkem: dar původního důvěrného vztahu k Bohu.Na počátku dějin lidské rodiny naši skuteční předkové zneužili svou svobodu a postavili se proti Bohu. Když nastal v dějinách nějaký takový základní odklon člověka od Boha, je zřejmé, že důsledky nemohly být omezeny jen na jeden lidský pár, že se týkají lidstva jako celku. Protože člověk porušil svůj dobrý vztah k základu svého bytí, vneslo to disharmonii do všeh vztahů, do celého stvoření. Nejedná se tedy o nějakou "Boží kolektivní pomstu", ale je to dáno povahou naší lidské existence, tím, že tvoříme lidské společenství a nejrůznějším způsobem na sebe vzájemně působíme. Nakonec víme z vlastní zkušenosti, že i náš vlastní hřích, naše vlastní chyba, ovlivní vždycky širší okruh lidí.
Situace po prvotním hříchu je srovnatelná se situací polárníků na odtržené ledové kře, kdy se vzdalují od základny a nemohou se dostat zpět. Jediná možnost záchrany může přijít ze základny. My jsem všichni na takové "kře", rodíme se daleko od "pevniny", v situaci hříchu. Člověk odkloněný od Boha se z toho sám nedostane, to je něco, co už není jen v jeho silách. Má-li se dostat z takového zajetí, musí Bůh něco vykonat, musí ho z toho povytáhnout, musí ho účinným způsobem přivést k jinému způsobu života. Dědičný hřích znamená tedy to, že všichni lidé potřebují Ježíše, Vykupitele, který přichází, aby zcela zásadně proměnil tento nepříznivý stav.
Jako křesťané věříme, že Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk. Ježíš, jako plně Boží, tedy nezasažený hříchem, přichází na tento svět, aby plnil Otcovu vůli. I jako člověk je s Bohem zajedno a tím, že mu zůstává věrný až do smrti na kříži, stává se novým Adamem. Apoštol Pavel píše: Jako jediné provinění přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými. (Řím 5,18n). A v listu Efesanům: Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu spolu s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás. (Ef 2, 4-8). Nás vzkřísil s Kristem. To znamená, že nás nějakým způsobem povytáhl ze skutečnosti člověka Bohu vzdáleného, do skutečnosti těch, kteří patří Bohu. Tato slova nejsou o někom druhém, jsou řečena o nás. Jsme-li pokřtěni, týkají se přesně každého z nás. Vírou a křtem jsme byli připodobněni Kristu a včleněni do církve - Kristova těla a naše zraněná přirozenost byla obnovena a uzdravena. Být spolu vzkříšen znamená nebýt pod mocí zla, smrti. A z toho jsme vyproštěni. To tedy znamená, že člověk je určitým způsobem uschopněn k dobru, ke spolupráci s Bohem. Jistě, křest neodstranil z našeho nitra náklonnost ke zlému a je třeba neustálého duchovního boje. K našemu sjednocování s Bohem v nás dochází sice pozvolně a ne bez překážek, nicméně kořen zla už z nás byl vyrván.
Pokud jde o Marii, je potřeba zdůraznit, že i ona byla vykoupena. V tomto světě, kde vládne hřích, byla uchráněna dědičného hříchu, protože byla vykoupena pro zásluhy svého syna. Ježíš zemřel na Kalvárii za všechny, a také na kříži získal své matce milost tohoto uchránění od dědičného hříchu. Maria je zvána k velkému poslání - být matkou Spasitele a byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu. Neznamená to ale, že to měla jednodušší. I když uchráněna od hříchu, prožívala i Maria své zápasy. V jejím obdarování Bůh uskutečňuje dílo vykoupení konané pro nás - a tak, i kdyby to tedy byla "nespravedlnost", koná to Bůh v dějinách spásy kvůli nám.
Je třeba zdůraznit, že spása je dar. Hříšné lidstvo se nemůže spasit samo, spasit nás může jedině Bůh. Milostí jste spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je uskutečňovali ve svém životě. (Ef 2, 8-10)
Na otázku odpověděl:
R.D. Mgr. Jaroslav Čupr
